Povídky

„Jé, ahoj, Honzo!“ vyskočil Petr na nohy a šel Honzovi v ústrety. „Jak se máš? Doufám, že jsem tě zase nevzbudil…?“ podezřívavě nakrčil obočí, oskenoval Honzu rychlým, ale důkladným pohledem a hned se zase celý rozzářil. „Co to zápěstí, už je to lepší? Říkal jsem si, že asi jo – a proto že sis řekl, že mě s tím nebudeš obtěžovat, ale přece jenom mi to nedalo, abych to nezkontroloval, víš?“ Honza zůstal stát na místě a jenom do sebe dychtivě nasával tu životadárnou energii, kterou kolem sebe Petr zřejmě bezděky šířil. „Jo, no, je to lepší,“ nějak se mu povedlo ze sebe dostat.

„Těší mě, Honzo. Já jsem tvůj novej šéf. Nic jinýho o mně vědět nepotřebuješ.“ Honza tu jeho nabízenou dlaň stiskl… a teprve o několik hodin později, když byl zase schopný přemýšlet, si uvědomil, že to byla chyba. Byla to zasraná chyba. Měl jsem místo toho vystartovat z tý kuchyně… a zdrhat. A zdrhat a zdrhat a zdrhat. Run for my life.

Vybereme hospůdku na Smíchově, před pařbou se musíme pořádně najíst, protože s těma dvěma to není na chvilku. To bude až do rána. Sotva sejdeme schody do sklepení a vejdeme do restaurace, moje oči v rychlosti prolustrují obsazení. Na jednom stole se zastaví o chvilku déle, než by bylo zdrávo. Ne, to není možné! Proč zrovna tady a teď? Moje mozkovna se zdráhá uvěřit tomu, co vidí. Mezi osazenstvem sedí i Darek, kámoš, za kterým občas, možná trochu častěji jezdím, abych uvolnil svým fyzickým potřebám. Jen kývnu hlavou na pozdrav, když se naše oči střetnou. Obsluhou se nechám odvést k volnému stolu. Vybereme si jídlo. Ohledně pití pokračujeme, na čem jsme začali, tedy bílé víno.

„No… ehm…,“ zmůžu se akorát na to, abych mu stiskl nabídnutou dlaň. Protože jestli by někdo mohl a měl dělat reklamu na fitko… a na cokoliv jinýho… Panebože, jak může být božstvo tak nespravedlivý? A nadělit někomu takovouhle postavu, a ještě takovej nádhernej úsměv, a ještě takový jiskřivý oči? A ještě mi někoho takovýho úplně kliďánko přihrát do cesty, abych se tu před ním úplně ztrapnil… a… a… uslintal?! Ne, mami, proč? Proč jsi po mně chtěla posílat ty zatracený balíčky zrovna přes tenhle proklatej podnik???

Doplavali ke svým věcem a posadili se na kus trámu u vody. „Je to tady skvělé, divím se, že sem nikdo nechodí.“ „Odevšad je sem daleko, většina lidí o tom neví. Ale už jsem tu jednou potkal jednu dvojičku. Docela je to rozhodilo, jak se lekli. Ale pak v pohodě.“ „Taky jsme dvojička,“ usmál se Marcel. Prostě jejich blízkost udělala své. „Myslím, že máme víc jak lásku k přírodě. Vzpomněl jsem si na zprofanované heslo doby. Důvěřuj, ale prověřuj. To je náš případ. Naši miláčci nás proflákli. Ta krása, co vidím, je volná, nebo zadaná?“

Týden uběhne jako voda. Ani se nenaděju a je tu den soudu. V životě by mě nenapadlo, že se tam někdy podívám. Před začátkem procesu se sejdu s panem Koutským. Dodává mi odvahu. Nemám se ničeho bát! Tento případ je jasný! Musíme vyhrát! Jenže vždy je tu co když. Nesnáším myšlenky, co se mi honí hlavou. Člověk nikdy neví! Opravdu se bojím. Nikdy v životě jsem neměl takový strach! Potřeboval bych čertíčka vedle sebe. Jenže to nejde. Zahlédnu Beátu, jak se blíží i se svým právníkem. Nemám sílu se na ni podívat. Nastal čas našeho procesu.

V posteli si Toma přitáhl k sobě a dovolil si ještě poslední dávku svého suchého humoru: „Máme kliku, že Rusty je natolik vychovaný, že nejenom neštěká, ale ani nekouše. Měl jsem pravdu, že vyžly vůbec nejsou agresivní.“ Tom se s ním nechtěl přít, ale přece jen mu alespoň v myšlenkách mírně odporoval. Každý pes dokáže kousnout, stejně tak jako každý člověk dokáže ublížit. Záleží na okolnostech.

Erik už na ty moje ostravský tři vykřičníky nic neodpoví, naštěstí, ale já stejně po zbytek odpoledne a podvečera skřípu zubama. Ne, tohle nepůjde, vrtím si sám pro sebe hlavou cestou domů. Já tu výpověď vážně budu muset podat… Všechny tyhle pracovní starosti se mi ale vykouří z hlavy v té samé vteřině, kdy v desátým patře vystoupím z výtahu – a zjistím, že na schodech před mým bytem posedává ségra. „Gábi, co tady děláš?“ starostlivě si k ní přidřepnu. „My jsme byli na něčem domluvení?“ zapátrám v paměti.

Dojdu jim konsternovaně otevřít. Než se vzpamatuji, vše si na povel vezme Vítek. Vytáhnou gril, holky v kuchyni připraví pohoštění a já jen nevěřícně na vše koukám. Nenechal mě v tom, ne, oni mě v tom nenechali. Všichni se vesele baví, švitoří, občas se mě zeptají, kde co je, nebo si to sami najdou. Jejich dobrá nálada se přenese na mě. Donesou si i alkohol, jemu já se musím vyhnout. Přece jen prášky, co jsem měl včera, nejsou kamarádi s alkoholem. Chci jim pomoct, ale s díky odmítnou. Prý jsem jim poskytl útočiště, a to stačí.

„Jo, to zní rozumně,“ odepíšu… a po krátkým zaváhání přidám i usmívající se smajlík. A to je právě ono. Ten smajlík se na Tobiho usmívá, zatímco já se momentálně neusmívám. Tak snadný je někomu přes písmenka lhát! Achjo… „A tak… asi tě nebudu rušit, když máš toho hodně do školy, ne?“ nadhodím. „To sice mám, ale zase abych si s tebou nemohl chvíli povídat, tolik to vážně nehoří,“ objeví se mi na displeji.

Honza už byl taky nahý, ale trochu schovaný za jedním sloupem. „Julku, vezměte se vzájemně v pase.“ Jenže tahle vzájemná blízkost a doteky na intimních místech vyvolaly své. Jejich už zvedající se penisy si dělaly, co chtěly. „Hoši, zajdeme ven. Klidně na to vleťte, když je chuť. Bože to je krása.“ „Ale my spolu nechodíme, jsme jen v práci.“ Honza na sebe rval slipy. „Tak to je věčná škoda. Vašim miláčkům se vzájemně líbíte. No to je vaše věc. Tak kdy začneme?“

„Představ si, mám skvělou zprávu!“ zahlaholím nadšeně, jakmile zapnu na notebooku WhatsApp a zjistím, že Tobi je online. „Jakou?“ vybídne mě a přidá usměvavej a pak zvědavej emotikon. Na oplátku mu tam hodím jeden rozveselenej, takovej ten v tý narozeninový čepičce. Mám totiž úplně luxusní a přesně takhle rozjásanou náladu! Jednak jsme se ve škole s Jirkou zase udobřili, z čehož mám samozřejmě radost – i Tobi si včera všiml, že jsem nějakej míň hovornej než dřív, až takovej vliv na mě to dohadování s Jirkou má –, no ale hlavně jsme se dnes dověděli ve škole super novinku! „Dověděli jsme se dnes – “ začnu psát… A najednou mě něco napadne. Napadne mě, jak celou tuhle akci povýšit na něco lepšího.