Doučovací metody 2 – Matýsek

Dojdu z toho posledního doučka od Ády tak akorát k sobě domů, teprve otvírám domovní dveře a už mi od něj vibruje v kapse zpráva. Musím se zasmát, hned jsem si říkal, jestli si toho vzkazu na těch vytištěnejch slovíčkách všimne! Nějak beze mě nemůže vydržet, co?

A: Něco sis tu zapomněl!

M: ahaa, vidíš. jsem si ani nevšim! 😱

A: Se pro to stav.

M: to je dobrý, to já to ani moc nepotřebuju… 😉

A: Ok, jak myslíš. Ve čtvrtek tě z toho ale vyzkouším.

M: a co když mi to nepude? 🙊

A: Bejt tebou, na tuhle možnost rovnou zapomenu…

M: si asi trochu zapomněl, že si to můžu vytisknout znovu, ne? 😋

A: To, že si to vytiskneš znovu, ještě nezaručuje, že tím zkoušením projdeš.

M: se uvidí…

A: Uvidí. Takže ve čtvrtek v pět u mě.

M: já vím, kdy mám přijít! 😤

V podobným duchu jsme si pak psali následující dva dny. Né vždy přímo takhle, většinou jsme se jednoduše poznávali, ale často to sklouzlo k nějaký větší či menší provokaci. Nehorázně mě bavilo to jeho vyhrožování a jsem si jistej, že jeho naopak bavilo to mý neustálý pošťuchování…

Konečně máme čtvrtek, a tak letím po škole rovnou domů. Po těch dvou dnech je mi jasný, že minule to bylo mezi mnou a Ádou jen takový oťukávání. I když jsme to ani jeden nepřiznali, byl to trochu šok, že jsme se tak najednou ‚našli‘.

Přišlo mi, že on se pořád hlídal, aby na mě nebyl zas tak moc tvrdej. Protože i když jsem ho provokoval, on samozřejmě nevěděl, jak to mám, a jestli pak s křikem neuteču. A já se zas maličko krotil v těch svých komentech, protože jsem měl strach, aby si na mě nevybíjel nějaký komplexy. Jenže fakt nevybíjel a vždycky, když jsem stáhl uši, tak přestal. Takže je to tentokrát mezi náma dost jiný. Já teď vím, co od něj můžu čekat, a on ví, že to vím a stejně chci za ním přijít, takže se nejspíš tolik ostýchat nebude.

Furt nad Adámkem přemýšlím. Já nejsem zrovna dvakrát tajemnej, řeknu vždy první kravinu, co mě napadne. Takže minimálně každej druhej tak nějak ví, že jsem na kluky, ale on? No to je mi záhada! Jako nic jsme spolu přímo neměli, takže fakt nevim, tohle ‚týrání‘ mě se mu může líbit, i pokud je na holky… Nechám to být, ať to je, jak chce.

Nejsem si jistej, kam až to tentokrát dojde, a tak se doma náležitě připravím, psychicky i fyzicky. Pořádně se umyju a snad půl hodiny vybírám jenom trenky. Moje psychická příprava zahrnovala především předchozí dva dny učení. Kdepak, je mi jasný, že se to ‚doučování‘ nakonec zvrhne, ale až budu JÁ chtít.

Ten pocit nadřazenosti mu nedaruju, schválně mu nedám žádnej důvod, aby mohl tu hodinu převrátit, a po tom našem psaní si jsem sakra jistej, že to doučování protrpí. Ještě že jeho máma bývá doma fakt málokdy, takže vím, že se nemusíme krotit s časem.

Pět minut před pátou už zvoním na zvonek s potutelným úsměvem na rtech, no jen počkej, chlapečku, možná že jsem to já, kdo skončí na kolenou, ale tuhle situaci řídím!

Když sahám po klice, abych mu otevřel, ještě mi na rtech hraje úsměv. Tak za pět minut pět? Ještě předevčírem bych skákal blahem, že si vzal to mý napomenutí k srdci a dal si záležet, aby přišel včas – ale dneska už vím svý. Nejde sem včas, protože by mu bylo trapný přijít zase pozdě. Kdepak. Jde sem včas, protože mě chce rozhodit. Nehodlá mi prostě dát ani ten nejmenší důvod, abych mu mohl něco vyčítat – začíná s tím pěkně zkraje a stopro to bude pokračovat tím, že umí všechny slovíčka, jak když bičem mrská, a že si extra dotiskl a vyplnil všechny cvika. Asi si teď myslí, jak mě převezl, kuliferda, a těší se, jak bude celý odpoledne na koni… Jenže to by platilo pouze v případě, že bych přesně s tímhle vývojem situace nepočítal. Což já počítám. Po tom našem dvoudenním vypisování jsem si o něm už udělal obrázek – Provokatér je jeho druhý jméno… Jenže to ještě nezná mý druhý jméno. A já se postarám, aby na něj dneska přišel.

Rychle ten svůj úsměv opanuju, nasadím kamennej ksicht – a otevřu mu dveře.

„No ne, to seš ty? Jsem tě čekal až za půl hodiny, takže na pět jsem si domluvil ještě někoho jinýho, haha…“

Navzdory těm řečem mu ale otevřu dveře dokořán.

Jenom se pousměju a raději to neokomentuju, aby mi snad něco neulítlo, kdepak, mě nerozhodíš! Zuju si boty a zamířím popaměti k němu do pokoje. Cítím na sobě ten jeho pohled a musím se žulit – no tohle bude ještě sranda!

Vybalím si všechny ty cvičení a slovíčka a vzorně jak správnej školáček vyskládám do komínku u něj na stole. Přidám pár propisek, mobil hodím schválně hodně nápadně do baťohu, aby viděl, jak VÁŽNĚ to beru. Sednu si s perfektně rovnými zády a to už mám vážně co dělat, abych se hned nerozesmál, když se ho s nevinným úsměvem a co nejlepší intonací ptám: „Tak co, kde začneme, Adame?"

Mám co dělat, abych nevybuchl smíchy, ale udržím se. Na to, abych se smál, ještě budu mít příležitostí dost a dost.

Sednu si vedle něj a zblízka se mu zadívám do očí: „Hele, vzpomínáš, jak jsem ti minule říkal, že nesnáším drzý lidi?“ A aniž bych mu dal čas na odpověď, rovnou pokračuju: „A vzpomínáš si i na to, co jsem ti řekl těsně potom?“

Při tý vzpomínce mi projede tělem vlna vzrušení. Sakra! Ne, nesmím se jím nechat rozhodit, né ještě ne, teď by vyhrál on a to nemůžu dovolit. Řekl jsem si přece, že to bude, až já řeknu, ne?

Sám je pěkně drzej, jak se mě snaží vyprovokovat, ale to mu nedaruju. Ne, ani náhodou!

Fajn. Zhluboka se nadechnu a vydechnu.

„No to si vzpomínám, žes říkal, že nesnášíš drzý lidi. Takže jsem si řekl, že to dneska nebudu, abys mě teda nesnášet nemusel,“ uculím se na něj, a i přes veškerou snahu to zadržet to nakonec nevydržím a rozesměju se. Né, tohle je fakt moc!

„No, jenže tou svou snahou seš ještě drzejší než obvykle. Takže teď přemejšlím, jestli to děláš naschvál, nebo…,“ nakloním se k němu ještě kousek blíž, „… nebo jestli to děláš naschvál.“

„Ty vážně ale nevíš, co chceš,“ ušklíbne se na mě Mates. „Tak když se neučím – je to špatně, když mám poznámky – je to špatně, a když je nemám, tak jsem podle tebe zas drzej! By mě teda fakt zajímalo, co bych měl dělat, abys byl spokojenej?!“ přimhouří na mě oči.

„A když ti řeknu, co máš dělat, abych byl spokojenej, tak to bez řečí uděláš?“ přimhouřím na něj oči taky – ale zvědavě.

Kousnu se do rtu, no je mi jasný, kam tohle vede, a pořád se část mě nechce vzdát, ale pěkně mě znejistěl.

„Noo… Bez řečí asi né…“

Tentokrát se uchechtnu nahlas, ne jenom sám pro sebe.

„Hm, tak v tom případě je ještě brzo, Matýsku. Počkám si, až to bude bez těch řečí. A zatím mi teda ukaž, jak jsi vyplnil ty cvičení.“

A opřu se do židle a natáhnu k němu ruku.

Zrudnu a podám mu ty požadovaný cvičení. Přistihnu se, jak zadoufám, že budou v pořádku, strávil jsem nad nimi několik hodin. Protože… No přece proto, že jsem chtěl mít navrch, ne?! No a možná… jenom trošku jsem taky chtěl, aby mě pochválil, aby měl radost, že jsem to zvládl.

Přejede mi lehce přes ruku, když si ode mě ty cvičení bere, a já se úplně po tom elektrickým náporu z jeho ruky zachvěju. Začte se na chvíli do papírů a já mám pocit, že se pod tím jeho letmým pohledem snad rozteču. Tolik k mýmu odhodlání zůstat tu hodinu hodnej!

Tak fajn, kašlu na to.

„Tak co, spokojenej? Adámku?“

Chviličku předstírám, že jsem jeho odpověď přeslechl, a dál koukám do těch papírů. Tak on mě bude zase provokovat s tou zdrobnělou verzí mýho jména? I když jsme si minule jasně určili pravidla? Nebo spíš – já jsem určil pravidla, že…

Očima přejíždím po těch jeho správnejch odpovědích a dávám si tím čas na rozmyšlenou. Protože tahle hra se dá hrát spoustou způsobů… a já si nejsem jistej, kterej vybrat. Kterej se mi bude ve výsledku nejvíc líbit. A taky… kterej se bude a zároveň nebude líbit jemu, haha.

„Popravdě? Fakt jsi mě překvapil. Že sis s tím dal tu práci. A že to máš dobře.“ Pak ty papíry pomalu odložím na stůl… a stejně pomalu k němu zvednu oči. „A teď si klekni k tý posteli. Moc dobře víš, za co.“

Ušklíbnu se. Vážně? Takhle rychle se nechá vyprovokovat? No to by ale nebyla žádná sranda, tak to né, chlapečku, to bys měl moc snadný!

Otočím se zas zpátky k tomu stolu a dělám, jakože nic.

„No, ale tady v tom druhým cvičení jsem si náhodou vůbec nebyl jistej, to bys mi měl ještě vysvětlit… Adámku…“

Mrknu do těch papírů, který cvičení myslí, a pak zpátky na něj. „Jasně, vysvětlím. Ale zřejmě toho potřebuješ vysvětlit víc. Některý věci jsi totiž očividně nepochopil už minule – a pořád v nich dost plaveš. Takže začneme tím, že ti převysvětlím tohle. Máš pět vteřin. Pak to bude horší.“

A s tím si šáhnu do kapsy kalhot – a vytáhnu kravatu. Tu, kterou už dobře zná.

Pevně semknu rty a hypnotizuju tu jeho ruku. Natočím se na židli k němu a zvažuju svý možnosti. Na jednu stranu nechci, aby to ‚bylo horší‘, jak říká, ale na tu druhou… Nechce se mi ukázat mu, že se mnou může tak snadno mávat, že mu stačí pár slůvek a já pokorně půjdu do kolen. Ne, kdepak. To ať se radši vzteká, to mu jde velice dobře.

„Neboj, já to chápu moc dobře, Adámku,“ řeknu a znovu na něj zúžím pohled.

„Jo? No moc to nevypadá! Kdybys to chápal moc dobře, Matěji, tak bys teď klečel tamhle,“ ukážu prstem, i když je to zbytečný, protože setsakra dobře ví, kde to je, to tamhle.

„No tak vidíš, a pak že to nejde, říkat mi Matěji, a ne Matýsku!“ šklebím se na něj a čekám. Ne, nebudu se bránit, ale nechce se mi ani za nic sklopit uši a poslechnout.

„Jak chceš, šanci jsem ti dal,“ věnuju mu přehnanej úsměv – a pak se na něj vrhnu. Přiskočím za něj, chytnu ho pod pažema a zvednu ho z tý židle tak rychle, že nestačí ani vyjeknout. Smýknu s ním kousek vedle, tak, aby se náhodou o něco nepraštil, kotníkem mu podtrhnu pravou nohu a kolenem ho nakopnu do levý. Má štěstí, že ho pevně držím, jinak by si pěkně natloukl kolena! Nečekám ale, až se z toho vzpamatuje, naopak si okamžitě kleknu za něj a tou kravatou mu svážu zápěstí za zády. Pak mu obtočím ruce kolem pasu, rozepnu mu kalhoty a stáhnu mu je ke kolenům, stejně jako předevčírem. Ale teďka je to trochu jiný – teďka sebou tak neháže. A taky má na sobě jiný trenýrky, takový… seknou mu, no. Takže ty mu zatím nechám. Ostatně, bude rád, že jsem mu je nechal…

„Ani se nehni!“ poručím mu, a aniž bych čekal, jestli přikývne nebo ne, začnu si rozepínat pásek na svejch kalhotách. Zaslechnu Matese, jak se prudce nadechne… ale ne, Matýsku, to se pleteš, týhle odměny se ještě nedočkáš…

Místo toho si ten rozepnutej pásek začnu vytahovat z kalhot.

Nevydržím to a otočím po něm hlavu. Bože, už zas! Teda né že bych si o ten výprask nekoledoval, to jsem věděl moc dobře. Chtěl jsem ho k tomu dotlačit, ale zároveň jsem ten výprask fakt nechtěl. Nechtěl jsem ho teď, když to bylo tak nesnesitelně blízko, protože to bude bolet a já to sakra dobře vím. Ještě včera jsem měl na zadku pár stop po tom jeho posledním vysvětlování, jak ho mám správně oslovovat. No moc jsem se nepoučil, co?

Podrážděně na to mý otáčení hlavy zamlaská, zajede mi levou rukou do vlasů, mírným tahem nasměruje zpátky dopředu a rovnou mě pro jistotu zatlačí tak, abych se ohnul a hlavu umístil na koberec.

Beztak si dal ten pásek do kalhot dneska schválně, parchant, to mu nedaruju… Ne, tentokrát jen tak neustoupím, zatnu zuby a vydržím to!

„Jauuuu!“ zavyju hned po prvním úderu, protože mě vůbec nešetří, a to mý odhodlání bere rychle za svý.

„Tohle na mě vůbec nezkoušej, to tvý jauuu,“ odfrknu.

Ještě mu na zadek čtyři rány přidám, to abysme si to napočítali hezky do pěti, pak mu prsty prohrábnu ten jeho zelenej účes, chytím ho za vlasy a tahem mu naznačím, ať si klekne. Opřu si ho o sebe, a zatímco mu levou ruku obtočím kolem hrudníku, abych si ho přidržel, tím páskem mu pomalu přejíždím po těle.

„Víš, jak jsem ti říkal, že znám hodně různejch doučovacích metod? Tak tahle na tebe tenkrát očividně nezabrala… Čili vyzkoušíme jinou.“

A než se stihne zeptat, jakou, nebo spíš v jeho případě prohodit něco posměšnýho, přetáhnu ho tím páskem přes podbřišek. Zatím ho má chráněnej trenýrkama i tričkem, i tak se ale hodně lekne a cukne sebou. A to jsem přitom schválně mířil vejš, než hodlám zamířit vzápětí.

Vytřeštím oči před sebe a prudce se nadechnu. No to snad… Než však stihnu dokončit ty svý úvahy, nebo dokonce spustit protest, přetáhne mě ten řemen znovu. Tentokrát už vyjeknu, to jak mě práskne přes pomalu tvrdnoucí péro. Koule zůstaly naštěstí ušetřený, ale stejně mi tělem začíná stoupat pěknej strach. Ty rány se ani zdaleka neblíží těm přes zadek, ale rozhodně to není nic extra příjemnýho, každá mi na těle zanechá pálivý místečko.

Když dopadne už třetí, tentokrát na skoro stejné místo jako předchozí, začínám pomalu panikařit.

„Né, Ádo, né, tohle fakt ne!“ zkouším to na něj, i když je mi už teď jasný, že mi u něj podobná větička úplně neprojde.

„Proč ti to tak úplně nevěřím?“ ušklíbnu se – a přetáhnu ho tím páskem znovu. Pěkně přímo přes toho jeho natěšenýho kámoše, kterej kdyby mohl, dávno se z těch trenýrek nějak dostane. Jasně, nechci mu ublížit, ale zase úplně jemnej bejt taky nemůžu, to dá rozum, to by ze mě měl akorát srandu. Ostatně, má ji i tak, jak je slyšet. „To bys mluvil jinak, kdyby platilo to tvý fakt ne. A taky tvý tělo by mluvilo jinak.“

A ten pásek si na chviličku zastrčím do kapsy, abych si uvolnil ruku – a mohl mu začít rolovat trenýrky po stehnech dolů.

Zakňourám, ne, tohle se nezměnilo ani po tom našem psaní. To svlíkání prostě nemám rád. A vůbec nejde o nahotu, naopak, spíš o tu jeho oblečenost. Přijde mi prostě hrozně ponižující být před ním nahej a odhalenej… a taky tak očividně nadrženej, zatímco on se schovává v kalhotech a ještě ke všemu mně za zády, abych ho náhodou nevykoukal.

Úplně cítím, jak na mně zakotví pohledem, a to je další věc, co nesnáším. Nemám rád, když nic nedělá, to se mi hned nažene do tváří krev, když myslím na to, jak mě sleduje a prohlíží si mě. To už radši tu bolest, která mi nedovolí na podobný kraviny myslet.

Jistě vidí, jak se mi tahle situace nelíbí, však se taky pořád vrtím, a tak vůbec nespěchá.

Očekávám, že vytáhne každou chvíli zas ten pásek, a tak jsem celej napjatej, když mi začne rukou přejíždět pod tričkem po těle. Zastaví se na levý bradavce a pevně ji stiskne, až bolestí syknu.

Skloním se k němu a posměšně mu pronesu přímo u ucha: „Nonono! Tam jsme taky tak citliví, Matýsku?“

A zatímco stejnou pozornost pověnuju i jeho druhý bradavce, užívám si, jak se Matěj opřenej o mý tělo kroutí, jako kdyby měl nějakou šanci se z dosahu mý zvídavý dlaně dostat… Nechám ho ještě chvilku usykávat, pak mu konečně bradavku v prstech mnout přestanu a prohodím: „Myslím, že na tvým těle je spousta místeček, který se dají využít jako pomůcka k doučování… A že je škoda, že jsou ty místečka pořád tak zahalený…“

A s tím chytnu jeho triko za spodní lem a začnu mu ho vyhrnovat ke krku. Pak mu ho přetáhnu přes hlavu – a za zády mu ho shrnu až k jeho spoutanejm zápěstím. Chvilku přemejšlím, jestli mám riskovat a rozvázat mu na okamžik ruce, ale pak to radši zavrhnu. Mám dojem, že ještě nepřišel ten pravej čas. Ještě pořád by se mohl chtít bránit… Vzrušeně polknu, když si představím, že časem… možná… přijde chvíle, kdy tu takhle bude přede mnou klečet s rukama za zády, aniž bych mu je musel svazovat. Prostě jenom proto, že to tak bude chtít. Že mi bude chtít nabídnout celý svý nádherný tělo ke hraní…

Teď to chce samozřejmě taky. Vím to. Říká mi to tím svým Ádou – a říká mi to i tím, že teď naopak mlčí a nepoužije žádný kouzelný slůvko, a sice mý nezdrobnělý jméno, aby mě zastavil… Chce to, ale zároveň se ještě pořád děsně stydí, což je poznat z toho, jak sebou pořád šije… a jak se sice sotva postřehnutelně, ale přesto chvěje.

Jedna škodolibá část ve mně dostane chuť nechat ho si to vyžrat ještě o trošku víc. Kousek od něj ucouvnu, a když se ujistím, že neztratí rovnováhu nebo tak něco, přelezu si před něj. Kleknu si naproti němu – a schválně na něj upřu zkoumavej pohled. Na to jeho nahý tělo, na tu jeho odhalenou kůži… Matěj mi ten pohled nevydrží opětovat dlouho, zčervená ve tváři ještě o něco víc, než už červenej je, a sklopí oči. Na chvilku.

Teď totiž popadnu za spodní lem svý vlastní triko – a přetáhnu si ho přes hlavu. Matěj ke mně oči zase zvedne – a neodpustí si, aby teď podobně zkoumavým, možná až namlsaným pohledem nepřejel můj hrudník.

Moc času mu k tomu ale nedám. Rychle to svý triko složím do takovýho širokýho pásku – a pak se k Matějovi nakloním, abych mu ho mohl převázat přes oči.

Nechám ho to udělat bez keců, ale musím se fakt kousat, abych něco jízlivýho neřekl. Mít zavázaný oči se mi prostě fakt nelíbí, je to, jako kdyby mi vzal i ten poslední kus svobody, svobodu se koukat. Je to absurdní, vážně, moje uvažování nedává vůbec žádnej smysl, sám nad tím v duchu kroutím hlavou. To jako nechat se mlátit se mnou (skoro) nehne a neponížím se, a teď budu kňourat a žadonit kvůli zavázaným očím?

Ten pocit bezmoci, kterej to ve mně vyvolává, nemám prostě rád, nechci se mu takhle odevzdat a vím, že když neuhnu teď, tak už nedostanu příležitost. Prosit nebudu, to ne, ale nakonec tu hrdost na chvíli trochu odložím a spustím: „Adame? Já nechci… nechci mít zavázaný oči.“

Mlčí a já vážně znervózním, jestli mě poslechne, a tak zkusím malý obchod: „Dám ti patnáct minut, kdy budu na slovo poslouchat, ale tohle ne, jo?“

Prohlížím si ho, jak přede mnou klečí, ruce za zády, oči zavázaný. A teď – teď bych se mu mohl vysmát. Za všechny ty Ádínky, za všechno to jeho posmívání a provokování a frajeření. A on by s tím nemohl udělat vůbec nic, jenom to potichu (no, jak ho znám, tak spíš s hlasitým reptáním) strpět.

Ale takhle to hrát nechci… nikdy jsem nechtěl… a nikdy chtít nebudu.

Ovšem ještě ho pár vteřin můžu nechat v tom pocitu, že o tom minimálně uvažuju, haha…

„Uvědomuješ si, že když jsi mi to teď tak hezky prokecl, tak jsi mi dal do rukou děsnou moc? No, asi si to spíš neuvědomuješ, jinak bys to neudělal… Každopádně,“ natáhnu ruku a zlehka ho pohladím po tváři, přesto ale ucukne, protože se lekne, „nestojím o žádnejch patnáct minut, kdy mě budeš poslouchat na slovo. Ty mě budeš poslouchat na slovo pořád… a já zase na oplátku budu poslouchat tebe a budu všechno to, co mi říkáš, brát v úvahu. Tomuhle já říkám výměnnej obchod, a ne tý nabídce, která je v podstatě výhodná jenom pro tebe. Bude to něco za něco – a oba budeme rozhodovat, co za co, i když hlavní slovo budu mít přece jenom já, na tom se snad shodneme!“

Znovu ho pohladím po tváři a tentokrát už neuhne. „A teď si to něco za něco stojí takhle,“ pokračuju. „Já ti to triko z očí sundám, když ty mi řekneš, proč ti tak děsně vadí.“

Pak se k němu nakloním – a po tý horký tváři mu přejedu jazykem. „A je ti doufám jasný, že si nenechám nabulíkovat nějaký hovadiny.“

Zacloumá mi tělem vlna vzrušení, když ucítím na tváři jeho jazyk a dech. Natočím hlavu, chtěl bych, aby to udělal znovu, nebo i víc. Uvědomím si, že bych moc chtěl pusu, a podvědomě pootevřu rty. Zrudnu, jen co si tu svou reakci uvědomím, a ještě víc, když se odtáhne.

Ne, tohle se mi stávat nesmí, je to pořád jenom hra a já se nesmím zapomínat. Kdybych mohl, tak sklopím oči. Určitě si toho všimnul, teda to by musel být blbej, kdyby ne, když nemá na práci nic jinýho, než mě okukovat.

Najednou nevím, co si počít, podařilo se mi rozhodit sám sebe. Část mě chce právě teď něco šíleně odseknout, aby ta má pusovitá reakce a vlastně i ta jeho odtažitá padly do outu – aby jednoduše musel reagovat. Jenže ta druhá část opravdu chce dát ten hadr z očí pryč, a tak jen studem zabořím bradu do prsou.

Nakonec hlesnu: „Nechci mít pocit, že ti patřím…“ To, že poslouchat ho nikdy nebudu, už polknu a dodám jen v duchu, nejdřív ať to dá konečně pryč.

Pousměju se, když si všimnu toho, jak zazmatkoval. Jak se ke mně nejdřív natáhl, jako kdyby chtěl, ať to udělám znovu, nebo ať ho rovnou políbím – a když si to uvědomil, tak pro změnu uhnul hlavou, a kdyby mohl, zavrtal by se do země.

Vztáhnu k němu ruku, chytím ho pod bradou a musím malinko zatlačit, abych ho donutil sklopenou hlavu zase zvednout. Prstem druhý ruky mu přejedu po tý látce, co má přes oči, skoro jako kdybych mu ji užuž chtěl shrnout, ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslel… A pak mu tím prstem přejedu pro změnu po rtech.

„To je zajímavý,“ pronesu zamyšleně, „a dokud nemáš zavázaný oči, tak ten pocit nemáš? I když všechno ostatní je stejný?“

I když tu klečíš skoro úplně nahej, s rukama za zády, a víš, že dokud nebudu chtít, tak se odtud nedostaneš – tak ten pocit, že mi patříš, nemáš?

„Říkal jsi, že když řeknu, CO mi vadí, tak mi to sundáš, o žádných dalších otázkách jsi nic neříkal,“ nuceně se ušklíbnu, abych získal ztracené sebevědomí.

„A taky jsem říkal, že si nenechám něco nabulíkovat,“ ušklíbnu se – a to triko mu z očí konečně sundám.

Chvilku ho pozoruju, jak mrká, aby se rozkoukal, a když se na mě konečně podívá, zeptám se: „Takže, co kdybysme se teď konečně vrátili k tý angličtině? Co mi k tomu řekneš, Mates? A rozmysli si to dobře. Nehodlám se tě celý odpoledne ptát pořád znovu a znovu dokola a dávat ti další a další šance.“

„Však ti nic nebulíkuju!“ zamračím se na něj, jen co se dostatečně rozkoukám. Jo, teď už se cítím mnohem líp a nějakej skřítek v hlavě mi už zas našeptává kousavý poznámky.

Kašlu mu na angličtinu, to on to dotlačil až sem. Tu pusu ať si klidně nechá pro jinýho kluka… nebo holku, co já vím, ale hrát si bude se mnou, to teda jo. Když už s tím jednou začal, tak jakýpak couvání!

„To se snažíš tou anglinou zakecat to, že jsi nechtěl splnit to, cos slíbil?“ zeptám se a s potměšilým výrazem povytáhnu obočí.

„A co jsem ti slíbil?“ pozoruje mě s pobaveným výrazem ve tváři. „Já si vzpomínám, že jsem ti slíbil, že ti vysvětlím, čemu nerozumíš v tom druhým cvičení.“

„Moc dobře víš, o čem mluvím, to tričko se ti ze mě vůbec sundávat nechtělo. Ty, koukám, plníš jenom to, co se ti hodí, Adámku!“ dál se na něj pitvořím a tu jeho narážku na učení úmyslně ignoruju.

Kdepak, to by se ti hodilo to zakecat, co, chlapečku?!

„Ale, nepovídej! Nebo teda povídej!“ vyzvu ho. „Co se mi teda, podle tebe, zrovna teď hodí? Co jsem ti ještě slíbil jinýho, než že přijdu na doučovací metodu, která na tebe bude fungovat? A myslím, že už jednu až dvě v zásobě mám. To mý jméno jsi před chvilkou trefil docela hezky, že? A taky jsi na chvilku docela hezky zkrotl,“ připomenu mu – a bavím se těma červenýma flekama, co mu zase naskáčou na tvářích.

Pořád se šíleně červenám, dílem proto, že si stále uvědomuju, jak jsem tu před ním nahej a odhalenej. Taky že jsem skutečně tak trošičku ustoupil, dal mu tak prostor k těmhle jeho kecům, a teď za to na mě moje vlastní vnitřní já ječí. A doposledka, protože mnou pomalu stoupá neskutečnej vztek, jak to umí takhle proti mně použít. Je hrozně zákeřnej!

A už mě to, jak dlouho nic nedělá, nebaví, ne, nebaví mě ten jeho zkoumavej pohled na mý tělo a nebaví mě ty jeho zatracený řeči. A nebaví mě vůbec on, s tím, jak se mnou mává! A že mě sakra bolí, že mi tu pusu dát nechtěl! Seru mu na to, že je to jen hra, já nejsem hračka…

„Jdi s těma svýma doučovacíma metodama už do prdele, Adámku, já už jich mám dost! Ať se ti hodí, co chce, mně by se teď hodilo, kdybys mě pustil!“ prskám, páč jsem právě dokázal perfektně vytočit sám sebe.

No nádhera, takhle se tu před ním předvést! Ostuda jak trám, chovám se jak zatracená hysterka, ale momentálně je mi to úplně jedno.

„Tak – a dost! Přestaň si na mě otvírat hubu – hned!“ sjedu ho. „A vůbec, přestaň s těma svýma kecama, který jsou úplně v rozporu s tím, co chceš doopravdy, Matýsku! Protože pro tvý info – právě mě tohle všechno přestalo bavit!“

A s tím k němu po kolenou popolezu tak blízko, jak to jenom jde, rukou mu vjedu do toho jeho zelenýho vrabčího hnízda, trhnutím mu zakloním hlavu, počkám si, až se mi podívá do očí – a pak se k němu prostě skloním a políbím ho.  

Málem se mi zastaví srdce, že to udělal! Ten emoční výbuch předtím se mnou zamával, že jsem se málem rozbrečel, a najednou mi úplně došel dech.

Je to úžasný a zvláštní zároveň. Hrozně mu chci ten polibek nějak víc oplatit, ale nemůžu. Pořád tady klečím s rukama svázanýma za zády, kolena už mě pomalu bolí, jsem v podstatě nahej, a najednou mi to je všechno úplně jedno. Jediný, na co myslím, je, že mě teď a tady líbá a že bych mu hrozně chtěl taky zajet rukama do vlasů, nebo ho chytnout za ramena.

Napůl čekám, že se ode mě odtáhne a že na mě zase začne něco nesouhlasnýho vrčet, ale nic takovýho se nestane. Naopak, ucítím, že mi ten polibek oplácí… Přestanu ho tahat za vlasy a tak na sílu mu zaklánět hlavu, místo toho mu ji dlaní podepřu, zatímco druhou rukou mu zabloudím na záda a začnu mu po nich jen tak ledabyle hladivě přejíždět. Při tom mi dojde, že má vlastně pořád svázaný ruce, a aniž bych ten náš polibek přerušil, tu kravatu mu ze zápěstí stáhnu – a rovnou mu z předloktí stáhnu i to jeho tričko a odhodím ho někam vedle sebe.

Mates toho hned využije a zlehka mi položí ruce na ramena, jako kdyby zkoušel, jestli může… No a já zase využiju toho, že se mě drží, na chviličku se od jeho rtů odtáhnu, ale jenom proto, abych se mohl trochu víc sklonit a popadnout ho pod koleny. Druhou rukou ho chytím pevně kolem pasu a celýho ho nadzvednu, zatímco sám se přesunu z kleku do sedu – a jeho si posadím vedle sebe, jeho nohy si přehodím přes mý stehna. Mám ho vlastně v náručí – a je to hrozně příjemnej pocit, moct ho takhle objímat a líbat a zároveň cítit, jak se ke mně tiskne…

Ještě chvilku si užívám tu jeho něžnou péči a vracím mu polibky, zatímco se snažím uvnitř vyrovnat s tou nastalou situací.

Posledně mě pořádně zaskočil tou novinkou mezi náma, že to teda najednou není už jen o doučování… Teda né o klasickým doučování! A co si budem, přesně takovýhle doučování jsem si vždycky přál, takže jsem z něj byl celý ty další dva dny do teď úplně hotovej. Strávil jsem vzpomínkama na ty jeho přísný pohledy a na to jeho nekompromisní zacházení snad celý hodiny a udělal si to možná i tisíckrát. Kdyby mi to někdo počítal, nejspíš bych trhl nějakej rekord.

Dneska jsem sem šel s tím, že už mě nepřekvapí, že už jsem si všechny možný scénáře popředstavoval – a najednou tohle!

Takže se líbáme, jo? No pěkný… Kam to půjde asi dál, jestli mě vždycky takhle překvapí?!

A jak se tak snažím dívat na celou tu situaci znova a zvenku, najednou tu vidím sebe, skoro nahýho kluka s nohama přehozenýma přes druhýho, dosud polooblečenýho. A když koukám na ten obraz, najednou se znovu zastydím, a tak se od něj odtáhnu.

Opřu si mu čelo o čelo, sesbírám zbytky svý příčetnosti a pomalu se zeptám: „Tak co, pořád se chceš vracet k tý angličtině…? Adámku?“

Dívám se mu takhle zblízka do očí – a pere se ve mně chuť pokračovat v tom líbání s chutí přetrhnout ho vejpůl jak hada. Vím, že mě provokuje, a vím, proč mě provokuje – ale v takovýhle obrovský míře mu to prostě nehodlám tolerovat. Každá hra má nějaký pravidla.

Pousměju se, jako by nic neřekl, přestanu se čelem opírat o to jeho, místo toho mu nosem putuju po tváři až k uchu, do kterýho mu pošeptám: „Za tohle… tě… zničím…“

A pak už mu nedám ani půl vteřiny na to, aby mu stihlo dojít, jak jsem to asi tak myslel.

Je super, že má na lýtkách pořád stažený kalhoty a trenýrky, takže nemůže v podstatě vůbec kopat nohama. Popadnu ho pod koleny a rychlým pohybem ho ze sebe odsunu, abych se mohl ze sedu přemístit do kleku. Pak ho za ty nohy prudce zatáhnu směrem ke mně, což nečeká, takže se trochu zakloní dozadu – a já se mu rukou honem opřu do hrudníku a povalím ho na záda. Pak už to jde snadno – vymrští proti mně ruce, ale toho tak akorát využiju, protože ho drapnu za loket a druhou rukou zároveň pod kolenem a trhnutím ho přetočím nejdřív na bok a vzápětí hned na břicho. Okamžitě si ho zakleknu, aby se nemohl přetočit zpátky, obě jeho předloktí sevřu do pevnýho stisku a přimáčknu mu je na bedra – a druhou rukou si vytáhnu z kapsy ten pásek. Matesův vyšpulenej zadek si o ten výprask vyloženě říká – a taky ho dostane! Dostane takovou nakládačku, že ho ta chuť provokovat přejde… minimálně pro dnešek, o to se teda fakticky postarám!

Tak tohle byl hodně rychlej obrat! To jsem ani nečekal, že na něj ta jedna nevinná větička takhle zafunguje. A hlavně jak silně mi dá pocítit, že zafungovala! Protesty spustím dřív, než mě vůbec poprvý přetáhne, ale i v tuhle chvíli, kdy nemám vůbec prostor na myšlení, dobře vím, jak zbytečný jsou. Tohle jsem si vybral sám, teda já bych si nejspíš nevybral přímo tohle konkrétně, na to je to příliš bolavý, ale vybral jsem si tu variantu, že něžnej být přestane.

Takže by se nejspíš slušelo skousnout zuby a tuhle svou volbu si pěkně vyžrat, ale nejde mi to. Nejde mi to, protože ten řemen, kterým mě už několikrát přetáhl, prostě pekelně pálí, a já rychle na to, že to bylo původně moje rozhodnutí, zapomínám. Protože kdo by tohle chtěl? No jedině cvok, což teda očividně jsem, když jsem tak rychle na to, jak to dokáže bolet, předtím zapomněl.

Kdyby to jenom trochu šlo, tak se mu po tý první desítce vytrhnu a uteču pryč, ale stopnout to tím jeho jménem? To ne, to jednoduše nemůžu. Tentokrát nemůžu, protože by vyhrál. To můžu rovnou přiznat, že jsem udělal chybu, když jsem si tu provokaci nenechal pro sebe a neužil si místo toho to, že mě nejspíš dneska už vůbec v plánu týrat neměl!

Proto jsem rozhodnutej vydržet to a nechat ho tentokrát, aby přestal sám. I když tohle mý odhodlání bere teda hodně rychle za svý, a tak aspoň zaskučím: „Už doost! Já už budu hodnej!“

„Pf,“ ušklíbnu se, i když mě nemůže vidět, „ty vůbec nevíš, co to slovo znamená… Desetkrát jsem byl ochotnej uvěřit tomu, že to možná víš, ale po jedenáctý už tak blbej nebudu!“

A přes ten už krásně červenej zadek ho přetáhnu znovu. A ještě jednou. A ještě.

Ježiši! Tak s takovouhle neskončí nikdy. A mě už to vážně bolí, celej zadek mě pálí a ty moje nářky ho zjevně vůbec nezajímají… Sakra! Co mám jenom dělat?!

Prosit, to ne, to je moc, ale ustoupím alespoň s tím jeho jménem, i když tentokrát si fakt nejsem vůbec jistej, jestli to zabere.

„Opravdu buduuu… Adame!“

„To – teda – sakra – doufám!“ přidám mu ještě čtyři poslední rány, aby si nemyslel, že vyměknu okamžitě, jakmile si to umane. Pak ten pásek odhodím, pustím Matesovy ruce, ale místo toho se levačkou zapřu o jeho levý rameno, čímž ho znehybním, a nakloním se nad něj tak těsně, že na něm skoro ležím. Druhou rukou se opřu těsně vedle jeho hlavy – a přímo do ucha mu začnu nakvašeně cedit: „A teď mi okamžitě řekni, co po mně vlastně chceš! Dělej! Protože já už se v tobě vůbec nevyznám! To doučování přece taky chceš, protože to potřebuješ kvůli vejšce, na kterou, jak jsem tak pochopil, by ses dostal fakt rád… Jenže na druhou stranu nejseš schopnej se na tu angličtinu vůbec soustředit! Tak to vybal! A fofrem! Podruhý už se tě takhle ptát nebudu!“

Tak na tohle se mi odpovídat nechce, fakt hodně se mi nechce. Ze všeho nejvíc se mi teď chce ho pěkně sjet za tu poznámku, že já se nemůžu na učení soustředit! Nebyl to dneska náhodou on, kdo všechno tohle začal? Vlastně už ani nevím… Ale zjevně tu nejsem jedinej, kdo si chtěl místo učení hrát.

Chjo, nechápu, kde se to mohlo tak zvrtnout, že jsme skončili u týhle otázky! U otázky, na kterou se mi vůbec odpovídat nechce, ale na kterou odpovědět musím, protože jsem sotva před minutou slíbil, že budu hodnej (aspoň pro dnešek), a tohohle odpovídání na dotazy se to tuším taky týká. A tak to nějak zkusím, i když vlastně sám neznám úplně odpověď.

„Já nevím, Adame,“ dávám si s tím jeho jménem obzvlášť záležet, aby bylo jasný, že to myslím vážně. „Chci tebe… nejspíš…, ale taky chci i tohle… Ne tohle konkrétně, ale tohle tvý nekompromisní jednání, když překročím pravidla… A to učení svým způsobem taky…“ Zmlknu, protože si uvědomím, jak stupidně to zní, prostě chci všechno, i to, co vlastně nechci, ale to všechno chci jen s ním. Nedokážu to popsat.

„Aha,“ pronesu – a začnu se pomalu narovnávat v zádech. „Takže jsem to ve výsledku zase tak špatně neodhadl,“ pokračuju polohlasně, jako kdybych si to říkal spíš pro sebe, ale jsem si jistej, že mě Mates dobře slyší. Momentálně je totiž tak potichu, že by mě slyšel, i kdybych si to jenom myslel.

Usměju se. A pak mi dojde, že on mě nemůže vidět… a že to asi potřebuje vidět. Že nejsem nějak naštvanej nebo… nebo zklamanej… nebo tak něco… Naopak. Vlastně v nějakou takovou odpověď jsem doufal. Znamená to totiž, že chceme podobný věci. A taky to znamená, že v něm přece jenom umím celkem dobře číst – bez toho by nám to totiž asi neklapalo…

Pořád mu posedávám na stehnech, takže se trochu nadlehčím a řeknu mu: „Otoč se…“ A když se začne přetáčet na záda, trochu mu pomáhám. Jak se jeho rudej zadek dotkne koberce, Mates přivře oči a párkrát bolestně usykne, pak se na mě ale pátravě zahledí. Usměju se znovu, tentokrát přímo na něj. „Okej, tak tuhle odpověď beru, Matěji. Hele, teď se teda dáme do tý angliny, jasný? Protože já nehodlám brát peníze za to, že se tu vůbec nic nenaučíš, nebo co hůř, že se na tu vejšku nakonec nedostaneš. No a až s tím pro dnešek skončíme, tak uvidíme… nebo ne, já zhodnotím, jak ti to šlo nebo nešlo… A podle toho se pak bude odvíjet zbytek večera. Bereš?“

„No asi nemám moc na výběr, co?“ zakřením se něj, zatímco se snažím pořád zadkem přizvedávat, protože mě při dotyku s kobercem docela kouše.

„Víš dobře, že ve skutečnosti máš na výběr docela dost,“ zakření se na mě zpátky a pak ze mě konečně sleze.

Jenom mu to odkývám, pomalu se začnu zvedat a dost neobratně na sebe natahovat rifle. Pro dnešek bylo tý trapný konverzace už dost, to raději pustit se do toho učení, ať se zas chvilku řeší něco jinýho. Snažím se co nejvíc dělat, jako že nic, klopím hlavu a po očku sleduju, jak sebral ze země to svý triko a natáhl ho na sebe, a tak ho rychle napodobím a pak čekám, co řekne nebo udělá.

Čekám, protože to je tak to jediný, co můžu, pokud si chci být jistej, že mi pusa nezareaguje moc rychle a nevypustí něco jízlivýho.

Vezmu ze stolu ty Matesovy vytisklý a vyplněný papíry a rovnou i tu cvičebnici, sednu si s tím vším na postel a zády se opřu o stěnu. Mates po mně nejistě pokukuje, tak s úsměvem poplácám místo vedle sebe. „Sedej… Nebo si můžeš i lehnout, pokud chceš,“ zašťuřím se na něj vědoucně.

Zčervenám, zašklebím se a kleknu opatrně vedle něj na postel. Zahledím se do těch vytištěnejch slovíček a tentokrát jim opravdu věnuju téměř sto procent svý pozornosti.

Trošku mě mrzí, že si nemůže normálně sednout, když vím, že za to můžu… I když dobře vím i to, že to tak chtěl sám, frajírek! Každopádně mu aspoň obtočím paži kolem pasu a přitáhnu si ho kousek blíž, a když pak postupně přicházíme na to, co mu v tý anglině dělá problémy a proč, a já mu to vysvětluju, přistihnu se, že ho u toho občas mimoděk hladím dlaní po bedrech…

Poddám se těm jeho příjemným letmým dotykům a nechám se od něj vést a poučovat, aniž bych mu to jakkoliv narušoval.

Přiznám se, není to pro mě vždycky snadný vydržet některý pasáže bez remcání a ušklíbání, zvlášť když po mně jednu větu chce zopakovat už potřetí. To už mám vážně velkou chuť bouchnout a být pěkně kousavej. Ale snažím se to vydržet, když jsem to slíbil, a navíc, on to na mně docela dobře pozná. Takže mě občas počastuje tím svým káravým pohledem, nebo mi sjede rukou na bolavej zadek a mírně stiskne, což mi v tomhle bodě úplně stačí, abych to vydržel dalších deset minut – a tak tu následující hodinu učení překonáme docela snadno.

„No vidíš, jak ti to šlo!“ pochválím ho, když mám dojem, že už to pro dnešek stačí. „Kdybys byl takhle pilnej pokaždý, tak s těma přijímačkama nebudeš mít nejmenší problém!“

Pak se protáhnu v zádech, zatímco poslouchám nějaký jeho brblání a pozoruju jeho zrůžovělou tvář – obojí je důkazem toho, jak se Mates snaží popasovat s tou pochvalou; asi na ně není moc zvyklej… „Hele, nemel a radši mi řekni, co teď? Máš hlad? Dáme něco k večeři? Nebo máš jinou představu o svý… hmm… odměně?“ zadívám se na něj zpytavě.

Červenám se a lituju, že ho nemůžu prostě normálně provokovat, protože já jednoduše nevím, jak mu to říct. To, že žádný jídlo teď nechci, že chci jen jeho, aby si se mnou hrál a byl klidně něžnej, jestli chce, anebo nebyl, protože ten hřející zadek mě teď bez ustání pěkně dráždí.

A tyhle jeho prapodivný otázky nemám jednoduše rád, takže se nakonec nakloním a dám mu místo odpovědi pusu. Nejdřív malou a pak druhou větší a dlouhou, a kdyby mu to přece jen nebylo pořád jasný, tak ho raději ještě kousnu do rtu a nahodím na něj ten svůj ohranej nevinnej úsměv.

Odtáhnu se, přimhouřím na něj oči a zkusím se zatvářit přísně, i když mi to asi tak úplně nejde… Ale nebojím se, že s ním bych se do role nedostal rychle. Pokud bude chtít. Jakože asi bude. Asi už chce.

„No, tak očividně hlad zatím nemáš,“ zkonstatuju. „A to je dobře, protože teď se k jídlu ještě hodnou chvíli nedostaneš…“

A spolu s touhle výhružkou, nebo možná spíš příslibem, ho chytím kolem pasu, povalím ho na postel a zalehnu si ho, abych ho mohl políbit. A taky aby si nevšiml, jak si mezitím vytahuju ze zadní kapsy kalhot tu dneska už použitou kravatu.

Líbá mě a já se pod ním úplně roztýkám. Zavřu oči a zajedu mu oběma rukama do vlasů. Na chvíli mu je pevně stisknu, ale to už zvedne svý vlastní ruce, spočine na mně celou svou vahou. Stačím sotva vyheknout a už mi chytí zápěstí, spojí je nad mou hlavou a začne převazovat kravatou. Je dost rychlej, ostatně jako vždycky, zdá se mi to, nebo mu tohle nějak podezřele dobře jde?

I tak mám ale dojem, že byl tentokrát o malinko pomalejší, jako by mi dával šanci nějak zareagovat, ale já nechci. Nechci, aby přestal, a tak se schválně nebráním, dokud nemám pocit, že skončil. Ještě mu dám pár vteřin navíc v klidu, aby ta má reakce byla o to čitelnější, a teprve pak se začnu vzpírat, abych mu dal najevo, jak moc se mi to nelíbí, nebo naopak teda líbí v tomhle případě.

Lehne si vedle mě na bok, jednou rukou mi přidržuje ty svázaný zápěstí a druhou začne putovat přes oblečení po těle.

Nejradši bych na něj začal Adámkovat, nejen proto, že ho to provokuje, ale i protože se mi prostě líbí mu tak říkat. Po tý hodině učení mi docela dost otrnulo, ale vím, co jsem slíbil, a taky se částečně bojím, abych nepřestřelil, a tak uberu.

„Ne, dost!“ spustím a snažím se uhýbat tý jeho zkoumavý ruce.

Přestanu očima doprovázet svou dlaň, která zrovna putuje po Matesově břichu, a zvědavě se zadívám na jeho tvář.

„Dost? Jaký jako dost? Sotva jsem začal…“

A zatímco na něj upřeně hledím a čekám, jestli z něj vypadne něco dalšího, podle čeho bych si mohl vyvodit, co chce, nebo spíš co jakože nechce, haha, mu rukou vjedu pod tričko – a začnu mu dlaní přejíždět po holý kůži.

Pod dotekem tý jeho ruky mi ujede nechtěný vzdychnutí a on se usměje. Jezdí mi po těle dál pod tričkem a mně se to moc líbí, ale chtěl bych víc než tyhle jeho jemný doteky, a tak se nakonec kousnu do rtu a zeptám se: „A co uděláš, když ti teď řeknu ‚Adámku‘?“

Nedokážu se neusmát: „No co bys asi tak řekl? Přetočím si tě zase na břicho a postarám se o to, abys mi pak řekl Adame minimálně dvacetkrát po sobě.“ Pak mu rádoby ledabyle vyjedu rukou zpod trička… a přejedu dlaní přes bouli v jeho rozkroku. „Jenže nevím, jestli pak nebudeš muset zítra celý vyučování odstát, protože nebudeš schopnej se posadit, haha… Takže?“

Při těch jeho slovech mi projede tělem nápor vzrušení. Jenže v tomhle už dokážu celkem dobře rozlišit mezi představou a realitou, takže dobře vím, že by se mi to rychle zas líbit přestalo, a já teď chci, aby se mi to líbilo. Ta jeho ruka v mým rozkroku se mi teda líbí moc, zvlášť když mě párkrát pevně stiskne.

Uvědomím si, že on ale asi neví, co by se mi ještě líbilo a co už je moc, jenže já to neumím takhle jednoduše říct, a vlastně sám nevím. Nevím, co se mi líbí jen v představách, ale v tý realitě to bude moc, ale chci to zjistit, protože s ním se toho nebojím.

Když jsem sem dnes šel, říkal jsem, že to budu dneska řídit, řekl bych, že on si říkal přesně to samý, jenže jsme neměli pravdu ani jeden – řídíme to oba. On těma svýma pravidlama a já těma dvěma slovama, ‚Adámkem‘ a ‚Adamem‘, který vlastně tak trochu znamenaj ‚přidej‘ a ‚zastav‘. Pro mě teda určitě.

A myslím, že bych rád tenhle repertoár rozšířil ještě o jednu možnost, a tak se nakonec zeptám podruhý.

„A když ti teď řeknu ‚Áďo‘?“

„Tak to by mi mohlo… Ne, to mi bude pak při odplatě stačit slyšet mý nezdrobnělý jméno jenom desetkrát. Lež!“ poručím mu ještě pro jistotu, protože mu přestanu přidržovat zápěstí nad hlavou, ale posadím se a přelezu si k jeho nohám. Rozepnu mu kalhoty a spolu s trenýrkama je z něj stáhnu, ale tentokrát úplně, ne jenom ke kotníkům. Odhodím jeho hadry někam na zem, mlsně se zadívám na jeho vztyčený péro – a potom Matějovi do očí. „Tvůj kámoš ale asi nebude moc rád, když tě teď přetočím na břicho, co?“ uculím se na něj poťouchle.

Mates znovu zčervená, uhne očima a stáhne ruce dolů mezi nohy, aby se přede mnou aspoň trochu zakryl. Což mě pobaví ještě o něco víc. „Tak takhle by to nešlo, Matýsku,“ pronesu k němu medovým hlasem. „Jestli nedáš ty ruce zpátky nahoru, tak k tobě budu muset bejt drsnější, než jsem původně chtěl!“

Po týdle jeho větě se neubráním úšklebku, i když vím, že mě pozorně sleduje. Příliš si věří. Tak jako jestli si myslí, že ho budu na slovo poslouchat, tak to bude nejspíš hooodně zklamanej. A tak mu to taky řeknu.

„To si buď drsnější, jak chceš, jestli na to máš, ale že si z tebe sednu na zadek a nechám si jen tak rozkazovat, to teda nečekej…“ Toho ‚Adámka‘ ale dodám pro jistotu jen v duchu.

„Vždyť jsme se před chvilkou shodli na tom, že na zadek si pravděpodobně nesedneš ani tak…,“ uchechtnu se. No tak jak chce! Očividně ho tady ta přetahovaná pořád ještě baví, tak okej. Pro mě za mě to s ním takhle budu hrát třeba do noci…, což se mu asi už líbit nebude, že bych ho tu držel tak dlouho, ale vzhledem k tomu, že bez mýho svolení se odsud nedostane, tak bude mít smůlu…

Vůbec mi nedá moc práce přetočit ho zase na břicho, pak ho chytnout za kotníky a stáhnout ho dolní polovinou těla na zem, a to i přesto, že se Mates snaží bránit – pořád má ale ruce svázaný, takže moc šancí k nějaký účinnější obraně nemá. Zase tedy klečí před postelí, zatímco horní polovinou leží na matraci, nebo teda neleží, snaží se zvednout, ale rukou mu zatlačím mezi lopatky a přimáčknu ho zpátky. Zároveň mu svýma kolenama rozkopnu ty jeho, aby je musel mít dál od sebe – a takhle těsně za ním zůstanu klečet, abych mu svým vlastním tělem bránil v tom, že bude chtít dát nohy zase k sobě, nebo že celkově odsud bude chtít nějak odcházet nebo tak něco…

„Zůstaň ležet, Mates, říkám ti to naposledy!“ zavrčím na něj, protože sebou pod mýma rukama pořád děsně mele. „Nebo chceš, ať tě k tý posteli přivážu za krk?!“

Poslouchám ho jen nerad, ale stejně nakonec s tím vzpíráním se přestanu, ostatně není to k ničemu.

Zavrtám hlavu do peřiny a čekám, co bude. Pořád mi levou rukou udržuje záda v předklonu, zatímco pravou mi začne přejíždět po těle, i když tentokrát mnohem míň jemně.

Zajede mi na zadek a prohněte ho, až syknu, ale nezdrží se a pokračuje svou dlaní mezi mý nohy, kde si počíná dost podobně. Pod tím jeho dotekem se zavrtím a zamručím, ale jinak se nebráním a mlčím.

To, jak se mi mlčky vrtí pod rukama, mě dost rajcuje, úplně nejradši bych si teď taky stáhnul kalhoty a… Ale nic takovýho, půjdu na něj pěkně pomalu, ostatně, něco jsem mu slíbil, že.

Dlaní ho plesknu přes levou půlku. A pak přes pravou a znovu přes levou a přes pravou a na to samý místo ještě třikrát. Tentokrát se zavrtí z jinýho důvodu a uteče mu i nějaký hlasitější vydechnutí – a v tu chvíli se jeho zadku věnovat přestanu a rukou mu zajedu do rozkroku a trochu ho tam promačkám. Mates se zase začne kroutit, tentokrát proto, jak je vzrušenej, takže si ho druhou rukou radši pořád přidržuju v předklonu, aby sebou šil co nejmíň…

Počkám si, až se z něj vydere typický roztoužený vzdychnutí – a v tu chvíli ho hladit přestanu a znovu začnu dlaní zpracovávat ten jeho už od předchozího výprasku pěkně rudej zadek. Sám pro sebe se posměšně uculím: jestli se zavčas nevzpamatuje a nevezme zpátky toho dnes už asi dvacátýho Adámka, tak si zítra v tý škole fakticky nesedne!

Nemůžu se úplně rozhodnout, jestli se mi ta situace líbí, nebo nelíbí. Spíš to první, rozhodně nemám nejmenší myšlenky na to, že bych ho chtěl nějak zastavit.

Zadek mám už hodně citlivej, takže i ty plácnutí rukou docela cítím, ale zas to prokládá pasážema, kdy udržuje mý vzrušení, takže to ve výsledku nebolí, ne hned. Vždycky musí padnout pár ran, aby ty příjemný pocity začala doprovázet bolest. Bolest smíchaná se vzrušením, který se díky tomu stává ještě intenzivnější.

Takhle zopakuje několik kol střídání plesknutí a dráždění a já začínám mít docela jiný problém, než je bolavý zadek, neskutečnou potřebu se už vycákat, ale kvůli tomu jeho neustálýmu prerušování mi to teda vůbec nejde. A tak se začnu frustrovaně kroutit a kňourat mu zas do peřiny.

„Přestaň kňourat!“ obořím se na něj naoko tvrdě, ale ve skutečnosti se dobře bavím tím, jak už začíná bejt zničenej. „Jsem ti říkal, že mi bude stačit slyšet mý nezdrobnělý jméno jenom desetkrát – a neslyšel jsem ho ještě ani jednou! A cokoliv jinýho prostě neberu!“

A s tím ho přestanu plácat po zadku, místo toho tu jeho zčervenalou kůži jenom zlehka hladím, zatímco druhou rukou ho přestanu tlačit do zad a najdu pro ni lepší využití na místě, který je momentálně asi mnohem rozdrážděnější a rozžhavenější než ten horkej zadek… Hnětu to Matesovo totálně nadržený péro, ale pořád jenom tak jemně, aby se prostě neměl šanci udělat. Ne, v rámci týhle doučovací lekce mu fakticky nehodlám dát nic zadarmo…

Chci, aby přestal, a zároveň chci, aby rozhodně nepřestával, jenže tohle jeho zdlouhavý dráždění se prostě nedá vydržet dlouho! Mám pocit, že mi každou chvíli snad už musí hrábnout. A tak s tím vrtěním, kterým se snažím nastavovat jeho dlani, a kňouráním přestat nemůžu.

Nakonec tedy spustím: „Adame, Adame, Adame…!“ Po třech ‚Adamech‘ se musím zastavit, abych to vůbec udejchal.

„A… a když to řeknu desetkrát? Uděláš mi to?“

To jeho Adame… a ta jeho už trošku ochraptěle vyhekaná žádost… to mě prostě úplně dostane…

Na chviličku se ho přestanu dotýkat, předkloním se tak moc, že v podstatě ležím hrudníkem na jeho zádech, a pošeptám mu do ucha: „Víš co? Dneska mi to bude stačit jenom čtyřikrát…“

Pak mu vtisknu pusu na rameno, no, pusu, spíš ho tam začnu ocucávat, zatímco mu pravačkou putuju přes boky ke kyčli… a dlaní mu vklouznu pod podbřišek… Mates se musí trochu nadzvednout, aby mi tam udělal místo, takže se tím svým žhavým zadkem natiskne na bouli v mejch kalhotách… A v tu chvíli moje dlaň doputuje do cíle a znovu stisknu to jeho po jakýmkoliv doteku toužící péro… A začnu ho laskat tak, aby se tentokrát udělal.

Jdu na hranu úplně okamžitě, stačí pár tahů jeho rukou, aby se spustila lavina, a já to poslední ‚Adame‘ hlasitě vyvzdychám.

Je to tolik intenzivní, že vlastně ani nevím, jestli jsem to jeho jméno vykřikl jednou nebo desetkrát. Zůstanu ležet a ani se nehnu. Ne teda, že bych mohl, pořád na mně napůl leží a líbá mě na krku, ale stejně jsem úplně mrtvej.

Cítím na sobě jeho přeplněnej rozkrok, potěší mě to, a tak když seberu trochu síly, zavrtím zadkem, abych ho podráždil. Zjišťuju, že po orgasmu tohle není zrovna moc příjemný, protože se v půlkách naplno ozývá bodání a začínají trochu svědit. Pro něj to ale udělám rád, a tak se ještě jednou zavrtím, než se začne pomalu zvedat.

„Doufám, Matýsku, že ještě nejsi úplně vyřízenej,“ pronesu polohlasně, když se líně narovnávám v zádech. Protože slyšet ho, jak v zápalu touhy a nekontrolovatelnýho vzrušení vzdychal mý jméno tím charakteristickým chraplákem, to pro mě byla poslední kapka… Nebo teda předposlední; úplně poslední kapkou bylo až to, jak se pode mnou po chvilce znavenýho odpočívání zase začal vrtět, tentokrát s úplně zřejmým záměrem – aby mě vydráždil ještě víc…

Takže teď ani nečekám na jeho odpověď, beztak by se asi na žádnou nezmohl, protože ho pořád slyším, jak zrychleně oddechuje – vyskočím na nohy a začnu se fofrem svlíkat do naha. Což Mates pochopí asi jako pokyn, že může přestat polehávat na mý posteli…

Pomalu se zvednu a lehce protáhnu tělo, abych si dodal trochu síly. Stále na kolenou se otočím a poprvé si Adámka můžu pořádně prohlídnout bez oblečení. A že je na co koukat. Vím, že hraje basket a prostě… No je to na něm vidět, není tak vyhublej jako já. Můžu na něm oči nechat, ale teď není prostor pro to si ho tady zdlouhavě prohlížet. Teď mě čeká něco docela jinýho, vztyčenýho mezi jeho nohama.

Nevím, jestli je to to, co chce, ale je to to, na co se momentálně cítím, a tak se k němu vkleče přisunu a bez ptaní ten jeho vyčkávající ocas olíznu.

Nervózně na něj kouknu, jestli se mu to líbí, protože teď ho nechci nijak zlobit ani provokovat, chci být pokorný a poslušný. Jestli je to to, co chce… chce to? Hmm… musím se ho na to zeptat, jaký jsou jeho představy, ale ne teď, teď jsem tu pro něj.

Sotva ucítím jeho jazyk, jak mě tam dole opatrně ochutnává, blahem se mi přivřou víčka a z úst se mi proti mý vůli vydere roztoužený povzdychnutí. Rychle se opanuju – a sklopím hlavu, abych se mohl podívat Matesovi do očí. Zrovna ke mně ten svůj malinko znejistělej pohled zvedá, a tak se na něj jenom tak zlehka povzbudivě pousměju. Než mě ale vezme do pusy znovu, pár kroků ucouvnu, abych se mohl zadkem opřít o psací stůl. Pak mu očima vyšlu signál, že bysme s mým kámošem ocenili, kdyby pokračoval v tom, co začal…

Všimnu si toho jeho spokojenýho úsměvu, když se k němu opět po kolenou připlazím. Mám pořád svázaný ruce před tělem, a tak je to docela výkon, abych si úplně nerozšoupal kolena o koberec.

Chytnu ho těma rukama opatrně za koule a do pusy už ho tentokrát vsunu o něco rychleji.

Nemám v tomhle oboru zrovna moc zkušeností, a tak spíš zkouším a testuju, co s ním kterej můj dotek dělá. Zkouším si to co nejvíc představovat na sobě, a tak můj vlastní pták během chvilky předvádí zas perfektní gymnastickej kousek.

Ale teď jsem tu kvůli někomu jinýmu, někomu, komu se fakt hodně líbí, když říkám jeho jméno. A tak se na chvilinku odtáhnu a během honění ve spoutaných dlaních olizuju tu jeho chloubu zboku, zatímco mu to ‚Adame!‘ zas pěkně odvzdychám.

To mý jméno pronesený tím jeho smyslným hlasem na mě zafunguje jako rozbuška. Celý mý tělo se propne jako luk a já se musím oběma rukama zapírat o hranu stolu, abych to vůbec ustál. Jestli pak mý jméno zašeptá ještě jednou nebo desetkrát, to nedokážu říct, protože to v tom mým hlučným lapání po dechu totálně zanikne…

Když jsem zas konečně schopnej trochu vnímat, kde a s kým jsem, přestanu se opírat o stůl, ale sesunu se k Matesovi na kolena. Aniž bych ho přestal propalovat očima, rychle mu stáhnu ze zápěstí tu kravatu – a pak ho pevně obejmu a políbím ho. Voní a chutná spermatem a sexem a… a taky chtíčem po opáčku, jak si všimnu, sotva se na něj přitisknu a jeho už zase rozdychtěný péro mě zatlačí do slabin.

Zabodne mi svůj pohled mezi nohy a já opět zrudnu, jako bychom tu nebyli už jakou dobu oba nazí. Nedovolí mi ale tentokrát, abych se zakryl, nebo z nervozity zas kecnul nějakou kravinu, na kterou bude muset reagovat. Chytne mý zápěstí do svých dlaní a jemně přejíždí prsty po těch otlačeninách, který mi tam zůstaly. Stáhne mě sebou do lehu na koberec a dál mě líbá a laská tak urputně, abych neměl ani chviličku na protesty.

A já se nechám. Nechám se zas a znovu unášet těmi pocity, kdy člověk ztrácí pojem o tom, jestli uplynula minuta, nebo hodina. Protože není kam spěchat. S ním si můžu dovolit všechno, i být chviličku poslušný a pokorný, tak jak vždycky chtěl…

Pousměju se mu do pusy. Vypadá to, že jsme konečně našli doučovací metodu, která na Matěje spolehlivě funguje – a při který nebrblá!!!