Dávné moudro tvrdí, že láska prochází žaludkem. Procházela se však také malým historickým městečkem protkaným legendami a mýty, ležícím na severu Anglie na pobřeží Severního moře. Hledala, nabádala a promlouvala… Bloudila v úzkých uličkách dýchajících historií, mezi starým opatstvím a přístavem, až si našla jednoho nerudného šéfkuchaře a začala našeptávat… Šíp však vyslala k jinému srdci. A protože šikovné ruce mistra kuchaře dokázaly vykouzlit nejen úžasná jídla, ale také úsměv na tváři jednoho začínajícího kuchtíka, láska věděla, že Amorův šíp vyslala do těch správných míst. Zasažený mladík se nenechal odradit cholerickým jednáním a kamenným výrazem svého guru a proklouzl pod pokličku, kde se nacházela ta nejlahodnější mana, kterou život dokázal uvařit – směs lásky, pochopení a důvěry spolu se špetkou štiplavé mrzutosti a nerudnosti.
Nedalo se to vydržet, jen se dál dívat. Cítil jsem, jak mi v rozkroku cuká a krev se mi hrne do péra, co bych to nepřiznal. Lewis se na mě podíval a trochu se usmál. ‚Tak jdeme?‘
Když se před osmou ráno probudil, první, na co si vzpomněl, byl jeho mladý šéf, a jak se mu po ránu asi daří, pokud tedy dodržel, co slíbil, a zůstal zamčený. Rozesmál se, sakra chtěl by u toho být. Ten darebák vede jedna nula a ani o tom neví. Škodolibě zadoufal, že ho to aspoň ráno vzbudilo, patřilo by mu to.
„Něco mě napadlo, Matýsku,“ začnu mu dlaní bloudit po břiše a po hrudníku a u toho mu nenápadně vyhrnovat triko. „Jestli teda budeš souhlasit,“ dodám a potutelně se zaculím. Napadlo mě totiž, že mnohem šikovnější a výhodnější bude, když Máťovi už teď ukážu, co v tý papírový tašce je. A nejen ukážu, já mu to předvedu i velice, velice názorně.
Probudil jsem se. Ucítil jsem Marka na svých zádech. Ruku měl položenou přese mě a svůj vzepjatý penis zasunutý do potem vlhké štěrbiny mezi mými stehny. Došlo mi, že dnes je den D, kdy jdeme vyklidit můj starý byt. Začala se mě zmocňovat nervozita, vzrušení bylo totam. Zhluboka jsem si povzdechl. Marek se probudil.
Křičel a kopal, přiměřeně bolesti, kterou mu tohle zaučování přineslo, kroutil se jako had, ale to mu nebylo nic platné. Plugy a katetry si prorazily svou cestu a Pán mu honil, zatímco doktor mu ručně masíroval prostatu, nebo ho rovnou ojel. Nechávali ho křičet, dokud sám od sebe nepřestal a nezačal přirážet proti třem prstům masírujícím jeho prostatu. Dokud nestříkal, nepustili ho.
Zatímco obezřetně kráčím několik kroků za Richardem, v hlavě mi zní ta jeho věta. Já se s tebou nechci prát. Okamžitě mi totiž naskakuje otázka: A co se mnou chceš teda dělat? Hm, a co já vlastně chci, aby se mnou dělal? Kvůli čemu jsem sem přišel? A kvůli čemu si on myslí, že jsem přišel? Co když jsou naše představy diametrálně odlišný?
Ne že by snad věřil v nalezení muže svého života, tuhle myšlenku opustil už dávno, co se před lety rozvedl, to zkusil dvakrát a nedopadlo to. V letech krátkodobých, většinou výhradně sexuálních vztahů, které střídal po dobu, co byl ženatý a kluci byli malí, zjistil, že chlapi jsou z něj nadšení jenom do prvního pokusu o zasunutí. To jeho divnopéro narostlo do takového tvaru a rozměru, že to nikdo dlouho nevydržel.
Žalovaný mne hned při příchodu požádal, abych se vysvlékl do spodního prádla, což mne dost překvapilo, poněvadž jsem nepředpokládal, že na schůzce ohledně nutričního plánu se budu muset svlékat do spodního prádla, tudíž jsem měl na sobě prádlo, které rád nosím, ale neukazuji se v něm. Toto prádlo bylo pánské tanga. Žalovanému jsem pouze sdělil, že nemám vhodné prádlo. O tom, že jsou to pánské tanga, jsem se nezmínil.
Marek mě chytil za ruku. Ucítil jsem jeho vlhkou teplou dlaň. A také mužnou energii, která z ní sálala. Péro v kalhotách mi okamžitě ztvrdlo. Šli jsme pomalinku podél líně se převalující vody, nikde nikdo nebyl a my jsme měli celý svět jenom pro sebe.
Nakonec během pondělního vyučování jednu tu představu vypiluju k dokonalosti a udělám z ní podle mě celkem šikovnej úkol. Na první poslech krásně odůvodnitelnej a pro Ondru lehce splnitelnej. Zároveň ale přitom dost zákeřnej na to, abych tím uspokojil svou touhu po odplatě. A upřímně, nejenom tuhle touhu…
"Vím, o co se snažíš, Eriku. A odpověď zní ne." "O nic se nesnažím," prohlásil jsem nevinně. Pomalu jsem dlaní vyjížděl po jeho stehnu, přímo přes rozkrok, po břiše až na hrudník. Zatlačil jsem na něj a Oliver se tak musel opřít o zadní opěrku gauče. Přehodil jsem si přes jeho stehna nohy a rukou jsem ho stále hladil po hrudníku. Natáhl jsem k němu krk, abych svými rty dosáhl na jeho tvář. Líbal jsem ho na hranu čelisti a pod ucho, vdechoval vůni jeho kolínské a na moment jsem skoro až zapomněl původní záměr svých činů.
V dálce se nad horskými hřbety ozývalo tlumené hřmění a černá mračna začala víc a víc plnit oblohu. Oblaka náhle rozčísl blesk, ozvala se hlasitá rána a z nebe se spustily provazy vody, které Maxe i Dana zastihly ještě venku. Než oba společnými silami narychlo uklidili poslední věci dovnitř, byli celí promočení od hlavy až k patě.
Dominik se opřel o litinové zábradlí mostu a díval se dolů na řeku. Voda se líně valila korytem, černá, s občasným problesknutím odrazu noční oblohy. A najednou měl pocit, že by nejlepší bylo splynout s tou řekou, stát se její součástí, zapomenout na všechno, co se stalo, prostě skočit dolů a mít klid. V ledové vodě by to asi ani dlouho netrvalo… Povytáhl se a naklonil se přes zábradlí.
Po třech týdnech s Petrem doma se Tom cítil vcelku vyrovnaně. Samozřejmě si uvědomoval, že i tak Petr pracuje, ale někdy neodolal a tu jeho práci mu poněkud zpestřil. Třeba tím, že při jedné online konferenci se usadil přímo naproti němu s miskou ovoce.
Marek přišel ke mně, objal mě kolem pasu a přitulil se. Do ucha mi potichu řekl: „Já jsem rád s tebou. Dneska budeme spolu jen my dva, jo?“ Pohladil jsem ho ve vlasech a zašeptal: „Marku, já tě tak miluju.“ Ucítil jsem tlak ve svých kalhotách. Marek se ke mně přitiskl rozkrokem a hladil mě po zádech.
Nedá se říct, že by byl nějak marnej, vo tom žádná, v tý díře, vodkud se vyloup, musel být za eso. A hnát se na těch pár zbývajících měsíců do staršího dorostu, kde to nezná, to chce fakt koule. Vlastně ho chápu, taky bych nehodil nohy nahoru… Jenže ten buránek zaručeně neví, kde je jeho místo. Machruje vod první minuty, co přišel, a to je fakt přinejmenším na přesdržku.
Tentokrát bylo všechno jinak.
Ne, nehrajem si na uražený, to ani jeden nemá moc v povaze (nebo jsem si to vo sobě aspoň myslel) – ale už vůbec ne přetvařování se před sebou. A ta nálada je prostě dneska už ňák tak pryč. Takže při večeři prohodíme pár slov, po jídle cejtíme, že asi voba voceníme spíš klid na dodělání restů a tak než společný zkouknutí seriálu. I tu sprchu si hodíme každej zvlášť (a to je teda co říct, jsme do společnýho sprchování jinak dost ujetý).
A pak si vzpomněl, v jaké souvislosti slyšel o náklonnosti mezi dvěma muži. Pokud se to stane a přijde se na to, jsou posíláni do jakýchsi trestních táborů. Tak po tom tedy věru netoužil! Přesto, když zavřel oči, uviděl zase toho muže. Svého profesora. Aniž by to jeden o druhém tušili, oddávali se oba témuž snu…
Vzduch po horkém dni pomalu chladne, nepohne se ani lísteček, prohřátý terén sálá. U vjezdu do lesoparku Průhledy drží stráž dva košaté buky. Reflektory rozmístěné v trávě osvětlují jejich koruny zespodu a dodávají jim surreálný scénický ráz. Zrcadlovoz projede mezi nimi a ocitne se v parku. Reflektory vozu zhasnou. Rudý pás koncových světel zmizí. I dlouhá světelná vlnovka na boku automobilu, která dosud měnila barvy, se vypne. Osazenstvo vjíždí do světa bez umělých světel. Jediným zdrojem světla je nyní magický měsíc.
Ale ty večery na verandě, kdy všechno kolem usnulo, ty miloval ze všeho nejvíc. Ten čas, který strávil přemýšlením o zdejší krajině, o všech kopcích, lesích, loukách, zaniklých osadách a lidech, rozdělených nesmyslnou hranicí, mu rozhodně nepřišel jako ztracený. Vždycky mu totiž připadalo, že za tím prvním ohybem mírného horského hřebene je opravdový okraj světa.
Zase si lehl do trávy a ruce si dal pod hlavu. Díval se na mě a usmíval se. Měl unavený pohled, ale v očích mu běhaly jiskřičky. Zadíval jsem se na jeho podpaží, která mi vystavoval. Chloupky v jeho hnízdečcích byly úplně mokré a kůže se třpytila potem. Cítil jsem v kalhotách, jak se mi zvedá péro. Sáhl jsem Markovi do chloupků a několikrát je něžně pohladil. Přivoněl jsem si k prstům. Intenzivně a omamně voněly Markem. Přitiskl jsem prsty k nosu a zhluboka z nich Markovu vůni nasál.
Očima nenápadně mrknu na tacháč. No fakt, mý pocity nelhaly – Mates si to klíďo valí něco přes stovku! Aspoň že v obci zpomalí na krásných pětapadesát… Sám pro sebe se usměju, všechny tyhle jeho přestupky si s ním ještě vyřídím! Pro teď ale rádoby ležérně prohodím: „Hele, to seš tak bohatej, že máš na pokuty? To je dobře, že to vím! Jsem tě chtěl na ten oběd pozvat, ale očividně teda spíš pozveš ty mě, co?“
Nikdo jiný nedonutil mé srdce bít tak silně. Jen Oliver.
Strana 38 z 100
