Gay povídky

Tomáš se díval do zrcadla a popáté za pět minut si upravoval límec košile. Károvaná košile, kterou nosil jen na svatby a pohřby. Dnes k ní přidal nejlepší džíny a boty, které nekřičely "dílna". Pořád se cítil jako v kostýmu. Piliny pod nehty vyškrábal už počtvrté, ale něco tam pořád zůstávalo. Ruce měl drsné od práce, na palci jizvu od pily, kterou utržil před dvěma lety. Představil si, jak si bude potřásat s otcem té premiantky. Určitě další chlap v obleku, hladké dlaně, drahé hodinky. Jako Pavlínin nový muž.

Když jsme pomalým krkem došli tak sotva do poloviny mostu, nasměroval mě po schodech dolů ke Střeleckému ostrovu a mě napadlo, jestli v tom kufru není nakonec nějaká mrtvola a já se nemám stát pomocníkem při zahlazení zločinu v chladných říčních vodách. Což by minimálně, pokud šlo o hodnocení důvěryhodnosti mé osoby z jeho strany, bylo jistě potěšující vyznamenání. Do zločinného spolčení si jen tak někoho nevyberete. Na druhou stranu tomu by asi neříkal kultura. Další možností bylo, že v kufru se skrývá mobilní pimprlové divadlo a já s ním budu v noci na chodníku hrát představení pro obveselení podnapilých turistů. I když v tom případě bych snad předem dostal aspoň obrázkový scénář. Vcelku nepřekvapivě to nakonec nebylo ani jedno z toho. Ačkoliv komedii si pro mě skutečně přichystal a přiměl mě v ní navíc ještě i více či méně dobrovolně účinkovat.

Auto se rozjelo, tentokrát konečně správným směrem, a jeho tělem se rozlila zvláštní úleva smísená s čímsi důvěrně známým a svým způsobem také neskutečně nostalgickým. Nejeli nijak extra rychle, přesto se však téměř přirozeně chytil Damiana za paži. Nijak ji nedrtil. Spíš potřeboval fyzicky cítit, že jsou tam oba dva. Pořád se mu špatně pobíralo, co všechno se kolem něj dělo, srdce měl těžké, ale jel domů.

Tomáš zastavil svůj modrý Ford na krajnici dálnice, když uviděl muže s nataženou rukou. Bylo po sedmé večer, slunce se chýlilo k obzoru a on měl ještě dvě hodiny cesty do Prahy. Obvykle stopařům nezastavoval, ale něco na tom muži ho zaujalo – možná způsob, jak klidně stál u silnice, nebo prostě fakt, že vypadal stejně unavený jako on sám.

To indiánské mučení, co jsem měl právě za sebou, bylo sice tou nejúžasnější stimulací, jakou mi kdo kdy poskytl, ale cítil jsem, že je toho minimálně pro tu chvíli až dost a víc už bych asi nevydržel. Napadlo mě, že mě svým způsobem tak trochu znásilnil. Nebo spíš zmermomocnil. Do té postele jsem mu přece jen vlezl sám, o tom nebylo sporu. Stejně tak ovšem nemohlo být sporu o tom, že mě natlačil někam, kam bych se sám od sebe jen tak neodvážil. Jestli to vnímal stejně, netuším. V okamžiku, kdy se ze mě konečně svalil, se však nedalo nevšimnout, že dýchá téměř stejně vyčerpaně jako já.

Přišel první polibek. Spíš oboustranně nesmělý. Jako by se vzájemně ptali, mohu? Sedli si na pohovku a přitáhli blíž stolek. Napili se vzájemně ze svých sklenic. Milan cítil obrovskou touhu po mladíčkovi, co se tolik podobal jeho dávné lásce. Třiadvacet let zmizelo. Arne ho stahuje k sobě na pohovku. Jazyky spolu bojují v jejich ústech, zatímco ruce osvobozují jejich těla. Nic, nic se za ta léta nezměnilo. Rašící chloupky na prsou a malé znaménko.

Nejednou jsem měl ptáka napatlaného leckjakým kekelem. Šlehačkou počínaje, přes marmerádu, med, šampus, whisky, olej, kaviár, různé omáčky a dezerty až po vazelínu jak lékařskou tak strojní, a i kolomazí a dehtem. Dokonce mi ho jedna náruživka mazala rašelinou a pak jsem jí ho musel narvat dovnitř. Prý to bylo léčivé.

Chvíľu sa nič nedeje, a tak mi to nedá. „Pokojne si mohol pokračovať,“ uchechtnem sa a chcem sa vystrieť, ale položí mi dlaň na lopatky a zas ma zatlačí na stôl. Opriem sa oň lakťami. „Neboj, však budeme pokračovat,“ zasmeje sa a o sekundu dopadne na môj zadok ďalšia rana. Rýchlo ju nasledujú ešte dve. Zatnem zuby. Opaskom to fakt bolí. Inak ako rukou. Viac. Lenže okrem bolesti cítim aj niečo iné. Vzrušujúce výboje, ktoré svoju cestu končia priamo v mojom rozkroku. Pomrvím sa. „Přemýšlím,“ začne sekuriťák a končekmi prstov mi prejde po chrbtici, „že se nám posledně osvědčilo pětatřicet ran. Skoro dva týdny jsi díky nim vydržel nekrást.“ „Pche,“ odfrknem si bez premýšľania. „Kradol som v iných obchodoch. A aj v tomto, len som si vždy vyhliadol, keď robil tvoj kolega. Ten je dosť neschop…“ Vetu nedokončím. Na zadok mi dopadnú ďalšie tri rany.

Tak to bude určitě jiná masáž. Ale uleví tělu. Určitě má taky něco zablokovaného. Teď hlavu. Jak říkal o znameních, co se hodí k sobě. Kozoroh a panna. A dá se horoskopům věřit? Taková malá výčitka hlodala. Má tohle říct Robertovi? Teď už necouvne. Večer se sešli u Vládi. Tam byly dvě válendy. Připravili se. Ale role rozděloval Rafael. Zcela odhadl Vláďu. Je rád dole a Vojtěch naopak, i když mohou i změnu.

Než se trochu otřepu, cítím obrovskou bolest v koulích. Silné cuknutí a tah směrem od mého těla. Skláním hlavu dolů a oči mi vyjíždějí na vrch hlavy. Moje košile je rozřezaná na cáry, kalhoty mám rozříznuté od pasu až dolů po každé nohavici a vepředu od pásku odříznuté, takže mi ty cáry visí jen na boku a vzadu. Jsem vlastně téměř nahý.

Přemýšlivě nakrčím čelo, zatímco očima lustruju toho kluka od hlavy až k patám. To je zase on! Včera tu asi nebyl, nebo ne když jsem měl zrovna službu, ale předevčírem tu byl. A den předtím taky. A pořád po mně nenápadně koukal, stejně jako po mně pokukuje teď… Zapátrám očima v jeho těsným okolí, nákupní košík ale nikde odstavenej nevidím. Zalovím v paměti: předevčírem si něco koupil…? Jo, koupil, dělal jsem mu tak trochu doprovod až k pokladnám, ale za ty dvě věci, co držel v ruce, fakt zaplatil… Teď je otázka, jestli by býval zaplatil, kdybych ho pustil z hledáčku. A jestli se chystá zaplatit dnes.

Vstoupil jsem do čtvrťáku, rozhodl jsem se, že to bude můj poslední rok na škole. Učení mi sice šlo, ale nebyl jsem studijní typ, a tak představa, že po maturitě půjdu na vysokou, mě docela děsila. Naši sice říkali, že na to mám a byla by škoda to alespoň nezkusit, a Robin měl pocit, že na to kašlu kvůli němu, že půjdu někam na kolej a bojím se odloučení, ale tak to nebylo. Zvažoval jsem opravdu dlouho všechna pro a proti, ale nakonec jsem usoudil, že by mě další škola už prostě otravovala.

Jít jsem tedy klidně mohl i poslepu, z otevřených dveří se do chodby ozýval zvuk stáda bizonů ženoucích se za parní lokomotivou. Takový, jaký na běžícím pásu dovede dělat pouze rychle se pohybující metrákové monstrum. To, co jsem viděl, ovšem na druhou stranu překonávalo všechny obrázky z mých porno časopisů, přestože byl příslušný vlasatý bizon pochopitelně oblečený. Jenže ono není oblečený jako oblečený, měl na sobě pouze boty a krátké trenky, které nezakrývaly skoro nic, tedy to nejdůležitější ano, ale způsobem, kterým to při jeho běhu činily, toho víc odhalovaly, než zakrývaly.