Gay povídky

Borce tohle jeho podřízený škemrání očividně pořádně bere, a tak ho chytá za boky a začíná zase celkem nepravidelně přirážet. Divim se, že mu ještě takhle nalitýmu vůbec stojí, ale asi je to na dlouhou dobu jediný šukaní, který si může pořádně užít. Zmrdík už zase heká jako o život, vychází mu svým zadkem vstříc s teď už jasným cílem nechat ho pořádně se vystříkat. Vypadá to, že borec vůbec neprotestuje a tluče to do něj, seč může.

Pár tahů rukou po mém ohonu a k tomu dráždění mé prostaty a já stříkal snad až do stropu a v obrovských křečích. Orgasmus se přeléval mým tělem jako obrovská příbojová vlna a já ho díky zavázaným očím prožíval mnohem intenzivněji. Po několika dnech abstinence jsem konečně cítil úlevu a připadal si jako v sedmém nebi. A vzápětí jsem ucítil pár tvrdých přírazů, zaškubání údu hluboko v mém nitru a instruktor byl hotov také.

Zůstává přesně na kraji, vevnitř, ale ne dost vevnitř. Jako když někdo zůstane stát ve dveřích a není si jistej, jestli může jít dál. A všichni na něj čuměj a čekaj, co bude. Znervózňuje je to. Mě taky. Buďto pojď dál, nebo padej. Ale tohle – to je ta nejnesnesitelnějí a nejvíc vzrušující pozice ever. Klepu se jak ratlík a nos mi k tomu volizuje vysokej hnědej ridžbek.

„Jacopo! Jacopo!“ volal otec. „Podařila se mi úžasná věc! Při stavbě za hradbami vykopali sochu fauna! Protože vědí, že my bychom mohli dát dobrou cenu, tak se ozvali nejdřív nám! Byl jsem se na ni podívat, je opravdu krásná! Koupil jsem ji hned, bez většího smlouvání, aby nám ji někdo nevyfoukl… Jen bude trochu problém ji dostat k ostatním…“

Jel jsem z práce. Vystoupil jsem z metra a šel na stanici autobusu. Postávám a podíval jsem se na světelný displej, který ukazuje čas. Datum, přeskočilo to na čas – sedmnáct třicettři, pak teplota – koukal jsem: -0°C. Mínus nula. Záporná nula, co to je za blbost? Prateta by z toho určitě už odvozovala pánbůhvíco.

„Tebe som už stokrát povedal, že ešte raz to urobíš, tak z teba vymlátim dušu, ty neschopný dement vyjebaný, nie si mi tu na nič, nie je z teba žiaden úžitok, si obyčajný kus hovna, čo sa dokáže len voziť po mladých a honiť si na nich kokot a masírovať si na nich ego, lebo žiadne nemáš, ty osratá piča! No poď, fajči mi môj kokot, ty sráč, ukáž, či aspoň to vieš poriadne!"

Zabořil jsem se do polštářů ve svém sofa a vyťukal stejně stručnou reakci. Že odpovídám profilu bez fotky, zapříčinil asi ten obrázkový příslib stříkání… Prozatím tedy vzájemné pozdravení se, něco na způsob, jako když se potkáte s někým cizím v baráku, dobrý den – dobrý den. Tady je ale samozřejmé si hned tykat. Spřízněni orientací. Připojil jsem prosbu, zda by se dotyčný ukázal. Ne vždy očekávám v těchto případech pozitivní odezvu. Každý to máme nějak, ovšem mnohdy se mi zejména u těchto ‚tajemných‘ připomene ono okřídlené „co se zdá divné, je divné.“ Ze srandy jsem ještě připsal větu: „…heh, vykládám si správně ten tvůj titulní řádek?“

Samozřejmě, že se ptal na sex, oni jsou zvědaví. Tak jsem přiznal, že jsem teplej a nemám už nedotčenou prdel, ale když se ptal na stálej vztah… No, já jsem vlastně ani nelhal, když jsem řek, že žádnej. Protože mě Vladan vlastně hodil přes palubu…

Sundávám si tuniku, protože jsem se tou fyzickou námahou docela zahřál. Navíc nevidím důvod, proč zůstávat oblečený. Usměju se na otroka, který třeští oči na můj velký ohon, stojící jako svíce a pěkně objemné koule. Jsem na svou výbavu patřičně hrdý a dělá mi dobře, jak toho chlapečka zaujala. Brzo se s ní osobně seznámí, ale to ještě neví, anebo jistě doufá, že tak daleko jeho trest nedojde. Netuší ale, že veškeré bití bude jen začátek toho, co pro něj chystám. Jeho trestem nebude jen seřezaná zadnice, ale něco úplně jiného, lepšího.

Petr měl dlouho do noci o čem přemýšlet. Co se mu to Carli snažil říct? Co chtěl říct tím, že miloval svého přítele? Což může muž milovat muže? A smí se něco takového? A flétna z jadeitu… Pokud to není hudební nástroj, co tedy? Myslel tím slovem pán snad…?

Rozhlížím se. Nevím. Nic mi to tu už nepřipomíná. Zbytky zdí z původního domu, propadlá střecha, hromada suti ze spadaných tašek z propadlé střechy. Kdysi krásně upravená zahrada, teď zarostlá kopřivami a pelyňkem. V hloubi zbytky skleníku, jen kovová kostra bez skel, která byla dávno vymlácena kameny, jejichž házením se bavili místní kluci. Dvě ruce mě zezadu objaly kolem pasu, tvář se otřela o moji a padl tichý dotaz: „Vzpomínáš? Chtěl bys to vrátit? Aby se to nestalo?“ „Nechci…“

Jaký to je kouřit řidiči za jízdy? Hele, řeknu vám, že skvělý! Neumí to sice tak dobře jako zmrdík (asi když je přece jen kluk, tak prostě ví, jak vykouřit jinýho borce), ale tak na holku, ne moc zkušenou, dost dobrý. A hlavně v tý asi sto desítce to mělo ten pravej říz! Normálně… úplně jinej rozměr kuřby!

Mít někoho, kdo tě miluje, to je snad přece víc, než mít prachy? Nebo Vladan to má ložený jinak? Já už se v něm vůbec nevyznám… Život zasranej! Dá ti konečně někoho, koho miluješ, pro koho stojí za to žít, a pak na tebe vyplázne jazyk, ukáže ti fakáče a: „Hovno, nemáš zase nic, zmrde…!“