Ragtime 12.

„… tímto Vás zveme k prvnímu kolu výběrového řízení. Dostavte se v případě Vašeho zájmu dne…“

Bylo páteční ráno, seděl jsem v obýváku, zíral na ten mail a v hlavě měl totální chaos. Dvoutýdenní lhůta byla v tahu přesně o jeden den, a pokud jsem nějakou odpověď očekával, zněl její obsah v mých představách úplně jinak. Věděl jsem, že tahle firma, ve které pracuju, si zakládá na dobré pověsti a reaguje, i když nemají zájem. Asi proto, aby měl žadatel jasno, s čím může počítat.

Tohle jsem ovšem vážně nečekal. A zastihlo mě to úplně nepřipraveného. Co jim tam já proboha budu říkat? Že se mi zdá ta pozvánka stylisticky naformulovaná trochu neobratně? Navíc na datum a čas, kdy budu v práci u stroje vydělávat na chleba a lososové kapsičky?

Měl jsem hroznou chuť tam nejít. Nejen kvůli tomu, že tam ze sebe nejspíš udělám naprostého blbečka, který se cpe někam, kam nepatří. Ale mělo to i jiný důvod. Jak nejlíp ho vysvětlit srozumitelně?

Daleko víc než toho, že mě nepřijmou, jsem se obával, že by mohla vyjít ta asi tak jednoprocentní šance a já bych tu práci dostal. Nastoupit někam nastálo, žádná brigáda, žádná dohoda o pracovní činnosti nebo o díle, ale zaměstnání se vším všudy, se všemi pro a proti… Teoreticky, i kdyby si se mnou dali tu práci a já se všechno naučil, za dva roky snad konečně dostuduju a řeknu jim co? Díky za zkušenost a sbohem?

V duchu jsem si prošel vším, co jsem kdy dělal. Co mi dávalo tu možnost se protlouct. Vždycky mě to alespoň částečně bavilo, i když ten rok, kdy jsem mimo jiné psal články pro jedny internetové noviny, byl někdy dost frustrující. Schválně si to někdy zkuste. Napsat něco na téma, které vás absolutně nezajímá, ale vy víte, že těch tisíc slov napsat musíte. Většinou jsem seděl dva dny před deadlinem u notebooku a v hlavě měl cokoliv jiného než to, co bych býval měl. Můj deník v té době často přímo přetékal ironickými glosami a připitomělými rýmovánkami, když se můj vyšťavený mozek pokoušel nějak odreagovat. Třeba:

Na zvířátko přejeté,
vezmi ještě DDT.
A v tu ránu,
bude v pánu
na silnici klikaté.

To když jsem psal o nutnosti zátarasů mezi lesem a jednou výpadovkou. Instrukce zněly jasně. ‚Napiš to tak, aby bylo zřejmé, že jde o všechny ty srnky a divočáky a ježky a zajíce.‘ A já měl na jazyku ironickou poznámku, že daleko víc jde o ta auta a že by bylo mnohem férovější článek napsat ve stylu: Zvířátka sorry, vykácíme vám pruh lesa z každé strany, protože ta silnice je naše a čím víc plotů, tím lépe pro člověka a vy si poraďte, jak umíte.

A tohle ještě bylo jedno z menších zel. Když se ten plátek začal pomalu ale jistě sunout k politickým názorům, které jsem rozhodně nesdílel, a měl jsem napsat nějakou oslavnou ódu na jednoho z našich politiků, řekl jsem si, že za to mi ty prachy vážně nestojí. Nebylo to nijak moc a psaní mi to na čas zošklivilo natolik, až jsem skoro záviděl horníkům jejich rubání uhlí.

Pracovat v jednom velkoskladu mi taky moc nevadilo, to bylo hned po gymplu a platili celkem slušně. Naučil jsem se jezdit s ještěrkou. Asi nikdy nezapomenu na závody v obrovské hale na čemkoliv, co mělo kola.

Nejvíc mě samozřejmě bavily ty hudební kšeftíky, nejspíš i proto, že jsem se nijak nemusel starat o cokoliv kromě hraní. Všechno zajišťoval Jáchym a dělil nás spravedlivě rovným dílem, přestože on s tím měl nejvíc práce.

Učení v jazykovce. Dobrá škola, jak se naučit jednat s lidmi. Neučil jsem děti, ale dospělé, často o dost starší, než jsem byl já sám. Bylo to především o trpělivosti a sebeovládání. Nic není otravnější než přesvědčovat někoho, že něco umíte, když vám ještě teče ‚mlíko po bradě‘. To mi bylo řečeno, když jsem v půlce semestru po zvlášť perné dvouhodinovce upozornil jednoho ze ‚studentů‘, že pokud na to doma ani nehrábne, tak je to ztráta času nás obou. Přesto mě to bavilo, protože většinou se naučit potřebovali a chtěli. Neodcházel bych, kdyby nepřišel covid.

Svou současnou práci jsem si rozhodně nezamiloval, ale zvykl jsem si. A přes všechna negativa, měla i svou světlou stránku. Když jsem se naučil, jak celý ten proces výroby přímo u stroje vypadá, bylo to jednoduché. Přemýšlet se u toho občas muselo, ale pak nastoupila rutina a člověk měl spoustu času na myšlenkovou svobodu a domů jsem chodil s čistou hlavou a ne s tím, jak mám do háje panu xy vysvětlit, že nepravidelná slovesa jsou daný fakt a ani jeho titul ho neopravňuje k tomu je komolit.

Teď bych se měl pouštět do něčeho, o čem nemám ani páru? Udělat ostudu sobě, tetě a vlastně i Davidovi? Sice jsem se nechlubil tím, že chodím s jeho synem, ale o tom, že jsem Běty synovec a ona s Davidem žije a má s ním děti, se pochopitelně vědělo. Zas tak velká firma to nebyla. Drby, polopravdy i skutečnosti se v ní šířily rychlostí světla. Dobře, to možná ne, ale rychlostí zvuku určitě.

A jak jsem nad tím přemýšlel, s mailem stále otevřeným na obrazovce, napadla mě další věc. Pokud to místo dostanu, všichni si budou myslet, že jsem protekční chlapeček pana manažera. Sice jsem o tomhle svém počinu Davidovi neřekl ani slovo, ale nedělal jsem si iluze o lidské přirozenosti vidět za vším nějaký skrytý důvod.

Zalitoval jsem, že Kamil a Jáchym jsou oba v práci. Býval bych to s někým rád probral. Damián si zas jednou šel zaběhat, ale tomu jsem o svých obavách vlastně ani moc říkat nechtěl. Jako on jsem si všechno chtěl dovést do konce sám. A o tom téměř jistém neúspěchu mu ani neříkat. Já vím, moje potřeba vypadat v jeho očích jako superman byla vždycky trochu směšná. Možná i nebezpečná, ale to mě napadlo až mnohem později.

A potom jsem si pomyslel, že vážně uvažuju nad naprosto nereálnou situací a řekl si, že se alespoň podívám, jak takové výběrové řízení může vypadat. A také, že mi vážně selhává sociální inteligence, když přece mám osobu, která se mnou cokoliv probere. Jen jsem na ni v poslední době neměl tolik času. Ona ho na mě měla vždycky, tak snad i teď.

Když se Damián vrátil, zeptal jsem se ho, jestli by mu nevadilo, kdybych na oběd pozval Katku.

Jenom se zasmál: „Tak už jsem si zvyknul, že to tady funguje trochu jako průchoďák. Co ten plavečák, půjdeme potom?“

Plavečák, sakra! Slíbil jsem mu ho hned ráno po koupeli v kašně, když nevinně tvrdil, že plavání ho baví. Tak jistě, tam se tak dalo plavat! Ne že bych vyloženě toužil po koupališti, ale než se někde u rybníka potkat s hadem…

Všiml si mého zaváhání: „Tak jí řekni, ať jde s námi, když bude chtít. Ale chci jet na kole.“

Katka a kolo? Pochyboval jsem, že vůbec nějaké vlastní. Ale zavolal jsem jí a ona souhlasila jak s tím obědem, tak s bazénem: „Ale jedu sockou. Můžeme dát závod, kdo tam bude dřív, vy šílenci.“

Damián si šel po obědě pro kolo domů na kopec. V rychlosti jsem Kátě vysypal svůj problém. Jako vždycky mě uklidnila několika prostými slovy: „Prostě tam jdi, Honzo, a uvidíš. A na lidi kašli. Důležité je, že ty budeš vědět, že sis o žádnou protekci neřekl. A i kdyby ti Damiho táta pomohl, tak to stejně bude jenom na tobě, když tě vezmou, nemyslíš?“

Potvrdil jsem tedy tu schůzku i s jedním krátkým dovětkem. Uvidíme. A svoje neuspořádané dohady se sebou samým pustil z hlavy.

Na bazén jsme dorazili dřív než Katka. Možná proto, že Damián v Sadech kolem fotbalového stadionu profrčel rekordní rychlostí, já za ním jen vlál a u pivovaru skoro nemohl popadnout dech. Jako vždycky byl nabitý energií. V těch chvílích, kdy my měli dost a Dami v bazénu předváděl perfektního motýlka, mi Káťa ještě bušila do hlavy, co u toho pohovoru říkat a neříkat.

„… a hlavně si na nic nehraj. Když jsi sám sebou, býváš obvykle nejsnesitelnější.“

„Jo, zase sobecky řeším sám sebe a tebe se ani nezeptám, jestli je všechno v pohodě s tím tvým…“

„To teď vážně neřeš. Je to v pohodě,“ skočila mi do řeči a utnula tak všechny moje další otázky.

A tak jsem na ten pohovor v pondělí šel. Odběhl jsem si rovnou od stroje v pracovním triku, botách a v kraťasech pod kolena, protože to je dresscode operátorů na hale. Neukazovat kolena. Nesmějte se, má to prý nějakou souvislost s bezpečností práce. Dodneška to moc nechápu, ale je to pravidlo. A pravidla by se měla dodržovat.

Byl jsem sám sebou, čili dokonale naivní a personalistka se tvářila naprosto neutrálně. Co jsem pochopil, byla ona první síto. Kdyby byl na mém místě Jáchym, nepochybně by zašarmil a měl ji jak na talíři. Já jen vyjmenoval, co jsem kdy dělal a na jakých strojích se pohyboval přímo tady. Zeptala se, co mě u nich nejvíc baví, a já podle pravdy odpověděl, že robotická výroba mi svým způsobem přijde fantastická, protože tyhle stroje vážně mají něco do sebe.

„Obdivuju lidi, co mají technický talent a dokážou je naprogramovat. Sám ho postrádám.“

Poprvé za celou tu dobu našeho rozhovoru se její výraz změnil. Zacukalo jí v koutcích narůžovo namalovaných úst.

„To je hodně upřímné přiznání. Ale zrovna tohle na tu pozici nepotřebujete. Přemýšlel jste, co by vlastně bylo náplní vaší práce?“

Samozřejmě přemýšlel…

„Psali jste o komunikaci se zahraničními zákazníky. To není problém, jak jsem zmínil v životopisu. A předtím… Asi najít, kde se stala chyba a kdo ji udělal? Připadá mi to trochu jako detektivní pátrání a detektivky já rád.“

Stejně jsem jí byl nejspíš k smíchu, také se po tomhle mém prohlášení krátce suše zasmála.

„Detektivky? A jaké?“

Vyjmenoval jsem několik oblíbených autorů ze severu a přidal, že mě zajímá i období druhé světové a holocaustu.

Následující čtvrthodinu jsme strávili rozhovorem o literatuře jako takové a o tom, co baví ji zejména. Kdybych žádal o místo knihovníka nebo prodavače v knihkupectví, nejspíš by to bylo relevantní, ale tady? Asi si prostě chtěla jen pokecat s takovým exotem, jaký jí hned tak k pohovoru nepřijde. Rozloučili jsme se s tím, že se ozve ohledně druhého kola, které by mělo být zhruba za tři týdny. Paráda, takže na to budu myslet celou dovolenou s Damiánem. A kontrolovat e-mailovou schránku jako idiot.

„Já vím, ozvete se, i když už k němu nebudu muset.“

„Pochopitelně, firemní korektnost.“

Podala mi ruku, já ji stiskl a měl se k odchodu, když se nadechla.

„Až půjdete k tomu druhému kolu, tak už si skutečně vezměte aspoň košili a dlouhé kalhoty. Bude u něj náš ředitel, takže bych vynechala druhou světovou i holocaust. A pozdravujte Alžbětu.“

„Děkuju, na shledanou,“ vykoktal jsem zpitoměle a málem netrefil do dveří. Svoje ‚není zač‘ říkala už mým zádům. Až za dveřmi jsem si to uvědomil: Až půjdete… Mohl jsem jen doufat, že to chápu správně, když jsem si připomněl, jakým stylem jsem byl k tomuhle podivnému pohovoru pozván.

O pauze obvyklý telefonát Damimu. Byl jsem v pokušení vysypat mu svůj dnešní zážitek okamžitě, ale rozmyslel jsem se. Ještě zdaleka jsem to neměl v kapse a proč bychom se na dovolené měli stresovat oba. Potom jsem zavolal Kátě. Podrobně jsem jí celý pohovor popsal.

Káťa zněla nadšeně: „Vidíš, já ti říkala, že když se o nic nesnažíš, tak jsi docela roztomilej.“

„Myslíš, že roztomilost je dobrý předpoklad pro získávání práce?“

„Vážně jsi tam šel v pracovním?“

„Tak byl jsem v tu chvíli sám sebou, ne? A neboj, nejsem debil. Normálně jsem napsal, že si odběhnu od stroje, ale kvádro budu mít ve skříňce. Ale že mi to převlékání přijde jako ztráta času.“

„A?“

„A nic, personalistka mi odepsala, že to není problém.“

Moje kamarádka dusila smích. „Ty jsi vážně miláček, Honzo. Nemudruj, teď už stejně nic nevymyslíš. Ve středu v šest, ano?“ ujišťovala se ještě, asi tak po dvanácté.

„Jo, ale v šest, čili osmnáct nula nula. Jak přijdeš na pátou, tak Běta bude nervózní, že ještě není všechno nachystané.“

„Tak bych pomohla.“

„To snad s Damiánem zvládneme. Ale mohla by ses stavit pro kluky, aby naopak ti nepřišli pozdě.“

„Dobře, ale toho bych se nebála. A ahoj.“

Rozloučili jsme se v nejvyšší čas. Půlhodina na vykecávání při jídle není zrovna nejdelší. Nejdelší byl ten následující den v práci. Poslední před dovolenou s Damiánem. Kdy já naposledy měl tak dlouhé volno, jaké mě teď čekalo, když nebudu počítat tu covidovou katastrofu? A hlavně, bylo lepší začít dovolenou oslavou narozenin než pozitivním testem.

O dva dny později mě Damián vzbudil snídaní do postele a slovy: „Druhá možnost byl orál, ale to bys pak mohl zase usnout.“ A krásně při tom zrudl. Učil se. Pomalu, ale bylo to vážně k sežrání.

„Damiáne!“ řekl jsem naoko přísně, jen jsem tu svou přísnost moc dlouho nevydržel, začal jsem se smát a stáhl ho k sobě. Sotva stihl položit tác s jídlem na noční stolek.

„Dami,“ oslovil jsem ho už mnohem něžněji, „ty trubko, máme spoustu času. A já se pomazlit chci, víš? Protože jsi ten nejúžasnější kluk, kterého znám.“

„Vidíš a já chci, protože… tě miluju.“

V očích mu to hrálo, věděl dobře, že tohle slyšet je pro mě asi ta nejspolehlivější metoda, jak mě nabudit. Pomazlili jsme moc krásně. Něžně, beze spěchu. Čaj se přece dá vypít i studený. Potom.

Ležel mi hlavou na rameni, hrudníkem přitisknutý k mému boku. Nohu přehozenou přes moje, dlaní bloudil v kudrlinkách chloupků na mých prsou. Párkrát už řekl, že se mu to líbí. Rozevřel prsty, aby je zas spojil a mírně mi zatahal za těch několik chlupů, které mu mezi klouby zůstaly.

„Sss…“

„Bolí?“ zeptal se potichu.

„Trošku, já tě musel bolet víc.“

„Trošku,“ oplatil mi tu odpověď, usmál se a dal mi pusu na krk.

Váleli jsme se až do odpoledne. Naprostý relax z dotyků a občasného mikrospánku. Čas jenom pro nás dva. Nejdokonalejší narozeninový dárek. Vážně neexistovalo nic lepšího, než ho po milování mít takhle vedle sebe.

Potom už jsme opravdu museli vstávat, protože já nechtěl všechno nechat na Bětě. Stačilo, že mi určitě pekla dort. Ale moje milovaná tetinka překvapila. Místo toho aby mě a Damiána pustila do kuchyně, strčila nám nakrmená a přebalená dvojčata s prosbou, ať je vezmeme někam ven. Damián nadšeně nevypadal, ale když viděl, jak ho sleduju, jen si povzdechl: „Jo, já vim. Vyrostou.“

A popravdě, přestože jsem svoje sestřenky měl docela rád, courání s kočárem venku mi nijak zábavné nepřišlo také. Alespoň jsme při něm probrali tu naši dovolenou. Damián ji docela hezky naplánoval. Turín, zastávka v Římě a potom moře. Kde, to mi nechtěl prozradit.

„… z mámy mít strach fakt nemusíš. Je v pohodě, uvidíš.“

Tak snad, přál bych mu to. Rok a půl se neviděli jinak než po netu. A i když s ní mluvil často a několikrát už k notebooku dotáhl i mě, stejně jsem z toho setkání nervózní byl.

K Damiánovi domů jsme se vrátili po dvou hodinách s dvojhlasně řvoucím povozem na mimina. Ty holky se vážně snažily.

David už byl doma. Svorně s Bětou připravovali občerstvení na stůl. Před půl rokem mi dal přes držku a já si o něm myslel, že je ten nejhorší otec na světě. Už mi došlo, že jsem si do něho projektoval i věci, které nebyly pravda a proč asi. Teď mi patlal na chuťovky krabí salát, o kterém Běta věděla, že ho mám rád, a nabízel mi pivo nebo něco ostřejšího. A Damimu dal herdu do zad, když prohlásil, že on by si něco dal, když já odmítl.

„Dáme si, až budeme všichni, ano?“ zeptal jsem se. Na pár vteřin jsme se s Davidem setkali pohledem, potom jsem sklouzl očima k Damiánovi a znovu je upřel na Davida. ‚Je dospělej‘ pokoušel jsem se mu tím pohledem říct. A on pochopil.

„Dobře, dáme si všichni, tedy až na Eli a Ani.“

Katka se svého úkolu zhostila na jedničku. Neobešlo se to bez několika vtípků, když dorazili. Jáchym nám hned po příchodu vylíčil, jak jeho extrovert šel třikrát změnit outfit a naše kamarádka dvakrát trpělivě prohlásila, jak moc mu to sluší, aby potřetí vypěnila, že přijdou pozdě. (Nepřišli.)

Běta vyvezla ven holky, aby s námi byly na své první párty. Moji přátelé se zachovali přesně tak, jak jsem předpokládal. Projevili o ně zájem, Kamil překvapivě větší než Jáchym. A Katka? Snad poprvé v životě jsem ji viděl trochu nejistou, když si obě pochovala.

Byli jsme všichni, mohli jsme začít. S přípitkem a grilováním. Bylo to milé, vřelé a vůbec fajn. I ten dort s třiadvaceti svíčkami, až jsem se musel sám pro sebe usmát, jak to Běta stále prožívá. Každý rok, co jsem si pamatoval, její pusa, přání všeho nej a: „Foukej a něco si přej, chlapečku.“ Elišce a Anežce jsem ji v tu chvíli hrozně přál. Laskavou a milující. Mám vážně rád tradice a věci, co se nemění. I to, že pro ni někdy budu ‚chlapeček‘ asi až do konce dní. Je pro mě uklidňující mít se na co spolehnout. Možná trochu nuda, ale těžko na tom někdy něco změním.

Dárek od Běty a Davida. Ten koncert si s Damiánem snad užijeme. Respektive Damián, protože já určitě. A potom poznámka od Jáchyma: „Víš, od nás,“ ukázal na Katku, Kamila a Damiána, „máš dárek doma. Mysleli jsme, že ti tam vážně chybí, a nechtěli jsme to nosit sem…“

Takže se na něco složili… Na něco většího?

„Jestli jste tam koupili televizi…!“

„Neboj,“ nenechal mě Kamil domluvit, „všichni víme, že nejdřív by šla z domu ona a potom i my.“

„A budeš si ho muset najít,“ mrkla na mě Katka.

Otočil jsem se na Damiána.

Pokrčil rameny: „No já ti nic neřeknu, slíbil jsem jim to.“ Ale v nestřežené chvilce mi šeptl do ucha: „Neboj, budeš rád.“

Víno, trochu Davidovy whisky místo Morgana, Bětina bezstarostnost, když podle svých slov poprvé porušila holkám režim a neuložila je v sedm do postýlek…

Útržky konverzací, kdy jsem pozoroval Davida, jak se s námi cítí. Jáchym s Kamilem přece jen byli a jsou dost otevření a ani tady se nijak nerozpakovali. Na Jáchymovo ‚Vychladni‘ Kamil mile odpověděl po svém: „Nechci, díky, nejvíc bys litoval ty.“ Damiánův smích, protože už se s námi malinko otrkal a Davidův nejdřív nechápavý výraz, než mu to došlo a zasmál se také. Vážně mi bylo dobře. A jestli jsem si vzpomněl na své rodiče? Ne, tam u Davida na zahradě pod pergolou ne. To až doma, když jsem od Kamila znovu slyšel, že si ten dárek musím najít.

Našel jsem ho asi po deseti minutách. V obýváku na polici, kde se vedle něj krčil naštvaný Kocour s výrazem ‚koukej si to dát někam jinam‘. A skoro se mi zastavilo srdce. Rozhodně mi na chvilku vynechal dech a musel jsem rychle zamrkat, aby se mi slzy nenatlačily do očí. Protože…

„Jste blázni, to je přece hrozně moc…“ Ne, nemohl jsem skoro ani mluvit.

„Byli jsme na to čtyři, ne?“ usmála se Káťa a dala mi pusu. „Už to nikdy nedělej. Kdyby si Jáchym nevšiml a Kamil nesehrál geniální scénu, aby z prodavače vyrazil, kam do světa ho poslal a potom další, když…“

„… tak něco po mámě mít musím, a přece víte, že původně jsem chtěl na DAMU,“ přerušil Káťu Kamil, „a nezapomeňte, že Damiána napadlo, ať to necháme až na dnešek.“

„Tak zkusíš to znovu?“ zeptal se Dami.

Otevřel jsem známý kufřík. Můj milovaný Selmer. Vypadal pořád stejně. Naleštěné klapky, hubička čekající na moje rty… Jenom jsem si každou část pohladil. A klidně přiznám, že se mi třásly prsty. Ne nedočkavostí, protože jsem věděl, že ani teď to nebude ono.

„Je skoro půlnoc, Damiáne.“

Podíval jsem se na dosud mlčícího Jáchyma. Na rtech mu pohrával jemný úsměv. Náš všímavý pragmatik, se kterým jsem si od chvíle, kdy jsme se poznali, rozuměl bez jakýchkoliv větších citových výlevů. Čekal jsem, co poví, ale ani tentokrát se neprojevil nijak přemrštěně emotivně.

„Ne, opravdu to nemusíš zkoušet hned. To vážně není o narozeninách. Rok má mnohem víc dnů, ne?“

Měl jsem v tu chvíli silnou chuť ho obejmout. Vycítil mé nebezpečně rozsypané rozpoložení a vrátil mě do reality: „No, ale asi nás tu budeš muset nechat bydlet ještě pár měsíců.“

Ráno jsem si myslel, že nejlepší dárek už jsem dostal. Teď mi došlo, že něco se zkrátka změřit nedá. Asi skutečně existuje rovnováha nějaké neznámé vyšší moci. Pokud mi v životě něco nedopřála, bohatě mi to vynahradila na přátelích.

„Jasně, kam byste chodili,“ odsouhlasil za mě Damián. Vážně ho nešlo nemilovat. Je všechny nešlo nemilovat.

Někdy mi dojdou myšlenky, slova,
jenom ten pocit zůstává.
Prosím, ať nikdy nezmizí znova,
není z něj za čas jen představa.
Nechci mít přátel sto nebo tisíce,
proto moc děkuju, vy víte komu.
A když se zkroutí má životní silnice,
ta cesta za vámi, je vždy návrat domů.