Gay povídky

Než se trochu otřepu, cítím obrovskou bolest v koulích. Silné cuknutí a tah směrem od mého těla. Skláním hlavu dolů a oči mi vyjíždějí na vrch hlavy. Moje košile je rozřezaná na cáry, kalhoty mám rozříznuté od pasu až dolů po každé nohavici a vepředu od pásku odříznuté, takže mi ty cáry visí jen na boku a vzadu. Jsem vlastně téměř nahý.

Přemýšlivě nakrčím čelo, zatímco očima lustruju toho kluka od hlavy až k patám. To je zase on! Včera tu asi nebyl, nebo ne když jsem měl zrovna službu, ale předevčírem tu byl. A den předtím taky. A pořád po mně nenápadně koukal, stejně jako po mně pokukuje teď… Zapátrám očima v jeho těsným okolí, nákupní košík ale nikde odstavenej nevidím. Zalovím v paměti: předevčírem si něco koupil…? Jo, koupil, dělal jsem mu tak trochu doprovod až k pokladnám, ale za ty dvě věci, co držel v ruce, fakt zaplatil… Teď je otázka, jestli by býval zaplatil, kdybych ho pustil z hledáčku. A jestli se chystá zaplatit dnes.

Vstoupil jsem do čtvrťáku, rozhodl jsem se, že to bude můj poslední rok na škole. Učení mi sice šlo, ale nebyl jsem studijní typ, a tak představa, že po maturitě půjdu na vysokou, mě docela děsila. Naši sice říkali, že na to mám a byla by škoda to alespoň nezkusit, a Robin měl pocit, že na to kašlu kvůli němu, že půjdu někam na kolej a bojím se odloučení, ale tak to nebylo. Zvažoval jsem opravdu dlouho všechna pro a proti, ale nakonec jsem usoudil, že by mě další škola už prostě otravovala.

Jít jsem tedy klidně mohl i poslepu, z otevřených dveří se do chodby ozýval zvuk stáda bizonů ženoucích se za parní lokomotivou. Takový, jaký na běžícím pásu dovede dělat pouze rychle se pohybující metrákové monstrum. To, co jsem viděl, ovšem na druhou stranu překonávalo všechny obrázky z mých porno časopisů, přestože byl příslušný vlasatý bizon pochopitelně oblečený. Jenže ono není oblečený jako oblečený, měl na sobě pouze boty a krátké trenky, které nezakrývaly skoro nic, tedy to nejdůležitější ano, ale způsobem, kterým to při jeho běhu činily, toho víc odhalovaly, než zakrývaly.

Robinova mamka se ze smrti pana Bláhy vzpamatovávala velmi těžko a pomalu, na druhou stranu jí pomáhala přítomnost dětí a motorem pro ni byla pomoc Evce s Liborkem. Evka se díky mateřství vzpamatovala poměrně rychle, neboť při péči o dítě moc času na smutnění neměla. Robinovi bylo líto mámy, byl smutný kvůli tomu, že byla smutná ona. Chtěl jí být nablízku a podpořit ve všem, proto vzaly za své i naše plány na léto, kdy jsme se chtěli podívat někam dál v rámci naší vlasti. Přemýšleli jsme o Krkonoších a dokonce Beskydech, ale co se dalo dělat, být s mámou bylo prostě důležitější.

Obdivné a chtivé, mnohdy vyzývavé pohledy dívek, ale i chlapců, kteří Roba na pláži okukují přehlíží, a někdy mě raději chytne za ruku nebo obejme kolem ramen a přitulí si mě k sobě, aby bylo jasné, že: „Takovýto chlapec už svého chlapce má.“ A já jsem mu za to neskonale vděčný a pokaždé se mu tváří otřu o rameno, aby věděl, že mu za tu přízeň děkuji.

Byli oba už docela zpocení, pěkně jsem mu jezdil po chlupatých nohách a hladil mu zespodu prsa. Líbilo se mu, že jsem mu masíroval bradavky, úplně mu ztvrdly. Takhle zespodu to byl božský pohled. On ho fakt pěkně mrdal, čvachtalo to v roztažené díře a všude byl cítit chlapský mrd a testosteron.

Tím nastala změna v našem vztahu, tedy ne ve vztahu mezi námi, ale změna pro nás znamenala takové menší odloučení, které bychom očekávali spíše v našich začátcích. Vše zlé je k něčemu dobré, pro nás to znamenalo, že jsme se na sebe těšili o to víc a naše vášně byly o to divočejší. Stejně tak paní Bláhová byla ráda, že má obě děti zase doma, uvědomovala si, a také to občas zmínila, že lidské osudy jsou zvláštní, kdy děti nalezly cestu zpět, až když se v rodině objeví zákeřná nemoc.

Sid byl nadšený a zdálo se, že v tom starobylém domě omládl. Šukali jsme postupně v každé místnosti a taky venku, v noci i za denního světla. Tahle jeho nová energie se mi víc než zamlouvala. Celou dobu jsem ale měl divný pocit, že nás někdo pozoruje. Nikoho jsem neviděl, nic se záhadně nepohnulo, neotevřely se samy dveře, jen jsem cítil něčí přítomnost. Jako kdyby tam s námi žil nějaký duch.

Každopádně BíBímu jsem odepsal. Že jako děkuju a tak něco. A on mi odepsal zpátky. Že jako spíš on děkuje mně, protože mu svýma textama zpříjemňuju jinak nudný a osamocený večery. „Tak to k sobě vlastně ladíme,“ pobavilo mě to. „Protože svýma textama zpříjemňuju jinak nudný a osamocený večery i sobě.“ „To jsme dopadli!“ poslal mi několik vychlámaných smajlíků.

Procházelo se zde i mnoho dalších, zoufale hledajících nešťastníků, byli tu i tací, kteří své hledání už dávno vzdali a jejich aura bledla každým dnem, kdy nebyl naplněn jejich osud. Já však jméno toho, který by měl můj život udělat celistvým, znám. Rhys, můj dětský přítel a kamarád, který mě vždy dokázal rozesmát a nikdy mi nevzal žádnou hračku. Vždycky mě chránil před staršími, agresivnějšími dětmi. Byl mi vším. Ten, který zmizel, když mi bylo šest a od té doby jsem o něm neslyšel.

No a dnes, dnes mám pro Viktora překvápko. Včera jsem totiž byl v nemocnici na kontrole – a voilà, jsem úplně ortéza-free! Hahaha, mám z toho prostě radost. Sice teda na nohu pořád ještě našlapuju dost opatrně a tím pádem chodím děsně pomalu, no ale jupí, budu moct v pondělí do školy! A v pohodě zvládnu ten náhradní termín písemných maturit! A hlavně… hlavně můžu zase začít pořádně hrát… „No nekecaj!“ pozdraví mě Viktor, když mu tentokrát já osobně zajdu do předsíně otevřít dveře, a přejede mě od hlavy k patám rozzářeným pohledem. „Vyzeráš nejak inak… žeby iný účes?“ dobírá si mě, zatímco se zouvá.