Zkouška ohněm – 20. Pikle

„Lucasi, jednou mě přivedeš do hrobu, uvědomuješ si to? Co já o tobě vím? To něco málo jsem z tebe musel vytáhnout násilím. Proč mi nevěříš? Proč se mnou nechceš mluvit? Jsem tvůj přítel a stejně mám dojem, že jsem ti kolikrát na hony vzdálený. Nevím o tobě vůbec nic, co když přijedou tví rodiče a já řeknu něco, co bych třeba neměl, co si budou o mně myslet? Jak mi budou věřit v tom, že jsem pro tebe dobrý přítel, když ani nevím, proč jsi odjel z Irska? Neznám téměř nic z tvé minulosti kromě věcí, na které jsem přišel šokem. Na čem mám stavět, aby nevznikla další nedorozumění? Ještěrko, neumíš si představit, jak špatně se cítím, když vidím, že mi nedůvěřuješ. Vím, že si za to mohu sám tím naším prvním střetem, ale myslel jsem, že už jsi to překonal, že mi už sakra věříš v tom, že tenkrát jsem to nebyl já. Jak takhle můžeme žít? Balancovat kdesi u propasti důvěry a pochybností. Já jsem tvůj přítel. Komu jinému už by ses měl svěřovat se svým trápením než mně? Divíš se mi, že žárlím na Lea? Ano, protože on o tobě ví spoustu věcí… Vlastně bys měl opravdu být s ním, protože s ním se cítíš přirozeně, jemu dokážeš říct všechno… Proč jsi se mnou, když ke mně nedokážeš být upřímný? Já nepotřebuju znát titěrné podrobnosti, vím, že mnohé může i po letech bolet, jen když o tom mluvíš, ale já bych tě přece podpořil, vyslechl. Podívej se – vztah se má budovat přítomností, ale ten základ, na kterém se staví, je také v minulosti. Ať oba víme, čemu se vyhnout, ať se nestávají taková nedorozumění, jako se stalo dneska. Vím, že jsem extrémně žárlivý, ale víš proč? Protože tě miluji a protože nedopustím, aby ti někdo ubližoval. Přítomnost si pohlídám, ale co tvá minulost? Naznačil jsi mi šílené věci a já potřebuju vědět, co se stalo, že jsi nejspíš musel odjet z Irska narychlo. Proč se to všechno stalo? Proč ti tvoje sestra ani jednou nezavolala, proč si nevoláš s rodiči? Má to nějakou souvislost?“

Po celou dobu Danielova monologu se Lucas neznatelně krčil, snaže se zůstat stát na nohou. Byly vratké a nestabilní, jako ze želé, ale zároveň moc těžké, aby s nimi mohl pohnout. Všechna ta slova byla jako bolavá lavina, kterou přijímal bez možnosti jakkoli se bránit.

„Já ti věřím,” vydechl a hlas se mu nepatrně zatřásl. Opravdu mu věřil, záleželo mu na něm, miloval ho. Nikoho jiného tolik nemiloval! „Nechci být s Leem, jemu taky věřím, ale jinak… Neříkám mu všechno, nikdy jsem neříkal. Danieli, já vím, že jsi to tehdy nebyl ty, já vím, že tě to mrzelo, vím, že jsi to takhle nechtěl, nepochybuji o tobě, ani o tom, že bys mne vyslechl, jenže je to těžké… Já se takhle nikdy nesvěřoval, ani jemu, ani Juliet, jen —” zarazil se. „Nikdy jsem se s nikým necítil tak, jako s tebou, tak… volně. S tebou si přijdu přirozeně a v pořádku, bez starostí, bez děsivých myšlenek, to nemám s Leem. On není jako ty, mám ho rád, ale jinak, to nejde popsat, prostě ho nemiluju, a ani nemůžu,” vydechl a prosebně se naň zadíval. Doufal, že už ho Daniel nechá, že mu toto bude stačit, on ale dál mlčky stál a zrzek tak pochopil, že bude chtít slyšet víc. Jenže copak on mohl?

Ne, on musel, uvědomil si. Musel mu to říct, to všechno, co se mu občas stále ještě vracelo v nočních můrách. Nerad o tom mluvil, nerad vzpomínal a nechtěl, aby si černovlásek znovu vyčítal jejich první setkání, protože tušil, že to by se stalo. Rozjitřil jím staré rány a Lucas to nemohl popřít. Bolelo ho vzpomínat a mluvit, nechtěl se svěřovat, protože tajemství jsou jako oblečení, které člověka zakrývá. Jakmile se plně otevře, ukáže se takový, jaký skutečně je, a je tak snadné jej zranit, srazit, jenže on věděl, že to by Daniel neudělal. Věděl, že by mu neublížil, cosi v něm se ale přesto strachovalo, toužil zůstat, jak byl, ale taky mu to dlužil…

Kdyby se ho v ten moment kdokoli zeptal, co vlastně chtěl, nedokázal by odpovědět. Kdyby tím neubližoval černovláskovi, kdyby nebyl tak poznamenán minulostí, kdyby na tom tolik nezáleželo – co by si přál? Co by skutečně chtěl?

Nevěděl. Nechtěl mluvit, snad už ze zvyku, pevně v něm zakořeněném, jenže co bylo zvláštní, v ten moment cítil ještě něco, co neznal – pocit, že pokud se teď zvedne a odejde, pokud to vzdá – že ho prvně v životě bude mrzet, že to nedokázal.

Rozvážně a pomalu se přemístil k místu, kde předtím seděl Daniel, a posadil se, nohy si vytahuje k hrudi. Objal si holeně rukama a opřel si hlavu o kolena. Byl dětinský, jenže jinak v ten moment mluvit nedokázal. A pak to z něj vypadlo:

„Já ji měl strašně rád. Miloval jsem ji,” zašeptal, a přestože nevyslovil jméno, hned, jak ta slova dolehla k Danielovým uším, věděl, o kom mluví. Nijak svou řeč neplánoval, přesto se ale rozhodl pokračovat.

„Moje sestra… Ellie byla drobná, štíhlá, taková zranitelná. Nebyli jsme dvojčata, ale vypadala skoro jako já, jen v ženské verzi. Vlasy, oči, pihy…

Když byla malá, vymýšlel jsem jí pohádky, česal vlasy a vybíral jí šaty. A později jsme se spolu bavili o klucích a blbli jsme, svěřovali si snad všechno. Já jí řekl všechno, vždycky.

Ošetřovala mi škrábance a odřeniny, zašívala oblečení a já jí vymýšlel povídky, a když jsme jeli na dovolenou, ještě ve čtrnácti nám oběma nosila zmrzlinu, kterou tam děti pod deset let dostávaly zdarma. Byla malá, drobná a já ji chránil, nikdy jsem se nepral, ale když šlo o ni…,” nepatrně se pousmál a ještě víc se na židli schoulil.

„Byla to moje malá ségra a náš vztah byl vždycky jiný než u běžných sourozenců. Záleželo mi na ní, opravdu…,” hlas se mu lámal, a proto na chvíli zmlkl. Nechtěl se rozplakat.

Daniel jen mlčky stál a čím déle se Lucas svěřoval se svou přízní k sestře, tím víc byl jeho výraz zasmušilý. Ne zlobou, ale lítostí. Celou dobu o své sestřičce mluvil v minulém čase. Na konci jeho monologu měl dojem, že se snad rozpláče spolu s jeho zrzečkem, který neměl k slzám daleko.

Hlavou se mu honily černé myšlenky, co se mohlo Ellie stát, a nyní snad i chápal, proč tak tenkrát vyletěl, jak ho Daniel žádal, že by ji chtěl poznat. Pokud je mrtvá, je pochopitelné, že se takto rozrušil. Netušil, jak se teď k němu má zachovat. Měl by jej obejmout, říct, že jednou to přebolí a zbydou jen krásné vzpomínky, ale věděl, že jsou to jen prázdná slova, která, ač vyřčena upřímně, nikomu moc nepomůžou.

Jak se musí cítit? Je daleko od rodného domova, nemůže zajít ani na hrob…

Nedovedl si představit, jaké to pro něj musí být, nikdy o nikoho tak blízkého nepřišel. Byl tohle důvod, proč odjel z Irska? Aby utekl krutým vzpomínkám, aby už nikdy neviděl místa, která pro ně dva byla nějakým způsobem výjimečná?

„Ještěrko? Řekneš mi, co se jí stalo?“ klekl si k němu, vzal ho za ruku plnou rudých škrábanců a otlačenin a jemně ji hladil. Dávno si všiml, že když je zrzek hodně nervózní, takhle své ruce týrá.

Lucas se na něj na moment podíval překvapeně a nechápavě, pak se ale smutně pousmál.

„Ona je v pořádku, alespoň doufám. Studuje, baví se, randí… Myslím, že je šťastná,” řekl smutně, zároveň ale s náznakem štěstí – doufal, že měl pravdu, že byla Ellie skutečně tak šťastná, jak vypadala na fotkách. Že se bez něj netrápila.

„Ona byla hodná a milá, taková nevinná, a když jsem odjížděl, bylo jí čerstvých šestnáct. Nemohl jsem ji vzít s sebou, nemohl jsem po ní chtít, aby odešla taky, protože bych se o ni nedokázal postarat. Vždyť tohle já nezvládl ani se sebou samotným…

Lituji, že jsem se tehdy nerozhodl jinak, stejně jako jsem si dlouho dával za vinu, že jsem se narodil, jak jsem se narodil. Lituji, že se to stalo a že jsem ji opustil v nejhorším možném věku, lituji, že jsem ji nemohl dál chránit a poslouchat. Mrzí mě, jak rychle se mi vzdálila a že ji dnes už vlastně neznám. Ale nelituji, že jsem ji tehdy nevzal s sebou. Protože tím bych jí zničil život,” řekl tiše, snad jako by mluvil jen sám pro sebe, jako by to sděloval větru a nechtěl, aby to ten pověděl dál. Přesto ale věděl, že jej Daniel poslouchá, že jej drží za ruku a že tam pro něj zkrátka je.

Natáhl se, aby se mohl chytit i druhé Danielovy dlaně, a tu pak stiskl, dívaje se mu kamsi hluboko do očí. To v nich se skrýval celý jeho svět, vesmír, energie do života. Miloval ty oči. Pak ale znovu sklopil hlavu a tiše si povzdychl.

„Moji rodiče… oni nepřijedou. A kdyby tě někdy potkali, mohl bys říct cokoli a chovat se jakkoli, mohl bys být král Anglie, a stejně by tě nepřijali. A mě taky ne,” vydechl, pohled upínaje na drobný kamínek na zemi. Mluvil chladně, bezemočně, nechtěl si dovolit plakat. Kolikrát ronil slzy pro Ellie a pro všechno, co spolu mohli zažít a nezažili, pro ně ale nechtěl. Nezlobil se na ně, nezůstávala v něm žádná hořkost ani nenávist. Jen si jeho slzy nezasloužili.

„Oni mě nenávidí, Danieli. Kvůli nim jsem tehdy musel odjet – nikdo mi přímo neřekl, že už mě doma nechce, bylo to ale zřejmé, ta nenávist, odpor. Tvrdili, že jsem jim zkazil Vánoce. Po svátcích jsem se sebral a zmizel, nemohl jsem tam být, všechno jsem si vyčítal. Mrzelo mě to, nečekal jsem takovou reakci. Měl jsem mlčet, neměl jsem… Neměl jsem se svěřovat. Kdybych si tehdy zvládl udržet své tajemství, nikdy by se to nestalo, jenže já to nedokázal a oni mne nenávidí tak moc, jak jen křesťanský pár může nenávidět svého teplého syna.”

I přes všechno, co si slíbil, se mu ke konci zlomil hlas. I když nechtěl, tohle prostě bolelo…

Po tváři se mu svezla slza následovaná pár dalšími, které se snažil stírat. Srdce se mu stahovalo, když na ty momenty vzpomínal.

„Kdybych se jim nesvěřil, nemusel jsem odjet a nechat tam Ellie samotnou. Kdybych se tolik nesvěřoval jí, nikdy by mě tolik nebolelo ji ztratit. Kdybych se nenarodil jako buzerant, všechno mohlo být dobrý.”

Setřel poslední slzy a smutně se usmál.

„Občas se mi o tom zdá. O tom, co jsem slyšel a viděl. O nenávistných grimasách a hnusných osloveních, o nepochopení. Když jsem pak utekl sem, neměl jsem tu nikoho a nechtěl jsem mít nikoho – bylo krásné najednou nikoho neznat. Protože lidé ti mohou ublížit jen věcmi, které jim sám řekneš. A když jim nic neřekneš…

V tomhle mi Leo pomohl. Byl jako můj brácha, dělal mi rodinu, kterou jsem ztratil, a v určitých ohledech tu, kterou jsem nikdy neměl – donutil mě pochopit, že jsem nemohl ovlivnit, jak jsem se narodil, a že na tom, jaký jsem, není nic špatného. Že na sebe mám být pyšný, protože on je taky. Z té doby mám tu náušnici – je připomínkou, že to, jaký jsem, neschovám, že to nikdy nezmizí, ani když o tom nikomu neřeknu, ale že to je správné. Že i přes nepochopení některých lidí nejsem zrůda. Víš?”

Stěží odolal nutkání opět se sbalit do klubíčka a raději se pevněji chytil Danielových dlaní.

„Je to pryč, všechno. Ale stejně to bolí. To pomyšlení, že všechno mohlo být jinak. Že jsem ji ztratil – kdykoli ji vidím na nějaké fotce, je někým úplně jiným, je dospělou, krásnou dámou… Jak se asi chová? Co má ráda? Prošvihl jsem změnu, podstatnou, a bojím se, že už bychom se nepoznali, kdybychom se někde potkali. Že už bychom si neměli co říct. Co já o ní vím?”

Daniel cítil tu zoufalost a smutek, který z Lucase vyzařoval. Cítil, jak moc se tím trápí a jak moc mu jeho sestra chybí. Zatáhl za jeho ruku, stáhl si ho k sobě a pevně jej objal.

„Je mi to tak líto, tak strašně moc… Netušil jsem, že tví rodiče jsou tak zatvrzelí. Že to došlo až tak daleko, že tě dokázali odloučit od osoby, která pro tebe znamenala nejvíc. Tohle… tohle jsi mi přece mohl říct. Pochopil bych tě. Držel bych tě a nikdy nepustil. Jak něco takového mohou rodiče udělat? Jsi jejich syn! Museli dobře vědět, jak křehká tvá povaha je, a přesto tě odkopli jako prašivého psa…,“ Daniel jen šeptal, snad si tohle říkal jen sám pro sebe, a vztek na lidi, kteří Lucase vychovali, jen stoupal.

Zatnul ruce v pěst a měl chuť si do něčeho praštit. Nejlépe do tváře jeho otce. Matce by nejraději řekl své. Jen pevně doufal, že se s nimi nikdy nepotká. Tušil, že by to asi nedopadlo dobře, a poslední, co by chtěl, by bylo dělat nějaké scény a tím víc jitřit rány, které se snad pomalu, ale jistě v Lucasovi zacelovaly. Naštěstí mu bylo jasné, že rodiče se svou homofobií pojedou na dovolenou rozhodně jinam než tam, kde bydlí jejich nenáviděný syn. Ale jeho sestřička by ho mohla navštívit. To by se snad dalo zařídit, pokud by ona měla zájem a možnost přicestovat. Tušil, že ji Lucas určitě nepozval. Vlastně ho chápal. Žil na ubytovně, nijak vábně, a nebyl by schopný se tu o ni dostatečně postarat, natož jí poslat peníze na letenku. Možná také nechtěl, aby viděla, jak nakonec skončil. Teď by ale přijet mohla…

„Ellie – jmenuje se tak? Myslím, že vztah, který jste k sobě měli celé dětství, nemůže jen tak vymizet. Určitě tě má pořád ráda, nepochybuji, že na tebe myslí a je jí smutno stejně jako tobě. Měl bys ji pozvat k nám. Měla by vidět, že se máš dobře, že je o tebe postaráno, že zase budeš studovat, žes našel lásku, kterou miluješ a která miluje tebe… Že jsi šťastný,“ díval se mu stále do jeho smutných očí. Nechtěl je takto vídávat, jednou toho docílí, že v Lucasových očích budou jen jiskřičky štěstí. Ale nejdřív by se musel smířit se zlou minulostí, někde ji zahrabat a už nikdy na ni nepomyslet. Potřebuje u sebe sestru, na které lpí, alespoň na pár týdnů…

Lucas se ještě víc natiskl do Danielovy náruče a zabořil mu uslzený obličej kamsi mezi rameno a krk. Vnímal jeho vůni a pevnost jeho těla, uklidňující náruč, která tu pro něj byla a vždy být chtěla. Tu, do níž se mohl ponořit, kdykoli ho něco trápilo, a ona se ho nikdy nechystala odmítnout. Protože jej Daniel miloval – takového, jaký byl.

„Já vím, že bys mě pochopil,” zašeptal mu do kůže a zavřel oči, opíraje se o něj ještě důvěrněji. Postupně se v jeho pažích uvolňoval, až dokud v nich úplně neležel a nepovolil krapet křečovitý stisk, černovlásek jej ale dál držel a za to mu byl vděčný.

„Já to vím…”

Bylo to zvláštní. Mluvit o tom všem, znovu to vytahovat. Protože až když o všech událostech těch hloupých svátků znovu promluvil, uvědomil si, že bolest stále ještě neodešla. Pořád to tam bylo a asi být muselo, byla to jeho rodina a on nemohl jen tak, na lusknutí prstu, zapomenout. V ten moment si ale připadal na správné cestě víc než dřív, věděl, že to jednou bolet nebude a že do té doby tu bude černovlásek, který mu se vším pomůže. A v ten moment k němu pocítil tolik vděku, takřka hmatatelného, že jej na sebe znovu pevně natiskl a ze rtů mu sklouzlo tiché:

„Děkuji. A Ellie… Já nevím. Dlouhé roky jsem ji sem pozvat nemohl, protože byla moc mladá, aby sama letěla přes kontinent a oceán. Vlastně byla moc mladá, aby obecně sama letěla letadlem, ani volat jsme si nemohli, nebo cokoli podobného, nemohla se stavět proti rodičům. Když bylo na výběr, která rodina jí zbyde – jestli já nebo máma, táta, babičky a dědové, prostě si měla vybrat je. Co já bych jí mohl nabídnout?

A pak byla dospělá, jenže stále studovala. A studuje dodnes, jen… je to tolik let, bojím se. Kdysi bylo všechno jiné, tu dámu na Instagramu už bych nepoznal. Je jiná, dospělá, vážná… Pamatuji se na ni jako na ztřeštěnou a šílenou, jako na holku, co se mnou zpívala karaoke ve snaze rozbít doma skleničky a přemluvila mě, abych se nechal nalíčit. Co když už bude všechno jinak? Co když už nemá ráda romantické a kreslené filmy, karaoke, co když už by se nenechala česat a nesvěřila by se mi se vším, co jí prolétne hlavou? Bojím se, jak moc se za ty roky změnila. Co když už by to nikdy nebylo jako dřív?”

Daniel jen pozvedl obočí: „Možná by ses jí měl zeptat…“

Mluvil potichu a v hlavě se mu už rodil plán. Věděl, že přemluvit k něčemu Lucase bylo jako mámit tele z jalové krávy, a na tohle už neměl sílu. Usmyslel si, že mnohem jednodušší bude, když její návštěvu zařídí za jeho zády. Pokud bude mít jeho sestra o setkání zájem a bude to v jejích možnostech, tedy hlavně časových, přesvědčí ji.

Chvíli jen mlčeli a užívali si blízkosti, když Daniel uviděl, jak se Lukovi klíží oči. Chápal, že dnešní den byl pro něj opravdu náročný a zaslouží si spánek. U něj v posteli, v jeho náručí. Protože on by ho teď nepustil, snad ani kdyby hořelo. Každý den byl udivený, jak moc křehký Lucas je, a s každou novou informací ho víc a víc chápal. Když si někdo prožil tolik zla jako on, bylo pochopitelné, že jeho duše byla jako tisíc let starý porcelán. On si však stále připadal jako ten slon. Tím, co mu dneska provedl, mu moc nepomohl. Na druhou stranu věděl, že to bylo nutné.

Sebral ho do náručí, a i přes chabé protesty si ho nesl do ložnice, kde ho uložil do postele. Lucas si jen polospící zul boty a ihned usnul tvrdým spánkem.

***

Dalšího dne se Lucas probudil s náladou daleko lepší než obvykle. A ta se ještě vylepšila, když zvedl hlavu a spatřil ospalé pootevřené šedé studánky, které jej unaveně pozorovaly. Věděl, že se jejich majitel právě probudil, poznával to ranní zmatení, ale přišlo mu to krásné. Miloval Daniela po ránu.

A v ten moment si to uvědomil. To, co se den předtím stalo, a vše, co černovláskovi řekl. A on neodolal a šťastně se usmál, víc se vtiskávaje do jeho objetí a čelem se opíraje o to Danielovo.

„Víš, že už jsem ti řekl všechno? Úplně všechno. A taky jsi mě viděl nahého. A pořád jsi tady,” zazubil se na něj. Cítil, že jej u sebe držel právě za zadek, a nevypadal, že by ho to trápilo. Nebál se říkat takové věci, věděl, že je Daniel nyní nezvládne zpracovat, a to mu potvrdily i zmatené rozespalé jiskřičky v jeho očích.

„Viděl jsi můj zadek. Teď už mě vážně nesmíš nechat,” zašeptal mu do rtů, na něž mu věnoval spěšný polibek a znovu se zaculil. Šedé oči jej stále zmateně pozorovaly a jemu to přišlo roztomilé. Nestyděl se, nečervenal. Mluvit na právě probuzeného Daniela zdálo se mu jako mluvit sám pro sebe, jako poslouchat vlastní myšlenky. Ale bylo to krásné. On byl krásný.

„Ještě spi,” řekl tiše, pohladil jej po tváři a vyvlékl se z jeho náručí a postele. V hlavě se mu to ale stále všechno míchalo a on se cítil tak nějak… volně. A šťastně. Dokázal to, už neskrýval nic, vůbec, a i když by to nečekal, bylo to osvobozující. Ne tolik to svěřování samotné, nepotřeboval o svých problémech mluvit – šlo o vědomí, že Daniel chápal. Že jej viděl bez jakéhokoli zahalení, takového, jaký byl, a že jej tak chtěl. Samozřejmě věděl, že by se s ním kvůli tomu nerozešel, šlo o něco jiného. O pocit, že prostě ví… Byl šťastný.

Vyběhl na svou běžnou trasu kolem pláže, a když se vrátil, na tváři mu stále ještě hrál úsměv. Pustil se do přípravy snídaně pro sebe i jídla a kávy pro černovláska, o němž věděl, že co nevidět vstane taky. Pak se vydal ke dveřím, připraven vyjít, pohled mu ale spočinul na dopise obsahujícím jeho přihlášku ke studiu. Chvíli na obálku jen koukal, pak si ji ale přidal do batohu a konečně vyrazil.

Daniel se konečně odhodlal vstát z postele s pocitem, že už i tak je dost pozdě, ale vůně kávy ho přesvědčila, že se s přípravou snídaně nemusí obtěžovat. Miloval ho – za tu snídani i za ta slova, kterými ho obdařil ráno. Věřil mu, že všechno podstatné z jeho života, co by jim mohlo zkomplikovat vztah, už si včera vyslechl, a kdyby nebyl hned po probuzení tak neschopný, snad by ho i pomiloval.

Rychle do sebe nasoukal tousty, vypil kávu a krásným slunečným ránem se šinul k Rescue Animals.

Kafe začínalo zabírat, a než došel na kliniku, byl už plně probuzený. Při práci začal opět přemýšlet o Lucasově sestře. Nějak ji musí zkusit kontaktovat. Možná by měl zkontrolovat sociální sítě, jestli někde nesežene její telefon. Před polednem si tedy sedl k počítači a bloumal po síti. Její telefonní číslo ale nikde nenalezl.

Nebylo ale vyloučeno, že by její telefon mohl mít Leonard. Jistě ho měl i Lucas, ale tomu, po tom fiasku s fotkami, do mobilu nepoleze, i když jeho úmysly byly veskrze čisté.

Přes Messenger vytočil Leonardovo číslo. První se ale nadechl a pokusil se obrnit před přívalem jeho slov. Zapřísahal se, že si odpustí vyskakovat z kůže při každém jeho vtípku, kterých zcela jistě nebude ušetřen.

„Ahoj Leo, tady Daniel, mám na tebe jednu prosbu…“

„Na mě?” ozvalo se z druhé strany krapet zmateně. Blonďák dost dobře nechápal, proč mu ze všech lidí na planetě volal právě Daniel, který ho valnou většinu času chtěl zabít, pak se ale zašklebil.

„Počkej, to bude nějaká podpásovka. Že by ode mě sám pan Robinson chtěl rady? Promiň, ale přijde mi to vtipné… On se na tebe naštval, že? Bože, takhle rychle jsem ho nevytočil ani já. No, hlavně do něj nerýpej, to nepomáhá. Fakt ne. Když je naštvaný, překvapivě nechce poslouchat ani vtipy, ani fakta, ani rýpance. Hele, nemohl by sis zapnout kameru? Mluvit s lidmi bez ní je nanic, člověk neví, jak moc je vytáčí, a oni mu to pak v polovině monologu jen tak bez varování položí.”

Daniel jen protáčel oči a zazlíval si, že měl takový hloupý nápad volat zrovna jemu. Možná by bylo přece jen lepší kontaktovat Ellie přes Instagram. Jenže už se stalo. Toho bláznivého kluka už má na drátě, a kdyby mu to teď položil, bylo nad slunce jasné, že by Leo zburcoval půlku Austrálie, jen aby se dověděl, co mu Daniel chtěl. Ale v prvé řadě by zavolal Lucasovi, a to se moc nehodilo. To by byla další komplikace, mnohem větší než domluvy s Leonardem.

„Zadrž, blonďáku! Lucase jsem nenaštval, toho kluka snad ani nijak naštvat nejde. Pokud se ti to někdy povedlo, máš můj neskonalý obdiv. Nicméně včera se mezi námi stalo takové drobné nedorozumění pramenící z mé neznalosti jeho minulosti. Tak jsem na něj uhodil a on neměl jinou možnost než začít mluvit. Mimochodem, zajímalo by mě, jak jsi ho donutil mluvit ty, ale to mi řekneš až někdy jindy,“ dodal rychle, jen aby nezačal Leo mluvit o svých zkušenostech, jak ze zrzka lovit slova. „Zkrátka pověděl mi o své rodině a hodně mluvil o sestře. Pochopil jsem, že k sobě měli opravdu velmi blízko a že mu celou dobu neskutečně chybí. Takže nebudu chodit okolo horké kaše a zeptám se přímo, máš na ni číslo? Chtěl bych ji sem pozvat, a kdyby souhlasila, byl bych rád, kdyby to zůstalo tajemství, aby to bylo pro Luka překvapení. Já doufám, že se na tebe můžu v tomto spolehnout. Umíš držet pusu zavřenou, že jo? Aspoň v tomto! Máš teda její číslo?“

Po těchto slovech se blonďák neudržel a rozesmál se. Danielův přístup byl ukázkové „nemám tě rád, ale potřebuji píchnout”, a to Lea bavilo. Jistě, že dokázal držet pusu, ta otázka ho ale dostávala.

„Ta kamera nebude?” Jo. To bylo to první, co ho po Danielově monologu napadlo. Nejspíš potřeboval čas na zpracování všech získaných informací.

„Číslo na Ellie nemám, pochybuji, že by ho Lucas kdy někomu dal. Nicméně jsem rád, že ti o všem řekl, už kvůli němu samému. Kdysi mi ukazoval pár jejích fotek z Instagramu. Nechtěl jsem to říkat před ním, ale všiml sis, že na těch rodinných nikde není? Jako Lucas? Kompletně je od sebe odstřihli, což ale znamená, že Lucas není jediný odtržený a ona na tom bude podobně. Vsadil bych se, že ji tenhle nápad nadchne, něco s tím uděláme, jen chvíli počkej,” zamyslel se, pak se ale zašklebil, pohled upřený do černé obrazovky mobilu.

„A ta kamera nebude? Počkej, nejsi tam nahej, že ne? Jakože, to bych zrovna fakt vidět nepotřeboval. Nebo jsi tam s Lucasem? Neděláte nic, co bych neměl vidět? Hele, já vám to přeju, ale zavolej, až budete mít hotovo, u tohohle bejt nemusím…”

„Do háje, Leone! To vážně potřebuješ vidět můj ksicht? Není to jedno? Prostě si sedni k počítači a někde to její číslo vyštrachej! Nahý samozřejmě nejsem, jsem v práci a Lucas tu není, kdyby tu byl, tak se ho na to číslo zeptám sám a nemusím se otravovat s tebou, nemyslíš? Chci, aby to bylo překvapení! V tom se shodneme, ne? Mně je totiž jasné, jak by se vykrucoval a bál nějak sestru kontaktovat. V tomto máš pravdu, pravděpodobně ji rodiče od kontaktu s Lukem odrazují a on jí nechce dělat problémy. Přesvědčit ho k něčemu, o čem je rozhodnutý, že to nejde, je nadlidský úkol a já už na to nemám sílu. Proto jsem se spojil s tebou. I přesto, že si o tobě myslím, že jsi pako, mám dojem, že v tomto se domluvíme rychleji, než bych nějakým, stále mi neznámým způsobem donutil Lucase, aby zvedl telefon a pozval ji sám. Kromě toho by pak byl týdny jako na trní a nervózní ze všeho, co by se Ellie týkalo. Ne! Myslím, že to nemáme nikdo zapotřebí. On bude spokojený v nevědomosti a s tebou počítám jako s parťákem, tak si toho važ!“ řekl Daniel suše. „A tu kameru si nezapnu!“

Na to se Leo opět rozesmál, tentokrát už pořádně. Tohle ho bavilo.

„Vidíš? Já ti říkal, že se naštveš,” chechtal se mezi slovy.

„Kdybys tu kameru měl, zaručeně se to nestalo. Nejde tak o tvůj ksicht, ten si můžu dohledat na jakémkoli internetovém vyhledávači. A nejen ten. Bez toho bych zrovna přežil, jen je to nepříjemný, ale jak chceš… Hele, říká ti Tony ‚ano, šéfe‘, když na něj takhle mluvíš? Ne že bych z našeho partnerství nebyl nadšen, to bezpochyby jsem, jen že už sis stihl zabrat funkci šéfa, což je na nic, tu bych taky bral. Teď musím vymyslet jinou… Už vím! Já chci být to… šašek! Ten s rolničkama! A s opicí. Mají vůbec šašci opice? Nevím, ale já ji chci. Anebo ne, já chci bejt kosmonaut. Věděl jsi, že ti se vrací z vesmíru až o tři procenta vyšší, než byli před odletem? No to je jedno. Hlavně to s tím ‚on bude spokojený v nevědomosti‘ neříkej před Lucasem, ten by nebyl nadšený. A stejně ti nevěřím, že tam neděláš něco speciálního. Lucas by tam s tebou klidně být mohl, existuje taková zvláštní věc jménem sluchátka. Znáš ji… Nebyl jsi to náhodou ty, kdo mu radil, ať si je vezme, až ho budeš rušit svým… Jako bych nic neřekl. Hele, já jdu k počítači,” smál se Leonardo.

„Samozřejmě, že šéf téhle operace budu já. A nejsem naštvaný. Kdybych byl, dávno bych tě poslal do hajzlu. Ty si to asi neuvědomuješ, ale kdybys ty měl něco domlouvat s kýmkoliv, tak ten člověk nejenže nikdy nedorazí, ale zcela jistě nebude na pochybách, že mu volá někdo z blázince. Jo, sluchátka jsou fajn, tebe on neuslyší, to je hezké, a já tobě to budu sdělovat jak? Morseovkou? Sedíš už u toho kompu? Já ti tu kameru teda zapnu, když na tom tak lpíš.“

Zapnul ji a namířil na jednu z kójí, kde podřimoval jeden z jeho medvídků.

Blonďák si taky zapnul kameru, aby do ní mohl protočit oči a zašklebit se. Tohle potřeboval – smět černovláska vytáčet i neverbálně. Ne že by si to uvědomoval.

„No jo, jdu na to,” odfrkl si a zapnul počítač, proklikávaje se milionem upozornění na Elliin Instagram. Ještě předtím se ale stihl podívat na příspěvek své oblíbené stránky a oči se mu rozzářily.

„Věděl jsi, že beruškám zabere sex až devět hodin a vyvrcholení jim pak trvá až třicet minut? A že fretky mohou zemřít na nedostatek sexu?” Na moment se odmlčel, než se zašklebil: „No jo, no jo, pokračuju dál…”

Chvíli ještě hledal, než najel na její stránku a opět neodolal a ukázal ji Danielovi do kamery.

„Stejně je to krásná holka. Taková roztomile drobná. Teda, to můžu posuzovat jenom já, ty máš Lucase,” vyplázl naň jazyk a vrhl se do nastavení jejího účtu. Věděl, že jej má propojený s telefonem, a když znal její číslo Instagram, mohl jej znát i on.

„Ano, to bezpochyby je. Viděl jsem její fotky a chápu, proč byl na mě Lucas kdysi tak nepříjemný, když jsem mu netaktně sdělil, že bych se s ní rád seznámil. Nemyslel jsem to nijak zle, ale on to pochopil správně. Jsem prostě ujetý na zrzečky – jakéhokoli pohlaví. Teď mám Lucase, ale to ještě neznamená, že po ní vyjedeš. Jestli je jen z poloviny taková jako Lucas, nemusela by tvou přítulnost unést ve zdraví. Nechápu, jak s tebou mohl Luke vydržet…,“ zapřemýšlel.

Ostatně nechápal dodnes, jak zrzek může vydržet s ním. Kolikrát se cítil, jako by byl dráb. Když si vzpomněl, jak byl Lucas včera u své zpovědi nervózní. Vlastně mu připadalo, že je Lucas v jeho přítomnosti neklidný často. A vlastně se mu ani kolikrát nedivil. To, jak na něj včera vyjel, bylo přes čáru. Taky se jej mohl zeptat nějak šetrněji. Ale nemělo cenu se obviňovat. Lucas věděl, do čeho šel, a on sotva se svou povahou něco zmůže.

„Já a vyjíždět na někoho? Jsi krutý. Má citlivá duše trpí,” položil si Leo hřbet ruky na čelo a teatrálně si povzdychl, než se znovu zašklebil.

„Náhodou, já tohle nepotřebuji. Když se člověk kouká kolem sebe, všimne si spousty věcí, a jestli je tak nápadná jako Lucas, vyvodím si závěr do tří minut. Lucas se mnou vydržel v pohodě, někdy se ho zeptej. Tedy, pravda je, že mi citlivý a milý zrzeček jednou řekl, že ještě otevřu pusu a spím na ulici, ten Lucas, kterého znáš, a v tu chvíli jsem zmlkl i já, ale jinak se zdál v pohodě,” chechtal se opět při té vzpomínce.

„Myslím, že bych se tehdy klidně nechal vyhodit z vlastního bytu. Tohle jsem nečekal. Mimochodem s těmi zrzky to máme stejně. Teda, u kluků je mi to asi jedno, ale holky zrzky jsou skvělý.”

Na moment ztichl, přimhouřil oči a víc se soustředil na obrazovku počítače, zadávaje do něj spoustu a spoustu kombinací, jež nikdo jiný nechápal. Daniela na moment vypustil a jen se soustředil na úkol před sebou, než se od počítače odtáhl a vítězně se usmál, ukazuje černovláskovi obrazovku.

„Mám. Můžeš volat, šéfe. To víš, kdybych volal já, nikdy by nedorazila a byla by na pochybách, že nevolá někdo z blázince, tak bys to raději měl udělat ty,” zašklebil se.

„Jsem rád, žes to pochopil. Nech ten telefon v klidu! Nevidím na to číslo. Ty by sis, kluku, měl zajít k neurologovi, klepou se ti ruce jako staříkovi… Dobrý, mám ho, díky. Samozřejmě, že tam zavolám já, ale tebe budu potřebovat i nadále, tak mě nezklam! Měj se, a děkuji.“

Rychle položil telefon, aby se nedočkal ještě nějakých dalších narážek, a oddechl si. Šlo to překvapivě dobře, ačkoliv vlastně pochyboval o tom, že by mu Leonard odmítl pomoct. Tohle snad v Danielových očích byla jediná jeho dobrá vlastnost. Byl ochoten udělat pro Lucase téměř cokoliv.

Nadechl se, naťukal číslo, které měl napsané vedle na papíře, a s tlukoucím srdcem poslouchal, jak telefon na druhé straně začal vyzvánět.

„Haló,“ ozval se příjemný hlas.

„Dobrý den, u telefonu Daniel Robinson, mluvím s Ellie Grayovou?“

„Ano. Mohu nějak pomoct?” na chvíli se dívka odmlčela a raději doběhla zavřít dveře do pokoje. Nikdo doma nebyl, snad, stejně se ale krapet bála o své soukromí. Takhle si byla jistější.

„Vy jste od Ethana, že? Já vím, že nemůže, už mi to řekl sám, dost důrazně,” zamračila se nepatrně, když si na zmiňovaného vzpomněla.

Daniel chvíli bezradně zmlkl, ale pak se vzpamatoval a začal mluvit.

„Ne, to bude omyl. Já jsem přítel vašeho bratra Lucase. Prosím vás, hlavně mi nepokládejte telefon a dovolte mi vysvětlit, proč volám. Včera mi o vás a vaší rodině všechno řekl, pochopil jsem z jeho řeči, že se mu po vás hodně stýská, ale vím, že nemá odvahu vás pozvat k nám, přestože by se s vámi opravdu rád zase viděl. Chtěl bych to udělat já a poprosit vás, abyste přijela za Lucasem. Udělala byste mu velkou radost. Nemusíte se ničeho obávat, máme velký dům, poslal bych vám peníze na letenku a vyzvedl vás já nebo Leo na letišti. Nemusela byste se o nic starat. Jen bych vás chtěl poprosit, abyste nic neříkala Lucasovi. Měl by z toho těžkou hlavu. Vím, že mi teď třeba nemusíte věřit, ale znáte se s Leonardem? Bývalým přítelem a nejlepším kamarádem od Luka?“

„Lucas…,” uniklo dívce ze rtů šokovaně, než na chvíli svěsila paži s telefonem podél těla. Lucasův přítel… Má přítele? Její bratr má přítele ve velkém domě v Adelaide. A ona tam má přijet, sednout do letadla a přiletět za Lucasem. Po šesti letech má letět za Lukem…

Zvedla roztřesenou ruku i s kovovou krabičkou a znovu si ji přitiskla na ucho.

„Jet za Lucasem? Stýská se mu? Do Adelaide? Leonardo? Toho znám… podle jména,” řekla a její hlas krapet zesmutněl. Jak málo toho o Lucasovi věděla… Ale teď by mohla vědět víc. Mohla by ho zase poznat.

„Já mám ale školu, kdybych teď odjela, rodiče by…,” zmlkla. Co by? Byla dospělá! Nepatrně se zamračila. Proč by se jich měla ptát na svolení? To dělala celý život, i Lucas to dělával, a pomohlo mu to nějak? Chtěla za svým bratrem a oni jí v tom bránili tak dlouho. Teď už přece nemohli. Ona je nemohla nechat.

„Poletím,” přislíbila pevně, a aniž by si to uvědomila, na tvář se jí vkradl široký úsměv. Nemohla tomu všemu uvěřit… A úsměv se změnil v tichý smích, který se stal hlasitějším a hlasitějším. Nepamatovala se, kdy byla naposledy tak šťastná, a v ten moment jí bylo úplně jedno, že je na druhé straně Lucasův přítel. Byla to svoboda z vlastního rozhodnutí, adrenalin, ale hlavně nadšení, naděje a nepopsatelné štěstí, co jí kolovalo žilami.

„Omlouvám se, ale nemůžu tomu uvěřit, Lucas… Nezměnil se moc, že ne? Kouká stále na pohádky? Nosí ještě rovnátka? Nenaučil se zpívat, že ne? Co dělá? Je šťastný? Chtěla bych, aby byl…”

Daniel se zvonivě rozesmál.

„Ano, myslím, že se nezměnil vůbec. Pohádky stále miluje, rovnátkama mě překvapil docela nedávno a zpívat? Myslím, že to raději ani nezkouší, vzhledem k tomu, že ví, že můj hudební sluch by to nepřežil. Jestli je šťastný, to nemohu soudit, tvrdí, že ano. Snažím se ho dělat šťastným, protože on je člověk, který si to zaslouží nejvíc. Snad se mi to aspoň trochu daří, ale nemá to se mnou lehké. Donutil jsem ho nastoupit zpět na školu, vlézt do bazénu a hlavně mluvit. Nemluvil s nikým, ale myslím si, že vám řekne všechno. Jsem rád, že jste souhlasila. V Irsku za pár týdnů začínají prázdniny. Toho bychom mohli využít. Není třeba zameškat školu. Domluvíme se ještě později. Jen si vyberte let, já vám ho zaplatím. Už jsem se díval na nějaké spoje. Nejspíš budete muset doletět do Sydney. Tam na vás počká Leonard a vnitrostátní linkou pak doletíte do Adelaide. To všechno domluvíme ještě později. Jsem rád, že jsem vás poznal, a velmi šťastný, že přijedete. Musím končit, Lucas už je tu, zavolám později, na shledanou,“ rychle položil telefon a nedokázal skrýt provinilý výraz, tak se na něj nejistě zazubil.

„Ahoj, Ještěrko.“

„Ahoj,” usmál se Lucas hřejivě a políbil Daniela na tvář, podávaje mu přitom krabičku s obědem. Jeho prsty ale zavadily o bílou obálku na dně batohu a on nepatrně ztuhl.

Měl ji odnést, věděl to. Celou cestu do práce na ni myslel. Jenže když pak přišel ke schránce a bylo na čase vhodit do ní dopis, bylo to těžší, než očekával…

Chtěl to udělat! Věděl, že ten dopis pošle, jen to chtěl alespoň maličko oddálit. Ještě na chvíli žít v pocitu, že za něj Daniel neplatí další nákladnou věc a že ji nebude platit další roky. Ještě na chvíli žít v mlhavém dojmu, že se o sebe alespoň trochu stará sám.

Pošle ji, věděl to. Zítra…, ale teď ještě ne.

Lucas si s úsměvem prohlédl výraz v Danielově tváři. V očích mu zajiskřilo. Tohle poznával, jen si nebyl jist, jestli se začít bát či nikoli. Ne ale ve zlém slova smyslu, věřil Danielovi a věděl, že mu neublíží. Klidně mohl plánovat další pokus o koupání, zrzkovi by to bylo jedno. Alespoň v ten moment.

***

Pár dní poté Daniel každý den kontroloval schránku. Věděl, že rozhodnutí, zda Lucase na školu vezmou a za jakých podmínek, mu přijde na mail, ale nebyl si jistý, jestli by mu to vůbec řekl. Proto raději kontroloval poštu, ve které by měl dopis najít také.

Ten však nepřicházel.

Ale protože měl domluvený seminář na stejné fakultě, na jakou měl Lucas nastoupit, rozhodl se, že se zkrátka děkana zeptá sám.

Sotva vstoupil do auly školy, ovanula ho ta zvláštní vůně, kterou oplývají snad všechny školy na světě. Přišlo mu to, jako by vzduch byl prosycený nějakým zvláštním aroma, které evokuje touhu po vzdělání. Usmál se nad tou myšlenkou a otočil se za jedním mladíkem, jehož rusé vlasy ho upoutaly. Na malou chvilku zůstal stát a pocítil výčitky svědomí – má přece Lucase, tak co se otáčí za jinýma?

Ale tak – podívat se snad mohu.

Pousmál se sám nad sebou a opět se chtěl rozejít do posluchárny, kde měl přednášet. Sotva ale udělal jeden krok, srazil se se starším pánem, který se mu nestihl vyhnout.

„Pane profesore!“ vykulil oči Daniel. „Co tady děláte?“

Nevěřil vlastním očím, viděl před sebou profesora anatomie z univerzity, na které studoval v Anglii.

„Dobrý den, pane Robinsone, na tohle bych se mohl zeptat i já. Vy jste si ty vlasy stále neostříhal?“

Oba pánové se na sebe usmívali. Daniel věděl, že ho jeho profesor měl vždycky rád a při každé příležitosti mu převážně z legrace nadával, že s takovýmito vlasy se nemůže účastnit žádných operací.

Chvíli si ještě povídali, ale protože oba spěchali na přednášku, domluvili se na později.

Dvě hodiny poté už seděli v kavárně, která přiléhala ke kampusu, a vzájemně si povídali o osudech, které je přivedly na druhou stranu zeměkoule.

Pak si ale Daniel vzpomněl na Lucase.

„Pane profesore, mám přítele, který se hlásil na katedru všeobecné medicíny, je to už dva týdny, co odeslal přihlášku, ale zatím nedošla odpověď. Ptal jsem se, za jak dlouho by mělo přijít vyrozumění, a ujistili mě, že je odesílají do týdne, nevíte, kde by mi o tomto podali nějaké informace?“

Profesor ho ujistil, že to tak převážně je, a slíbil, že ho doprovodí do kanceláře, kde se bude moci zeptat.

Tam ale zjistil, že jim žádná přihláška od Lucase Graye nedošla.

Daniel uznal, že je možnost, že se dopis někde ztratil, ale spíš se klonil k tomu, že přihlášku Lucas vůbec neposlal.

V tu chvíli měl pocit, že kdyby ho měl vedle sebe, tak ho zastřelí. Rychle se ale vzpamatoval a začal jednat. Ujistil je, že dopis se musel určitě ztratit, a zeptal se, jestli ji může donést osobně on sám. Také jim sdělil, že Lucas už na této univerzitě studoval před pár lety. Děkan ochotně vyhledal studijní podklady a ujistil Daniela, že určitě nebude problém navázat na předchozí studia, vzhledem k jeho předchozím výborným výsledkům.

Druhý den donesl nově vyplněnou přihlášku, bez výčitek svědomí ji sám podepsal a teď už nezbývalo než jen čekat, jak se k tomu všemu zrzek postaví, až mu přijde dopis, že jej přijali. Věděl ale, že tohle si obhájí! A dá mu najevo, že se něj zlobí…

Netrvalo to ani týden a po sluncem vyhřátém chodníku se směrem k vile blížil muž se znakem pošty na prsou. V kabele už měl připravený dopis, který do schránky vhodil, a přesně v ten moment zatočil Lucas za poslední roh a muže zahlédl. Šel domů z práce, na nic moc nemyslel, na to bylo až moc horko. Kolečka v hlavě se mu od rána odmítala začít točit a on by si ten den netroufl odhadovat, co se v dopise může nacházet. Jen schránku otevřel a sebral ho, čekaje, že bude pro Daniela, jakmile ho ale zvedl, krev mu zmrzla v žilách. Doslova.

Na bělostné obálce bylo logo školy. Jeho bývalé školy, té, na kterou měl poslat…

V ten moment by se v něm té hloupé rudé kapaliny snad nikdo nedořezal. Měl poslat tu blbou přihlášku! Oddaloval to, jak mohl, vzpomněl si vždy, když v batohu zašátral, ale poslední dny už na ni úplně zapomněl. Neposlal ji! Ale dostal dopis.

Rychle si ze zad shodil batoh a zalovil v něm, vytahuje dopis určený k odeslání, a na obě obálky pak hodnou chvíli koukal, jako by viděl zombie zkříženého s mamutem, vílou, čarodějnicí a baseballovou pálkou. Neodeslal ji. Ani žádná vyšší moc to neudělala. Co tohle znamenalo?

Vběhl do domu a položil obě obálky na stůl. Jen okrajově zavnímal, že Daniel tam ještě nebyl.

Popadl příchozí obálku a rozřízl ji. Očima sjel na konec dlouhého textu.

Gratulujeme a těšíme se na Vás…

Dobře. Existovala jen jedna možnost – Lucasovi přeskočilo. Raději si text přečetl od začátku až do konce, nezvládal ale víc než kulit oči. Přijali ho. Těší se na něj. Bude pokračovat tam, kde skončil. To bylo skvělé… Ale jak ho sakra mohli přijmout, když nepodal přihlášku?!

Mohl by se zeptat Lea. Probrali by spolu tisíc šílených variant, ovšem pak by se blonďák dozvěděl, proč je Luke tak zmatený, a legrace by šla do kytek. Pravděpodobně by za to, že tu hloupou přihlášku neodeslal, dostal širší a daleko horší přednášku než po ukončení studia posledně.

Ne, tohle nebyl dobrý nápad. Leonardovi volat nebude. Tonyho se ptát nechtěl, pravděpodobně ani nevěděl, že Lucas něco takového řešil. A Daniel?

A v ten moment mu to došlo. Daniel! To on to udělal! Nevěděl jak, nevěděl, kdy k tomu dostal příležitost a jak mu proboha zařídil, že bude pokračovat tam, kde skončil, v ten moment mu ale bylo jasné, že nikdo jiný za tímhle snad ani stát nemohl.

Ve dveřích zarachotil klíč a ty se otevřely, a tak se Lucas otočil, v ten moment mu ale došla další podstatná věc – jestli to černovlásek nějak zařídil za jeho zády, znamenalo to taky, že věděl, že zrzek poslání té přihlášky zazdil. To nebylo dobré. Zeptat se na to chtěl, tušil ale, že ani to nebyl úplně nejlepší nápad, jaký kdy měl. A tak jen sebral dopis, zvedl ho a naklonil hlavu na stranu.

„Eeem…?” uniklo mu tázavě. Smysluplnější věta ho nenapadla.

Daniel se jen na něj pousmál a čekal, co bude dál. Byl si vědom, že zrzkovi už nejspíš došlo, kdo má v tomto prsty, přesto se rozhodl, že to nedá najevo.

„Tak dopis už konečně dorazil, výborně, a jak jsi dopadl, vezmou tě?“ dělal hloupého. Dobře věděl, že ano. Děkan ho ujistil, že Lucase vezmou bez přijímacích zkoušek.

V Lucasově tváři však toho v tuto chvíli moc přečíst nešlo.

Vzali. Možná proto, že se mi podařilo podepsat přihlášku, již jsem nikdy neměl v ruce, pomyslel si Lucas, nahlas to ale neřekl. Daniel mu svým mlčením moc nepomáhal, jeho hra nemluvného Lucase nutila spustit a to mu nebylo zrovna příjemné. A tušil, že Daniel tohle věděl.

„No, nějak jsem… zapomněl poslat ten dopis, takže je nemožné, aby mě vzali, nemyslíš? Škoda. Třeba za půl roku,” odtušil, stále veskrze tázavým tónem, čekaje na vysvětlení.

„Přišel jsem na to jen náhodou, byl jsem na fakultě, pamatuješ? Byl jsem se zeptat, jestli na tebe nezapomněli, a představ si, že mi řekli, že žádná přihláška nedorazila. To je zvláštní, že? Měl jsem za to, že když ten dopis zmizel ze stolu, žes ho i poslal, ale ty jsi ho někde zašil, možná i zahodil… A později bys mi řekl co? Že tě nevzali, a doufal bys, že ten dopis nebudu chtít vidět? Zlobím se na tebe, Luku. Kdybych si tak nebyl jistý, že studovat doopravdy chceš, nikdy bych do tvých záležitostí takto nevstoupil, ale já si jistý jsem, tak se naopak ty na mě nezlob, že jsem to udělal za tvými zády. S tebou se totiž nedá na ničem domluvit! A buď rád, že to dopadlo takto, donutil jsem děkana nahlédnout do tvých záznamů a on zjistil, že tvé studijní výsledky byly tak uspokojivé, že nebudeš muset na žádné přezkoušení nebo přijímačky. A první den tě do té školy dovezu a budu nad tebou stát, abych viděl, jak se zapisuješ!“ kroutil hlavou, dívaje se do zelených očí svého přítele.

Ten jen stál a snažil se, jak mohl, nezačít si mučit prsty a dlaně. Potřeboval by si je chytit, tušil ale, že to pak Daniela mrzí – černovlásek ho nechtěl znervózňovat a tímhle mu Luke opravdu nepomáhal. Navíc nebyl nervózní z Daniela jako takového, spíš ho to mrzelo. To, že ho zase zklamal.

Nakonec se rozhodl pro kompromis a začal si je mnout za zády.

„Promiň,” vyklouzlo mu. Nechtěl mu ublížit, vážně to chtěl poslat! Nehodlal tu obálku zahodit a Danielovi by nelhal, nikdy. Ale to snad černovlásek věděl. Nakonec by stejně přiznal barvu. Neudělal to schválně, jen to chtěl krapet oddálit…

Nakonec byl vlastně rád, že s ním Daniel půjde, jeho rentgenový pohled ho ale stejně přiváděl do rozpaků. Některé věci se zřejmě nezmění nikdy, pomyslel si.

„Jednou mě tímto přístupem dovedeš do hrobu, víš to? Já tě prosím a žádám o to, abys splnil to, na čem se domluvíme. Nemyslím jen toto! Všechno!“ povzdechl si a přitáhl si jej do náručí. „Miluju tě, Lucasi, ale už se vážně bojím ti věřit, a to je průser. Já chápu, že jsi ve spoustě věcí nejistý a nerozhodný, a na druhou stranu já potřebuju mít ve všem pořádek a řád, počítám s tím, že když se s někým na něčem domluvím, že to i splní. Já vím, že tady tak nějak o nic nejde. Když bys nenastoupil na letní semestr, jednoduše bys to odložil na zimní, ale když jsi nebyl schopný splnit jednu věc, jak ti můžu věřit příště? Co když tě požádám o ruku, ty mi na to kývneš a pak nedorazíš do kostela, protože si nebudeš jistý?“ Ještě víc ho k sobě přitiskl a zamumlal mu kdesi do vlasů: „Já se z tebe jednou zblázním, víš to?“

Poodstoupil od něj a chytil jej za paže.

„Já na tebe přece nejsem zlý, nebo ano? Máš ze mě dojem, že na tebe tlačím tak, že mi nemůžeš moje požadavky odmítnout? Ale pochop, já na tebe tak musím tlačit a ty to o sobě víš, že jo?” zadíval se do jeho zelených očí, ve kterých se odrážel smutek. „Nedívej se na mě takhle!“

Lucas beze slov znovu vklouzl do jeho náručí a zabořil mu obličej kamsi do ohbí krku. Srdce se mu sevřelo, když tohle slyšel – černovlásek měl pravdu, a to ho mrzelo, skutečně ho nechtěl zklamat, nikoho, ani Daniela, ani Lea, ani Ellie a rodiče, ani své profesory. Ani sám sebe. Ale tentokrát to opravdu udělat chtěl, nevěděl, proč to nakonec nezvládl. Tolikrát měl ten dopis v rukách a stál s ním u schránky, tolikrát ho do ní vstrčil a zbývalo jen uvolnit prsty a bílý papír pustit. Proč to neudělal?

„Omlouvám se,” vydechl znovu smutně a víc se na něj natiskl. Občas se nechápal – byly chvíle, kdy jako by se v něm cosi pralo, nejen symbolicky. Jako by se chtěl pohnout, a přitom měl na nohou cihly, jako by chtěl vzlétnout, ale měl svázaná křídla. Kdesi v něm byl strach, který si tak dlouho pěstoval a nešlo se ho ze dne na den zbavit, podivný úzkostný pocit, který v určitých chvílích zmáčkl „stop” a on prostě nemohl. Jako když měl vlézt do vody. A věděl, že to odezní, zmizí, že se naučí neposlouchat ho a on se vytratí. Stejně jej ale každé další selhání mrzelo, protože věděl, že to černovláska trápí, a to nechtěl, vážně…

„Já to chtěl poslat, opravdu,” zamumlal mu do trička.

„Já nevím, proč jsem to neudělal, vážně ne… Já chtěl, jenže jsem chtěl chvíli počkat a pak jsem zapomněl, ale vážně jsem ji nosil,” říkal krapet zmatečně, jako by se svou chabou obhajobou mohl zbavit vyčítavého pohledu, který viděl i za zavřenými víčky. Sklonil se, vytáhl bílou obálku a vtiskl ji do Danielovy dlaně.

„Nezahodil jsem ji, já vážně chtěl… promiň…”

„Ty moje nejistá Ještěrko… Pojď sem za mnou. Víš o tom, že tě miluji, že ano? Že mi můžeš věřit a také že se mi se vším můžeš svěřit. Já bych o to vážně stál. Vím, že na tebe jdu někdy tvrdě, asi bych neměl, nijak ti tím nepomáhám…,“ odložil neodeslaný dopis na stůl a opět se přitiskl na kajícně stojícího Lucase. Hladil ho po zádech a neodolal ani pohladit jeho pozadí. Věděl, že tomuto místu by se měl vyhýbat, stále se ještě při doteku jeho zadnice nedokázal ovládat. I teď jím projela touha a podvědomě ji stiskl tak, že se jejich mužství o sebe otřela. Na tom, že je oddělovala látka kalhot, vůbec nesešlo. Daniel se nadechl, už v tom zase lítal.

Přece ho po všech těch výčitkách nemůže přehnout přes stůl a vzít si ho?

Ačkoliv mozek protestoval, že to není zrovna v tuto chvíli úplně vhodné, tělo neposlouchalo a on cítil, jak se do jeho neposedy valí hromada krve. Téměř neslyšně zaúpěl a odtáhl se od něj.

„Ještěrko…,“ vydechl chtíčem podbarveným hlasem. Měl by odejít, ale nohy ho odmítly poslechnout a jen upřeně pozoroval mírně pootevřené rty svého přítele.

Ten stále ještě cítil pevný stisk, kterým Daniel obdařil jeho pozadí chvíli zpět, a snažil se zklidnit splašeně bušící srdce. I dech se mu nepatrně zrychlil – svůj zadek rád neměl, citlivý na něj ovšem byl až běda, a jak se zdálo, černovlásek to věděl. Stále na něm měl ruku, stále ho chvílemi tiskl a Lucas to nakonec nevydržel a ze rtů mu sklouzl tichý sten.

„Já tě taky miluju,” vydechl krapet roztržitě a nesměle ho políbil. Nedokázal se naň přímo vrhnout, i když by to možná udělal rád, daleko raději ale byl, když ho vedl Daniel. Líbal ho opatrně, ale naléhavě, tam, kam se jim oběma valila krev, mu kalhoty byly těsné a ta šikovná velká dlaň stále neopustila své místo…

Pravou ruku mu vpletl do vlasů a sundal z nich gumičku. Miloval ty vlasy, miloval, když v kudrnách lemovaly Danielův obličej a splývaly mu po zádech i prsou. Miloval smět se jimi prohrabovat, odhrnovat je a opatrně za ně tahat, jen lehce, aby černovláskovi neublížil, protože to by nikdy nechtěl.

Nejistě se usmál a odložil gumičku na stolek, stejně jako Danielovy brýle.

Tímto gestem Daniel pochopil, že to Lucas cítí stejně jako on. Přisál se na jeho rty tak dravě, až jim zazvonily zuby, a začal lačně prozkoumávat ústa. Nestíhal ani dýchat, stejně jako Lucas, a proto se s prudkým nádechem odtáhl, vzal jeho ruku do své a téměř nešetrně ho táhl do ložnice, kde ho pohodil na postel. Na chvíli zavřel oči s uvědoměním, že tohle nemělo daleko k hrubosti, se kterou neandrtálci tahali za vlasy své ženy do jeskyně. Jeho touha ho však hnala k činům a on se nedokázal příliš ovládat. Tolik po něm toužil. Přemýšlel, kdy se ho nabaží natolik, že jejich milování bude něžné od první chvíle. Zatím byl vždycky jako barbar, který si bezpodmínečně bral to, co mu bylo nabídnuto. A protože se tomu Lucas nikdy nebránil, ba naopak v jeho očích viděl stejný chtíč, výčitky rychle zaplašil a začal z něj rychle vysvlékat oblečení. Netrvalo dlouho a oba byli nazí jako Adámci, toulající se v zahradě Ráje.

Daniel nenechal své ruce zahálet a bloudil po všech zákoutích Lucasova těla.

Přidržel jeho ruce nad jeho hlavou a začal mu ústy dráždit bradavky, jazykem i zuby je laskal a ze zrzkových úst jen poslouchal jemné vzdechy, které mu dokazovaly, že jeho snaha je úspěšná.

Tohle se mu líbilo – byl plně v černovláskově moci a nemohl vůbec nic, jen ležet a přijímat, co dostával. Cítil jeho volnou ruku i rty snad všude a nebránil se, naopak měl ruce uvolněné a nechával se opečovávat jemnými ústy. Ty se na moment dostaly před jeho obličej, a tak se natáhl a nalepil se na ty nadýchané polštářky. Jazykem mu vplul do úst a jejich zhoustlé sliny se promíchaly. Cítil, jak černovlásek na malý moment povolil sevření na jeho zápěstí, a tak ruce vytáhl, zkoumaje jimi dobře známá svalnatá záda, ale hned poté i pevnou hruď a břicho. Miloval jeho svaly!

Nohy roztáhl od sebe a pokrčil je tak, aby jimi sevřel Danielovy boky. Dlaněmi se mu znovu dostal na záda a provokativně zajel i na jeho pozadí, než se zase vrátil dopředu a neomylně stiskl pevnou erekci. Škádlivě chytil jeho spodní ret mezi zuby a hravě zatáhl. V očích mu přitom zajiskřilo vzrušením a prsty pohladil jeho jemná varlata.

Daniel se prohnul v zádech a téměř bolestně zasténal. Penis už měl bolestivě napnutý, a jakmile se Lucas dotknul jeho varlat, napětí se ještě zvýšilo. Věděl, že pokud tohle Ještěrka udělá ještě jednou, dlouho to v sobě neudrží.

„Ne…,“ hlesl a trhaně se nadechl. „Jestli se chceš ještě chvíli procházet před bránou do ráje, tak nechej ty ruce nahoře!“

Neposlušnou ruku přichytil a druhou odtáhl jeho stehna od sebe, aby se mezi nimi mohl sunout pomaličku dolů. Cítil, jak se jeho penis lehce tře o jeho břicho a hruď, už orosený z předtuchy vyvrcholení, a o malou chvíli později už tuto předzvěst lačně ochutnával svým jazykem.

Stiskl žalud rty a pomalu si ho sunul dovnitř svých úst – téměř až po kořen, jak jen mu jeho délka dovolila.

Tentokrát poznal nejslastnější způsob mučení sám Lucas. Zaklonil hlavu, jak jen to šlo, pevně zavřel oči a dlouze zasténal. Slast se jím přelévala a všechny vlny končily na jediném místě, do kterého narážely a nutily ho zbavit se napětí. Cítil, že jinak exploduje. Bylo toho moc, ale bylo to nádherné, Danielovy rty jej vynášely do výšin a on se jich nechtěl vzdát, jenže musel…

Vyhoupl se do sedu, aby opatrně oddělil Danielovu hlavu od své erekce. Vytáhl jej nahoru a sám si klekl, čímž se dostal kousek nad černovláska. Obmotal mu ruce kolem hlavy a znovu ho dlouze políbil, než chytil jeho dlaň a přemístil si ji na zadek. Nikdy jindy by to neudělal! Kdykoli se Daniel tak zálibně koukal na jeho zadek, bylo to hezké, ale zároveň v něm přece jen zůstávalo trochu divného pocitu, který ho nutil cítit se trapně. Tam se schovávalo všechno sladké i mastné, všechny cukrové vaty a všechna čokoláda. Kdyby cvičil víc…

Jenže teď mu to bylo úplně jedno. Jen tam jeho dlaň položil, aby černovlásek pochopil, kde by ho chtěl nejvíc, a znovu se na něj nalepil trupem.

Daniel nelenil a začal jeho půlky hladit a jemně hníst. Rozevřel je a pomalu kroužil okolo rozetky, která se stahovala a zase povolovala touhou po tom, aby už byla plná. Jedna ruka stále nepřestávala dráždit otvor, zatímco ta druhá už šátrala v šuplíku nočního stolku po tubě lubrikantu.

Vůně kokosu se rozprostřela po místnosti, ale Daniel se soustředil jen na úzkou štěrbinu a vchod v ní uschovaný. Do něj pomalu a opatrně vsunul jeden ze svých dlouhých prstů. Horkost nitra jej vzrušila ještě víc a cítil, že i jemu se vazká tekutina řine z žaludu. S druhým prstem dlouho neotálel a přisál se na jeho ústa. Záměrně se vyhýbal prostatě, dle Lucasovy tváře pochopil, že už nyní je na hraně, a přemýšlel, jestli by všechno dráždění neměl na chvíli pozastavit. I on měl totiž dojem, že jakmile se jen dotkne žaludem jeho vchodu, asi vybuchne.

Přesto pokračoval dál, protože v tuto chvíli už přestat nedokázal. Byl za hranicí toho, co ještě hlava dokázala řídit. Teď už cítil jen neskutečný chtíč navštívit jeho svatyni a konečně vypustit démona, který běsnil v jeho nitru.

Lucas poslušně držel a přijímal Danielovy dlouhé šikovné prsty. Tušil, jak se pohnout, aby si způsobil ještě větší slast, zároveň ale nemohl. V tu chvíli už by se neudržel a přepadl by přes okraj, a on se dřív chtěl spojit se svou láskou. Chtěl jej v sobě, cítit jej až kdesi hluboko, a chtěl být tím, kdo ho dovede k vrcholu. Chtěl propojit jejich duše i těla a až pak se dostat za bránu. A tak držel a nechával dlouhé prsty roztahovat jeho vstup.

Když z něj zmizely, projel jím nepříjemný pocit prázdna. Položil se na postel a Daniela stáhl na sebe, objímaje jej kolem pasu, dál ale nic nedělal. Potřeboval se vydýchat, odsunout všechny slastné vlny a z výrazu v černovláskově tváři odhadoval, že je na tom stejně.

Prsty mu zapletl do vlasů a stáhl si jej níž, čelo mu opíraje o to své. Tenhle pocit miloval. Byl tak blízko, mohl mu vidět hluboko do očí a cítil jeho splašený dech. Bylo to krásné.

Otevřel oči, do té doby zavřené, a zadíval se hluboko do těch šedých. A v ten moment se špička Danielovy erekce dostala k jeho vstupu a on v nich mohl zahlédnout všechnu slast a vášeň, kterou cítil sám. Ony vlny jako by se přelévaly nejen v každém z nich, ale také z jednoho do druhého. Oba byli tak vzrušení, tak moc se potřebovali!

Trhaně se nadechl, když se v něm Daniel pohnul o další kus, a nepatrně ho v sobě sevřel.

Černovlásek zalapal po dechu, když ucítil ještě větší tlak na jeho citlivý žalud. Horečné nitro snad jako by jej vítalo a objímalo a on musel zadržet dech, aby se udržel a nevstoupil rychle a surově na samý konec. Nebylo to tak dlouho, co se spolu naposledy milovali, přesto však byla Lukova svatyň pokaždé úzká a působila, jako by byla nedotčená.

Přichytil si jeho nohy a stáhl je skoro až k hlavě. Lucas byl úžasně ohebný, a proto už Daniel věděl, co si může dovolit, aniž by mu způsobil nějaké nepohodlí. Věděl také, že v této poloze rychle a přímo najde prostatu.

Líbal jej a kradl kyslík, rukama hladil jeho ramena a klíční kosti a pomalu se sunul hlouběji, když vtom se Lucas prohnul v zádech, čnícím penisem se otřel o Danielovo břicho a ten cítil, jak mu zacukal.

Jen silou vůle se Lucas udržel, aby nevyvrcholil. Zaklonil hlavu a zavřel oči, vydýchávaje příval slasti a vzrušení – necítil nic nepříjemného, žádnou bolest nebo byť jen její náznak. Všechno, co Daniel prováděl, bylo příjemné a vzrušující, a to se mu nevyplácelo, cítit ho v sobě bylo dokonalé a on si připadal jako v ráji už jen tím pocitem. Panebože, tolik ho miloval!

Položil mu dlaně na ramena a nepatrně se na něj usmál. A on pochopil, úsměv mu oplatil a konečně se v něm začal pomalu, opatrně hýbat. Lucas věděl, že mu neublíží, a tušil, že to v ten moment věděl i Daniel. Oba ale balancovali na hraně, tenoučké a nebezpečné.

Natáhl se a políbil ho na krk. Opatrně ho do jemné kůže kousl – nijak hrubě, spíš se s ním mazlil, než že by mu jakkoli ubližoval, byla v tom ale jakási naléhavost a snad i trocha utrpení z čekání, které ale sdíleli.

Citlivá kůže Danielova krku se pnula a její majitel zaklonil hlavu, aby měly Ještěrčí rty a zuby lepší přístup. Další a další vlny vzrušení se přelévaly jeho tělem, když začal prudčeji narážet do nitra a střídal hluboké zásuny s přímým narážením do Lukovy prostaty. Pokaždé, když se o ni otřel, cítil bolest, kterou mu způsobovaly jeho zuby na krku. Ta bolest byla překvapivě příjemná, a když se po chvíli začal Lucas věnovat jeho ohryzku, který díky záklonu hlavy vystoupil víc než jindy, prudce a bouřlivě vyvrcholil.

V ten moment už to nevydržel ani Lucas, a když se Danielův penis naposledy dotkl jeho prostaty, přepadl přes okraj spolu se svou láskou. Slastí, kterou cítil, se mu skoro zatmělo před očima a jeho zuby se zabořily do jemné kůže víc, než si přál. Držel jej u sebe pevně, cítil, jak mu Daniel naplňuje nitro, a přišlo mu, že jeho vlastní orgasmus trvá dlouhé hodiny. Slastné vlny konečně prolomily hráz a všechna voda se vyhrnula ven, byl jako na obláčku, zabalený v té slasti, jež ho nutila protáčet oči a nevnímat nic, jen dokonalý pocit uvolnění.

Když se konečně vzpamatoval, krapet vylekaně se od Daniela odtáhl a podíval se na spoustu otisků svých zubů. Jedna značka byla ovšem nejhlubší – nacházela se mezi jeho ramenem a krkem, nebyla do krve, to by si Lucas už doopravdy neodpustil, i tak si ale dokázal představit, že musela bolet. Zastyděl se – tohle nechtěl…

Zatlačil vydýchávajícího se černovláska na záda do matrace a přemístil se na bok vedle něj, kde se zvedl na loket a volnou rukou lítostivě přejel po všech značkách, které mu udělal.

„Promiň,” vyklouzlo mu. A pak se sklonil a začal ho na všechny otisky jemně líbat, snad jako omluvu. Nechtěl mu ublížit…

„Neomlouvej se, to já bych se měl omluvit, že mě to tak rychle semlelo, nikdy bych nevěřil, že mám tak citlivý krk. Dosud jsem si ještě neuvědomil, jak se to stalo, ale bylo to… úžasné. Ještěrko! Čím vším mě ještě překvapíš?“ vydechl, stále se ještě plně nevzpamatoval z divokého orgasmu a až po chvíli si uvědomil, že mu rány na krku pulzují bolestí. Chytil se za ně, ale na Lucase se usmál.

„Ty sis mě označil!“ řekl laškovně-vyčítavým hlasem. „Za to mi koupíš pěkný šátek, abych nepohoršoval své medvídky.“

Na to se Lucas láskyplně usmál. Trochu přiblble, trochu starostlivě, ale hlavně šťastně a zamilovaně, a vtiskl se do černovláskova objetí. Věděl, že svá slova nemyslel tak úplně vážně, cítil z něj stejné štěstí a lásku, jaké proudily jeho tělem, stejnou zamilovanost, přesto ale takřka neznatelně kývl hlavou.

„Tak jo,” zamumlal mu do krku, který stále neopouštěl, naopak, jemně všechny značky hladil a opečovával. Klidně mu koupí sedm šátků, každý na jiný den v týdnu, pomyslel si a znovu se naň usmál. Tolik ho miloval…