Černý levhart

„Dobrý den, Alane,“ začal šéf, který se objevil ve dveřích. „Rád bych vám představil našeho stážistu – tohle je pan Thomas Lengau. Počítáme s ním do budoucna jako se spolupracovníkem pro Afriku, tak byste si ho vzal teď na pár týdnů na starost, aby zjistil, jak to tu běhá.“

Vedle něj stál štíhlý vysoký černoch v dobře padnoucím obleku. Usmíval se a podával mi ruku: „Já jsem Thomas, těší mě.“ Pevný stisk ruky, pohled do očí. Hodně pěknej chlap. To mě možná trochu smíří s tím, že si ještě potáhnu v práci stážistu jako vlečňák. Šéf ho postrčil dovnitř a zmizel.

Potřásl jsem si se stážistou rukou: „Alan, taky mě těší, ahoj.“

Přitáhl si židli a posadil se vedle. Začal jsem mu vysvětlovat, co vlastně dělám, bylo mu to jasný okamžitě. Tak nejen pěknej, ale i schopnej.

Před jedenáctou jsem odstrčil klávesnici počítače: „Tak a teď potřebuju pauzu na cigáro.“

„Ty kouříš?“

„Jo, spíš svátečně, trochu víc, když jsem nervózní…“

„Tady se ale kouřit nesmí…?“

„Tady taky kouřit nebudu, jdu na střechu.“

„Můžu s tebou?“

„Tak jdem, parťáku.“

Zasmál se a zvedl se.

Dům, ve kterém firma sídlí, byl stavěný od počátku jako kancelářská budova v doznívajícím secesním stylu. Jednotlivé zdobné detaily se nepodařilo zničit ani rokům socialismu, které se přes budovu přehnaly. Tehdejší stavitel myslel i na blaho zaměstnanců – rovná střecha s vyvýšenou atikou měla sloužit pro odpočinek zaměstnanců při přestávkách. Dochovaly se i fotky někdy z první republiky, kdy na střeše byla lehátka, kde se zaměstnanci o přestávce slunili. Teď je střecha prázdná, maximálně na ni je možno najít podivnou konstrukci z trubek a plechovky s vajgly, protože to je jediné místo, kde se smí kouřit.

Až bylo překvapivé, že v budově dlouho chyběl výtah. Možná s ním původně počítali do zrcadla schodiště, kde byl vcelku velký prostor a kam i posléze výtah instalovali. Není to žádná krása, čistě užitková věc. Nedávno ho zrenovovali, aby odpovídal bezpečnostním předpisům. Plechovka s nerezovými dveřmi pohybující se vzhůru a dolů po kolejnicích. Na straně výtahu okénko, kterým je možno sledovat schodiště, na druhé straně úzké zrcadlo. Výtah jezdí neuvěřitelně pomalu, vyjede patro za stejnou dobu, za kterou to ujdete pěšky. Jen se neunavíte. Některé kolegyně využívají pomalost výtahu k tomu, aby se v něm během jízdy u zrcadla nalíčily.

Vyšli jsme na střechu, zapálil jsem si. Ke skupince, která kouřila opodál, jsem se připojovat nechtěl, byl tam Dal a slunil se v ženské pozornosti. Otočil jsem se k Thomasovi: „Vedení mělo kdysi nápad, že by to mohl být prostor pro, jak říkají, aktivní odpočinek a chtěli tu zařídit pro zaměstnance něco jako fosilovnu – takové ty cvičící stroje pro důchodce. Pak si spočítali, kolik by to stálo a že vlastně nevědí, jak by sem ty stroje dostali – nejspíš vrtulníkem. Tak sem nechali natahat tyhle trubky a svařit tu z nich takovouhle konstrukci – něco jako bradla, hrazdy o nestejný výšce a tak a předpokládali, že si na tom někdo zacvičí. Marně. Jedinej, kdo to někdy využil, byla Brázdová z účtárny, když si jednou pokecala kafem svetr. Zaprala to v umyvadle na záchodech a sem na to ho dala usušit. Aspoň to bylo k něčemu dobrý.“

Thomas mě poslouchal s úsměvem. Pak shodil sako, přehodil ho přes konstrukci. Chytil se rukama jedné z vertikálních tyčí konstrukce a zdánlivě lehce, bez jakýchkoli problémů zvedl nohy a octl se souběžně s rovinou střechy a začal cvičit. Cigareta mi málem vypadla. Já bych měl problém se zavěsit a přitáhnout a on tohle… Skončil a vzal si zase sako. Z houfku, který stál opodál, se ozval potlesk ženských. Lehce se jim uklonil a usmál se na mě: „Tak to nebylo zbytečný, někdo to přece jen ke cvičení využil…“

Vrátili jsme se zpátky do kanclu a zasedli zase na svoje židle.

Pozoroval mě a bylo vidět, že se k něčemu odhodlává. Chystal si otázku.

„Kdo to byl?“ zeptal se tiše.

„Kdo?“

„Ten chlap. Skoro celou dobu jsi se na té střeše na něj díval. A byl jsi z něj nervózní. Hodně. To já vycítím. Kdo je to?“

Podíval jsem se mu do očí. Bylo to jako zkusit přezírat kočku. Chvíli jsem se díval, než jsem to nevydržel a uhnul očima.

„Stejně by ti to donesli… Dal. Tedy Dalibor, ale všichni mu řikaj Dal. Místní donchuán… vypadá dobře, že jo? Všechny ženský po něm jedou… No a on nedávno vyjel po mně. To, že jsem na kluky, to tady všichni vědí, možná ti to šéf vyklopil ještě dřív, než tě sem přived, ne? Nevím, jestli se Dal vsadil, nebo jestli to chtěl jen tak zkusit, že prostě dostane každýho, koho si zamane, nebo co… Já se docela obyčejně zaláskoval a on měl zářez na pažbě a já posměch, protože mě hned na to nechal. Jsem blbeček, co?“

Díval se na mě a prohlížel si mě.

„Co je?“ znervózněl jsem.

„Nic. Jen přemýšlím, co můžeš být za zvíře…“

„CO?“

Zasmál se, jak mě vykolejil: „V každém z nás je schované nějaké zvíře, které se nějak projevuje. V někom je králík, v někom liška, v někom had…, chtěl bych vědět, co je v tobě.“

„Nevím. Je to důležitý?“

„Je. Já myslím, že ano.“

Zvíře…, zavrtěl jsem hlavou.

Po pár dnech jsme byli skvěle sehraná dvojka. Uměl prakticky všechno. I mě upozornil, že některé smlouvy by šlo udělat výhodněji.

Během jednoho dopoledne se ve dveřích objevila Marion. Jmenuje se normálně Marie, ale Marion jí zní líp, tak si tak nechá říkat. Právě začínala předvádět hysterickej raptus: „Alane! Co víš o tý upravený smlouvě s Rakušákama? Nemůžeme jí najít! Nestrčil si jí někam?“

Začal se mi zvedat adrenalin. Co si ta ženská o mně myslí?

„Hele, německy mluvící země máte na starosti ty a Dal. Jestli se ti ztratila smlouva, tak jí hledej u sebe. Koneckonců, musíš jí mít uloženou v počítači. A proč bych se zrovná já měl snažit schovávat ti nějakou smlouvu?“

„Smlouva je tam, ale ta stará verze. Mně bys to, doufám, neproved, ale Dalovi možná jo. Taková malá pomstička, co?“

Začal jsem zvyšovat hlas: „Nelez bych tobě ani jemu, ani do kanceláře, ani do počítače! Nikdy!“

Thomas se do debaty vložil klidným smířlivým hlasem: „Projeli jste znova maily? I koš? Možná jste jen neuložili tu verzi, kterou vám poslali upravenou…“

Marion na něj zůstala koukat. Tahle jednoduchá věc ji evidentně nenapadla. A mě kvůli takový pitomosti úplně rozhodila.

„Tak vidíš,“ vyletělo ze mě už klidněji, „zkuste se po tom kouknout. Kruci. Jsi mě rozhodila. Jdu kouřit.“

Švihla po mně očima: „Co? Dal říkal, že neumíš kouřit… Aha, jo, ty jdeš na cigáro! Tak to jo!“

A s vítězným úsměvem zmizela za dveřmi dřív, než jsem po ní mohl hodit monitor. Rozběsnila mě do běla.

„Vidíš, v každém je nějaké zvíře,“ usmíval se Thomas. „Koukni na tuhle – štíhlá, dobře se na ni kouká, ale jedu má velkou zásobu… Přece se nenecháš rozhodit…“

Vstal, stoupnul si za mě a začal mi jemně masírovat krk a ramena: „Klid, nenech se rozčílit. A drž, tohle tě zklidní líp než to tvoje cigáro.“

Měl pravdu. Zavřel jsem oči a užíval si jeho ruce na sobě…

„Jsi dobře zatuhlej, musíš si u počítače občas zacvičit.“

Cítil jsem, jak se mi svaly uvolňují…

„Thomasi, chtěl jsem – pardon,“ vtrhnul dovnitř Dal, kterého zjevně zarazila scéna, kterou viděl. To, co se mu přehnalo obličejem, to byla evidentně žárlivost. Nechal mě a stejně žárlí? Na to, že mi tu kolega masíruje krk?

„Nic se neděje,“ usmál se Thomas, „copak jste potřeboval?“

„Chtěl jsem jen poděkovat, tu smlouvu měla skutečně Marion v počítači v koši. A chtěl jsem se za ni omluvit, že tu udělala scénku,“ otočil se ke mně. Ten pohled byl delší, než musel. Usmál se na mě, šlehl okem po Thomasovi a vypadl. Zůstal jsem koukat na dveře a srdce mi bouchalo.

„Hodně teritoriální zvíře, že? Navíc, co měl jednou, považuje za svoje navždycky,“ smál se Thomas. Nevím, já jsem z toho nějak zvlášť dobrou náladu neměl. Ale srdce mi tlouklo – že by se chtěl Dal vrátit? Žárlí?

Po obědě jsem v kanceláři na stole našel lístek: V osm večer na střeše. D.

Rande… Že by přece… Já ale fakt nevím, jestli chci… Proč mě zve na rande? Půjdu tam? Půjdu. Musím si to s ním vyříkat. Zvládnu to? Ne. Já se znám. Půjdu tam a určitě na to zase strašně doplatím.

Na konci pracovní doby se Thomas zvedl. „Ty nejdeš domů?“

„Ne, chci ještě něco dodělat,“ zalhal jsem.

„Mám zůstat a pomoct ti?“

„Ne, děkuju.“ Musel jsem zrudnout.

Všichni už odešli, kanceláře začala obcházet uklízečka, naštvaná, že tu někdo ještě straší.

„Jenom vysypte koš, jinak tu nic dělat nemusíte, děkuju,“ vyprovodil jsem jí. Chvíli jsem na počítači hrál karty, abych ukrátil čas, ale nebavilo mě to. Před osmou jsem vypnul počítač, zavřel kancelář a výtahem vyjel do posledního patra.

Vyšel jsem na střechu: „Dale? Dale, jsi tu?“ Srdce mi tlouklo. „Dale…?“

Udělal jsem pár kroků a zarazil jsem se. Na střeše ležel černý levhart. Živý. Podíval se na mě a zívnul. Velikost špičáků, které při tom předvedl, bylo to poslední, co jsem chtěl znát. Protáhl se začal se pomalu zvedat. Couval jsem ke dveřím a hlídal si vzdálenost mezi mnou a levhartem. Ve dveřích jsem se otočil a vrhl se dopředu. Jediné místo, kam se můžu schovat, je výtah. Skočil jsem do něj, zmáčkl přízemi a tlačítko zavírání dveří.

Ještě než se dveře dovřely, zahlédl jsem levharta a pak jsem uslyšel úder tlap na dveře. Výtah se pomaličku dal do pohybu. Okénkem jsem uviděl, že levhart začíná sbíhat po schodišti a přes okénko pozoroval i on mě. Skočil. Uslyšel jsem zaskřípění drápů na střeše výtahu. Co budu dělat, když dole výtah zastaví a otevře se? Ucítil jsem, jak se zase odrazil. Přes okénko jsem ho ale už na schodech neviděl. Ve výtahu před rekonstrukcí bylo i tlačítko, kterým bylo možné výtah zastavit kdekoliv, i v mezipatře, teď tady už chybělo. Než jsem si rozmyslel, co budu dělat, dokodrcal se výtah pomalu do přízemí a začaly se otevírat dveře.

Před nimi stál Thomas a díval se na mě. Hmátl jsem po něm, vtáhl ho dovnitř a rychle zmáčkl zavírání dveří a poslední patro.

„Já vím, že mě budeš mít za blázna, ale na schodech byl levhart! Černej levhart! Co budeme dělat? A co tu vlastně děláš?“ hysterčil jsem.

„Uklidni se, prosím,“ řekl tiše. „Nic se ti nestane.“

Vykoukl jsem zase z okénka, jestli neuvidím levharta na schodech. Nikde nebyl. Otočil jsem se. V zrcadle na protější stěně jsem uviděl odraz sebe a černého levharta. Otočil jsem hlavu – vedle mě stál Thomas a usmíval se: „Neboj se.“

Naklonil ke mně hlavu. Otočil jsem se k zrcadlu a viděl černého levharta, jak se blíží k mému krku, a ucítil jsem na krku jazyk. Lidský, ne drsný jazyk šelmy. Zavřel jsem oči. Jemné kousnutí do krku… Naklonil jsem hlavu na stranu. Bylo to tak příjemné… Přitiskl jsem se k Thomasovi a ignoroval zrcadlo: „Co tu vlastně děláš?“

„Promiň. Jen jsem ti zkazil rande, jestli mi to odpustíš. Když jsem zjistil, že tě zve na střechu, podstrčil jsem mu lístek jako od tebe a pozval ho tam o půl hodiny dřív. Už ti dá pokoj. Stejně mu nešlo o tebe, ale o své ego.“

Takže Dal byl na střeše o půl hodiny dřív. Dal a černý levhart…

„Co je s ním?“ vyděsil jsem se.

„Nic, jen ti dá pokoj. Neboj se, žádná krev,“ zasmál se, „jen jsme si vysvětlili, že nejsi jeho hračka. Nezlobíš se?“

Pomalu jsem zavrtěl hlavou: „Nezlobím. Aspoň už víš, co jsem za zvíře. Jsem osel. Docela obyčejnej osel, kterej je ochotnej skočit podruhý na stejnej špek.“

„Nejsi. Ale jsem zvědavý, co jsi. Za tu dobu, co jsem tu s tebou, tak vidím zvíře klidný i vzteklý, silný i tvárný. S touhou po lásce a se strachem z ní. Ty ani nevíš, jak je tohle zvíře přitažlivý…“

Ani jsem si neuvědomil, že výtah už chvíli stojí v posledním patře s otevřenými dveřmi.

Podíval jsem se do zrcadla: „Ten levhart je nádhernej.“

„Jsem rád, že se ti líbím…“

Povzdechl jsem si: „Půjdu domů…“

„Chceš vyprovodit?“

„Je to jen kousek.“

„Já vím, kde bydlíš.“

Tak dobře. Chci „vyprovodit“. Moc.

Zmáčkl jsem knoflík přízemí. Dveře se zavřely a výtah se dal pomalu do pohybu. Ten polibek trval celou cestu až do otevření dveří.

Pohladil jsem svého černého levharta.

„Už vím, co je v tobě,“ zašeptal.

„Co?“

„Člověk. V tobě bude člověk.“