• Ron
Stylklasika
Datum publikace27. 5. 2019
Počet zobrazení1814×
Hodnocení4.86
Počet komentářů9

Dnešní hádka byla obzvlášť výživná. Řval na mě, že jsem pokrytec, pozér a že s ním nehraju fér. Chtěl mě ranit, ublížit mi, ale to už nemohl. Už jsem byl připravenej a zatvrdil se. Byla to sebeobrana, jinak by mě zničil. Dřív jsem si jeho výčitky pouštěl k tělu a pokaždý se pro ně trápil. Jenže pak mi došlo, že do mě kope ze závisti, kvůli svýmu vlastnímu neúspěchu a frustraci. Léčí si na mně svůj mindrák a hází veškerou vinu za svý problémy na mou hlavu. Kolikrát jsem mu říkal, ať začne u sebe, že ten pes je zakopanej tam, a ne u mě. Zbytečně. Pokaždý jsem to jen těžce slíznul.

Seděl jsem v obýváku a mlčel. Nemělo smysl něco namítat a hádat se s ním. Ke štěstí mi stačilo, že jsem měl čistý svědomí. Nikdy jsem mu v ničem neublížil. On to ale viděl jinak. Bylo jednodušší hodit to na mě, než hledat chybu v sobě a pokusit se s tím něco dělat. Já už ale nebyl ten, kdo by to řešil. Už jsem nad ním zlomil hůl. Kámoš říkal, že propadl roštem. To teda jo a pěkně hluboko. A rošt je svinstvo.

Dnešní hádka byla fakt výživná. Mý mlčení ho vytáčelo, takže přitvrdil, vrazil do šatny a začal si balit věci. Občas to dělával a já ho vždycky prosil, aby zůstal. Dneska ale ne. Už ne! Už jsem nepřijal roli viníka. Pomohlo mi pár sezení u psycholožky, abych našel sebejistotu a vlastní hodnotu. Už jsem se nenechal citově vydírat.

„Nic tady nezapomeň,“ prohodil jsem jen a vrátil se do obýváku. Bylo mi jasný, že tím jsem udělal za naším vztahem definitivní tečku, ale já už prostě nemohl jinak. Nechtěl jsem žít s tak nevyrovnaným člověkem, protože by mě stáhl s sebou do tý nekonečný hlubiny.

„Sbohem!“ ozvalo se z předsíně nepřirozeně hlasitě, jako by čekal, že zas vyběhnu a začnu ho prosit, aby zůstal. Ani jsem se nehnul, uzavřenej ve svým světě. Odmítal jsem absorbovat ty vlny negativní energie, co se přelejvaly bytem. Brnění kolem mě bylo každou vteřinou pevnější. Uvnitř mi bylo sice hrozně, ale musel jsem to vydržet. Kvůli sobě.

„Nezapomeň si s těma taškama udělat selfie a vybrečet se na insta,” i já jsem dokázal seknout do živýho.

Do obýváku přilítly klíče, následovalo prásknutí dveřma. Moje sebedestrukce v nefunkčním vztahu právě skončila.

Sedl jsem si na terasu a zíral na město. Pořád jsem nic necítil, jen otupělost a únavu. Jako bych dostal obrovskou zubařskou injekci, co mě komplet umrtvila. I mý city. Čekal bych, že až odejde a já se přestanu ovládat, zaútočí bolest silou uragánu. Nestalo se tak. Žádný emoce mi nervaly srdce z těla a nic mě nestravovalo žalem. Možná, až přijdu k sobě, že tu bolest ucítím. Možná ale, že žádná ani nebude, že láska už dávno vyprchala a nahradil ji stereotyp a pohodlnost. Nechuť cokoliv změnit a strach ze samoty. A teď jsem sám, ale jak dlouho? Možná, že ne pár hodin, ale už pár měsíců, co jsem zjistil, že mě vlastně jen využíval a sál mou energii. A když jsem ho přestal bavit, začal mě obviňovat, že mu to se mnou nefunguje. Narcistní parchant, ten nejhorší chlap, jakýho jsem v životě potkal.

Připadal jsem si jak v obrovský bublině, která tlumila všechno zvenčí. Jak nemocnej v kyslíkovým stanu. Včera večer jsme se taky zhádali. Řval na mě a tradičně mě obviňoval ze svejch vlastních chyb, který neměl koule si přiznat. Můj drahej partner, zneuznalej génius. Majitel neúspěsný galerie posedlej touhou objevit novýho Rothka nebo Pollocka, ale přitahoval jen stejný zoufalce jako on sám. S jeho kšeftem to šlo od deseti k pěti a frustraci si kompenzoval hádkama se mnou. A když mi došlo, že se mnou soupeří a závidí mi úspěch a pohodu, byla to studená sprcha.

Večerní chlad mě zahnal dovnitř. Mý oči skenovaly prázdnej byt, jako bych tu byl poprvý. Všechno bylo cizí a studený. Odosobněnej luxusní bejvák, kterej můj ex vystajloval k dokonalosti. Mrtvá obrazovka obrovský televize, na sedačce jakoby ledabyle naaranžovaný dizajnový polštáře, příšernej skleněnej lustr, unikát z výstavy a k tomu potichu opera Don Giovanni. Hudbu jsem uťal jako první. Tohle přece nejsem já! Ty pastelový polštáře jsem nesnášel, telku jsem míval zapnutou celý dny a poslouchal jsem nejradši Nightwish. Já mu ve všem ustoupil, a přesto to bylo blbě. Nastal čas obsadit zpátky svoje pozice.

Pustil jsem na plný koule „Wish I had an angel“ a vlezl pod sprchu, abych ze sebe smyl tu pachuť křivdy a zrady. Až ze dna skříně jsem vytáh svoje úzký džíny a černý tričko s nápisem Metallica. Před rokem mi chtěl mou rockerskou garderobu vyhodit, ale to jsem zabojoval a nedal se. A neustoupil jsem ani v dýlce vlasů, protože kdybych vypadal jak sériově vyráběnej lumbersexuál, tak by se zákazníci v mým obchodě, chrámu všech rockerů republiky, pochcali smíchy.

Nemoh jsem bejt sám se sebou v prázdným bytě. Tak dobře jsem na tom zase nebyl. Jak to na mě všechno čím dál tím víc padalo, docházelo mi, že musím pryč. Potřeboval jsem rychlou a účinnou terapii na smutek, co se začal proklovávat mou bubinou necitelnosti. Vždycky jsem byl společenskej tvor. Žil jsem mezi kámošema muzikantama v rockovejch klubech, kde jsme hráli. To všechno jsem kvůli mýmu ex opustil a najednou mi to hrozně chybělo. Proč zrovna já musel potkat takovýho hajzla? Co jsem mu proboha udělal? Jenom jsem na něj byl hodnej a ve všem ho podporoval. Ustupoval mu…

„A dost!” okřikl jsem se v duchu za tu sebelítost. Rychlejší skluzavku do pekla jsem neznal.

Zašel jsem do klubu, kde jsem víc než rok nebyl. Dřív jsem tam často i hrál s pohrobky skupiny, co jsem založil na vejšce. Možná je čas se k tomu zase vrátit. Teprve na baru mi to všechno došlo. Jako by tam na mě ta svinská depka čekala. Černá a hořká. Prvních pár panáků pomohlo. Sice se můj kyslíkovej stan otupělosti nevrátil, ale bylo mi fajn. Dokonce jsem si pučil od kámoše kytaru a dal si pár fakt hustejch sól s jeho kapelou. Jenže čím víc jsem chlastal, tím byl splín horší. A pak už mi barman odmítl nalejt a já se nasral, poslal ho do hajzlu a vyrazil do ulic. To bylo to poslední, co jsem si pamatoval.

Probrala mě zima a mokro. Pršelo a já ležel někde venku. Až po chvilce mi došlo, že jsem na lavičce v parku. Svítilo na mě ostrý světlo. S neskutečnou námahou jsem identifikoval baterku. Zastínil jsem si oči a druhou rukou to světlo odstrčil. Konečně jsem ho viděl. Mladej kluk s krátkejma docela světlejma vlasama. Byl večer v klubu, docvaklo mi najednou. Seděl na baru asi dva metry ode mě. Vypadal zatraceně dobře, proto jsem si ho všiml. Bylo mi divný, že tak krásnej chlap je tam sám. Tyhle týpci bejvaj obletovaný slepičkama jak lampy můrama.

„Kámo, vstávej, jinak nastydneš,“ snažil se mě zvednout.

„Nech mě bejt,“ chtěl jsem se na lavičce otočit a spát dál, když se najednou ozvaly kroky. Další dvě baterky a úřední hlasy. Doklady a podobný voloviny. Měšťáci, prej jestli nechci na záchytku, tak ať se zvednu a padám pryč. Pádnej argument! V tom už jsem měl svý zkušenosti. Jednu noc na záchytce už jsem si dal kdysi na vejšce a netoužil po repríze.

Byly čtyři ráno a zima silnější než já, takže jsem poslechl mlaďase a zvedl se.

„Mám tu auto. Můžu tě někam hodit?“

„Akorát ti zasvinim sedačku,“ mávl jsem rukou. Hadry jsem měl prochcaný vodou a asi i špinavý. Matně jsem si pamatoval, že než jsem skončil na lavičce, přemohla mě v parku párkrát gravitace.

„Mám tady deku,“ nedal se a nacpal mě na místo spolujezdce. V autě bylo teplo a mně padaly záclony. Usnul bych, kdyby se mlaďas najednou nezeptal:

„Ty seš Mick. Hráls s Parazitama,“ vyslovil jméno mý první kapely. Ve vteřině měl mou plnou, alkoholem vylepšenou pozornost.

„Jo, to budu asi já.“

„Chodil jsem na tvý koncerty a hrozně tě žral. I pak, když jste založili Exclusion.“

„Kolik ti tehdy proboha bylo? Deset?“ Exclusion jsme založili na vejšce. Jeden z hříchů mýho mládí. „Hrozně by mě zajímalo, kterej vůl tehdy vymejšlel ty jména. Já to nebyl.“

„Já mladě jen vypadám a na jména se vyser. Podstatná byla tvoje skvělá hudba i zpěv. A tvý kytarový sóla byly neskutečný.“

„To mě balíš, nebo co?“ vyjelo ze mě bez přemejšlení. Tolik chvály jsem ve svým splínu nedával. Sjel mě pohledem, co by dokázal vraždit, a neřekl už ani slovo. Nebyl jsem zrovna naladěnej na společenskou konverzaci, takže mi to bylo fuk.

Doma jsem sebou plácnul mezi ty příšerný polštářky tak, jak jsem byl, mokrej a špinavej. Kdyby to viděl ex, šlehlo by to s ním. Krásnej pocit! Možná bych je mohl před vyhozením i poblít, napadlo mě a rozesmál jsem se tomu na celý kolo. Pustil jsem si telku, aby mě uspala, a konečně jsem se po dlouhý době cejtil sám sebou. Jako bych se zbavil koule na noze. Kéž mi ten báječnej pocit vydrží…

Ráno bylo krušný. Kocovina, jaká se hned tak nevidí. Brnknul jsem do obchodu, že mě tam dneska neuvidí, a po sprše, dávce ibalginu a alka-seltzeru jsem začal likvidovat ex z mýho života. Hadry, co mi vybíral, umělecký díla, co neprodal, toaletní voda, kterou jsem nesnášel. Všechno letělo do pytle a do auta. Chtěl jsem mu to hodit do galerie, ať se s tím třeba vyfotí.

Díky psycholožce jsem uměl využít to špatný ve svůj prospěch. Otočil jsem to. Nelitoval jsem sebe ani náš vztah, jen jsem se radoval z náhle nabytý svobody. Bylo to pro mě jak generální úklid. Na každým konci je přece krásný, že něco novýho začíná. Motivační kecy, který celkem pomáhaj. Vyvětral jsem ze svýho života naftalín a vymetl pavučiny a pak si sedl ke compu, že si pustím pořádný péčko. Měl jsem rád klasiku s trochu tvrdší akcí, ale občas jsem nepohrdl ani romantikou. Proklikal jsem se několika weby, až jsem narazil na pěknou kuřáckou scénu, proloženou mazlením v posteli. Něco přesně pro mou bolavou duši.

Byl jsem tvrdej po pár vteřinách. Ty dva krásný chlapi v posteli mě dostávali. Díval jsem se na mladýho kluka, jak s chutí kouří pěkně velkej ocas. Byl neskutečně sexy, když jazykem zpracovával žalud a rty stahoval předkožku. Rukou přejížděl po ocasu po celý dýlce a se spokojeným výrazem sledoval, co to s jeho milencem dělá. Zesílil jsem stisk dlaní a zrychlil, zatímco mladej na videu si ocas pěkně naslinil a pokračoval v pomalý a důkladný práci jazykem a pusou. Hekal jsem, nohy doširoka rozhozený, levačka masírovala plný koule. Tohle byla paráda! Luxusně rajcovní kuřba a rychlý vyhonění. Vycákal jsem se v pořádnejch křečích a hezky si u toho zařval. Žádný tajnosti jako dřív, aby to můj ex nebral blbě, že mě snad neuspokojuje.

Už jsem chtěl comp vypnout, když jsem si všiml, že na ploše je pár ikon mp4. Můj drahej ex po sobě zapomněl zahladit stopy. Klikl jsem na první, která mě doslova přikovala v křesle. Otrok v poutech s rozporkou v puse a pán ho důtkama nutí kouřit velkýho uměláka. No teda, nikdy se nepochlubil, že ho tohle bere! Sledování porna mi vždycky vyčítal a přitom sám si to užíval pěkně tvrdě. S kým jsem to proboha žil? Byl jsem v šoku z toho, jak málo jsem ho znal.

Do rockovýho klubu jsem přijel sotva otevřeli. Dneska nebyl žádnej program, ale já se s majitelem dlouho znal. Neřekl ani slovo, když jsem z auta vytáhl můj poklad, kytaru Taylor, sedl si na malý pódium a začal hrát metalový balady. Byla to nostalgie, klasika, celý mý mládí. Ty improvizace šly ze mě. Prostě jsem hrál, jak mi to shora posílali, a těch pár posluchačů tam sedělo tiše jako pěny. U klasiky Nothing Else Matters jsem si všiml toho mlaďase. Překvapilo mě, že jsem ho poznal. V noci a opilej jsem málem nevěděl, jak se jmenuju. Jeho modrý oči mě propalovaly a já si najednou všiml podoby s mladým klukem z porna. Přitáhl jsem si mikrofon a začal jen pro něj zpívat, že na ničem jiném nezáleží:

So close no matter how far
Couldn't be much more from the heart
Forever trustin' who we are
And nothing else matters…

Že mě v tom autě fakt balil, jsem pochopil z jeho reakce. Klub najednou jakoby zmizel. Byl jsem jen já a on a to, co proudilo mezi námi. Hltal mě očima a já ho před sebou viděl s mým ocasem v puse, modrý oči spokojený, že se mi to líbí. Z tý představy jsem měl ve vteřině pořádný povstání. Dozpíval jsem Metallicu, trochu zaimprovizoval a plynule navázal Slzama tvý mámy. Zaručenej recept, jak přijít na jiný myšlenky.

Čekal na mě na baru. Představil se jako Tomáš a zval mě na pivo, jenže já si moh dát leda hnusný nealko. Vylezlo z něj, že je taky autem, takže jsme nakonec skončili u kafe a minerálky. Asi hodinu jsme kecali o všem možným ale hlavně o mý hudbě a on mě dál hypnotizoval těma modrejma studánkama. Dodával si odvahu a pak se prostě zeptal:

„Nepůjdeme ke mně?” šel rovnou na věc.

Před očima mi zas probleskla sexy kuřácká scéna z porna. Znovu jsem viděl Tomáše s mým kolíkem v puse. Jazykem mě dostával do varu a házel na mě zamilovaný pohledy. Krev se mi nahrnula do slabin a v rozkroku se vykreslila pěkná boule. Nebyl jsem ale vzrušenej sám. Když za náma zapadly dveře bytu a já se při líbání přitiskl k Tomášovi, cejtil jsem, že je taky v pozoru. Otíral jsem se o něj svým nadrbaným pérem a vrážel mu přitom jazyk hluboko do pusy. Líbilo se mu to. Slastně vzdychal a vtahoval můj jazyk do sebe jak vývěva.

Pták mi z toho málem explodoval. V momentě jsem ho měl venku z kalhot. Tomáš mi asi viděl do mý černý duše, protože si olízl rty a zaklekl. Vzal mý trčící péro do pusy a hned napoprvé si ho nasunul až do krku. Polykač mečů by mu mohl závidět. Spokojeně jsem zamručel a začal pomalu přirážet. Cítil jsem, jak mi svírá žalud, kterej měl v jeho krku sakra málo místa. Otíral jsem se mu o mandle, ale jemu to vůbec nevadilo. Jazykem mě lízal všude, kam dosáhl, a sám si začal určovat rychlost přírazů. Furt jsem měl před očima to kuřácký péčko a chtěl jsem, abychom si to oba užili. Nechtěl jsem bejt moc drsnej, ale Tomovi se to líbilo. Držel, i když se chvílema dusil, a práce jeho jazyku na mým péru byla úžasná. Přesně věděl, kde přitlačit a kam jazyk nasměrovat, a já řval a ládoval mu výstřik rovnou do žaludku.

S úsměvem všechno spolkl, a ještě si olízl rty. Pak se přisál na ty moje a já si pochutnal na sobě v jeho puse. Pomalu jsem ho začal svlíkat. Nebránil se. Chtěl jsem cítit jeho tělo. Mazlili jsme se nahý v posteli a Tomáš se u toho rychle sám odbavil. Nestál o to vobtáhnout mě, chtěl se jen vyhonit, zatímco si jazykem hrál s mým pérem a koulema. Nikdy bych neřekl, že mě to bude tak rajcovat. Mladej krásnej kluk, co si užíval, když jsem byl spokojenej já. Vzrušovalo ho, když mě dostal, a vystačil si sám.

Ráno mě probudila vůně míchanejch vajíček a křupavý slaninky a taky Tomášův jazyk na žaludu. Chtěl mě jako předkrm, jenže studený vajíčka se slaninou bych nepřál ani největšímu nepříteli. V pohodě jsme posnídali, oba nahatý a vzrušený. Tomášova ruka občas zabloudila k mýmu klacku a já mu dotyky vracel. Chtěl jsem ho vobtáhnout, ne se zas nechat vykouřit. Nebyl proti.

Podal mi tubu s gelem a klekl si na všechny čtyři na postel. Moc jsem se nezdržoval s přípravou, žalud už jsem měl celej mokrej. Roztáhl jsem mu půlky a vrazil ho do něj. Cejtil jsem, jak ztuhnul a tiše zaskučel. Divil bych se, kdyby ne, neměl jsem zrovna malý péro. Tom si to ale uměl užít. Během chvilky už mi šel vstříc a svíral mě uvnitř, takže jsem musel hodně zpomalit, jinak bych byl hotovej hned. Naše hluboký vzdechy při každým přírazu byly jak ozvěna. Držel jsem ho kolem boků a narážel na sebe a on se opíral o předloktí a jednou rukou si svižně honil. Ten jeho kulatej zadek byl úžasnej a jeho nadržená díra ještě lepší. Tom už hekal pěkně nahlas, tak jsem přitvrdil muziku. Byl hotovej po pár přírazech a stahy při každým jeho výstřiku mě ve chvilce udělaly. Zarazil jsem do něj péro až po koule a vystříkal se v tolika křečích, že jsem se sám divil.

„Starou Kroupovou trefí šlak,“ smál se Tomáš. „Ta snad sedí věčně u zdi s hrnkem na uchu,“ ukázal palcem na zeď za postelí.

„To by ani nemusela,“ připomněl jsem mu, že naše zvukový projevy nebyly zrovna decentní. Oba jsme se tomu nahlas zasmáli.

Bylo mi nádherně. Ležel jsem přitisklej k Tomášovu zpocenýmu tělu a cejtil se jak pán světa. Už dlouho jsem si takhle nezamrdal, můj ex radši vošukal mě a na mě zbylo potupný vyhonění. Tomáš se mi ale nabídl dobrovolně, jemu pasivní role seděla. Objal jsem ho kolem pasu, lehl si na záda a stáhl ho na sebe, sevřel nohama, líbal a nechtěl pustit. Úžasnej pocit cítit ho celým svým tělem, jeho vůni, jeho krásný pevný tělo, a topit se přitom v těch modrejch očích.

„Uvidíme se večer?“ zeptal se u auta.

„Po práci se stavím v klubu, tak přijď,“ usmál jsem se na něj a políbil ho.

„Budu se na tebe těšit.“

U prvního semaforu jsem si uložil Tomovo číslo na mobil a pak zamířil do svýho obchodu. Vládla tam moje pravá ruka, Renata, baskytaristka, co při nehodě přišla o dva prsty. Zrovna se snažila prodat dvojče mý taylorky za sto třicet litrů a nejspíš úspěšně. Deset procent z toho kšeftu bude jejích. Měla mě přečtenýho jako svý boty, takže hned věděla, že se nemá na nic ptát. Uvařila mi kafe a nechala mě napospas mýmu horšímu já, tomu, co chtělo vopíchat Tomáše ráno, v poledne i večer, a ještě párkrát mezi tím. Jen co jsem na to pomyslel, měl jsem problém v kalhotách.

Do klubu jsem dorazil docela brzo a celej nedočkavej. Zase jsem vytáhl kytaru, ale chtěl jsem ještě počkat na Toma, než dorazí. Bavilo mě hrát pro něj, a ne pro anonymní publikum. Sedl jsem si na bar a chvilku kecal s majitelem klubu. Zajímalo ho, jestli nechci chodit hrát pravidelně i večer, že by mi vyhradil pár dní v měsíci. Krčil jsem rameny, protože jsem fakt nevěděl. Chtěl jsem udělat svým hraním radost Tomovi, ale nechtěl jsem se hned vázat k povinnosti. Asi mi někde vzadu v hlavě furt strašil můj sobeckej ex, kterej by s tím nesouhlasil.

Po pátý hodině už jsem koukal skoro nepřetržitě na hodinky, ale Tom nikde. Když jsem tu hrál metalový balady, objevil se tak nějak kolem pátý. Nakonec jsem si dal jedno pivo a pustil se do toho. Večer měl být v klubu program, takže pokud jsem si chtěl zahrát, neměl jsem jinou možnost. Bez Toma mě to ale vůbec nebavilo. Hrál jsem mechanicky a bez nálady a víc koukal na hodinky než na svý posluchače. Skončil jsem v osm večer, abych uvolnil místo mladý a nadějný kapele. Tomáš nedorazil.

Bylo mi hrozně. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. Volal jsem mu několikrát na mobil, ale byl nedostupnej. Tak, jak jsem zvládl rozchod s mým ex, nezvládal jsem představu, že už Toma nikdy neuvidím. Pořád jsem si v duchu přehrával naše rozhovory, každý slovo, co by mohlo mít jinej význam, jsem obracel ze všech stran. Nenašel jsem ale ani náznak neupřímnosti. Já řekl Tomášovi, že mi je s ním dobře a chtěl bych se s ním vídat častěji, a on mi celej šťastnej řekl vlastně totéž a že se těší na večer.

Celou noc jsem nemohl spát. Poslal jsem Tomovi několik SMS, že o něj mám strach. Pečlivě jsem volil slova, aby ze zpráv necítil výčitky. Pokaždý jsem připojil něco vtipnýho a smajlíka, a nakonec taky pozvání odpoledne do klubu. Usnul jsem až nad ránem, takže probuzení bylo krušný. Mobil mlčel, zprávy nedoručený a moje nálada pod absolutní nulou. Pustil jsem si zas to hezký kuřácký péčko, ale ani se mi u toho nepostavil. Byl jsem úplně vyřízenej kvůli klukovi, se kterým jsem strávil jedinou noc. Nedával jsem to, a to se mi ještě nikdy nestalo.

V klubu bylo pusto a prázdno a já vůbec neměl sílu hrát. Seděl jsem na baru u sklenice vody a majitel si mě podezíravě prohlížel. Nakonec to nevydržel a zeptal se a já, plnej emocí a pocitu zrady, mu všechno vyklopil.

„To mi na Tomáše nesedí,“ vypadlo z něj po chvilce mlčení.

„Ty ho znáš?“

„Makal tady na baru v době, kdys ještě hrál s Exclusion, a byl z tebe vždycky úplně hotovej.”

„Že si ho vůbec nepamatuju?“

„Eště aby jo, takový tě nikdy nezajímali. Sotva osmnáctiletý vyžle s brejličkama a poďobaným ksichtem. Ošklivý káčátko.“

„Ještě, že z toho vyrostl,“ musel jsem se usmát.

„On na sobě dost maká.“

„Nemá nějakýho přítele?“ zeptal jsem se nakonec.

„Vo tom já nic nevim,“ zamyslel se. „Tipuju ale, že ne. Chodil sem v poslední době sám. Dřív měl chlapa, ale šeredně se spálil. Byl to nějakej magor, co ho mlátil a zamykal ve sklepě. Začal dělat krav magu, aby se mu ubránil. Jednou mi říkal, že se bojí, aby zas nenalít nějakýmu šmejdovi.“

To byla poslední kapka. Strach mě úplně ovládl. Už jsem nebyl uraženej a zhrzenej, ale vyděšenej. Tomovi se muselo něco stát! Už jsem si tím byl jistej. Rozjel jsem se k němu domů, ale v bytě byla tma a nikdo neotvíral. Chvíli jsem přemýšlel, co budu dělat dál, ale pak mi zrak padl na zvonek se jménem Kroupová. Tomova zvědavá sousedka! Chvilku jsem váhal, ale pak stiskl zvonek. Co by se mi asi mohlo stát?

„Pan Baier je v nemocnici,“ protivnej hlas v repráku u zvonků. Potom cvak a bylo ticho.

Zazvonil jsem znova: „V jaký nemocnici? Co se mu stalo?“

„Včera si byl zaběhat a srazil ho cyklista. Odvezli ho do Střešovic s rozbitou hlavou,“ vykrákal na mě reprák. „A už mi dejte pokoj!“

„S radostí, bábo,“ pomyslel jsem si cestou k autu. Uháněl jsem do nemocnice, jako by na tom závisel můj život. Bylo sice pozdě, ale věřil jsem, že mě za Tomem pustí. Můj neodolatelnej šarm dokázal divy. Zapojil jsem ho na nejvyšší stupeň a noční sestra na JIPce neměla šanci.

„Máte kliku, že pan Baier ještě nespí,“ vedla mě do prosklený kóje, kde ležel zafačovanej Tom, omotanej drátama od monitorů. Nebyl na něj moc hezkej pohled, silniční lišej měl snad všude. Podle mýho soudu se srazil s parním válcem, a ne s cyklistou. Sestra mi řekla, že má středně těžkej otřes mozku, ale nemá nic zlomenýho. Zázrak!

„Ty vole, tys mi dal,“ smál jsem se úlevou, že je jen pomlácenej. Ten pitomej pumpičkář ho v parku srazil se schodů.

„To víš, myslel jsem na sex s tebou a nedával pozor,” snažil se Tom o úsměv.

„Jenom na sex? Na mě ne?“

„Na pořádně tvrdej kousek tebe taky,“ dobíral si mě dál.

„Počkej, až odsud vylezeš. Pak ti to spočítám. I za to, žes mi nezavolal,“ vypadlo ze mě nechtěně. Výčitky jsem neměl v plánu.

„Včera jsem měl jiný starosti. Bylo mi fakt blbě, půl dne jsem jenom blil. A dneska jsem přišel na to, že mobil ten držkopád nerozdejchal. Chtěl jsem ti zavolat. Bál jsem se, že se na mě vykašleš, když jsem nepřišel.”

„Hlavně žes to rozdejchal ty,“ vzal jsem ho za ruku, zafačovanou od zápěstí nad loket.

Měl jsem co dělat, abych se nerozbrečel. Skoro třicet hodin ve stresu mi dalo zabrat. Ani jsem se neptal, kdy ho pustí, bylo mi jasný, že tenhle tejden to nebude.

Vypad jsem z nemocnice s pocitem, že mám křídla. Těch pár dní, co tu bude Tomáš ležet, nějak přežiju, ale příval štěstí, že se na mě nevykašlal a že jsem nebyl jen chlap na jednu noc, mi dával neskutečnou sílu. Zavolal jsem šéfovi klubu a odsouhlasil mu nabídku na pravidelný hraní. Můj vykolejenej svět se zas vrátil tam, kam patří.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (53 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (52 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (50 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (52 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (59 hlasů)

Další ze série

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+5 #9 Odp.: RockerKritik 2019-06-06 21:18
Další parádní povídka, rozhodně ne “vypocená”, jak tu kdosi poznamenal, ale skvěle napsaná. Přesně můj šálek kávy. Už se těším na pokračování. :-)
Citovat
+5 #8 Re: david80xxRon 2019-05-30 14:52
To víš, alibisticky obvinit partnera je jednodušší. ;-)
A ten cyklista bude možná mít “hlubší” význam, jestli se dokopu a dokončím pokračování. Ale to ještě nevím. :lol:
Citovat
+9 #7 Odp.: Rockerdavid80xx 2019-05-29 15:51
Moc hezký. Jo to druhých, o házení vlastních neúspěchů na partnery, to je bohužel v reálném životě až příliš časté. Cyklisti na chodnících mě dost štvou
Citovat
+8 #6 Odp.: RockerRon 2019-05-28 11:56
Díky, díky. Já do tý povídky dal svý vlastní autentický emoce, nevymyšený, nepřikrášlený... O to víc mě těší, že se příběh líbí. :-)
Citovat
+12 #5 Odp.: Rockernebi 2019-05-27 23:07
:-) super příběh, moc hezký, fakt jo.
Citovat
+2 #4 RonoviTROYAT 2019-05-27 23:02
Zatial to najlepšie čo si z poviedok vypotil
Citovat
+5 #3 Re: zmetekRon 2019-05-27 22:45
Já taky nevěděl, kam to dát, ale úplně romantika mi to nepřišlo. I když to je romantickej příběh. :-)
Citovat
+11 #2 Odp.: Rockerzmetek 2019-05-27 21:35
Důkaz, že kategorie nejsou - tohle je klasika, ale vlastně romantika na ne jednu slzu...Je to fakt moc pěkný. Dík.
Citovat
+14 #1 Odp.: Rockerkuscheltyp 2019-05-27 20:55
Vždycky je osvěžující, když se objeví příběh zasazenej do prostředí, který tu ještě nebylo nebo nebývá často. A když tam je i nějaká story (a nejde jen o to jedno).
Citovat