Filtr povídek

Až po několika desítkách vteřin se mé tělo konečně uvolnilo, úplně jsem se do Olivera zapřel a hlasitě vydechl. Otřel mi břicho kapesníčkem, poté kolem mě ovinul své paže a pevně mě objal, čímž jen provazy kolem mého těla více přitlačil na kůži. Jakmile své sevření opět uvolnil, čekal jsem, že nás začne rozvazovat, místo toho mě jen hladil po těle a nechával nás stále svázané k sobě. A stejně, jak nás k sobě poutaly provazy, proplétalo se i něco uvnitř nás. Možná srdce, možná duše. Věřil jsem, že to také cítí. Musel.

Po té větě, kterou slyšeli, se po sobě s Honzou překvapeně podívali. Co by asi tak mohli jejich kolegové z frýdeckého oddělení mít, že je nutná jejich přítomnost? Ta otázka běhala hlavami obou mužů, než Sam odpověděl, že za chvilku dorazí, a Honza na dálnici víc šlápl na plyn.

Ne, všechno to byla hloupost, jen si něco stále potřeboval namlouvat, Šimon se po jeho telefonu ani nepídil. Proč by? Kdyby ho opravdu chtěl, vyprosil by si ho, jak odjížděl. Neudělal to. A kdyby se černovlásek nevrátil tenkrát do chalupy, tak by se ani nerozloučil. Olivier mu jeho odjezd pokazil, a když nad tím dnes, ale i minulé dny přemýšlel, brunet byl velmi nervózní a opravdu to vypadalo, jako by utíkal. Oblečení nacpané narychlo do tašek, on bledý a roztěkaný. Možná by bylo lepší, kdyby jej nenachytal. Nemusel by se teď trápit nejistotou, bylo by to jasné už od první chvíle.

Zatřese hlavou, aby zaplašil ten neklid, co se do něj vkrádá. Bohužel se mu to nedaří. Cítí, jak se mu chlupy na pažích staví do pozoru…, protože jeho tělo už na něj tímhle svým osvědčeným způsobem křičí to, co si jeho hlava zatím nechce připustit. Něco je tady hodně, hodně špatně.

Jediná osoba na světě, před kterou se celý život musíte mít opravdu na pozoru, jste vždy jen vy sám.

Když nastal večer, vlastně spíš noc, a celá akce byla u konce, tak jsem Tomáše odvlekl do stanu. Spíš jsme se podpírali a ve své fantazii jsem v každém doteku viděl víc. Když jsem ho chytil kolem ramen a on mě kolem boku a prsty mi zasunul do kalhot, věděl jsem, že to jde správným směrem. Nevěděl. Mýlil jsem se. Bral mě jako kamaráda. I položení hlavy na rameno jsem si vyložil jinak. Běžně mi dával pusu na krk, což bylo jeho gesto, že si někoho váží, jsem si také vykládal jinak.

Potichu jsem se vrátil se svým tvrdým penisem z koupelny do pokoje. Marek už byl vzhůru. Levou ruku měl pod hlavou a pravou rukou si pomalu jezdil po svém ztopořeném penisu. Podíval se na mě, široce se usmál, ale v masírovaní svého péra bez přerušení pokračoval dál jakoby nic. Taky jsem se usmál a vlezl si k němu na gauč. Díval jsem se střídavě do jeho očí a na jeho penis, jak si s ním pořád pohrává.

Zabalil jsem se do velkého huňatého ručníku a posadil se do obýváku na gauč. Mlčky jsem čekal, než si Oliver sedne ke mně, a když tak konečně učinil, zůstali jsme v naprostém tichu ještě několik dalších minut. Nespěchal jsem na něj. "Trvá mi to, promiň," povzdechl si. "To nic, nespěchej na sebe," špitl jsem, ačkoliv jsem se chvěl zvědavostí. A nervozitou.

Sam si začal v hlavě dávat všechno dohromady. Potřeboval vědět i zbytek, aby si mohl poskládat celý obrázek a možná tak přijít na to, kdo zabil Viktora. Roman mu tvrdil, že on to nebyl, a věřil tomu. Snažil se tomu věřit. Jenže teď se ukázalo, že motiv k zabití bratra by měl. Při pohledu na Romana ale věděl, že by něco takového nezvládl. Když ne on, tak kdo? A proč mu to Roman neřekl?

„Olivier byl vždycky zvědavý, přirozeně nedůvěřivý. Když něčemu nerozuměl nebo se mu něco nezdálo, snažil se zjistit pravdu za každou cenu. Často se mne na něco zeptal, já mu odpověděl, po pravdě, a týden nato jsem zjistil, že tu samou otázku pak položil všem mým známým, protože mi zkrátka nevěřil. Nebylo to příjemné… Ale to je jedno, už jsou to všechno jen vzpomínky, nic aktuálního," nadhodil zamyšleně a usmál se, jako by skutečně o nic nešlo. A vzhledem k výrazu, který se v Šimonově tváři objevil, a zoufalému pohledu, který hodil po černovláskovi, leč ten si ho nevšiml, usoudil, že se hra rozvinula daleko lépe, než předpokládal.

Když se probudil, byla pořád hluboká noc. Měl žízeň, a tak vstal z postele, šel ke kuchyňské lince a napil se vody. Když šel zpátky k posteli, uvědomil si, že Honza leží úplně nahý a odkrytý. V tu chvíli na něj dostal šílenou chuť. Alespoň se dotknout – nebo přivonět.

To, že se nám nelíbí to, co se nám právě děje, ještě neznamená, že to není úplně přesně to, co se nám právě dít má.

„Musíš si na recepci pro žetony, jinak se nevysprchuješ,“ upozornil ho. Tom se zasmál a prohlásil, že doufá, že tam bude ta roztomilá paní. Naštěstí nebyla. Radši šel s ním, aby zas nevyváděl nějaké skopičiny. A taky proto, že i on si tu teplou sprchu s ním dát chtěl. Ve vší počestnosti samozřejmě. Ale dívat se, tomu stejně neodolal. Ani tomu, umýt mu alespoň záda, protože ve sprchách byli sami.