- HonzaR.
Probouzet se v 7:15 ráno ševelením příboje, kdo to má? Asi každý, kdo si tenhle zvuk na buzení nastaví, jako jsem ho měl nastavený já. Odklepl jsem ‚odložit o 10 minut‘ a zavrtal se zpátky do postele. O sedm minut později mobil zavibroval příchozí zprávou. Tak jasně, proč by těch deset minut mělo klapnout! Ale tahle zpráva by mi přišla, i kdybych býval z postele vyskočil jako laňka. Damiánův ranní pozdrav. Pozůstatek z našich online konverzací mojí karantény. Líbilo se mi to. Zvykli jsme si posílat někdy až totální nesmysly. Respektive Damián si zvykl.
Ten dnešní byl: „Ahoj, víš, že tučňáci nemají kolena?“
Hlavou mi kmitlo, že to tedy mají tučňáci smůlu, protože si při kouření nemůžou kleknout, ale tohle mu psát mi nepřišlo jako ten nejlepší nápad. Měl myslet na školu, a ne na ptákoviny.
„Nevím, do Grónska na dovolenou nejezdím,“ vyťukal jsem a čekal, jaká reakce přijde.
„Tučňáci taky ne, žijou na jihu, ne na severu.“
„Výborně, takže bižuli umíš, hodně štěstí.“
„Furt to budeš zkoušet?“
„Jo, baví mě to. Tak se drž.“
Záplavu emotikon, která mi přišla jako odpověď, jsem dešifroval, až když jsem si čistil zuby.
Můj praštěný Damián a den k nepřečkání. On dopoledne ve škole, já odpoledne v práci. Nic nového. Jen s tím rozdílem, že tu školu už neměl u mě doma na gauči.
A tak ten první skoro normální den po víc než ročním šílenství a chaosu nezačal vůbec špatně, ale s úsměvem. Alespoň pro mě. Pro Kamila začal tím, že mu ujel vlak. Zřejmě se mu z postele taky nechtělo a Jáchym přes hodinu čekal s autem na vlakovém nádraží, než se jeho excentrik přivalí místo rychlíku courákem.
Táhnout bágly ke mně MHD by Kamila nenechal, ale na náladě mu to rozhodně nepřidalo. Proto oba dorazili mírně rozladění, každý po svém. Jáchym mlčky a ledově nad věcí, Kamil mnohomluvně argumentující. Střídavě se obviňoval a obhajoval, až už jsem to nemohl vydržet a začal jsem se smát: „Ty sis vážně vybral nejlepší možnou cestu. U soudu si vystačíš sám. Žádné protistrany, žádní přísedící, jen geniální one man show.“
Kamil se zakřenil a Jáchym si povzdechl: „Ještě ty mě štvi, Honzo.“
Udělal jsem jim oběma silný zelený čaj s ledem a usadili jsme se v obýváku. Na tom, kdy a kolik jsme se domluvili ve dvou větách. Těžší byla realizace, kde.
Ono by se to zdálo snadné, čtyři v takovém bytě, o kocourovi nemluvě. Na koleji se bydlelo podstatně hůř. A já dopředu počítal s tím, že pracovnu přeměníme na ložnici pro moje přátele. Matraci jsem vlastnil od té doby, kdy jsme se tu scházeli všichni a já už nebyl single.
Zabalená v igelitu čekala na použití v úložné kóji na patře. Když se položila na zem v pracovně, tak tam už nebylo k hnutí. Klasický rozměr panelákové ložnice 3,6 x 3,6 metru. U jedné zdi psací stůl, křeslo, větší skříň. U protilehlé piano se seslí. V centru všeho dění jednoduchý notový stojan. Pro mě ideální uspořádání – pracovna a zkušebna v jednom.
Sousedi si dávno zvykli, a i naše společné hraní přežívali vcelku bez větších konfliktů. Tři děti manželů nade mnou připomínaly stádo nosorožců v klusu, sousedce na patře bylo skoro osmdesát a vždycky s mým dědou vycházela dobře. Pamatuji se, že když jsem byl mladší, několikrát si mě přišla poslechnout, jak s dědovým doprovodem zkouším.
Kluci na střídačku vyprávěli o svých plánech do budoucna a já byl rád, že už je klid a pohoda. To totiž byla jedna z věcí, kterých jsem se kromě toho, jak se to bude a nebude líbit Damiánovi, při tom společném bydlení s nimi bál. Že se budou dohadovat a škorpit a já toho budu svědkem. Některé věci jsem o svých nejbližších kamarádech vážně vědět nepotřeboval.
Bylo mi jasné, že dneska už to piano nepřestěhujeme, musel jsem do práce a nebyla to zrovna práce na půl hodiny.
Chtěl jsem s nimi ještě probrat pár detailů, když mi znovu zavibroval mobil.
Damián: „Za deset minut jsem u tebe.“
Tak přece jenom, aspoň na chvilku. Radostí ve mně hrklo, i když se potom budu hrozně nerad loučit. Všiml jsem si, jak mě oba pozorují, ani jsem si neuvědomil, že jsem zmlkl v půlce věty.
„Ty jsi vážně ztracený případ,“ zavrtěl Jáchym pobaveně hlavou.
A Kamil si neodpustil rýpnutí: „Protože je na rozdíl od někoho zamilovaný, víš?“
„Ach-ty-můj-bože!“ Ne, tohle Jáchym neřekl, ale uznejte, že to zní lépe než: Neser, Kájíku.
Naštěstí se Damián přiřítil ještě dřív. V rukou vlekl dvě tašky z McDonald’s, na zádech batůžek s notebookem. Hned od dveří hlásil, že je naštěstí trápili jenom tři hodiny, asi proto, aby se po tom nic nedělání doma moc neunavili.
„Zůstanu tu rovnou, nevadí?“
„To víš, že ne, ale já vážně budu muset…“
„Je mi to jasný, neřeš. Tak kde jsou ty dva? Pro Kamila mám veggie menu.“
I přesto ho Kamil nezapomněl upozornit, že korporace typu McD’s ničí životní prostředí. Damián vlídně souhlasil a potom ho vybídl, že venku už je trávy dost, ať se tedy odebere napást. Jejich slovní přestřelka pokračovala dál, já vypnul poslech – Kamila jsem na téma ekologie, životní prostředí a tak dál už za ty roky několikrát slyšel, nemusel jsem mít každou atrakci – a zatímco ti dva zapadli do kuchyně, podíval jsem se soucitně na Jáchyma.
„Řeknu Damimu, aby se trochu krotil.“
„V žádném případě, Honzo! Lepší, když to bude hustit do něho, než kdyby s tou svou vyhraněnou pózou lezl na nervy mně.“
„Myslíš, že je to póza?“
„To se už několik let marně snažím zjistit,“ ušklíbl se a potom mě lehce plácl po rameni, „radši řekni Damimu, ať je tady co nejčastěji. Zabaví ho a já se alespoň v klidu připravím na státnice.“
„Tak to nás bude víc,“ usmál jsem se na něj a dohoda byla zpečetěná. Necháme naše drahoušky, ať se třeba uňafou navzájem. A ne, skutečně jsem se ani na chvilku nebál, že by si ti dva spolu něco začali. Že nám to s Jáchymem myslí velmi podobně, mi vzápětí potvrdil i on.
„Neboj se, Damián je pro Kamila trochu moc… něžný.“
„A pro tebe?“
„Pro mě ne, jenže já s kamarády ani jejich protějšky nespím.“
A ano, já Jáchymovi vždycky věřil.
„Tak jdete jíst nebo čekáte, až těma burgrama Kamil nakrmí Kocoura? Ten prej maso může, protože je přirozenej masožravec.“
„Tak mu to příště vysvětli dřív, než nám sežere všechnu vanilkovou zmrzlinu!“
To půjde, pomyslel jsem si, když jsem zaklapl dveře. Nechtělo se mi od nich odcházet ani trochu.
V práci obvyklý stereotyp, mechanické pohyby a sedm a půl hodiny na přemýšlení. S příjezdem těch dvou už se mi budoucnost nejevila až tak černě. Zvládnu to, jako vždycky všechno, tedy… skoro všechno. A když to půjde dobře, možná se za Damiánem alespoň na pár dnů do té Itálie podívám. Ne že by mým snem bylo válet se na pláži, ale Řím bych si prošel rád. Nebo Veronu, Florencii, nebo…
Au! Dávej alespoň trochu pozor a přestaň snít, vynadal jsem sám sobě, když už jsem si podruhé skoro zmáčkl prsty do lisu. O ruce jsem přece jen přijít nechtěl.
Večer jsem doma nestačil zírat. Přestěhované piano v obýváku, vzorně uklizená kuchyně, v lednici červená čočka a Damián v mojí posteli, kam jsem ho po sprše následoval. Byla skoro půlnoc a už napůl spal. Mazlivě se ke mně přitulil. Jestli to takhle bude vypadat i v budoucnu…, s pevnou vírou v lepší příští jsem docela spokojeně usnul. A ono to tak skutečně vypadalo i později, protože Damián po škole letěl domů, tam si jen prohodil učení a oblečení a seběhl z kopce dolů ke mně. Štvalo mě, že se vidíme jen chvilku ráno a potom až večer, ale bylo to lepší než nic. A těšil jsem se na pátek, který jsem si jako dřív nechával volný a Dami měl jen pět hodin. Když se navíc ráno u snídaně Kamil jen tak mezi řečí zmínil, že večer jdou s Jáchymem na večeři a do kina, nechybělo mi ke štěstí už absolutně nic.
„Nechcete jít taky?“ zeptal se Jáchym a já bych ho za to nejradši nakopal, protože Damián se okamžitě zeptal, na co že to chtějí jít. Kamila jsem měl chuť pro změnu zaškrtit. Horlivě s Jáchymem souhlasil a vysvětloval Damiánovi, o co jde.
„Myslím, že ne, společně vyrazíme někdy příště, ano?“ řekl jsem a podíval se na Damiána tak výmluvně, že pochopil a zas zčervenal tak krásně, jak to umí jen on.
Já chtěl dělat úplně jiné věci než sledovat dokument o jedné švédské aktivistce, řečnící v europarlamentu. Zajisté velmi záslužná činnost, jenže… Ranní rychlovky mají něco do sebe, ale pomilovat se se vším všudy už mi chybělo.
Nakonec tedy odmítl i Damián, přestože ho Kamil vnadil hezky.
„Damiáne, měl bys jít a žádný stávky!“
„Kdybys potřeboval nějakou zorganizovat, rád pomůžu,“ smál se Kamil.
A Jáchym ho suše utřel: „Chudák školitel, který tebe dostane na starost. Ale to už budeš muset na nějaké stávky a aktivismus dost zapomenout, zlatíčko!“
Poslední slovo ovšem stejně musel mít Kamil: „Si myslím, že tam jim bude s novým předsedou naprosto ukradený můj aktivismus, barevný vlasy nebo cokoliv dalšího.“
V duchu jsem si řekl, že to potom budeme muset Damiánovi vysvětlit, koukal na nás trochu nechápavě, ale nemusel jsem. Asi v autobusu hledal a našel, protože mi před osmou přišla zpráva: „Soudci nemají právo na stávku, chápu to dobře?“
„Myslím, že ano, ale Kamil ti to vysvětlí lépe.“
Proč bych to měl dělat zrovna já, kterého právo absolutně nebralo. Navíc Kamil, i když se choval sebevýstředněji, studoval na červený diplom. Se smíchem říkával, že právnická fakulta byla až jeho třetí a poslední volba a sám to nechápe. A čas mu dal za pravdu, pár měsíců po jeho nástupu se personálně na Krajském soudu řešily úplně jiné věci než perleťově šedé nehty a černé oční linky jednoho čerstvého čekatele.
Dopoledne se mi vleklo, alespoň jsem zas jednou pořádně uklidil. Ze školy přišel Damián rovnou s tím, že se musí podívat na vzorečky, dokud to má ještě trochu v hlavě. Vydržet těch několik hodin mezi Damiánovým příchodem a odchodem Jáchyma s Kamilem, to byl nejpomaleji plynoucí čas, jaký jsem kdy zažil. On se učil, Kocour se vyvaloval v knihovně a já se nedokázal soustředit vůbec na nic, i když jsem se svoje vnitřní chvění snažil maskovat jednou z knížek, které tu zbyly po dědovi. Stejně jsem ho pořád nenápadně sledoval. Ale Damián se uměl ovládat, když chtěl. Ani jednou jsem ho nepřistihl, že by se na mě taky podíval. Konečně se za našimi novými spolubydlícími zavřely dveře, a já po Damiánovi sáhl.
Z pohodlné pozice v křesle v obýváku jsem ho vytáhl na nohy. Ne, teď se chemii vážně učit nemusel. Učebnice letěla na stolek a já ho konečně objímal a líbal, rychle jsem mu přetahoval triko přes hlavu a ruce se mi třásly nedočkavostí. Kraťasy jsem z něj stahoval zároveň s boxerkami. Stál přede mnou, nahý, vzrušený a krásný.
„Svlíkni se taky, na co čekáš?“ Jak bych mohl neposlechnout?
To co následovalo v příštích minutách, by se dalo přirovnat ke splynutí dvou rozbouřených řek. Bylo nám jedno, že klesáme tam, kde zrovna jsme. Koberec s vysokým chlupem náš pád naštěstí ztlumil.
Roztáhnout mu kolena, chytit si penis u kořene, abych do něj nezajel hned nadoraz. Jenže on to tak nechce, dává mi ruku pryč a sám mi jde tělem naproti. Pokládám se na něj a tvrdě se deru dovnitř. Do břicha mě tlačí jeho kolík, třu se o něj a Damiánovi unikají ze rtů první vzdechy rozkoše i bolesti, když místo lubrikantu použiju jen naší vlastní šťávu a sliny.
Vypínám mozek, chci jen rychle a co nejvíc do něj. Naše těla do sebe naráží ve stále se zrychlujícím staccatu jednotlivých přírazů a mně se s přicházejícím orgasmem v hrudi rodí mručení divokého zvířete. A pak už jen stříkám v několika mohutných dávkách a vnímám jeho mokro, co se nám mezi břichy rozlilo. Zůstávám na něm a v něm a místo výčitek cítím jen neskonalé uvolnění.
Pohne se pode mnou, jeho paže mě v objetí mírně posunou na bok. Dělá si větší pohodlí, přece jen jsem těžší než on. Trvalo to pár minut, ale jsem odhodlaný mu to bohatě vynahradit.
„Miluju tě, promiň mi to…“ Ale on jen vrtí hlavou a zavírá mi ústa dalším polibkem a opatrně mě ze sebe nechává vyklouznout.
„Dej mi chvilku náskok, musím se dát dohromady.“
Poslušně tedy chvilku počkám, hlavou se mi honí, jestli jsem to přece jen nepřehnal, když ho vidím vstávat a trochu toporným krokem mířit do koupelny. Nevydržím to ale moc dlouho a musím za ním.
Ve sprše si mydlíme těla navzájem, tohle mi celou dobu chybělo. Souboj lásky s časem a únavou.
V posteli se ke mně přitiskne a začne mě něžně líbat. Hladím ho po těle, prozkoumávám ty bochánky svalů. Špičkami prstů pomazlím jeho bradavky a hrudník, vděčný za to, že zůstává stále chlapecky hladký.
Bradou mu sjedu k pupku a on se směje, že to lechtá. Asi se mu to ale líbí, protože přede mnou rozevírá stehna. Chvíli jen tak leží a vychutnává si to. Pak mi zaboří prsty do vlasů, nechá je mezi nimi protékat, namotává je. Sotva znatelnými přírazy si určuje tempo.
Dostává se do okamžiku, kdy se mu celé tělo napne, prsty se zaryjí do matrace a on se celou svou bytostí soustředí jen na tu jednu věc. Nechám ho vyklouznout z pusy, pevně ho sevřu celou dlaní.
„Podívej se na mě!“
Poslušně otevírá oči plné slz, rty se mu chvějí. Tiše vydechnuté prosím je ta chvíle, na kterou čekám. Nechci ho už dál trápit, dovedu ho tedy rychle do konce, poslouchám jeho sténání a je to pro mě ta nejkrásnější hudba. Sevřu ho v náruči a on vrní jako spokojené kotě.
„Miluju tě.“
„Já vím,“ odpovídá mi on.
Taky bych chtěl, aby mi to řekl, ale zjevně se k tomu nechystá. Rukama mi jede po těle, a když narazí na stojící penis, vymaní se mi z náruče a sahá do nočního stolku.
„Co kdybys mě ošukal znovu, trochu jemněji?“
A ta věta mě vzruší na hranici šílenství.
Podává mi gel a lehá si na břicho. Nešetřím ani na jednom z nás. Miluju ho pomalu a něžně, krotím se ze všech sil, aby si to vychutnal, přetáčím ho do různých poloh. Nakonec si ho pokládám na záda, podložím mu zadek polštářem a klekám si mu mezi stehna. Levačkou ho chytnu pod kolenem, abych měl co nejvíc prostoru. Pohybuju se v něm, cítím, jak se jeho tělo chvěje, jak se kolem mě stahuje. Ruce mu doputují do klína, otevírá oči a já v nich čtu, že už je skoro na hraně.
Koukám na něj a je to nejkrásnější podívaná, co znám. Milovaná bytost v rozkoši. Sevře se a v příštím okamžiku si na břicho stříká stružky spermatu. Opouštím jeho tělo a přidávám svou dávku. Přitahuje si mě na sebe, líbá mě a mně je jedno, že jsme zpocení a ulepení.
Usnuli jsme propletení do sebe jak dva houslové klíče.
Jedno z nejkrásnějších milování, jaké jsme kdy zažili.
V sobotu ráno už mi připadalo, že jsme docela dobře sžití, hlavně ty společné snídaně měly něco do sebe. To postupné probouzení, po kterém se čtyři kluci scházeli v obývacím pokoji, kdy já pak v kuchyni dělával čaj a Kamil to ostatní podle mých instrukcí, protože nechat to na něm, snídali bychom nejspíš zrní nebo seno, maximálně obojí.
Tentokrát cenu sedmispáče vyhrál Damián. Po té včerejší noci jsem se ani moc nedivil. Jáchym s Kamilem už se svorně v obýváku skláněli nad notebooky, když jsem si k nim po pozdravu přisedl.
„Dobré ráno,“ odpověděl Jáchym a pak šel se svou přímočarostí rovnou k věci. Ne že bych to nečekal celou tu dobu.
„Na odpoledne jsem pozval Katku. Máš volno, ne? Měli bychom to zas zkusit.“
Kamil do něj trochu žďuchnul, ale Jáchym se umlčet nenechal: „Třeba to není tak, jak si myslíš, Honzo.“
A mně se v tu chvíli udělalo hrozně zle. Protože ať už jsem měl problémy jakékoliv, alespoň zdárně odváděly mou pozornost od toho nejpalčivějšího.
Podle Einsteina je šílenství dělat stejnou věc znovu a znovu a očekávat jiný výsledek. A já to doopravdy za poslední dva měsíce zkoušel často. Se stále stejným výsledkem, bohužel. A byl jsem neskutečně šťastný, že mám Damiána, který to nijak nerozváděl a nijak mě nelitoval, jenom se mnou zkrátka byl.
Věřím, že Jáchym to myslel dobře, abych to jen tak nevzdával, a Kamil také, když opatrně prohlásil, že stále ještě přece můžu hrát na piano. Ale já, já to se svým báječným sluchem slyšel, navíc jsem to i cítil.
Vyštěknout na ně oba, ať s tím, do prdele nezačínají, jsem doopravdy nemusel. Ani odstrčit právě se probudivšího Damiána, se kterým jsem se míjel ve dveřích při svém úprku z obýváku. Oni ať si dělají, co chtějí, ale já…
Opřel jsem se rukama o desku linky a bojoval sám se sebou i roztrhaným dechem.
Damián za mnou vklouzl do kuchyně a tvářil se hodně rozpačitě. Nepochybně můj výbuch slyšel. Měl bych se mu omluvit, i klukům bych měl.
Přišel ke mně a objal mě: „Honzo, je mi to hrozně líto.“
To mně taky, Dami, ani nevíš jak. Vážně moc. Protože pro tebe to bylo jednoduché rozhodování, tys fotbal už hrát nechtěl. Ale já na saxofon chtěl hrát vždycky. Od prvního tónu, který jsem z něj zaslechl, od prvního pohledu, kdy jsem ten nástroj vůbec viděl, od prvního opatrného zmáčknutí klapek s následným polibkem mých úst s hubicí a plátkem. Dechové nástroje mi vždycky připadaly jako ty nejintimnější, protože u nich zapojujete všechny smysly, ten nástroj vám musí nejen znít, musí i chutnat. Ne piano, vždycky to byl saxofon, tenor saxofon, kvůli kterému jsem miloval hudbu jako takovou a především jazz. A bez saxofonu to nikdy není jazz.
Takže mě vážně nijak neuklidnila slova doktora na plicním: „V běžném životě vám to nijak moc vadit nebude a nejspíš se to postupně bude lepšit. Pořád toho o tom moc nevíme. Ale zatím si maraton neplánujte.“
A já se tam málem rozsypal a skoro se tam v ordinaci rozbrečel jako malé děcko. Na jeho poznámku, že to mohlo být mnohem horší, jsem odpověděl, že má pravdu. Koneckonců, v tu dobu už třicet tisíc lidí bylo mrtvých. Co je proti tomu jeden muzikant, který má tu smůlu, že je dechař, a proto kromě hbitých prstů a sluchu potřebuje i pořádně silný dech?
Pomalu jsem se mu vymanil z náruče.
„Jaký chceš čaj, Dami, zelený, černý, ovocný?“
Fouknu Ti do čaje
potichu, potají,
abys to neviděl.
Možná to dělají
milenci svéhlaví
bez dechu, bez křídel.
Autoři povídky
Vyprávění o něčem konkrétním často nebývá cílem. Jen prostředkem, způsobem, jak vyjádřit to, o čem vlastně ani mluvit nechceme.
Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!
Komentáře
Visi, tak snažím se, já češtinu fakt rád mam.
A co by se nevešla, 3+1, pamatuju narozeninovou party, kde nás v takovým bytě bylo dvaadvacet. I přes noc.
A jestli nám v příštím dílu přijde Káťa, tak jsem zvědavá, kolik dalších se do toho bytu bude ještě vejít.
Miky, tak Jáchym, no je pravda, že tu postavu mám hodně rád. Trochu si do ní projektuju svý určitý představy, i když jen velice volně. A Kamil, to je prostě zlatíčko.
Sinme, ale jo, láska je důležitá, jen se obávám, že ne vždycky všechno zmůže.
A Myšáku, to mě těší, že i SB, jen jaksi tý žádosti vyhovět nemůžu. Nemám to ještě dopsané. Ale je to pro mě motivace to dopsat. Děkuju.
Nechceš to vydat všechno najednou?
A souhlas, je to skvělý.
Ale to je vedlejší, na to, jak to bude, si rád počkám
Hodně mě zasáhl ten konec, je to věc kterou si spousta z nás ani neuvědomuje, jaké dopady to má na život mnohých. Kapacita plic, pro někoho možná až zanedbatelná drobnost, pro jiného nepředstavitelný problém.
A je vlastně úplně jedno, co jaký problém v našich životech způsobí, občas není na škodu se zas a znovu zamyslet, že jiní lidé mohou mít v životě naprosto jiné priority než jaké my v naší bublině vnímáme. Díky.
Keve, ty hinty mě fakt zajímají, co v tom vidíš. A vytlemilo mě to. Jo, jsou v tom.
Aduš, co si budeme, známe to. Tak snad už...
Isi, myslím, že se ti bude líbit začátek pátého dílu. Minimálně první odstavec.
Bylo to skvělý počtení, které jsem si opravdu moc užila. Dost mě to chytilo i za srdce, když se to dostalo do takových těch míst, kde si třeba místo Honzy člověk dokázal představit sám sebe. Nejen jeho ale. ¨
Je to příběh, který se může dít komukoliv z nás a my o tom ani nemusíme vědět. Proto tvý psaní mám tak ráda. Protože z něj mám pocit, že stát se může opravdu cokoliv. Že to není JEN příběh, ale opravdovej život. I když v něm sem tam někdo škobrtne, stejně se pokračuje dál.
Vážně se těším na pokračování a za tenhle díl jedno velký dík.
Že to ve čtyrech na bytě nebude všecko jenom růžový, ale mohlo by snad bejt? Vůbec bych nezkoušel hádat, jestli to nakonec daj uplně v poho nebo jestli se ukáže, že takhle prostě ne-e. Janěže bych taky doufal v to první, ale co se mlže stát v životě, to se může přihodit i tady. Teda mi to tak aspoň přijde
A ty jemný hinty na realitu, to už je takovej bonus, ze kterýho se ale pokaždý musim děsně křenit Když na něj teda přijdu
Budu zas tejden jak na trní.