• Pip
Stylromantika
Datum publikace8. 6. 2019
Počet zobrazení811×
Hodnocení4.69
Počet komentářů6

Dobré ráno, světe. Erik otevřel oči a podíval se na nový den svýma průzračně modrýma očima. Vstal, a jak bylo jeho dobrým zvykem, procvičil se, umyl si obličej a vyčistil si zuby. Červen byl na spadnutí a venku krásné počasí vybízelo k celodenně otevřenému oknu. Vyhlédl z něj a přes střechu svého unikátního bydliště pohlédl do údolí. Klikatila se v něm řeka jako stříbrný had v zelené trávě, lesy šuměly v ranním svěžím větru a v městečku v podhradí se probouzel život.

Erikův domov byl natolik unikátní, protože tak bydlel málokterý dvacetiletý kluk. Žil na zámku už od svých dvou let, co ho i s jeho matkou převezl otec, toho času nový kastelán, do správcovského bytu na zámek. Jak Erik rostl, zamilovával si to tu víc a víc. Když mu bylo patnáct, tak mu táta povolil provést pár skupinek měsíčně. Erik měl celou zámeckou historii v malíčku už ve dvanácti. Dokonce nahradil při školním výletě jejich vlastní průvodkyni. Teď měl po maturitě a jeho zájem se ještě zvyšoval. Díky své přirozené zvědavosti prohledával staré knihovny a depozitáře. Snažil se najít něco nového a zajímavého. Také už byl průvodce se smlouvou a výplatou.

Odvrátil zrak od okna a na bílé krátké trenýrky si vzal jen volné kraťasy a tričko navrch. Nasnídal se a šel připravit zámek na nové návštěvníky. Ten den bylo snad patnáct nahlášených skupinek, ke kterým se občas vmáčkli i samostatné dvojice či jednotlivci. S kolegyní Klárou, stálicí jejich týmu, si rozdělili skupinky podle obsahu. Erik si bral důchodce, protože dokázal mluvit nahlas, chodit pomalu a odpovídat na každou otázku, a ona se svojí postavou amazonky umravňovala školáky. Tento vzorec se snažili dodržovat, ovšem někdy oba museli udělat ústupky.

Mezi prvními přišla skupina asi dvaceti puberťáků se dvěma staršími ženami vyhlížejícími jako bachařky. Erik se díval na tu neklidnou a uřvanou skupinku skrz okno jednoho pokoje a docházelo mu, že si vytáhl černého Petra.

„Nu chlapče, nezávidím ti to. Ale jim taky ne. Chudáci děti. Koukni na ty vychovatelky,“ poplácal ho otec po rameni.

„Vychovatelky?“ podivil se Erik. „Nejsou na družinu už moc staří?“

„Na družinu ano, ale na dětský domov, ne. Za rok je vypustí a můžeme se jen domýšlet, co se z dětí bez vedení stane.“

Otec odešel a na celou tu skupinku teď Erik nahlížel jinak. Tak nějak střízlivěji a dalo by se říct, že i s lítostí. Byl rád za svou rodinu. Čekat v nejistotě osmnáct let, jestli si ho někdo přijde vybrat jako psa v útulku, se mu příčilo. Nenabídli jim žádnou variantu ani tu netradiční. Jen je nechali vyrůst a dali jim najíst a napít.

Mezi tou melancholicky vyhlížející šmouhou několika odstínů hnědé, šedé, plavé a černé se mihlo něco, co bilo do očí. Něco jako kdyby záběrem černobílého filmu rychle prošel barevný člověk. Nedokázal to popsat, ale z hlavy ten obraz nedostal.

Skupinu si vzal na starosti a vyšel jim vstříc. Jedna z „bachařek“ ho odchytla a poprosila ho, aby to co nejvíc zjednodušil a zestručnil. Erik kývl a vedl skupinku zámkem. Opravdu, jindy hodinu trvající trasa se zkrátila na necelou půlhodinku. Ve velkém sále opět prošla barevná postavička, a ač se snažil sebevíc, už nikoho takového nezahlédl. Byl z toho celkem frustrovaný, protože se mu nic takového ještě nestalo. Následně vyvedl skupinku zpátky na nádvoří a zapadl do pokoje pro průvodce, Klára si pilovala nehty a celkem soucitně na něj pohlédla. Skupinka odběhla k bufetu a tehdy Erik uviděl barevného človíčka naplno. Malého, hubeného kluka, kterému mohlo být tak osmnáct. Stál uprostřed nádvoří a s vykulenýma očima sledoval každý kousek zámku. Ale co na něm bylo nejzajímavější? Jeho vlasy, měl je rudé jako májový oheň sčesané do malého čírka. I s tím kohoutkem na hlavě byl pořád maličký. Chvíli s hlavou na stranu sledoval kastelána, jak vkládá nějaký papír do vývěsky. Nakonec se ztratil v bráně.

Když Erik večer ležel v posteli, přemýšlel zase nad osudem těch dětí a zvlášť toho klučíka. Nikdo nechtěl milovat tak malý hezký plamínek, každý toužil po nepoužité svíci. Erik si utřel slzu a radši se otočil na bok a usnul.

Druhý den bylo pondělí, zavírací den. Erik ale vstal jako vždy, zacvičil si a umyl se. Sešel do kuchyně, kde už jeho otec seděl v čele stolu a četl denní tisk. Matka zrovna seděla po jeho pravici a mazala mu chleba.

„Dobré ráno,“ pozdravil Erik.

„Dobré ráno, zlato. Jak ses vyspal?“ zahlaholila jeho matka.

„Nijak valně,“ zabručel její syn a nalil si sklenici džusu a téměř brutálně se pustil do jogurtu. „Tati? Jak to bude o sezóně? Červen je za týden a mě s Klárou zajímá, jestli na to budeme sami.“

Erikův otec sklopil roh novin, aby na syna přes kulaté brýle pohlédl.

„Budou drobné změny,“ začal zvolna. „Provádět budete vy dva a ještě jsem nabral jednu posilu navíc. Anežka z loňska je těhotná, tak bude někdo nový. Vlastně jsme tě chtěli s maminkou o něco požádat.“

„Víš, ten nový kluk je z daleka a my mu slíbili ubytování. Vadilo by ti, kdyby spal u tebe?“ usmála se na něj matka.

Erik hleděl střídavě na oba a pak kývl, že s tím nemá problém. Nový kolega měl dorazit ten den, tak se po snídani vrátil do svého pokoje a celý ho přestěhoval, aby se sem vešla ještě jedna postel a noční stolek. V prádelníku uvolnil jeden šuplík a skříňku. Snad mu to bude stačit. Povlékl peřiny a postel ustlal. Zbytek dne strávil zalezlý v archivu.

Odpoledne si přes nádvoří nesl nějaký stoh papírů do svého pokoje, když jeho otec otevřel dveře ze své kanceláře a setkání se synem mu přišlo vhod.

„Eriku, můžeš na chvíli? Počkat, co to neseš? Nejsou to spisy z archivu, že ne? Víš, jak jsou na to památkáři hákliví?“

„Tati, víš sám dobře jako já, že od doby, co vnímám, do toho sklepa lezu a probírám se jím. Možná proto jsou už tři století zámku správně seřazené, každý dokument zaevidovaný. Teď se v tom každý vyzná. A v neposlední řadě je už obraz v dámském salonu správně pojmenovaný, a ne jako za minulého režimu, kdy byla každá žena v paruce Marií Terezií v různém věku a stupni těhotenství.“

Kastelán se vzdal, už dávno pochopil, že ho syn studiem archivnictví v odbornosti dávno předčil. Místo toho mu pokynul, aby ho následoval. Erik si povzdychl a s plnýma rukama vešel do otcovy kanceláře.

„Dovol, abych ti představil tvého nového kolegu a spolubydlícího.“

Erik se otočil a upustil složky na zem. Zůstal stát jako solný sloup. Přešlapoval tam ten malý barevný človíček z černobílého filmu. Sledoval ho upřímnýma nazelenalýma očima a rudé čírko mu plápolalo na hlavě. Hned přispěchal a začal zvedat papíry, co spadly. Nakonec mu je ledabyle posbírané a složené podal.

„Promiň, nechtěl jsem tě polekat,“ promluvil už mužnějším, přesto jemným hláskem, „jsem Robin.“

„Nevylekal,“ odpověděl Erik, ale neměl odvahu přiznat, že ho to vyděsilo, „těší mě, Robine, jsem Erik. Kde máš kufr? Ukážu ti, kde budeš spát.“

Robin ukázal jen na batoh na zádech. Erik si s otcem vyměnili pohledy a zase ho kastelán poplácal po rameni. Robin následoval Erika do jeho pokoje, kde si oba odložili své břímě a mohli se více seznámit.

„Tak tady máš postel a dveře naproti vedou do koupelny. Budeme tu oba, nevadí ti to?“

„Kdepak u nás doma spíme i po pěti nebo šesti. No doma.“

Robin sklonil hlavu a povzdychl si.

Erik z jeho povzdechnutí cítil smutek. Nedokázal si představit, jaké to asi pro něj muselo být. Poznal na něm, že má oheň v duši a že ho žádná událost neuhasí.

Robin se rozhlížel po pokoji. Byl to malý, ale útulný pokojík v podkroví. V létě tu muselo být velké teplo, proto chápal otevřené okno, které vhánělo dovnitř čerstvý vzduch. Vrátil se ke svému batohu a vysypal jeho obsah a začal si jej rovnat do skříňky. První, co si uklidil, byl skicák a tužky. Erika to zaujalo, ale nechtěl hned vyzvídat. Také ho velmi udivilo, že toho má tak málo.

„Moc toho není, viď?“

„No, moc ne,“ přisvědčil Erik při pohledu na ten maličký komínek a dětský kartáček na zuby, „ale kdybys chtěl, můžeš si půjčit něco ode mě. Tady dole ve skříni mám nějaké oblečení, co mi už není.“ I když si nedokázal představit, co by mu z těch věcí nebylo velké. „Ten kartáček vyhoď, mám tu jeden náhradní, pro dospěláky.“

„Děkuji, jsi hodný.“

Erik jen mávl rukou a připravil kalíšek s kartáčkem na poličku v koupelně. Chudák kluk, skoro nic neměl, ale hned věděl, že to je hodný človíček a o práci měl opravdu zájem. Vyšel z koupelny a našel Robina, jak fascinovaně hledí z okna. Musel si stoupnout na špičky.

„Tak co, líbí?“

„Je to tu jako v nebi,“ potvrdil Robin.

„Ukážu ti zámek a dám ti text, co se máš naučit.“

Společně se vydali do zámku. Procházeli pokoj po pokoji a Robin měl oči navrch hlavy. Největším štěstím bylo, že se mohl podívat i do míst, kam se běžně nemohlo. Procházku završili v parku u jezírka s vodotryskem.

„Jaké to je v dětském domově?“ zajímal se Erik.

„Přeplněné, každý den nás je v jídelně asi třicet najednou, pak jdeme do školy a po škole úkoly. O víkendu pomáháme s úklidem. Někdy to je pohoda, ale taky někdy boj a tety na nás moc času nemají.“

„Tety?“

„No ty dvě, co tu s námi byly,“ objasnil Robin.

„Máš tam kamarády?“

Robin zavrtěl hlavou a zase si povzdechl a sklopil hlavu. Erik nabyl dojmu, že je ten kluk hodně uzavřený a bojí se říct všechno.

„Já jich taky moc nemám, kromě Kláry, o které jsem ti v zámku říkal, nikoho. Jestli chceš, můžeme být kamarádi i my dva,“ věnoval Robinovi svůj modrý pohled a on mu jej vrátil svým zářivě zeleným.

„Tak to budu moc rád,“ usmál se Robin.

„Páni, sedm pryč, musíme na večeři.“

U správcovského domu se zachoval malý zbytek opevnění, kde si kastelán vytvořil malou zahrádku a mohl tam grilovat. A opravdu griloval. Připravoval hot dogy.

„Tady je máme,“ přivítala je Erikova matka, štíhlá, plavovlasá žena, která jako by vypadla z nějaké středověké balady o křehké panně a udatném rytíři. Robina ještě neviděla, jen o něm slyšela, proto jí maličký, rudovlasý plamínek překvapil a též rychle přirostl k srdci, protože sama věděla, jaké to je vyrůstat bez rodičů. Zvláště sympatický jí byl, když slušně poděkoval a bez vyzvání si umyl ruce. Svému vlastnímu, o hlavu vyššímu synovi, než byla sama, to musela i ve dvaceti připomínat. Erik jí byl hodně fyzicky podobný, ale víc než mop, raději držel v ruce staré pergameny. To měl po otci.

„Doufám, že máš rád hot dogy,“ ozval se kastelán od grilu. „Být tebou, tak se do nich pustím, dokud jsou,“ a ukázal na Erika, který do sebe rval už druhý.

„Ano mám. Děkuji.“

Pochutnal si jako ještě nikdy. Zdráhal se říct o přídavek. Vlastně ani nemusel. Sotva dojedl, už mu na talíři přistál další. Robin byl po dlouhé době zase šťastný, vypadalo to, že má rodinu, mámu, tátu, ale Erika za bratra nebral. Byl to kamarád, ale když to slovo převaloval na jazyku, zjistil, že tam je ještě nějaký přídavek, který nedokázal identifikovat.

Erik zjistil, že tenhle klučík v jeho rodině chyběl, že už teď je nějak kompletní, možná je to tím, že nikdy neměl bratra. Sestru a kamarádku našel v Kláře, ale to nebylo totéž jako u Robina. Bylo to jako koupit dva stejné domy, ale jeden měl větší zahradu. Takový byl i Robin, bratrský dům s velkou neprozkoumanou zahradou. Těšil se, až ji začne zkoumat, ale nejdřív se musel dostat přes jeden plot, který byl zamčený zevnitř.

Odcházeli do pokoje poměrně unavení. Když se Robin svlékal, tak po něm Erik po očku pokukoval. Robin měl hladkou růžovou kůži, od pupíku až někam do slipů mu tekl zlatý pramínek chloupků. Podle toho, co říkal, tak se jen učil a pracoval. Na jeho hubeném těle se rýsoval náznak prsních svalů, bochánků na břiše, ale co bylo nejkrásnější, byl jeho obličej, velké oči a maličký kulatý zadeček. Na těle bylo i něco, co tam být nemělo. Na stehně měl tmavě fialovou modřinu a další blednoucí mu napůl zakrýval lem prádla. Na ruce měl otlaky a škrábance.

„Proboha, co se ti stalo?“

Robin se na něj otočil a pak zjistil, že myslí rány na těle.

„To nic, jsem občas hodně nešikovný,“ odpověděl tiše Robin a raději si zalezl pod peřinu.

Erik udělal to samé, ale s jeho verzí příběhu se nechtěl smířit. Robin nevypadal, jako by byl nešikovný. Spíš měl jinou teorii, kterou ani nechtěl domýšlet. Raději udělal to samé, co jeho nový kamarád. Otočil se na bok a snažil se rychle usnout. Robin ve skutečnosti nespal. Pod peřinou si hladil bolavé místo a přemýšlel, jestli to má Robinovi říct. Říct mu, že ho kluci v dětském domově bez důvodu šikanují jen proto, že je malý, hubený a především, že je zrzavý. Raději vmáčkl mokré oči do polštáře.

„Zítra bude lépe, Robine,“ řekl si v duchu, než usnul.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (41 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (39 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (41 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (41 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (47 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+2 #6 Odp.: Rytíř a Plamínek - 1. částSaavik 2019-07-14 18:51
Hezké, doopravdy. Tak jdeme na druhý díl.
Citovat
+3 #5 Odp.: Rytíř a Plamínek - 1. částnebi 2019-06-13 22:05
Moc pěkný :-) Chybka v textu, to se stane. V Nečekané návštěvě si Simon vyhrnul rukáv. Vůbec mi nevadilo, že je jen v kalhotách :lol: požádala jsem redakci o opravu už to tam není.
Citovat
+7 #4 Odp.: Rytíř a Plamínek - 1. částzmetek 2019-06-11 22:19
Cituji Mirek:
Začíná to hezky. Těším se na pokračování. Akorát na konci neví Robin, jestli něco povědět Robinovi...

Je pravda, já to bral směrem k té přímé řeči, když jsem to vzal znova, tak Robin uvažuje, zda to Robinovi říct...To trochu fakt uteklo. Ale stejně se mi to líbí. Já si Robina představuju trochu jaku Tintina, jen víc zrzavýho. Mně je moc sympatickej.
Citovat
+6 #3 Odp.: Rytíř a Plamínek - 1. částzmetek 2019-06-10 17:24
Jé, romantika...a zámecká. Na konci může Robin mluvit k sobě - taky si občas řeknu "Tak tohle se nepovedlo, zmetku."
Ale tohle zatím vypadá podařeně.
Citovat
+9 #2 Odp.: Rytíř a Plamínek - 1. částMirek 2019-06-09 15:13
Začíná to hezky. Těším se na pokračování. Akorát na konci neví Robin, jestli něco povědět Robinovi...
Citovat
+12 #1 Rytír a plamínek 1William 2019-06-09 11:16
Veľmi pekné, už teraz sa teším na pokračovanie
Citovat