Venku zafoukalo a zimní vítr nadzvedl záclonu, až dovnitř pronikl chlad. Naše těla byla však tak rozpálená, že nám to ani v nejmenším nevadilo. Už zase jsem byl tvrdý a nadržený. A ani on na tom nebyl jinak. Sklouzl jsem mu dlaní do klína, on si mě ale přetočil pod sebe a ruce mi přišpendlil vedle hlavy. Klišé. Zatraceně žhavý klišé. "Nespěchej, hezky postupně," zašeptal a zlehka mě kousl do ušního lalůčku. Měl jsem pocit, že se udělám jen z jeho hlasu.
Marek scházel po schodech se svazkem dokumentů ke kapitánově kanceláři v mezipalubí. Měl radost, že dneska má po úklidu čítárny volno, a těšil se, že se na chvíli projde po přístavní čtvrti. Calamares v Charlestonu kotvila už druhý den a on zatím neměl čas vystrčit paty z lodi. Zaklepal na dveře a po melodickém „Vstupte“ vešel do místnosti. Kapitán seděl za stolem, vypisoval nějaké hlášení a požádal při tom Marka, aby mu lejstra založil do pořadače.
Chlapec se mu pozvolna poddával. To nečekal, byl tím ohromený a vzrušený zároveň, jak si uvědomil. Otočil se kolem osy a opřel hocha o kapotu auta, jen kousek se odtáhl, musel ty oči vidět, za jakoukoliv cenu. Zářily, rozšířenými zornicemi zkoumaly jeho tvář. Neodolal, druhý polibek byl oboustranný. A Martina se zmocnil majetnický pud. Věděl, že to ostýchavé, něžné stvoření, kterého se tak neomaleně zmocnil, nenechá odejít ani náhodou. Ještě trochu ho přitlačil k autu, Filip se zachytil jeho boků. Začínalo to být na hraně pro oba.
Olivier… byl zvláštní. Byl to nesnesitelný idiot, který zavinil Šimonovu situaci, idiot, který den ze dne měnil názory. Ostatně, podobně jako Šimon nálady. Štvalo ho to, chtěl vědět, na čem je, a právě to mu černovlásek rozhodně znemožňoval. A proč po tom tak moc toužil? To byla ta druhá věc, která ho trápila. Co bylo na Olivierovi tak sakra zvláštního? Proč Šimona najednou bolelo, když se k němu choval špatně? Byl to idiot. Naprostej idiot se sexy tělem, rty k zulíbání, nádhernýma očima, anděl…
Sledoval jeho záda, jak mu na nich pracují svaly, stejně jako na pažích. A byl to hodně hezký obraz. Delší zvlněné vlasy na sluníčku zářily barvou roztavené mědi. Cítil, jak mu z toho pohledu tvrdne péro. Výborně, takže to bude skutečně zajímavá plavba, jestli se mi postaví pokaždé, když na něj takhle kouknu, pomyslel si pobaveně. Vůbec ho dopředu nenapadlo, že tahle Tomova poloha na lodi bude ještě ta nejméně dráždivá.
To, že je Tobi nymfoman, jsem věděl už dávno, nejsem na tom jinak, ale to, jak rychle a nadrženě se na mne vrhl hned po příchodu na chatku, bylo přesto opravdu překvapující. Rozhodně jsem se tomu nebránil a dal mu pořádně do těla, tak jak to máme oba rádi. Příjemně a řádně zmoženi jsme se rozhodli, že se osvěžíme v moři.
"Jak ty na mě, tak já na tebe," prohlásil jsem se zadostiučiněním a obešel ho, abych si vzal z věšáku kabát. Když jsem se ale vracel ke dveřím, ucítil jsem jeho ruku, jak mě zezadu chytá za krk. Narazil mě hrudníkem na zeď vedle dveří, stále mě však pevně držel za týl, abych u toho nemohl cuknout hlavou dopředu a praštit se. "Tak abychom si to ujasnili," zavrčel mi do ucha, "tady žádné jak ty na mě, tak já na tebe neplatí."
„Co sem lezeš?!“ vyštěkl. „Já jdu za panem Poláškem.“ „No tak to pozor na poklopec, mladej. Možná by sis měl zaskočit nejdřív do rytířskýho sálu a z nějakýho brnění si tam uzmout plechový gatě.“ Ron jediným pohledem zaregistroval pootevřené dveře do kanceláře. Takže ať už tam seděl kdokoliv, musel je slyšet. To není dobrý začátek…
V ten moment se Samovo srdce rozběhlo jako splašené. Uvědomoval si postupně, že již není cesty zpět. A ještě víc si to uvědomoval, když udělal první krok do letištní haly. Tam ho o pár metrů dál čekal starší policista v uniformě, drže papír s jeho jménem. Sotva ho spatřil, vydal se k němu.
Už jsem identifikoval toho, co mě přidržuje u stěny. Je to Georgie a do ucha mi šeptá, abych byl v klidu. Že prý, když se nebudu cukat, všechno proběhne hladce. Údajně konají na základě bleskového rozkazu. Někteří z nich nejdřív zvažovali, že ho neuposlechnou. Nakonec se ale usnesli, že já to pochopím a ve finále se všechno vysvětlí. I kdyby se mi povedlo dostat se z pout a nějakým zázrakem se vysmeknout z jeho drtivého sevření, bylo by to asi to jediné, na co bych se zmohl. Neměl bych proti němu ani tu nejmenší šanci. Jednou ranou by mě poslal do věčných lovišť. A možná bych se už nevrátil.
Měl by se s tím konečně smířit, měl by si uvědomit fakt, že to, že měl v posteli dokonalého muže, do něhož se nejspíš zamiloval, byla jen zvláštní náhoda. Nebyl to osud ani nad ním nestál anděl, který mu do náručí pohodil kluka, jenž je pro něj jako stvořený a který by mu pomohl vymýtit jeho samotu. Tohle nebyla pohádka a on už byl velký, dospělý, a proto by se rychle měl smířit s koncem, který mu přinese jen trápení. Jeho nejlepší přítelkyni samotu si tu bude dál hýčkat, protože ta od něj neodejde.
Měl jsem najednou chuť tu chvíli protáhnout do nekonečna, toužil jsem po tom, aby se na mě už pořád díval takhle zvídavě a se zájmem a důvěřivě a plaše a roztouženě, a tak jsem hodil za hlavu veškerý naše neshody a dal jsem mu všechno, co jsem si v jeho očích přečetl, že chce. Protože tentokrát to nebylo takový to jeho dupnutí já chci, ty musíš. Tentokrát to bylo spíš já bych chtěl, a co ty, nechtěl bys taky?
Kristýna objala Maxe na uvítanou a pozvala ho dál. Ten se stihl ještě pozdravit s Mirkem, který si četl v obýváku, a oba nakonec skončili u sklenic s limonádou a talířem koláčů u stolu v útulné, příjemně vyzdobené kuchyňce. Max doplňoval hladinu cukru a spokojeně se usmíval na svět kolem sebe. Tohle přesně potřeboval.
Oliver si mě pomalinku obcházel, prsty putoval po mém nahém břiše a hrudníku, po zádech, šíji, linii ramene a paže. Když se po druhém kolečku vrátil zpět za mě, vjel mi rukou do vlasů a zlehka mi za ně zaklonil hlavu. Přitiskl se mi k zádům, dlaň mi položil na podbřišek, abych se svým zadkem více natiskl na jeho klín. Zároveň mezi zuby zlehka skousl můj ušní lalůček a já hlasitě zalapal po dechu. Po zádech mi přejel mráz, zachvěl jsem se a zatrnulo mi v podbřišku – byl naprosto neskutečný. Jak věděl, co dělat s mým tělem. Jak mě přiměl k tomu, abych se mu úplně podvolil.
„Bože, tak už to vybal!“ zakoulí na mě očima. „Divný je akorát to, jak kolem toho brousíš!“ Chvilku se mu dívám do očí, přemýšlím, jakým stylem to podat. Tohle téma mezi náma ještě nikdy na přetřes nepřišlo, pokud nepočítám pár občasnejch narážek, který měly vyznít spíš vtipně, takže vůbec netuším, jak to Dam celý vezme… Nakonec si povzdychnu a rozhodnu se skočit do toho rovnýma nohama.
Čekal na smrt. Trest za to, že se bránil a zranil, škrábnul toho, co mu trýznil tělo i duši. Nejedl už tolik dnů, že by nedokázal říct kolik. Pil všechno, na co dosáhl, pak už nebylo co, vzdal se. Zvuky, jež zaslechl, považoval za halucinace, stejně tak i kroky.
„Tak co, kam vyrazíme oslavit tvoje narozeniny?“ „Moje narozeniny?“ „Jo, máš je příští měsíc, ne? Od Domči z personálního jsem vytáhla data narození všech, ať někomu nepropásneme popřát.“ „Aby ta Domča neměla pěknej průser, že někomu dává osobní data. Hele, mě, prosím, z narozeninových oslav vynechte, neberu to jako něco, co bych měl slavit.“ „Ty seš divnej, každej přece slaví narozeniny.“ „Já ne, protože jsem divnej.“
„Počkej tu chvíli, mám matnou představu, kde ji najít…," vstal a položil mu bezděčně ruku na rameno. Hned ji však stáhl, protože mu tělem proběhla vlna horka, která se přesouvala na nepatřičné místo. Můj Bože, co se mňú ten ogar dělá…, pomyslel si, zatímco rychle utíkal do chaloupky, aby se z letmého doteku vzpamatoval.
A tato plavba, to má být ta poslední tečka mého příběhu. Všechno po ní už bude jen epilog. Aspoň, že ta tečka stojí za to. Je to ta největší loď své doby. Gigantická a dokonalá. Vedle ní si přijdu neskutečně nicotný a má existence se zdá neskutečně nesmyslná v té záplavě několika tisíc cestujících, plavících se přes oceán.
Následující dny se pro mne staly peklem. V životě jsem nebyl nikdy tak nadržený. Dokonce ani tak rychle po takovém výkonu jsem se nikdy nedostal do stavu absolutní potřeby si ulevit. Navíc nemožnost tak učinit všechny mé potřeby silně posilovala. Díky přídavku mezi mými nohami to rozhodně nešlo, navíc to bylo tak udělané, že to nešlo sundat a ptáka mi držel pěkně zataženého, ať se snažil, jak chtěl, to změnit. Co se mnou Pán za ty dva večery udělal, bylo nepochopitelné. Čím více se blížil den setkání, tím více jsem to chtěl sundat a udělat si dobře.
Byl jsem vzrušením pořád tak mimo, že když mi na pozadí přistála těžká, lehce štiplavá rána, která se rozprostřela přes celou mou půlku, připadalo mi to vlastně docela příjemné. Se zamručením jsem se lehce zavrtěl a více se mu nastavil, lačný po další ráně. Nikdy jsem nezažil takový pocit – spalující kombinaci bolesti a vzrušení, opojné slasti a naprosté bezmoci. Šílel jsem z toho. Šílel jsem z něj.
Dalšího dne ráno se probudil brzy. Alan už byl doma a zrovna se přikrýval, otáčeje se k němu zády. Bylo teplo a on si nevzal tričko, takže blonďák viděl každičký kousek kůže a tělem mu projela touha. Měl erekci, stejně jako každé ráno a rozhodně se mu nechtělo řešit ji sám. Teď tu Alan byl.
Tahle práce se mu líbila. Celá hala byla laděná do odstínů žluté a modré, které ho uklidňovaly. Na palubě byl nezvyklý klid. Nutilo ho to k přemýšlení, jaké to tu asi je během plavby, když hraje hudba, cestující procházejí mezi palubami, personál kmitá a celá loď se klidně houpe při cestě za teplem.
Nedokončil, zalehl, prst na spoušti se lehce pohnul. Všichni se dívali stejným směrem, jen Libor se díval na Martina. Uplynulo mnoho let, dvojka Dan a Martin, milovali se jako první den. Nikdy nic takového neviděl a sám pro sebe plnil slib, který si dal – že je ochrání. Stálo ho to ale dost nervů i sil. Martin se jen tak nedal. Jakmile dokončil výcvik, šel do akce. Nenechal se zastavit, uprosit, výhružky úplně ignoroval. Byl to neskutečný blázen a ochranář. Vrhal se do situací, ve kterých by Libor nesetrval ani vteřinu. Nešlo jen o Dana. Už dávno bylo v týmu dost lidí, kterým pomohl, někdy i zachránil život.
Vtom mu brousek sjel z ostří, to se otočilo a jen tak tak že se nezařízlo do Olivierova zápěstí. Myšlenky na krásné tělo okamžitě zmizely a on leknutím upustil brusný kámen. Adrenalin mu v tu chvíli vystoupal tak, až se mu zatmělo před očima. Toto se mu ještě nikdy nestalo, nikdy! Dobře věděl, jak moc umí být kosa nebezpečná, a on místo toho, aby dával pozor, čumí na kluka. Jednou ho ten Pražák přivede do hrobu, doslova. Ačkoliv v této chvíli si za své selhání mohl jenom on sám. A dobře to věděl.
Strana 45 z 100
