Filtr povídek

Já na pravé, on na levé jsme měli každý po jedné z jeho rukavic. Dlouhé prohřáté prsty propletl mými ztuhle promrzlými a tak je vložil do kapsy své bundy. Díky tomu jsme šli vedle sebe v bezprostřední blízkosti a vzájemně jsme jeden druhého zahřívali. Celou cestu až ke starému hřbitovu už jsme ale nepromluvili ani slovo. Jen jsme kráčeli tichým zasněženým hájem a hladili se palci.

Jsou v životě dny, a není jich málo, kdy lámeme, čtouce novinové titulky, nad světem hůl, ale svět se stejně tak nějak šine dál, bez ohledu na všechna ta zemětřesení, povodně a epidemie, protože ve skutečnosti jsou to jenom kulisy. To opravdu světodějné jsou neobyčejné příběhy obyčejných lidí, to my a naše každodenní rozhodnutí máme jediní schopnost posouvat svět dál.

Zůstanu opřenej o tu lampu a sleduju jeho záda, dokud se mi neztratí ve tmě. Snažím se zahnat slzy, který se mi hrnou do očí, ne, nechci kvůli němu zas brečet, a rozhodně ne tady. Ne pod tou jedinou lampou, kde je na mě ze všech stran vidět.

Rozběhl jsem k nástupišti a nedočkavě vyhlížel vlak. Objevil se v zatáčce, nekonečně pomalu se přibližoval. Konečně se ozvalo ohlušující skřípění brzd. Vlak zastavil a trhnul sebou. Začaly se otevírat všechny dveře a z nich vystupovat cestující. Snažil jsme se najít Marka v davu.

"Do hajzlu," vydechl jsem rozechvěle a skryl svou tvář do dlaní. "Ne, to ne…" Sotva jsem se držel na nohou, když jsem vyšel ven. Vytáhl jsem z kapsy telefon, který ukazoval, že bylo chvilku po desáté. Taktéž se dost ochladilo, takže mi v tom slabém svetru byla celkem zima, jelikož jsem se ale chvěl i tak, nepoznal jsem rozdíl. Nejistým krokem jsem se vydal k metru a snažil se uklidnit svůj dech, který se neustále zadrhával. Tlačilo mě na hrudníku, přímo bolelo, a já si nebyl jistý, zda to bylo těmi zadržovanými vzlyky, nepravidelným dechem nebo zlomeným srdcem.

Slyšel dva mužské hlasy a smích vycházející z místnosti. Oba je moc dobře znal. S třesoucími se koleny se zastavil ve futrech kuchyňky a nevěřícně pohlédl do Romanovy tváře. „Romane?“ zašeptal Sam potichu, jako by se bál, že kdyby jeho jméno vyslovil nahlas, vypařil by se.

Brunet se usmál ještě víc a pevněji si na sebe natiskl tělíčko před sebou. Olivierovi by to neřekl, tušil, že by nebyl nadšený, ale miloval, jak byl v určitých chvílích drobný a křehoučký, přestože měl tělo pevné a svalnaté. Miloval smět ho takhle objímat a pomyslně chránit před vším možným, miloval, jak se k němu mohl sklánět při polibcích a líbat ho do vlasů. Tohle všechno se mu šíleně líbilo. Věděl, že co se síly týkalo, byl Olivier před ním, byl obecně dominantnější, a to mu brunet ani brát nechtěl, ale přesto by se těchhle momentů nikdy nedokázal vzdát. Rád se nechával nosit a milovat, ale byl taky rád, že se černovlásek nezlobil, když jej občas tiskl a opečovával, když se o něj taky chtěl postarat. Miloval to.

„Cos mu udělal?“ roznesl se předsálím vyčítavý tón, když do něj vtrhla Monika. „Komu?“ zeptal jsem se podiveně, jako bych neprovedl vůbec nic špatného, ačkoli jsem si byl svého provinění moc dobře vědom. Otočil jsem se k ní. V jejím výrazu jsem si všiml opravdové naštvanosti. „Komu asi?“ vyhrkla na mě.

Kamarád: „Kluci, já mám úžasnou kámošku. Líbí se nám stejná hudba, stejný knížky. Pořád máme o čem mluvit.“ Jarda: „S kecama vydržíš, akorát než se rozestele. Ani to nezkoušej.“

Zakření se na mě: „Jo tak líp! A z jakýho jako důvodu si myslíš, že se ti se mnou bude učit líp? Před klukama jsi mimochodem mý doučovací metody docela zdrbnul, což si teda ještě vyřídíme!“ Sleduju ho, jak odemyká dveře od bytu, a koušu se do rtu. „Však já jsem nikdy neřekl, že bys mě nic nenaučil, jenom že jsi vzteklej panovačnej šprťák s přehnanýma nárokama,“ poznamenám schválně trochu nadsazeně.

Otevřely se dveře koupelny a vylilo se z nich jasné světlo. Objevila se Markova silueta. Jeho ruka ve dveřích koupelny zhasnula. Marek pomalu vešel do ložnice a jeho nahé tělo se pomalu rozsvítilo zlatou barvou tlumeného světla. Lehnul si vedle mě. Posunul jsem se, abych mu udělal místo. Marek si lehl na bok, podepřel si hlavu a jezdil mi prstem po těle. Usmíval se a díval se mi beze slov do očí.

"To nemůže bolet," prohlásil Oliver a zadek mi znovu zmáčkl. Frustrovaně jsem fňukl a nechal se od něj přetočit na záda. Až poté mou bolavou půlku pustil a sám se posadil, když jsem se po něm konečně neválel. "Uděláš nám kafe? Skočím se osprchovat," řekl a sklonil se ke mně. Zamžoural jsem na něj a oplatil mu polibek, který mi vtiskl na rty, než se svými rty přesunul níž. Letmý polibek na bradu, nad klíční kost, doprostřed hrudníku a nad pupík. Poté se ode mě odtáhl a konečně se vyhrabal z příjemně vyhřáté postele.