• Ron
Stylklasika
Datum publikace16. 7. 2019
Počet zobrazení1404×
Hodnocení4.75
Počet komentářů9

Moje chalupa byla můj hrad. Nedobytnej, pevnej, obehnanej hradbama. Alespoň pro mě a pro Tomáše. Starej vodní mlejn za vysokou zdí, přes kterou nebylo snadný se dostat. Měřila bezmála tři metry, ani vidět přes ni nebylo. Cítili jsme se tam bezpečně, a to bylo důležitý. Hlavně pro Toma, kterej měl už od výslechu nervy na pochodu. Kapitán z Kongresový, co mu Tomův případ přistál na stole, byl sice ohleduplnej, empatickej, proškolenej a bůhvícoještě, takže věděl, jak jednat s obětmi sexuálních trestnej činů, přesto mi Tomáš probrečel půlku cesty na rameni. Chtěl jsem ho vzít za kámošem do špitálu, ať mu píchne něco na uklidnění, ale to rázně odmítl. A tak jsem poslouchal kopec zoufalejch výčitek, že toho šmejda neměl udávat a že výpověď u soudu stejně nedá a radši si to hodí.

Rozuměl jsem mu. I mně z toho nebylo nejlíp. Chvílema jsem si říkal, že jsem udělal hroznou chybu, chvílema jsem byl na svý vlastní straně a jasně viděl, že bez udání toho hajzla by to prostě dál nešlo. Nebylo možný žít jako psanci a pořád se ohlížet přes rameno, kdy se zase přižene ten zmrd a sejme nás oba dva. Připadal jsem si jak mezi mlýnskejma kamenama a ze všeho nejvíc mi bylo líto Tomáše, kterej to odnášel v plný palbě. Tichej, skromnej kluk, co byl rád sám, a ještě radši se mnou.

„Co se tím udáním vyřešilo?“ hudral, když mě viděl, jak pečlivě kontroluju okenice v přízemí. „Než ho poldové najdou a sbalej, stihne nám oběma vydělat kůži.“

Zavřel jsem sklep, kterej jsem stejně jako lednici nacpal k prasknutí. Deset dní nemusíme vystrčit nos. Ještě mi zbejvalo nanosit dovnitř tašky s věcmi, ale na to je času dost. Tomáš stál o berlích uprostřed velký obytný místnosti. Hromádka neštěstí. Musel jsem ho něčím zaměstnat.

„Nesejčkuj a pojď mi pomoct v kuchyni. Měli bychom se najíst.“

„Nemám hlad,“ odsekl, ale pajdal statečně za mnou do velký stylový kuchyně, kde byly kachlový kamna a dřevěná kuchyňská linka. Kdysi tu bejvala vesnická kredenc, ale ta mi už dávno nestačila, tak jsem zaměstnal místního truhláře. Výsledek jsem já miloval a můj ex nesnášel. Že prej spotřebiče od Miele nemaj ve mlejně co dělat. Možná měl pravdu, ale já striktně odmítal prát na valše a dvě hodiny uprostřed léta roztápět kamna, abych uvařil.

„Nech už toho,“ přitiskl jsem Tomáše k sobě, jako bych ho chtěl rozmačkat. Zvedl ke mně zarudlý oči, ale já viděl jen jeho krásně tvarovaný rty. Mazlil jsem se s ním a líbal ho, nejdřív něžně, ale pak už dobyvačně, až jsem se mu probojoval mezi rty jazykem. Pootevřel pusu a polibek opětoval. Byl zvyklej poslouchat, a to se teď hodilo. Neodporoval, nebránil se. Přimáčkl se na můj rozkrok a já si ho přidržel rukama. Jeho pevnej kulatej zadek v obepnutejch kalhotách mi zvedal tlak. „Tady nám začíná ráj na zemi. Budem tady jen sami dva. Budem si užívat tu nejlepší dovolenou na světě. Tady nás ten zmrd nenajde,” šeptal jsem mu do ucha a třel se o něj tvrdnoucím ocasem.

Věřil mi. Aspoň se mi to zdálo. Zklidnil se, přestal se třást a poddal se tomu příjemnějšímu, co moje chalupa na samotě nabízela. Rozkročil se a já mu vrazil stehno mezi nohy. Tiše zasténal a začal si rozepínat kalhoty, tak jsem mu pomohl a za chvíli byl v mým náručí nahej. Rozepnul jsem si první knoflík na poklopci, ale zarazil mě.

„Já sám,“ usmál se a klekl si. Zubama chytl látku kalhot a zatáhl, aby rozepnul druhej knoflík. Zíral jsem na něj a v klacku mi pulzovala krev. Ruce měl za zády a jeho jazyk se mi probojovával do kalhot. Bylo to něco tak vzrušujícího, že jsem jen z toho pohledu skoro udělal. Na boxerkách jsem měl pěkně proslintanej flek, a to byl Tom teprve u čtvrtýho knoflíku. Tvářil se spokojeně, když viděl, co to se mnou dělá. „Nemáš provaz?” ukázal mi překřížený zápěstí a já jen mlčky přikývl.

V krku jsem měl sucho, nevydal jsem ani hlásek. Vzrušenej jsem byl jak nikdy v životě, když jsem mu prádelní šňůrou pevně svazoval ruce za zády. Přál si to, dokonce zalitoval, že si nevzal z domova obojek a pouta. Chtěl bejt bezmocnej a poníženej, to ho vzrušovalo a mě zas začala dostávat dominantní role, do který mě nacpal. Nikdy jsem na to nebyl, ale když jsem si sedl do pohodlnýho křesla a svázanej nahej otrok Tom zaklekl mezi mý nohy, zvonil mi klacek jak lešeňová trubka.

Nikam nespěchal. Vzal můj ocas do pusy a několikrát mi patrem a jazykem stáhl překožku. Pak mě dlouhými tahy začal lízat od kořene až k žaludu, kterej vždycky objel až zpátky k uzdičce. Tu důkladně přelíznul a pak špičkou jazyka chvilku lízal jen dírku a špičku žaludu. Při každým dotyku mi v ocasu zacukalo a ten potvorák si mě právě proto vychutnával. Hekal jsem a snažil jsem se mu přírazy naznačit, že už mám fakt dost, ale on se jen usmíval a dál mě griloval na rožni, dokud jsem se celej neškvařil ve vlastní šťávě. Pot ze mě kapal, a to v chalupě horko nebylo a ze žaludu mi tekly sliny, který Tom slízával.

Když vzal konečně zas můj ocas do pusy, vydralo se ze mě hluboký zvířecí zamručení. Předvedl to svý číslo s polykáním mečů a žalud se mi zarazil snad až o jeho mandle. Byl jsem tak rozrajcovanej, že kdyby párkrát rychle zapumpoval, stříkal bych. On se ale rozhodl, že mýho slastnýho mučení ještě nebylo dost. Pomaličku hlavu zase oddálil a chvíli jen cucal můj žalud v puse, jako by to byla ta nejlepší zmrzlina. A pak si ho znovu pomaličku zasunul až skoro do žaludku.

Tmělo se mi před očima a mý hekání a mručení naplňovalo prostor. Byl jsem na hraně a Tom mě na ní mistrovsky držel. Všechna ta rozkoš se mi akumulovala v těle a stupňovala se, jak tlak v sopce před erupcí. Ta nádherná slast, která se hromadila, aby se s nejkrásnějším pocitem uvolnila. Už jsem měl dost a Tomáš to věděl. Zrychlil pohyby hlavou a přitlačil jazyk zespod na můj ohon. Pomohl jsem mu pár přírazama. Stiskl víc rty a vtáhl mě do sebe jak vývěva, a to bylo to poslední, co jsem vnímal.

Výstřik byl jak obří elektrickej výboj. Horko mnou projelo ven a já zařval v extázi. Vzepjal jsem se v křesle a vychutnával slastný křeče, který mě ždímaly do poslední kapky. Zhroutil jsem se úplně vyflusanej zpátky, mokrej jak myš, ale uspokojenej tak, jako ještě nikdy v životě. Rozdejchával jsem ten fantastickej vrchol se zavřenejma očima a celou tu dobu cítil něžnej jazyk, kterej mi lízal ocas i koule. Když jsem konečně otevřel oči, přivítal mě Tomův spokojenej výraz. Kocour, co spolkl myš. Chlap, co mě vysál do poslední kapičky. Natáhl jsem ruku, abych ho stáhl na sebe a rozvázal mu ruce. Péro mu stálo jako na přehlídce, takže mě ještě čekala práce. Musel jsem mu vrátit to luxusní vykouření i s úrokama.

Tašky z auta jsem vynosil až za tmy. Dlouhý mazlení s Tomovým krásným a bezchybným tělem nás oba uspalo. Tomáš zabral první a ve spánku se mě držel jak malej kluk, co se bojí tmy. Nechtěl jsem vstát, abych ho nevzbudil, tak jsem ho objal a přitiskl se k jeho nahýmu tělu. Zhluboka jsem nasával jeho vůni, po sexu zvlášť intenzivní. Zabořil jsem mu nos pod bradu a dlaněmi mu sevřel půlky. Zavřel jsem oči a užíval si ten krásnej pocit z Tomášovy blízkosti. Netrvalo dlouho a zalomil jsem to taky.

„Budou ti k večeři stačit míchaný vajíčka se sýrem?” zavolal jsem směrem ke koupelně, kam Tom po probuzení zmizel. Nečekal jsem zápornou odpověď. Byl jsem línej v půl dvanáctý v noci něco vyvařovat, ale hlad jsem měl jak dřevorubec.

„Já už takhle pozdě jíst nebudu. Dám si jen nějakou zeleninu,” Tom se objevil omotanej osuškou. Na hladkejch svalech hrudníku měl ještě kapky vody. Měl jsem co dělat, abych zachoval chladnou hlavu a nevrhnul se na něj podruhý. Přinutil jsem se myslet na jídlo a udělal velkej obloženej talíř. Spousta zeleniny, šunky, klobásek, sýrů a jinejch lahůdek. Při jídle jsem Tomovi prozradil, že zejtra se staví můj kámoš z armády, aby mlejn kapánek zabezpečil. Už dávno jsem měl v plánu kolem pozemku dát kamery a nějakej alarm, napojenej na telefon. Pak jsem přinesl na stůl velkou pevnou plastovou bednu, která Toma hrozně zajímala. Odemkl jsem ji, otevřel a otočil proti němu.

„Ty vole!” Tomáš s očima jak koláče zíral na dvě pistole, několik zásobníků a hromadu devítimilimetrovýho žrádla.

„Střílels někdy?” podal jsem mu vybitej glock 17 se závěrem na záchytu. Sáhl pro prázdnej zásobník, vrazil ho šachty a vypustil závěr, aby mi dal najevo, že v ruce už takovou hračku držel. Ani jednou při manipulaci neotočil hlaveň proti mně a nedotkl se spouště. Když zamířil na zeď vpravo, předvedl dokonalej úchop zbraně. Nemusel mi odpovídat. O střílení fakt něco věděl. Dal jsem mu vybrat mezi glockem 17 a 19. Nechal si větší sedmnáctku, protože mu líp sedla do ruky.

„Sice se mi to moc nelíbí, ale nechci tě vidět bez pistole ani sedět na hajzlu,” upřesnil jsem pravidla.

„A s bouchačkou jo?” rozesmál se.

Rozesmál jsem se taky, vylovil z bedny zásobníky a začal je plnit. Tom mě chvíli sledoval a pak se přidal. Ruční práce na večer do mlejna jak dělaná. Babky tu drávaly peří, my ládujeme šuplata.

***

Ráno jsem se pustil do opravy mola u řeky, kousek pod náhonem. Kromě ochrannýho pásma byl ten pozemek můj a to pitomý molo vlastně taky. Ještě loni u něj byla i loďka, ale pak mi ji někdo šlohnul, takže se molo hodilo už jen na lezení do vody. Sníh a mráz se na něm ale pěkně podepsal a já neměl čas ani náladu se s opravou mořit. Tom si sundal ortézu a nabídl se, že mi s tím pomůže, ale moc mu to nešlo. Nakonec mi podával hřebíky a vercajk a já vyměnil prohnilý prkna na tý lepší části mola sám. Ta horší se musela udělat celá nová, protože ji na jaře vzala velká voda a pod vodou trčely ostrý ulámaný kůly. Když jsem tu byl na jaře po zimě poprvý, dal jsem kolem celýho mola výstražný pásky a cedulky, ale někdo je otrhal. Pod vodou tak trčela past na mamuta a já mel dost vítr z toho, aby se tam nikdo nenabod.

Když dorazil můj kámoš, bejvalej voják, našel mě, jak zrovna zálibně zírám na zpocenýho a skoro nahýho Tomáše, kterej se snažil obrousit prkna na molu do hladka. Prej abych si nezadřel třísku do prdele, až se tam budu vyvalovat na slunci. Chtěl bejt za každou cenu užitečnej. Hekal u toho bolestí, ale tvrdil, že už se musí hejbat, jinak ztloustne.

„Kdo umí, umí, kdo neumí, čumí,” uvedl se kámoš bez pozdravu.

„Tomáš si musí odpracovat byt a stravu, jinak ho přivážu k posteli,” mrknul jsem na pracanta, kterej se rozesmál.

„A ještě mu budeš hrát za trest na kytaru,” dal tomu bejvalej voják korunu.

Obešel jsem s kámošem pozemek, aby si udělal představu, kam umístí svý bezpečnostní hračky. Tomáš už měl toho pohybu dost. Dal si sprchu, vzal si znovu ortézu a zapadl do ložnice. Já mezitím pomohl kámošovi s kamerami a pohybovými senzory a pak se bez mučení postavil ke grilu a začal trápit okolí vůní luxusních steaků a brambor v alobalu.

„Volal mi ten polda z Kongresový,” ozval se Tomáš po obědě. Kámoš zrovna kdesi u řeky připojoval a nastavoval kamery na počítači, takže jsme byli sami.

„Co chtěl?”

„Potřebuje můj posudek od psychologa, takže mi pošle kontakt na nějakou doktorku. Prej je bezvadná a moc milá,” Tomáš se tvářil jak boží umučení. Bylo mi jasný, že dostat ho k psycholožce bude nadlidskej výkon.

„K čemu ten posudek potřebuje?” nešlo mi to do palice.

„Běžná praxe,” ozvalo se za mnou. Kámoš se přihrnul i s počítačem. „Poldové musí vědět, nakolik seš duševně zdravej a věrohodnej. Jestli si třeba celou tu situaci jen blbě nevyhodnotil, nebo jestli nejseš chronickej lhář.”

„Já nelžu!” Tom se chytl jen posledniho slova.

„Hele klídek, to je policejní rutina. On ten vyšetřovák ví, že nekecáš. To snadno pozná, pokud není úplně blbej. Pro státního zástupce a soudce to ale musí mít černý na bílým, protože ten šmejd, co po tobě jde, se bude bránit tím, že sis to všechno vymyslel.”

„Ty se nějak vyznáš,” zasáhl jsem do hovoru.

„Živím se v týhle branži už pěknejch pár let a nejednou jsem svědčil u soudu. Pokaždý je to stejný. Poldové se něco snažej prokázat a obžalovanej tvrdí, že svědci lžou. Stará pohádka.”

„K žádnýmu soudu nepůjdu. A k psychoušce taky ne,” zaskučel Tomáš a zvedl se. Vstal jsem, že jdu udělat kafe, a mazal za ním do chalupy, abych mu promluvil do duše.

„Sežeň mu právníka, jinak ho u toho soudu sežerou,” houkl za mnou ještě bejvalej voják.

„Vždyť Tomáš je oběť, tak k čemu právníka?”

„Třeba k tomu, aby mohl nahlížet do spisu. Ten tvůj hřebeček to určitě dělat nebude. A taky aby z toho sráče pak vyrazil pořádný odškodný.”

Můj hřebeček stál opřenej o linku a brečel. Byl s nervama úplně v hajzlu. Potřeboval psycholožku ne kvůli lži skóre, nebo jak tomu ty naše skvělý orgány říkaj, ale kvůli sobě. Dostrkal jsem ho do ložnice a nekompromisně mu nacpal prášek na spaní.

„Doděláme to zabezpečení a pak za tebou přijdu. Spi,” políbil jsem ho a pak u něj zůstal, dokud opravdu neusnul.

***

Zatímco Tomáš seděl u psycholožky, stavil jsem se za právníkem, kterýho jsem Tomovi najal. Byl to bejvalej bubeník z naší první kapely, spolužák ze střední. Čistě náhodou dělal kromě obchodního i trestní právo a byl v tom skvělej.

„Dávejte si oba pozor, toho šmejda poldové ještě nemaj,” položil přede mě kafe a nějaký sušenky a posadil se do druhýho koženýho křesla ve svým luxusním kaclu v centru města.

„To není dobrý. Tomáš je úplně v hajzlu a chce to celý vzdát. Že prej nebude svědčit.”

„Tak mu radši ani neříkej, že se státní zástupce bojí, že to neuhraje ani na vazební stíhání.”

„Doprdele, to v tom nechaj Tomáše vymáchat? Copak nemáme něco jako ochranu svědků? Dochází jim, že on je oběť? Vždyť ho lisujou na olej!” dostával jsem se do obrátek, a nakonec už řval.

„Zklidni hormon,” právník mi vrazil talířek se sušenkama až pod nos. Jednu jsem si vzal a nasraně mu nadrobil na zem. Jeho to ale nevyvedlo z míry. Klidně pokračoval: „Budeš se divit, ale mohlo by to být mnohem horší. Ten policajt, co to vyšetřuje, má hodně dobrou pověst a fakt se snaží. Jestli ale Tomáš vzdá soud, tak to tomu parchantovi možná projde jen s podmínkou za neposkytnutí pomoci, a to by byl teprve průšvih. Pak byste se mohli leda sbalit a odstěhovat na Kapverdy.”

„Promluvím s Tomem, ale fakt nevím, jestli to dá. Vyčítá mi, že jsem ho na tu fízlárnu tenkrát dotáhl.”

Cestou k autu mi pomalu začalo docházet, že bez Tomovy výpovědi u soudu se tomu hajzlovi nepovede prokázat vůbec nic. Prej to, co Tom řekl v přípravnym řízení, není vůbec podstatný. Kdykoliv může říct, že vypovídal pod tlakem a výpověď změnit, a grázl bude vysmátej. A pak jsem se přistih, že si dokonce přeju, aby na nás zaútočil a já ho mohl v nutný obraně smáznout. Rychle jsem ten šílenej nápad vyhnal z hlavy, jako bych se bál, že kamery v ulicích uměj kromě rozeznávání ksichtů i číst myšlenky.

Tomáš vypadl od psycholožky kupodivu docela klidnej a vyrovnanej. Prý se s ní domluvil i na několika soukromejch sezeních, sám uznal, že to potřebuje. Když jsem viděl, že je v pohodě a neohlíží se furt paranoidně přes rameno, uklidnil jsem se taky. Najednou jsem věděl, že to celý dobře dopadne, že bylo dobře, že Tomáš na tu fízlárnu tehdy šel. Troufl jsem si proto zajet i do svýho obchodu, abych svou přítomností potěšil mou drahou Renatu. Anděla, bez kterýho bych byl už dávno na mizině. Měl jsem kliku, že ji práce u mě bavila, takže se netvářila vůbec blbě, když jsem jí řekl, že mě ještě minimálně tejden neuvidí.

***

„Pojď se válet na sluníčko,” zveřejnil po obědě Tom svůj strategickej plán na odpoledne. Sundal si na to dokonce nejen ortézu, ale i boxerky a vytasil opalovací krém. Taky se celej osprchoval a oholil. Bílej pevnej zadek mu svítil z opálenýho těla a přitahoval mě jak loď světla přístavu. Rychle jsem ze sebe shodil oblečení a zamířil ven, abych tu krásnou hladkou prdelku mohl Tomovi nakrémovat. Co kdyby se mi na slunci spálil?

Vysoká zeď kolem pozemku byla fakt skvělá. Nikdo na nás nemohl vidět, takže jsem se moc nerozpakoval a rovnou Tomášovi, ležícímu na břiše, zajel rukou mezi půlky. Slastně zavzdychal a roztáhl nohy. Smotal jsem osušku a vrazil mu ji pod břicho, abych k němu líp mohl. Pak jsem mu roztáhl pevný půlky a zajel mezi ně jazykem.

Tom se spokojeně prohnul a vystrčil co nejvíc zadek. Pošimral jsem ho špičkou jazyka na hladce oholenejch koulích a postupoval v lízání přes hráz k díře. Rukama jsem mu roztahoval půlky a dráždil ho na těch nejcitlivějších místech a Tom si zvolna začal honit ocas. Spokojeně u toho předl, že by se ani kocour nemusel za ty zvuky stydět. Pomalu přirážel v rytmu honění, tak jsem mu plivl do rýhy a přitlačil na růžičku palec. Vklouzl lehce dovnitř. Tom zasténal a zrychlil pohyby pánví.

„Dělej, vobtáhni mě!”

V klacku už mi cukalo nedočkavostí, tak jsem se nenechal dvakrát pobízet a vrazil ho do něj. Jednu ruku jsem mu položil na záda, aby zůstal prohnutej, druhou jsem mu sevřel ocas a začal honit v rytmu tvrdejch přírazů. Tom se opřel o předloktí a zakousl se do osušky, aby neřval moc nahlas. To já na veškerý sebeovládání zvysoka kašlal. Bušil jsem do něj, hekal u toho, mručel, a nakonec i řval a bylo mi úplně jedno, že nás někdo může slyšet. Byl jsem ve svým extatickým světě, ve svý nádherný bublině nabitý těma nejnižšíma pudama. Plenit a brát, ale i dávat a uspokojovat. Pán tvorstva, rozsévající svý sémě. Plnil jsem Toma svým výstřikem a připadal si jak vládce světa. Jako kdybych sex vymyslel a měl na něj copyright.

„Proč ses s tím tvým ex rozešel?” zeptal se mě Tom o hodně pozdějc v ložnici.

Leželi jsme propletený do sebe a já ho hladil, jako bych se chtěl ujistit, že je skutečnej. Že se mi ten krásnej chlap nezdá, že ho mám, je tu se mnou a chce mě stejně, jako já jeho. Byli jsme beznadějně zamilovaný jeden do druhýho, šťastný, že jsme se potkali. Oba s hlubokejma ránama na duši, ale cejtili jsme, jak je přítomnost toho druhýho zaceluje. Bylo mi s ním krásně. Nejlíp na světě.

„Podváděl mě a já na to přišel,” dostal jsem ze sebe po delší době neochotně.

„A tos ho nezabil?”

„Já mu dokonce odpustil. Byl jsem naivní, blbej a zaláskovanej. Uvěřil jsem mu, že už to skončilo, že to byl jen sex na jednu noc.”

„A nebyl,” Tom si skousl ret a podíval se mi do očí.

„Já vlastně nevím. Pak už si dával sakra pozor, ale něco se tím zlomilo. Už to nikdy nebylo takový jako na začátku. Byl na mě čím dál protivnější. Odkopával se. Už se nenamáhal nějakou přetvářkou. Jakmile jsem mu něco vytkl, začal na mě bezdůvodně řvát, že ho kontroluju, podezírám a nevěřím mu. Nakonec už to bylo peklo na zemi.”

„Házel vinu na tebe, aby se ve svejch očích očistil.”

„Vlastně jo,” přikývl jsem. Tom to vyhmát dokonale. „Obviňoval mě ze špiclování, přitom já mu nic nedělal. Já byl ochotnej to všechno přejít, jen když se mnou zůstane. Fakt jsem ho miloval a nechtěl jsem bejt sám. On ale už nechtěl bejt se mnou,” docházelo mi a všechno ve mně se svíralo. Neskutečnej tlak mi drtil hrudník a vlhko se dralo do očí. Tomáš mě pevně sevřel v náruči a přitiskl k sobě. „Jednal se mnou jak s kusem hadru. Řval na mě, ale já neměl sílu ho vykopnout. A přitom mě trpěl jen, protože neměl kam jít. Nešlo mu o mě, ale o můj bejvák, aby nemusel cvakat nájem.”

„Ale nakonec si ho vyrazil.”

„Jo, protože už to nešlo dál,” slzy mi tekly proudem, když jsem se k tomu vrátil a uvědomil si, o čem to vlastně bylo. Tomáš byl první člověk, kterýmu jsem přiznal, jak jsem se nechal zneužívat. Oba jsme si prošli svým otroctvím. Každej jinak, ale oba stejně tvrdě. „Ještě pár tejdnů ta agónie pokračovala, ale už jsme se vlastně jen hádali kvůli každý kravině. Vždycky začal on. Řval na mě a vyčítal mi všechno možný. Že jsem náš vztah zničil, že jsem já zradil jeho důvěru, protože jsem tehdy vzal do ruky jeho mobil a uviděl tam tu SMS,” nemohl jsem dejchat. Celej vesmír mě při těch vzpomínkách valchoval a tlačil k zemi. Kdyby nenechal telefon na záchodě, ani bych si ho nevšiml. A kdyby neměl náhled zpráv na zamčeným displeji, nikdy bych se nedozvěděl, že mě podvedl. Že mě zradil. Ten špatnej jsem byl ale já.

„Už na to nemysli,” Tom se přisál na mý rty a pak slízal slaný cestičky z mejch tváří. „Neměl jsem se na to ptát.”

„To je v pohodě,” zavrtěl jsem hlavou, ať si nedělá starosti, ale pokus o úsměv mi zrovna nevyšel.

***

Jekot alarmu telefonu nás vytrhl oba ze spánku. Snad půl minuty mi trvalo, než jsem vymotal ruku, co byla někde pod Tomášovou hlavou. Něco narušilo bezpečnej perimetr. Mohl to bejt divočák nebo laň, ale taky dvounohej vetřelec. Vyměnili jsme si s Tomem vyděšený pohledy. Od poldů jsme moc dobře věděli, že toho grázla ještě nezatkli. Šli si pro něj, ale nezastihli ho doma. Nikdo nevěděl, kde je, takže byl v pátrání. A teď možná stojí u mola, kousek od mlejna, aspoň podle polohy senzoru, co vyhlásil poplach.

Rychle jsem na sebe hodil kalhoty a triko a Tomáš už se taky oblíkal. Pak jsem sáhl po pistoli.

„Ty zůstaneš tady. Zamkneš se a ani se nehneš. Uvnitř jsi v bezpečí!” odmítal jsem diskuze. Tom se na mě vážně zadíval. Z nás dvou byl on ten, kdo dělá krav magu a umí bojovat. Jenže ne, když byl o berlích, a i tak sotva chodil. Chvíli skřípal zubama, ale pak jen přikývl. Taky si vzal pistoli a vypustil mě do tmy. „Pětkrát zabouchám, když bude všechno OK, třikrát, když bude průser. To pak neotevřeš, ale zavoláš poldy,” připomněl jsem instrukce, co jsme dostali od kámoše vojáka. V tu chvíli mi došlo, že alarm začal řvát i u něj. Docela se mi ulevilo, i když jsem věděl, že dřív než za hodinu se sem nedostane.

Měl jsem strach, ale sedět jak slepice v kurníku uvnitř, jsem nemohl. V mobilu jsem si přepínal pohledy z kamer, ale nikde nic nebylo. Žádnej narušitel, ani dvounohej, ani čtyřnohej. Potichu jsem se plížil kolem baráku a čekal, až si mý oči přivyknou tmě. Vykoukl jsem za roh, kde jsem měl výhled brankou na řeku. Můj pozemek odděloval od řeky vysokej, keřema zarostlej plot z pletiva s brankou, která dřív zůstávala otevřená. Až teď jsem ji začal zamykat, když mi to můj kámoš z armády přikázal. Sice se k brance nedalo dostat jinak než přes řeku, protože z jedný strany byl oplocenej náhon a z druhý skály, trnitý křoví a lány kopřiv, ale loďkou se moje území dobít dalo. A zrovna u mola začal řvát alarm.

Rána do hlavy mi zatřásla mozkem a rozsvítila světla na oběžný dráze. Vůbec nevim jak, ale najednou jsem byl na zemi vedle mola, dezorientovanej a zmatenej. Barevný světla kolem mě zářila a točila se, a to se mi líbilo. Kopanec do boku mě probral. Bolest jakoby mě nastartovala. Nadledvinky vmžiku nalily adrenalin do mejch žil. Začal fungovat nějakej prastarej pud sebezáchovy, skříženej s pár lekcema sebeobrany. Přetočil jsem se na všechny čtyři a hrábl po nohách vedle sebe. Prudce jsem trhnul oběma rukama za tu bližší.

Chlap se zřítil na záda vedle mě. Klacek, kterým mě praštil, odletěl až někam na molo. Furt jsem ho držel za nohu. Zabral jsem a začal mu ji kroutit. Vší silou! Nějakej zvířecí vztek mě hnal dopředu a dával mi neskutečnou sílu. Začal řvát a pokoušel se přetočit na břicho, abych mu nevykloubil koleno. Zapřel jsem se celou svou vahou, aby se mu to nepovedlo, ale pozdě. Už se začal přetáčet a byl dost silnej a mrštnej, aby se mi vykroutil. Odkopl mě od sebe, jako bych nevážil devadesát a neměřil bezmála dva metry. Namakanej borec, zvyklej se rvát. Bezohlednej a rychlej. A pěkně nasranej!

Vyrazil na molo pro svou zbraň, pěkně silnej kus větve, co se válela u řeky. Akorát tak dlouhá, aby se s ní mohl rozmáchnout po mý hlavě. A to taky vzápětí udělal. Zrovna jsem hrabal po bouchačce, ale nestih jsem to. Dřevěnej kyj zasvištěl vzduchem v ladným půloblouku a já mu tak tak stihl nastavit ruku s pistolí, aby mi neurazil makovici u samý prdele.

Srazil mě z mola do vody. Pistole mi vypadla z ruky a zmizela na bahnitým dně. Zachránila mi ale život, protože ji trefil kyj ve svým vražedným oblouku. Nebejt bouchačky, měl bych ruku i hlavu na sračky. Zapřel jsem se rukama o molo, že se vyšvihnu zpátky, když mi přímo před ksichtem vyrostla obrovská bota. Jenom jedna, protože ta druhá se chystala k vítěznýmu výkopu. Míčem ale měla bejt moje hlava, trčící nad molem. Na nic jsem nečekal, pustil se mola a zapadl co nejhloubš do vody. To byla moje jediná šance, na nic víc jsem neměl čas.

Obrovskej namakanej rváč se vrhl za mnou, aby mě v řece dobil, jenže já měl kliku z prdele. Hajzl ztratil rovnováhu a plácl sebou nekoordinovaně do vody. Nepočítal s tím, že je mokrý molo kluzký od řasy. Ve vteřině jsem se napral až pod prkna, protože jsem hned čekal další útok, ale místo toho se ozval strašlivej řev.

Svalnatý tělo se zmítalo ve vodě v agónii, vzpínalo se a bojovalo. Boj předem prohranej, došlo mi, když pohyby zvolna ustávaly a řev se vytrácel. Po pás ve vodě jsem se přebrodil k chlapovi. Ležel na zádech, jak se ve vzduchu přetočil. Hlavu držel z posledních sil nad hladinou a pusu měl plnou něčeho temnýho, lesklýho. Teklo to v pramíncích ven a voda to nebyla. Chrčel a tou temnou vazkou kapalinou probublávaly poslední molekuly vzduchu z jeho plic. A pak přestaly. Jeho tělo se napjalo v křeči a ochablo. Hlava zmizela těsně pod hladinou a na mě zůstaly matně zírat vytřeštěný oči.

Z posledních sil jsem se vyškrábal na molo a zůstal tam ležet, neschopnej jedinýho pohybu. Nemusel jsem zjišťoval, co se stalo, bylo mi to hned jasný. Útočník se sám nešťastnou náhodou nabodnul hrudníkem na jeden z ostrejch kůlu, co zbyly v řece z odplavený půlky mola. Krev v jeho puse jasně říkala, že si prorazil nejen plíce, ale nejspíš i aortu. Vykrvácel v několika minutách přímo mně před očima. I když nás přišel nejspíš zabít, bylo mi z toho blbě.

Rozklepal jsem se na molu a zimou to nebylo. Ležel jsem tam schoulenej a neschopnej čehokoliv. Adrenalin, kterej mě chránil před bolestí, byl fuč a já si uvědomil, že v zátylku taky cejtím podivný teplo. Šáhl jsem si tam, zasykl bolestí a před očima mi zajiskřilo. Zvedl jsem se na všechny čtyři, abych se nějak dostal do chalupy a do tepla. Hned se mi udělalo blbě vod žaludku, ale snažil jsem se nevšímat si toho. Dolezl jsem ke dveřím a pětkrát zabušil. Pak jsem se složil na rohožku a komplet vypad ze hry.

Probral jsem se ve špitále a tím teprve začal ten správnej tanec. Trval asi měsíc a nepatřil mezi nejlepší období mýho života. Poldové kupodivu pochopili hned, že jsem se jen bránil. Měli to dokonce na videu ze dvou kamer. V HD kvalitě a v infračerveným spektru. Mladá státní zástupkyně ale neprojevila zrovna moc důvtipu, když mě chtěla za každou cenu odstíhat za to, že jsem nezabezpečil tu past pod hladinou. Prej nebejt těch ostrejch kůlů, mohl tu ten ubohej násilník ještě bejt. Svatá prostoto! Gauner, kterej chtěl zabít mě i Tomáše, měl podle ní právo na život. Sluníčkovej nápad jí důrazně rozmluvil až její nadřízenej, kterej to prostě odmítl sepsat a dát k soudu.

Úplně vyřízenej Tomáš to slízával nejvíc. Hrozně se bál, nejdřív, že umřu, a pak, že půjdu sedět. Přitom byl rád, že od toho hajzla máme definitivně pokoj. A mně to bylo celý úplně fuk. Měl jsem rozseknutou hlavu a otřes mozku, což se asi nějak podepsalo na mejch mentálních schopnostech. Byl jsem prostě šťastnej jak blecha, že to máme za sebou a že mám Tomáše. A toho jsem chtěl natvrdo a na doživotí. To mi jako trest úplně stačilo.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (48 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (46 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (43 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (46 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (50 hlasů)

Další ze série

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+4 #9 Re: zmetekRon 2019-07-22 00:09
Ber to tak, źe ta proražená aorta je doměnka chlapa, co umí skvěle hrát na kytaru, ale o anatomii a fyziologii neví zhola nic. ;-)
A že slušnej člověk je první, kdo na dobrý úmysly doplatí, je bohužel smutnej fakt.
Citovat
+7 #8 Odp.: Rocker 3zmetek 2019-07-21 22:43
Cituji Ron:
Díky, zmetku, i za doplnění. Proražená aorta by určitě byla rychlejší smrt, to máš pravdu. To už by nestihl řvát a kopat.
A ta mladá SZ je spíš povzdech nad snahou všechno odstíhat a za každou cenu hledat viníka. Nešťastná náhoda už pomalu neexistuje. A přitom je spousta důležitějších věcí, který se pak nestíhaj, a každá blbost jde k soudu. ;-)

Z mého hlediska to bylo (aorta) asi trochu hnidopištství, někdy fakta trochu vadí příběhu, ale tenhle se mi líbil, takže.. Nemohl bych být policajt a už vůbec ne právník... Já vlastně porušuju právo každý den, třeba tím, že řeknu někomu něco o zdravotním stavu...Vím, že to jde zneužít, ale neříct někomu, jak špatně je na tom jeho matka...Jsem blbej, vím, že mohou být ve sporu děti, hádající se o majetek...jednou šeredně doplatím na snahu, být slušnej. Tak, oddechnu si a znovu poděkuju za ten příběh, kterej se mi moc líbil.
Citovat
+4 #7 Odp.: Rocker 3Ron 2019-07-21 21:56
Díky, zmetku, i za doplnění. Proražená aorta by určitě byla rychlejší smrt, to máš pravdu. To už by nestihl řvát a kopat.
A ta mladá SZ je spíš povzdech nad snahou všechno odstíhat a za každou cenu hledat viníka. Nešťastná náhoda už pomalu neexistuje. A přitom je spousta důležitějších věcí, který se pak nezvládaj, a každá blbost jde k soudu. ;-)
Citovat
+6 #6 Odp.: Rocker 3zmetek 2019-07-21 20:58
Pozdě, protože jsem byl mimo a nekoukal na stránky, tak nejdřív omluva Moc hezký. Mám rád pocit zadostiučinění..., tady mám pěknej. Nemusím milovat každého bližního...Pochopil jsem, že s mladou zástupkyní se promítla nějaká osobní zkušenost. Z mého hlediska - pokud si roztrhl aortu, vykrvácí dovnitř, aby se mu objevila krev v puse, musel by roztrhnout i jícen, ale i tak by to byl takovej fofr, že by to do pusy nedopravil...
A klasiku moc pochválím. :-) Je rajcovní.
Citovat
+6 #5 DěkujuRon 2019-07-19 22:00
Davide, díky. Tady byla eliminace nutná, jinak by neměli pokoj. A dobro v pohádkách musí vítězit, jinak by to nebylo ono. :-)
Miky, tahle série bohužel už pokračovat nebude. Ono už není moc o čem psát. No ale zase... Never say never. :lol:
Citovat
+8 #4 Odp.: Rocker 3Miky 2019-07-19 20:06
Tahle série je prostě perfektní, zajímavý příběh, prokreslene postavy a i ta trocha tvrdších praktik tam je. Moc líbí a osobně doufám že i po eliminaci záporáka bude příběh pokračovat. :)
Citovat
+8 #3 Odp.: Rocker 3david80xx 2019-07-19 18:48
Dík, miluju, když padouch je potrestán, když je eliminován, je to ještě lepší.
Citovat
+9 #2 Odp.: Rocker 3Ron 2019-07-17 16:15
Díky GG, od Tebe pochvala obzvlášť potěší. :-)
Prkna byla vyměněná jen zčásti, jen ta prohnilá. ;-)
A ty vyšetřovací a soudní reálie, to je holt život. Kdybych měl psát jen o tom, vydalo by to na knihu a nikdo by tomu nevěřil. :lol:
Citovat
+13 #1 Paráda!Good Guy 2019-07-17 14:41
Rocker si o třetí díl koledoval a je dobrej! :) Jen nevím jak s tou mokrou řasou - nebyly ty prkna čerstvě ohoblovaný? ;-))) Bavily mě ty vyšetřovací, policejní a soudní reálie :P
Citovat