Co se stane na Vajboldu, to zůstane na Vajboldu (4/5)

V sobotu ráno, respektive dopoledne to vypadá, že tohle bude ten kritickej den – den, kdy jsme všichni unavení, nevrlí a nikomu se pořádně nic nechce. Každej čundr nějakej takovej den má.

A to příšerný vedro, který už od samýho rána panuje, pod tou všeobecnou nenáladou ještě přitápí…

„Elen, co že jsme to měli v plánu dneska?“ přeptá se Katka po něčem, co by se snídaní, vzhledem k pozdní hodině, dalo nazvat už jenom těžko. Spíš takovým předobědem, haha.

„A víš, že ani nevím?“ zasune si Elen neposednej pramen vlasů za ucho a zívne si. „Ale ať to bylo cokoliv, určitě to počká do zítřka.“

„Já navrhuju bazén v Budějkách,“ rozhlídne se po nás Robert. „Tohle počasí je k tomu úplně stvořený, prostě se tam vyvalíme k vodě a trochu si spočnem…“

„Jenže tenhle nápad dostanou další stovky lidí, když je to jediný pořádný koupaliště široko daleko,“ nadhodí Filip.

„A navíc je to odsud skoro osm kilásků,“ podotkne Katka, oči přilepený k displeji svýho mobilu. „Bože, to se mi dnes asi nechce plahočit se tak daleko!“

„Však to se nechce nikomu, ale naštěstí i tady jim funguje Uber…,“ podotkne Tom.

„To sem pro nás budou muset přijet tři auta,“ předvede Karel, že i po tak náročné noci mu hlava ještě pořád zvládne vykonávat základní matematický počty.

„Tak přijedou,“ trhne ramenama Adam. „Každopádně to zní jako plán, pod kterej jsem dneska ochotnej se podepsat!“

„Takže domluveno?“ přejede po nás Elen zkoumavě očima a všichni na ni postupně kývneme.

Teda všichni – až na Filipa.

„Hele, sorry, ale já se v tom případě trhnu,“ pronese totiž nečekaně. „Plavání v bazénu mám doma dost v rámci tréninků… Radši si zase někam vyšlápnu, pěknejch cílů je tady v okolí spousta.“

„No to je!“ usměje se na něj Elen. „A to chceš jít fakt sólo, nebo…,“ začne znejistěle těkat očima mezi mnou a jím. Je totiž pravda, že jsme od samýho rána záhadou jak sami pro sebe, tak evidentně i pro ostatní! Jako kdybysme po včerejším večeru pořádně nevěděli, jak se k sobě chovat, podivně rozpačitě kolem sebe našlapujeme… Zbytek party si dost možná myslí, že jsme se v noci pohádali.

Zadíváme se s Filipem na sebe a on užuž otvírá pusu, ale s náležitým zakřeněním ho předběhnu:

„Já se přidám… Ostatně, kdo by mi tě zachránil, kdyby ses zase rozhodl se kutálet někde ze svahu nebo tak něco?“

Zatímco ostatní se začnou pochechtávat, Filip se na mě zašklebí, ale pak pokrčí ramenama:

„Jak chceš, brouku. Ale kdyby se ti víc chtělo na bazén, tak jeď klidně s ostatníma.“

Podobnou větu mi pak zopakuje v soukromí naší chatky, kde si kontroluju obsah svýho batohu, zatímco Filip sedí na posteli vedle mě a na mobilu studuje turistickou mapu.

„Máro, ale vážně se mnou chodit nemusíš…“

„To já vím, že nemusím, ale můžu?“ zahledím se na něj zvědavě.

Filip chvilku nic neříká, jenom mi můj pohled přemýšlivě oplácí, a tak lehce podrážděně zavrčím:

„To byla otázka, kdyby to náhodou nešlo z tý intonace pochopit… Jestli mě už máš plný zuby, tak mi to řekni narovinu, že si ode mě potřebuješ dát den oraz.“

„Nemám a nepotřebuju. A můžeš. Ještě nějaký, správnou intonací víc či míň poznamenaný otázky?“ uculí se Filip.

Sám pro sebe se usměju, protože mě jeho odpovědi, byť jenom jednoslovný, potěší… Před ním to ale nedám najevo a radši se přepnu do praktična:

„No a kam teda razíme?“

„Co třeba sem?“ nakloní se ke mně i se svým mobilem, prst zabodnutej u bodu označenýho zřícenina hradu Vajbold.

„Jak je to daleko?“ zapátrám.

„Právě že jenom asi dvanáct kilásků, nic hroznýho, navíc většina cesty vede lesem, takže tam nebude takový horko. Akorát že nahoře kromě tý zříceniny není fakt nic, takže si musíme vzít s sebou jídlo i zásobu pití. Kdybys chtěl radši někam, kde si třeba můžeme dát pozdní oběd, tak pak budu muset ještě chvilku přemejšlet…,“ začne scrollovat palcem po mapě, ale zarazím ho.

„Kašli na to, klidně můžeme na Vajbold. A místo oběda si večer zajdeme třeba zase na tu parádní svíčkovou. Ostatně v takovým vedru ani na žádnej horkej oběd nebude chuť…“

„No tak fajn, tak jsme domluvení,“ usměje se Filip a mobil vypne. „Akorát to ještě musíme nahlásit Elen, haha, prý aby věděla, kterým směrem vyslat záchranáře, kdybysme se dlouho nevraceli…“

„Jenom aby nepotřebovali zachraňovat spíš oni!“ zakoulím očima. „V takovým vedru ležet vyplácnutí celej den na sluníčku, z toho chytnou akorát úpal. Nebo úžeh.“

„Nebo obojí,“ mrkne na mě Filip spiklenecky.

O nějakých dvacet minut později už si to vyšlapujeme po červené turistické trase.

Mlčky.

Jako jo, já i on jsme zkusili něco pronýst, jenže ten druhej to okomentoval ne zrovna rozvitou větou… a prostě všech těch asi pět nadhozených témat nám takhle po pár vteřinách vyšumělo do ztracena. Netuším, čím to je – včera v noci jsme při té procházce po Traumburku mlčeli sice taky, jenže to jsme se drželi za ruce… a cosi mezi náma bylo, i když to zůstalo nevyřčený… Teď ale jako kdyby mezi náma nebylo nic. Jenom ty divný rozpaky. To jako nejsme schopní se spolu ve dvou normálně pobavit? To nemáme žádný společný náměty k hovoru? To nenajdeme nic, o čem bysme si mohli popovídat, když kolem nás nepronášejí svý chytlavý hlášky a podnětný poznámky další lidi z party…?

Nakonec se ale přece jenom rozkecáme.

A vděčíme za to, prosím pěkně, odpadkům.

Míjíme totiž místo, který si nějací turisti spletli se skládkou – prostě v trávě se povaluje dobře deset plechovek od piva, sáčky od chipsů, pár obalů od baget a sendvičů a spousta použitých papírových ubrousků… Vyměníme si s Filipem nevěřícný pohledy – a já rozčileně rozhodím rukama:

„No tak chápeš to? Co za kretény tohle udělá?“

Filip se pousměje:

„Vlastně sis už odpověděl. Kreténi.“

„Půjdeme tudma i zpátky? Že bysme to pak sesbírali…“

„Když budeme chtít, můžeme jít zpátky stejnou trasou,“ přikývne Filip. „Teda ale neřekl bych do tebe, že tě až tak bere littering!“

Podezřívavě po něm loupnu očima, jestli si ze mě náhodou neutahuje, ale vypadá doopravdicky zaujatě.

„Tak jak sis asi už všiml, nesbírám ze země každej papírek, kterej potkáme… Ale tamto,“ ukážu palcem za sebe, „už je prostě moc.“

„To je… No ale zase to můžeš brát i z druhý stránky – a sice že pro budoucí archeology budou takovýhle smetiště zlatej důl!“ pronese zapáleně. „Někde jsem četl, že to, že nějaký místa někdy v dávný minulosti osídlovali naši prapředci, se nepoznalo ani tak z nějakejch maleb v jeskyních nebo třeba z nálezů koster, ale právě z těch odpadků poházenejch všude okolo… Dnešní archeologové si z toho mnou ruce, když na něco takovýho narazí.“

„Zajímavý,“ zamyslím se nad tím. „Akorát že zatímco my jsme si z těch prastarých odpadků udělali závěr, že naši prapředci byli lovci mamutů, tak o nás vyplyne na povrch tak akorát to, že jsme byli alkoholici a závisláci na soli.“

„Neboj,“ rozesměje se Filip, „oni ty naše nápisy na těch obalech beztak nerozluští… Udělají si úplně jiný závěry. Třeba že do těch plechovek jsme trhali kytky a ty sáčky jsme nosili na hlavách místo čepic, protože nás to chránilo před vedrem, haha… No a to si vezmi, jestli ti archeologové nebudou tadyhle od nás, ale budou to takoví ti jakože průzkumníci z vesmíru, tak kolik lidskýho odpadu najdou už jenom na oběžný dráze kolem Země! Ještě ani nepřistanou – a už si udělají obrázek, co jsme zač!“

„Já si popravdě myslím, že už to dávno vědí,“ nadhodím opatrně.

Filip se na mě se zájmem zahledí:

„Jak to myslíš…?“

„No, jako že už tu mezi náma dávno jsou… A jenom se nám jejich přítomnost tají,“ přiznám.

„Fakt?“ vykulí na mě oči.

„No jasně,“ mávnu rukou. „Hele, ušetřím ti spoustu slov – všechno, co se právě chystáš říct o tom, že mi hrabe nebo že jsem úplnej magor, když věřím konspiračním teoriím tohohle typu, už jsem slyšel asi tak tisíckrát.“

„Tak to vítej na palubě,“ zakření se Filip a šťouchne do mě ramenem. „Já to taky poslouchám už od mala. Ale je mi to jedno, stejně si myslím svoje.“

Teď je na mně, abych vykulil oči:

„No nekecej! Týjo, tak to bych nikdy neřekl, že zrovna tohle téma budeme mít společný!“

„Nápodobně!“ zavrtí Filip hlavou, načež se s odlehčeným úsměvem pustí do vyprávění, jak v době, kdy mu bylo zhruba sedm let, seděl s taťkou u telky a táta přepínal programy, až nechal puštěnej pořad, kde se zrovna mluvilo právě o ufounech a o důkazech, že na Zemi přistáli už dávno. „Byl jsem tím úplně fascinovanej a začal jsem se o to zajímat ve velkým,“ prozradí mi.

Téma nás chytne tak moc, že nám vydrží po zbytek cesty k hradu. Od všelijakých teorií přejdeme i k filmům, který návštěvy nebo rovnou pobyt mimozemšťanů na Zemi více či méně zdařile nebo uvěřitelně zpracovávají… Zarazíme se v tom našem nadšeným skákání si do řeči akorát na chvilku, a to když Filipovi zapípá mobil – a on si pro něj zvědavě sáhne.

„Tak prej v týhle oblasti hrozí odpoledne zvýšenej výskyt bouřek,“ přečte upozornění z displeje a oba zároveň zvedneme hlavy k dokonale modré obloze, jejíž jednolitost nekazí ani jeden jedinej mráček.

„Fakt…?“ prohodím lehce znejistěle a hmátnu si pro svůj mobil, abych si tu výstrahu ověřil na svých oblíbených meteorologických appkách. Který mám hned tři – a z toho, jak často jsou jejich předpovědi docela v rozporu, mám poslední dobou spíš srandu… „Hm, tady se nic takovýho nikde nepíše…“

„Bodejť,“ mávne Filip rukou a mobil zase schová, „bouřky se těžko predikovaly vždycky, natož teď v posledních pár letech, když jsou ty předpovídací modely dost pošašený a nedá se na ně spolehnout…“

„Že ne?“ okamžitě ho chytnu za slovo a svůj mobil taky zastrčím do kapsy. „A slyšel jsi, proč to přestalo fungovat? Ne? Tak to se ti bude líbit, to je taky parádní konspiračka!“ podělím se s ním o informace, který jsem si nedávno načetl, spokojenej, že jsem konečně našel někoho, komu to můžu všechno tlumočit, aniž by hrozilo, že dostane otřes mozku z toho, jak si celou dobu pohoršeně ťuká na čelo.

Zříceninu hradu Vajbold, ke které se o půlhodinu později konečně doplahočíme, si poctivě obejdeme kolem dokola, takhle relativně krátce po poledni a v tom horku jsme tu sami… Pak si najdeme šikovný místečko u polorozpadlé zdi, která na nás vrhá trochu stínu, když se o ni opřeme, a uděláme si občerstvovací pauzu.

„Je to tu fajn, ještě že tě napadlo sem jít,“ přiznám Filipovi bod, když jen tak líně koukám do dálky, zatímco nám tváře ovívá lehounkej vánek. „Ostatní na tom koupališti musej zákonitě odpadnout vedrem! Vsadím se, že stín je tam prudce nedostatkový zboží!“

„Minimálně podle fotek to tak vypadalo,“ pokrčí Filip ramenama. „Teda pokud se holkám nepovedlo udělat psí oči na nějakou rodinku se slunečníkem a nenasáčkovaly se jim pod něj, haha…“

„V tomhle vražedným horku se nikdo dobrovolně svýho slunečníku nevzdá,“ přidám se k jeho smíchu. „I když teda doufám, že minimálně Elen se do nějakýho stínu dostane. Jinak bude zítra spálená, utahaná a podrážděná – a odsereme si to všichni.“

„Vymyslí nám schválně nějakej příšernej program?“

„No spíš nevymyslí žádnej. A to je pro naši partu mnohem horší trest!“ dám se do vzpomínání na předloňskej čundr, kde Elen dva dny stávkovala. Filip pak pro změnu hodí do placu nějaký svoje zážitky ze všelijakých těch táborů a akcí, kde trávil prázdniny on… A dost možná bysme tam seděli a vykecávali doteď, kdyby se najednou kdesi za náma neozvalo takový sice tlumený, přesto ale temný, táhlý zahřmění.

Při tom zvuku se mi zježí všechny chlupy v zátylku.

„Co… to bylo?“ zeptám se, jakkoliv už v tu chvíli, kdy se ptám, vím, že je ta otázka zbytečná a hloupá. Jako na povel se s Filipem zvedneme a popojdeme o pár kroků vedle, aby nám ve výhledu nebránila ta polorozpadlá kamenná zeď – a zahledíme se na zlověstně černý mračna, který se nám už bůhvíjak dlouho formovaly za zádama, aniž bysme o tom měli tušení.

„A do piče!“ uteče mi, zatímco tělem mi projede další zachvění.

„Vypadá to tam jak v pekle,“ zkonstatuje Filip – a já na něj překvapeně zamrkám: jak je možný, že tu větu dokáže pronýst… tak klidně? A dokonce dál stojí na místě a prostě… se kochá tím výhledem…

„Zdrháme!!!“ pobídnu ho a popoběhnu si pro batoh.

„No, až dolů do vsi to stejně nestihneme, než to sem přijde, takže zdrhat nemá tak úplně smysl,“ naprosto nerozhozeně si dojde pro svoje věci.

„To teda stihneme! Musíme!!! Tak sebou trochu mrskni!“ popoháním ho, zatímco se v dálce ozve další táhlý zaburácení – a ten zvuk mi projede páteří a donutí mě několikrát nasucho polknout, protože mám dojem, že se mi… dělá nějak na zvracení nebo co…

„V klidu, však pláštěnky s sebou máme, ne?“ mrkne na mě Filip, a dokonce neváhá svůj batoh znovu rozepnout, tu pláštěnku tam vyhmátnout a zamávat s ní na mě.

„A jak nám jako bude pláštěnka v bouřce platná?!“ vyjedu po něm. „Filipe, sakra, pohni! Nebo jdu sám!!!“

Filip protočí oči, ale nahodí si batoh na záda a konečně rychlejším tempem vykročí po pěšince z kopce dolů.

„Tak ty by ses klidně nechal unýst na palubu mimozemský lodi a ještě by sis to tam podle svejch slov užil, ale bojíš se bouřky?“ přeptá se pobaveně – a jo, asi to nemyslí zle, jenže já v tuhle chvíli nemám na jakýkoli vtipkování náladu.

„No bože, tak se bojím bouřek, no!“ zpanikařeně rozhodím rukama, zatímco se mi až do morku kostí zařezává další dunivý zahřmění. Sakra, zdá se mi to, nebo to znělo mnohem hlasitěji než předtím…? Do prdele, proč jsem tu výstrahu, co Filipovi přišla na mobil, nebral vážněji?! Nebo proč nějaká nepřišla mně, třeba před půl hodinou? Mohli jsme být už dávno o dost blíž civilizaci! „Dělá se mi zle, když jsem venku, zvlášť někde v přírodě na otevřeným prostranství, a kolem mě lítají blesky! Ty holt nesnášíš krev, já zase bouřky!!!“

Filipovi asi konečně dojde, že jde do tuhýho: okamžitě se mi přestane pošklebovat a jeho tvář zvážní.

„Fair point,“ přikývne – a nečekaně mě popadne za ruku.

„Nech mě!“ vytrhnu se mu podrážděně, naštvanej na něj, na sebe a na celej nespolehlivej svět. „Nikdo tady není, tak nemusíš nic předstírat!“

„A ty mě zase od sebe nemusíš pořád odstrkovat, jako kdybys na mě byl alergickej, když oba víme, že nejseš!“ štěkne po mně – a mou dlaň zase nahmatá. „A zpomal trochu, můžeme se…“

„Ne,“ zavrtím prudce hlavou a naopak přidám do kroku, pustit se ho ale znovu nehodlám, a tak ho začnu táhnout za sebou, „jaký zpomal? Naopak, musíme si pohnout! Možná když se rozběhneme, tak stihneme…“

„Marku, do prdele, zůstaň stát a dej mi chvilku!“ zastaví se Filip a mou dlaň pevně stiskne, čímž mě zastaví taky. Vztekle se k němu otočím a chci ho poslat do hajzlu na tři doby, ale nabodnu se na jeho pevnej, rozhodnej pohled. „Až dolů k chatkám to nestihneme, to je daný!“ pronese takovým tónem, že i když všechno ve mně mu chce oponovat, zůstanu zticha. Protože vím, že má pravdu. Ostatně to zase o něco hlasitější zahřmění, který rozčísne to dusný, předbouřkový ticho, jeho slova potvrdí… „A zůstat trčet v bouřce uprostřed lesa, to se mi nechce taky. Ale nech mě na chvilku mrknout do mapy. Něco vymyslíme.“

Nějaká malinká dušička uvnitř mě, která vnímá, jak se pomalu zvedá vítr a jak to pekelný černo se k nám pořád víc a víc přibližuje, chce na Filipa začít křičet, že mu žádnou chvilku nedám, že radši vezmu nohy na ramena a prostě není možný, abych těch deset nebo kolik kilásků nezvládl uběhnout pod deset minut, když nasadím nejostřejší možný tempo! Však je to celou dobu z kopce, ne? A navíc jsem vytrénovanej z fotbalu, nejsem žádný ořezávátko! Tak tý bouřce prostě uteču! Ostatně, lidi v panice, co jim jde o život, jsou prej schopní podávat supervýkony… Ale cosi uklidňujícího, sebejistýho ve Filipových očích… a taky to, jak mě pořád drží za ruku… mě donutí mlčet – a prostě jenom přikývnout. Předat mu vedení – a nechat to na něm. Protože sám teď evidentně nejsem schopnej uvažovat racionálně.

„Fajn,“ pousměje se Filip, vytáhne si z kapsy mobil, a protože se mu mapy ovládají líp za pomoci obou rukou, vyvlíkne svou dlaň z té mé, ovšem okomentuje to: „Ne že mi utečeš!“

Ušklíbnu se, protože to, že se mi od něj teď rozhodně nikam nechce, neboť mě jeho blízkost zvláštně uklidňuje, bych mu nepřiznal ani po sto let trvajícím mučení! A pro jistotu, aby to z mýho obličeje přece jenom nevyčetl, na něj ještě zahrozím prstem:

„Máš dvě minuty, ani o vteřinu dýl!“

„Klid, něco vymyslíme,“ zopakuje jenom – a to už svou pozornost plně upíná na displej a přemýšlivě u toho krčí čelo. „Hele,“ nakloní se ke mně po chvilce a přistrčí mi mobil před obličej. „Tady jsou nějaký stavení, možná nějakej ovčín, seník nebo tak něco, tam by se mohlo dát schovat… Je to odsud asi dva kilásky, to zvládnem,“ mrkne na mě povzbudivě.

„Okej, tak kudy?“ bez protestů to jeho řešení přijmu.

A na to Filip už nic neřekne, prostě mě znovu vezme za ruku a rozběhneme se, přičemž čas od času si rychlým mrknutím na mobil ověří, že držíme správnej směr. Zatímco já ve stejných intervalech zvedám oči ke stále černější obloze…

Když prostor kolem nás poprvý ozáří blesk, škubnu sebou – a Filip svůj stisk dlaně ještě o něco zesílí. Pak v duchu napočítám skoro do dvanácti… A Filip zjevně provádí stejnej výpočet, protože okamžitě zahlásí:

„Je od nás ještě čtyři kilásky. To dáme.“

„Jenom aby to nebyla taková ta pověstná hláška těsně před smrtí,“ zabrblám. „Víš, takový to: to přece nemůže vybuchnout, nebo neboj, ty vlny nejsou tak nebezpečný, jak vypadají…“

Filip se rozchechtá:

„Jasný, chápu, mám radši držet hubu. Protože každá věta může v tom případě znít jako poslední věta před smrtí, když se na to chceš dívat takhle… A to si představ, že by tohle ve skutečnosti nemusela bejt bouřka, ale dobře maskovaný UFO. Tak jak by ta poslední věta vypadala potom? Ta moje by byla asi dost trapná: já to věděl.“

Dovtípím se, o co Filipovi jde – chce mě prostě přivíst na jiný myšlenky, a protože se zrovna zase zableskne a mně se postaví všechny chlupy na těle do pozoru, rád na tu jeho snahu přistoupím.

„To je dobrá předsmrtná hláška!“ uznám pobaveně. „Ale zase by to chtělo, abys zároveň pronesl něco pamětihodnýho, když už by si tě vybrali jako někoho, komu se jednou za čas takhle se vší parádou ukážou…“

„Takže něco jako malej krok pro člověka, velkej skok pro lidstvo?“ tlemí se Filip.

„Přesně!“

„No, obávám se, že bych na vymejšlení takovejch sloganů neměl myšlenky…“

„Tak to neva,“ bavím se. „Kdyby se pak o tom tvým setkání třetího druhu natočil nějakej film, vsadím se, že by scénáristi tvý postavě vymysleli aspoň deset hlášek, jednu dokonalejší než druhou!“

Za takovýho vtipkování se mi přece jenom povede se aspoň trochu uvolnit, takže když po zhruba deseti minutách vyběhneme z lesa na otevřený prostranství a před náma se rozprostře výhled na dvě vedle sebe se krčící dřevěný stavení, přistihnu se, že mám na tváři dokonce úsměv.

„Ta menší bouda fakt vypadá jako nějakej seník,“ podotkne Filip, zatímco opatrně přelízáme drátěnej plot.

„Snad to tam nehlídá nějakej pes,“ rozhlídnu se ještě kolem dokola, když vtom se do nás opře mocnej poryv větru doprovázenej dalším zablesknutím a zahřměním.

„To už bysme si asi všimli, nebo spíš by si všimnul on nás,“ křikne na mě Filip, aby ten rachot přeřval, a vezmeme to přes louku poklusem. Stíháme to opravdu taktak – z oblohy začnou k zemi padat první těžký, horký kapky…

„Paráda!“ dá Filip průchod svýmu nadšení, když obě stodoly oběhneme a zjistíme, že zatímco ta větší a bytelnější má vrata zamčený řetězem, tak do té, která se opravdu ukáže být seníkem, se dostaneme v pohodě, protože k tomu stačí povolit petlici. Vklouzneme dovnitř a Filip za náma tu petlici zase zajistí.

Uvnitř to nádherně voní senem a celkově prostě prázdninama, nebo teda… no, voní…

„Snad nejseš na seno alergickej?“ otočím se k Filipovi, když třikrát po sobě kýchne.

„Neměl bych,“ trhne ramenama, odhodí batoh a na jedné z mnoha hromádek sena se uvelebí, „jenom je ta vůně dost intenzivní…“

„To je,“ uznám, sednu si kousek od něj a hrábnu si pro mobil, abych si ověřil intenzitu něčeho jinýho – a sice té bouřky, co nás právě dohnala. „Týjo, mrkej,“ natáhnu se s mobilem k Filipovi – a musím trochu zvýšit hlas, protože to občasný pokapávání se právě změnilo v přívalovej déšť, kterej dost hlučně buší do střechy seníku, „kam až se ta bouřková fronta táhne! To tu zkysneme dost dlouho, než se to přes nás celý převalí! Hm, a to nejhorší má teprve přijít, do kelu… Achjo, proč jsem si to nepřekontroloval dřív? Nemuseli jsme nahoře sedět tak dlouho. Nebo jsme možná přece jenom měli jet radši na ten bazén – ostatní už jsou určitě dávno v chatkách, protože Uber pro ně přijel do deseti minut… Myslíš, že to ten seník vydrží? Vypadal zvenku docela chatrně, a navíc, no, kdyby do něj uhodilo, tak všechno to seno začne hořet hrozně rychle, možná bysme měli spíš…“

Co přesně bysme měli nebo neměli udělat, to už se Filip nedozví – z ničeho nic se ke mně totiž skloní a to mý vystrašený drmolení jednoduše umlčí pusou.

„Hej, co děláš…?“ odtáhnu se od něj překvapeně.

„No co, odvádím tvou pozornost od něčeho, co je ti nepříjemný, k něčemu příjemnějšímu…,“ uculí se, a i v tom šeru, co tady panuje, nejde přehlídnout, jak mu vesele zajiskří v očích.

Užuž mu chci něco odseknout, jenže najednou…, když se tak dívám do těch jeho očí… a vnímám tu jeho blízkost… a ještě mě lehce brní rty po tom, co se jich dotkly ty jeho… Najednou se mi prostě nechce mu nic odsekávat. Nechce se mi být na něj protivnej.

A už vůbec se mi nechce předstírat, že se mi to, co právě udělal, nelíbilo…

Nechám mobil mobilem, odhodím ho někam vedle sebe do sena – a místo toho se natáhnu k Filipovi a další pusu dám já jemu.

„Si nějak věříš…,“ zahihňám se mu do úst.

„S čím…?“ nechytne se, zatímco si přisedává o kousek blíž a ruce mi obtáčí kolem pasu.

„No s tím, že tohle je podle tebe příjemnější…“

„Jo takhle,“ zahihňá se pro změnu on. „Tak zatím,“ znovu si z mých úst ukradne krátkej, přesto ale v celým mým těle rezonující polibek, „si nikdo nestěžoval…“

„Jo?“ vpletu mu prsty do vlasů a opřu se čelem o to jeho. „A na kolika klucích už jsi to testoval?“

„Tak pár jich bude,“ holedbá se naoko. „Proč…?“ vydechne mi do pusy, zatímco v mým nitru se všechno zatetelí vzrušením.

„No já jenom… jestli si… nemám vyžádat… nějaký recenze,“ slabikuju mezi tím, co jeho horký, hebký rty dál ochutnávám.

„Nemáš,“ prohlásí rozhodně. „Si mě otestuj sám…“

A já ten jeho pokyn vyslyším…

A po nějaké době už těžko říct, kdo vlastně testuje koho. Válíme se v tom seně jeden po druhým, objímáme se, hladíme, líbáme a zase se hladíme… Sice jenom přes trička, protože ty suchý stébla trávy nás i tak dost píchají, ale to tomu okamžiku na síle neubírá. Naopak… Je to tak strašně skvělý!!!

Je to skvělý i přesto, že venku se blýská tak intenzivně, že i jenom skrz škvíry v prknech se sem v nepravidelných intervalech prodírá tolik světla, jako kdyby přímo vedle nás znovu a znovu vycházelo slunce.

Je to skvělý i přesto, že čas od času zahřmí tak silně, že se celej seník dunivě rozvibruje a mně se srdce na chvilku sevře hrůzou.

Je to skvělý i přesto, že tohle je snad nejhorší bouřka, jakou jsem kdy zažil…

Ale ve Filipově náručí je to všechno mnohem líp snesitelný.

Ve Filipově náručí se z toho stává nejhezčí bouřka, jakou jsem kdy zažil. A to je pro mě přitom sakra těžký, v podstatě téměř nemožný použít slova „hezký“ a „bouřka“ v jedné větě! Jenže zároveň… to je právě ono. Že s Filipem… se pro mě spousty věcí, co mi ještě nedávno přišly nemožný, stávají nejenom možný, ale zároveň i snadný… nebo pěkný… nebo všechno dohromady…

Nemám nejmenší tušení, kolik uběhne času, než oba zaregistrujeme, že bouřka se vybouřila. Že to hřmění zní stále vzdáleněji… a ten déšť už nebuší do seníku s takovou silou… Spolu s tím, jak se všechno utišuje a uklidňuje, se jaksi zklidníme i my. Už se po sobě nesápeme tak horlivě a nedočkavě, naše pohyby už nejsou tak dychtivý a netrpělivý… Prostě jako kdybysme si uvědomili, že svět za pár minut neskončí, že ta bouřka ho nezničí, že nás žádnej blesk nezabije – a tak nemusíme nikam a s ničím spěchat.

Trošku se bojím, že s tím, jak ta bouřka odchází, odejde i tady to… kouzlo mezi náma, podobně jako včera se kamsi vytratilo to kouzlo vlahý hvězdný noci, ale tentokrát to vypadá, že to, co se mezi náma právě stalo, bude mít trvalejší charakter. Nebo aspoň prozatím to tak vypadá. Protože i když od střechy seníku se už odráží jenom takovej lehounkej deštíček a skrz mezery v prknech se k nám dokonce proderou sluneční paprsky, Filip má ruce dál omotaný kolem mýho těla, zblízka mi hledí do očí… a jemně, spokojeně se usmívá… A já, ač na sebe nevidím, si jsem jistej, že na něj koukám a culím se u toho úplně stejně.

Mlčíme, ale tentokrát mi to nijak nevadí. Možná to naopak vítám – vnímám totiž, že nikdo z nás nechce pronýst to, co je zřejmý: a sice že bysme se měli pomalu, ale jistě vydat na cestu…

To ticho tak za nás prolomí až naše těla. Konkrétně teda naše žaludky. A úplně nejkonkrétněji Filipův žaludek, kterej zakručí jako první – no ale ten můj se k němu svým druhým hlasem okamžitě přidá. Rozesměje nás to – a přinutí rozšmodrchat naše do sebe všelijak propletený končetiny.

„Jo, no, sliboval jsem, že si pak zajdeme na tu svíčkovou – a kde nic, tu nic, takže chápu, že protestujou,“ překulím se na záda a dlaní se poplácám po břiše.

„Radši jim nebudeme říkat, že nás ještě čeká nějakých deset kilometrů cesty,“ zazubí se Filip a překotí se do sedu. Pobaví mě, jak mu z vlasů trčí stébla slámy, a tak si s uchichtnutím sednu taky a začnu mu je z účesu vybírat.

„No moc se nesměj,“ otočí se na mě, „taky takhle z profilu vypadáš jako mimozemšťan se spoustou antének!“

„Tak to náhodou vypadám tak, jak mám!“ několikrát si prohrábnu vlasy prstama. „Třeba celou dobu jsem infiltrovanej mimozemšťan! A ty jsi na to teď konečně přišel…“

„No tak ještě že jsem na to přišel zrovna ve chvíli, kdy jsme spolu zadobře,“ zašťuří se. „Ještě před týdnem bys mě za tohle zjištění musel nenápadně zlikvidovat, že jo, ale teď mě určitě ušetříš…“

„To tvý sebevědomí je fakt nebetyčný!“ hraně nechápavě zavrtím hlavou. „Proč bych tě měl jako šetřit?“

„Co třeba za to, že jsem tě dnes zachránil před bleskama?“

„No dobře, to by mohla být taková malinkatá polehčující okolnost…“

Spolu s tímhle odlehčeným vtipkováním pak opustíme seník a ruku v ruce zamíříme směrem, kterej Filip určí jako nejkratší cestu do našeho dočasnýho domů.

Ve vsi si zajdeme do hostince Krčma na tu slíbenou večeři, ještě předtím ale zavolám Elen a přeptám se, jak jsou na tom s jídlem oni a jestli se k nám nechtějí přidat… Elen mi sdělí, že jsou po večeři, ale prý se za náma všichni hromadně staví aspoň na pivo.

„Mám dojem, že po dnešku nikdy nepřestanu mít žízeň!“ dodá – a my si pak s Filipem celou partu dobrosrdečně dobíráme, protože se do hospody dovalí uřícení, spálení, vyšťavení… no prostě tak, jak nechcete vypadat poté, co se rozhodnete strávit letní den osvěžováním se na koupališti, že jo.

Spolu s tím, jak se zase setkáme se zbytkem naší výpravy a včleníme se mezi ně, se jakoby všechno vrátí do starých kolejí, přesto mi ale přijde divný, že já si po tom zážitku v seníku připadám novej, vyměněnej – a nikdo další si ničeho nevšimne! Je to takovej zvláštní rozpor: jasně, že jsem nečekal, že po nás budou všichni významně pomrkávat, a vlastně bych to ani nechtěl, protože co bych jim jako vysvětloval? Jenže na druhou stranu mě až zaráží a udivuje, že na nás nikdo potutelně nepomrkává. Protože já sám před sebou si přijdu, jako kdyby na Vajbold odešel starej Marek, shořel tam na popel – a mezi ostatní se vrátil někdo úplně cizí. Marek verze dva nula. Přelakovanej na růžovo, haha…

No, nakonec se ukáže, že někdo si přece jenom něčeho všimnul.

A sice Elen.

Když se totiž hromadně vracíme z hospody do chatové osady, zlehka mě chytne za loket a zpomalí mě, aby se mi pak mohla zkoumavě zadívat do očí… a zeptat se:

„Marku, ty kecale, že vy jste na tom Vajboldu vůbec nebyli?“

Vypleskle na ni vytřeštím oči:

„Cože…?“

„Jste oba dva až moc v pohodě, na to, jakou jste si na to dnešní parno naordinovali túru! A celkově vypadáš… já nevím, prostě opile! Že vy jste celou dobu seděli někde v hospodě a chladili se pivíčkama?! A tu storku s bouřkou jste si pro nás vymysleli???“

„Eluš, ty jsi číslo!“ rozchechtám se, protože takovejhle závěr jsem od ní teda nečekal! Užuž chci zavolat na Filipa a do téhle konverzace ho přizvat, protože se vsadím, že by ho to taky náležitě pobavilo, ale pak se zarazím. Dojde mi totiž, že Elen se vlastně docela trefila, i když na to přišla poněkud oklikou… Já totiž asi opravdu vypadám opile!

A cítím se opilej.

Jenže ne žádnýma pivíčkama ani alkoholem jako takovým. Ale, ehm… přijdu si opilej Filipem…

A to asi není něco, s čím bych se mu potřeboval svěřovat.

Nebo minimálně ne teď. A ne takhle.

Ostatně kdo ví, jak to celý vnímá on…? Třeba to pro něj byla jenom taková letní dobrodružná epizodka. Nebo… záchranná akce, že jo… Další splněnej úkol v rámci jeho brigády. Hmmm…

Těmahle úvahama sám sebe znejistím natolik, že když pak o pár hodin později zalízáme do postele, každej do svojí, vůbec netuším, na čem s ním vlastně jsem.

Zakryjeme se každej svou peřinou… a natočíme se tvářema k sobě… A v tom přítmí na sebe jenom tak koukáme… A já bych strašně moc chtěl umět číst v jeho očích, v jeho hlavě. O čem přemýšlí? Co chce? Co si myslí o mně, o nás…? Bere to celý prostě jenom tak, že co se stalo na Vajboldu, to na Vajboldu taky zůstane? Nebo… to vnímá… jako něco víc? Jako začátek něčeho? Jako… jako vyústění něčeho…?

Nakonec už to nevydržím… a všechny tyhlety svoje pochyby zamaskuju do jedné jediné otázky:

„Co když v noci bude zase bouřka?“ zašeptám.

Filip se zapitvoří:

„Však jsi říkal, že se jí bojíš, jenom když jsi venku, v přírodě, ne?“

Ta jeho odpověď na mě zapůsobí jako studená sprcha.

„Jo, to je pravda,“ hlesnu a užuž se k němu otáčím zády, jenže vtom se Filip rozesměje, chňapne mě za zápěstí – a druhou rukou zároveň nadzvedne svou peřinu. „Tak polez, broučku…“

A já se rozhodně nenechám pobízet dvakrát!

„Hej, nejsem žádnej… brouček, pfff!“ ohradím se teda ještě načuřeně, ale působí to asi dost nedůvěryhodně, když se zároveň nadšeně soukám pod Filipovu přikrývku… a nechávám ho, aby ji přes nás přehodil… a aby si mě pak přitáhl ještě o kousek blíž, k sobě do náručí.

Spokojeně mu vydechnu do hrudníku…

A v další vteřině už o sobě nevím. A to jsem doufal, že bysme si to, co se stalo a co už navždycky zůstane v tom seníku na Vajboldu, mohli zopakovat!

Nu, tak si o tom nechám aspoň zdát.

***

Nechám si o tom zdát asi tak dvě hodiny.

Pak mě totiž z toho sladkýho snění něco vzbudí.

Někdo.

Konkrétně ten, kdo v tom mým snu hrál hlavní roli.

„Sorry,“ špitne Filip, když si všimne, že jsem se probral, zatímco zalízá zpátky ke mně. „Jsem jenom potřeboval… no… Neměli jsme si na noc dávat ten meloun, haha.“

„Beztak ani nebyl moc sladkej,“ uchichtnu se, využiju toho, že jsme oba vzhůru, a taky si odběhnu na záchod, i když to u mě zatím nijak akutní není.

Filip během těch pár minut neusnul, čeká na mě s otevřenýma očima… Mňo, ehm, s podezřele jiskřivýma očima…

„Co je?“ šeptnu.

„Nic,“ uculí se. „Jsem třeba doufal, že seš tak rozespalej, že si v tý koupelně zapomeneš natáhnout kraťasy…“

Vyprsknu smíchy – a honem ten svůj náhlej výbuch zkusím utlumit tím, že zavrtám tvář do jeho hrudníku.

„Debile!“ A když se dosměju, laškovně dodám: „Proč prostě nepřiznáš, že mě chceš vidět nahýho? A musíš to pokaždý takhle zaobalovat?“

„Minule jsem to náhodou přiznal!“ hájí se šeptem. „Ale k ničemu mi to nebylo.“

Vnímám, jak ty jiskry přeskakují z jeho pohledu ke mně – a zase zpátky.

„No,“ polknu, „ale to bylo dávno.“

„Hmmm,“ zamyslí se Filip, „nějakejch šestadevadesát hodin zpátky, plus mínus, to není zase tak dávno…“

Napůl ohromeně, napůl znervózněle na něj zvednu obočí:

„To si to jako počítáš?!“

Tiše se uchechtne:

„Nepočítám. Spočítal jsem to teď, protože to tvý dávno se mi zase tak dávno nezdálo.“

Malinko zrudnu ve tváři, vděčnej, že to nemůže být vidět.

„Víš, jak to myslím,“ zabrblám. „Je to dávno, protože se toho mezitím hodně stalo.“

„Takže to znamená,“ znovu mu zajiskří v očích tak mocně, div že od těch jisker vzduch mezi náma nechytne, „že teď už tě nahýho můžu vidět? Stačí, když si řeknu?“ A spolu s tou otázkou mi začne dlaněma zlehounka přejíždět po těle tam, kam zrovna dosáhne… A jakoby nic vklouzne na chvilku i pod mý tričko a pohladí mě po holý kůži…

Rozrušeně vzdychnu:

„Echm… Stejně je tu tma, takže nic neuvidíš. A navíc tu nejsme sami…“

„To nebylo ne,“ zkonstatuje Filip – a nakloní se ke mně, aby mi mohl dát pusu.

„Nebylo, no,“ vydechnu mu do úst… Protože to opravdu nebylo ne. Jakkoliv se pořád cosi uvnitř mě ozývá, že tohle nejsou zrovna ideální podmínky, protože na vedlejším dvoulůžku spí můj ex se svým novým objevem, tak zároveň to moje druhý já už nechce na nic čekat. Ani chvilku. Ostatně, už včera bylo pozdě…

A tak hodím všechny ty neideální podmínky za hlavu, ten náš polibek pořádně prohloubím… a u toho popadnu Filipovo tričko za lem a začnu mu ho rolovat ke krku.

„Nono, nějakej nedočkavej, ne?“ špitne Filip pobaveně, ale nenechá se zahanbit a s podobnou vehemencí začne trička zbavovat i on mě.

Už na to nijak nereaguju, ostatně moje ruce, naše ruce a taky naše rty si vezmou slovo místo nás… A oba to akceptujeme, takže se odmlčíme… a nijak nám ta absence slovních projevů nevadí. Naopak, kdykoliv se z někoho z nás vydere nějakej hlasitější vzdech nebo zalapání po dechu, ten druhej se hned postará, aby ho umlčel dalším, hlubším polibkem…

Když dlaněma, bříškama prstů a taky rtama a jazykama dostatečně propátráme horní poloviny našich těl, přijde na řadu ten… ehm, zbytek. A sice ty části našich těl, který jsme zatím nechali schovaný pod látkou, ale který proti tomuhle zacházení, nebo přesněji řečeno nezacházení už hodnou chvíli protestují…

Pořád jsme částečně schovaní pod peřinou, pokaždý, když se trochu víc odkopeme, ji přes nás zase přetáhnu, což není zrovna dvakrát pohodlný, ale Filip to respektuje, přece jenom je mu jasný, že tady v chatce nejsme sami. Kluci se můžou kdykoliv probrat – a nebylo by mi příjemný, že by se jim naskytl pohled na naše sice zmatnělý šerem, přesto nepochybně nahý těla… Takže jsem měl pravdu v tom, že na sebe s Filipem tím pádem tak úplně nevidíme, což ovšem neznamená, že by to, jak ze sebe postupně stáhneme kraťasy, pod kterýma takhle na noc už žádný další prádlo nemáme, nebylo dostatečně intenzivní a vzrušující.

„Seš děsně sexy,“ vydechne Filip – a já nemám nejmenší problém mu to uvěřit, protože on mně takhle zbavenej veškerýho oblečení přijde neskutečně sexy taky, jakkoliv většinu jeho nahýho těla spíš cítím než vidím.

„To ty taky,“ vrátím mu tu lichotku – a rovnou se po jeho těle posunu níž tak, abych mohl podobně zalichotit jeho tvrdýmu, voňavýmu péru… Akorát k tomu lichocení místo slov použiju rty… a jazyk… Filip se pod těma mýma dotykama celej kroutí a prohýbá, a když už to nemůže vydržet, vplete mi prsty do vlasů a přitáhne si mě zpod peřiny zpátky k sobě.

„Teď já,“ líbne mě na rty s šibalským mrknutím – a v další vteřině zmizí pod dekou pro změnu on, aby se mohl seznámit s mým juniorem… Musím se zahryzávat do předloktí, abych ty svý vzrušený, hekavý vzdechy trochu tlumil!

Moc nechybí a Filip mě užuž málem udělá pusou, jenže… já nechci. Nechci, aby to napoprvý bylo takhle… takhle odosobněný… Nechci, aby byl napůl schovanej pod peřinou, na můj popud, protože jsem připosranej z toho, že bysme mohli vzbudit Toma nebo Jirku…

„Počkej,“ vsunu ruce pod deku, položím dlaně na Filipovy rozpálený, vrstvičkou potu pokrytý tváře a naznačím mu, ať vyleze nahoru, za mnou, a mimochodem teda taky zpátky na čerstvej vzduch. „Tohle si necháme na jindy…“

„No, těší mě, že počítáš s nějakým jindy,“ zazubí se na mě. „Jenže… Sakra, Marku, takhle teď… No, takhle já neusnu,“ frustrovaně si prohrábne vlasy.

„Však já neříkám, ať hned usneš! Nebo jsi tam někde slyšel nějaký dobrou noc?“ zašťuřím se na něj rošťácky… A pak se k němu natlačím blíž a dlaní mu vklouznu do rozkroku, zatímco mý rty si najdou ty jeho.

„Jo takhle!“ špitne chápavě… a vteřinku nato už mi jeho dlaň tlakem na vnitřní stranu mýho stehna naznačuje, ať dám nohy trochu víc od sebe, aby taky mohla obemknout mý péro. Obemknout… a stisknout… a hladit… a mačkat… a prostě hrát si s ním… A Filipovy ústa zatím polykají a tiší moje vzdechy… a moje ústa zase tiší to jeho vzrušený a popravdě teda i dost vzrušující hekání, když mu všechny ty hladivý, zkoumavý dotyky oplácím a vracím.

Nakonec se uděláme jeden druhýmu do dlaně… A když pak oddychujeme ve vzájemným objetí a spokojeně a taky teda uspokojeně se u toho pohihňáváme, připadám si víc zadýchanej, než když jsme odpoledne utíkali před tou bouřkou!

„Tak co, teď už usneš?“ zajímám se potutelně.

„Popravdě si nejsem jistej, jestli už dávno nespím – a tohle se mi nezdá,“ odpoví Filip – a mně tahle jeho milá odpověď roztáhne rty do ještě širšího úsměvu.

„Neboj, nezdá,“ zakřením se. „Ale asi bysme měli ráno Renče poděkovat za ten nápad s melounem, co?“

Filip vyprskne smíchy.

„No, to já jí klidně poděkuju, ale vysvětlovat jí to nebudu! Ostatně: co se stane po zkonzumování melounu, to zůstane mezi čtyřma stěnama týhle chatky,“ dodá tomu korunu.

„Jé, a ještě mi to řekni německy,“ zapřeju si.

„Blbečku…“

„Ne, fakt! Jako takovou pohádku na dobrou noc. Víš, jak děsně sexy ta tvoje němčina zní?“

„Nevím, ale hlavně – na dobrou noc v tom případě nepotřebuješ slyšet nic sexy, že ne? Nebo budeš za chvilku dotírat, že teď pro změnu takhle nemůžeš usnout ty…“

„Pf, prej dotírat! No tak, Filipe, jak se německy řekne meloun?“

„Dost podobně jako česky… A spi už! Když budeš chtít, tak na tebe zítra budu mluvit jenom německy. Pokud tě to rozrajcuje, haha.“

„Beru tě za slovo!“ houknu ještě.

„Klidně ber! A radši nechtěj vědět, co pak budu chtít já po tobě na oplátku…“

„No počkej,“ zavrtím se zvědavě, „to mě zajímá…“

„Se nech překvapit,“ lípne mi pusu na nos… a pak mě k sobě přivine tak těsně, že mi tím další mluvení v podstatě znemožní.

„Tak dobrou,“ vydechnu ještě spokojeně… A v další vteřině už o sobě zase nevím.

A ty sny, co se mi zdají tentokrát… Inu, co se stane v noci v mých snech, to naštěstí v mé zvrhlé hlavě i zůstane, chichichi!!!