Ragtime 17.

V jedné věci jsme se s Damiánem nikdy neshodli. Kdy jsme spolu začali chodit. Zatímco on tím datem považoval den, kdy se mě ve zprávě na messengeru zeptal, jestli spolu chodíme, já za počátek našeho vztahu vždycky budu považovat večer jeho osmnáctých narozenin. Vanilkovou zmrzlinu. Banán se šlehačkou a čokoládou. Náš první polibek. Jeho zavzdychání, když mi poprvé prudce vyvrcholil do dlaně. Svou snahu zaspat vlastní touhu. V toku času mi ani nepřišlo, že uběhl téměř rok.

Stále ještě jsem si nemohl dovolit zahrnout ho nějakými superdary ani k narozeninám, ani k výročí. První výplata sice byla nad moje očekávání, ale byla pouze první. Přesto jsem Jáchymovi a Kamilovi mohl v klidu říct, že už až tak pomoct nepotřebuju. Jáchym se chvíli bránil, ale já mu připomněl, že vykoupení mého saxofonu nebylo otázkou stokorun.

‚Jenom bych chtěl, abys na něj znovu začal hrát. Ne že bys na piano hrál špatně.‘ To byla jeho poslední výhrada, než s mým návrhem na příspěvek za bydlení spíš symbolickým souhlasil. A já byl rád, že to udělal. Mrzelo mě, že já jemu jeho přání splnit nedokážu. Ne že bych to v těch zřídkavých chvilkách, kdy jsem se ocitl doma sám, nikdy nezkusil. Jenže… nebylo to o moc lepší než před půl rokem a svou bolest se mi možná podařilo docela dobře skrývat – čas od času jsem si na ni dva nebo tři dny nevzpomněl – ale stále existovala.

Pokaždé, když jsem sedal k pianu, nutně jsem oba nástroje v duchu srovnával. Hraní s bandem se mi čím dál víc stávalo pouhou povinností. Takhle se muzika dělat nemá. Nebylo to fér ani k ní, ani ke klukům a Kátě. Jen jsem se nedokázal rozhodnout co dělat. Zatím ještě ne.

Přemýšlel jsem urputně nad Damiho narozeninami, co by mu asi tak mohlo udělat radost, a nějaké svoje rozhodování zatlačil do nejzazšího koutku mysli.

Využil jsem toho, že v neděli po večeři Dami zas jednou v ložnici pařil na noťasu nějakou onlajnovku, a zašel za kluky. Zaklepal jsem na jejich dveře, a když se ozvalo dále, vešel jsem dovnitř. Nikde nic, dost jsem si oddechl. Zeptal jsem se především Kamila, protože k němu měl Dami přece jen o něco blíž než k Jáchymovi.

Můj excentrický kamarád se nejdříve smál a navrhoval, ať pořídím další zvířátko. Kanárka nebo želvičku, případně pejska, toho že by mohl ocenit i Kocour a trochu ubrat ze svého patricijského nadhledu.

„Nebo mu něco živýho můžeme pořídit já a Jáchym.“

ZOO jsem si z bytu dělat nemínil, ale nemusel jsem to říkat nahlas. Jáchym Kamila z křesla od nějaké bichle upozornil, ať ho něco takového ani nenapadne.

„Bys týden dělal tu svou králičí stravu a nakonec bych měl chuť i na želví polívku nebo kanára na medu.“

„Na pejska ne?“ zeptal se Kamil provokativně a Jáchym zaklapl bichli, zafuněl a radši se z ložnice odklidil pryč. Přisedl jsem si ke Kamilovi na postel.

„Fakt je tak těžký něco vybrat? Jste spolu už přece skoro rok,“ zvážněl.

To jsme sice byli, ale… Kdybych nebyl pevně přesvědčený, že Oxfordský slovník angličtiny a jazykový kurz téhož jazyka by mi Damián hodil na hlavu… To by byl kdysi dárek pro mě, ne pro něho. A já si dobře uvědomoval, že v mnoha ohledech jsme si na hony vzdálení. Musí to být něco, co by se mu líbilo, co by ho bavilo.

„Jo, je to těžký. Nečte, do kina mě tahá na praštěný horory. A kdybych mu koupil nějaký cetky, jaký nosíš ty, tak si bude myslet, že jsem se zbláznil…“

„To nejsou cetky, to jsou ekologicky udržitelný výrobky z chráněných dílen! Nebudu nosit zlato, když ho možná těží někde v Africe děti.“

„Ty jsi vážně praštěnej, Kamile,“ povzdychl jsem si.

„Možná, ale jsem takovej hrozně rád!“

Na to se nedalo nic moc říct. Kamilův styl vnímání světa a života.

„Kup mu nějaký zážitek, ne? Něco, kam půjdete spolu.“

„Teď? Když zas všechno můžou pozavírat a klepu se, abychom stihli alespoň ten koncert od Běty a Davida?“

Pokrčil rameny: „To je taky fakt. Ale aspoň mu ve Víárku zahrajeme. Můžeme se domluvit, že mu tam dáme i dort a zazpíváš mu sólo. Taky ho můžeš požádat o ruku.“

Zas už se chechtal a já na chvilku úplně chápal Jáchyma, že ho to jeho zlatíčko občas dokáže dokonale vytočit.

„Moc vtipný, už se vidím. Respektive Damiána vidím, jak se může smíchy potrhat.“

„Honzo, neblbni,“ přestal se smát a vzal mě kolem ramen, „ten kluk tě má rád, bude mu úplně jedno, co mu dáš. Jenom… Ať mu dáš cokoliv, tak mysli na to, že mu to nebudeš dávat doma, ale v klubu.“

„To snad není problém, ne?“

„No já bych poslední dárek od Jáchyma před lidma vážně rozbalovat nechtěl,“ mrknul na mě, „a kdybys chtěl poradit nějakej speciální obchůdek, diskrétní doručení samozřejmostí.“

„Ach jo, já fakt nemusím vědět všechno, Kamile!“

Moc mi nepomohl. Než jsem odešel, ještě si rýpl, že jsem puritán.

Po milování s Damiánem jsem chvilku uvažoval nad tím, že bych se přece jen nechal inspirovat Kamilem, jenže v tom byl problém. Nebavilo by to mě. Radši jsem Damiána pevně objal. V polospánku něco zabroukal a přitulil se ke mně. Tohle je stejně nejvíc, co si můžeme navzájem dát, byla moje poslední myšlenka, než jsem se taky propadl do spánku.

V kanceláři jsem v pondělí podstatnou část pracovní doby strávil uvažováním, co tedy sakra! A nakonec mě napadlo, že se Kamilem přece jenom inspirovat nechám. Když jsem objednával a platil, usmíval jsem se. A potom jsem v univerzitním knihkupectví koupil i ten slovník, a to už jsem se vyloženě smál. Vážná paní za pultem mě sledovala podezíravým pohledem celou cestu ke dveřím.

Dva dny před dnem D se Damián ze školy přihrnul v rozjařené náladě. V první chvíli mě napadlo, že jen cvok je tak skvěle naladěný po odpoledním matematickém semináři, ale tentokrát jeho rozpoložení nemělo co dělat ani se školou, ani s kdoví kým.

„Volala máma,“ hlásil, sotva vešel do dveří kuchyně. Až potom mi dal pusu na tvář, jak se tak zezadu ke mně hezky přitiskl. Odložil jsem nůž, otočil se a sevřel ho do náruče. Večeře a brambory mohou počkat. A byli jsme sami. Chvilku se objímat a líbat nechal, ale potom se od mého těla odtáhl.

„Počkej, nechej mě to aspoň říct! Volala máma a přijede. V pátek. Je skvělý, že to tak vyšlo akorát na ty moje narozky. Půjdeme někam na večeři a říkala, že pozvala i tátu a Bětu, že by ji ráda poznala. Loni mě hrozně mrzelo, že jsme se neviděli naživo. No a letos prostě přijede, protože bůhví, co bude na Vánoce.“

Díval jsem se na tu rozzářenou tvář a v hlavě jsem měl doslova smršť. V pátek jsme měli hrát ve We’R. Kluci i Káťa na mě spoléhali. A Damián to věděl. Musel to vědět, protože…

„Bude to problém, Honzo?“

Tak ne asi! Jenže jak bych mu to mohl vyčítat? Viděli se jednou za čas, jeho osmnáctiny nepropásla schválně, ale kvůli covidu. A já si dobře pamatoval, jak moc byl loni naštvaný, když ho David za matkou do Itálie pustit nechtěl. A potom už ani nemohl.

„Ne, bude to dobrý, Dami.“

Naštěstí moji kamarádi byli a jsou dospělí lidé. Takže se Kamil sice trochu ksichtil, ale Jáchym ho několika slovy uklidnil a Káťa zadumaně pronesla, že se to nějak vyřešit určitě dá. Jen já měl nepříjemný pocit z toho, že je zrazuju. Že jsem to já, kdo porušil náš slib buď všichni, nebo nikdo.

Mému nepříjemnému pocitu nepomohla ani luxusní restaurace a drahé pětichodové menu, nervózní Běta – poprvé nechala dvojčata někomu na hlídání – ani to, jak živě se David s Hankou bavili. A Damián s nimi. Bylo to, jako bychom k výborným ústřicím přikusovali zpětné ventily a zapíjeli to motorovým olejem. Čas od času jsem se s Bětou setkal pohledem. Ač jí to slušelo, dala si na sobě hodně záležet, přesto jsem poznal, že se vůbec necítí dobře a nebylo těžké uhodnout proč.

Ale zlatý hřeb večera měl teprve přijít, když Damián sfoukl svíčku na dortu. Od Davida a Běty dostal zalepenou obálku s tím, že otevřít ji má až nakonec. Můj slovník vybaloval s konstatováním, že knížka ode mě je tradice. Tu loňskou o matematických paradoxech přelouskal během dvou dnů a s chutí, když jsem mu ji po našem usmíření přece jen dal. Na česko-francouzský slovník zíral nechápavě a na mě s lehkou výčitkou v pohledu.

„To má bejt nějaká narážka? Však se učím, ne?!“

„Nevyšiluj a otevři ho. Aspoň jednou. Pochybuju, že to uděláš víckrát,“ pobídl jsem ho a on poslechl.

„Někdo kupuje letenky…,“ usmál jsem se, když jsem viděl, jak se mu mění výraz z naštvání do úsměvu.

„Jsi blázen, Honzo,“ vlepil mi rychlou pusu na tvář, „ale jo, JO! Mont Ventoux na kolech, to je prostě sen! Už aby bylo léto! A musíme něco natrénovat. Dáme všechny trasy a…“

„Brzdi,“ klidnil jsem ho, „je teprve říjen. Do července času dost.“

Takže jsem se trefil a radost mu udělal. Zbývalo zájezd jen doplatit. A potom ho přežít.

Hanka Damiánovi podala malý balíček.

„A zbytek máš doma,“ usmála se na něj, „myslím skutečně doma.“

Damián si rozbaloval svůj dárek, a už když tu krabičku otevíral, já věděl, co v ní bude. Klíč. Takže nás po večeři čekala cesta na kopec, protože jsem pochyboval, že ‚domovem‘ jeho matka myslí parkoviště před panelákem, kde jsem bydlel. A znovu mi nebylo dobře. To ‚skutečně‘ trochu zabolelo.

Při pohledu na elegantní červený sporťák byl Damián v extázi. A mě tam před Davidovou garáží napadly jen dvě věci: Vypadá trochu jako Blesk McQueen, přestože ve znaku má štíra, Damiho znamení. (Já zrovna tenhle animák v dětství moc rád neměl.) A že na střechu kola rozhodně nenarveme. Ale byl to Damiánův den a já mu ho nechtěl kazit svým pragmatismem. Tomuhle jsme nemohli konkurovat ani já s týdnem ve Francii, ani David se zaplacením kursu autoškoly. Musel vědět, co Damián dostane. Copak si při tom asi myslel on?

Samozřejmě že nás David všechny pozval dál. Běta se okamžitě letěla přesvědčit, jestli jsou dvojčata v pořádku, přestože ji její kamarádka ujistila, že obě holčičky ani ne před hodinou vypily celou dávku mléka.

Obsluhovat kávovar David uměl. Nad kávou v obýváku se mu s Hankou povídalo stále stejně dobře jako v restauraci. Damián si na mobilu hledal cvičné testy a já vyklouzl za Bětou do dětského pokojíčku. Vzal jsem ji rovnou do náruče.  

„Za chvilku zmizí do hotelu. V neděli večer vypadne úplně a zase se rok neukáže.“

„Jsem hodně trapná, Honzo?“ podívala se na mě nejistě.

V tu chvíli bych pana inženýra nejradši roztrhnul, protože si přece mohl všimnout.

„Nejsi. Taky se v tom někdy plácám. Ale myslím, že se bát nemusíš. Má život tady a s tebou. A všechny tři vás miluje.“

Malinko popotáhla a zkusila se usmát: „Tak tu paní asi půjdeme vyprovodit, ne? Už je dost pozdě.“

Naštěstí se k odchodu zvedla sama pár vteřin po tom, co my dva vstoupili do obýváku.

„Škoda že ten řidičák ještě nemáš, Damiáne, mohl jsi mě odvézt.“ Objala ho a mně to nedalo.

„Nemohl, pil stejně jako my všichni. Zavolám vám taxi,“ taktně jsem pomlčel o tom, že Běta se celý večer alkoholu nedotkla. Ještě aby jí dělala šoféra! Jak mi v létě byla sympatická, teď jsem z toho poněkud vystřízlivěl. Nebo za to mohly ty třikrát dvě deci suchého bílého?

Cestou domů jsem se zeptal Damiána, jestli ještě nezaskočíme do klubu. Bylo po desáté, kluci a Káťa tam určitě ještě budou, ale Damiánovi se nechtělo. Vyptával se mě, kdy a kde jsem si dělal papíry, a já mu dost neochotně přiznal, že jízdy jsem udělal až napodruhé.

„Tak to mně se určitě nestane,“ smál se.

V posteli se mi stulil do náruče. A já byl poprvé v životě rád, že po mně nic víc nechce. Jako by z něj s oběma jeho rodiči pohromadě byl na ten večer na chvilku někdo jiný. Někdo, komu jsem vůbec nerozuměl.

Víkend strávil se svou matkou a já se cítil provinile, když jsem odmítal jeho nabídku, ať jdu s nimi tím, že se musím podívat na nějaké věci z práce. Sice jsem si občas domů něco skutečně přinesl, ale nehořelo to. Jenže já nestál ani o projížďku v tom super bouráku, ani o ni. Znáte ten pocit, když se vám někdo ze začátku docela líbí a je vám sympatický přesně do té doby, než vám začne připadat, že to s tím upřímným přátelstvím není tak horké? Tak já ten pocit právě poznal. A nemohl jsem si nevzpomenout na toho bručouna z práce. Někdy jsou to vážně jen kecy.

A mimochodem, červený Abarth 124 spider zaparkovaný na obyčejném panelovém sídlišti vypadá naprosto nepatřičně. Ještěže měl David tolik rozumu, aby Damiánovi jasně řekl, že dokud nevymyslí, co s ním, bude autíčko parkovat u nich v garáži. Jeho poznámka, že ta ženská – a určitě myslel Damiho máti – nemá absolutně žádný rozum, když klukovi koupí tohle, byla ve výsledku docela satisfakcí. Sice mě pořádně naštval, ale rád jsem ho mít nepřestal.

Říjen se přehoupl do listopadu. Mezi spadaným listím se válela lehce melancholická nálada. Ta moje. Najednou jsme na sebe měli mnohem méně času. Damián třikrát v týdnu v autoškole, seminář, volejbal. Kdo sakra hraje v listopadu venku volejbal? Zeptal jsem se na to Damiána a ten jen odpověděl, že Machy už na začátku září domluvil, že až se ochladí, zůstanou po vyučování ve škole. Tělocvičny tam byly dvě a přemluvit školníka a ředitelku prý nedalo moc velkou práci, zvlášť když se za ně přimluvil i Matěj.

Čím dál víc jsem myslel na to, co je ten kluk zač. Z Damiho častých poznámek vystupovala moje představa, která by se dala přirovnat k bájnému jednorožci. Ten totiž taky existuje jen ve vyprávění a je dokonalý!

Dokonce jsem pár dnů uvažoval nad tím, že zajdu za profesorem Matějkou a nějak nenápadně se ho zeptám. Samozřejmě že jako bych se šel zeptat na Damiána. Nebo jen tak si popovídat. Nebylo by to nic nezvyklého, stýkali jsme se celou dobu od mé maturity několikrát do roka. Tuhle myšlenku jsem ale zavrhl, stejně jako vyptávat se Damiána. Cítil bych se trapně, jako žárlivý rapl. Vždyť jaká byla pravděpodobnost, že by se v jedné třídě sešli dva teplí kluci? Prozatím jsem svoje setkání s Matějkou odložil na neurčito…

Pošmourný den v polovině listopadu. Babí léto nenávratně v háji, krátká odpůldne a pomalá svítání. Přepršky deště, ve kterých si Damián svůj ranní běh neodpustil. Je pravda, že vypadal skvěle. Já se od rána těšil leda na večer, až budeme spolu.

V práci obvyklý blázinec jako vždycky, když se něco stalo a Stančina nenápadná otázka, jestli bych nezašel za Bručounem místo ní. Stávalo se to čím dál častěji. Když někdo z naší kanceláře potřeboval něco právě od něj, bývalo to ‚Honzo, nemohl bys?‘ a já šel vcelku ochotně. Už jsem nebyl ani harant, ani vemeno, jen to suverénní tykání zůstalo. Sem tam mi řekl ‚Honzo‘, sem tam ‚mladej‘. Někdy mě poslal do háje rovnou, jindy až když jsem něco na jeho vkus pomalu chápal. Pocit, že mě chce sežrat, už jsem z něj neměl.

V pět jsem se sbalil s tím, že už půjdu domů, když mi zazvonil mobil. Běta. A její opatrná otázka roztřeseným hlasem: „Honzo, vy jste si s Damiánem vzali Spajdra?“

V první chvíli mě napadlo, že ho někdo ukradl, ale David měl dům zabezpečený víc než dobře. I garáž, kde to Damiánovo rudé pokušení čekalo, až složí zkoušky. Šprtal na ně víc než do školy.

„Nevzali, Běto, jak dlouho tam není?“

„Nevím, Dami přišel po třetí s nějakýma holkama a klukem, prý ze školy. Já vzala holky na rychlej nákup, a když jsem chtěla zajet zpátky do garáže, tak už tam nebyl. Já zavírala,“ dodala skoro s brekem.

„David je už doma?“

„Ne, ještě ne, volal, že se zdrží v práci a potom zajede do Bauhausu, potřebujeme ty trubky.“

Netušil jsem jaké trubky a na co, ale to nebylo vůbec podstatné.

„Tak nešil, jedu k tobě.“

To přece ne!

Ten vůl, ten idiot nedočkavej!

Měl jsem pocit, že tentokrát už ho vážně seřežu, jak nikdy nikdo. A když to neudělám já, tak to udělá David. Což bude ještě lepší, má v tom díky boxu v mládí mnohem větší praxi! Jednou taky může dát přes hubu někomu jinému než mně!

Celou cestu přes město jsem čuměl z okýnka taxíku a říkal jsem si, že snad, snad není až tak velkej debil, aby jel do města. Že to vzal někam dozadu za Globus a do prdele, kde nikoho nepotká. Hlavně ať nepotká policajty nebo jiný auto. Vždyť to auto je tak nápadné, že by ho leckdo zastavil už jen ze zvědavosti. Ať nikoho nesrazí, nikomu neublíží. To přece není možný, aby byl takhle hloupej. A ať do ničeho nenarazí, ať hlavně neublíží sobě, lámal se můj vztek do strachu o toho pitomce, mýho!

Zkoušel jsem mu volat alespoň tucetkrát. V mobilu se ozývala veselá vyzváněcí melodie a jinak nic, nic, NIC!

Jak mi vždycky přišlo sdílení polohy mezi partnery, a ano, pár takových dvojic jsem poznal, divné a vlastně ponižující, teď bych dal cokoliv, aby mi jeho polohu GPS ukázala.

Ani nevím, jakou bankovku jsem vrazil do ruky taxikáři. Ale asi to stačilo, protože na moje ‚to je dobrý‘ odpověděl ‚děkuji uctivě‘.

Vrata, garáž, všechno netknuté. Jen klíč od auta na háčku chyběl. Na háčku uvnitř domu, abych byl přesný, ne v garáži. Mohl ho vzít jediný člověk. Vloupat se sem nějaký zloděj, poplašný systém by se okamžitě rozječel naplno. To mě utvrdilo v tom, že se nepletu, že s autem skutečně odjel Damián.

Na nejvyšší možnou míru vynervovaná Běta. Nikdy v životě jsem ji takhle neviděl. Za to jsem mu chtěl nařezat také. Když jsem z něj byl občas trochu mimo já, tak budiž. Ale proč by jeho nezodpovědné chování měla snášet i ona?! A co to do něho do hajzlu vjelo, vždyť se dokázal chovat jako rozumný dospělý chlap, když o něco šlo. Ale to už ve mně začala klíčit nesmělá myšlenka, že právě, právě jen když o něco šlo jemu.

„Mám zavolat Davidovi?“ zeptala se Alžběta rozechvěle a já najednou nevěděl.

Skoro jsem ho nesnášel, do jakého vnitřního rozporu mě dostal.

Prásknout ho, nebo si to s ním vyřídit sám? 

Mám vůbec právo na to ho Davidovi prásknout?

Mám ho krýt jako s tou zlomenou rukou?

Nemám ho v tom prostě nechat vymáchat, ať si tu hubu nabije?

Budu se o něj pořád tak šíleně bát, ať už půjde o příliš rozbouřené moře, rvačku, nebo podobnou volovinu, jako je tenhle jeho nezodpovědný výjezd bez řidičáku?

Najednou jsem měl všeho dost. Dřív se mi ve vypjatých situacích chtělo hystericky smát. Teď jsem cítil jen únavu. Obrovskou vlnu únavy, která mě přelila a přinesla s sebou moje vystřízlivění. Ne, nebudu se klepat a starat se, ať si tu hubu třeba namele. Po městě ho hledat nemělo cenu. Nikdy jsem si neřekl o jediné telefonní číslo na nějakou tu Aňu, Helču, Fífu, Machyho. Proč taky?

„Jak chceš, Běto. Volej, nevolej, mně je to fuk. Já jdu domů.“

A skutečně jsem šel. Dal jsem jí pusu na tvář a stihl ještě zaslechnout, jak se Eli nahoře v pokojíčku rozplakala. Eli měla pláč posazený vždycky trochu níž než Ani. Už jsem holky na první dobrou po těch víc než čtyřech měsících jejich života spolehlivě rozeznal.

Chtěl jsem jenom zalézt do ložnice a nebýt. Nevnímat a na nic nemyslet. Nic neřešit. Pro jednou nic neřešit. Ale Jáchym i Kamil už byli doma a oba na mně pochopitelně poznali, že se něco děje. Zatáhli mě do obýváku a vyzpovídali. Ani jeden z nich se netvářil nadšeně. Dobře věděli, jaké následky to pro Damiána mohlo mít. Od prostého zaplacení pokuty, až po…

Jako by mi Jáchym četl myšlenky: „Pokud ho jenom zastaví a nic neprovede, tak je to pokuta do padesáti tisíc a ten řidičák si dodělá v lepším případě za rok, v horším za dva.“

„Pokud to někam nenaboří a nebude to bráno jako obecné ohrožení,“ dodal Kamil a pokračoval, „to je ale debil! Za chvilku bude potřebovat právníka jenom sám pro sebe.“

„Co po něm chtít, je to ještě kluk,“ prohlásil Jáchym.

„Je dospělej!“ odsekl jsem mu a on se ušklíbl a ucedil, že je fajn, že advokáta už Damián má.

A tak jsme tam seděli přes půl hodiny, než mi znovu zazvonil mobil a Běta mi oznámila, že Damián právě v naprosté pohodě zacouval zpátky do garáže, a aniž by se obtěžoval za ní zajít, vyrazil patrně ke mně.

Jedna z nejdelších čtvrthodin v mém životě.

Přišel, jako by se vůbec nic nestalo. A možná jsem já měl dělat, že se nic nestalo, protože ta naše následná hádka byla hrozná. Pro mě trapnější o to, že byla před Jáchymem a Kamilem, které do ní Damián nakonec zatáhl také:

„Kamile, však ty jsi taky pro každou srandu. No tak jsem trochu povozil holky. Vzal jsem je domů, a když si toho auta všimly…, ty papíry už přece skoro mám,“ dožadoval se nějaké pomoci, ale Kamil jen pokrčil rameny.

Povozil holky, jenom holky? A vzal je domů? Domů?! V mozku mi to kříslo a už jsem jel nanovo. Nezodpovědněj, blb a tak dál. Nic hezkého, až mě Kamil vzal za rameno a zarazil. Kupodivu nic neřekl mně, ale odpověděl Damiánovi:

„Sorry, Dami, ale já pár fotek mrtvol po bouračkách ve spisech viděl. Takže ne, nezodpovědnost v tomhle směru neberu.“

„Jáchyme, co to hraní přes zákaz, to taky nebylo v pořádku, že ne, a šli jste do toho,“ obrátil se Damián i k němu jako k odvolacímu soudu.

Ale ani Jáchym ho nechtěl nějak utěšovat:

„Víš, Damiáne, je v tom trochu rozdíl. Jestli to necítíš, tak je to těžký ti něco vysvětlovat. Ale vezmi si, kdybys to vážně někam napasoval. Nebo do někoho. Spoléhal bys zas na Honzu, že ti pomůže?“

„Jak to myslíš?“ zeptal se ho Damián a po očku na mě mrknul.

První pohled, po všech těch ošklivých slovech, která jsme si řekli. Tak ano, vím, že ze mě netryská gejzír zábavy, ale ‚nudnej srab‘ – to snad taky nejsem jenom proto, že jsem chtěl, aby si nejdřív udělal papíry.

„Přemýšlej trochu. Nezaplatil za tu tvou minulou pitomost trochu moc?“

„Jáchyme, nech ho,“ zavrtěl jsem hlavou. Dostávali jsme se někam, kam jsem vůbec nechtěl. Já mu tohle nikdy neměl v úmyslu vyčítat. Udělal jsem to sám a dobrovolně.

„Jsme ho koupili zpátky, tak o co jde?“

„Já ale nemluvil o saxofonu. A jestli to doopravdy nechápeš, tak jsi pořád ještě dítě.“

Stál tam najednou jinak, než když jsme se začali hádat. Ne tak bojovně, naopak. Vyjeveně. Schlíple. Možná už ten svůj prvotní postoj, totiž že dojel a nic se tedy nestalo a je to přece jeho auto, začal trochu přehodnocovat. Ale spletl jsem se. Uraženě odsekl, že dítě není, že se teda omlouvá a jde spát.

„S tím dítětem jsi tomu moc nepomohl,“ otočil jsem se po Damiánově odchodu na Jáchyma, „na tohle je extra citlivý.“

„Však on se taky nezblázní,“ zkonstatoval Kamil. „A jdu do peřin, přijď brzy, Jáchyme.“

Nenápadné naznačení, aby se mnou nezůstával moc dlouho? Ne, tohle jsme mezi sebou měli vyjasněné dávno. Spíš vlídné naznačení, klidně s ním ještě chvilku zůstaň, já žárlit nebudu. Tohle bylo naše přátelství. Ta důvěra mezi námi.

Celou dobu své hádky s Damiánem jsem stál, on také. Kamil si střídavě sedal na područku křesla, aby co chvíli vystřelil do stoje, jen Jáchym se nevzrušeně ani na chvilku nezvedl z gauče. Přisedl jsem si k němu a položil mu hlavu na rameno:

„Můžu se na chvilku opřít? Asi to teď potřebuju. Jenom se o někoho opřít.“

„To víš, že jo. Vždycky. První hádka bývá nejhorší. A Damián je dost impulsivní. Dřív mluví a dělá, než myslí. Litovat toho bude, až se mu to rozleží, uvidíš.“

Tak kéž by, Jáchyme, kéž by. Protože ho pořád mám moc rád, i když…

„Jáchyme, měl jsi někdy pocit, jako by tvůj život byl jedno velký schodiště? Že prostě musíš jít pořád rovně vzhůru a ty jdeš, ale najednou se to schodiště rozdvojuje a ty zaboha nevíš, na kterou stranu se dát?“

Jáchym se měkce usmál: „Když nevíš, na jakou stranu, tak jdi vždycky doleva.“

„Proč doleva?“

„Tam je přece srdce, ty pako. Tak jdi za ním. Bude to zas fajn, uvidíš.“ 

Už jednou mi něco podobného radil. V naprosto jiné situaci. Já poslechl a stálo to za to. Jenže dá se tohle spravit sexem, i kdyby to byl ten nejlepší na světě?

Z deníku

Bylo to moc hezký, ani psát o tom nechci, stejně na to nikdy nezapomenu.

Ve škole jsem byl tak mimo, že jsem chytil kuli z diktátu. Matěj dost nechápal a ptal se. Určitě mu o tom budu vykládat. Ani holkám ne. Jsem rád, že jsou pro změnu zvědavý i na někoho jinýho. Možná ze zoufalství nás pozval k sobě domů, aby už daly pokoj. Bylo mi ho líto, jak se ptal, jestli půjdu taky. Když jsme spolu na matice sami, tak mi přijde víc v pohodě. Nejsme vyloženě kámoši, ale když už mi ho Matěj dal na starost, tak holt jo. Zatím jsem se s tím zrovna nepřetrhnul, proto jsem šel. Na chvilku. Ukázal nám posilovnu. Asi mu to dělalo dobře, bydlí fakt slušně. Holky tam na těch strojích začaly blbnout a on se zeptal, jestli to nechci zkusit. Ale musel jsem letět. Asi jsem o dost přišel, protože obě mi druhej den líčily, jak super má auťák a jak ho ukecaly, aby je svezl. Čekal bych, že se ve třídě bude nějak naparovat, že s tím přijede třeba do školy, aby viděli i ostatní, ale ne. Spíš mi připadá něčím hodně křísnutej. Jak říkám, kámoši zrovna nejsme, po matice občas pokecáme, jenže s ním mám ten samej problém jako skoro se všema. Jsou prostě lidi, se kterýma si rozumím líp. Zeptal jsem se ho, co mu je. No a nedivím se. Mě by máma přerazila, kdybych sednul do auta bez papírů.