Ragtime 15.

Někdy jsou věci relativní. Stejná věta, slovo, hláska se dají pronést v různém kontextu, s jiným zabarvením, v odlišných případech. To samé se dá říct o prožitých situacích. S tím samým člověkem, dokonce i ta věta nebo slovo zazní skoro stejně, a přitom naše pocity, jak je v tom přítomném okamžiku vnímáme, se liší jako noc a den.

Vzpomněl jsem si na svůj smích, když se mě Damián tak hezky expresivně zeptal, jestli TO potřebuju slyšet. V tu chvíli jsem si ani neuvědomil, že už se jednou podobně vyjádřil, aniž bych ho já nutil. A když to od něj bylo spontánní a nečekané, přímo při milování, směšně nepůsobil. Naopak, probudil ve mně mnohem větší touhu. Tehdy jsem svoje emoce projevil ne smíchem, ale tím, že jsem ho znovu pomiloval.

Máme k dispozici celou škálu emocí, ať už je projevujeme nebo ne. Kdybychom je necítili, možná by se nám žilo snadněji. Jen si představte: žádný stres, vztek, smutek, bolest, žádné temné vášně a hlad po lásce, po uznání. Klidná vyrovnanost. Mělo by to jenom jednu nepatrnou chybu. Nebyli bychom lidmi.

Skládal jsem horu triček, boxerek a ponožek a zas jednou v duchu podobným stylem filozofoval, abych u toho úplně nezblbnul. A nechal jsem bloudit do všech stran své pocity. Byl jsem sám, mohl jsem si je dovolit.

Emoce číslo jedna – totální zpruzelost, protože podobné činnosti mě nikdy nebavily a pochybuju, že by se můj postoj v budoucnu změnil. Ale zas jsem měl radost, kolik věcí už u mě Damián má. Jejich vzrůstající počet napovídal, že je u mě jako doma, a dalo mi hodně práce, abych si vzpomněl, kdy naposledy spal u Davida a Běty v domě na kopci. Takže emoce číslo dvě – radost. Dělalo mi to dobře. Jenom kdyby je ten kluk zatracený skládal také.

Aby nedošlo k omylu. On nenechával všechno jenom na mně. O Kocoura a všechno s ním spojené se staral přímo vzorně. Ale ta moje – a tady pozor, přichází emoce číslo tři – aktuální zlost pramenila z toho, že měl být dávno doma. QR kódy vstupenek do kina mi už dva dny čekaly v mobilu, a jestli jsme film měli stihnout… Kde trčí, sakra!

Napsal mi, že se jen trochu zdrží cestou ze školy. Téměř tři hodiny ovšem podle mého soudu nebyly trochu a on věděl, že někam máme jít. Sám chtěl, nebyl to můj nápad ani můj výběr filmu. Já bych patrně na uklidnění nevybral horor, i když od režiséra, který je mistrem svého oblíbeného žánru. Ale Damián trval na tom, že se musím odreagovat.

‚Kašli už na učení, to přece dáš, Honzo.‘ Takhle a podobně mě ujišťoval před dvoudenním maratonem. Hezky v řadě. Pedagogika, psychologie v jeden den, jazyky a obhajoba v den druhý. Paráda. Ještě že v práci měli pochopení a poskytli mi volno. Můj šéf se smál, že si hodiny hravě odpracuju jindy. Ne že bych jásal, že v kanclu budu tvrdnout na úkor volného času s Damiánem.

Zkontroloval jsem už poněkolikáté mobil. Blížila se šestá hodina, Damián nikde a ani písmenko. Přece ho nebudu uhánět jako stíhačka, pomyslel jsem si vztekle, když jsem sroloval poslední pár ponožek a tři liché chudinky přihodil do zásuvky podobně samotou postižených. Jednou za čas jsem šuplík vybagroval a pokusil se je spárovat. Přesto se mi nikdy nepodařilo dosáhnout bodu nula. A když už jsem se dokopal a všechny osamělé vyhodil, při dalším kole jsem měl pokaždé pocit, že někde na skládce leží smutně zoufalá ponožka, jejíž protějšek mi jako single zůstal v ruce poslední. Tak ještě se srovnávat s plonkovou fuseklí a mohl bych jít rovnou za psychoušem a ne před komisi…

Naštěstí Damián dorazil. Konečně. Slyšel jsem, jak se v předsíni zouvá, a nechal prádlo prádlem. Potřeboval jsem ho především obejmout. Anebo mu vynadat. Chuť na obojí jsem pociťoval se stejnou intenzitou. Ale když jsem ho objal a nadechl se vůně jeho potu a mandlí, nějak mě vztek přešel. Přesto jsem si neodpustil poznámku, kde lítal.

„Na volejbalu, kde jinde. V pátek někdo nemůže a já vlastně taky ne. Budeme slavit, ne?“

„Jestli bude vůbec co slavit. A mohls to napsat rovnou!“

„Honzo, no tak. Původně jsme šli jenom na kebab. Potom z Machyho vypadlo, že v pátek něco má, tak jsme se narychlo domluvili. Aspoň na hoďku na plácek, čtyři na čtyři. Plus Aňa pochopitelně. Ta se od Machyho nehne,“ uchechtl se.

„Plácek?“

Obrátil oči v sloup: „Takový místo, kam chodí. Vnitroblok, víš přece, jak to vypadá kolem gymplu, ne? Ty starý baráky. No a v jednom bydlí Machy.“

Vysvětloval mi trochu netrpělivě a já se snažil pochopit. Tu čtvrť jsem znal, Katka bydlela jen o kousek dál, blíž k vile mého otce. Ale zástavba tam byla koncipovaná stejně. Bloky domů z první republiky. V tomhle, kam začal se spolužáky chodit Damián, měli patrně štěstí. Místo menších dvorků a dvorečků ke každému vchodu asi nechali obyvatelé domů větší volný prostor. A Dami mi mou úvahu vzápětí potvrdil:

„Je to tam fajn. Nejenom hřiště. Taky stromy, křoví, lavičky, tráva. Prostě relax. Akorát nesmíme zdupat kytky, co tam mají na pár místech nějaký babči. Machy říkal, že se předhání, která bude mít lepší a hezčí.“

Vážně ušlechtilé, blesklo mi trochu ironicky hlavou. Ač jsem vůbec nevěděl, o koho se jedná, už jen to, že jeho jméno Damián vyslovil třikrát po sobě, a hlavně jakým tónem, se mi moc nelíbilo. A kdyby alespoň jméno! Profesor Matějka měl pravdu, byla to zvláštní třída. Z toho, co zatím z Damiána vypadlo, jsem pochopil, že si většinou říkali přezdívkami.

Svého třídního prý s láskou nazývali Matěj. Když je naštval, byl pro ně Matlafous. Ani Helča nebylo jméno, jak mi Damián před několika dny vysvětlil, když jsem podotkl, že to je naprosto příšerná zdrobnělina od Heleny. Ono Helča pocházelo od anglického hell, peklo, protože tam prý ráda posílala každého, kdo se jí nelíbil. Jsou horší místa, kam se dá poslat, že…

„Tak hlavně že jste si zahráli aspoň v úterý!“

Ani jsem si v první chvíli neuvědomil, jak hloupě to ode mě zaznělo. Až Damiánův výraz mě zarazil. Nadechl se, jako by chtěl něco odseknout, ale jen prohlásil, že dá rychlou sprchu a můžeme jít. Potom mu to nejspíš přece jen nedalo:

„Jestli jsi teda skončil s tím výslechem. Jestli ne, v tom případě počkám na Jáchyma, oukej? Advokát se hodí vždycky.“

Zaplul do koupelny a dveře zavřel hlasitěji než obvykle. Tak tohle se mi moc nepovedlo.

Než se vysprchoval, douklidil jsem naše věci do skříně.

Autobus jsme dobíhali. Vážně byl nejvyšší čas, abychom kino stihli. Vzpomněl jsem si na Káťu. Se svou úchylkou pro včasné příchody by pořádně trpěla. Musel jsem se alespoň v duchu usmát, a když jsme vpadli do vozu a usadili se na sedačkách, řekl jsem o tom Damiánovi.

„Maximálně přijdeme o reklamy, vadí to tolik?“ odpověděl nenadšeně.

Asi měl mého rýpání skutečně dost, ač jsem to jako výtku přímo jemu už vážně nemyslel. Nevadilo mi, že někde nebudu na čas. Zarazilo mě, jak nepovažoval za nutné dát mi vědět, že jeho zdržení nebude na chvilku. A někde na dně duše mi zahlodal malinkatý červík nespokojenosti, že někomu dal přede mnou přednost. Pusť to z hlavy konečně, napomenul jsem se. Je přece s tebou!

Z filmu nám neutekla ani vteřina, ale i kdyby ano, nevadilo by mi to. Kdybych měl psát recenzi, asi by v ní stálo, že vizuál filmu byl zajímavý, herecké obsazení hvězdné, kameraman se snažil, ovšem herci jaksi neměli co hrát. Téměř vždycky jsem dával u filmů přednost obsahu před formou. Jen u knížek mi muselo obojí ladit dohromady. A pokud bych nám film vybíral já, z nabídky onoho týdne bych býval chtěl vidět snímek úplně jiný. A na jeho premiéru si klidně do čtvrtka počkal. Jenže Damiána by nezajímal příběh o bosensko-srbském konfliktu. Škoda.

Když už jsem musel sedět u filmu, který mě v nejmenším nebral, rozhodl jsem se, že si nudu mírně okořením. Dvousedadlo poslední řady k tomu ostatně vybízelo.

Nejdřív jsem ho jen tak obyčejně vzal za ruku. To se přece v kině dělává, ne? Nechal se, jen po mně švihl pohledem. Naklonil jsem se k němu a potichu mu šeptl do ucha: „Promiň.“ Než jsem se od něj odtáhl, vtiskl jsem mu krátký polibek pod pravé ucho.

Jenom beze slov kývl a nespustil oči z plátna. I já jsem se na několik minut přinutil k témuž. Zaposlouchal jsem se do elektronického hudebního podkresu a sledoval počínající vyšilování hlavní hrdinky. Sen nebo skutečnost, podle mě se snažila marně.

Radši jsem přistoupil k dalšímu kroku svého soukromého dramatu. I s Damiánovou dlaní obemknutou mými prsty, jsem se hřbetem své přesunul k jeho rozkroku a přes lehké plátěné kraťasy trochu zatlačil. Cítil jsem, jak se jeho tělo napjalo. Věnoval mi další krátký pohled. Nemohl jsem si odpustit malý pobavený úsměv, když jsem viděl jeho výraz. Asi se mi ho povedlo zas jednou vyvést z rovnováhy. A já chtěl zkusit, kam až mě nechá zajít.

Znovu jsem se k němu naklonil: „Dívej se přece…“

Čekal jsem, že mi svou ruku vykroutí, že se odtáhne, že mi dá i verbálně najevo nějaký nesouhlas, ale neudělal nic z toho. Jen se zas vrátil očima k filmu. Napětí jeho těla nepolevovalo, když jsem ho jemným tlakem a krouživým pohybem začal dráždit. Hřbet dlaně nebyl úplně ideální a já vnímal, jak stisk jeho prstů ochabuje. Jako by mi tím dával najevo, že za ruku ho držet nemusím. A to jsem doopravdy nemusel.

Pustil jsem ho a zvětšující se bouli v jeho kraťasech přejel konečky prstů. Seděl nehybně, jen podle pootevřených úst a mělčímu dechu by divák znalý situace mohl vytušit, co se ve tmě hlediště právě odehrává mimo plátno. A mě rozhodně mnohem víc bavilo sledovat jeho. Když jsem ho poprvé silněji stiskl, dlouze vydechl a zapřel se zády do opěradla. Kam až mě nechá zajít, jsem se dozvěděl vzápětí. Sevřel mi zápěstí a mou ruku tím zastavil.

„Nevypadneme?“ zeptal se potichu. Čert vezmi kino a jakýkoliv film. Stejně jsem byl s Damiánem nejradši sám jako v dobách, kdy pro nás nic jiného neexistovalo. Vážně se mi po lockdownu občas zastesklo…

Tak alespoň nad panem Wanem i s jeho hororem jsem protentokrát vyhrál. V předsálí jsem si s potěšením prohlédl Damiánovu zrudlou tvář. Přemýšlel jsem, kam bych zašel, kdyby mě nechal. Vyhonil bych ho tam nebo rovnou vykouřil? S největší pravděpodobností ani jedno, ale ta představa pro mě vzrušující byla až až. A vzrušení mě neopustilo celou cestu zpátky domů.

Poprvé v životě jsem byl vděčný za nacpaný večerní autobus, protože se o mě Damián mohl nepatrně opřít a nevypadalo to nijak moc nápadně. Já bych ho tam klidně i objal, ale až tak moc jsem ho pozlobit nechtěl. Chápal jsem, že velice přesně rozlišuje, kde jsme doma a kde se snadno ztratíme v anonymitě velkého cizího města. A byli jsme oba střízliví.

Sprchou jsme se tentokrát vůbec nezdržovali. Od vchodových dveří jsem si ho rovnou odnesl do postele. Ani jsem nezaregistroval, jestli už jsou doma Jáchym a Kamil. Bylo mi to jedno. Bylo mi naprosto ukradené, co bude zítra a jestli státnice udělám nebo ne. Jediné, co mě zajímalo, bylo, jak se co nejrychleji dostat do Damiánova těla. A on mě v sobě uvítal krátkým zasyknutím a pevným stiskem, než jsem se v něm dokonale rozpustil.

Někdy nad ránem jsem ho vzbudil a milovali jsme se znovu. S poddajnou velkorysostí nejspíš pochopil, že tohle je přesně ten typ rozptýlení, který v danou chvíli potřebuju. Jeho jsem potřeboval.

U snídaně si ze mě dělal legraci, že jsem ho vůbec nenechal vyspat a měl bych mu sehnat omluvenku do školy.

„Omluvenku si můžeš napsat sám, ne? Co pamatuju, tak na tři dny z pololetí nepotřebuješ razítko od doktora.“

„Jo, právě že jen na tři dny. Jestli mě v noci znovu budeš budit, tak budu další potřebovat na zítra. Nejlíp ještě na pátek. Kdo by tam na jeden den chodil. A vybrat si všechno hned v září je trochu provar, ne?“

„Nemyslíš to vážně, že ne. Doopravdy tě to tak unavilo, anebo tě ani jiná škola nebaví?“ zvážněl jsem, protože tohle bych nechtěl. I když mě tím včerejškem naštval, v podstatě jsem byl rád, že se v nové třídě zřejmě cítí dobře.

Rozesmál se a v očích mu zajiskřilo. Já jsem ho možná dokázal vyvádět z míry, když se jednalo o sex, ale on to uměl v mnoha maličkostech z jiných aspektů našeho života.

„Já se nechám budit docela rád a tu školu taky přežiju. Navíc dneska začíná seminář z matiky,“ mrknul na mě a zmlknul, protože se na naši snídani ve čtyřech dostavili i kluci.

Byl jsem rád, že nijak neprobírali, co mě čekalo. I když mi bylo dobře po těle, přece jen někde na pozadí vědomí se mi honila hlavou myšlenka, co kdybych neudělal. Jistě, měl bych další pokus. Jenže já už to chtěl mít z krku. Toužil jsem po uzavření jedné etapy života, a přestože jsem se zatím nechystal učit, diplom jsem přece jenom chtěl. Co bude dál, se uvidí. Hlavně už jsem potřeboval mít za zády svou alma mater a vykročit přes nejkratší most do naprosté nezávislosti na čemkoliv a komkoliv. Nějakou dobu to ještě potrvá, ale kdo si počká…

Damián mě před svým odchodem políbil, prohlásil, že to dám, a já zalitoval, že se ze školy doopravdy neulil. Já měl ještě hodinu k dobru. Prokecal jsem ji se svými přáteli. Ti naštěstí na osmou nikam nemuseli. A ozvala se i Káťa. S politováním, že nemůže přijít osobně, ale s přáním, ať mi to dobře dopadne.

„A je fuk, Honzo, jestli půjdeš dál nebo ne. Stejně jsi borec, rozumíš?“ Moje zrzka pro štěstí. Dobře věděla o mých pochybách ohledně dalšího studia.

Kamil s Jáchymem mi udělali radost také, protože já ve své omezenosti na jednu důležitou věc úplně zapomněl. Než jsem odešel, vtiskl mi Jáchym do rukou jednu z nádob, které před nedávnem koupil Damián.

„Řízky to nejsou, ale nějaké pohoštění bys komisi donést měl. Hodně štěstí.“

Usmál se svým typicky povzbuzujícím úsměvem a stiskl mi rameno. Kamil se nerozpakoval, rovnou mě objal a vlepil mi pusu na tvář: „Máš tam i vege kousky, ať uděláš dojem.“

Na docenta Vdolečka jsem vege rolkou možná dojem udělal. A nebudu vás napínat. Uspěl jsem nejen první den, ale i druhý. Nebudu tvrdit, že úplně hladce a bez zádrhelů. Ale radost a úlevu, že to mám za sebou a že čtyři roky mého života jsem se nestresoval a nehonil od práce ke studiu a zase zpátky zbytečně, jsem cítil v každé buňce těla. Dokázal jsem to. A dokázal jsem to sám.

V pátek jsme se ve WeR’s krásně zlili. Káťa s námi pro jednou šla až k nám domů a prospala zbytek noci a půlku dopoledne v obýváku na gauči. A my ostatní na tom nebyli o nic líp. Jenom Kocour nás celou sobotu nevzrušeně pozoroval z výšin své police knihovny a jeho znechucení pěticí dvounožců s pořádnou kocovinou se dalo skoro nahmatat.

Z deníku

Předpokládal jsem, že z celý třídy budu na seminář chodit sám. Možná pár septimánů a třeťáků z áčka. Přece i na jazykovým gymplu někoho krom mě matika zajímat musí! Alespoň z jiný třídy. Dost mě překvapilo, že jsem tam na první dvouhodinovce potkal jeho. Netipnul bych ho zrovna na nějakej super mozek na matiku. Ale co o něm vlastně vím. Moc toho nenamluví, i když se ho holky pořád na něco ptají. Bylo skoro komický, jak rychle se domluvily, že když oba v pátek nemůžeme, tak volejbálek dáme hned. Zajímalo by mě, co tak důležitýho má v pátek on.

Jasně že se nezeptám! Sám některý otázky úplně nemiluju. Ale určitě nebylo dotěrný si k němu přisednout, když už jsme se tam sešli, ne? Nevypadal, že bych mu vadil. Skoro by se dalo říct, že vypadal docela potěšeně.

Jo, a pálí mu to. Konečně někdo, kdo slovo vektor nepovažuje za nadávku. Jenom nechápu, proč je zrovna tady. U mě je to daný, já moc na výběr neměl, ale u něho?