Povídky

Musím ovšem uznat, že ta privátní sauna má skutečně svoje kouzlo. Nejen že člověk rychle zapomene, že mu v mrazu auto zapadlo sněhem někde pod smrkem, ale taky se v tom malým prostoru a bez hadrů jaksi líp konverzuje na ne zcela pracovní témata. Což je počítám záměr. Pořád sice nevím, proč tu vlastně jsem, signály, které ke mně vysílají, jsou dost rozporné, ale předpokládám, že to pozvání nějaký účel má. Tu práci jsme totiž docela dobře mohli vyřídit i po mailech a telefonu.

Byla noc tak tichá, že i staré hodiny na krbové římse v zadní jizbě se zdály tikat o něco opatrněji než ve dne. V dílně mistra Jana se stále ještě svítilo. V kruhu lampového světla se skloněná postava zabývala mechanismem starého hodinového strojku, rozloženého do posledního šroubku. Kolem se v přítmí leskly mosazné věnce a drobná kyvadla jako malá spící stvoření z kovu. Mistr Jan se právě chystal nasadit poslední kolečko zpátky na hřídel, když zvenčí cosi lehce zadunělo. Ne hlasitě, spíš jako když na prkno před dveřmi došlápne neopatrná noha. Zvedl hlavu, zamračil se a sáhl po těžkém železném klíči ležícím vedle lampy.

Chtěli dát postele k sobě, ale byly na bocích přišroubované ke stěnám maringotky. Odsunuli stolek. Ota zavřel dveře a zamknul. Ruda vyndal matrace na zem. Natáhli na ně deku. To už se svíjeli v klubku a v prvních polibcích. Byly to pohyby tak známé a přece jiné. Ota se zmocnil úžasné hračky v klíně svého milence a po chvíli ochutnal božský nektar. Špulila se na něj neopálená prdelka. Mozek nic nesrovnával. Zcela vypnul a vládu převzalo nadržené tělo. To přiráželo v pomalém i zrychlujícím tempu až k výkřikům obou. Chvíli leželi a bylo slyšet jen zrychlený dech.

Loni na Šumavě. Spali taky v dřevěné boudě. Ostatní v jedné místnosti. Oni dva v jednom kumbálku. Měli tam jen dvě postele vedle sebe a jednu židli. Na ní baterku, budíček, džbánek vody, jednu skleničku a vždycky si natrhali nějaké plody. Od pozdních trávnic, přes moře malin až k ostružinám a borůvkám. A taky žňová jablíčka z vesnice, zlaté mirabelky, rudé dříny. Spávali stejně na jedné posteli.

Jo, tak to by měla holka smůlu. Zato ten střapatý kluk měl v rozkroku svých džín hezky nadito. Docela ho to rozrušilo. Zamkl, a jak šel po schodech, sledoval klučičí prdelku. Kus zakrývala rozepjatá bunda, ale co bylo vidět, stačilo. Fantazie si to dokreslí. Vašek se hned uvelebil u baru i s houslemi. Zahrál Pavle kus Montiho čardáše a s vodkou v ruce se otočil k Arturovi. Podal mu ji a vzal si druhou.

„Řízneš ho? Řízni ho!“ popichuje Kida. „Chci vidět jeho krev. Myslíš, že ji má modrou? Třeba je z urozeného rodu ‚Velkokokotů‘ nebo ‚Obrčuráků‘, co říkáš?“ A směje se sám svému duchaplnému vtipu. Mezitím mi Kid bere do lé ruky obě mé koule, zaškrtí je a táhne mi je od těla. Pokládá nůž pod koule a začíná tlačit. Cítím, jak se mi nůž tlačí do kůže a každou chvíli ji prořízne. Prudkým pohybem nůž cuká doleva. Vnímám železo, které mi jede po kůži a vlasy se mi ježí na hlavě.

Vždyť je to kulich. Červeně pruhovaný. Jen nemá nahoře bambulku. Je na něm pár vloček, leží tu chvíli. Rozhlédl se kolem. Poválený sníh od cesty. Dole trčící kořen. Klekl si. Je od krve. Pak viděl stopy vedoucí k pásu křoví. To vypadá, že někoho srazilo auto. Proboha snad ne kamarádi. Přece by neujeli. Vzal kulicha a strčil ho do bundy. Auto má bokem. Pustil se mezi keři po stopě. Další krev na uschlém listí. Zřejmě někdo ztratil orientaci a místo na silniční násep šel do lesa.

Vstoupili do malé předsíňky s věšákovou stěnou. První byl polibek. Tady si pověsili šusťákové bundy. A zatím odložili. Míša kožený kufřík a Ferda pánskou aktovku z hověziny. Domluvili se jen na prádle a košilích na výměnu. Dveře vedly do pokoje s velikým vysokým oknem, co zabíralo půl stěny. U okna klasický psací stůl s židlí.

No to mě podrž, to zní, jako by na mě byl uspořádán hon jako na škodnou. Přizdisráči, žádný se mi nikdy nepodíval do očí, nevyjádřili nějakou nelibost. V podstatě se ke mně lísali, někteří chtěli jen okouknout to moje nářadí, jiní si s ním chtěli pohrát a další ho chtěli vystříkat, vykouřit a také se ho pokoušeli narvat do svých prdelí. Některým se to dokonce podařilo, jiní odcházeli dosti bolaví. A tito ctihodní úchylové využívali mých schopností a dovedností. Kdykoliv je někdo obtěžoval, žádali mě o pomoc. A přitom potají spřádali plány, jak mě sejmout.

Naštěstí šel na vojnu. Tam zrovna příznivé prostředí nebylo. Ale chodil veliteli útvaru opravovat do garáže auto. Přes jednu garáž byl klučina zblblý do motorek. Přišel za ním na radu. Pak dali litřík vína, zábrany spadly. Byli jen v trenýrkách. Že holky nemusí, vyřešili a pak už to přišlo samo. Božská kuřba. Motorka a myslivecká bouda. Nic, jen pryčny se slamníky, voda v plechovém umývadle a láhev rumu. Rozlučka na konci vojny byla těžká. I slzy. Jistě, bylo to jen vybičování ukojení. Dál nic, ale kdoví.

Stáli teď u věšáku s velkým zrcadlem. Ale vůbec nevnímali nic okolo. Dvě těla v měnícím se objetí. Jarda cítil ruce svírající jeho boky, co se přesouvaly na zadek. Najednou se Vláďa sklonil a jeho ruce se mazlily s koulemi. A ústa se nasunula na penis partnera. To se nedalo vydržet. Až s bolestí se propojily první výstřiky. Pak se ocitli blízko stoličky, kam dosedl Vláďa, a Jarda si před ním klekl a hned oplácel.

Odpolední slunce, líné jako kočka po bohatém obědě, se každodenně protahovalo úzkou uličkou, hladilo oprýskané fasády historických domů, a nakonec se s blaženým povzdechem usadilo na výloze kavárny „První Šálek“. U stolku v rohu, pečlivě zvoleném pro jeho strategickou pozici – zády k nenápadnému, ale uklidňujícímu ruchu velkoměsta, čelem k vchodovým dveřím a s periferním výhledem na barový pult – seděl David. Bylo mu devětadvacet a svět vnímal spíš skrze filtry jemných čar a stínů než skrze hlasitá, často zbytečná slova.