Sam nechápal, co se děje. Vždycky, když řešili nějaký složitý případ, už v tuhle dobu nějakou stopu měl. Ale teď nemá nic. Ani náznak, který by se dal použít. Proto se utvrdil v tom, že se muselo stát něco, čím Viktor svého vraha naštval. Ale co? Byla v tom ta jejich neznámá, nebo snad provedl něco, co neměl?
Objekt jeho zájmu v klidu ležel v lodi, pod mokrým trikem se mu rýsovaly vztyčené bradavky a mlčel. Netušil, jestli je to jeho obvyklé spokojené mlčení. Doufal, že ano. Mlčel tedy také a občas se pokochal tím pohledem. A byl rád, že jeho samotného v určitých partiích ty mokré kraťasy docela účinně chladí.
„Já jen pevně doufám, že tu nohu budeš zítra cítit, když ses tak upsal tomu jít na svatbu. Nepočítej s tím, že tě před lidmi budu nosit jako princeznu," hučel Olivier, když se krokem ploužili po pastvinách. Kdyby neměl tolik práce, asi by si tu pomalou projížďku i užil, stejně jako Šimon, který vypadal zase jako dítě. Spokojeně seděl na Lady a usmíval se jako sluníčko.
Bolest opět ustoupila, čekal hlas svého trýznitele, k uším se mu však donesl zvířecí řev a vrčení, praskání kostí a pach krve. Náhle bylo ticho. Ucítil jemné, něžné doteky chladných prstů. Roubík zmizel, mezi rty mu stékala nepříjemně pálivá tekutina. Instinktivně chtěl ucuknout. „Vypij to, prosím.“ Poznal Rigův hlas a poslušně vše spolkl, úleva byla okamžitá.
Marek se pomalu zasnil u písničky, kterou zpíval potemnělé hale. Vnímal klidné tempo skladby, jež korespondovalo s pomalým tempem plavby, které se účastnil. Začínala to pro něj být v jistém smyslu rutina, kterou si ovšem neskutečně užíval. Calamares kroužila už potřetí a tentokrát i naposledy kolem Malých Antil, čas návratu do Evropy se blížil.
Stoupl jsem si na kyblík a vyhoupl se na okenní římsu, která pode mnou zlověstně zapraskala. Přehodil jsem jednu nohu přes a pak i druhou. Křečovitě jsem se při tom držel okenního rámu a shlédl dolů. Byl jsem sotva metr a půl nad zemí, nohy mi visely metr nad trávníkem, takže jsem doufal, že i když tělocvik nebyl mou nejsilnější stránkou, tak si u seskoku nezlámu obě nohy. V tu chvíli jsem uslyšel otevření vchodových dveří a vzápětí už Oliver mířil směrem ke mně. Do prdele.
Rychle jsem se svlékl a natáhl si štulpny. Vsunul jsem do sebe anální kolík a zkusil jsem, jestli funguje. Už při nejslabším nastavení jsem cítil, jak vibruje. Zase jsem ho vypnul, na něj ještě bude čas. Dal jsem věci na stranu a nachystal jsem si provazy. Svázal jsem si nohy u kotníků, pak nad a pod koleny. Kratším provazem jsem připevnil pouta k mým svázaným nohám a uzel udělal co nejdále. Pak jsem si lehl na břicho, nasadil si kuklu a dal ruce do pout. Chvíli jsem váhal, pak jsem zacvakl jednu ruku. Martin se ještě sprchoval, tak jsem zacvakl i druhou a zkusmo se vzepřel v poutech. Držela, jak měla, a stejně tak i provazy. Tak už je to zase tady, pomyslel jsem si. A tentokrát dokonce dobrovolně. Ležel jsem tam takhle oslepený a spoutaný v kozelci a poslouchal jsem.
Samovi to ale stejně nedalo a se zájmem začal procházet složky. Věděl, že tohle je práce na delší dobu, ale chtěl si udělat aspoň okrajovou představu o jejich oběti. Honza pak s Petrem stáli chvilku za ním a plánovali, kdy navštíví rodiče bratrů Škárových, když se Samovi rozezvonil telefon. Trošku to s ním škublo, když začala hrát melodie, ale neváhal a hovor přijal. Na druhé straně se ozval hlas realitní agentky, která mu opět nenesla dobré zprávy. Byt, o který měl zájem, musela bohužel pronajmout někomu jinému.
A kdyby mi nebylo blbé se tak šťouravě vyptávat, zasypával bych ho dalšími otázkami, dokud bych nezjistil, jakou barvu mají jeho spodky. A jestli je radši, když mu je sundává holka, nebo kluk. Tak se zase hezky uklidníme. "A dostal ses rovnou do tý nejlepší společnosti, Vildo," drcl jsem do něj ramenem. "To doufám, nic jinýho než vybranou společnost bych ani neočekával. Jsem na úrovni, že jo," zakřenil se. Jo, tenhle kluk k nám zapadne jak nic. "No bez nás jsi na úrovni rozhodně nebyl," oplatil jsem mu.
Kolik dní jim ještě zbývalo? Olivier nikdy nikomu nepřál nic zlého, ale nyní doufal, že brunetova noha zůstane jako pytel ještě alespoň několik dní. Nechtěl jej pustit, přál si, aby tady s ním zůstal napořád, ačkoliv věděl, že to není možné. Jeho společník nebyl dělník ve fabrice ani nedoplňoval regály v supermarketu, neměl práci, kterou mohl jen tak opustit… Měl zodpovědnost za spoustu lidí i finance a velkou firmu. To nešlo jen tak smést ze stolu a opustit. Určitě ne kvůli jednomu klukovi z konce světa.
Otevřel jsem láhev a nalil, přiťukli jsme si. Napil se a díval se na mě přimhouřenýma očima. Trochu mě to znervózňovalo. Kdysi na mně poznal, že mě holky neberou, a rovnou se zeptal. Vyvedl mě tenkrát dost z míry, ale řekl, že to prostě chce vědět a že se jinak nic neděje. A teď jsem měl najednou chvilku pocit, že mě vlastně balí. Flašku jsme vytáhli, ani jsme nevěděli jak.
Jak mě chytil za rameno, ruka se mu po něm smýkla, ale oblečení v jeho velké tlapě uvízlo. Tím se na kombinéze rozjel jezdec zipu doslova běsnivou rychlostí směrem dolů a zastavil se až na samém konci. Vyklouzlo mi nahé rameno, Medvědář se lekl a kombinézu upustil. Ta se ladně sesunula k mým kotníkům, já zavrávoral, udělal krok dozadu, ale protože jsem měl žabky pod vrstvou sesutých šatů, vyzul jsem se i z nich a najednou stál před ním dočista nahatý a úplně bos.
Otočil jsem k němu hlavu a upřel na něj svůj pohled. Kdybych se prostě sebral a odešel, bylo by to nejjednodušší. Už nikdy bych ho nemusel vidět, jelikož od následujícího týdne jsem měl beztak nastoupit na novou pobočku. Jenže pohled na něj mě vábil. Chtěl jsem mu být blíž. Jeho nádherné, jasně modré oči se na mě zaměřily a mně se usadil knedlík v krku. "Takže…," začal jsem opatrně, "co pro tebe jsem?" Srdce mi bušilo až v krku a připadalo mi, že se každou chvíli pozvracím.
„Haf." „Tak šup, mazej se obléci!" Podíval jsem se na něj s jednoznačnou otázkou v očích. Neverbálně jsem dostal jednoznačnou odpověď. „Ano, Pane." Vstal jsem tedy a odešel jsem k brance se obléci, i když nerad. Pospíchal jsem, a tak jsem byl brzo zpátky. „Vidím, že se snažíš, čubí. To jsem strašně rád. Tak co, jak ses měl, přemýšlel jsi o tom, co chci a co budeš?"
Cítím na sobě jeho zvědavej pohled. „Znám spoustu doučovacích metod, abys věděl,“ pronáším dostatečně nahlas, zatímco se v tý skříni chvíli přehrabuju. „Některá na tebe zabere určitě. Teď ji jenom musíme najít…“
Aleš se skoro vypotácel, rudý v obličeji a se slzami na krajíčku, jak si uvědomoval. Zmizel na záchody. Seděl na poklopu, utíral slzy pokoření, jen tam prostě čekal, až to přejde. Po ne zrovna krátké době si opláchnul obličej studenou vodou, moc to teda nepomohlo, ale co nadělá.
Oba mladíci leželi na louce nad chaloupkou a okouzleně hleděli na nebe plné hvězd. Ani Oliviera to nikdy nepřestalo fascinovat a vždycky na to nebeské divadlo hleděl s až posvátnou úctou. Nekonečný vesmír, a oni viděli jen zrníčko, jen malinkatý kousek, a přesto hvězd zářilo nepočítaně. Mléčná dráha měla opravdu své příhodné jméno, vypadala, jako by impresionistický malíř tahem štětce kus oblohy zabílil.
Do ložnice tentokrát vstupoval ne s rozechvěním, jestli a jak, ale s jistotou, že se milovat budou. Těch několik minut, než se z koupelny vrátil Petr, se mu zdálo nekonečných. Jeho tělo už výrazně dávalo najevo, po čem touží, když k němu přilehl a vzal ho do náruče. Pochopil, že jsou na tom oba stejně, že ani jeden z nich nechce nikam spěchat. Bude to jeden z těch večerů, kdy si s ním Petr hodlá pohrávat, jako by jeho tělo teprve objevoval.
Calamares mířila s cestujícími z Miami do Nassau a on stále pod vedením Declana trénoval svoje hlasivky. Ne všechno se mu podařilo naučit ještě před vyplutím, takže si to teď vyžíral pod taktovkou toho irskýho spratka, který mu lezl svojí nadřazeností pekelně na nervy. Opřít, furt opřít, no jo. Tak ať mu to ukáže, trouba jeden zrzavý! Kdyby mohl, hned teď vytře věčně ulepenou podlahu u lodního baru a tím mokrým hadrem ho flákne přes ksicht!
Položil se na mě a poslepu mi pouta odepl od čela postele. Stále spoutanýma rukama jsem ho objal kolem krku a tiskl si ho k sobě. Zběsile jsme oddechovali, srdce nám tloukla snad ještě zběsileji a já se cítil, jako by mě někdo vynesl přímo do nebe. To se ale vlastně stalo. Vynesl mě do nebe. Odhalil mi hvězdy. Mohl jsem se jich dotknout.
Zpovzdálí si toho Sam moc nevšiml, ale teď měl na muže dobrý výhled a v hlavě mu něco vybouchlo tak, že ani připomínka toho, proč tam vlastně jsou, ten výbuch neutišila. Se zaujetím si bratra jejich oběti prohlížel a to, že mezitím je stačil Petr představit, mu skoro uniklo. Nemohl od Romana odtrhnout oči.
Užívám si, jak mě mocně vytahuje z lůžka. Je to samec, muž s velkým… Ne! S obrovským „M“. Přesně ví, co chce, a taky si to pokaždé nekompromisně vezme. Dokonale zná svůj cíl a sebevědomě si jde za ním. Hrdě by nesl jakékoliv nadřazené oslovení – nadsamec, alfasamec, inseminátor, dobyvatel, plenitel… Bůh? Já mu říkám „Naplňovatel“. Na 100% naplňuje smysl mojí existence. Do posledního plní moje sny. Od prvního okamžiku se stal středobodem mého světa. Jedině on je důvodem mého bytí.
Nesnášel vlasy za ušima, ale kdyby tohle hnědovlásek dělal každý den, úplně klidně by chodil po dědině jako debil. Ten pohyb byl tak překvapivý, že stihl jen pootevřít pusu a udiveně zamrkat. Věděl, že si z něj Šimon tropí žerty, přesto tohle gesto bylo tak něžné, že se mu po těle rozprostřel krásný pocit. Stále cítil na spánku jeho prsty, které se ho dotkly jen letmo, ale přesto to místo hřálo, a Olivier si přál, aby to udělal znovu.
Nevyznal jsem se v sobě. Něco se vynořilo z hlubin mého já a naprosto mne ovládlo. Bylo to tak příjemné a krásné, že to nechtělo uvolnit ani na chvíli místo pro mé druhé já, to lidské.
Hlasy, výkřiky, lidi v cestě, nic mě nezastaví. Běžím, dokud plnou silou nerozrazím dveře bazénu, nestihnu se ani pomodlit, aby tam byl. Prolítnu dveřmi a teprve potom se zastavím. Zoufale přejedu pohledem celý prostor, než zakotvím na tom, co jsem hledal.
Strana 44 z 100
