A v hodině s půlnoci odbité, Heřman vyměnil svou duši a její slávu za život pozemský. „Mé vyobrazení do knihy vepíšeš, já sám ruku tvou povedu.“ První podmínka. Kývl na ni. „Mým služebníkem se staneš a duši svou odevzdáš.“ Druhá podmínka. Kývl i na ni. „Hříchem, za který pykat teď máš, se zaprodáš, se mnou ulehneš a smlouvu tak zpečetíš.“ Třetí podmínka. Heřman zaváhal… Však už byl daleko, teď nešlo couvnout. Slovo vyřčené už nevrátíš.
Odvrátil se od portrétu, s bolestnou vzpomínkou došel k oknu. Ruch večera a přicházející noci ho nelákal. Měl pár známostí, letmých a na konci vždy bolestných. Uzavřel se do sebe, soustředil veškerou svou energii na práci. Znásobil svůj majetek, těšil se z drobností, ale nic už nečekal. Bílá záře krátce protnula tmu, sáhl po komunikátoru. „Co se děje, Vintne?“ „Neznámé plavidlo skočilo, ale v závěsu stáhlo ještě jedno. Zřítila se.“
Rázem z elektrizované atmosféry vyšlehne blesk! Tímto okamžikem začíná krátký, ale šokující výjev. Standa, do té doby němý a nehybný, najednou vyletí ze židle jako čertík z krabičky, nadechne se a rozeřve se jako tragéd, který chce heroickým hlasem rozbourat divadlo: „Tondo!!! Ty si myslíš, že já bych něco takovýho… Já tobě, kamarádovi, že bych udělal takovej podraz?!?!?! Tak tos mě tedy nasral!!! Ty čuráku, ty si myslíš, že bych byl takovej vůl, že bych dal sedmašedesátiletými člověku dělat takovouhle práci, když z ní mám já sám ve třiceti zamotanou šišku???!!!“
VAROVÁNÍ:
Venku, třeba ve skateparku, jsem se přistihl, jak po očku sleduji jiné kluky. Obzvláště ti ve skejtovém oblečení a machrovsky nasazených kšiltovkách s rovnými kšilty vyvolávali zvláštní mrazení v těle. Nakonec jsem si ve skateshopu pořídil snapback s koženým kšiltem, nasazoval si jej na hlavu při svých utajených sexuálních hrátkách a vždy docílil nádherných orgasmů. Někdy jsem kšiltovku položil před sebe, moje cákance končily na ní, částečně jsem je slízával z koženého kšiltu a zbytky na ní zasychaly.
S těmi slovy zvedl peřinu, odkryl svoji nahotu a já uviděl tu krásu, po které jsem tak dlouho toužil. Jeho velký, silný úd trčel do prostoru jako betonový stožár z hustého houští. Jeho tělo i přes prodělané problémy bylo stále celkem zachovalé a dávalo najevo, že až přijde čas, bude opět ve formě jako dřív. „Vidíš, co jsi způsobil? Pomůžeš mi s tím? Prosím."
„Leo, volá tě Mirek. Neptej se mě, co chce, protože jsem mu nerozuměl,“ odžvatlal Daniel lízlým tónem a ukázal ke grilu, kde Mirek stál. Já se na Dana podíval jako na svatý zázrak a musel si dát při tom bacha, aby mi šokem neupadla čelist. Leo vstal a bez jediného slova, jen s poklepáním mého ramena a úsměvem na rtech, šel za chlapama ke grilu. Terka se snažila nevyprsknout smíchy a pořád po nás blbě koukala. Takovým tím pohledem, když se díváte na koš plný roztomilých štěňátek nebo koťátek.
Prebudil som sa v malinkej tehlovej miestnosti so špinavým matracom a k tomu zviazaný. To som si zavaril. Začal som so sebou hádzať, kričať, ale nič nepomáhalo. Ako by aj mohlo? Tí ľudia mali prax. Keď ma začalo od kriku bolieť hrdlo, prestal som kričať a začal sa obzerať okolo seba. No, obzerať je možno silné slovo, okolo mňa boli štyri steny a na jednej z nich boli dvere. Okno tam nebolo žiadne. Tri zo stien vyzerali ako pristavené neskôr, aby sa väčší priestor rozdelil na malé cely. To bolo asi všetko, čo som dokázal vypozorovať. Teda, zo stropu ešte visela žiarovka, ale vypínač tam nebol.
Překvapeně zamrkal na kluka, kterýho měl před sebou. Tak to byl dobrej fór – jeho ex tu před ním stál jak špatně vyřezaný svatý někde u polní cesty, evidentně po tom, co zas dostal košem od nějaké své další známosti, a asi čekal, že si navzájem padnou do náručí – všechno zlé pak bude zažehnáno a svět bude stejný jako dřív. No ještě to tak, to by mu chybělo ke štěstí!
Mladík se podíval na tvář toho, kdo se právě stal svědkem jeho tajemství. Viděl všechnu bolest, smutek, strach i slzy. On sám taky plakal. Přitiskl hlavu k jeho krku, ovinul mu kolem něj ruce. „Mám strach.“ „Půjdu s tebou, budu vždycky u tebe, slibuju.“ Teo ho ještě pevněji sevřel. Lukáš to bral jako ano.
Lukáš měl sklopené oči, protože se momentálně naplno zaměstnával tím, že v iPodu vyhledával svou oblíbenou písničku. Sakra, taky bych si to tu mohl trochu promazat! Když na chvilku zvedl pohled od displeje, aby se ujistil, že je cesta před ním pořád volná, projel jím jako blesk šíleně zvláštní pocit takového… podivného bezčasí. Promíchání realit. Na chviličku měl neuvěřitelně silný dojem, že je mu zase osm… a zároveň třináct… a zároveň šestnáct… Majo…? To není ani možný… Tak přece… „Majo?!“ hlesl Lukáš a přes tu hudbu, co mu stále zněla do uší, si ani nebyl jistý, jestli to řekl nahlas.
Probudilo ho teplo ranního slunce. Protáhl se a vstal. Rozhlédl se. Na místě, kde poprvé otevřel oči, byl už stařec v plné práci. Světlonoš opět seděl opodál na patách, opřený rukama o trávu a pozorně sledoval starcovu činnost. Stařec zaníceně hnětl hlínu a tvořil z ní tělo. První se zvolna vydal od lesa přes louku k nim. „Tak, hotovo! Ještě dát život,“ oprášil si stařec ruce.
Hynkův poslední rok byl něco jako rafinovaná potměšilost toho boha, co v něj moc nevěřil, ať už to byl kterýkoliv. Nejdřív ten obskurní pohřeb s věncem od prezidenta a komicky smutným ministrem kultury. Hynek celou dobu viděl před sebou trenky starého básníka a podezíral ho z toho, že tu někde poletuje, strašně se řehtá a mává mu s nimi před očima. Jednu chvíli měl pocit, že i cítí toho Sauvage. Výhodou bylo, že nebulel a smuteční projev, kterého se chtě nechtě musel jako jeho oficiální životopisec ujmout, zvládl důstojně bez trapného štkaní.
„Podívej, tady, jak ti ústí močová trubice, můžu zajet napravo i nalevo, asi tak půl centimetru od špičky žaludu, není to nijak moc citlivé místo,“ řekl a zároveň mi to místo jemně masíroval prstem. „Pokud bys chtěl trochu intenzivnější požitek, můžu zajet z boku žaludu, jak je tady po stranách krásně zaoblený,“ a prstem mi přejel boky žaludu kolem jeho špičky.
Miluji tě.
Po vybalení jsem šmejdil po baráku a objevil jsem pěknou, velkou pomlázku. Když jsem s ní švihl, pěkně zasvištěla. V té chvíli jsem pojal myšlenku, která se měnila velmi rychle v touhu praktikovat obvyklou velikonoční tradici. Věděl jsem, že Tobi dělá něco v kuchyni, tak jsem se potichu vplížil a spustil známou velikonoční koledu: „Hody hody doprovody, dejte vejce malovaný…“
„Posral? Cos posral?“ udivil jsem se tomu, co řekl. Nedokázal jsem pak jen tak ležet. Rozsvítil jsem hned lampičku na nočním stolku, otočil se k němu a opřel se o loket. Daniel si pažemi zakrýval obličej a prsty si zajížděl do vlasů. Když jsem slyšel tiché zakňourání, došlo mi to. Plakal…
Niekto by povedal, že to, čo robím, je zlé. Nespravodlivé. Možno až hnusné. Áno, takých ľudí by sa určite našlo veľa. Ale poviem vám jedno – ich názor ma ani zamak netrápi. O tom, či robím správne alebo nie, rozhodne len ten hore. A ak bude treba, tak príde boží trest. A možno nie, možno som ho dostal vopred, vytrpel som si predsa dosť. A keď sa nad tým tak zamyslím, tak to mohol byť aj plán. Veď, ako sa vraví, Jeho cesty sú nevyspitateľné.
Dovolte, abych se představil. Jmenuji se Hugo, je mi 28 let a krom spousty jiných zálib se též rád dívám na filmy. Baví mě detektivky, sci-fi a fantasy, ale i různé dokumenty týkající se cizích jazyků, metod učení, ale třeba i společenských nebo duchovních témat. Sleduji filmy občas i v angličtině s titulkama a shodou náhod znám i dva frajery, co nějaké ty titulky už za svůj mladý život vytvořili. Líbí se mi. Nejen edukativním a poutavým obsahem svých videí, ale samozřejmě i tím, že jsou to oba po čertech pěkní kluci.
Benovi se vůbec nechtělo zvedat z postele, když slyšel, jak někdo zvoní. Samozřejmě ho napadlo, kdo by to mohl být… Ale to by mi snad nejdřív napsal, že sem jde, ne? Nebo by se zeptal, jestli chci, aby přišel… Třeba je to jenom pošťačka… Jenže jediný pohled do kukátka mu na všechny úvahy odpověděl… a taky mu, proti jeho vůli, maličko zvýšil tep.
Ten kluk ze včerejška pořád ještě seděl za recepčním pultem a zrovna vyplňoval něco v ohmatané knize hostů. Když zvedl hlavu, jeho úsměv bez varování vypálil raketovou střelu, řízenou přímo na teplo motoru! Cítíl jsem ten zásah v hrudi – jako vždycky, když jsem potkal někoho osudového, z jehož krásy se mně podlamovala kolena. Pár vteřin jsem nutně potřeboval na vzpamatování, vzápětí však bolest vystřídala eufórie, jako bych si prásknul džojnta. „Name Viktor?“ ujistil se hoch a udělal na prstech symbol vítězství. Přikývl jsem a oba jsme se na sebe usmáli. „I'm Mike,“ nabídl mně ruku na tykání.
Ale teď, teď už to měl za sebou. S ulehčením šel otevřít okno, sedl si na parapet a díval se do dáli k přístavu. Všechno, co ho tížilo, najednou vylétlo vzhůru k nebi a do pokoje se po dopoledním dešti opřely paprsky jarního slunce. Nastavil jim tvář a usmál se. Tam někde v dálce na modré hladině na něj čekalo jeho tisíc lodí. Vítr mu čechral vlasy a jemu bylo krásně.
„Hmm, tak přitvrdíme,“ řekl a rukou zajel do kraťasů, pod kterými už jsem neměl nic než tvrdnoucího čuráka. Bylo to poprvé, co mi držel péro jiný kluk. To už Dan nevydržel, povalil mě do trávy a začal mě hladově líbat. Vracel jsem mu polibky a strhával z něj tričko. Na nedaleké cestě jsme uslyšeli smích a podívali se na sebe. Dan měl v očích nevyslovenou otázku, jestli se teď neztratilo kouzlo okamžiku. „Pojďme dovnitř,“ řekl jsem.
Jako vždycky v emočně vypjatých situacích, kdy je to tak trochu trapné a já nevím, co vlastně říct, jsem měl chuť se začít hystericky smát. Protože já to najednou viděl docela jasně, proč byl na mě Damián tak strašně naštvaný. Někdy stačí jen vidět, jak někdo jiný dělá stejnou chybu jako vy sami. A náhle jsem věděl, že promluvit musím a taky, co bych měl říct.
Brzo ráno probudil Eremuse, byl ztuhlý, ale spokojený. Mladík spal celou noc přitisknutý k jeho hrudi. Slyšel Sertuma s Litorem, jak se milovali. Doufal, že ráno bude vše v pořádku i v Sertumově duši. Mladík se mu podíval do očí, něžné hnědé oči se vpíjely do těch jeho. Políbili se, beze slov setrvali v klidu té chvíle.
Strana 49 z 100
