Filtr povídek

"A co mi o něm můžeš říct?" "Nic moc. Vím, že na vedoucí pozici je už necelé dva roky, je mu o rok víc než mně, takže dvacet osm, a jmenuje se Oliver. A to je tak nějak všechno." "Takže vůbec nevíš, jaký je?" "Nevím," zavrtěl hlavou, "ale určitě sem jednou nebo dvakrát zajde, než nastoupí, takže se pokusím zjistit co nejvíc. A bylo by fajn, abys tu v té době taky byl, abych vás mohl seznámit." "Proboha, prosím, ať je v pohodě!" zvolal jsem zoufale. "Neboj, určitě ti tu nebude dýchat za krk, myslím, že bude mít úplně jiné starosti." Mohl jsem jen doufat.

Sotva jsem za sebou zavřel dveře svého bytu, rozběhl jsem se ke skříni, ve které schovávám různé maličkosti a vzpomínky na minulost. Modlil jsem se, aby tam ta krabička byla. Po půlhodinovém prohrabování věcí jsem ji konečně našel a zkontroloval obsah. Byl tam. A naštěstí byl úplně v pořádku, bez jakékoliv vady. S blaženým úsměvem na rtech jsem ho vrátil zpátky do krabičky a tu schoval tentokrát do skříně mezi oblečení.

Postupovali stále výš a výše, až dosáhli svého cíle. Byl to náročný výstup, který jim dal po celém dni už celkem zabrat, ale stálo to za to. Ačkoliv na vrcholu je čekalo zklamání, vše bylo nejen zavřeno, což bylo s ohledem na situaci v celém světě pochopitelné, ale vše zde historické bylo navíc ve více či méně dezolátním stavu, i když jakési pokusy o rekonstrukci tu snad probíhaly. Po několika památečních fotkách nastal čas na návrat. Zde si též uvědomili jednu zajímavost tohoto výletu. Každým výstupem se dostávali výš a výš, a právě nyní dosáhli vrcholu celého dne – i Krušných hor.

Hneď som vyskočil z postele, išiel ku dverám a skúsil som cez to okienko vidieť čo najviac. Chodba ostala prázdna, bola tiež celá biela a čistá. Na opačnej strane som videl viacero dverí, zrejme ďalšie izby. Videl som aj do izby oproti mojej. Na posteli ležal ďalší chalan. Veľa som ale spozorovať nevedel. Ten chudák mal tvár samú modrinu a opuchlinu, takže som veľa odhadnúť nevedel, mimo toho, že bol asi v podobnom veku ako ja. Spal. Ani som sa mu nedivil, podľa jeho vzhľadu musel prejsť oveľa väčším peklom ako ja.

Sice jsem mu tenkrát, když se nám návštěva těch adventních trhů tak nečekaně a zajímavě vyvrbila, řekl, že s ním budu tu hru na zvrhlýho Ježíška hrát i bez punče… A on proti tomu nejenom nic neměl, ale naopak to ještě vypadalo, že se na to dost těší… Jenže tím to tak nějak zvadlo. Přitom mi přijde, že by si to asi i chtěl zopakovat. Já teda chci určitě. Jenže… nedokážu mu to tak úplně narovinu říct.

Dávid sa potreboval odreagovať. Vonku bolo krásne. Príroda sa prebrala do jarného počasia, rozhodol sa ísť do práce pešo. V parku zbadal postavu sediacu na lavičke. Útlu a drobnú… Sebastián premáhal plač. Prišiel o brigádu. Otčim ho za to zbil, ako keby to bola jeho vina. Sebastián nevedel, čo má robiť. Bol zúfalý a unavený. Všimol si pár zelených očí, ako ho pozorujú. Muž sa na neho usmial. Chcel utiecť, ale lavička bola teraz jeho domovom. Kam inam by išiel?

Tom se tvářil vážně a koukal na srovnané věci. Byla to vlastně jeho vizitka, být to na jeho milém, nikdy by ve skříních takový pořádek neměli. „Hej, ale tu šedou bys mi vyhazovat nemusel, na tu máme docela fajn vzpomínky, ne?“ Tom se na něj podíval a zakřenil se. Takže si taky vzpomněl okamžitě…

Trpěl, trpěl vzrušující bolestí a trpěl nekonečným vzrušením, na druhou stranu ještě nikdy neměl pocit takové péče, trpěl a zároveň se cítil být středem světa. Ten pocit, jakým o něj ten muž pečoval, jakým ho něžně a zároveň s krutě rafinovanou vynalézavostí dráždil a jakým si vychutnával jeho reakce, byl opojně pohlcující. Nikdy, ještě nikdy neměl příležitost vnímat svoje vlastní tělo takto intenzivním způsobem, cítil se být polapen, připojen k muži, který ho zdánlivě mučil, a přitom ho obdarovával nekonečnou slastí.

„Vidíš, já ti říkal, že bez něj nevydržíš ani vteřinu,“ smál se mi do očí místo obrany a já měl v tu chvíli neskonalou chuť ho někam zavřít a zahodit klíč. Tenhle nápad mě ale přešel, když se mi přilepil na rty s tím, že to s ním holt budu mít těžké, ale věří tomu, že to zvládnu.

Hned ten den bylo vyhlášeno, že král hledá pro prince nevěstu a jaké podmínky musí splňovat. Současně byli rozesláni poslové do okolních království se stejnou informací. Netrvalo dlouho a začaly přijíždět první zájemkyně, většinou s doprovodem. Vždycky to probíhalo stejně. Některé se zdržely déle a po prvotním seznámení se dotyčné různě snažily docílit jednoho jediného. Výsledek však byl vždy jednoznačný. Odjezd domů to jistil.

Soren zabublal smíchy. „Hahaha, tak tohle sedlo!“ Pak po očku mrkl na vedle sedícího Killyho, doufal, že u něj zahlédne aspoň náznak úsměvu… Killian ale vypadal, jako kdyby se díval spíš skrz monitor. „Hej, ty to vůbec nesleduješ!“ drbl do něj Soren.

Chris vešel dovnitř a Mart málem zapomněl na všechny nepříjemnosti. Měl pocit, že ještě nikdy ho neviděl tak krásného a vzrušujícího. Opálená kůže se slabě leskla, pod ní lehce hrály pevné svaly. Černé oči hořely temným plamenem.

A v hodině s půlnoci odbité, Heřman vyměnil svou duši a její slávu za život pozemský. „Mé vyobrazení do knihy vepíšeš, já sám ruku tvou povedu.“ První podmínka. Kývl na ni. „Mým služebníkem se staneš a duši svou odevzdáš.“ Druhá podmínka. Kývl i na ni. „Hříchem, za který pykat teď máš, se zaprodáš, se mnou ulehneš a smlouvu tak zpečetíš.“ Třetí podmínka. Heřman zaváhal… Však už byl daleko, teď nešlo couvnout. Slovo vyřčené už nevrátíš.