Filtr povídek

Ohlédl se. V dálce spatřil postavu, silueta se rychle blížila. Měl trochu strach a bylo to vyrušení z jeho klidu. Otočil se zády k příchozímu a svým tempem pokračoval k nádraží. Muž ho došel a zpomalil, nic neřekl, jen s ním držel krok. Michal začal být trochu nervózní, přece jen byli ještě pěkný kus od místa, kde lesík prořídne a už je vidět malé nástupiště. Nervozita a nepozornost mohly za to, že zakopl. Sotva stačil dát ruce před sebe.

Začali jsme společně blbnout. Naše těla se různě proplétala, dotýkala, vzájemnému kontaktu se nedalo vyhnout. Přitom mým tělem vždy projela vlna vzrušení. V nestřeženém okamžiku mne Marek políbil a očekával moji reakci. Překvapil jsem sám sebe, svůj nenadálý chtíč, své hříšné myšlenky. Polibek jsem mu vrátil. Začal mi hladit mé bradavky, tělo, líbat na tvář. Jazykem dráždil již vzrušením vztyčené bradavky. Jemně kousal do ušních lalůčků. Moje tělo bylo v absolutním napětí.

„Na Vánoce přijedeme domů, ať už to s tou vysokou dopadne jakkoliv,“ vrátím mu ten původní úsměv. „Takže si tohle všechno,“ máchnu rukou kolem dokola, „určitě střihneme znovu, když budeme chtít.“ A já teda věřím, že budeme chtít! Naši trojici svatoušků, jak nám říkala moje babi, nerozdělilo za těch zhruba čtrnáct let, co se známe, nikdy nic, tak se přece nebudeme bát toho, že se na tom za pár měsíců něco změní! Pravda, těch čtrnáct let jsme ale taky až na výjimky trávili pořád pospolu, zatímco za pár měsíců, po prázdninách, budeme bydlet každej jinde…

Dnes je od rána Páníček divný, potutelně se usmívá a já nevím, co od něj čekat. Pokud vím, nic není v plánu a plním své běžné domácí povinnosti. Večer dostávám rozkaz všeho nechat, jít do herny, nasadit si škrabošku a připoutat se na kříž. Provádím ihned, co jest po mně požadováno, a Albert se zase zmenšil. Nic nevidím, ale vnímám ho v místnosti, jak něco dělá. Tehdy kdy mne sundává z kříže, jsem už celý natěšený. Musím dát ruce k tělu a někam mne vede. Když mne zastaví, začne mne čímsi omotávat a to docela pevně. Když dojde se svou činností k mému pasu, musím si kamsi lehnout. To už vím, že mne omotává látkou, zřejmě bavlněnou.

Jeho ruce na mých zádech a pode mnou vzpínající se tělo… Chtělo se mi zešílet. Hluboko v podvědomí blikající kontrolka, že přece jen takhle nechci k orgasmu přivést ani jednoho z nás.

Ovšem Bořkovi to nejspíš secvakne, neboť se ke mně Jony má jako nadržený kocour k hárající kočce. Ne, až tak okaté to není. Nicméně zcela normálně se bavíme. Můj přístup k němu je odměřený, nechci totiž hned vypadat jako uslintané děcko před výlohou cukrárny. Hodlám ho trošku podusit, to už jsem ostatně říkal, ale opakování je matkou moudrosti.

Sorin si prohlížel bělostné tělo, jež tak dobře znal, ale poprvé byl udivený, že po tolika bojích na něm nebyla žádná jizva. Hebké, dokonalé a žhavé. Cítil snad jen svůj žár, svůj tepot srdce? Stále jej překvapoval a vždy, když se propojili, cítil, jak jiné je milování s nadpřirozenem. Silnější a emotivnější, a přestože je hrabě tvor bez srdce, cítil z něj žár opětované lásky a souznění, které s žádným jiným živoucím člověkem nezažil. Byl to anděl s černým srdcem, jež nebilo, a ebenovými křídly, které nemohl roztáhnout.

Vyrazil jsem ven. Šel jsem se podívat na Kazatelnu. Tenkrát mi to tu všechno připadalo větší, prostornější… Schody na Kazatelnu byly teď ještě ošoupanější. Vylezl jsem nahoru. Rozhled už skoro žádný, stromy už ji přerůstaj, a to je docela vysoká… Otočil jsem se zpátky a leknul jsem se. Slávek pod Kazatelnou. Díval se na mě. Má pořád stejnej úsměv a pořád je to pěknej chlap. „Myslel jsem si, že půjdeš sem. Chtěl jsem s tebou mluvit. Chtěl jsem ti to vysvětlit…“

Zavřel oči a rozplakal se. Nevnímal lidi, kteří procházeli kolem něho, jen svou bolest, vpíjející se do mohutného kmenu. Až ruka na jeho rameni a klidný dědův hlas ho přivolaly do reality. „Mirku.“ Otočil se, pohled světle modrých očí ho pohladil. Opustil strom a vrhnul se dědovi do náruče. „Chlapče, pojď domů.“ „Ještě chvíli bych tu chtěl zůstat, potom…“ „K nám domů,“ dodal děda.

Amit sa krčil v rohu miestnosti a snažil sa potlačiť slzy. Zaprisahal sa, že nebude plakať, tú radosť správcovi neurobí. Stále nedokázal prijať to, čo sa dnes stalo. Ešte dnes ráno bol slobodný človek. Teraz má jeho život, jeho slobodu, rovnakú cenu ako dva kone a mešec zlata. Pri tejto myšlienke už nedokázal ďalej zadržiavať slzy, v srdci sa mu množila nenávisť. Nedokázal pochopiť, ako mu to mohol otec urobiť…, predať ho… ako nejakú vec… rovnako ako dýky, ktoré ešte dnes ráno priniesli na trh s úmyslom ich predať.

Blíží se Štědrý den a já běhám po nákupech, po dlouhé době jsem venku. Mám za úkol připravit štědrovečerní večeří i vyzdobit byt jako každý rok, proto to nakupování. Využívám situace a kupuji i dárek pro Páníčka. Mám šílený nápad, který by se mu mohl líbit anebo ho rozčílit. Jak ho znám, tak v první chvíli se zlobit bude, ale nakonec bude potěšen. Vše, co jsem chtěl a potřebuji, mám, tak už může přijít ten den.

„Nezlobím,“ vtiskl jsem mu na hřbet té ruky na mém rameni rychlou pusu a byl rád, že neucukl. A že když jsem vstal, nechal se obejmout a políbit na ústa. Oblečenému mu to nejspíš vůbec nevadilo. Naopak se ke mně přitulil a já si tak se zavřenými víčky chvilku vychutnával jeho rty.

„Sebeobranu? Spíš za útok,“ vmísil se do hovoru Marek. Málem jsem po něm vyjel znova, naštěstí to Taxi (v mé hlavě mu tahle přezdívka asi zůstane) zachránilo. „Hej klídek, přece nechceš jít do vězení za těžké ublížení na zdraví způsobené peněženkou,“ bavil se.