• zip
Stylromantika
Datum publikace17. 5. 2019
Počet zobrazení1357×
Hodnocení4.61
Počet komentářů7

Davidovi80xx: omlouvám se za toho doktora, fakt to není obšlehnuté. Tuhle povídku mám napsanou už delší dobu, akorát mi k odeslání chyběl počítač s heslem:)

 

Petr se se zamyšlením díval z okna na poletující vločky sněhu. Byl začátek listopadu a to tady v horách znamenalo příchod zimy, v čemž ho padající vločky utvrzovaly. Už se smrákalo, ale Petrovi se ještě nechtělo rozsvítit. Zatím si vystačil s mihotající září ohně z krbu. Zdálo se mu, že se za oknem mihl stín. A hned vzápětí uslyšel opatrné klepání na dvěře. Zvědavě otevřel dveře, protože poslední návštěva u něj zvonila před několika měsíci. Za dveřmi stál asi dvacetiletý mladíček. Nejdřív si Petr s údivem všiml, že má na sobě jen triko s krátkým rukávem, byl celý promočený (asi sněžilo víc, než se za oknem zdálo) a potom viděl jeho zarudlé oči a potom se zděšením zpozoroval zkrvavenou paži.

„Můžu, prosím, dovnitř, než zmrznu?“ pípl s obavou chlapec a Petr ho vzal okolo ramen, bleskově vtáhl dovnitř a zavřel za ním dvěře.

„Nezlobte se, že vás ruším, já… musel jsem někam utéct…, neměl jsem čas na bundu…, on by mě snad zabil…“ Petr tomu nerozuměl, ale posadil ho ke krbu. Postavil vodu na čaj a šel napustit horkou vodu do vany. Nachystal ručník, župan a teplé ponožky a potom se vrátil ke krbu. Chlapec tam seděl strnule bez hnutí a snad ani Petrovu přítomnost nevnímal. Když ho Petr upozornil na napuštěnou vanu, zvedl k němu nechápavě obličej, jako by Petr mluvil cizí řečí. Potom se ale s Petrovou pomocí postavil a rovněž s jeho pomocí se v koupelně vysvlékl a vklouzl do vany. Petr přitom postřehl několik krvavých pruhů na zádech a sedřené lokty, nad lopatkou měl chlapec obří modřinu. Když se nořil do teplé vody, nejdřív bolestivě grimasoval, ale po chvilce se uvolnil a zavřel oči.

„Hned jsem zpět,“ broukl Petr a šel do kuchyně udělat čaj. Když se vrátil s dvěma hrnky v ruce, kluk už vypadal méně zmrzle, a dokonce se pokusil na Petra usmát. S povděkem přijal hrnek a podal Petrovi ruku:

„Jmenuju se Láďa.“ Petr mu potřásl rukou a zjistil, že už se Láďa nejen neklepe zimou, ale že má docela pevný stisk.

„Chceš o tom mluvit?“ zeptal se Petr a Láďa se zhluboka nadechl.

„Nemyslel jsem, že by to mohl udělat. Teda, věděl jsem, že bude zuřit, že mě může i vyhodit z domu, ale ne, že mi bude chtít ublížit. Ne, že mě bude chtít zabít,“ začal Láďa tak trochu od prostředka vyprávět. „Já jsem mu řekl něco…, co fakt nechtěl slyšet. No, potom co od nás máma odešla, byl pořád takový vznětlivý, ale tohle jsem fakt nečekal. Nejdřív mě začal mlátit smetákem, který měl zrovna v ruce, a když jsem se bránil, rozzuřil se ještě víc. Asi jsem neměl utíkat do kuchyně, protože tam popadl ten nůž. Jo, rozhodně je to moje chyba, kdybych tam nevběhl, tak by pro ten nůž sám od sebe nešel.“ Teď se Láďa zase tiše rozvzlykal. „A přitom jsem jen chtěl být k němu upřímný,“ pokračoval, když se uklidnil. „Začal na mě strašně řvát a vůbec nevnímal, co mu říkám.“ Láďa se odmlčel. „A přitom musel aspoň tušit. Nevěřím, že mu některá z těch našich drben už dávno něco nedonesla.“

Petr tomu rozuměl čím dál tím míň, ale trpělivě čekal, jestli mu Láďa bude chtít říct, co že se to vlastně děje. „Nejdřív se tím nožem po mně ohnal, ale potom ho po mně vážně hodil! Vždyť, kdybych nepřibouchl dvěře, tak mě trefil přímo do hrudníku! Vždyť mě vážně mohl zabít! No, potom už jsem jen utíkal a utíkal, dokud jsem si nebyl jistý, že za mnou neběží. Samozřejmě jsem se ztratil a tenhle dům je první, na který jsem po cestě z lesa narazil.“ Teď to teprve vypadalo, že si Láďa opravdu uvědomil, co se vlastně stalo a hned vzápětí i to, že sedí v úplně cizí koupelně ve vaně nahý a že si vykládá s cizím mužem. Petr mu sebral z ruky prázdný hrnek a vypařil se do kuchyně, mimo jiné proto, že začal chápat, co se stalo, a začal v něm bublat vztek. Vždyť co může říct dítě svému rodiči, že to stojí za jeho život?

Za nějakou chvíli už vyšel z koupelny i Láďa. Na sobě měl župan a ponožky, které mu nachystal Petr, a omluvně se usmál: „Úplně mi to nesedne.“ Petr po něm mrkl okem a musel se nahlas zasmát, protože župan za sebou Láďa táhl skoro jako vlečku a ponožky mu sahaly skoro po kolena.

„Posaď se na chvilku ještě ke krbu, zkusím splašit něco ve tvé velikosti,“ mrkl na Láďu a odešel do pokoje. Za malou chvíli se vrátil s teplákovkou a rozhodně prohlásil: „A teď se podíváme na tu tvou ruku!“ Láďa nechápavě zvedl obočí, ale když mu Petr stáhl rukáv županu z ramene, vyvalil oči.

„Vůbec jsem si nevšiml, že mě fakt trefil, nebolelo to!“ řekl Láďa skoro, jako by se omlouval, a prohlížel dlouhou řeznou ránu, která ještě mírně krvácela. Petr donesl obvaz, zkušeně ji převázal a poručil:

„Obleč si tu teplákovku, musíme k doktorovi.“

Zavolal dolů do vesnice svému dobrému kamarádovi, který shodou okolností byl chirurg, a v rychlosti mu všechno povykládal. Nasedli do auta, a když dojeli na polikliniku, už na ně čekal. Petr si sedl do čekárny před ordinaci a začal znovu o všem přemýšlet. Mračil se čím dál víc. Když asi za dvacet minut vyšel z ordinace ten jeho kamarád, vypadal už jako bůh pomsty.

„Petře, kde jsi k němu přišel? Takové malé ptáče!“

„Jo, já! On přiletěl ke mně. Neměli bychom zavolat policii?“

„No, to jsem zrovna s tebou chtěl probrat, jen jestli bude ten kluk chtít. Pro jistotu jsem mu dělal i rentgen a kromě toho šrámu má i zlomená dvě žebra.

„A viděl jsi, co má na zádech?“ opáčil Petr a Michal na malý moment přemýšlel, jak to Petr ví. „Víš co, běž to zařídit, já mu to vysvětlím,“ pronesl Petr a šel do ordinace za Láďou. Ten se sice bránil, ale Petr ho udolal pádnými argumenty, nakonec sice nerad, ale souhlasil. Policisté byli oba moc příjemní, nejdřív vyslechli každého zvlášť a potom oba posadili dohromady. Láďa se s povděkem díval na Petra jako kotě právě vytažené z vody. A Petrovi to nevadilo. Když policajti dopisovali papíry, zeptal se jeden z nich:

„Pane Kučera, máte dneska v noci kde spát?“ Petr ani na chvilku nezaváhal a rozhodně pronesl:

„Bude u mě, nemusíte se bát. Jen bychom potřebovali nějaké jeho věci,“ celou dobu se přitom upřeně díval na Láďu a hledal v jeho očích odpor. Ten tam ale rozhodně nenašel.

„To nebude problém, budeme si muset vzít pana Kučeru staršího na stanici k výslechu, tak to můžete v klidu zařídit.“

„Nevzal jsem si klíče, nestihl jsem,“ nešťastně odtušil Láďa.

„No, pojedete hned za náma, a až budeme odcházet, necháme pootevřeno. Ještě vás budeme muset vyfotit, pane Kučera, víte kvůli důkazům,“ řekl omluvně jeden z policistů. Petr se zvedl, že jim nechá soukromí, ale Láďa už převlékal mikinu přes hlavu. Petr si teď s větším odstupem prohlédl všechny jeho šrámy a všechno v něm vřelo, nejradši by Láďu sevřel do náručí a konejšil jako malé dítě. Michal si podrobněji prohlédl všechny šrámy a ještě podal Petrovi nějaké masti a tablety proti bolesti a už jeli.

„Kde vlastně bydlíš?“ zeptal se Petr v autě. A Láďa ho navigoval. Když byli na místě, Petr s údivem zjistil, že Láďa musel uběhnout snad 15km, než se dostal k němu domů. Seděli v autě a čekali, až policajti odjedou pryč. Když vycházeli ven se starým Kučerou, Petr si ho pořádně prohlédl. Byl to stejný vazoun jako on, jen byl starší, měl šedivé vlasy, taky uvázané do copku jako Láďa, a strašně se mračil. Když šel kolem jejich auta, hodil vzteklý pohled dovnitř a Petr koutkem oka postřehl, jak se Láďa zabořil hlouběji do sedadla. Chytil ho za ruku a povzbudivě se na něj usmál. Když policejní auto zmizelo za zatáčkou, vystoupili a šli dovnitř.

Domek byl pěkně zařízený, pravděpodobně ještě od paní Kučerové, protože jinak tam byl dost nepořádek. Láďa se za to omluvil, když viděl, jak se Petr rozhlíží kolem, a radši ho za ruku zatáhl do svého pokoje. Tam bylo uklizeno, na zdech měl Láďa nalepené plakáty svých oblíbených kapel, v knihovně spoustu knížek a na stole otevřenou knížku s fotografií nějaké moderní stavby. Petra to překvapilo, nenapadlo ho, že by Láďa mohl ještě studovat. Aspoň ne tady v tom kraji, kde všechny děti začínaly s prací hned po základce, pokud ji vůbec dochodily. Láďa hodil na postel tašku, kterou sebral bůhví odkud. Rychle ji začal plnit oblečením a nezapomněl ani na knížky ze stolu. Omluvně mrkl na Petra:

„Nevím, kdy se sem budu moct zase vrátit… Jestli vůbec ještě někdy,“ pošeptal si spíš už jen pro sebe.

Po cestě k Petrovi se Láďa snažil Petra přesvědčit, že ho má vysadit na nádraží, že pojede k tetě nebo za matkou, ale vzhledem k tomu, že obě bydlely dost daleko a bylo pozdě, nenechal se Petr přesvědčit. Navíc musel sám sobě přiznat, že by mu po Láďovi něco chybělo. Nějak už tak počítal s tím, že na chvilku zaplní část jeho života. Láďovi zakručelo v žaludku tak silně, že přehlušil i motor auta. Petr se zasmál a pak si uvědomil, že má taky hlad.

„Co máš rád?“ Láďa vzdoroval Petrově představě tříchodového večerního menu, ale Petr z něj stejně takticky vytáhl oblíbený rozsah stravy. Rozhodl se, že udělá k večeři steaky. Jednak měl maso v lednici a jednak už bylo docela dost hodin a steaky budou hotové rychle. Zatímco se Petr otáčel kolem masa, Láďa se snažil nakrájet trochu zeleniny. Ukázalo se ale, že Petr je velmi náročný na kvality svých pomocníků a pořád nebyl spokojený s tím, jak to Láďovi nejde. Postavil se za něj zezadu a rukama jej objal, vzal si jeho ruce do svých a ukázal mu tu jedinou správnou techniku, kterou ve své kuchyni toleroval. Docela mu to ale komplikoval Láďa, který, jak by Petr mohl odpřísáhnout, se k němu nenápadně přitiskl. Navíc Petr jasně viděl, jak se Láďovi zrychlil dech a jak mu pulzuje tepna na krku. Měl neodolatelnou touhu ho na tom místě políbit. Což ho samozřejmě dost rozptylovalo.

Večeře byla hotová během chvilky a kluci si prostřeli na stolku před krbem, aby se mohli vyhřívat. Jedli v tichosti, oba byli hladoví. A Láďa si přitom prohlížel Petra a Petr zase Láďu. Několikrát se potkali očima a ty Petrovy se vždycky dívaly něžně a jakoby ochranitelsky, zatímco v Láďových se zračil vděk a otázka. Láďa s obdivem hleděl na silné Petrovy paže a na tetování na té pravé, triko bez rukávů mu krásně zvýrazňovalo svaly na pažích. Krátce střižené vlasy měl tmavé, ale ve strništi na tváři se už dalo objevit pár šedivých vousů. Odhadoval, že Petr může měřit kolem 195cm, připadal mu stejně vysoký jako otec.

Petr před sebou zase viděl mladíka s bystrýma očima, měly zlatavě zelenou barvu a v odrazu ohně se pořád měnily, ty oči Petra přitahovaly od prvního momentu. Tmavé vlnité vlasy měl Láďa sepnuté gumičkou do krátkého copku. Tím vynikl jeho dlouhý krk a hubená tvář. Ještě nápadnější než oči, měl Láďa rty, lákaly Petra k polibku. Láďa nebyl žádný hubeňour, ale vzhledem k tomu, že když stáli vedle sebe, dosahoval Petrovi sotva po ramena, přece jen hubenější byl, což navíc zdůrazňovala Petrova teplákovka, která i když byla nejmenší, pořád byla aspoň o tři čísla větší, než by Láďa potřeboval.

Když dojedli, chtěl Láďa vyskočit a sklidit talíře, ale pozapomněl přitom na zlomená žebra, a tak se jen zkroutil bolestí a málem oba talíře rozbil.

„Já to udělám, ty jsi oficiální marod. Ládíku, chceš spát tady na gauči, nebo se mnou nahoře v pokoji? Víš, já bych se tady na gauč nevešel,“ dodal omluvně Petr, aby vysvětlil neslušnou nabídku. Láďovi zahořely tváře, což k jeho štěstí Petr nemohl vidět, protože byl otočený u dřezu.

„Pokud ti nebudu zabírat místo, radši bych v posteli. Snad to tu jednu noc zvládneme,“ hodil Láďa udičku, ale Petr na to vůbec nezareagoval, jako by neslyšel. Místo toho vrazil do ruky Láďovi skleničku a tabletku:

„Na, máš si to vzít před spaním proti bolesti. Běž si oblíknout pyžamo, já ti potom ještě namažu ty záda. A v pokoji v levé skříni mám volné police, tak se tam klidně zabydli, jestli chceš.“ To byla zase Petrova návnada a Láďa ji s úsměvem přijal. Když byl Petr hotový s nádobím, vešel do ložnice. Láďa už měl oblečený spodek od pyžama, vrch ležel na posteli a Láďa si v koupelně čistil zuby. Petr vytáhl náhradní peřiny a hodil je na druhou půlku postele, aby se nemuseli tahat v noci o tu jednu.

„Lehni si na břicho, namažu tě,“ řekl Petr a zdálo se, že má v krku knedlík. Láďa si lehl a Petr si sedl na kraj postele a začal jej opatrně mazat. Láďa čekal drsné chlapské ruce, ale Petr měl dotek motýlích křídel, ani ho to nebolelo. Zavřel oči a začal si to užívat. Najednou se mu začala motat hlava, a než Petr skončil, Láďa díky lékům odletěl do říše snů.

Petr se taky převlékl a zalezl do postele. Dlouho nemohl usnout a přehrával si znovu všechny proběhlé události. Když se vrátil k momentu, kdy ho Láďa chytil za ruku a táhl k sobě do pokoje, cítil znovu teplo jeho dlaně ve svojí. Byl to příjemný pocit. Otočil se k Láďovi, zakryl ho peřinou a pohladil po tváři. Láďa spal tvrdě, ale přece se ze spánku usmál. Potom usnul i Petr. Uprostřed noci Petra něco vzbudilo. Nejdřív nechápal, co se děje, ale potom si všiml, že vedle něj leží Láďa a že se třese.

„Láďo, nic se neděje, jen se ti něco škaredého zdá, probuď se,“ sklonil se Petr nad Láďu a jemně s ním zatřepal. Láďa se probudil a ještě s živou představou před očima se přitiskl k Petrovi do náruče. Ten jej opatrně objal, aby ho ještě víc neporanil, a potom ho vískal ve vlasech a šeptal mu uklidňující slova: „Neboj se, maličký. Já jsem tady s tebou a ochráním tě. Když budeš chtít, budu ti dělat osobního strážce. Nedovolím, aby ti ten grázl ještě někdy ublížil. Ať jsi mu řekl, co chtěl, a určitě to nebylo nic tak strašného, jak jsem tě stačil poznat, tak neměl právo ti ublížit. Nenechám ho to udělat znova, stačí, když mi budeš věřit. Klidně se s ním i poperu, aby se ti nic nestalo.“ Láďa položil hlavu na polštář a vděčně se na Petra podíval. Přestal se třást. Chytil se jeho silné paže a klidným hlasem řekl:

„Víš, já mu řekl, že jsem gay.“ Petr se usmál a oddechl si:

„To je dobře, myslel jsem si to.“ Pohladil Láďu po tváři, sjel mu prsty na šíji a zezadu si ho zase přitáhl blíž k sobě. Ještě na vteřinu zaváhal, ale potom opatrně políbil Láďu na rty. Nejdřív jen tak letmo, ale potom intenzivněji a intenzivněji. Jejich jazyky se propletly a okolní svět přestal existovat. Teď tu byli jen oni dva a kráčeli spolu vstříc zářivé budoucnosti.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (31 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (29 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (28 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (33 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk33

fantazie často předčí realitu

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+3 #7 Odp.: Chata v jezerní kotlině 1zip 2019-05-24 12:03
Zmetkovi: Pokračování Spolužáka nebylo v plánu, ale na Tvé přání zkusím něco vymyslet...teď se učím na atestaci, tak přivítám jakýkoliv důvod, proč to učení odsunout :)

House boy: Mám je přečtené všechny, teď tam jen musím dostat to jezero:) Nějak se ten název sám od sebe vymyslel. Ještě nevím, jestli dává smysl.
Citovat
+5 #6 Odp.: Chata v jezerní kotlině 1Kev1000 2019-05-20 20:42
Fajn, dobrý :-) Dobře že si nevybral ten gauč, tu jednu noc spolu v posteli kluci koukám zvládli, tak snad jich bude víc :-) (pěkně popsaná scéna).
Citovat
+2 #5 Odp.: Chata v jezerní kotlině 1nebi 2019-05-20 20:32
Cituji house boy:
Moc hezké, jako milovník Foglara to oceňuji :)


Chata v jezerní kotlině, první, co jsem od Foglara četla. Zvědavost je velká, jak budeš pokračovat.
Citovat
+4 #4 Odp.: Chata v jezerní kotlině 1zmetek 2019-05-19 22:11
A jen mimochodem: Spolužák mé dcery - je nějaký nápad jak dál? :-) Ten smajlík má vyjadřovat doufání...
Citovat
+5 #3 Odp.: Chata v jezerní kotlině 1zmetek 2019-05-18 08:19
Taky se mi stalo, že jsem zjistil, že píšu s david80xx stejné téma...
Jo, kuchyň, psychiatři říkaj, že to je nejhorší místo pro konflikty.
Je hezký, že si Láďa nevšimne, že je vlastně balenej už od začátku :-)
Citovat
+5 #2 Odp.: Chata v jezerní kotlině 1david80xx 2019-05-18 07:25
Netřeba se omlouvat, lékařská péče je pro všechny :-) . Jsem zvědav jak se to zkomplikuje.
Citovat
+4 #1 Odp.: Chata v jezerní kotlině 1house boy 2019-05-18 07:19
Moc hezké, jako milovník Foglara to oceňuji :)
Citovat