Ragtime 20.

Do prvního prosincového týdne jsme vkročili s dalšími a dalšími omezeními. Atmosféra ve společnosti zase houstla, i když se změnily poměry sil ve sněmovně. Nová vláda si podle mého názoru nepočínala tak chaoticky jako ta vedená Blábolilem, jenž zřejmě trpěl a trpí poruchou osobnosti, ale hlavně neuzavřela školy. Přesto všechny karantény a šťourání v nosu dvakrát do týdne nebyly nic příjemného.

Damián měl štěstí, jejich třída proplouvala prozatím bez větších problémů. U mě v práci se nezbytným módním doplňkem opět staly respirátory a personalistka Judita si lámala hlavu, jak uklidňovat naštvané operátory z výroby. Já je chápal. Sám jsem si vyzkoušel, jaké to je bouchat s respirátorem celou směnu díl za dílem. Ale nijak jsem to ovlivnit nemohl. Možná jen tím, že jsem čas od času „neviděl“, když někdo firemní nařízení porušoval. Trvalo to už příliš dlouho a já si přál, aby celý covid šel do háje jednou provždy. Kdybych býval tenkrát tušil, kvůli čemu to covidové šílenství ustoupí do pozadí, nejspíš bych všechny mrzutosti s tím spojené bral jako zanedbatelnou maličkost.

My v naší malé kanceláři v respirátorech u kompů také neseděli. Brali jsme si je, jen když jsme kancelář opouštěli. A myslím, že stejně jako mně i mým kolegům ta situace lezla na nervy. Nám v naší sdílené domácnosti o to víc, že jsme sice sehnali pátého do party, ale tak trochu zbytečně. Hrát zas už nebylo pořádně kde a komu. Navíc Kamil byl několik posledních dnů vyloženě v nenáladě. Ta se u něj projevovala nemluvností, na kterou jsme nebyli moc zvyklí. Alespoň já nebyl.

Za těch několik měsíců ode dne, kdy můj kamarád nastoupil ke Krajskému soudu, to bylo poprvé, kdy si nějaký projednávaný případ připustil víc k tělu, nebo lépe řečeno do mysli. Když se letmo zmínil o dost brutálním napadení, myslel jsem si, že je to zcela jednoduchý případ. Někdo někomu ublížil a po zásluze bude odsouzen a potrestán, jenže se ukázalo, že ten případ zdaleka nebyl tak prostý. A protože nám o něm jeden večer Kamil vyprávěl a mě se svým způsobem velice dotkl, dovolím si v mém příběhu malou odbočku k něčemu, co tak docela nesouviselo s mým vztahem k Damiánovi.

Usadili jsme se k tomu v mém obýváku se suchým bílým vínem – já, Kamil a Jáchym, Damián dal zas jednou přednost kapitánu Morganovi. Kocour se vmezeřil mezi nás, i když z Kamilova líčení neuslyší ani slovo. Náš excentrik se mohl bez obav vypovídat…

Případ Pavlíny a Aleše Čermákových

Docela obyčejný pár. Zamilovali se do sebe, chodili spolu, po roce spolu začali žít, po dalších dvou letech se vzali. V době, kdy se s nimi prostřednictvím soudního spisu seznámil Kamil, jim oběma ještě nebylo ani třicet. On trenér dětí a mládeže v judu, ona spokojená, protože se jí konečně povedlo získat místo v redakci jednoho deníku. Nebudu ho jmenovat, ale pochybuji, že kdybych to udělal, tak byste ho neznali.

Po dvou zkušenostech v regionálních plátcích měla obrovskou radost, že se jí povedlo dostat do média celorepublikového. Psala snadno a ráda a čím dál víc se profilovala k satiře a glosám o současném dění doma i ve světě.

Satira je zvláštní odvětví v novinařině. Aby nebyla trapná a povrchní, musí mít její autor nebo autorka poměrně obsáhlý přehled nejen o tom, co se aktuálně děje, ale i o souvislostech, které dané situaci předchází a které mohou následovat. Můžete ji napsat jakkoliv směšně až absurdně, ale jádro musí mít neoddiskutovatelně přesné a pravdivé. Psát satiru samozřejmě také znamená, že musíte mít na popisovanou věc svůj vlastní názor a nesmíte se ho bát projevit. V tomto případě rozhodně neplatí, že by novinář měl sdělovat pouze holá fakta. Naopak. Musí do svého psaní investovat i kus sebe samého.

Všechny tyto autorské i lidské dovednosti Pavlína Čermáková měla, ač by to do drobné, zelenooké brunetky možná nikdo neřekl. Kromě toho oplývala velkou dávkou empatie k lidem okolo sebe, vždy ochotná naslouchat.

Do redakce zapadla snadno a brzy se nad jejími texty bavila většina kolegyň a kolegů. A jak už to občas bývá, jednoho z nich zaujala nejen po profesionální stránce, ale i jako žena. Redaktora sportovní rubriky, o víc než dvacet let staršího. Zprvu na to šel rafinovaně. Ptal se na její názory na to či ono, co se doma i ve světě událo, zajímal se, jak se vlastně ke psaní zrovna takových věcí dostala, kde bere inspiraci, jaké už má zkušenosti.

Pavlína byla svou prací bytostně zaujatá, a proto jí ze začátku nepřipadalo nijak divné, že jí kolega věnuje pozornost. Pokládala to za čistě profesionální záležitost a občas jí ho bylo trochu líto, protože ji samotnou by nikdy nebavilo psát o tom, čím se zaobíral on. Stále totéž, kdo kde a komu nasázel víc gólů, urval víc bodů, někoho porazil.

Leckoho sport může bavit, a jistě je takových lidí hodně, ale ji by to zkrátka nebavilo. Přesto mu dokázala říct, že řemeslně píše dobře, ač obsah ji nezajímá. To když jí ukázal jeden ze svých článků ze světa fotbalu, kde tak trochu zabrousil i do soukromí sportovců. Pavlíně se zdál především víc trapný než čtivý, měla dost rozdílný smysl pro humor než pan sporťák. K tomu všemu protagonista z onoho článku zastával dost pohrdavý postoj k ženám a z celého toho literárního počinu vyznívalo, že s ním autor souhlasí. Na to, aby s tím souhlasila i ona, byla příliš velká feministka. A tehdy udělala chybu a panu K. (nebudu uvádět celé jméno) řekla otevřeně svůj názor nejen na jeho článek, ale i na jeho asi tak páté pozvání na kávu nebo večeři. To už jí pomalu docvakávalo, že čistě profesionální jeho zájem nebude.

Odezva na sebe nenechala dlouho čekat. Kdysi jsem někde četl, že není nic horšího než zhrzená dívka či žena. Tento stárnoucí seladon by si s kdejakou hysterickou příslušnicí něžného pohlaví rozhodně nezadal. Zhrzený a zneuznaný začal přitvrzovat. Drobné provokace pomalu ale jistě přerostly v otevřený boj.

Pavlíně to nebylo příjemné, zvlášť když jí do mailů prakticky ke každému článku z její klávesnice přišel jedem a zlobou přetékající komentář. Najednou se totiž obdiv, který jí dříve tento ‚milý‘ kolega projevoval, změnil v čirou nenávist. Měla ho brzy plné zuby, a kdyby ji její práce tak nebavila a neuspokojovala, možná by redakci novin opustila. Ale Pavlína nebyla z těch, kdo by se snadno vzdávali. Když navíc její bývalý fanoušek vyjel na dalšího mladého kolegu a před celou redakcí ho neomaleně ponížil, zapracoval v ní její smysl pro spravedlnost a sporťáka sjela na tři doby.

Tím se situace ještě vyostřila a z jeho strany začaly padat nejdřív náznaky a pak otevřená tvrzení, že Pavlína si místo v novinách zasloužila jinak než svým talentem. Jak? Použijte fantazii, určitě nějakou máte…

To už samozřejmě neušlo ani šéfredaktorovi listu. Už dřív si několikrát s tím drahým volem – jak jsem ho v duchu bezděčně začal nazývat, vlídně promluvil, aby svých aktivit proti Pavlíně a potažmo i lidem, kterým jeho chování bylo nepříjemné (několik incidentů mezi nimi proběhlo i na veřejnosti, to když už se Pavlína nemohla udržet) a vyjádřili jí podporu.

Tohle byla ta poslední kapka, po které následoval jeho výbuch a následný vyhazov z redakce novin. Většina osazenstva si oddechla, ale našli se i tací, kteří ty jeho teze o protekci, kterou údajně Pavlína měla za nadstandardní styky s vedením redakce (což byl nesmysl, se šéfredaktorem listu by nic mít nemohla, ani kdyby chtěla, jelikož ten preferoval stejné pohlaví jako ona, čili spíš by se vyspal s jejím manželem judistou než s ní), ochotně rozšiřovali dál, aniž by řekli svůj vlastní názor. Takovými jedinci se Pavlína nehodlala zaobírat, necítila vůči nim nic víc než pohrdání a lítost. Extra nad jedním, který se na její názory v minulosti také často ptával. Navíc měla i zvláštní důvod, proč tahle záležitost tak trochu po té, kdy konečně její stalker vypadl, pro ni přestala být důležitá.

V průběhu roku, kdy toto její martyrium probíhalo, se manželovi občas svěřila. Vždycky se to snažila podat s humornou nadsázkou, protože byla spíš pozitivně a optimisticky laděná, než aby se škaredila na celý svět. Ale její manžel ji znal a věděl dobře, že ji to ve skrytu duše trápí.

Několikrát navrhl, ať se na tu práci vykašle – nějak bylo, nějak bude – a při jejím talentu se jistě uchytí i jinde. Na tohle Pavlína přistoupit nehodlala, jak už jsem napsal, musela mít v sobě tvrdé jádro. Kamil prohlásil, že přímo ocelové. Jak s ní tak několikrát mluvil, prý se zmínila, že zažila pár drsných životních situací, takže se hned tak z něčeho nesesype. Ovšem to by nesměla zasáhnout nějaká vyšší moc. Poťouchlá Náhoda se rozhodla, že zrovna Pavlína bude jednou z těch mála žen, které otěhotní i přes pečlivou antikoncepci.

V jejím těle už spolehlivě pracovaly několikátý týden hormony, když se její maniakální fanda rozhodl k dalšímu útoku, tentokrát takovému, aby si užil i Aleš Čermák. A tak jejího manžela oblažil dopisem, kde si ulevil a šťavnatě popsal, jak jeho Pavlínka k práci přišla. Na zádech nebo vkleče. A bohužel tenhle výplod chorého mozku přišel manželům Čermákovým do schránky v den, kdy Pavlíně nebylo od rána fyzicky úplně nejlíp, bylo jí přímo zle. Z té víc než rok trvající pracovní frustrace se doma po tom, kdy jí její manžel dopis ukázal, složila a rozbrečela, že od toho hajzla klid nebude a nebude. Udělalo se jí tak zle, že ten večer skončila v nemocnici na urgentním příjmu. Podrobnosti vykládat nebudu, kdo alespoň jednou zažil příbuznou nebo kamarádku v jiném stavu, jistě si sám domyslí, co by se Pavlíně asi tak mohlo stát.

Aleš Čermák byl v mnoha ohledech duše čistá, svou manželku miloval a nechtěl ji vidět nešťastnou. Na své první dítě se upřímně těšil, i když přišlo neplánovaně a rozhodně o něj nehodlal přijít. Rozhodl se, že si s panem bývalým redaktorem promluví sám. Hodně špatný nápad…

Když ten skrček začal na adresu jeho manželky prskat o kurvách, štětkách a protekčních primadonách, Čermákovi se při představě manželky v nemocnici zatmělo, bouchly v něm saze a dal mu jednoduše přes držku. Jenže si neuvědomil svou sílu a přehnal to. Nebylo to pár facek, ale tři zlomená žebra vlevo, přeražená čelist, naštípnutý loketní kloub (to když pan K. hodně nešťastně upadl) a vyražená jednička vpravo nahoře.

K dalšímu jednání už nastoupily orgány činné v trestním řízení…

Damián se ke mně tulil, když předtím opatrně přesunul Kocoura z místa mezi námi na svůj klín. Poslouchali jsme Kamilovo končící vyprávění:

„No a teď to má na stole Kasík. Hodně to probíráme, jako by si testoval, jak se k takovým věcem stavím. Dokonce se mě zeptal, jestli jsem já sám někdy byl oběť šikany kvůli tomu, kdo jsem.“

„Měli byste ho osvobodit,“ ozval se rozhořčeně Damián, „ten parchant si to zasloužil.“

Cuklo to se mnou, protože ač jsem Aleše Čermáka lidsky dokázal pochopit, že vybublal, já sám bych nějaký konflikt nikdy takhle řešit nechtěl. Skutečně jsem se v životě vždycky jenom bránil až na dva ojedinělé případy, kdy se někdo navážel do Katky. Jednou ještě když jsme byli děti na základce, podruhé jsem trochu drcnul v baru do jednoho neomalence, kterého se nemohla zbavit.

„Ale no tak, Damiáne, to není tak jednoduchý,“ povzdechl jsem si, zatímco Kamil už mlčky doléval sklenice dalším vínem.

„A víte, co je na tom všem největší paradox?“ ozval se zamyšleně Kamil.

„Povídej,“ vybídl ho Jáchym.

„Paradox na tom je, že ani jeden z nich – Čermák a Čermáková, na tomhle nechtěli založit obhajobu. Ona prohlásila, že v žádném případě nechce vystupovat jako oběť, i když má dostatek mailů, kterými jí ten bývalý kolega oblažoval. A Čermák by si nejspíš klidně odseděl pět let, jen aby neudělal něco proti vůli své manželky. Naštěstí má Čermák velice urputnou obhájkyni, která z nich nakonec vyrazila celý příběh. No a ta mi ho převyprávěla předevčírem u oběda.“

„Odkdy se budoucí soudce paktuje s obhájcem obžalovaného?“ zakřenil se na něho Jáchym.

Evidentně si z toho, že jeho přítel se nezachoval úplně eticky – protože soudce má být nestranný a nemá se nechat před rozhodnutím nikterak jednou či druhou stranou ovlivnit – evidentně si z toho Jáchym těžkou hlavu nedělal.

„Správně, Chymku, soudce ještě nejsem. Ale hlavně jsem chtěl vědět, jak to je a co nás čeká. No a teď s čistým svědomím můžu Kasíkovi říct, jak bych to soudil já.“

JUDr. Martin Kasík byl Kamilův školitel, a co jsem tak občas od Kamila zaslechl, choval se lidsky.

„Takže bys ho odsoudil za katr, jo?!“

Damián zněl naštvaně a já? Mně z toho nebylo zrovna příjemně, protože jsem si uvědomil, že on nikdy žádného svého činu litovat nejspíš nebude. A že mu tenhle způsob řešení konfliktů nejspíš vždycky bude připadat přijatelný, na rozdíl ode mě. Chtěl jsem něco namítnout, ale Jáchym mě předběhl:

„Damiáne, uvědom si, že ten člověk strávil dva týdny v nemocnici, další čtyři se zdrátovanou hubou, kdy jídlo srkal brčkem, a museli mu reponovat loket. Na rehabilitace chodil dalších… kolik měsíců, Kamile?“

„Šest, půl roku.“

„No a on vysíral jak dlouho? Říkal jsi, že skoro rok. Myslím, že je to fifty fifty,“ nenechal se zviklat Damián.

Zaregistroval jsem, jak po mně Jáchym šlehl pohledem. Ale ano, Jáchyme, já vím, že si teď myslíš to samé co já. A taky se mi právě teď Damiánova osobnost vůbec nelíbí. Mohu jen doufat, že z toho ještě ‚vyroste‘.

Nakonec Damiána utěšil až Kamil:

„Neboj se, Dami, náš právní řád na takovéhle věci myslí. Takže i já bych se řídil tímhle.“

Zvedl se, na chvilku zmizel, aby se objevil s objemnou knihou v rukách. Odrecitoval nám přesnou citaci:

„Podle paragrafu 38, Damiáne. Tak poslouchej. Trestní sankce je nutno ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele. Podle tohohle by Čermák skutečně mohl jít sedět. Ale naštěstí máme i paragraf 39, který říká jasně, že povaha a závažnost trestného činu jsou určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. A podle paragrafu 46 může soud dokonce upustit od potrestání, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného přečinu a k dosavadnímu životu pachatele lze důvodně očekávat, že již pouhé projednání věci postačí k jeho nápravě i k ochraně společnosti. Paragraf 58 už si nastuduj sám, jestli tě to zajímá, a uvědom si, že soudce klidně může jít pod sazbu, což Kasík určitě udělá, protože Čermák svého činu upřímně lituje, a Kasík není kretén, aby ho poslal sedět, když je doma na otcovské se svou dcerou.“

Vrazil Damimu Trestní Zákoník do ruky a na jeho nechápavý pohled ještě poznamenal:

„No nekoukej, účinná lítost skutečně není u soudu prázdný pojem. Jenže ty bys do skonání světa tvrdil, že někomu rozbít hubu nebo zlámat ruku, je naprosto v pohodě.“

Damián zrudl a radši skutečně upřel zraky do knihy paragrafů.

„Myslíš, že to bude podmínka?“ zeptal jsem se ještě já a Kamil jen přikývl.

„Pevně v to doufám.“

Ten večer už jsme kauzu „zhrzeného – zneuznaného“ nechali plavat a já jen dořeknu, že v polovině února tu podmínku Čermák skutečně dostal. Pětiletou. Až mu skončí, jeho dcera už bude umět číst. A možná bude časem číst i články své matky, která nechtěla být v očích soudu pouhou obětí, ale nakonec naštěstí změnila názor.

S tímhle případem jsem si znovu připomněl svůj vlastní zážitek, kdy jsem nechtěl totéž. Být obětí. Ale poprvé mě napadlo, že jsem možná udělal chybu, když jsem mlčel. Protože jeden násilník docela klidně může udělat něco podobného nebo stejného jako před několika lety mně znovu nějakému dalšímu naivnímu klukovi, který si s ním dá rande. A že i když jsem se z toho dokázal sebrat, navždycky už mi určité věci budou vadit. Na některé věci si v posteli zkrátka nebudu chtít ani hrát, nikdy.