Co se stane v Traumburku, to zůstane v Traumburku (3/5)

„Elušo, neser už!“ zahřmí ve středu po snídani Karel a s předstíranou přísností si založí ruce na hrudníku. „Okamžitě vybal, co nás čeká dneska za program! Ať vím, jestli si mám jít nandat ještě jednu porci tý vaječiny, nebo ne!"

„No jasně, to jediný ti leží na srdci! Kus žvance! Já už si myslela, že tě zajímá nějaký to společenský nebo kulturní vyžití…,“ dobírá si ho Elen.

„Kulturní vyžití?“ zavětří Robert. „Nás čeká i nějaká kultůra?“

„Neboj, dnes ne! Dneska si vyrazíme na Klenberk, je tam rozhledna – a dolů se pak dá sjet na koloběžkách,“ naznačí Elen dlaní sešup seshora dolů, „nahoře je půjčují.“

„Jé, koloběžky, no tak paráda!“ tlesknou si Robert s Karlem dlaněma placáka. „Doufám, že je to aspoň pořádnej kopec, ať ten sjezd stojí za to!“

„Což o to, pořádnej kopec to je, ale je ti jasný, že na něj nejdřív budeme muset vyšplhat?“ informuje Roba s potutelným zašťuřením Adam.

„No moment, moment, definujte mi pořádnej kopec!“ zhrozí se Renata.

„Tak v Elenině pojetí je to kopec, kde poslední kilometr je už skoro kolmej a na vrchol se musíš doplazit po čtyřech,“ mrknu na Renču a předstírám, že nevidím, jak mi Elen naznačuje, co mi provede, až se jí dostanu pod ruce.

Renča chudera vyděšeně vytřeští oči, a tak ji Filip hned uklidní:

„Neboj, zase kdyby to bylo tak brutálně strmý, tak by se nahoře nepůjčovaly koloběžky.“

„Jo, a navíc jsme Elen už v minulosti dali několikrát dost jasně najevo, že naše ochota ji následovat cestou necestou a polem nepolem má určitý limity,“ usměje se Tom.

Elen malinko zrůžoví ve tvářích:

„Říkala jsem vám už stokrát, že jsem neměla tušení, co nás na tý Dravčí hoře čeká! V recenzích psali, že je ten výstup vhodnej i pro rodiny s dětma!“

„Tak tam asi zapomněli dopsat, že ale jenom pro ty rodiny, co mají k dispozici vlastní helikoptéru,“ bavím se.

„Blbečku,“ vyprskne Elen smíchy. „Každopádně pravdu má tadyhle Filip – ten kopec není prudkej, ale je táhlej. A vedou tam dvě cesty, čili nahoru půjdeme lesem a dolů se pak dá sjet po starý asfaltce.“

„Za mě to zní jako skvělej plán,“ zvedne se Katka s pokrčením ramen od stolu – a my ostatní ji napodobíme a začneme se taky hromadně zvedat a odnášet použitý nádobí.

Nějaký čtyři hodiny nato už si spokojeně fotíme selfíčka i skupinovky na rozhledně s nádhernýma výhledama do širýho okolí a pak si pochutnáme na misce poctivé kulajdy a několika sáčcích brambůrků, protože nás honí mlsná, jakkoliv se Katka s Karlem pustí do hádky, jestli se mlsnost vztahuje i k tomu, když má někdo chuť na slaný, nebo jestli se to používá jenom v souvislosti s uždibováním sladkýho.

„No mě honí mlsná, i když se v noci dívám tadyhle na Eluš, takže zjevně se to slovo dá používat univerzálně,“ rozčísne to Adam – a vyslouží si za to od Elen pusu na tvář, kdežto od Katky štiplavě pronesenou poznámku, že s náma chlapama je těžký diskutovat o čemkoliv dýl než pět minut, protože pak už máme tendenci všechno zvrhávat do prasečinek.

„Tak co, připravení na sešup?“ rozhlídne se po nás Elen, na tváři přívětivej, spokojenej úsměv. „Měli bysme jít zjistit, jestli vůbec mají k dispozici tolik koloběžek najednou…“

Filip si dlaní zacloní oči proti sluníčku a zahledí se do dálky: „Neboj, těch koloběžek je tam hromada a ani okolo nejsou momentálně žádní lidi.“

Za pár minut už zjistíme, proč je kolem stojanů s koloběžkama takový pusto.

„No ty vole, pětistovka za čtvrthodinovej sjezd dolů?“ vyjeví se Tom.

„Je v tom ale započítaný i zapůjčení helmy,“ pípne Katka.

„Hmm,“ podrbe se Adam za uchem, „no pro jistý procento navíc coby vysokohorskou přirážku mám pochopení, ale tahle přirážka se tváří vyloženě jako himalájská!“

„Mně bylo hned podezřelý, že na webu tu cenu nemají uvedenou!“ založí si Elen ruce na prsou. „A tak nesejdeme to dolů radši pěšo…?“

„No buď to, nebo mě, Robe, budeš muset založit,“ nakoukne Renata do své peněženky. „Tolik už u sebe ani nemám…“

„Hele, neřešte to, já to zaplatím,“ nadhodím. „Sranda musí bejt! A těšíme se na to od rána!“

Renča okamžitě zrudne jako rajče:

„Ježíši, ne, Marku, neblbni! Já peníze mám, ale dole v chatce, nevzala jsem si s sebou všechno…“

„A přece tady nenecháš pět litrů! Taková zlodějina!“ přisadí si Elen.

Karel se ale naopak rozzáří, popojde ke mně a vděčně mě poplácá po zádech:

„No tak díkes, Marku! Jako jestli na tom pozvání trváš, tak já tě s ním do háje nepošlu!“

„No já teda děkuju za nabídku, ale jsem proti,“ zavrtí Renča hlavou a zpříma se mi zahledí do očí. „To už je po několikátý, co za nás něco platíš, nemůžeš přece takhle…“

„Ale co by nemohl?“ skočí jí Robert do řeči. „Ber, když dává, ne? Marku a my tě za to pak dole v nějaký tamní hospůdce pozveme na pivo!“

S úsměvem přikývnu a užuž chci dodat, že to si dám líbit, když do toho nečekaně vstoupí Filip:

„No tak to snad rovnou i na večeři, ne? Aby se to aspoň trochu vykompenzovalo!“

Přemýšlivě na něj svraštím obočí, o co mu tak najednou jde…? Ale protože mi celá tahle debata začíná být docela nepříjemná, rázně ji utnu:

„Hele, neřeš to. Nikdo to neřešte! Berte koloběžky a helmy, já to zacáluju – a už o tom nechci nic slyšet!“

Maník, co sedí u stolku se slunečníkem a celej ten náš rozhodovací proces pozoroval, mi pak jako bonus odpočítá cosi jako množstevní slevu, a tak se nakonec všeobecná nálada zase uvolní, a když si vybíráme a nasazujeme různobarevný přilby, už si ze sebe zase utahujeme a škorpíme se, jako kdyby k žádnýmu zádrhelu nedošlo.

Nemůžu si ale nevšimnout, že Filip je pořád takovej zvláštně zaraženej, a tak i když jsem sám vydal příkaz, že už o celé té záležitosti nechci nic slyšet, jsem to já, kdo to téma nakonec znovu nadhodí. Ostatní z party už začnou pomalu nebo naopak rychle, jak kdo, sjíždět po asfaltce dolů, ale já Filipa ještě zadržím:

„Hele, můžeš mi říct, co ti přelítlo přes nos?“

„Nic!“ odvrkne, na mě se ale nepodívá a tváří se, že má momentálně nejvíc práce s utažením přezky na helmě tak, aby mu seděla co nejlíp. „Je to tvoje věc!“

„Ale co je moje věc?“ nepobírám to.

„No to, jak nakládáš se svýma financema!“ zabodne se očima do těch mých. „Má to tvý rozhazování za ostatní vůbec nějaký limity?“

Nechápavě rozhodím rukama:

„A o co ti jako jde?“ Načež se mi rty samy od sebe zkroutí do lehce pohrdavýho úsměšku: „Nebo to se jako bojíš, že mi těch dvacet táců, co jsem slíbil tobě, už nezbyde? No tak to se můžeš hodit zase do klidu, zbyde!“

„Co se mě týče, tak jsem v klidu,“ ujistí mě a taky se na mě zapitvoří. „Ale ty bys měl trochu otevřít oči! Všiml sis, že ti většina z nich ani nepoděkovala? To, jak za ně pořád něco platíš, berou jako úplnou samozřejmost!“

„Ale neberou,“ odmávnu ty jeho starosti rukou.

„Tak když neberou, tak neberou,“ trhne Filip ramenama. „Však je znáš líp než já, že jo.“

„No přesně!“ přikývnu. „Tak se mezi nás neser!“

„Neboj, už nebudu, brouku!“ zableskne se mu napůl podrážděně, napůl provokativně v očích.

Začínám ho mít plný zuby:

„Říkal jsem ti, ať mi tak neříkáš!“

Filip našpulí pusu, vytáhne si z kapsy mobil, chvilku rejdí prstem po displeji – a pak mi jím teatrálně zamává před obličejem, aniž bych měl šanci rozluštit, co přesně mi ukazuje.

„Seznam, jak mám jeho veličenstvo oslovovat, mi od tebe doteď žádnej nepřišel, takže smůla, brouku!“

Prudce nasaju vzduch do plic:

„Zato já s tvým oslovováním problém nemám, ty kokote!“

„Naser si!“ ukáže mi ještě prostředníček, pak se vyhoupne na koloběžku, několika odrazama nabere pořádnou rychlost a začne se mi vzdalovat.

„Sám si naser!“ zavolám za ním, a jelikož se nehodlám nechat zahanbit a rozhodně nemám v plánu připustit, aby dolů dojel přede mnou, dám si záležet, abych ho co nejdřív dohnal.

A předehnal.

Což samozřejmě Filip velice rychle zjistí – a dá si pro změnu záležet, aby mi v mým úmyslu ho předjet zabránil…

Podobně jako včera v té přehradě, i teď se z toho stane v podstatě boj na život a na smrt, jakkoliv mi v hlavě cinká varovnej zvoneček, že tentokrát je to celý o dost nebezpečnější. Protože včera mi tak maximálně hrozilo, že se nalokám většího než malýho množství vody, haha, kdežto dnes hrozí nám oběma, že si zpřelámeme všechny kosti v těle, když nebudeme dost opatrní…

No – a už pár vteřin nato se ukáže, že jsem se vůbec nepoučil! Myslím v tom, jaký přání vysílám do vesmíru. I když tohle nebylo žádný přání, spíš obava, jenže vesmír v tomhle prý nerozlišuje. Než si totiž uvědomím, co se vlastně děje, vidím, jak Filip vjede do díry v asfaltu, což ho samo o sobě dost rozkolísá, a než to stihne vybrat, najede ještě předním kolem na jakejsi šutrák.

Pak už to nabere rychlej spád a bohužel i pád – Filip se s momentálně neovladatelnou koloběžkou dostane až k samýmu kraji silnice, kde najede na nezpevněnej hliněnej povrch, a to další, co vidím, zatímco prudce brzdím, je, jak jeho tělo letí vzduchem a dopadá do jehličí a klestí, naštěstí přímo mezi dva statný smrky.

„Filipe!“ vykřiknu, pohodím koloběžku kousek od té jeho a rychle se k němu rozběhnu. „Proboha, žiješ?“ dřepnu si k němu a vyděšeně ho začnu celýho skenovat pohledem.

„Jasně že jo,“ pousměje se a zavře oči.

„Co je,“ leknu se, „je ti blbě? Neomdlíš mi tu, že ne?!“

„Ježíš, klídek, Máro, nic mi není,“ odpoví, oči ale neotevře. „Jenom si dělám takovou vnitřní inventuru kostí… a končetin… Jako jestli je mám všechny… a na správných místech…“

Uvolněně mi zacukají koutky a překotím se z podřepu do sedu.

„Dvě ruce, dvě nohy, hlava na krku… Potud všechno cajk. Ale jestli náhodou nemáš něco zlomenýho, to takhle na první pohled nepoznám…“

„No, já už bych to asi poznal,“ konečně otevře oči a pomalu se posadí. Znovu se na mě pousměje a vypadá to, že chce ještě něco dodat, ale vtom mu sklouzne pohled na jeho levý lýtko, přes který se mu táhne dlouhej, krvavej šrám. Asi se při dopadu na zem pořezal o nějakou ostrou, suchou větev, kterých tu kolem dokola leží plno… Filip během vteřiny téměř zprůsvitní, několikrát nasucho polkne a pak odvrátí obličej. „Do hajzlu…“

„Co…?“ nechytám se hned a zahledím se na tu jeho zraněnou nohu pozorněji. „Podle mě je to jenom povrchový, na šití s tím nebudeš muset…“

Filip znovu polkne, víčka stiskne pevně k sobě.

„No, já… ehm… dejme tomu, že mi nedělá úplně dobře pohled na takový velký množství krve… Kruci…“

„To ale není…,“ začnu – a chci dodat, že to není žádný velký množství, ale pak si vzpomenu na Evku od nás ze třídy. Té se při pohledu i jenom na malou krvavou odřeninu dělá tak špatně, že sebou pokaždý sekne, nedávno nám vyprávěla, jak ji musely křísit a zvedat ze země sestřičky v nemocnici, protože se tam do čekárny dobelhal kluk, kterýmu prosakovalo trochu krve ze zafačovanýho předloktí… Jestli to má Filip podobně, tak mu žádný moje teoretizování, jestli té krve je nebo není moc, nepomůže!

„Okej, tak chvilku vydrž,“ změním přístup, sundám si tričko, přeložím ho na půl a tenhle provizorní obvaz mu přes poraněný lýtko několikrát omotám. Na chvilku se zamyslím, jak to udělat, aby to triko drželo na místě i poté, co se Filip postaví, a pak si bez řečí rozepnu sponu na pleteným elastickým pásku, vyndám ho z poutek svých džínových kraťasů a s jeho pomocí tu bandáž na Filipově noze zafixuju.

„Budeš pokračovat?“ uculí se Filip, a když k němu zvednu oči, kývne bradou k tomu pásku a k mým kalhotám. Okamžitě mi dojde, na co naráží!

„Tak očividně už je ti líp!“ zaksichtím se na něj. „Už se ti vrátila i barva do tváře…“

„Bodejť, po takovým profi ošetření! A taky po takovým příslibu věcí příštích…,“ provokativně si olízne ret.

„Ty příští věci ti tu hnedle nastíním! Měli bysme si pohnout, ať jsme co nejdřív dole, jinak po nás Elen nechá vyhlásit pátrání!“

„Jo, no,“ rozesměje se Filip odlehčeně, „toho by asi docela i byla schopná…“

„Žádný asi a docela,“ opravím ho, vyhoupnu se do stoje a napřáhnu k němu ruku. „Je toho schopná. Tak polez…“

„To zní, jako že mluvíš o něčem konkrétním…?“ rozklíčuje Filip tu mou poznámku, a tak zatímco pomaličku a opatrně sjíždíme z kopce dolů zbytek trasy, povyprávím mu o Elenině loňským záchvatu paniky poté, co jsme asi tři hodiny čekali na Roberta a Zdeňka v jedné hospodě, zatímco oni na nás, v obležení místních holek a tedy bez jakékoliv potřeby kontrolovat si mobily, klíďo čekali v jiné.

„Ježíšmarjá!“ spráskne Elen ruce, když konečně dojedeme k našim po zemi porůznu posedaným kámošům, a vyrazí nám v ústrety. „Vy dva se mi snad zdáte! Tak já pro nás naplánuju pohodovou, dětsky jednoduchou zábavu na odpoledne – a vy se vrátíte jak z války! Jeden kulhá – a druhej přišel o svý oblečení! Co jste vyváděli?“

„Ale no tak, Elen, nebuď impertinentní!“ zazubí se na ni Tom.

„Jako bylo nám jasný, vy divočáci, že si to někde v lesíku za bukem narychlo rozdáváte, ale to jste u toho museli takhle řádit?“ významně na nás pomrkává Adam.

„Hele,“ zacukají mi koutky, ovšem do žádnýho vysvětlování, ale ani do srandiček se mi moc nechce, „co kdybysme to nechali u toho, že co se stane na Klenberku, to zůstane na Klenberku?“

„Jasný, kámo!“ naznačí mi Karel zdviženej palec. „What happens on Klenberk, stays on Klenberk!“

„Was auf dem Klenberk passiert, bleibt auf dem Klenberk,“ přispěje Filip s úsměvem a mimochodem s dost sexy přízvukem do debaty – a já na něj jenom obdivně pozvednu obočí: vau, nikdy by mě nenapadlo, že němčina může z něčích úst znít takhle… podezřele rajcovně!

„Što slučílos v Klenberk, to i astajutsja v Klenberk!“ pronese Karel a zatváří se tak pyšně, jako kdyby právě odhrkal všech padesát veršů Polednice.

Elen si založí ruce v bok a sjede ho skeptickým pohledem:

„A to bylo jak, turecky?!“

„Náhodou rusky!“ hájí se Karel.

Elen ho ale jenom netrpělivě odmávne.

„Za tyhle nervy s váma všema si zasloužím poctivý francouzský palačinky! S pořádným kopcem pařížský šlehačky! Takže se modlete,“ ukáže prstem ze mě na Filipa a zase zpátky, „ať ta cukrárna, kterou jsem nám vyhlídla, že se v ní stavíme cestou do kempu, má otevřeno!“

„Jasný!“ sepnu dlaně a mírně se ukloním. „Už se modlím!“

„Šašku,“ zavrtí Elen hlavou, ale její do úzké čárky semknutý rty se zvlní do nepatrnýho úsměvu. „A co se vůbec stalo? Co máš s tou nohou?“ přijde blíž a pátravě se na Filipa zahledí.

„V podstatě nic, tadyhle… ehm, brouček,“ chytne mě Filip kolem ramen a zaculí se na mě jako neviňátko samo, „mi to luxusně ošetřil, takže pohoda! Do kempu bez problémů dojdu, neboj.“

„Okej, to jsem ráda. Kdyžtak ale mám Betadine a nějaký náplasti, teda jako na chatě, bohužel s sebou jsem to teď nevzala…“

„Jo, tak to my to asi večer využijeme, díky,“ odpoví Filip, zatímco já si hmátnu do kapsy pro mobil a s cukajícími koutky vyťukám zprávu:

„Vrať se laskavě k tomu broukovi! Brouček je děsně infantilní! A jinak se jmenuju MAREK, to můžeš taky využívat!“

Filipovi zavibruje jeho mobil v kapse, vytáhne si ho, a když si vzkaz ode mě přečte, zasalutuje mi a s rozveselenýma jiskrama v očích mi šeptem zahlásí:

„Rozkaz, vaše veličenstvo!“

***

Na čtvrtek máme program jasnej: přesunujeme se z kempu v Římicích do skoro dvacet kilásků vzdálené chatové osady v Traumburku, což je obec rozkládající se pod stejnojmenným hradem.

„A na ten si zítra vyšlápneme!“ pomrkává na nás Elen, zatímco si, už po snídani, balíme na pokoji všechny věci do krosen. „Jestli se teda nezkazí počasí. Ale zatím se drží špičkově. A večer pak, kdyby se nám chtělo, můžeme okouknout ten hudební festival V Podhradí, je docela známej…“

„No to je, ale taky tam tím pádem budou mraky lidí,“ upozorní Filip.

„A bude to stopro dost drahý, když nemáme lístky zajištěný už z předprodeje,“ podotkne Robert.

Adam pokrčí ramenama:

„To pořešíme až zítra, proč si s tím vším dělat hlavu už dnes?“

„Jo, no, dneska se musíme akorát přestěhovat. Nic jinýho v plánu není,“ usměje se Elen.

„Ale bude mi to tady chybět!“ rozhlídne se Katka kolem dokola. „Bylo to náhodou skvělý, že jsme tu bydleli takhle pospolu. Aspoň byla po nocích sranda.“

„No počkej, to jako že se mnou po nocích sranda není?“ ozve se Karel lehce dotčeně.

„Ty vole, kámo,“ položí mu Adam rozesmátě ruku na rameno, „že ty si vždycky tak naběhneš! Kdyby ses býval neozval, tak to všichni přejdeme mlčením, ale takhle nám nezbejvá než začít vtipkovat na téma, co tak srandovního asi po nocích Kačce předvádíš…“

„Možná nějaký divadýlko s kašpárkem, co?“ hodí do prostoru Jirka – a všichni bouchneme smíchy.

„Okej, uznávám, můžu si za to sám,“ uculí se Karel.

„Karlík a jeho malý kašpárek, dějství první,“ přisadím si vesele.

Elen si utře uslzený oči a radši změní téma:

„No, je fakt, že to tady mělo něco do sebe, ale popravdě už se těším na trochu víc soukromí… V Traumburku bysme měli mít booknutý tři chatičky – dvě se třema postelema a přistýlkou a jednu se čtyřma lůžkama. Ale rovnou zdůrazňuju to měli bysme!“

„Jestli nás budou chtít zase nějak vochcat, tak se odtamtud rovnou zdekujeme!“ zahromuje Jirka.

„Už se taky těšíš na víc soukromí, co?“ žďuchne do něj Robert ramenem.

„No nebudu kecat, že ne, ale hlavně nesnáším, když někdo s někým vydrbává!“

„Promluvil budoucí právník,“ vzpomene si Renča, jak nám Jirka vykládal, na jakou vejšku se chce hlásit po maturitě.

„A tenhle tvůj legal talk je neskutečně sexy!“ pohladí Tom Jirku po zadku, takže od nich radši rychle odvrátím pohled a pokusím se napěchovat do krosny další dvě použitý trika.

Pozdě odpoledne, když se do chatové osady konečně doplahočíme, se ovšem ukáže, že po následující tři noci se mi už tak snadno odvracet od Toma a Jirky pohled dařit nebude.

„Hele, a tak co kdybysme si jednu tu chatku pro tři zabraly my holky?“ nadhodí totiž Katka, když se Elen vrátí z recepce a nad hlavou rozveseleně mává hned několika klíčema. „Co, dámy? Ať si taky užijeme nějakou holčičí jízdu…“

„Jo, a musíme vás kluky pořádně prodrbat, já souhlasím!“ přidá se hned Renča.

Elen přemýšlivě nakrčí čelo – úplně zřetelně si umím představit, jak se jí v hlavě míhají všechny možný zbývající kombinace, kdo s kým, protože pár vteřin nato mi můj pohled opětuje a zatváří se dost znejistěle:

„No, ale… a jak se rozdělí tadyhle kluci?“ Evidentně totiž došla ke stejnýmu závěru jako já.

A jako například i Robert:

„No jak, jak… Abyste o mně znovu nevykládali, že jsem kazišuk, pánové, tak my,“ ukáže na sebe, Adama a Karla, „si zabereme tu další chatku pro tři – no a vy si můžete pěkně ve čtyřech pořádat po nocích grupáčový orgie!“

„Bože, Robe, ty seš vážně nemožně zvrhlej!“ zastydí se za něj Renča.

„A hlavně myslíš fakticky pořád jenom na to jedno!“ přisadí si Elen.

„No tak co mám dělat? Už ikstej den dodržuju sexuální půst, tak na to můžu snad aspoň myslet, ne?“ rozhodí Robert teatrálně rukama a lascivně po nás všech pomrkává.

„Já jsem s tím v pohodě,“ utne tuhle debatu Tom. „Teda myslím s tou chatkou pro čtyři, ne s tím grupáčem!“ dodá ještě rychle – a opatrně se po mně podívá, zatímco jeho dlaň najde tu Jirkovu.

Já se na něj jenom zaškaredím, nemám potřebu se k tomu jakkoliv vyjadřovat – a tak jaksi úplně automaticky moje dlaň zapátrá pro změnu po té Filipově. A moje fejková druhá polovička mě naštěstí nenechá tápat dlouho a ruku mi stiskne, takže se okamžitě tak jaksi… uklidním.

Na chvilku.

Když se pak totiž rozejdeme po osadě hledat chatky s našimi čísly, Elen se ke mně nenápadně přitočí a šeptem se mě přeptá:

„Marku, fakt ti to nevadí? Že budete s Tomem takhle… spolu?“

„Neboj, to přežiju,“ ujistím ji – a ještě přidám i úsměv.

Jenže když se mě o pár minut později v podstatě na to samý stejným šeptavým tónem zeptá i Filip, zatímco pozorujeme, jak si Jirka s Tomem za veselýho kibicování ostatních kluků přešoupávají dvě jednolůžka k sobě a dělají si z nich letiště, tak už to nevydržím a moje úsměvy i můj klid vezmou za svý.

„Ty vole, nestarejte se furt všichni!“ vyletím na Filipa, sice potichu, ale to mýmu podráždění na intenzitě nijak neubírá.

Filip na mě jenom pozvedne obočí:

„Aha…“

„Jaký aha? Nech si laskavě tady to svý povýšený aha od cesty!“ jsem v ráži.

„A ty se zase laskavě přestaň střapčit,“ doporučí mi polohlasně. „Tak jsi měl říct rovnou, že to takhle nechceš! Šlo to domluvit i jinak.“

„Jo, jasně, pane chytrej! Abych to pak měl už napořád od ostatních na talíři, že jsem se s tím rozchodem doteď nesmířil! Proto jsem tě sem vzal, pamatuješ? Aby mi přesně tohle nemohl nikdo vlít do ksichtu!“

„Jedna věc je se s něčím smířit – a druhá muset spát se svým ex v jedný místnosti,“ rozumuje Filip a pravděpodobně by v tom i pokračoval, ale nemám na to náladu.

„Hele, říkal jsem ti už několikrát, ať mě nerozpitváváš!“ prsknu po něm polohlasně. „Tak už si to konečně někam zapiš – a začni se tím řídit!“

„Kdo tu bude co řídit?“ zaslechne posledních pár slov Karel, kterej k nám zrovna kráčí z druhýho konce místnosti. „Co vy dva, chcete taky pomoct přestěhovat ty postele?“

Filip po mně jenom mrkne, a jelikož se z mýho načuřenýho výrazu lehce dovtípí, že si v duchu odpočítávám do pěti, abych Karla neposlal do prdele na první dobrou, radši se rychle chopí slova sám:

„Jo, klidně, my bysme to teda zvládli i sami, ale když už se nabízíš…“

„Jasně, co bych pro náš zamilovanej páreček neudělal! Když už sám mám smůlu, protože holky budou v noci radši drbat než šukat, haha, tak aspoň vy ať si to užijete!“

Já si popravdě teda nejvíc z celýho zbytku dne užiju večeři: vyrazíme totiž na obhlídku obce a objevíme tam hostinec Krčma, kterej zvenčí nevypadá nic moc, ale ve kterým nás obslouží tak dokonale vymazlenou svíčkovou, že se po vylízání talíře nadšeně přidám k Adamovu povykování, že bysme si sem na ni mohli zajít zítra i na snídani, haha.

Po návratu do osady se už nikomu moc družit nechce, všichni jsme unavení, ostatně ta svíčková jako kdyby v sobě měla nějaký uspávadlo, některým z nás se po ní začaly zavírat oči ještě v tom hostinci…

„A navíc nás zítra čeká náročnej den! Tak se na to musíme pořádně vyspat,“ upozorní nás Elen těsně předtím, než nám holky popřejí dobrou noc a zapadnou do své chatky.

Nás kluky ještě Rob chvilku lanaří, že posedíme u nich na chatce a vylemtáme pár piv, co nakoupil v místním bufáči, ale Jirka s Tomem se omluví, že půjdou radši vyzkoušet to letiště, no a my s Filipem, jakkoliv teda nic takovýho v plánu nemáme, téhle šikovné výmluvy využijeme a rozloučíme se taky.

„Když už jsi mě sem teda přesně proto vzal,“ natočí se ke mně Filip, jakmile se po rychlým vystřídání v koupelně zachumláme každej pod svou deku na svý posteli, zatímco z vedlejšího letiště se k nám nese… ehm… dost jednoznačný vzdychání, „tak nějaký takovýhle zvuky zvládnu bez problému zapředstírat! Abys vypadal jakože smířenější s rozchodem.“

V té tmě na něj nevidím, přesto si ale i z toho tichýho tónu jeho hlasu dokážu představit, jak posměvačně a zároveň povýšeně se asi tak zrovna tváří, a tak se s odpovědí nerozpakuju:

„Jdi do hajzlu!“

Vedle mě se ozve rozveselený zachichotání:

„Škoda! Kdybys mě místo toho poslal do prdele, tak to bych si i dal říct…“

„Si zajdi o postel vedle! Třeba by si dali říct i oni!“ doporučím mu.

„Třeba dali,“ uchichtne se. „Ale o ně zájem nemám. Dobrou…“

„Hm, dobrou,“ zavrčím, otočím se k němu zády…, a než usnu, v hlavě mi to šrotuje: pochopil jsem to dobře? To mi Filip právě už podruhý za posledních pár dnů naznačil, že o sex se mnou by zájem měl? Nebo… se prostě do té předstírané role mýho boyfrienda vžil natolik, že to pro větší věrohodnost hraje i na mě…?

***

Jakkoliv jsme s Filipem usnuli rozhádaní a ve stejné nenáladě se v pátek i probudíme, nutno mu přiznat k dobru, že stejně celý ráno sveřepě plní svou roli a předstírá, že jsme šťastně zamilovanej páreček. Během snídaně u dřevěnýho posezení venku mě s usměvavýma cukrblikama obskakuje, podává mi pečivo, máslíčko, nabídne mi, ať si ukousnu z jeho chleba potřenýho jahodovým džemem, protože sám jsem si svoje rohlíky natřel paštikou a Kačka si všimne, že přitom po té marmošce pořád mlsně pokukuju… Já mu pak zase na chatě předtím, než vyrazíme na túru, od Elen zapůjčenýma proprietkama přečistím a převážu tu ránu na lýtku. Musím se nad náma v duchu uchechtnout – po pár dnech strávených ve vzájemné blízkosti jsme vpluli do takové zvláštní domáckosti, jakkoliv ještě před týdnem jsme se v podstatě skoro neznali!

Při výšlapu k hradu Traumburk si tentokrát fakt mákneme!

„Uf, no tak ono… ono ti naši předci nebyli žádní… žádní pitomečci,“ vyhekává ze sebe Karel zmoženě. „Bylo jim jasný, že postavit hrad na snadno dostupným nízkým pahorku by bylo o ničem!“

„No to já s tebou nejsem v rozporu,“ trhaně zalapá po dechu Robert, „ale říkám si, jestli nejsme pitomečci spíš my – tady s tou naší potřebou ty hrady navštěvovat! Vždyť jsou pěkný i z dálky, ne?“

„Hele, nemelte a šlapejte,“ doporučí jim Elen vesele.

„To se ti to šlape, když vážíš čtyřicet kilo i s postelí! Ale já musím nahoru vláčet i všechny tyhle svaly!“ zachroptí Robert.

„Jaký svaly…?“ přeptá se Renča – a ten záchvat smíchu, kterej z toho všichni dostaneme, nás na chvilku tak odrovná, že si musíme posedat, kde se dá, a naordinovat si pauzu.

U hradu se navíc nikde nedá koupit žádný občerstvení, těšili jsme se, jak se v tom vedru zchladíme nějakým z ledničky vytaženým pivem nebo třeba nanukem, ale jediný, co si můžeme na pokladně koupit kromě vstupenek, jsou turistický známky a pohledy, a tak nám nezbyde, než si znovu posedat jen tak na trávník a pustit se do svých Mattonek, proteinových tyčinek, nakrájených jablek a podobně.

„Týjo, no tak doufám, že večer na tom fesťáku bude občerstvení zajištěný líp!“ podotkne Karel a s nespokojeně nafučelým výrazem si sáhne do pytlíku pro hrst oříšků.

„Takže už jsme teda rozhodnutý, že tam půjdeme?“ podívá se po nás Elen zvědavě.

„Tak asi jo, ne?“ pokrčím ramenama. „Když už jsme tady zrovna v termínu, kdy se ten festival koná, tak by byla škoda si to nechat ujít…“

„To jo, ale můžeme jít ještě i zítra,“ upřesní Elen.

„V sobotu tam stopro bude ještě víc natřískáno než dnes,“ poznamená Filip, kterýmu, jak se mi tak zdá z jeho sem tam utroušených poznámek, evidentně nedělají velký davy lidí moc dobře.

„A taky je teda zítra o dost dražší vstupný, protože tam budou vystupovat lepší kapely,“ podotkne Robert.

„To je nám asi jedno, kdo kdy vystupuje, ne? Nebo chcete jít někdo na někoho konkrétního?“ zeptá se Adam.

„Prosím tě, mně nic neříkají skoro žádný ty názvy,“ hledí Jirka do svýho mobilu, zatímco Tom mu nakukuje přes rameno. „Takže za mě je to úplně šumák, kdy půjdeme.“

„Mám to podobně,“ přikývne Renča.

„Jo, a kdybysme náhodou chtěli slyšet nějakou konkrétní písničku, tak nám ji tadyhle Marek zazpívá!“ věnuje mi úsměv Elen.

„Vidíš,“ zazubí se na mě Katka, „mohl by ses tam nahlásit jako další účinkující – a třeba by tobě i celý tvý crew, čímž myslím jako nás, dali lístky zadáčo!“

Užuž se nadechuju k nějaké odpovědi, ale Filip mi do toho skočí, když obrátí svou pozornost na Jirku a Toma a zeptá se jich:

„Hele, když už do toho koukáte, tak kdy to dneska začíná? A kde to teda přesně je?“

Jirka s Tomem pak začnou do placu slabikovat jak požadovaný odpovědi, tak i jména vystupujících a doprovodnej program, a já, protože je mi tohle všechno docela jedno, se zatím zvednu, do prázdnýho sáčku vysbírám od ostatních odpadky a rozejdu se s nima ke koši stojícímu kousek od pokladny.

Po pár krocích mě doběhne Filip, a když se k němu zvědavě otočím, zamává na mě prázdnou plechovkou od Coly:

„Jsem si na ní tak trochu seděl, tak jsem ji přehlídl…“

„Hmm,“ pokrčím rameny.

„Mimochodem doufám, že neuvažuješ, že to vstupný dneska zase všem zacáluješ…?“ změní najednou téma. „To, jak se někteří snažili tě k tomu navíst, bylo fakt nepřehlídnutelný!“

Překvapeně povytáhnu obočí:

„Jsem si ani nevšiml… Zato si všímám, že ty mý peníze leží nějak v žaludku tobě!“

„Pf, mně jsou tvý prachy víš kde, ale, ač nejsem budoucí právník, tak přesto taky nesnáším, když někdo s někým vydrbává!“ připomene větu, kterou včera ráno pronesl Jirka.

„Se mnou nikdo nevydrbává!“

„Ne, no, asi tak půlka tvý party, ale jinak nikdo!“

Nevěřícně zalapám po dechu:

„Už jsem ti sakra říkal, ať se mezi nás nesereš!“

„Však neseru! Říkám to jenom tobě, ať konečně otevřeš oči!“

Hodím pytlík s odpadkama do koše a prudce se k Filipovi natočím:

„A bral jsem tě sem snad proto, abys mi otvíral oči? No? No ne! Pokud se dobře pamatuju, tak tvůj jedinej úkol je předstírat, že spolu chodíme!“

„Okej, tak jak chceš!“ odsekne Filip vztekle, odhodí do koše tu plechovku – a pak mě drapne kolem pasu, přitáhne si mě k sobě, a než si stihnu uvědomit, k čemu se chystá, zmocní se svýma rtama těch mých a vynutí si ode mě téměř dokonalýho francouzáka!

„Co… sakra…,“ zkusím ho od sebe odstrčit, ale on mě dál pevně drží v objetí a do mé náhle rozpálené tváře mi nakvašeným tónem zahučí:

„Pokud je to můj jedinej úkol, tak ho teda hodlám splnit na jedničku, brouku!“

„Zmetku!“ zavrčím mu do ucha, ale ještě chvilku zůstanu stát v jeho náručí, protože by to vypadalo dost divně, kdybysme se tu hned po polibku začali fackovat, že jo.

A taky teda protože je mi to docela příjemný… ehm…

No, nutno uznat, že to ten správnej efekt mělo, protože když se, ruku v ruce, jakkoliv si svý prsty navzájem spíš navztekaně drtíme, vrátíme zpátky k partě, není Elen jediná, kdo na mě potměšile pomrkává!

„To bylo jak z nějakýho romantickýho filmu, jak jste se na sebe nedočkavě vrhli!“ vzdychne i Renča.

„Když myslíš,“ zabručím a vší silou se snažím, abych nezněl nevrle, ale spíš tak jakože… dejme tomu unaveně. Do vyloženě happy face se dotlačit prostě nedokážu.

Nálada se mi spraví až večer na tom fesťáku – nevím, ale ta masa mladých lidí a ta hlasitá hudba dolíhající nám k ušním bubínkům ze všech stran má na mě vyloženě euforickej účinek! A taky se na tom teda podílí těch několik vypitých panáků, přičemž hned několik rund jsem celé naší partě zaplatil já, Filipovu nenápadnýmu ušklíbání se navzdory. Nebo spíš natruc.

„A teď všichni na plaaac! Tuhle kapelu můůůžuuu!“ haleká Renča rozjíveně.

„Neříkalas náhodou, že nikoho z toho line-upu neznáš?“ lovím v paměti.

„Říkala! A neznám! Copak já vím, jak se ti zpěváci jmenujou? Ale zbožňuju jejich písničky! No taaak, Markuuu, pojď se mnou tancovaaat!“ pověsí se mi na krk a začne mě strkat směrem k parketu.

„Soráč,“ mrkne na mě omluvně Robert a zkusí ze mě tu svou drahou přiklíštěnou polovičku sundat, „ona Renča umí bejt dost neodbytná a taky přítulná, když si trochu víc sosne…“

„O nic nejde,“ přikývnu a pobaveně sleduju, jak se Renča zavěsila pro změnu do Roba a i na rychlou hudební pecku s ním zkouší tancovat cosi jako ploužák.

Ostatní z party se začnou prodírat roztančeným davem za nima, Elen, když mě míjí, mě popadne za zápěstí a několikrát mi škubne rukou, aby mi dala najevo, že se k nim mám přidat – no a já jsem rozhodnutej ji následovat. Načež mi dojde, že jsem tu nezůstal postávat sám.

„Jdem taky?“ otočím se tedy na Filipa s otazníkama v očích.

„Tak ty seš tu šéf, že?“ ušklíbne se. „Čili si to rozhodni sám.“

„Jestli se ti do tý tlačenice nechce, tak nemusíme,“ vyhrabu v sobě cosi jako ohleduplnost.

„Tak ono tady to zase o tolik lepší není,“ trhne Filip ramenama poté, co musíme oba o pár kroků ustoupit, aby nás nesmetla partička kluků držících se kolem ramen a vyskakujících do výšky za neustálýho pokřikování na zapamatování obzvlášť složitýho refrénu „Hej! Hou! Hej! Hou!“.

„Vadí ti takovýhle velký srocení lidí?“ zasonduju zvědavě.

„Dejme tomu, že jsem kdysi v kotli na jednom rockovým koncertě zažil něco dost nepříjemnýho… A tak už takovým zážitkům nechodím naproti, když nemusím,“ vysvětlí.

„Jsi mi to mohl říct dřív, bych tě sem netahal,“ zabručím. „Takže co, mizíme odsud?“

„Kašli na to,“ zavrtí hlavou Filip, „pár tanců zvládnu, když už jsme tady!“ A s těma slovama mě čapne za ruku a začne si mezi roztančenýma a rozskotačenýma lidma odhodlaně klestit cestu za zbytkem party.

Renča mně a hned poté jemu nadšeně omotá paže kolem krku, že prý jsme jí udělali radost, když jsme nakonec taky přišli, nebo co přesně se nám to snaží vyhekat do ucha, já pak chvilku s Karlem předvádím cosi jako roboduo, načež se přichomýtnu k Elen a pro změnu si dost odvážný kreace tělo na tělo střihneme spolu. No a zrovinka když se ohlídnu po Filipovi, kde přesně je a jestli se taky dobře baví, zpěvák ochraptěle zahlásí do mikrofonu, že právě odbila půlnoc – a že tím pádem přišel čas trochu zvolnit tempo. A prostorem se rozezní kytarový tóny skladby, kterou sice neznám, ale o které se dá už dopředu s jistotou říct jedno jediný: že je to ploužák.

Než se rozkoukám, všichni kolem mě jsou popárovaní – a utíkat teď z parketu by bylo dost divný… Proderu se tedy k Filipovi a s poťouchlým ušklíbnutím se ho zeptám:

„Věnuješ mi jeden tanec?“

Filip mi slovama neodpoví nic, ale pousměje se, natáhne ke mně pravačku, a když vložím dlaň do té jeho, přitáhne si mě k sobě a levou ruku mi obtočí kolem pasu.

„Nečekej ale žádný zázraky, do tanečních jsem nikdy nechodil,“ pošeptá mi do ucha, zatímco se začne jemně pohupovat do rytmu.

„Já jo, ale jak tančit ploužák s klukem, to jsme tam nebrali,“ zašveholím mu do ucha já, pak zlehka vymaním dlaň z jeho držení a obě paže mu omotám kolem krku.

„Tak to bys měl ty taneční mistry asi zažalovat, protože to evidentně vedli dost genderově nevyváženě,“ uchechtne se, zatímco uvolněnou rukou mi začne jemně přejíždět přes bok… a po bedrech… a přes pas… a po zádech… Jako kdyby se prostě… hmmm… s překvapivou plachostí učil poznávat mý tělo…

„Jo, no,“ zavřu oči a mám chuť zavrnět blahem, ale ovládnu se, „zeptám se Jirky, jestli by se s tím dalo něco dělat…“

Ještě chvilku si to jeho něžňoučký hlazení jenom užívám, ale pak svoje dlaně zkoumalky zapojím taky. Protože kdy naposledy jsem…? Jo, hádáte správně, naposledy jsem takhle osahával Toma.

A je načase tyhle vzpomínky přepsat nějakýma jinýma.

Silnějšíma.

Ehm, a hezčíma…

Netuším, kolik písniček se spolu takhle prohladíme, splývají mi všechny do jedné… Z toho zvláštního transu mě probere, až když se do toho bubeník na pódiu zase opře a spolu s kapelou se rozhodne nás všechny znovu rozkřepčit. A zatímco většina přítomných lidiček jim na to ráda naskočí, a to doslova, protože hned v dalších vteřinách obdržím hned několik žďuchanců loktama, s Filipem se na sebe jenom podíváme a já nadhodím:

„Asi… už půjdeme, hm?“

„Jo, jestli ti to neva…“

„Ani ne,“ uculím se na něj. „Těch lidí tu snad přibývá, než aby ubývali!“

„Možná už se sem dá jít po půlnoci zadáčo,“ zamyslí se.

„Haha, tak to hlavně neříkej klukům, nebo nás sem zítra v noci budou tahat znovu!“ rozesměju se, načež se rozhlídnu kolem dokola, a když spatřím Eleninu blonďatou kštici, s Filipem v závěsu k ní vykročím, abych jí řekl, že už to tu pro dnešek balíme.

„Jasně, no, my ještě chvilku pobudem… Hele, ale bacha, Tom s Jirkou se taky před chvilkou loučili, tak abyste je na chatě nepřekvapili v nejlepším!“

„Neboj, vlezeme tam až po zaklepání,“ zakřením se na ni, nechám si od ní lípnout na tvář pusu na dobrou noc a pak už se s Filipem začneme prodírat k východu z areálu.

„Mňo, akorát že teď se mi do chaty tak úplně nechce,“ zabručím, když se konečně dostaneme na volný prostranství, kde se spolu můžeme bavit, aniž bysme si vykřičeli hlasivky.

„Však tam zatím nemusíme,“ trhne Filip ramenama, loudavě vykročí lampama spoře osvětlenou dědinou někam… prostě někam, a já… já ho následuju.

Protože se pořád držíme za ruce.

Vau! Mně to doteď vlastně ani pořádně nedošlo, nějak… prostě tu jeho dlaň v té mé už ani nevnímám… Přijde mi to najednou úplně přirozený! A jemu dost možná taky, protože proč by to jinak dělal, proč by mě už dávno nepustil? Vždyť přece teď nás nikdo z party nevidí…

Ty otázky ale nechám probíhat jenom uvnitř mé hlavy, nahlas žádnou z nich nepoložím. Na to už je dneska moc pozdě.

A taky jsem na to moc opilej.

A taky je mi to jednoduše příjemný, moct se ho takhle držet… Tak proč bych měl to kouzlo vlahý letní noci jakkoliv přerušovat?

Ruku v ruce tak mlčky probloudíme celej Traumburk, aniž bysme měli potřebu cokoliv říkat, na cokoliv se ptát… A aniž bysme měli potřebu se pustit. Naopak si čas od času propleteme prsty… nebo jeden z nás začne palcem hladit hřbet dlaně toho druhýho… Připadám si tak uvolněně a tak správně, a tak… sám sebou, jako už dlouho ne.

Sám sebou – a přitom s ním.

Sakra.

Není to… zvláštní?

Nakonec se nějak doloudáme k naší chatové osadě, nebo možná nás sem Filip cíleně zavedl, nevím, neptám se. Je mi to jedno. Je mi jedno všechno. Jediný, co si přeju, je, aby tahle chvíle, tahle letní, hvězdná noc nikdy neskončila…

Přesto je odsouzená ke konci už v tu chvíli, kdy tohle svoje přání, s tak trochu smutným povzdychnutím, vyšlu do vesmíru.

Protože v chatce, jakkoliv se samozřejmě snažíme být oba potichu a Toma s Jirkou nevzbudit, je probudíme hned poté, co zakopnu o nešikovně ke stolu přišoupnutou židli, kluci se nás pak ospalýma hlasama začnou vyptávat, o co ještě na fesťáku přišli a jestli se ostatní vrátili s náma a podobně… No a když se pak po rychlým osprchování a vyčištění zubů dostaneme do postele, lehneme si každej do té své… a mně je blbý Filipovi nadhodit, že třeba… kdyby chtěl… tak si může lehnout trochu blíž. A třeba se i přitulit, ehm.

Ostatně, on mě pod svou peřinu taky nepozve, že jo…

Kruci.

Ale dal bych si říct, kdyby mě býval pozval!

A to mě tak trochu… děsí. Že jako… kdy a co přesně se ve mně zlomilo? A hlavně… co si s tím mám počít???

Nakonec se ale zhluboka nadechnu… a otočím se k Filipovi zády… a všechen vzduch z plic vydechnu do zdi. A pevně semknu víčka k sobě, odhodlanej tenhle svůj vnitřní zmatek a to kouzlo letní vlahé noci, který na mně zanechalo jakýsi podivně roztoužený stopy, zaspat.

Ostatně, co se stane v Traumburku, to by mělo zůstat v Traumburku, že?!