Filtr povídek

To, že se nám nelíbí to, co se nám právě děje, ještě neznamená, že to není úplně přesně to, co se nám právě dít má.

„Musíš si na recepci pro žetony, jinak se nevysprchuješ,“ upozornil ho. Tom se zasmál a prohlásil, že doufá, že tam bude ta roztomilá paní. Naštěstí nebyla. Radši šel s ním, aby zas nevyváděl nějaké skopičiny. A taky proto, že i on si tu teplou sprchu s ním dát chtěl. Ve vší počestnosti samozřejmě. Ale dívat se, tomu stejně neodolal. Ani tomu, umýt mu alespoň záda, protože ve sprchách byli sami.

Cestou ke stromům pokračoval ve své veselé náladě: „Ty jo. Super večer dneska, co?“ „Jo,“ odpověděl jsem a opatrně se dotknul jeho hřbetu ruky. Dělal, že nic. Došli jsme do temného koutu ke křoví. Doléhalo sem ale slabé světlo vzdálené lampy, takže bylo vidět, jak si rozepnul poklopec a hrdě vytáhnul svou chloubu, která se zaleskla ve slabém světle. Taky jsem vytáhnul svoje nádobíčko. Byl jsem tak vzrušený, že jen stěží. On zatím spustil do trávy před sebe opatrně a pomalu svůj proud.

Začátek krásného dne se záhy změnil pro desítky tisíc lidí v peklo na zemi. Hořící inferno dvou věží na Manhattanu si budou pamatovat do konce života. Panika, strach a zoufalství, boj o přežití, hledání svých blízkých a zase zoufalství se plížily všude okolo stejně jako všudypřítomný prach, který se zvedl po pádu Dvojčat. Fiktivní příběh dvou zoufalých mužů, již už ztratili víru, který vám nabízíme, by mohl být jeden z mnoha, které se tenkrát odehrály.

Stáli na chodbě a čekali. Ve dveřích kanceláře vyšetřovatelů se objevila mladá dívka s dlouhými hnědými vlasy. Sam si ji pozorně prohlédl a na chvilku se zamyslel. Docela se podobala dívkám z případu, s nímž se první dny seznamoval po svém příchodu. I výškou byla mrtvým dívkám podobná. Jenže tahle přišla kvůli smrti Viktora. Už ho předtím napadlo, zda třeba nemají oba případy něco společného, jenže bez důkazů nemůže nic takového potvrdit, ale ani vyvrátit.

To bylo vše, co mu na to černovlásek mohl říct? Sakra, on mu odevzdal své tělo, a to jediné, co mu po tom řekne, je, že se má chystat a že mu vyčistil boty?! Do očí se mu začaly tlačit slzy. Štvalo ho to, protože nechtěl brečet jako mimino kvůli něčemu, co měl očekávat. Proč by to pro Oliviera mělo znamenat něco víc? Proč by o tom měl chtít mluvit? Takhle to mělo vypadat u přátel s výhodami, tohle bylo přesně ono, jenže tohle Šimon nechtěl…

Po zbytek zhruba pětiminutový chůze nemluvíme – správně odhadl, že když vůbec netuší, která bije, bude lepší, když bude mlčet… Vydrží mu to ale jenom do tý doby, než před jedním relativně obyčejně vypadajícím vchodem zastavím a potutelně na Matese mrknu.

Sam při tom vyzpovídání Romana úplně zapomněl na to, v jakém stavu se nachází, a znovu se po těch slovech začervenal. Mezitím, co snídal, na sebe stihl navléct aspoň boxerky. I tak byl pořád skoro nahý a ulepený po předešlé noci. Těm horkým rtům však nešlo odolat a polibku se vůbec nebránil.

Olivier si užíval blízkosti jeho těla s pocitem, že se už nemusí ničeho bát. Všechny obavy se ztratily po přiznání, které sice nevyšlo z Šimonových úst, ale jeho tělo a činy dokazovaly, že obavy a nejistoty, které si celou dobu nalhával, byly zbytečné. Proto se plně oddal polibku i laskání a svět kolem něj ztratil svou šedou barvu. Byl najednou krásný, barevný, protože v něm byli jen oni dva.

Díval se, jak knoflíčky jeden po druhém kloužou z dírek, jak odhalují bledou kůži pod košilí, kousek po kousku. Když košile nakonec lehce sklouzla na zem, přistoupil k Rubenovi a rukama se dotkl jeho hrudi. Prsty přejel po tmavých chloupcích, pak pomalu zamířil k vztyčeným bradavkám. Políbil Rubena pod rameno a dlaněmi pokračoval přes ploché břicho. Proužek chloupků pod jeho prsty ho navedl až k okraji kalhot.

Přikročil k mladíkovi, jemně ho vzal do náruče, přitiskl k sobě. Nedokázal zadržet spokojené zamručení. Vyskočil oknem. Věděl, kam míří a jaké to může a asi i bude mít následky, už nemohl couvnout. Uvědomoval si, že letí, ale silné paže ho držely pevně.

Kapitán se na svého syna dlouze zadíval. Tak Declan chce radu. Zrovna po něm. Snažil se ho chápat, protože z pohledu toho staršího viděl, že to, před čím ten kluk tak dlouho utíkal, ho o to rychleji dohonilo. Bylo mu ho líto. A litoval v tu chvíli i Marka, který se nevědomky namočil do hrnce s medem a ještě o tom navíc ani neví. Tohle se nepěkně zamotalo.

„Víš, jak jsem ti říkal, že znám hodně různejch doučovacích metod? Tak tahle na tebe tenkrát očividně nezabrala… Čili vyzkoušíme jinou.“ A než se stihne zeptat, jakou, nebo spíš v jeho případě prohodit něco posměšnýho, přetáhnu ho tím páskem přes podbřišek. Zatím ho má chráněnej trenýrkama i tričkem, i tak se ale hodně lekne a cukne sebou. A to jsem přitom schválně mířil vejš, než hodlám zamířit vzápětí.