Gay povídky

Po čtyřech se šourám k vodě, nyní již zase pod plnou palbou slunečních paprsků, protože mrak odtáhl někam za les. Lezu do vody jako bych přetrmácel celou polovinu pouště poté, co mi vysílením totálně klekl velbloud.

Přiblíží se ke mně a najednou mě políbí. V autě nějak nemám kam uhnout. Nechápu, co dělá, zrovna on, který tohle nikdy nechtěl. Začne mi přes kraťasy mačkat ptáka. Starosti o tom, co by jak mělo a nemělo být, se odsouvají do pozadí. Rozepne mi knoflík a dobývá se dovnitř. „Počkej,“ zastavím ho. „Co?“ „Nechceš někde jinde než v autě? Můžeme jet ke mně,“ navrhnu.

V jediném okamžiku jsem se vymanil z jeho sevření. Zůstal na mě hledět beze slov. V následující vteřině jsem mu vpálil takovou facku, že jsem si na nějakých pár hodin rozbolavěl ruku. On se otočil v piruetě a složil se na zem. Bylo mi to však jedno. Já právě vydýchával svůj morální kolaps.

Přichází neodvratitelné a nevyhnutelné… Pokud se jednou sopka rozhodne k erupci, není cesty zpět a není překážky, která by erupci zastavila. Z rozjetého rychlíku se také nedá vystoupit. Protržená přehrada se sama znovu nepostaví. Lavina, která se dá do pohybu, své dílo dokoná. Má mysl je zcela zatemněna a upíná se k jednomu, jedinému...

Na uježděný cestě, vinoucí se mezi nízkejma smrčkama, držíme skoro pochodový tempo. Ztrpčuje  ho akorát pálící slunce, co nás brzo nutí sundat sofčelky, který se v ranním chladu zdály jako nutnost. Za chvíli, jak postupně vodkládáme jednu šlupku funkčního prádla za druhou, pokračujem voba svlečený do půl těla. Popruhy krosny se mi tím do holý kůže ramen zakusujou čím dál vostřejc. No co, přiznám si (pořád trochu stydlivě), aspoň se můžu kochat pohledem na Kevinovo světlý vypracovaný tělo, na kterým pomalu začínaj vyskakovat krůpěje potu, a jeho svalnatý ruce, zabírající do trochu zešikmenejch terénních kol jeho vozejku v rytmu nějakýho hitu, kterej si k tomu pobrukuje.

Andrej stál v řadě vězňů. Ruka ho bolela od primitivního tetování a celé tělo svědilo, protože táborový holič ho spíš oškubal, než oholil… Srdce mu bušilo, jako by běžel. Cítil, jak se celý chvěje strachy. Ještě se nevzpamatoval z toho, co se s ním stalo.

Všechny to strašně pobavilo. Matyáš se plácal do stehen a – to vás asi ani nepřekvapí – nejenom do svejch. Zavrtěl jsem se a nahnul se k němu. "Musim na malou. Máte tu doufám nějakej…" "Počkej, jdu s tebou," zakřenil se Matyáš, "ukážu ti to, Fílo. Ukážu ti toho víc." Všichni se smáli. Já samozřejmě zrudnul. A to Matyáš zrovna neměl za lubem nic extra záludnýho, teda aspoň ne teď (jinak to dost předznamenalo a vlastně i vystihlo události příštích hodin).

Probudil jsem se. Byla stále tma. Zvedl jsem se ze sněhu. Mobil vybitý, já promáčený a zmrzlý. Hodinky ukazovaly lehce po půlnoci. Vydal jsem se směrem k domovu. Už si ani nepamatuju, jak jsem došel domů. Pamatuju si jen okrajově křik mámy, nadávky a podobné. Pak už jenom to, jak jsem se zahřál v horké sprše a spadl do postele. Usnul jsem ihned.

A usmál jsem se. Po několika týdnech jsem se konečně usmál. Zaplavil mne pocit štěstí a uvolnění. Byl jsem na místě, které bylo mému finsko-českému srdci blízko. Byl jsem zde s ním, byl jsem šťastný.

A přesně takhle se Mark Baker ocitl v kostýmu Kapitána Ameriky společně s čarodějnicí s falešným nosem a dlouhými černými šaty aka Terry, se Supergirl s maskou přes oči (jako vážně?! Supergirl ani Superman přece nemají masku!) aka Nellou a s Green Arrowem aka Nickem, který jediný měl normální kostým vhodný na středoškolskou halloweenskou párty, před domem Thomase Cornera.

Já jsem lidská bytost! Narodil jsem se svobodný a přísahám, že se zase svobodným stanu. Otáčím se a jsem pevně rozhodnut mu za každou cenu krýt záda, i když se na mě teď dívají čtyři páry vzteklých a pořád ještě hladových skoro vlčích očí. Netroufá si nikdo, ten kousíček lidskosti v mém oku asi nahání ostatním víc strachu, než sevřené ruce a vyceněné zuby.

Kdyby se mě kdokoliv dotkl kovadlinou nebo kolejnicí, někde na páteři, ani bych si to pořádně neuvědomil a konstatoval bych, že se mě něco dotklo. Pokud se tam však dotýká tím jemným materiálem, k tomu tak rafinovaně, mám chuť zavýt blahem jak Bílý Tesák.

Počasí nemohlo být depresivnější. Olověně těžké černo-šedé mraky zakrývaly celou oblohu. Vítr, chvílemi sílící, zvedal z promočené země zbývající listí opadané z nyní již holých stromů. Z nebe se tu a tam snesla kapka vody, jako by mračna a nimi skrytá obloha truchlila s námi.