Filtr povídek

I když Sam ten vánoční shon neměl rád a svátky by raději proležel v posteli, na stromku si vždy zakládal. A jelikož on nikam nemůže, oni skloubí dvě věci do jedné. Vánoční L.A. bylo vždy nádherné a věřil tomu, že se jim bude líbit. Aspoň nějaký symbol, když u nich se sněhu moc nedočkají. Teda, záleží, kde taky zrovna jsou.

Zlatá neděle. Seděl jsem v teplákovce na zemi a s povyplazeným jazykem jsem balil dárky. Byl jsem docela zvědavej, co bude Bert říkat. Koupil jsem mu přívěsek na krk – hladkej kulatej řemínek z černý kůže a na něm ocelová destička, do který je laserem vypálenej takovej kroucenej keltskej vzor. Moc se mi to líbilo, když jsem to viděl, a když si představím, jak to visí Bertovi na krku, černej řemínek v černejch chlupech a odlesky toho přívěsku mezi chlupatejma pahorkama prsních svalů… Jo, já jdu do kolen už při tý představě. A až se nade mnou skloní a ten přívěsek se rozhoupe při jeho pohybech… Přestal jsem balit, jak jsem se zasnil. Sakra, kde je Bert?

Během noci se mi nepovede zabrat ani na pitomou vteřinu. Jsem ze všeho úplně maximálně zmatený, rozhozený…, nedokážu to prostě vstřebat…, pospojovat si to…, natož abych snad našel nějaký východisko. Myšlenky se mi cyklují samy do sebe, vzpomínky se motají s představama a ani na chviličku nejsem schopný z tohohle uvažujícího procesu vybřednout, ani na chviličku mě z toho nevysvobodí spánek.

Strach je hodně užitečná emoce, která, řídě většinu našeho konání, nám po celá tisíciletí pomáhá přežít a dělá to víc než dobře. Jediná věc, kterou nemůžeme nikdy získat, pokud se naopak svých strachů nezbavíme, je opravdová láska. Láska nám totiž vždy nakonec ublíží a my to předem dobře víme, právě proto je to pokaždé tak těžké.

Do penzionu V Lese, což je ve skutečnosti dokonale vybavený hotel pro rekreační pobyty mužomilovných mužů, uprostřed přírodního parku, v náruči okouzlující přírody, se jezdí s úmyslem nabažit se mezimužského erotického života. Všichni hosté to vědí a všichni to chtějí. A proto si všichni od začátku vybírají to, co chtějí, přesněji toho, koho chtějí.

Rozsvítil jsem tlumené světlo a lehl si na postel. Díval jsem se na Marka. Jak otevírá láhev a nalévá víno, jak vidličkou loví olivy a přendává je do misky. Rád jsem ho pozoroval. Připadalo mi, že Marek umí všechno. Všechno, do čeho se pustil, dělal s takovou jakoby jistotou a samozřejmostí.

Březen uběhl jako voda a stejně tak rychle ubíhal i duben, venku se oteplovalo a mně připadalo, že už jsem snad konečně vyrovnaný. Vyrovnaný s rozchodem s Oliverem. Vyrovnaný s tím, že už nikdy nikoho nebudu milovat tak jako jeho. Že už nikdy nebudu milovat. A že svět se kvůli tomu pravděpodobně nezboří. Ale ani v nejmenším to neznamenalo, že bych zapomněl.

„Nastupuju do nové práce. Ta stará mě začala docela zmáhat a finančně na tom budu v té druhé firmě o dost líp,“ odpověděl mu doufaje, že se jeho detektiv nebude moc vyptávat. Štědrý den byl za necelý týden a on měl den před ním pohovor s novým šéfem, vysvětlil mu pak.

Chopil jsem se dokonalé situace a neodpustil si zavtipkovat: „Podívej, jak jsem kvůli tobě celý vlhký…, co s tím teď uděláš?“ o pár kroků jsem se k němu přiblížil, zvedaje na něj pohled s vyzývavým úšklebkem na rtech. „Hmm, buďto to všechno z tebe vysaju…, nebo tě smočím ještě víc, tak, že už ti to ani vadit nebude,“ vyslovil do mého obličeje a já cítil to stoupající napětí mezi námi a zvedající se teplotu v celé místnosti. A když se dva jeho prsty ocitly na mém boku a nepatrně mě na něm hladily, že jsem to skoro necítil a spíše to jen šimralo, už jsem se v hlavě modlil ke všem svatým.

Stál jsem jednou v noci u Nilu a oplachoval ze sebe písek a pot, který se na mě nalepil. Voda mi chladila sluncem rozpálenou kůži. Nikdo z otroků k řece v noci nesměl. Na koupel jsme měli danou dobu. Mě jako by se toto pravidlo však netýkalo. Měl jsem dovoleno víc než ostatní a nechápal jsem to.

Většinou postačí, když jenom posloucháme, co nám osud říká, málokdy mluví jen tak do větru, jenom ten jazyk si většinou vybírá trochu svéhlavě a to, co nám říká, není vždy to, co chceme zrovna slyšet.

Kája mi nedávno řekl, že to skoro vypadá, že ani tak nežiju, jako spíš přežívám. Ale v tomhle s ním teda nesouhlasím. Žiju, jenom to není na první pohled tak vidět. V reálu to není tak vidět. Můj skutečný život se totiž neodehrává v reálu, ale na internetu.