Na okamžik jsem zatoužil vrátit se do té doby, kdy jsem ho učil já, kdy bylo všechno tak krásně jednoduché. Nakonec se ti po tom lockdownu ještě bude stýskat, ty pitomče, ne? Oslovil jsem v duchu sám sebe, ale skoro to tak bylo.
Ještě chvíli mě takhle mačkal svým tělem s jednou rukou zaklesnutou v mejch vlasech a druhou téměř drtící mý zápěstí, než mě náhle chytil za pas a rychle přetočil tváří k dřevěný desce. Jal se rozepínat si kalhoty, a tak jsem mu pomohl a ty svoje sesunul kamsi ke kolenům dřív, než bych řekl zatracený nebe. Protože tohle bylo v tu chvíli nebe a tohle slovní spojení tomu mezi náma sedělo naprosto dokonale.
Vylezli jsme z intimního šera sprchy do světlem prozářené koupelny. Utírali jsme se do měkkých bílých osušek. Všechny nepříjemné emoce se pod proudící teplou vodou, v Markově náručí zcela rozpustily a já se cítil téměř jako znovuzrozený.
Kdyby měl čas, tak by během soukání do bílého oblečení, které ve druhé polovině večera měli mít všichni sólisté na sobě, přemýšlel, jestli by se takhle líbil třeba Danovi. Nebo Michalovi. I když, kdo ví, kde je tomu konec. Stejně je to zvláštní, zpívat teď znova po těch letech skoro všechny ty ukolébavky ze zapadákova kdesi u hranic, jen před úplně jiným publikem, v jiném provedení – a on sám je vlastně taky někdo jiný…
Nevinná otázka, pronesená zblízka do ucha. Ještě ráno by mě vzrušila okamžitě, stejně jako jeho nahé tělo, které se ke mně zezadu přitisklo.
Pár hodin jsem byl rozhodnutej se na všecko vykašlat, dalších pár hodin jsem se zase přikláněl k tomu, že tu jeho nabídku „Takže se mi ozvi, když budeš mít zájem“ využiju… Až v posledních dnech se to ve mně začalo tak jaksi ustalovat. A klonit se spíš k tomu druhýmu. K tomu, že to teda prostě zkusíme. No tak co, co nejhoršího se může stát? Že se sejdeme, nebude to ono – a tak už si žádnej další pokus nedomluvíme. Ale aspoň to budu vědět jistě. Že to není ono. A nebude se mi pořád honit hlavou to věčný co by, kdyby.
Z naší společné ranní sprchy a čištění zubů se pomalu stával rituál. Stejně jako ze společné snídaně, z naší ranní procházky do pekárny. Z toho, jak mi Marek před odchodem z domova nasazuje kšiltovku a upravuje vlasy. Ze spousty maličkostí, které nám dělají radost a dávají pocit, že žijeme spolu a patříme k sobě.
"No, Olíku, s tím, jak se občas tváříš, se mu vlastně vůbec nedivím," zasmál se Luky. "Aleši?" otočil se na něj Oliver. "Zamlouvám si po tobě minimálně dvacet ran rákoskou. Luky to evidentně fakt potřebuje." "No," rozhlédl se Aleš, "jelikož už všichni beztak evidentně dojedli, myslím, že se rovnou můžeme přesunout do obýváku na první exekuci."
A v té chvíli jsem se začal doopravdy bát. Protože Damián nebyl z těch, kteří svoje problémy řeší před obecenstvem. Právě naopak. A když k tomu chtěl přizvat i moje kamarády…
Poslechl jsem Marka a řídil se jeho instrukcemi. Marek sedící naproti mně roztáhnul natažené nohy, takže jsem mu viděl pod nohavičku trenýrek. Všimnul si toho a usmál se na mě svýma krásně rozzářenýma očima.
Otočím se na Matese, co na můj první a rovnou excelentní hod říká, a sám pro sebe se pobaveně uculím. Mates totiž vypadá, že začátek hry ani nezaregistroval – kouká do prázdna a kouše si ret. Teď bych mu fakt rád viděl do hlavy, jakou odměnu za svou případnou výhru si asi tak představuje!
S kýmkoliv jiným bych tu hru na nespokojenýho, téměř naštvanýho doma a neposlušnýho subíka dohrál. S Lexem mi to ale z nějakýho důvodu nešlo. Když jsem viděl, jak je z intenzity toho svýho prožitku hotovej a jak je mu zároveň nepříjemný, že mi nedokázal vyhovět, něco se ve mně přepnulo a znemožnilo mi dál se k němu chovat jako ke svý hračce.
Sobotní rána jsem vždycky miloval, ten klid a pohodu, kdy se můžu dosyta vyspat. Nemuset vstávat a až do oběda se jen tak klidně v županu courat bytem. Nebo se válet, nebo si číst. Proto jsem vcelku dost nelibě nesl, když mi v půl sedmé zapípal mobil. Zpráva v aplikaci: „Dost válení, koukej padat do sprchy. A dej si na sobě záležet.“
Chvilku na mě koukal a pak se rozesmál: „Ty rudneš naprosto stejně jako Damián. Tak povídej, co přesně tě vede k domněnce, že bychom s Kamilem neměli být v pohodě?“
Šukání přestalo a já se potichu zeptal: „Co teď…?“ Každá sekunda mi přišla jako hodina a srdce mi málem vyskočilo z hrudi. „Mám začít křičet o pomoc?“ prolétlo mi hlavou. Tuhle myšlenku jsem ale rychle zavrhnul, protože péro neznámého, které bylo stále až po koule zabořené v mojí díře, bylo až příliš velkým lákadlem.
Dveře vilky se otevřely a vyšel muž kolem čtyřicítky. A vůbec nevypadal jako hrdina z filmu. Ale na pohled byl moc hezký. Na první pohled zaujal velmi hustý, ale pečlivě na krátko zastřižený, černý plnovous.
Normálně bych se tak asi nechoval, přepnul bych se do svého submisivního módu a byl alespoň v rámci mezí poslušný. Jelikož jsem ale stále bojoval sám se sebou po naší hádce, věděl jsem, že tentokrát to po dobrém nepůjde. Nebo alespoň ne hned na začátku.
Notebook a dvoje sluchátka s rozbočovačem zůstaly na zemi u postele, protože já ten večer vážně netoužil trávit sledováním sebelepšího filmu. O pár minut později už mým bytem zněly zvuky dvojí, zajímavě synkopické.
Nabízím lekci, pravidelnou i jednorázovou, pod vedením zkušeného doma s vlastním zázemím, za finanční kompenzaci. Na oplátku poskytuju jistotu a garanci spokojenosti. Praktiky a další věci třeba domluvit předem. Žádný sex z mojí strany! Na mém profilu naleznete fotky postavy, vyplněný dotazník ohledně praktik, které provozuji, a také pozitivní recenze od klientů. 21 let, sportovní typ.
Rychle jsme dokončili ranní hygienu, navlíkli na sebe trička a kraťasy, Marek mi nasadil kšiltovku, pohladil mě po zadku a s boulemi na kraťasech jsme vyběhli ven na ulici, do chladného rána.
Alex se po mně jenom pobouřeně ohnal, ale okamžitě jsem ho popadl za zápěstí, otočil si ho k sobě zády a přitiskl si ho na sebe. „Nonono!“ pošeptal jsem mu do ucha. „Moc si nedovoluj. Nebo tě budu muset přivázat k posteli do nějaký ne zrovna příjemný polohy – a na tu párty si půjdu užívat sám!“ Volnou rukou jsem mu hladivě přejížděl po těle a rovnou jsem mu zajel i do klína – a jasně: jenom pouhá zmínka o přivázání k posteli Lexe okamžitě vzrušila.
„Okej, tak chci si tě trochu potrápit, když ti to zní líp,“ řekl Kamil tichým, nebezpečně znějícím hlasem a sklonil se, aby mohl Bena olíznout po lícní kosti. „Chci si tě potrápit a taky tě budu trápit… A ty s tím nemůžeš dělat vůbec, vůbec nic…,“ špital mu do kůže na krku, zatímco ho tam majetnicky olizoval a lehce tu jemnou kůži skousával – a Ben se z toho všeho jenom vzrušeně ošíval.
Ale muži jako by ho neslyšeli. Lyandr ho dráždil, dost na to, aby ho vzrušil, ale nestačilo to, aby se udělal. Pustil mu penis, ještě víc mu roztáhl nohy a znovu mu promnul varlata stejným pohybem, jako když obchodníci brali do dlaně váček s penězi. Pak ještě jednou, ale trochu silněji.
„Nechcete jít taky?“ zeptal se Jáchym a já bych ho za to nejradši nakopal, protože Damián se okamžitě zeptal, na co že to chtějí jít. Kamila jsem měl chuť pro změnu zaškrtit. Horlivě s Jáchymem souhlasil a vysvětloval Damiánovi, o co jde.
Neubráním se poťouchlýmu úsměvu, prostě ať se snaží sebevíc, z jeho pusy ty výhružky ani náhodou nemůžu brát vážně. Když vím, že stačí přitáhnout ho k sobě, trochu si ho povodit a bude pode mnou vzrušeně sténat během pár vteřin. A i když jsem z něj šíleně nadrbanej a vím, že těch následujících pár hodin se uvolnění zjevně nedočkám, tak mě tahle přetahovaná s ním pořád baví.
Strana 33 z 100
