Policista naproti němu se na něj zahleděl, než nakonec přikývl v souhlas. Nějak podvědomě tušil, co se snaží Petr udělat. Bylo to proti pravidlům, ale na jednu stranu věděl, že psychika člověka, který se dozví něco takového, může napáchat hodně. Navíc, proč mít ve vězení někoho, kdo vlastně nic neudělal, jen se nechal ovládnout emocemi a strachem, když už viníky mají dva.
Rukou doputoval po jeho břiše dolů k rozkroku. Tak asi se mu něco hezkého zdálo. V REM fázi spánku se prý zdají sny a topoří péra. Nebyl tuhý úplně, ale když mu ho promnul, zmohutněl a ztvrdnul jako na povel. Dál žádná jiná reakce. Jako by byl vzhůru jen ten jeho poklad. Bude muset trochu přitvrdit…
Musel sklonit hlavu, protože nemohl vydržet pohled do těch smutných smaragdových studánek. Nejraději by zase utekl, ale věděl, že nemůže. Šimon měl právo mu říct všechno, co ho tížilo, měl právo být soudce, žalobce i kat, a Olivier byl nucen rozsudek vyslechnout až do konce. A byl povinen jej přijmout bez výhrad. Sklonil tedy hlavu ještě víc, zavřel oči a poslouchal.
Marek si dal ruce v bok a zadíval se do korun stromů nad sebou. Z podpaží mu vykukovaly hnízdečka zpocených chloupků. Strašně moc jsem mu do nich chtěl zajet rukou… Marek se otočil. Na tváři měl široký úsměv a šibalsky se na mě podíval.
„Takže už nám zbývají jen kluci. Tady je snad největší otázka u Ježíše. Jak by podle vás měl vypadat Ježíš?“ Všichni se začali rozhlížet po hrstce kluků, která se rozhodla pro divadlo jako jejich zálibu. „Měl by mít dlouhé vlasy a vousy,“ začala se smát jedna dívčina z primy. „Ty se můžou vyrobit,“ přitakala paní Vendulka. „Ale dlouhé vlasy tu má Marek.“ „Ježíš byl hubenější!“ „…a svalnatější.“ Pohledy všech se upnuly směrem, kde jsme stáli my tři. Tedy spíš my dva. „No tak kluci, trika dolů,“ pokynula paní vedoucí a poposadila si s úsměvem brýle na nose. Tělocvičnou se roznesl hlasitý smích.
Opatrně jsem si položil hlavu na jeho koleno a přisunul jsem se blíž, abych ho obejmul kolem nohy. Nebyl jsem si jistý, jak zareaguje, vůbec jsem to nedokázal odhadnout. A připadalo mi, jako by i on zaváhal. "Vrať se zpět do své pozice," ozvalo se nakonec. Srdce mi spadlo do kalhot a cítil jsem, že ten zbytek vzrušení, co ve mně byl, se rozplynul. Mlčky jsem se narovnal, ruce položil na stehna a se sklopenou hlavou čekal na další pokyn. Ve skutečnosti jsem ale jen vyčkával, až budeme sami.
Můj svět byl zatraceně úzkej a tohle je ten bod story, kdy pomalu přestávala bejt o mně… Jenže tvrdit to nahlas, tak bych nejspíš lhal, jak když tiskne. Ne, tenhle příběh nikdy o mně nebyl, byl dycky jen a jen o něm…
Sam chápal, jak mu musí být, a proto držel a mlčel. Jen tu tak bosky stál a objímal a tišil bolest muže, jehož miloval. Po chvilce to stejně nevydržel a oba je znova dovedl do svého bytu, kde na ně stále na tom samém místě čekal Honza s naprosto zachmuřeným obličejem.
Rukama mapoval jeho tělo, přejel mu přes zadek na boky, které mu začal hladit a dál ho líbal na jemnou kůži. Mohl se zbláznit – hladil jej, rty a občas škádlivě i zubama potrápil jeho krk a připadal si jako v nejhezčím erotickém snu. Jak dlouho už se Aliho takto nedotýkal? Jak jen mohl zapomenout? Bylo to dokonalé! Hladit ho, laskat, poslouchat jeho steny, které mu občas unikly – miloval milování s ním, ale to všechno kolem, každý kousek jeho těla…
Olivier se zadíval na růži ve své dlani. Vzápětí však svůj zrak upřel na Šimona. Neusmál se, nemohl a ani nechtěl. Stále nechápal, o co se snažil. Řekl mu přece jasně, že nedokáže jeho povahu pochopit, že s ním žít nemůže. Je jiný. Oba hráli na své housle, jenže každý úplně jinou píseň, a proto to zkrátka nemohlo ladit. Možná Šimon neměl hudební sluch a nevadilo by mu to, ale Olivier tuhle povahovou disharmonii nemohl snést. A hnědovlasý mladík to nejspíš ještě nepochopil.
Probudil jsem konečně odpočinutý. Slunce zalévalo pokoj. Podíval jsem na Marka. Drobné chloupky na celém jeho těle se třpytily ve slunečním světle. Opřel jsem se o loket a prohlížel si Markovo třpytící se tělo. Pomalu jsem přejížděl po celém jeho těle, ale dotýkal se ho jenom očima. Marek byl prostě nádherný. Penis jsem měl v pozoru.
Pozoruju jeho zamračenou tvář… a teprve po chvilce si uvědomím, že se celou dobu nervózně koušu zevnitř do rtů. Úplně nejradši bych ho teď povalil na zem a tu jeho nasranost z něj prostě zlíbal. Anebo taky vyšukal. No, proč troškařit, klidně obojí. Ale kdyby byť jenom věděl, že se mi to honí hlavou, tak by mě asi zabil, tak moc nasranej teď je.
Chytil mě za očko obojku a já pohledem automaticky zkontroloval, jestli se na nás nikdo nedívá, i když na tom vlastně vůbec nezáleželo. Oliver za obojek prudce trhl a napomenul mě: "Na mě se dívej. Nestarej se o ostatní. Odpověz mi jasně a srozumitelně. Budeš v naprostém bezpečí a kdykoliv můžeme odejít, ano? Chceš jít dozadu?" "A-ano," vykoktal jsem. Umíral jsem zvědavostí.
VAROVÁNÍ: Obsah může narušit víru čtenáře v jedno nebo více věroučných dogmat. Autor prohlašuje, že nemá žádné relevantní důkazy pro v textu uvedené spekulace, tvrzení a děje, vše si bohapustě vymyslel a předem se omlouvá všem „slušným lidem“, jejichž přesvědčení by mohlo být tímto textem jakkoliv dotčeno či uraženo.
Nejdříve si Sam myslel, že dotyk dlaně patří jeho otci, jaké překvapení pro něj bylo, když ho po pár minutách na nohy vytáhly Romanovy paže. Být mu dobře, nejspíš by začal protestovat a poslal by ho pryč, teď se jen zmohl na jedinou otázku. „Co tady děláš?“ vyšlo mu z chvějících se úst, když byl s podpíráním odveden zpátky pod peřinu.
Byl jen náhrada? Pobavení, které si nemohl ve velkém městě se svým postavením dovolit? Olivier nevěděl, a už nad tím ani dál nechtěl přemýšlet, protože tušil, že na odpověď nikdy nepřijde. Na co však přijít chtěl, byly ty odmítnuté smlouvy. Šimon vyměnil peníze za lásku, a pokud by mu toto Olivier odpustil… Ne, to by mu odpustit nedokázal…
Marek se rozhlédl na obě strany. Byli jsme tu sami. Rozepnul si zip u kalhot, hrábl do otvoru rukou a s trochou námahy pomalu vytáhl svůj naběhlý ocas. Okamžitě se mi postavilo péro, v mých kalhotách se stísněně tlačilo a chtělo ven. Marek se podíval na svůj ocas, ale jako by nebyl spokojen, zalovil znovu rukou v rozepnutém zipu a pomalu a těžko vytahoval ven svoje koule. Konečně je vysvobodil.
„Hele, tak máš dvě možnosti. Vlastně tři. Za prvý, můžeme se podívat na nějakej film. A pak půjdeš domů. Nic víc. Za druhý, pokud budeš chtít něco víc, tak si ale vymyslím pořádnej trest. Za to tvý zpoždění plus za to, jak mi tu lžeš do očí. A za třetí, pokud tě nezaujalo nic z toho, tak se můžeš vrátit, odkud jsi přišel.“ A samozřejmě doufám, že si vybere jedničku nebo dvojku, protože jsem se na dnešní odpoledne s ním už těšil… Ačkoliv jsem teda měl úplně jiný plány! Jak on to dělá, že to ve mně umí pokaždý všechno tak překopat?!
"Chci si ho vzít na sebe. Moc se mi líbí." Nastavil jsem mu krk, aby mi ho mohl nasadit, a když se mi chladný kov usadil nízko na krku, spokojeně jsem vydechl. Oliver si poté sundal z krku drobný stříbrný řetízek a navlékl na něj klíček od mého obojku. Pohladil mě po tvářích a naklonil se blíž, aby mě políbil na rty: "Sluší ti, moc."
Pokud jde o lásku, nejsou namístě žádné předsudky, milovat lze v každém případě i ďábla, je to nakonec vždy jenom trochu složitější chemický proces.
Roman tam stál a koukal na něj jak na zjevení. Nejspíš se snažil pobrat to, co se stalo. Jak to mohl vědět? Vždyť mu nikdy nenaznačil, že by to mohl být on. Jak mohl vědět, že on zabil jeho bratra? Ztěžka dosedl na židli a složil hlavu do dlaní, zatímco se Honza objevil v místnosti.
V té otázce cítil trochu ironii a poprvé se na toho kluka podíval pořádně a zblízka. Všiml si drobounkých, sotva znatelných zlatavých pih na nose, jemné linie hladké tváře, malinko pohrdlivého úsměvu a očí…
Do bídného Olivierova rozpoložení zazvonil telefon. Trhl sebou, ačkoliv jeho vyzvánění to nebylo. Šimonův telefon ležel hned vedle notebooku, a proto nemohl přehlédnout jméno, které velkým písmem svítilo z displeje. Koťátko. Bodl ho osten žárlivosti, zamračil se na něj a pohlédl směrem ke dveřím, kde už viděl přibíhajícího hnědovláska.
Byl jsem taky jako u vytržení. Ne z akvárií, ta jsem znal, ale z Marka a jeho nadšení. Stejně jako Marek pozoroval ryby a zkoumal obyvatele akvárií, zkoumal jsem já Marka. Pozoroval jsem každý jeho pohyb. Jeho tělo se nezastavilo, pořád se všelijak proměňovalo, stejně jako těla ryb za sklem. Marek pořád střídal svoje pozorovací pozice a se zaujetím zíral do modravých hlubin.
Uplynul další týden a celou tu dobu jsem se nemohl dočkat víkendu. Je s podivem, jak může být týden dlouhý. Ještě jsem tam nedorazil a přišla mi Smska. Přijď do herny jako pes!
Strana 41 z 100
