• Ian
Stylromantika
Datum publikace14. 12. 2021
Počet zobrazení5136×
Hodnocení4.84
Počet komentářů6
Oceněnípovídka roku 2022

Cyklus volně navazuje na předchozí části "Tisíc lodí" a "Calamares". Ukecat Maxe k tomu, aby dal dohromady nějaké svoje vzpomínky, dalo práci – tak snad to k něčemu bude… :-)

 

"Ty ses úplně zbláznila! Jak moc ses praštila do hlavy?"

"Víc než ty sotva…"

"Mám v tom zadek jako nákladní vagon."

"No, ale zase ti to opticky zužuje boky, víš."

"Podívej se na mě, v tomhle nemůžu ani za humna, natož před lidi tam dole, vždyť vypadám jako tučňák!"

Max se na poslední chvíli upravoval před premiérou nového koncertního programu. Zrcadlo v šatně mu na dobrém pocitu nepřidávalo a proti svojí vůli měl trému. To není jako obvykle, vyhoupnout se v rámci záskoku na pódium v malým klubu, vyhrkat dvě písničky, kopnout do sebe panáka a jít domů. Teď má před sebou celý amfiteátr, za sebou orchestr, sbor a dvě hodiny plácání se v hudebním žánru, který mu podsouvá tolik vzpomínek, až to není hezký.

Vlastně ani neví, proč tu stojí. Teda, jasně, ví. V rámci objektivních příčin (tenhle termín fakt od jisté doby nesnáší!) mu totiž bylo zhruba před třemi měsíci vysvětleno, že by se sebou měl něco dělat. Vysvětleno mu to bylo rázně všemi lidmi okolo, hromadně a bez možnosti odmlouvat. Přitom všechno bylo v pohodě, žádnou intervenci nepotřeboval.

Dobře, potřeboval, ale jen malou. Úplně maličkou. Zhluboka se nadechl a vzdychl. Půl roku stačilo a svět se postavil na hlavu, takže teď stojí před premiérou úplně šíleného projektu a navíc se ani nemá o koho pořádně opřít.

Nikdy by nevěřil, že on a Michal nebudou spolu – a vida, neuvěřitelné se stalo skutkem. A přitom to začalo celý tak nenápadně – Michal se občas opozdil při příchodu domů. Pak se stále častěji opakovala ta jeho blbá nálada, kterou si vybíjel na něm. Moc dobře si pamatoval na večer, kdy se temperamentně pohádali o hrnec s rajskou polévkou. Měl toho tehdy akorát dost a celý kastrol Míšovi našrouboval i s obsahem na hlavu. Přesto si myslel, že je to jen podzimní rozmrzelost. Fáze, která přejde. Ostatně, Vánoce pak proběhly v klidu, míru a pohodě.

Jenom místo novoročního přípitku a pusy dostal Max od Michala suché oznámení, že se ve vztahu s ním necítí spokojený. Že se vlastně obecně necítí spokojený. Takže by bylo fajn, kdyby spolu nějaký čas nebyli. Žádný vysvětlování, žádný objasnění důvodů, nic. Max chvíli marně lapal po dechu a zkoušel najít ta správná slova. Výsledkem jeho snahy pak byla několik hodin trvající hádka, prásknutí dveřmi a novoroční ráno, které strávil zabalený v kabátu na jednom z přístavních mol. S náběhem na parádní angínu pak váhavě zazvonil u Marka. Tam zůstal celý týden, léčil se z nachlazení, ztráty hlasu i iluzí. A když se na Tři krále vrátil do bytu, byly Michalovy věci pryč a na něj čekal jen omluvný dopis, vysvětlující mu, že má – teda měl – za chlapa úplnýho vola.

Z následné tříměsíční letargie Maxe vytrhla až ona jarní intervence Týny, Marka a dalších lidí, které kolem sebe měl. Nakonec, měl by jim být asi vděčný, protože jinak by v bytě obrostl mechem a lišejníkem. Proto se nakonec taky rozhodl svého bráchu na konci března doprovodit na jeden konkurz, týkající se připravované hudební produkce zaměřené na irskou a keltskou muziku. Myslel si o tom svoje, ale nechtěl bratrovi kazit nadšení ze zkoušení nových hudebních žánrů. Ostatně, ať se pískle kouká kolem sebe, nové obzory a zkušenosti mu vždycky můžou přijít vhod. Do čeho se on sám namočí a na co všechno si bude muset vzpomenout, s tím by nepočítal ani v nejdivočejším snu.

***

Max seděl na chodbě, nezúčastněně kousal do jablka a koukal kolem sebe. Konkurz byl v plném proudu, jen on se na to díval jako nezaujatý pozorovatel z výšky svého flegmatického nadhledu. Všichni nervózně šustili papíry, šeptali si nejnovější poznatky a drbali produkci. K Maxově "obrovské radosti" si navíc vedle něj a Marka sedla bytost, pro které měl ve slovníku mnoho trefných poznámek a pojmenování – souhrnná definice tohoto živočišného druhu se u něj smrskla na pojem "přemotivovaná slepice". Ještě když chodil na uměleckou, tak si sám pro sebe vyvodil odůvodnění, proč tyhle pipky chodí na přednášky a cvičení vždycky pozdě – nemůžou běhat, protože potom by jim začal v hlavě štěrchat mozek.

Aby toho nebylo málo, tak ta afektovaná čůza se navíc snažila o konverzaci. Po pěti minutách, během kterých se dozvěděl, na kolika konkurzech byla, koho potkala a co s ním měla, už Max myslel, že mu povolí pojišťovací ventil. Takže když kráska přesladkým hláskem zašvitořila: "A kam se chystáš ty?", tak využil luftpauzy, která se vytvořila otevřením dveří do zkušební místnosti, popadl Marka, navzdory pořadí a čekajícím uchazečům ho šoupnul z chodby dovnitř, zavřel za ním a zkoprnělé nádheře odpověděl:

"Na severovýchod, do lékárny. Pro náplast na tu díru, cos mi vymluvila do hlavy, a cestou zpátky se sjedu na lavičce sirupem proti kašli!" S tím se otočil a odešel se projít. Marek si na tu chvíli poradí i bez něj.

Když se Max vrátil z procházky, chodba byla téměř prázdná. Na jedné z židlí čekal Marek a koukal do prázdna. Max si k němu přisedl, drcl mu do ramene a opáčil:

"Tak co?"

"Nic. Prý se do toho nehodím."

"Cože?"

"Jo. Ten hlavní mi řekl, že mám moc rockový výraz, a taky pochybuje, že bych to udýchal."

"To nemyslíš vážně?"

"No myslím. Nenechal mě ani dozpívat písničku a…"

"No tak to teda jako moment!"

Maxovi vystoupal adrenalin do hlavy. Za pruďase se už dávno nepovažoval, ale byly chvíle, kdy cítil potřebu si dupnout. Jeho flegmatický nadhled vystřídalo zdravé rozhořčení. Nechal zkoprnělého Marka sedět na lavičce, prudce se zvedl a rozrazil dveře do zkušebny. K jeho "štěstí" tam zrovna cukrovala ta umělina, před kterou zdrhl ven. Nevadí, on už to vyřeší. Rázně došel až ke komisi, postavil se vedle té křehule, kterou jemně odsunul bokem, a jen mírně napruženě se s falešným úsměvem na úvod zeptal:

"Máte chvilku?"

"Ne, zrovna…"

"Tak si ji udělejte, tahle plastiková koza, která má mozek na štaflích, počká. Co si vlastně o sobě vůbec myslíte? Tak hele, vy jste odsud vyhodili kluka, co má hlas jak Amerika a talent mu hodil Pánbůh lopatou? Co jste za nekompetentní idioty? To jste včera přiletěli z Marsu? Takovéhle přepudrované slunečnice, které mají na hlavě víc bělidla než celá prádelna, se tu budou roztahovat a dělati titit rititi rititi, a regulérně talentovaný kluk bude sedět na chodbě, protože co, protože milostiví panáci z doby kamenné si myslí, že bude vhodnější vybrat nějakou manekýnu z říše Pokémonů, která za talent považuje sex na kopírce a vyžírání cateringu? No co hledíte, neumíte mluvit?!"

Komise ztuhla. Jako první se vzpamatoval chlapík sedící uprostřed, lehce prošedivělý čtyřicátník. Zlehka si odkašlal a do nastalého ticha pronesl:
"Děkujeme, slečno, můžete jít. Ozveme se vám. A vy, jak že se to jmenujete?"

"Já jsem Max, ale o mě tu nejde, jde tu o Marka, mého bratra, byl tu…"

"Umíte nějakou irskou písničku?"

"Co prosím?"

"Umíte nějakou irskou písničku?"

"No, umím."

"A zazpíváte nám ji?"

"No pokud to ten pokus o ansábl, co se krčí v rohu, zvládne, tak jo! Hej, vy, hoďte tam ‚I Know My Love‘, pokud vám to teda vůbec něco říká!"

Kluci, kteří měli na starost doprovázet účastníky konkurzu, se nezmohli na odpor, urychleně našli požadovanou skladbu a Max mohl spustit:

„I know my love by his way of walking,
and I know my love by his way of talking,
and I know my love dressed in a suit of blue,
and if my love leaves me, what will I do…

And still she cried, ‚I love him the best
and a troubled mind sure can know no rest,‘
and still she cried, ‚Bonny boys are few,
and if my love leaves me, what will I do!‘"

Když všichni dohráli a Max zavřel pusu, ticho v místnosti by se dalo krájet. Max se znovu otočil na prošedivělého čtyřicátníka a spustil nanovo:

"Fajn, písničku máme za sebou, sice nechápu, k čemu to bylo dobrý…"

"Berem vás."

"Cože? Hou hou, no tak moment, ale já jsem nepřišel na konkurz, já jsem tu kvůli bráchovi a…"

"To mě nezajímá, berem vás."

"Eh?"

"Podívejte se, ten váš brácha – jak jste to říkal, Marek, že? – to je hezký milý štěně, který umí zpívat. Ale já potřebuju někoho, z koho si lidi sednou na prdel, kdo je nenechá vydechnout a zároveň nebude mít problémy s dechem. Teda, nepotřebuju někoho, potřebuju vás. Co jste si myslel, vběhnete sem, máte temperament, nepustíte nás ke slovu, dupnete na kapelu, odzpíváte z fleku irský song a já vás nechám odejít? Kdepak, hezky se v tom vykoupete. Rozsah hlasu máte perfektní, barva je taky super, jen si máknem na pár drobnostech, ale to půjde. První zkouška bude druhého dubna, nechte mi tu prosím vaše kontaktní údaje, produkce s vámi domluví další detaily."

Než se Max nadál, tak s papírem, odshora až dolů popsaným informacemi, opouštěl zaraženě zkušební místnost. Marek na chodbě k němu okamžitě naklusal:

"Nechceš napít? Co se stalo? Vypadáš jako po boji."

"Taky že jo. Zavolej Týně, asi se potřebuju opít. A Declanovi taky, asi budu potřebovat jazykovýho poradce! A honem rychle odsud vypadnem, než se namočím do dalšího průšvihu."

***

"Kopni to do sebe a zopakuj mi to. Tohle je tak dokonalý, že tomu nechci ani věřit."

"Mně to povídej…"

Max do sebe kopl třetího panáka whiskey, poručil si dalšího a musel už po dvacáté osmé potvrdit Týně, Markovi i Deccovi, že se jim to opravdu nezdá a že skutečně bude jeden ze sólistů zpívajících "pseudokeltské kompilace", jak to trefně okomentoval Declan.

"Takže znova, Marek jde na konkurz – připravuje se na něj a nedá to. Ty si sedíš na chodbě, žereš jabko, pak uděláš bugy bugy, vyhodíš peroxidní umělotinu, buchneš do stolu – a máš to? Prosím tě, ty k sobě tenhle druh malérů přitahuješ schválně? Jen si vzpomeň, jak to dopadlo, když jsi maloval obraz pro ten banánový škopek, pro který maká tvůj brácha."

"Týno, Calamares nebyl TAK velký průšvih. Si myslím. A Marečku, proboha, mě to tak mrzí, vážně, já…"

"To je v pohodě, já tam šel ze zvědavosti, práce mám s kapelou už tak dost. Ale že nakonec zlanaří tebe, to by mě ani ve snu nenapadlo."

"Ugh, no… Jsem se zas do něčeho namočil. Co mám dělat?"

"No co, zvládnout to."

"Hele, ale tak mě napadlo," rozpomněla se Týna, "to se fakt budeš muset vrátit ke keltský muzice. To budeš mít co dělat, dáš to? Já jenom, že naposledy jsi ji hrál, když…"

"A hele, tady mám toho panáka. Tak, ještě led a na zdraví!"

"No tak, nezamlouvej to, jako bráchovi mi tu něco uniká! Ty už jsi někdy tenhle žánr nějak hrál? Vždycky jsem tě měl hozeného do krabičky soul, jazz a blues."

"Ale jo, sem tam občas. To jsem byl malý Maxíček, měl jsem pár let po maturitě, pracoval jsem v korporátu a o malování ve velkém stylu jsem si mohl nechat jenom zdát. Nic zajímavýho."

"Naopak, tohle mě zajímá!"

"No jasně, Maxáčku, vyklop bráchovi, co jsi byl za éro. Já tu historii sice zběžně znám, ale docela ráda si to poslechnu celý znova, bude legrace."

"Kozo!"

Max si povzdychl, upil ze svojí skleničky a očima si změřil svoje spolusedící. No jasně, ti mu tohle téma neodpustí. Fajn. Tak kde začít…

***

O deset let dříve

Vlak sebou škubnul a dal se do pohybu. Burácení motoru rozvibrovalo tabulky v oknech a Max se upřeně zadíval ven na svět, který se najednou se zvyšující se rychlostí začal měnit v barevnou šmouhu. Panorama přístavního města záhy vystřídaly louky, pole a stráně, střídající se v nepravidelném rytmu a upozorňující ho, že opouští svět na pobřeží, který zná a je mu blízký.

Všechno se mu zdálo najednou tak barevný a… živý! Úplně se oklepal při vzpomínce na tovární halu, ve které v ubíjejícím rytmu pravidelně přetahoval krabice z jednoho rohu do druhého. Ale ne, na tohle myslet nechce. A nebude! Nic takového! Za okny je léto, vlak ho veze k nové příležitosti, jak tyhle krásné měsíce prožít, ne, žádný sklad, žádné myšlenky na papírové bedny! To tu bylo, díky, stačilo.

Když za ním Radek přišel s nabídkou na tuhle práci, tak dostal záchvat smíchu. Ale pak se mu to rozleželo v hlavě a musel uznat, že to není až tak blbý – uklidit se na sezónu do zapadákova v pohraničí, který není pomalu na mapách, kam se nedá pomalu ani dojet autem a ve kterém stojí jedna chalupa. Spokojeně by se tam staral o bufet pro turisty, večery by měl sám pro sebe, ode všech daleko…

Ode všech daleko. No jo, ale od koho vlastně? Táta už je druhý rok v Melbourne a vracet se nechystá. Kamarády by spočítal na prstech jedné ruky, jeho poslední pokus o rande skončil morální kocovinou a v té otročině, která se nazývala práce, narážel na lidi, které zajímalo hodit do sebe po směně pět piv, zkouknout zprávy, zanadávat si na svět okolo a jít spát. Tak si nakonec řekl, že co ho nezabije, to ho posílí, a na práci v tom zapadákově kývnul. Ze skladu dal výpověď a začal se připravovat na odjezd do hlubokých hvozdů.

Teprve při balení si navíc uvědomil, jak je v mnoha ohledech nepraktický. Už jen nacpat polovinu domácnosti do lodního kufru, krosny a příruční tašky považoval za vrchol svých organizačních schopností. Na novou úroveň to posunul, když byl tyhle krámy schopný na sebe navěšet, přihodit k nim kytaru a úspěšně se v podobě mobilního vetešnictví zvládl dostat z domu k vlaku, i když při tom vypadal jako nestabilní, velmi nevzhledný vánoční stromek. Ale co, účel světí prostředky, zvládl to, seděl i s věcmi ve vlaku, to bylo pro tu chvíli to hlavní. Teď jenom zvládnout i ten zbytek…

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (56 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (54 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (54 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (55 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (67 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk32

Pedagog, průvodčí, pisálek a poctivý flákač v jedné osobě.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+4 #6 Michal zase ušiel, aleMike33 2022-04-12 18:40
niekde v hĺbke duše cítim, že sa vráti k Maxovi.
Citovat
+10 #5 Odp.: Poslední první láska – 1. částDome 2021-12-16 22:22
Teším sa že príbeh pokračuje. Sem tam sa tu objavím a toto naozaj poteší :) síce neviem čo je s Michalom a mrzí ma to, teším sa ale na novú epizódu života
Citovat
+20 #4 Odp.: Poslední první láska – 1. částP.Waits 2021-12-14 23:55
Tož každý konec je jenom začátek od něčeho dalšího, jak je to tak na světě už zařízené. Má to výborný spád, výborný osvěžující slovník a nezbývá než očekávat, že to bude mít i dobrý příběh.
Citovat
+19 #3 Odp.: Poslední první láska – 1. částaduška 2021-12-14 23:33
Iane, moc děkuji. Opravdu jsem byla mile překvapená, když jsem jméno u týhle povídky viděla. Ten začátek mě mrzí. Max s Michalem byla taková pěkná dvojka. :( Tak uvidíme, co přinese další díl. :)
Citovat
+1 #2 POSLEDNÍ PRVNÍ LÁSKA – 1. ČÁSTkikiris53 2021-12-14 23:18
Tak nám to pěkně začíná, rozchod, zpovědi a co bude dál? :P
Citovat
+7 #1 Začátek...Tamanium 2021-12-14 20:51
...a hned rozchod, to teda pěkně začíná. Co se bude dít dál, to asi bud jako na houpačce.
Musím si oživit původní série, určitě je nač se těšit.
Citovat