Co se stane mezi náma, to nám zůstane (5/5)

V neděli nás čeká další přesun, tentokrát do kempu v Zemančicích.

„A tam,“ zamrká postupně na nás všechny Elen významně, „máme zamluvenejch pět chatiček!“

„No tak paráda!“ zaraduje se Karel a s Adamem si rozjařeně plácnou, „konečně trocha soukromí! Konec celibátu!“

„To teda!“ zašťuří se Elen. „Sice zase, aby to nebylo jó úplný terno, tak jsou to chatky bez koupelen, no, sociální zařízení jsou tam společný pro celej areál, ale tak říkala jsem si, že to snad ty tři noci zvládnem…“

„Jasně že zvládnem,“ ujistí ji Renča, zatímco my ostatní jenom přikývneme.

S Filipem se vyhledáme očima a věnujeme si takovej rychlej, nenápadnej úsměv… Což mi přijde docela paradoxní. Ještě do včerejška bychom to Elino oznámení naopak hlasitě komentovali, ať všem dáme důrazně najevo, že spolu jakože chodíme – no a dnes, když spolu opravdu chodíme, tak vůbec nemáme potřebu se k tomu nějak vyjadřovat!

Aspoň teda veřejně ne.

V soukromí chatky, když tam na chvilku při balení zůstaneme sami dva, protože Tom s Jirkou narychlo vyběhnou do bufetu pro nějaký zásoby jídla na cestu, se ke mně Filip přitočí, zezadu mě obejme a nadrženě mi šeptne do ucha:

„To jsem ani nedoufal, že na to tvý v noci slíbený jindy dojde už takhle brzo!“

„No pozor,“ mám chuť ho trochu provokovat, a tak se k němu otočím čelem a propálím ho uličnickým pohledem, „Elen sice mluvila o pěti chatkách, ale z toho přece nijak neplyne nějaký… bůhvíco! Určitě tam budou dvě oddělený, samostatný postele – a já se nemůžu dočkat, až se konečně pořádně vyspím!“

„Však pořádný vyspání ti nikdo neupírá,“ zakření se Filip. „Jenom se ti předtím, než usneš, trošku pověnuju. A konečně si tě pořádně prohlídnu nahýho.“

Tělem mi projede vzrušený zašimrání.

„Sakra, Filipe,“ olíznu si rty – a hned nato je přitisknu na ty jeho, hebký a horký, „radši už sklapni… Se stanem mezi nohama do těch Zemanovic nebo kam vůbec nedojdu!“

„Zemančic,“ opraví mě usměvavě a to jemný líbnutí mi vrátí. „No a jestli chceš, tak tě tý boule v rozkroku zbavím hned… Záleží, jak dlouhá je v tom bufetu fronta, ale kdyby tam před klukama stálo aspoň pět lidí, tak to stihnu,“ holedbá se, zatímco se svým klínem rádoby ledabyle otírá o ten můj.

„Aaach!“ zaúpím rozdrážděně a mám co dělat, abych v sobě posbíral poslední kousky zdravýho rozumu a tu jeho nabídku odmítl. „Hele, necháme si to na večer. To nám budou moct bejt všichni ostatní ukradení…“

„Mně jsou už teď,“ zachechtá se, o kousek se ode mě odtáhne a věnuje mi milej, chápavej úsměv, „ale samozřejmě souhlasím. Jenom jsem chtěl, ať seš na ten večer pořádně nadrbanej, aniž bych na tebe musel celej den šprechtit německy…“

„Ts, tak to bylo podlý!“ rozesměju se. „A taky zbytečný, protože z tý němčiny se tak snadno nevyvlíkneš, slíbils mi to!“

„Neslíbil!“ hájí se. „Jenom jsem nadhodil, že ta možnost tady je… Ale ty seš očividně rozrajcovanej i bez toho. A já ostatně taky, takže navrhuju si teď v klidu dobalit věci, jinak se tvý prorokování stane skutečností – a do těch Zemančic se vůbec nedoplazíme!“

„Nooo, taky nám můžu zavolat Ubera,“ mrknu na něj poťouchle, načež každej odejdeme ke své krosně a pokračujeme v jejím pěchování převážně hadrama. „Včera jsme to nevyužili, máme v nohách o nějakejch pětadvacet kilásků víc než ostatní, tak si jedno svezení můžeme dovolit!“

„To můžeme,“ trhne Filip ramenama, „jenže by nám to nebylo nic platný, že bysme tam dorazili tak brzo, protože check-in je až ve tři, jak říkala Elen…“

„A jo vlastně,“ plácnu se do čela, „no tak to nic, to se z tý dnešní túry asi nevykroutíme…“

„A pročpak byste se z ní chtěli vykroutit?“ zaslechne moje poslední slova Robert, kterej zrovna vchází do naší chatky – sice s hlučností sobě vlastní, ovšem bez zaklepání.

„Ty vole, tebe rodiče neučili klepat?“ zakroutí na něj Filip hlavou.

„No však na rodiče klepu,“ uculí se Robert jako neviňátko. „Soráč, jsem netušil, že jste tu sami… Kde jsou ti dva?“ kývne bradou k vedlejšímu dvoulůžku.

„No, oficiálně v bufetu,“ zamrkám na něj.

„Chápu, a neoficiálně si to někde rozdávaj, takže po nich radši nemám pátrat… No nic, tak já zas mizím, abyste zase nevykládali, že jsem kazišuk!“ tlemí se to jelito.

„Kámo,“ zaksichtím se na něj dobrosrdečně, „tuhle přezdívku už ti nikdo neodpáře, smiř se s tím!“

„To je taaak nefér, fňuk!“ sehraje ještě Robert etudu, než za sebou konečně zavře dveře – a já se tak můžu významně zazubit na Filipa:

„Vidíš? Ještě že jsi poslechl mou moudrou radu počkat do večera. Zrovna jeho za svědka nechceš!“

„To zní, jako že už takovou zkušenost máš…?“ zasonduje Filip zvědavě.

„No já naštěstí ne, ale až budeš chtít někdy poškorpit Kačku s Karlem, zeptej se jich, co se stalo a co zůstane na Silberštejnu! Nebo možná spíš co tam nezůstane, protože Robert se postaral, abysme se to všichni dověděli, haha…“

Filip jenom převrátí oči v sloup – a z mýho sdělení si vybere něco úplně jinýho, co ho zaujalo:

„Mimochodem Silberštejn, jo? Vidíš, jak krásně umíš německy! A v noci jsi ze mě mámil i tak jednoduchý slovíčko jako meloun…“

„A Silberštejn je německy? Vidíš, to mi vůbec nedošlo… Hele, já fakt o němčině vím kulový, jako druhej jazyk mám fráninu. A ani ta mi moc nejde. Ale zase určitě mi to mý minimum přijde užitečnější, než když jeden náš spolužák chodí dvakrát týdně na čínštinu… Že prej až to tu Číňani všechno skoupěj a ovládnou, tak bude mít náskok. No ale když jsme po něm chtěli, ať nám po třech letech studia přečte aspoň něco z toho jejich rozsypanýho čaje, tak to znělo dost… no, nečínsky, chacha…“

„Tak to jeden můj kámoš umí pro změnu úplně skvěle naimitovat korejštinu. My jsme pokaždý mrtví smíchy, když spustí, ono to zní strašně vtipně, a ještě kdybys ho u toho viděl, jak špulí pusu, jenže když si to pak porovnáš s nějakým korejským seriálem, tak to fakt zní naprosto věrohodně!“

„No – a oběma jim tyhle jejich dovednosti budou úplně k hovnu,“ uzavřu to vychlámaně – a Filip se k tomu mýmu smíchu za souhlasnýho přikyvování přidá.

O nějakých osm hodin a třiadvacet kilásků později už ale můžu na jeho souhlasný kývání tak akorát vzpomínat.

Chvilku předtím, než dorazíme do kempu, totiž míjíme pizzerku se sympatickou zahrádkou skoro schovanou pod rozložitýma lípama, a tak, skvěle naladěnej, pozvu celou partu na večeři. A nemůžu si nevšimnout, že zatímco do mé nálady se tohle pozvání nijak nepropíše, protože lepší ji prostě a jednoduše už mít nemůžu, tak Filipova nálada jako kdyby se naopak lehce zkazila… Snaží se sice nedávat to moc najevo, ale mně ta jeho zakaboněná tvář neunikne.

Když se pak konečně máme možnost nastěhovat do své a jenom své chatky, tak místo abysme okamžitě vyzkoušeli měkkost matrací, jako to v tuhle chvíli stoprocentně dělají všichni ostatní, panuje mezi náma podivný napětí.

„Hele, já vážně nechápu, co tě tak žere!“ odhodlaně do toho skočím po hlavě, ať to máme co nejdřív za sebou.

„Co…? Vždyť nic neříkám!“ rádoby nechápavě rozhodí rukama.

„Říkáš to i tím, jak se tváříš!“ nenechám se zviklat.

„A dejchat můžu, nebo si z toho taky vyvodíš nějaký závěry?“ ucedí přes sveřepě sevřený rty. „Já už jsem ti svůj názor řekl a ty jsi opáčil, že máš na to názor jinej. Takže není potřeba to znovu otvírat.“

„Jenže tebe to pořád sere!“ ukážu na něj prstem.

„To se holt nedá nic dělat. Se s tím srovnej. Já se zase srovnám s tím, že tebe to nesere.“

„Ježíši, to je teda debata!“ zvednu oči ke stropu a nakvašeně se k Filipovi otočím zády.

Na chvilku.

Protože po minutě mě to naštvaný ticho vyplněný jenom šustivýma zvukama, jak se snažíme nacpat polštáře a peřiny do povlaků, začne vyloženě drásat. Já se s ním přece nechci hádat! A nechci s ním ani mlčet. Nebo teda aspoň ne takhle uraženě…

„Hele,“ sednu si na svou pořád ještě nedopovlečenou postel a zahledím se na Filipa, jak soustředěně zastrkává prostěradlo pod matraci, „mně je jasný, že ty se na to moje utrácení asi díváš jinak, když… když prostě musíš přes léto chodit na brigádu, aby sis vydělal na řidičák nebo na cokoliv jinýho… Jenže já to takhle nemám. Mně od našich přistane na účtu, kolik si řeknu. V podstatě mi platí za to, že jim doma nepřekážím… a že u nich přes léto naopak pracovat nechci…“

Filip ke mně přestane postávat zády, otočí se na mě a užuž se nadechuje, aby něco řekl, ale rychle pokračuju.

„Já jsem dřív, jako ještě někdy v osmý, devátý třídě, o nějaký letní brigády u nich fakt stál, přišlo mi to děsně cool, že bych si jako vydělal vlastní prachy, jenže táta mi radši poslal ztučnělý prázdninový kapesný – a šoupnul mě na celý dva měsíce za babičkou. A když jsem mu naznačil, že mi to, co mi poslal, přijde málo, protože jsem myslel, že v takovým případě se zhrozí, že víc mě už dotovat nebude – a nějakou tu brigošku mi dohodí, tak on mi jenom bez mrknutí oka poslal dalších dvacet táců… Pochopil jsem, že mi pošle cokoliv, jenom abych jim dal pokoj… No a podle toho s těma penězma i nakládám. Nemám problém semtam za ostatní něco zacálovat, protože vím, že kdykoliv natáhnu ruku, naši mi vysolí, kolik si řeknu. Možná jim to vlastně dělám i tak trochu natruc. Říkám si, že jednou přece musím narazit na nějaký jejich limity, že jednou musí přijít chvíle, kdy se začnou aspoň trochu zajímat, na co tolik peněz pořád potřebuju… No,“ trhnu ramenama a posmutněle se ušklíbnu, „zatím se ještě nezeptali.“

Filip přestane postávat vedle svýho lůžka a místo toho si přisedne ke mně.

„No dobře, ale tak,“ přemýšlivě si olízne ret, „můžeš si o to kapesný říkat jim natruc, a zároveň si ty prachy můžeš šetřit, ne? Nikdy nevíš, kdy tě vaši dotovat přestanou, a pak budeš rád, že máš nějakej finanční polštář. Třeba si za to budeš moct na vysoký pronajmout nějakej byt, abys nemusel bydlet na kolejích. Nebo, já nevím, si můžeš koupit třeba motorku, nebo toho drona, jak jsi o něm tuhle tak básnil…“

Začnu vrtět hlavou dřív, než to dopoví.

„Jenže Filipe, já radši budu obklopenej lidma než věcma… Jak jsem ti říkal, že u babi na vesnici se se mnou zkraje nikdo nebavil, protože tam měli svou partu, do který bohatej měšťák nezapadal, tak časem jsem zjistil, že když donesu na hřiště tašku plnou nanuků nebo když všechny pozvu do města do kina, tak mě pak jsou ochotní aspoň občas vzít mezi sebe. Tak jsem to pak začal praktikovat i tady. Jako nemyslím si, že si všechny svý kámoše kupuju a že jinak by se se mnou nikdo nebavil, to asi snad jo, jenom mi prostě přijde, že na mě pak koukají jinak, když jenom nemachruju, co všechno si můžu dovolit a oni ne, ale když viděj, že jsem ochotnej se rozdělit… Hmm, ale na druhou stranu, ty ses se mnou taky nebavil, dokud jsem ti nenabídl tuhletu brigádu, že?“

„Já jsem se s tebou nebavil, protože jsme se dost míjeli, ne proto, že bych měl o tobě nějaký špatný mínění kvůli tomu, z jaký jsi rodiny!“ pohladí mě Filip po paži, sjede dlaní až k té mé a proplete si se mnou prsty. „Ale když už jsi to takhle nakousl… Já od tebe už žádný další peníze nechci, Marku. Chtěl jsem ti to říct už dávno, ale pořád nebyla vhodná příležitost a nechtěl jsem se s tebou hádat, tušil jsem, že budeš proti…“

„No to budu! Nebo teda jsem!“ ujistím ho rázně.

„Tak nebuď! Tohle,“ máchne volnou rukou do prostoru a do toho gesta zahrne jak celou chatku, tak i mě, „totiž není žádná brigáda! Už delší dobu to beru spíš jako dovolenou, no a teď, po včerejšku… Prostě nebudu brát prachy za to, že s tebou chodím! Jestli platí tvoje nabídka, že mi během těch dvou týdnů hradíš ubytko, tak okej, jsem pro, přiznávám, že to mi bodne. Ale nic dalšího od tebe nechci…“

„No, a já se o tom s tebou zase nechci bavit!“ jsem v ráži. „Jednou jsme se tak dohodli, tak to tak nech!“

„Nenechám!“ rozčílí se i Filip, vyskočí z postele a začne rázovat po místnosti. „Dohodli jsme se tak předtím, než jsem zjistil, co a jak! A myslím si, že celkově by ses s tím placením všeho možnýho za ostatní mohl trochu krotit – pak bys viděl, kdo s tebou je pro prachy a kdo pro to, jakej seš… Já každopádně patřím do tý druhý skupiny, takže si od tebe žádný další peníze brát nehodlám!“

„Nezájem! Slíbil jsem ti je!“ taky vstanu, ať mu vidím zpříma do očí. „Kdybys nejel se mnou sem, chodil bys místo toho do nějaký jiný práce, kde by sis ty prachy vydělal, protože je akutně potřebuješ… Takže laskavě neměň podmínky naší dohody za pochodu!“

„Do prdele, ty seš tak nemožně tvrdohlavej!“ odsykne Filip načuřeně – a v další vteřině už jsou jeho rty přisátý na těch mých, jako kdyby ze mě chtěl všechny mý domnělý špatný vlastnosti slíbat.

A já se samozřejmě nenechám zahanbit, rukama mu začnu bloudit po těle a ten polibek mu hladově oplácím.

„Tak teď nevím,“ vyšeptnu mu o pár minut později poněkud zadýchaně do klíční kosti, „jestli tě ta moje údajná tvrdohlavost sere – nebo rajcuje!“

„Obojí!“ potvrdí mi se zajiskřením v očích, stiskne mě v pase o něco silněji, nadzvedne mě – a pak mě hodí na svou čerstvě povlečenou postel.

Oprava: na naši postel.

„Zamkli jsme…?“ zapátrám ještě, když v mým těle na posledních pár vteřin zkusí převzít velení hlava.

„Určitě jo,“ zavrní Filip…

A po zbytek noci už se ani naše mozkovny, ani naše hlasivky ke slovům nedostanou.

***

Spokojený úsměvy, který máme oba nalepený na tvářích při pondělní snídani, musejí každýmu kolemjdoucímu zákonitě prozradit, čemu jsme se celou noc věnovali – ovšem nikdo z party to nekomentuje: úplně stejný úsměvy totiž mají na tvářích všichni. Malinko se ošiju při představě, jak by mi asi tak bylo, kdybysme si s Filipem nic nezačali, nebo kdybych sem jel dokonce sám, jak jsem měl původně v plánu – rozhlížel bych se teď po ostatních asi docela závistivě, a zvlášť směrem k Tomovi a Jirkovi bych pravděpodobně nebyl vůbec schopnej stočit zrak… Kdežto teď je mi prostě a jednoduše skvěle.

A vděčím za to Filipovi.

Nebo teda ještě úplně původně za to vděčím svýmu nápadu ho vzít s sebou, že…

Počkám si, až ke mně Filip zase zvedne oči od svýho croissantu, a rozzářeně se na něj usměju. Prostě jen tak. Proto, že tu je.

A že je, jakej je.

A že je můj, chichi…

Na dnešek pro nás Elen naplánovala jenom zhruba devítikilometrovou okružní procházku kolem štěrkovýho jezera Zlatín.

„Vyloženě na koupání to dnes možná nebude,“ zvedne oči k prozatím šedivé obloze, „ale mají tam půjčovnu šlapadel nebo paddleboardů. Takže plavky tak jako tak s sebou, a uvidíme, jak se to vyvrbí…“

Jak se to nakonec vyvrbí doopravdy, to ale ani ona, ani nikdo další nemohl tušit.

Jelikož jezero se nachází ani ne půl kilásku od kempu, není důvod se nikam honit, a tak se dohodneme, že vyrazíme až tak za hodinku.

„Jdu si dát sprchu, když včera jsme to jaksi nestihli,“ zakření se na mě Filip a natáhne se po jedné ze dvou pořád ještě složených, nepoužitých osušek. „Přidáš se?“

„No což o to, to já se i přidám, ale slyšel jsem Roberta s Karlem, že mají stejnej nápad, takže si od toho nic neslibuj!“ oplatím mu to zakřenění a užuž taky natahuju ruku po ručníku, když se chatkou rozezní známá melodie, díky níž okamžitě rozklíčuju, kdo mi volá. „A jejda, to je mamka, kontrola z rodný hroudy,“ zakoulím očima a šáhnu si pro zvonící mobil do kapsy. „Jsem teď nějak neměl čas odpovídat domů na zprávy…“

„Ty seš pako! Tak já jdu napřed, jo? Jestli si ten hovor odbydeš rychle, tak mi třeba ještě stihneš namydlit záda,“ zamrká na mě Filip.

„Hm,“ přikývnu lehce nepřítomně, protože v hlavě už si projíždím všechny možný důvody, proč mi máma asi tak může volat. Že by tak nutně potřebovala vědět, jak se mám, to se mi moc nezdá…

No a taky ne – ukáže se totiž, že mi domů přišel dopis od policie. Jakkoliv byl na mý jméno, tak ho naši samozřejmě otevřeli – a dočetli se, že jsem před třema týdnama při návratu z jedné noční akce překročil rychlost ve městě o šest kilometrů v hodině a mám do patnácti dnů uhradit pokutu.

„Tak to by snad počkalo, až se vrátím, ne?“ zahučím, podrážděnej jednak tím, že mi naši bez okolků otevřeli soukromou poštu, a druhak tím, že jsem si toho pitomýho radaru nevšiml.

„Nebyla jsem si jistá, kdy přesně se vrátíš, tak abys to stihl, ta lhůta je dost krátká! A vůbec, Marku, to nemůžeš jezdit trochu víc opatrně? Zvlášť v noci! Co kdybys v té tmě přehlídl nějakýho chodce? Táta ti vzkazuje, že…“ Nu, co mi táta vzkazuje, to mi do hlavy levým uchem vpluje – a pravým zase vyplave ven. Beztak se to určitě týkalo toho, že nemám zapomínat, že táta má známosti všude, a jak to pak bude vypadat, když se rozkřikne, že jeho syn dostává pokuty za rychlost, bláblá…

Snažím se ten neplodnej hovor co nejdřív ukončit, přece jenom bych Filipa ještě rád stihl v té sprše… Třeba se nás Robertovi a Karlovi zželí a dopřejí nám chvilku osamotě!

Když konečně docválám ke sprchám, který jsou naší chatce blíž, zjistím, že kromě čtyř cizích chlapíků, co si umývárnu spletli spíš s kecárnou, tam nikdo známej není.

„Pardon,“ houknu a vypoklonkuju se zase ven. Kluci zřejmě šli zkusit štěstí do té druhé boudy se sprchama, co je umístěná na opačným konci areálu…

Vydám se tedy tím směrem, ovšem nevezmu to po hlavním chodníku, kde se takhle dopoledne motá plno lidí a nechce se mi mezi nima pobíhat, ale oběhnu to po takové vedlejší pěšince zezadu. K umývárně se tak dostanu taky zezadu – a super, kluci tam ještě jsou, slyším totiž z otevřenýho, až těsně pod střechou umístěnýho okna jejich hlasy… Na tváři mi vykvete úsměv a těším se, jak Filipa svým příchodem překvapím, když vtom se ke mně donese mý jméno, a tak úplně automaticky zůstanu stát na místě a našpicuju uši.

„Když to před Markem nadhodíš, třeba za nás ty paddleboardy zase zatáhne,“ pronáší zrovna Filip.

„No on to nezatáhne, Filipe!“ oponuje mu Robert. „Všechno to cálujou jeho rodiče, nebo kde si myslíš, že ty prachy bere? V životě jsem ho neviděl makat na nějaký brigádě. On se prostě jenom uměl dobře narodit… A někteří si zase holt umíme dobře vybrat kámoše – nebo přítele, že?“

Zprudka se nadechnu – tohle si Filip líbit nenechá, za tuhle poznámku Robertovi jednu ubalí! Užuž odlepuju nohy ze své odposlouchatelny, připravenej do té umývárky vrazit a ty dva od sebe odtrhnout, protože Karel tam podle všeho není, aby se do toho vložil on… Jenže k zemi mě přiková Filipova ležérně pronesená odpověď:

„To je to tak vidět, že s ním chodím jenom pro prachy?“

„Klídek, není,“ zachechtá se Robert. „A já mu to rozhodně slepičit nepůjdu. Protože posel špatnejch zpráv většinou dopadne stejně blbě jako jejich původce, haha… A u Marka to platí obzvlášť, on umí bejt dost prchlivej a bejvá docela náročný s ním vyjít. Tom vyprávěl, jak mu Marek občas docela zatápěl a taky jak ho po rozchodu dokonce stalkoval, tak si na něj dávej bacha!“

„Neboj, nemám v plánu s ním bejt tak dlouho, aby po našem rozchodu takhle vyváděl! Pozval mě sem, tak jsem jel, protože jinak bych se letos nikam nedostal, no ale kdo ví, co bude po prázkách?“

Zalapám po dechu, tělem mi projede zamrazení…, a i když mám dojem, že už jsem slyšel dost, příliš, stejně nejsem schopnej se pohnout z místa.

„Jasný, a žijeme jenom jednou, tak si to musíme umět užít, že?“ zareaguje Robert. „S těma paddleboardama teda každopádně souhlas, zkusíme to Markovi nějak šikovně přednýst. Protože vyhodit další čtyři stovky za hodinu blbýho pádlování? To by jednoho fakt jeblo! Ono taky, mezi náma, někdo by mohl říct Elen, že by se mohla při tom vymejšlení programu trochu krotit – kde na to máme furt všichni brát? Ode mě se očekává, že něco zatáhnu i za Renču, no ty vole, to mě ten dvoutýdenní čundr s takovou vyjde jako tejden u moře v Egyptě!“

„Tak to zase nepřeháněj,“ zasměje se Filip a v tom svým rozumování ještě pokračuje, ale co přesně říká, to už neslyším. Konečně totiž přinutím svý zkoprnělý nohy k tomu, aby přestaly vrůstat do země, ale rozpohybovaly se… A to pěkně rychle! Potřebuju odsud zmizet dřív, než se kluci vrátí zpátky do chatek.

Hlavně teda než se vrátí Filip. Ten… ten prolhanej, podvratnej zmetek!!!

Na chatce hmátnu pro svůj malej batoh, narychlo do něj naházím, co mi padne pod ruku, a vystřelím z chatky a rovnou i z celýho areálu pryč. Teprve když jsem za branou a tedy mimo dohled, malinko zvolním, zorientuju se, kterým směrem je to jezero, kam se dnes všichni hodlají vydat – a vyrazím na úplně opačnou stranu. Pak si sáhnu pro mobil a vyťukám Elen zprávu: „Eluš, dneska s váma nejdu, mám jinej program… Vysvětlím večer, sorry.“

Elen hned pár vteřin nato vytočí moje číslo, aby se mě zeptala osobně, co se děje, ale hovor típnu a místo toho si najedu do své bankovní aplikace, odkud pošlu Filipovi sedmnáct táců. A ať se s nima třeba udáví!

Chvilku poté se mi mobil v dlani rozezní znovu – a jo, tentokrát mi volá Filip. Típnu mu to taky, típnu mu to i podruhý a potřetí, ale je dost neodbytnej, a tak mu to nakonec přece jenom zvednu, i když si nejsem vůbec jistej, jak s ním zvládnu mluvit. Přijde mi, že jsem ze všeho ještě pořád příliš… roztřesenej… A rozhodně nechci, aby mi to ten kretén poznal na hlase, jak moc se mnou zamával!!!

„Co to jako je, ty peníze?“ spustí Filip zhurta. „A kde vůbec seš…? Elen tě hledá taky, prej jsi jí poslal nějakou divnou zprávu…“

„To už ti může bejt u prdele, kde jsem,“ snažím se znít co nejvíc klidně. „Svou část dohody jsi splnil, já jsem splnil zase svou – a odteď už s tebou nechci mít nic společnýho!“

„Cože…? Co ti hráblo?!“

Dýl se přetvařovat nezvládnu.

„Mně?!“ vyletím. „Mně rozhodně nehráblo! Jenom jsem všechno slyšel!!!“

„Počkej, a co…,“ zní Filipův hlas nejdřív zmateně, ale rychle se chytne: „Jo ty myslíš… No, tak to jsi evidentně neslyšel všechno! Kde seš? Dořeknu ti to celý…“

„Nemám zájem!“ ujistím ho.

„Proboha, Marku, zapni mozek! Slyšel jsi kousek našeho rozhovoru a vyvodil sis z toho úplně mylný závěry, tak mě nech, ať ti to…“

„Jdi do hajzlu!“ přeruším ho vztekle. „Hele, máš to odpracovaný, jasný? Tvoje brigáda a zároveň tvoje dovolená právě skončila! Takže si sbal svý saky paky a vypadni! Až se večer vrátím, tak tady nebudeš! Je to moje parta, jasný? Moje! Tak se mezi nás už konečně přestaň srát!!!“ A s tím hovor utnu, přičemž s Filipovýma dalšíma třema pokusama se se mnou ještě spojit naložím podobně: pokaždý mu to zvednu – a okamžitě mu to zase položím.

Ještě se z té hádky celej chvěju, a už mi cinkne mobil znovu, tentokrát mě upozorní, že mi na bankovním kontu přibylo sedmnáct tisíc… No tak to si naser!!! Obratem je Filipovi vrátím, on mi je přepinkne zpátky, já mu je vrátím znovu… No – a tentokrát už si je nechá. Konečně! Konečně to pochopil, hajzl jeden! Konečně pochopil, že si přede mnou nemusí hrát na to, jak mu o ty peníze ve skutečnosti nejde, protože mu jde o mě, nebo co se mi to včera snažil nakukat… Kecy v kleci!

Zatímco si to rychlým tempem mašíruju po široké kamenité cestě kamsi do lesa, pomalu se přestávám chvět – a místo vzteku nastupuje lítost. Konkrétně zákeřná, bolavá a ukřivděná sebelítost. Do háje, že já vždycky někomu tak naletím! Tomovi, kterej mi jako úplně první člověk na světě řekl, že mě miluje, a čas od času mi to i zopakoval, aby se pak po třech letech ukázalo, v podstatě ze dne na den a bez jakýchkoliv varovných signálů, že místo mě najednou miluje někoho jinýho… A ještě mu pak evidentně nebylo blbý o mně po partě rozhlašovat, že, jak to říkal Robert… že jsem mu prej zatápěl?! A kdy jako? Čím? Tím, že mi s ním bylo skvěle a snažil jsem se mu to dávat celý ty roky najevo nejlíp, jak jsem uměl?! No vida, a nakonec jsem ho teda evidentně do náruče Martina a pak Jirky dohnal já! Nakonec jsem já ten, kdo za ten rozchod může – a ne on, tím, že se prostě zakoukal do někoho jinýho a řekl si, že sousedův trávník bude čerstvější a zelenější než ten, co jsme o něj tři roky pečovali spolu…

Hmmm, a před Tomem se mnou parádně vydrbal pro změnu Erik. V osmý třídě. Tvrdil mi, jak jsem skvělej a úžasnej a blábláblá, a pak se ukázalo, že se jenom přese mě snaží dostat k mýmu tenkrát nejlepšímu kámošovi Vaškovi… Taky jsem mu ty jeho sladký řeči věřil docela dlouho, než mi došlo, že mě jenom využíval.

No, a teď Filip. Tomu jsem taky užuž začínal věřit. Začínal jsem věřit, že… že je prostě na mé straně. Proti všemu a všem. Že mě bere takovýho, jakej jsem, i když zdaleka nejsem dokonalej, i když neumím plavat tak dobře jako on, a neumím jazyky tak dobře jako on, a na rozdíl od něj jsem v životě nebyl na žádné brigádě a nemám ani jasno, na jakou chci jít vysokou… I přes tohle všechno mi to připadalo, že mu přesně takovej přijdu… zajímavej. A že je rád v mé společnosti. A ejhle, on to na mě celou dobu taky jenom hrál… A i navzdory tomu, co mi ještě včera tvrdil přímo do očí, mu jde přece jenom o ty prachy. A taky teda zjevně o sex, protože proč nespojit příjemný s užitečným, že jo… Ale všechny ty řečičky kolem dokola byly jenom proto, aby mě sbalil. Aby si pojistil, že s ním vydržím ještě aspoň pár týdnů, nejdýl ale do konce prázdnin. A pak by mě kopnul do prdele, asi abych mu nepřekážel v rozletu. A já už přitom v duchu plánoval, že bychom si na téměř totožnej čundr, jako je ten letošní, mohli za rok vyrazit jenom sami dva, projít si znovu naše místa, zavzpomínat si… Pcha! Nemám v plánu s ním bejt tak dlouho, aby po rozchodu takhle vyváděl, zní mi v uších pořád dokola jeho věta… Jsem vážně zabedněnec, že jsem mu na tu jeho hru skočil – a že mi tohle všechno nedošlo dřív!!!

No, a kdo další mě ještě tahá za fusekli? Jak že to Filip říkal – že kdybych přestal za ostatní pořád něco platit, zjistil bych, kdo z nich je se mnou jenom pro prachy… No, tak minimálně Robert se s tím, že se drží v mý blízkosti fakticky jenom pro prachy, vůbec netají! Jenže… nasucho polknu… co když není jedinej? Co když naopak… co když všichni…? Znovu nasucho polknu, znejistělej a tak trochu i vyděšenej tím, jakých odpovědí bych se mohl dopídit, kdybych opravdu začal pitvat všechno, co jsem s partou kdy zažil, všechno, co mi kdy kdo z nich řekl, naznačil… A pak prudce, odmítavě zavrtím hlavou, sundám si ze zad batoh a vyhrabu z něj sluchátka. Ne, nechce se mi po zbytek dne přemýšlet nad tím, kdo z mých kámošů je kámoš a kdo ne… A tak to radši zkusím přeřvat hlasitou hudbou. To by mohlo zabrat.

Aspoň na pár hodin.

Během nich nechám svý nohy, ať mě nesou, kudy jenom chtějí. Neřeším, kam jdu a kde jsem, nesleduju turistický značky ani nekoukám do map, prostě jenom odhodlaně kráčím dál a dál, intuitivně držím jakýs takýs směr, a když mám dojem, že už jdu dost dlouho a že už se sluníčko nějak povážlivě začíná klanět k západu, tak se zase začnu pomalu vracet. A tím pomalu myslím fakt pomalu, váhavě, protože se mi zpátky do kempu moc nechce.

Nechce se mi za Elen, která ze mě bude ustaraně tahat, co se stalo.

Nechce se mi za ostatníma, kteří po mně budou tázavě koukat, zatímco já v jejich očích budu hledat odpovědi na otázku: stojíš celou dobu za mnou – nebo to na mě jenom hraješ?

A nechce se mi do prázdné chatky, která ještě dneska ráno byla naše… a teď už je jenom moje.

Protože už jsem zase sólo.

Bez Filipa.

***

Jenže nakonec se ukáže, že minimálně v tomhle jsem se spletl. Nejsem tak úplně bez Filipa. Ten kretén totiž posedává na pařezu před rozcestníkem kousek za vesnicí, jako kdyby se nechumelilo!

„No to snad…,“ vyheknu nevěřícně. „Co tady jako děláš?“

„Co asi?“ nerozhozeně pokrčí ramenama a vyhoupne se na nohy. „Nevěděl jsem, kterou z těch cest ses vydal, ale tušil jsem, že někde tady v okolí se budeš procházet…“

„Děláš si prdel?!“ vidím rudě. „Už máš dávno bejt dvě stě kilásků odsud! Nebo čemu jsi na tom jako nerozuměl, když jsem ti ráno říkal, ať odsud vypadneš?!“

Filip po mým vzoru taky zvýší hlas:

„Rozuměl jsem tomu dokonale, ale Marku, takhle to kurva mezi náma neskončí, na to zapomeň!“

„Nemá co skončit! Protože ani nic nezačalo!“ upozorním ho jízlivě.

„Ale začalo!“ popojde ke mně blíž. „A neshazuj to jenom proto, žes špatně pochopil něco, cos zaslechl…“

„Jak se dá sakra… Nešahej na mě!!!“ odstrčím ho od sebe zprudka. „Jak se dá jako pochopit špatně, že seš se mnou jenom pro prachy – a maximálně do konce léta?“

„Prokrista,“ zavrtí Filip hlavou, „to ti to vážně nedochází? Že jsem jenom předstíral, že jsem v tomhle s Robertem zajedno, aby se přede mnou odkopal a rozmluvil?“

„To je ono, tys to předstíral!“ chytnu ho za slovo. „Od samýho začátku jenom něco předstíráš! Nejdřív jsme to hráli na ostatní spolu, ale pak jsi to začal hrát i na mě!“

„Ty seš fakticky neskutečně paličatej idiot!“

„No tak jsem, no! Moje věc! Si to připiš na už tak dlouhej seznam mejch nesnesitelnejch vlastností!“ A s tím se k němu otočím zády a rozběhnu se pryč, abych mu dal najevo, že pro mě je tenhle rozhovor u konce, jenže Filipovi jsou moje záměry ukradený: prostě se rozběhne za mnou. „Hej, nech mě!“ zaškubám sebou, když ucítím, jak mě chytl za bágl, a povede se mi tak vyháknout ruce z popruhů a dál utíkat nalehko.

„Máro, sakra, stůj!“ zavolá Filip, ale nemám v plánu ho poslechnout. Naopak, zahnu z kamenité cesty přímo do lesa, odhodlanej ho setřást tím, že budu kličkovat mezi stromama… Filip mě ale i tak zase rychle dožene, tentokrát už mě drapne přímo za rameno a silně mi ho stiskne, a zatímco mě k sobě násilím otáčí čelem, všimnu si, jak můj batoh odhazuje na zem. Chci se z jeho držení vysmeknout, ale Filip využije uvolněnou ruku k tomu, aby mě pevně sevřel v pase – a zády mě přitlačí na kmen nejbližšího stromu.

Ze všech sil ho od sebe zkouším odstrkávat, ale nedá se, každej můj pokus vykryje, a nakonec mi dlaněma pevně obemkne obě zápěstí a natlačí se na mě tak těsně, že se nemůžu ani hnout.

Což mě, okolnostem navzdory, vzruší.

A nejsem sám.

„Myslíš, že tohle předstírám, ty blbečku?“ zašklebí se na mě Filip výmluvně, ale hned vzápětí jeho výraz zjemní. „A myslíš, že bych tu celej den tvrdnul a strachoval se, kde seš, kdyby mi šlo jenom o ty prachy?“

„A ještě ti jde o sex,“ syknu. „A o dovolenou, protože jinak by ses letos nikam nedostal…,“ zopakuju mu jeho vlastní slova, ale nezním u toho tak přesvědčeně, jak bych chtěl. Jako by ze mě všechen ten vztek najednou vyprchával nebo co, když je Filip tak blízko mě… A když mi tak naléhavě kouká do očí… A když mi dojde, že tu na mě opravdu nemusel celej den čekat, protože ty peníze přece na svým účtu už má…

„Ty vole! Blábolil jsem v tý sprše nesmysly, protože jsem chtěl Roberta testnout!“ povolí Filip o trošku sevření mých zápěstí, čehož hned využiju a vytrhnu se mu – ale on omotá ruce kolem mýho pasu a navzdory tomu, že se pořád vzpouzím, mě zkusí obejmout. „Myslel jsem, nebo spíš jsem v to teda doufal, že za tebou hned poletí, aby tě varoval, že chodíš s někým, kdo tě jenom využívá – a on místo toho paradoxně varoval mě před tebou! Co je to do prdele za kámoše?!“

„A to ti mám jako věřit? Že jemu jsi kecal – a mně teď nekecáš?“ praštím ho pěstma do hrudníku v další marné snaze ho od sebe odstrčit, ale sám sobě musím přiznat, že se už zdaleka nebráním vší silou… a že ani tu otázku nemyslím moc vážně. Protože někde uvnitř mě mu už dávno věřím. Někde uvnitř mě všechno to, jak se ke mně od prvního dne našeho čundru chová, a to, a co mi tu teď říká, právě zapadlo na to správný místo.

„Jo, máš mi věřit,“ odpoví mi Filip polohlasně. „Vždyť víš, že se mi nelíbí od samýho začátku, jak někteří berou to tvý utrácení za ně za naprostou samozřejmost… Neříkám, že jsou všichni stejně vyčůraní jako Robert, to vůbec ne, taková Elen tě vyloženě zbožňuje, Adam je taky férovej, nebo Renča, to je taková čistá duše… Ale Robert prostě… na něm mi něco nesedělo hned zkraje. Takže když mi spadla do klína ta příležitost si ho v těch sprchách trochu otestovat, tak jsem ji prostě využil. A popravdě, nelituju toho a udělal bych to zas! Jenom mě mrzí, žes to slyšel takhle naostro, chtěl jsem ti to podat trochu ohleduplnějc… Protože mi na tobě do prdele fakticky záleží, Marku.“

Vpíjím se očima do těch jeho. Jeho pohled je stejně uklidňující a zároveň rozhodnej a pevnej jako tenkrát, když se blížila ta bouřka… Podmanivej, hypnotickej… Vážnej, ale přitom hřejivej… A dodává těm jeho slovům váhu. Slovům, který jsem tolik chtěl a potřeboval slyšet! Záleží mi na tobě, Marku, vážně…

Jenže přece jenom… jako kdyby mezi náma viselo ještě něco. Něco, co se mi vůbec nechce mezi nás vnášet, ale co zároveň nedokážu nechat nevyřčený. Protože mě to kdesi hluboko uvnitř nějak divně tlačí…

„No, možná ale,“ začnu potichu a sklopím oči, „by ses měl řídit tím Robovým doporučením… a radši se ode mě držet dál. Když je tak náročný se mnou vyjít. A když Tomovi jsem podle všeho dělal ze života peklo…“

„Ale hovno,“ dá Filip naprosto jednoznačně najevo, co si o tom Robertově žvanění myslí, a když k němu pohled zase se zaujetím zvednu, povzbudivě se na mě usměje. „Nebo myslíš, že si jako nechám radit zrovinka od Roberta? A ještě od tvýho ex? Ne, já si na to chci přijít sám, jak se s tebou dá nebo nedá vyjít.“ Načež na mě uličnicky zamrká – a tu vážnou atmosféru trochu odlehčí: „A když budeš někdy hodně navztekanej nebo neposlušnej, tak si tě prostě zkrotím po svým…“

„Blbečku,“ zacukají mi koutky, ovšem zároveň mi tělem projede takový vzrušivý zalechtání… a já v reakci na to prudce pohnu hlavou, protože Filipa prostě potřebuju políbit!

Filip nejdřív ucukne, asi se lekne, že mu chci čelem rozbít nos nebo tak něco, ale když zjistí, že mám úplně jiný úmysly, zmocní se mých rtů úplně stejně lačně a hladově, jako po něm toužím já.

„Možná,“ šeptne o neodhadnutelně dlouhou dobu později a usměje se na mě, „bysme se měli vrátit na chatu…“

Povzdychnu si. Jo, rád bych se s ním zamkl na chatě, skočili bysme na postel a věnovali se jenom jeden druhýmu, jenže…

„Když mně se teď nechce s nikým mluvit,“ přiznám. Bojím se, že minimálně Elen bude mít oči na šťopkách, aby můj návrat nepřehlídla… A dost možná že jim Robert všem vykecal, o čem se s Filipem bavil ve sprše, a kdo ví, jaký si z toho ostatní udělají závěry, a prostě… nechce se mi teď nikomu nic vysvětlovat. Popravdě se na některý z nich nechci ani podívat… Vím, že se tomu nevyhnu a že mě ta konfrontace brzo čeká, pravděpodobně hned zítra, no ale dnes… dnes se na to, abych tohle všechno řešil, prostě necítím.

„Tak okej, tak počkáme, až se setmí, a pak se tam potichu proplížíme,“ nadhodí Filip s takovou samozřejmostí v hlase, jako by na takovým plánu nebylo vůbec nic divnýho, pak se sesune na zem, zády se opře o kmen a mě si za ruku stáhne k sobě.

Po všech těch hodinách a hodinách napětí, sebemrskačských úvah a pochybování se k němu s uvolněným vydechnutím přitulím a… prostě tak zůstanu. Nechce se mi se ani pohnout. Ne proto, že bych byl unavenej, ale proto, že se v jeho náručí cítím zvláštně chráněnej… a v bezpečí… Myslím, že kdyby se k nám teď přihnala nějaká bouřka, bylo by mi to úplně šumák!

„Možná bysme přece jenom mohli vyjít o něco dřív, než se úplně setmí – a stavit se ještě někde na véču,“ navrhnu po několika minutách ticha. Takovýho toho příjemnýho ticha, toho vzájemnýho, sounáležitýho, kdy spolu dva lidi mluví jenom tím, že se opírají jeden o druhýho.

„Jo, jsem pro,“ přikývne Filip, zatímco mi pravačkou bezděky přejíždí přes bok. „Jedl jsi vůbec něco?“

„Jo, měl jsem s sebou nějaký proteinový tyčky… A ty?“

„Když jsem se byl podívat v kempu, jestli ses už náhodou nevrátil a já tě neprošvihl, tak jsem si tam dal polívku,“ přizná.

„Hmm, tak že bysme zašli zase do tý pizzerky, co jsme byli včera? Samozřejmě tě zvu,“ dodám úplně automaticky – a okamžitě vycítím, jak Filip ztuhne.

„No to mě teda samozřejmě nezveš,“ pronese, a když k němu otočím hlavu, všimnu si, jak se zachmuřil. „Máro, to, co jsem ti říkal včera, jsem myslel vážně! Nechci, abys za mě pořád všechno platil, a nechci ty peníze, co jsi mi dneska poslal! Hned jak si dosáhnu na mobil, tak ti je pošlu zpátky!“

„Ale já jsem to myslel taky vážně!“ ohradím se, vymaním se z jeho držení a poposednu si tak, abych na něj pořádně viděl. „Slíbil jsem ti přece, že když se mnou na dva týdny odjedeš, tak ti za to ty peníze dám!“

„Slíbil jsi mi to jako v podstatě cizímu klukovi, kterýmu jsi navíc zadal nějakej úkol! Ale já už přece nejsem cizí – a tohle už přece dávno není žádnej úkol! Seš prostě… seš prostě můj přítel, se kterým jsem tady na výletě!“ natáhne Filip ruku, aby na mě znovu aspoň trochu dosáhl – a začne mi bříškama prstů zlehka přejíždět přes holeně.

„Tak přítel…,“ uculím se, protože mě potěší slyšet ho to říct nahlas, ale hned zase zvážním. „No, a ten přítel ti chce zaplatit autoškolu. No co se tváříš? Fakt chci! Celou dobu mi vyčítáš, že rozhazuju prachy za ostatní, a jo, dělám to, protože jsem na to zvyklej… Ale u tebe je to jiný, tobě ty peníze chci dát, protože opravdu chci! Jel jsi sem se mnou, i když jsem ti řekl pravej důvod… Nevysmál ses mi za to, ale vytrhls mi trn z paty… Tak co je špatnýho na tom, že ti za to chci zaplatit autoškolu? Však to neber jako nějakou odměnu za splněnej úkol, když teda nechceš. Ber to prostě jako dárek.“

„Ale já od tebe nechci dostávat takovýhle drahý dárky! Hele, mně bude bohatě stačit, když třeba… já nevím, mě někdy necháš řídit svý auto. Abych nebyl v tý autoškole úplně nemožnej,“ zablýská se mu rozverně v očích.

„Tak to tě samozřejmě nechám, to není problém… Ale zároveň… prostě mně dělá radost, že můžu ostatním občas něco koupit. A u tebe mi to bude dělat tuplem radost, když seš ten můj přítel,“ nechám to slovo schválně sklouznout ze svých rtů, abych zkusil, jak chutná. „A prostě asi… no, pokud se mnou chceš chodit, tak si na to musíš zvyknout…“

„Jo tak musím, jo?“ zaksichtí se Filip – a dloubne mě pod žebra, jen vyjeknu. „Nejseš náhodou nějakej panovačnej, broučku?“

„A ty zase zapomnětlivej! Jsem ti říkal, ať mi tak neříkáš!“ připomenu mu a přišoupnu se k němu blíž, abych se mu mohl znovu stulit do náruče. Potěší mě, jak kolem mě okamžitě obtočí paže – jako kdyby přesně tam bylo moje místo odjakživa…

„Vždyť vidím, že se ti to ve skutečnosti líbí!“ pronese pobaveně.

„Tss,“ odfrknu, ale… nerozporuju mu to. Má totiž pravdu.

Ono teda… je v jeho případě snadný mít pravdu… Mně se totiž líbí všechno, s čím přijde.

A on se mi líbí.

Celej. Se vším všudy.

„Ještě se mi líbí tohle,“ nakloním se k němu pro pusu.

„Tak to jsme na jedný vlně,“ usměje se Filip – a tu další pusu iniciuje on. „Mně se zase líbí,“ zavrní mi do rtů, dlaněma mi vklouzne pod tričko a začne mě hladit po zádech, „se tě dotýkat… A taky se mi líbí, když seš nahej. A taky se mi bude líbit, když dnes necháš ty mě, ať tě pozvu na večeři… Ne nutně v tomhle pořadí!“

„No to doufám!“ rozesměju se. „A co to pořadí teda otočit? Pizza, pak chata, oblečení dolů, dotýkání… Hmm?“

„To zní, jako že máme plán,“ roztančí se Filipovi v očích souhlasný, rozverný ohníčky.

„To zní,“ vydechnu roztouženě… a rovnou si tenhle náš plán orazítkujeme dalším polibkem.

Pak se oba zvedneme, oprášíme si kalhoty, já si přehodím přes rameno batoh, na jehož existenci jsem mezitím málem zapomněl – a ruku v ruce vykročíme splnění tohohle našeho plánu vstříc.

Natěšeně se zachvěju. Nemůžu se totiž dočkat, až si budeme jednotlivý položky odškrtávat… a zároveň si tam připisovat další a další a další.

Do plánu, kterej se jmenuje my.

Do itineráře nazvanýho náš vztah.

A všechno, co se na tomhle našem soukromým čundru životem stane, to tam i zůstane.

S náma.

Nám.