BLACKBULL & Son

I.

Byla jedna minuta po jedné.

Žižkov se v tu hodinu tvářil, že se chystá spát. Byla to pochopitelně iluze, jakou dokáže vytvořit jen čtvrť s tak dlouhou praxí v nočním životě. A platilo to navíc jen pro ztichlé boční ulice. Stačilo dojít jen pár kroků za roh a člověk by narazil na tramvaj, taxík, kebab, tři studenty na nočním tahu za dobrodružstvím, dvě rozcházející se dvojice, nebo muže právě velmi přesvědčivě vysvětlujícího lampě veřejného osvětlení, že už dávno měl dostat v práci přidáno. Zář umělých světel sice ani zde nedokázala vytvořit iluzi dne, ale vytvářela alespoň jeho dojem.

O jediný blok dál se však asfalt po dešti leskl jako černý samet a matné žluté světlo spoře rozmístěných lamp se v bezradné snaze nabídnout pro osamělé chodce pocit bezpečí jen marně loužemi rozlévalo po chodníku a dokázalo vytvořit nanejvýš atmosféru temného velkoměstského thrilleru. Mistr Hitchcock by byl nepochybně spokojen, osamělý chodec mátožně hledající cestu domů již o poznání méně.

A úplně vzadu bylo ještě další království. Temné průchody vedoucí do setmělých dvorů pod spícími pavlačemi, řady otlučených popelnic před močí a myším trusem čpícími zdmi, povadlé přístřešky s nejasným účelem i historií a letité mříže chránící za porůznu zaparkovanými auty oprýskané zadní vchody tu více a tu méně zapadlých obchodů, jejichž nocí uspané výklady na druhé straně v tuto hodinu jen znuděně hleděly na prázdné chodníky.

Z hlavní ulice sem doléhalo pouze kovové skřípění tramvají, brzdění aut a vzdálené zvuky nočního sobotního města.

A do toho se jedním z dvorů rozlehla ozvěna kupředu obezřetně postupujících kroků.

Blízkých kroků.

A potom hluboký, osudový zvuk popelnice, do které někdo omylem kopl kolenem.

„Kurva,“ zašeptal Filip.

Kapuce stažená hluboko do čela mu sice dávala pocit anonymity před vlezlým kamerovým systémem města, jež už dávno pochopilo, že občan je nejzajímavější právě tehdy, když si myslí, že ho nikdo nevidí. Zároveň mu ale i dost bránila ve výhledu. Navíc se mu trochu motala hlava. Na večer si dal pár šluků z posledního ze zbytků uváleného jointa, který nadto ještě musel nastavit čajem, což kvalitě směsi zjevně neprospělo a namísto požadovaného úlevného rauše se dostavil jen napjatý pocit nenaplněného očekávání. Ten čaj totiž byl už dost cítit zatuchlinou.

A tak teď stál u zadního vchodu do obchodu, který dokonce i tady, v boční žižkovské ulici, působil nepatřičně a mezi brašnářstvím a ošuntělou sběrnou nadnárodního sázkařského gigantu zapadal asi jako stoletá jeptiška na swingers party.

Přes den kolem něj lidé většinou chodili s předstíranou netečností a očima upřenýma na akční nabídky protější večerky. Po očku však samozřejmě šilhali dovnitř, protože zdejší nabídka byla objektivně výrazně akčnější než ovadlé papriky a polomrtvý koriandr vystavené na protilehlém chodníku.

Jakkoliv ve výloze krom několika ledabyle naaranžovaných obojků, psích misek a pestrobarevných šátků stála jen do kůže ustrojená mužská figurína s atrapou stejně prapodivně vymóděného psa u nohy, při trochu pátravějším pohledu na obě postavy muselo být i poslední žižkovské důchodkyni jasné, že pes zde slouží spíš jako právní fikce než obchodní zaměření. A pokud by to snad nepochopila podle manekýnovy šestihranné čepice, kožených kšírů na odhaleném plastovém hrudníku a v rozkroku nepřístojně vyboulených vypasovaných kalhot, stačil zběžný pohled do regálů za poloprůhlednou zadní stěnou výlohy, plnou nenápadně nápadných nálepek s nezaměnitelnou zelenou rostlinkou a duhovými motivy, kde se rýsovaly stíny tvarů, které se s chovatelstvím a kynologií pojily skutečně jen hodně vzdáleně.

Podíval se na zadní mříž.

Mříž se podívala na něj.

Aspoň měl ten pocit.

Byla těžká, černá a staromódně pevná. Jistil ji velký visací zámek, který vypadal, jako by pamatoval ještě dobu, kdy lidé ve visací zámky věřili a visací zámky se jim za tuto důvěru snažily odvděčit. Vytáhl z batohu nářadí, které mu v jeho vlastní hlavě dodávalo punc profesionála. Ve skutečnosti by s ním zkušený zloděj patrně taktně odmítl být viděn i v intimním soukromí.

Začal se se zámkem poměřovat.

Noc se kolem něj stáhla jako černý kabát.

Z kovu se ozvalo první tiché zaskřípění.

Ztuhl.

Venku projelo auto. Na okamžik se přes dvůr převalilo světlo reflektorů a zase zmizelo. Zůstala jen tma, vlhko, pach popelnic a velmi nepříjemné vědomí, že člověk, který se v jednu po půlnoci dobývá do sexshopu vydávajícího se za chovatelské potřeby, by měl mít aspoň trochu jasnější plán než jen: něco tam ten chlap určitě mít musí.

Pracoval dál.

Pomalu. S přestávkami, během nichž poslouchal vlastní dech a připadal si jako hlavní postava v hloupém akčním filmu. Už dvakrát to chtěl vzdát a jít něco sehnat jinam, protože ten zámek vzdoroval nepříjemně dlouho. Ne že by nevěděl kam. Jenže dva dny před výplatou chyběl k uspokojování potřeb kapitál. A některé potřeby, jakkoliv se o nich ve slušné společnosti mluví tiše a nepřímo, se v jeho případě už nějakou dobu hlásily o slovo způsobem, který by hypochondr s přístupem k internetu bez váhání označil za počínající priapismus. On hypochondr nebyl. Jen měl naléhavý pocit, že pokud existují zdravotní důvody k vloupání do obchodu, tento by při troše dobré vůle mohl obstát.

Takový ten druh naléhavosti, na který normálně existují buď jiní lidé, nebo alespoň správné vybavení a vhodné soukromí. Levná ubytovna, kterou už rok obýval, z toho seznamu však bohužel neposkytovala nic. Jakkoliv měl cimru sám pro sebe, papírové stěny nesly jakýkoliv zvuk nejméně přes dvě patra a exhibicionismus, byť i jen zvukový, ubytovací pravidla netolerovala. Nadto sdílená koupelna se sice s jistým rizikem dala použít k intimní hygieně, nicméně k tomu, jak takto připravené tělo také následně použít, však už rozhodně ne.

Krom toho jasně cítil, že aby si dokázal masáží prostaty zevnitř zařídit skutečně uspokojující orgasmus, potřebuje momentálně krom uměláka a soukromí taky ještě minimálně jednoho jointa a lahvičku s poppersem. Což ho nepříjemným obloukem vracelo zpět k před výplatou prázdným kapsám.

Mohl to sice i tak risknout a věřit, že někoho ochotného se o jedno i druhé podělit na své každodení manuální prací vypracované sotva dvacetileté tělo sbalit dokáže, ale pokud by to nevyšlo, byla další variantou už jen pohotovost. Což v minulosti v podobné situaci vyzkoušel pouze jednou a opakovat tu zkušenost ani v nejmenším nehodlal.

Zámek konečně povolil.

Nebyl to dramatický třesk. Žádná rána, po níž by hejno holubů vzlétlo do měsíčního svitu. Spíš jen trapné kovové cvaknutí, skoro uražené, jako by zámek chtěl říct: tak dobře, ty nemehlo, když jinak nedáš.

Chytil ho do ruky, aby nespadl na zem, ale byl vlhký a samozřejmě mu vyklouzl.

Dopadl na dlažbu.

Ozvalo se KLANG.

V celém dvoře.

V celé ulici.

Možná i v několika sousedních čtvrtích.

Zavřel oči.

Čekal sirény. Výkřiky. Smečku služebních psů. Starou paní v natáčkách, která otevře okno a bude se ptát, co tam dělá, protože staré paní v natáčkách se vyskytují přesně v těchto scénách, jakkoliv nikdo neví proč.

Nestalo se nic.

Jen kapka vody spadla z okapu do plastového kýble.

Ťuk.

Bylo to jen o málo lepší než siréna.

Odtáhl mříž. Zaskřípala tak příšerně, až se mu zdálo, že ten zvuk nemůže být skutečný. Musel patřit jinam. Třeba do starého hradu. Nebo do gotického kláštera. Rozhodně ne k zadnímu vchodu prodejny s lubrikačními gely, koženým spodním prádlem a věcmi, jejichž účel možná neznal ani ten chlápek, co je nabízel. Ačkoliv ten asi ano. Když mu minulý měsíc prodával ten zázračný masážní gel, vypadal, jako že se ve věcech určených pro zkušené samotáře fakt vyzná. Vlastně tak trochu i naznačoval, že by mu k tomu gelu klidně poskytl i názornou instruktáž.

Možná kdyby tehdy byl trochu odvážnější a při pohledu na ruce jako lopaty zbytečně nezpanikařil, mohl mít skvělou masáž a k tomu nejspíš i travku jako bonus zdarma.

Ta ušetřená tisícovka by se teď zrovna hodila. Kdyby ji měl, nemusel by se sem zkoušet trapně vloupat. Jenže kdyby chyby, promarněná příležitost už se nevrátí.

Za mříží byly dveře.

Obyčejné zadní dveře. Bílé, trochu oprýskané, s cedulkou:

BLACKBULL & Son

Chovatelské potřeby

ZBOŽÍ PŘEBÍRÁME POUZE DO 17:00

Pod cedulkou byl zámek.

Olízl si rty. V ústech měl sucho. Určitě to bylo tím čajem. Jak kdysi četl na internetu, některé druhy dokážou být při hoření skutečně zákeřné.

Znovu sáhl do batohu.

Se zámkem u dveří si počínal opatrněji a také o něco obratněji. Otec byl ostatně zámečník, než ho zase zavřeli, a dokud jeho samotného týden nato macecha nevykopla z domu, brával ho sem tam s sebou na výjezdy. Ne dovnitř, samozřejmě. To ne. Dovnitř chodil táta sám. On jen stál venku, dával pozor a učil se, že řemeslo má zlaté dno. Anebo, podle toho, v jakou denní či noční dobu se zrovna provozuje, alternativně také trestní sazbu.

S planžetou se neobratně potýkal několik minut.

Jen jeho ruce. Jeho dech. Šerá polotma a soustředěním zatnuté zuby.

Pak zámek povolil.

Zůstal ještě chvíli stát, jako by nevěřil, že se to opravdu stalo. Položil dlaň na kliku. Byla studená a vlhká. Srdce mu tlouklo rychleji, než by se mu líbilo. Jeho první vloupání. Na tohle ho otec v dětství nepřipravil. Pokaždé jen hlídal.

Stiskl kliku.

Dveře se otevřely.

Uvnitř byla tma.

Ne úplná. Obchodem se táhl slabý narůžovělý svit nouzového světla a tlumená záře reklamních panelů. Syntetický pach latexu se mísil s vůní čerstvě zpracované kůže a něčím, co tu ještě před pár hodinami někdo kouřil. Zhluboka to vdechl.

Dobrej matroš.

Bezpochyby tentýž, co tu koupil, když tu byl naposledy. Tehdy ovšem přišel hlavním vchodem, což celé věci dodávalo jistý legitimní rámec.

Horečně se z čajem omámené paměti snažil vybavit, kam tehdy chlapík za pultem pro ty sáčky šel. Někam dozadu, mezi regály napravo od pokladny.

Očima hledal prodejní pult.

A okamžitě se zastavil.

Proti němu stál muž.

Něco mezi šedesátkovým kožeňákem, námořníkem na opušťáku a chlapem, kterému by i městský strážník raději pouze popřál hezký večer.

V první chvíli sebou trhl tak prudce, že málem upustil batoh.

Pak mu došlo, že je to figurína.

Měla široká ramena, úzký pas a výraz muže, který nikdy neprosí, maximálně uděluje svolení vyhovět. Přiléhavé kožené kalhoty, vysoké boty, černá košile, čepice a postoj tak sebejistý, že by před ním nejspíš sám od sebe poslušně zaklekl a ani se neptal na důvod.

Nebyla to jen obyčejná dekorace. Byl to manifest z lakované kůže, chromovaných přezek a alfasamčího nadhledu.

„Uf,“ vydechl.

Figurína mlčela. Ale mlčela způsobem, který byl až nepříjemně posuzující.

Obchod vypadal ve tmě mnohem větší, než si ho pamatoval. Regály se táhly do stran jako uličky v labyrintu z chrámu velmi specifického náboženství. A za pultem tu po zavíračce možná skutečně obsluhoval i nějaký ten Mínotaurus. Rychle tu představu zaplašil. Nechtěl vědět, jak by v tomhle podniku asi tak vypadal.

Udělal krok.

Něco zavrčelo.

Ztuhl.

Rozhlédl se.

Zvuk se ozval znovu.

Lednice s nápoji.

Ušklíbl se.

Za pultem, který z nějakého prapodivného důvodu připomínal mnohem víc bar než prodejní pult chovatelských potřeb, jakkoliv i to chovatelských byl zjevný eufemismus, našel kasu.

Byla vypnutá a zavřená.

Pochopitelně.

A nejspíš i prázdná. Nezkoušel ji ani otevřít, pro prachy si sem jednak nepřišel a nadto nikdo rozumný v obchodě přes noc tržbu stejně nenechává.

Zamířil dozadu, tam, kde si pamatoval, že zašel chlapík, když na něj tehdy mrkl s tím, že k tomu konopnému lubrikačnímu gelu by to možná chtělo i něco vonného koření k inhalaci.

Šel pomalu, opatrně, s pocitem člověka, který se vloupal do svatyně, o níž si myslel, že ji zná, a teprve za oltářem pochopil, že vyznání zdejší církve bude patrně složitější, než předpokládal. Po obou stranách se v šeru leskly obaly, přezky, spony, lahvičky a předměty, které výrobce z nějakého důvodu opatřil názvem evokujícím buď kosmetiku, nebo kosmický program. Jakkoliv pochopitelně nesouvisely ani s jedním.

Jedna police nabízela pouta v tolika provedeních, že by se za ni nemusela stydět ani menší policejní akademie. Vedle visely masky, pásky přes oči, obojky a vodítka, díky nimž obchodní legenda o chovatelských potřebách získávala nečekanou, byť právně poněkud odvážnou oporu. O kus dál se v matném světle rýsovaly bičíky, plácačky, kožené řemeny a další pomůcky, které působily jako vybavení tělocvičny pro lidi, jimž obyčejná švédská bedna připadala příliš málo osobní. Nic z toho ho momentálně nezajímalo. Nejednu z nabízených položek chovatelského sortimentu ostatně už dílem vyzkoušel a dílem okusil a při zběžném pohledu neviděl nic, co by ho nějak mimořádně zaujalo.

Minul závěs z černých korálků.

Na okamžik zaváhal. Pak udělal krok zpět a obezřetně ho rozhrnul. Byla tam tma. Vytáhl baterku a posvítil si.

Byla to další místnost, cihlové stěny se zjevně snažily evokovat pocit sklepní cely, ale při bližším pohledu připomínaly spíš ošuntělé kulisy z divadelního skladu. Někdo prostě jen otloukl omítku a nechal to tak. Uprostřed visel ze stropu černý sling, uchycený na masivních řetězech. V matně rozptýleném světle baterky se téměř neznatelně houpal, jako by se sám rozhodoval, zda má být rekvizitou, varováním, nebo velmi špatně vystaveným kusem nábytku.

Za ním, u zadní stěny, stál velký kříž, opřený jako výhružné X. Černý, z masivního dřeva a zjevně určený k účelům, které by nejspíš překvapily i toho apoštola, co na něm pro víru vypustil duši a na jehož jméno si momentálně nemohl vzpomenout. Ota… Olda… Ondra, jo, Ondřej to byl, vzpomněl si, toho na něj pověsili. Babička mu o tom vyprávěla, když ho s sebou jako malého brávala do kostela. Ten výjev tam byl namalovaný na zdi a pohled na něj ho už tehdy ve slabinách pravidelně podivně šimral, nemohl od něho odtrhnout oči, a to mu bylo sotva osm.

Na stěnách kolem visely, s pečlivostí muzejní expozice, na kovových háčcích kožené manžety, karabiny, řetízky, svorky, důtky, plácačky a masky. Na policích pod nimi k tomu leželo také několik předmětů, jejichž tvar naznačoval, že i průmyslový design může mít noční směny. Celé to působilo jako místo, ve kterém se disciplína, estetika a na míru střižený servis pro stálé zákazníky sešly u jednoho stolu a dohodly se, že slovo „intimní“ může mít nekonečné množství významů.

Zůstal stát těsně za vstupem.

„Ty vole,“ projelo mu hlavou. „Tady se asi musejí dít věci…“

Nebyla to ani věta. Jen nepříliš překvapené konstatování. Nebyl puritán a odvážnější hrátky mu už nějakou dobu nebyly nijak cizí. Pár divočejších párty v jednom z nedalekých klubů už absolvoval a nijak zvlášť se při nich nežinýroval. Jakkoliv tohle bylo o dost profesionálnější než cokoliv, co až dosud viděl, nezpůsobilo mu to úlek. Jen naléhavé upozornění z dolních pater organismu, které mu za poklopcem připomnělo, proč přišel.

Ve stěně vedle kříže upoutala jeho pozornost malá dvířka. Na první pohled vypadala jako kryt od jističové skříně, kterým také docela dobře mohla být, ale…

Opatrně obešel sling a šel se na ně podívat zblízka. Byla na zámek, takže žádné jističe. Ty by měly na ochranu jen kličku. Tohle byl starý dozický zámek. Jednoduchý, ale přesto zámek. A za ním se téměř jistě skrývalo něco onačejšího než pojistky, už proto, že ve výklenku v boční stěně hlídkovalo několik připravených lahviček s poppersem.

Usmál se a sáhl do batohu.

Starý, vychozený mechanismus vzdoroval spíš ze zvyku než z přesvědčení. Netrvalo ani minutu, než se uvnitř ozvalo malé, unavené cvaknutí a dvířka odskočila.

Jističe ani pojistky uvnitř skutečně nebyly. V mělké prohlubni leželo na dvou poličkách několik sáčků s travkou. Okamžitě jeden rozevřel a přivoněl.

Vtom se za jeho zády ozval zvuk.

Tiché, sotva slyšitelné bzzzz.

Otočil se.

Nic.

Bzzzz neustávalo.

V tichu noci to znělo jako konec civilizace. Malý a krajně trapný konec.

Namířil baterku ke stropu.

Paprsek světla přejel po cihlové stěně, po řetězech, po černém slingu, který se v něm na okamžik zaleskl jako výhrůžka, a pak sklouzl k závěsu z černých korálků.

Mizel.

Nejdřív to nedávalo smysl. Mozek mu to nechtěl složit dohromady. Černé korálky se z jedné strany ztrácely. Chvilku trvalo, než mu došlo, že nemizí ony. Mizel průchod. Těsně před nimi se tam cosi zavíralo.

Rolovací mříž.

„Do prdele,“ zaklel a vyrazil k závěsu.

Pozdě.

Korálky za mříží se jen divoce roztančily, když do ní narazil ramenem.

Zbývalo už jen posledních pár centimetrů.

Strčil tam ruku a pokusil se to zastavit, vzápětí ji zase rychle stáhl zpátky. Kdyby to neudělal, neviditelná síla by mu nejspíš nemilosrdně rozmáčkla prsty o stěnu.

Mříž dosedla s tichým klepnutím, následovaným kovovým cvaknutím tak definitivním, že by se za něj nemusel stydět ani patolog podepisující poslední zprávu o jeho životě.

Chvíli jen stál před ní.

Dýchal rychle, pusou. V jedné ruce baterku, v druhé sáček, který si v panice pořád ještě neuvědomil, že drží. Kužel světla se třásl po kovových lamelách a po černých korálcích, výsměšně se třepotajících za nimi. Vypadaly teď méně jako dekorace a víc jako velmi laciný smuteční závěs.

Zkusil mříž odsunout.

Ani se nepohnula.

Zkusil to znovu, tentokrát oběma rukama. Marně. Ten kovově definitivní zvuk, který před chvílí zaslechl, byly bezpochyby nějaké západky zajíždějící do mřížového rámu.

„Do prdele,“ zopakoval.

Otočil se pomalu zpátky do místnosti.

Baterka přejela po slingu, po kříži, po řadách manžet, řetízků, masek a kožených pomůcek. U několika z nich se nyní zastavil o trochu déle než poprvé, zauvažoval nad jejich účelem do důsledků a dospěl k závěru, který ho nepotěšil. Všechno to v náhlém vědomí uzamčení získalo poněkud méně hravý a poněkud více procesní charakter.

Místnost, která ještě před minutou vypadala jako profesionálně vybavený salon pro lidi s mimořádně kreativními zálibami, teď působila jako cela navržená někým, kdo měl smysl pro zabezpečení, divadelní efekt a patrně i pro krutý humor.

Znovu se ozvalo tiché přerušované bzzzz.

Tentokrát odkudsi shora.

Zvedl hlavu.

U stropu nad vstupem na něj blikala malá červená dioda. Na přemítání o tom, jak dlouho tam už bliká a co to v jeho situaci znamená, nedostal čas.

Zvenčí se ozval zvuk otevíraných dveří. Blikající dioda ztratila význam. Ať už to byl jen tichý alarm nebo rovnou i kamera, bylo to momentálně už jedno.

Zhasl baterku, klekl si a přikrčil ke stěně vedle mříže.

Ani nedýchal.

Zbytečně, nad mříží se rozzářil světelný panel a naplnil místnost matně načervenalým světlem, před kterým nebylo kam uniknout.

Někdo prošel obchodem.

Kroky se zastavily. Pak čísi ruka odhrnula korálky stranou.

Sevřel batoh.

Za mříží stál muž. Široký krk, těžká ramena, mohutná hruď, ruce jako nástroje k přesouvání kamene a hlava lehce skloněná dopředu, nepochybně ne z pokory, ale z dávného zvyku prorážet skály čelem. Mohlo mu být klidně padesát, možná víc, ale věk v jeho případě nepůsobil důležitě. Spíš jako prostý fakt bez skutečného významu.

II.

Nebyl to Mínotaurus. Samozřejmě že ne. Mínotauři na Žižkově nevedou obchody s chovatelskými potřebami.

Nebo alespoň pravděpodobně nevedou.

Měl tvář, ten druh, jaký čas sice našel, ale po krátké úvaze se nejspíš rozhodl jít zase o dům dál. Jakkoliv působila jako již dávno dospělá a mužná, nenesla žádné známky únavy životem. Široké čelo pod stále ještě neustupujícími vlasy, husté obočí, hluboko posazené jiskrné oči a nos tak pevný, že nepůsobil jako rys obličeje, ale jako architektonický prvek. Pečlivě zastřižený plnovous mu rámoval čelist do podoby něčeho zarputilého, býčího a nepochybně zcela neochotného ustupovat čemukoliv z cesty.

Nebyla to tvář jemná ani přístupná. Spíš ten druh mužnosti, který vypadal, že by dokázal někomu zásadně změnit životní priority už jen tím, že výhružně zvedne obočí. Ten typ, který osudové překážky nezdolává, ale proráží.

Pamatoval si ho. Když mu před měsícem prodával masážní gel, ke kterému přibalil tři drobné sáčky s travkou, působil ovšem o poznání přátelštěji a také hovorněji.

Nyní mlčel, jednou rukou pořád držel odhrnuté korálky, jako by to nebyl závěs, ale opona v divadle, kde právě začíná velmi špatně obsazené představení, a zkoumavě si Filipa prohlížel.

Druhou ruku měl volně svěšenou podél těla. Nepotřeboval s ní dělat nic. I tak bylo jasné, že by ji v případě potřeby dokázal použít jako samostatný a velice pádný argument.

Pak ji ledabyle zasunul do kapsy k jeho věku nepřístojně vypasovaných kožených kalhot a konečně promluvil.

„Jít v noci vykrást obchod s potřebami pro psy může napadnout jenom idiota.“

Řekl to klidně. Bez křiku. Skoro věcně, jako by oznamoval výsledek lékařského konsilia.

Filip polkl a instinktivně sevřel batoh. Sáček s travkou pořád držel v druhé ruce. Teprve teď si to uvědomil a pokusil se ho nenápadně schovat za stehno, což se mu podařilo asi tak, jako kdyby se tam pokusil ukrýt menší hasicí přístroj.

Muž se na tu ruku podíval. Pak zase na něj.

„Přemýšlím, jestli jsi zoufale blbej, nebo jenom zoufalej.“

Filip otevřel pusu, ale nevydal ze sebe nic. Což bylo za daných okolností možná nejrozumnější, co mohl udělat.

Muž lehce naklonil hlavu. V načervenalém světle se jeho obličej zdál ještě těžší a býčí rysy vystoupily ostřeji, oči zabodl do Filipových zorniček a chvíli je pohledem přísně poměřoval.

„A tak ne,“ pokračoval o poznání ležérněji, „ty jsi sjetej. Jo, tak to pak jednoho napadají různé hovadiny.“

Filip ucítil, jak mu horko stoupá do obličeje. Sucho v puse se vrátilo s novou silou. Tentokrát už se mu ani nechtělo obviňovat čaj.

Muž se opřel předloktím o mříž. Kov pod jeho vahou tiše zaskřípěl. Nebyl to výhružný pohyb. A právě proto výhružně působil.

„V tom případě ta otázka stojí jinak. Vloupal ses sem, protože potřebuješ na novou dávku, nebo proto, že tě sem přivedla velká růžová stonožka?“

Pokud to měl být vtip, pak ho Filip nepochopil, a pokud to měla být urážka, tak se ho naopak skutečně dotkla. Možná byl ledacos, toho zoufalce nevyjímaje, ale až na občasného jointa, nebyl žádná smažka.

„Potřeboval sem poppers a všude už měli zavříno,“ odsekl mu úsečně.

Znělo to statečněji, než se cítil. Což nebylo těžké, protože uvnitř se cítil asi jako člověk, který si právě v labyrintu uvědomil, že nitka vedoucí k východu se nejspíš přetrhla.

Přitom se snažil nemyslet na otevřený trezůrek na protější straně. A hlavně se snažil doufat, že si ho muž nevšiml.

Muž si ho pochopitelně všiml.

Ne hned. Nebo alespoň ne tak, aby to dal hned najevo. Nechal pohled chvíli viset na Filipově obličeji, pak sklouzl k jeho ruce, k batohu, ke stěně za ním, a teprve nakonec k pootevřeným dvířkům. Bylo to pomalé, skoro unavené přehlédnutí scény. Přesně takové, jaké si může dovolit člověk, který už ví všechno podstatné.

„Ale no tak,“ výsměšně se uchechtl. „Nesnaž se mě přesvědčit, že jsem panna mužem nepolíbená.“

Filip ztuhl.

Muž se narovnal. Korálky mu sjely z ruky a tiše zacinkaly o okraj mříže. Zvuk byl nepatřičně jemný.

„Zkus si ve svém vyprahlém mozku nastavit, že se pokoušíš lhát padesátníkovi. Nadto padesátníkovi s třicetiletou praxí v oboru.“

Pronesl to s hranou důstojností člověka, kterému někdo právě nabídl falešnou bankovku vytištěnou na účtence z večerky.

„Pokud jsi potřeboval jen popík, stačilo dojít si do nějakýho nočního klubu,“ pokračoval muž. „Na baru ve sklepě o tři ulice dál ho, pokud vím, mívají hned vedle rumu a coly. A k tomu sis tam s někým mohl klidně rovnou i vyzkoušet, jak se z toho zatmí před očima.“

Na chvíli se odmlčel.

To ticho nebylo dlouhé, ale Filipovi připadalo, že v něm stihl zestárnout o několik let, jakkoliv zároveň nedospět ani o minutu.

Muž pomalu položil obě ruce na mříž. Nezatřásl s ní. Nemusel.

„Takže mi teď pěkně vyklopíš pravdu,“ řekl přísně, „nebo zavolám policii.“

Filip sebou škubl, jako by někdo to poslední slovo pustil do místnosti pod proudem. Policie byla tím posledním, co potřeboval. Po tom tátově minulém maléru byl pořád ještě v podmínce. Soudkyně sice nepochybovala, že oné noci jenom hlídal příjezdovou cestu, ale jeho tvrzení, že neměl ponětí, co táta ve dvě v noci hledá ve skladu s autodíly, už ochotná uvěřit nebyla. Táta dostal jako nepolepšitelná recidiva a s ohledem na toho k smrti vyplašeného vrátného, kterému ruce přivázal k noze od stolu osmičkou drátem, devět natvrdo a on k osmnáctinám celkem symbolicky osmnáct měsíců s tříletým odkladem. A víc než rok z té lhůty bohužel stále ještě zbýval.

„Ne, prosím,“ vyhrkl. „Udělám, co budete chtít, jenom nikoho nevolejte.“

Muž za mříží si pomalu oblízl horní ret.

Nebylo to velké gesto. U jiného člověka by si ho možná nikdo ani nevšiml. U něj však působilo, jako když se přímo před vámi náhle zvedne padací most.

„Uděláš, co budu chtít?“

Zaznělo to dílem tázavě a dílem pobaveně.

Filip polkl.

Uvědomil si, že to možná neformuloval úplně šťastně. Ve večerce naproti by se taková věta dala ještě nějak zahrát do autu. Tady, za rolovací mříží, v místnosti se slingem, křížem v životní velikosti a vším tím vybavením kolem, získávala významové odstíny, které by rozhodně bylo vhodnější sledovat jen z bezpečné vzdálenosti obrazovky, a ne ověřovat na vlastním těle.

„Skutečně?“ zeptal se muž, zatímco si nepokrytě vychutnával jeho rozpaky.

Ačkoliv tentokrát v tom nebyl posměch. Nebo ne jen posměch. Spíš zvědavost zkušeného obchodníka, kterému zákazník omylem podepsal bianco šek. Neznělo to dokonce ani výhružně.

„Jo,“ vydechl Filip odevzdaně.

Položil v tom okamžiku na jednu stranu vah osmnáct měsíců natvrdo a na druhou jednu noc jakkoliv zdivočelé vášně. Nadto s chlapem, se kterým by na to bez dlouhého rozmýšlení nejspíš v klidu ochotně hupnul i za méně vypjatých okolností. Výsledek vyhodnotil jednoznačně.

„Cokoliv, co řeknete.“

Muž se opřel o mříž a chvíli si ho prohlížel. Pomalu. Bez spěchu. Jako kus šutru, ze kterého by se pod vhodně zvoleným tlakem možná mohl vyklubat diamant, nebo alespoň přiměřeně vkusné těžítko.

„Dobrá.“

To jediné slovo dopadlo do místnosti s překvapivou váhou.

Filip čekal, co přijde. V duchu se připravoval na všechno možné, včetně věcí, na které by se člověk připravovat neměl, pokud si chce uchovat zbytky důstojnosti. O to víc ho zaskočilo, když muž jen naklonil hlavu a položil otázku téměř konverzačním tónem.

„No tak mi nejprve řekni, co jsi s tím popíkem vlastně chtěl dělat? Na co jsi ho ve dvě ráno tak nutně potřeboval?“

Filip si odkašlal. Připadal si jako žák u tabule, kterému učitel položil otázku, jejíž odpověď sice zná, ale nahlas ji říct nechce.

„Pro soukromé potřeby.“

„To předpokládám,“ ušklíbl se muž. „Na veřejný by ses sem plížit zadním vchodem asi nemusel.“

Prohrábl si vousy a v očích se mu šibalsky zajiskřilo.

„Na tu travku se tě neptám. Vím, že je to neodolatelně dobrý materiál. Ale proč sis nemohl v sobotní noci s tímhle tělem jít něco sehnat někam normálně do společnosti, tak to mě skutečně zajímá.“

Pohledem přitom sklouzl k sáčku ve Filipově ruce, pak k jeho kapuci, k batohu a nakonec k celé místnosti, jako by chtěl dodat, že v tomto konkrétním prostředí má slovo „společnost“ samo o sobě jisté interpretační rozpětí.

Řekl mu pravdu.

„Dva dny do výplaty, krom tří stovek na svačiny nemám ani floka. Večer jsem si dal pár šluků z notně hubeného jointa ubalenýho z toho, co jsem doma shrabal na dně pytlíku, říznul to čajem a už třetí hodinu mi z toho stojí kláda jako zběsilá. A zbavit se toho v mým případě jde buď jen dalším jointem, nebo popíkem a intenzivní masáží prostaty zevnitř. U čehož ovšem většinou neudržím jazyk za zuby, teda spíš dost intenzivně řvu, což se na ubytovně skutečně moc nehodí. Mohl bych si s tím sice dojít na pohotovost, těch devět pětek na noční poplatek ještě mám, ale když jsem to před časem ze zoufalství zkusil, tak mi od toho sice pomohli, nicméně seběhla se k tomu nejméně polovina nemocnice. Jako zkušenost dobrý, ale jednou stačilo. Takže jo. Jsem zoufalej.“

Muž se na něj chvíli mlčky pobaveně díval.

„Tak ukaž.“

„Co?“

„Kalhoty dolů. Chci vidět, jestli kecáš, nebo ne.“

Filip na něj zazíral.

Muž čekal. Bez pohybu, s rukama volně svěšenýma podél těla a výrazem člověka, který má celou noc a nikam nespěchá.

„To jako vážně?“

„Vážně.“

Filip se rozhlédl po místnosti, jako by hledal někoho, kdo by ho z téhle šlamastiky vysvobodil. Nikdo tam nebyl. Jen sling, kříž, řady manžet a kožených věcí s procesním charakterem, a za mříží muž, který mu právě zadal pokyn s klidem šéfa předávajícího dodáky k naskladnění zboží.

Filip si pomalu rozepnul vnější knoflík u kalhot.

Pak vnitřní.

Zip šel dolů s tím typem téměř nehlučného zvuku, který má schopnost zbortit hradby Jericha.

Kalhoty spadly na zem s měkkým plesknutím. Vytáhl nohy, jednu po druhé, s důstojností, která za daných okolností nebyla nijak zvlášť nezbytná, ale bylo to vše, co mu v tuto chvíli zbývalo.

Muž se ani nehnul. Jen znaleckým pohledem zhodnotil mokrý flek na látce vzdouvajících se trenýrek a tiše hvízdl.

„Hm,“ zamručel. Neznělo to jako komentář. Spíš jako krátké všeobjímající konstatování.

„Ty trenky taky.“

„To už snad není…“

„Je,“ přerušil jeho námitku muž. „Řekl jsi, že uděláš cokoliv, co budu chtít. Nějak moc rychle zapomínáš.“

Bylo to řečeno klidně. Bez důrazu, bez křiku. Tím hůř se tomu ovšem dalo vzdorovat.

Filip přesto na okamžik zaváhal, jako by mu mozek posílal poslední zoufalý signál, že tohle je bod, za nímž už nemusí být návratu. Pak si vzpomněl na osmnáct měsíců natvrdo, chytil gumu trenýrek do prstů, se sehnutím je stáhl ke kotníkům a vzdorovitě se opět narovnal.

Stál tam.

Bosý, od pasu dolů nahý, v mikině s kapucí a s batohem, který si z nějakého hloupého instinktu pořád ještě tiskl před sebou jako štít. Až dokud mu muž za mříží neřekl jediným pohybem obočí, že batoh tam nepatří. Odložil pro jistotu všechno. Nejprve batoh, pak mikinu a nakonec i tričko. Čtení neverbální komunikace mu nikdy moc nešlo a s ohledem na nepřítomné kalhoty a do prostoru trčící překrvený úd už to ostatně vyšlo nastejno.

Světlo v místnosti bylo načervenalé a nestydaté. Nemělo v plánu ho šetřit.

Připadal si jako exponát.

Muž ho pohledem přejížděl od hlavy k patě. Pomalu. Odborně. Jako člověk, který toho za třicet let praxe viděl dost na to, aby ho nic nepřekvapilo, a přesto si čas od času dovolil být překvapen.

„No,“ řekl konečně. „Fakt nekecáš.“

Byl-li vůbec překvapen, byl podle všeho prozatím překvapen mile.

„Nahoru.“

Kývl hlavou ke slingu.

Filip se tím směrem nechápavě podíval. Pak na muže. Pak zase na sling.

„To jako tam…“

Nebyla to přímo otázka a muž ji tak už na první pohled ani nebral. Přesto na ní odpověděl. Svým způsobem.

„Jistěže tam.“

Znovu kývl hlavou ke slingu.

„Myslím, že není nutné zatěžovat v sobotu v noci drobnostmi nejen policii, pokud je mi známo, tak ani naše zdravotnictví nemá kapacit právě nazbyt, obzvlášť když řešení tvého problému se tak příhodně nabízí přímo tady.“

Filip přešlápl z nohy na nohu. Za jiných okolností by měl k dispozici celou řadu rozumných námitek. Teď, nahému a s nepřehlédnutelným do prostoru trčícím fyziologickým argumentem, mu přišlo, že jakkoliv rozumné námitky by působily přinejmenším nekonzistentně.

„A vy?“

„Já?“ Muž se lehce pousmál. „Já při tom na tebe budu dávat pozor.“

Uchechtl se, prsty propletl mříží a čekal s trpělivostí člověka, který nikam nespěchá a dobře ví proč.

Filip udělal krok ke slingu. Pak ještě jeden.

Zblízka byl větší, než vypadal. A pevnější než se na první pohled zdálo. A taky odřený. Určitě nebude první, kdo se do něj položí. Iracionálně ho to uklidnilo.

„A vezmi si, co potřebuješ,“ řekl muž. Byl v tom tón prodavače, který zákazníkovi velkoryse nabízí vzorek zdarma, když ten před tím už dávno nakoupil velkoobchodní balení. „Poppers a cokoliv dalšího, co budeš chtít. Všechno je čisté a vydezinfikované. Nemusíš se bát.“

Filip obešel houpačku a chvilku hleděl na výstavku barevných lahviček. Pak natáhl ruku a vzal tu černou, nejlepší, a taky nejdražší, pochopitelně. Když už, tak už.

Lahvička byla studená, hladká, a i přes zavřené víčko čpěla charakteristickým zápachem, který ho okamžitě vrátil k důvodu, proč tady vlastně je.

Rozhlédl se po policích.

Chvíli na ně nerozhodně zíral.

Pak si vybral.

Muž za mříží sledoval celý proces s rukama v kapsách a výrazem mistra, který se dívá na žáka při první samostatné práci, hodnotitelsky, ale bez zbytečných komentářů.

Až když Filip konečně zaujal polohu, která v kontextu slingu nepotřebovala žádný další výklad, pronesl za mříží tiše a skoro přátelsky:

„Pěkný. Už dlouho v tom neležel někdo tak pohledný.“

Filip jeho poznámku ignoroval. Svým způsobem ji ani neslyšel. Nebo slyšel, ale přestal to řešit. Sling byl až překvapivě pohodlný, jakmile do něj opatrně vlezl, nechal se jím obejmout a vše ostatní kolem sebe vytěsnil. Kůže byla studená, ale rychle se ohřívala.

Kotníky si provlékl do popruhů, kolem stále vzhůru trčícího přirození si na těsno zapnul kožený cockring a do naléhavě pulzujícího otvoru vtlačil nejprve gel a následně i kolík. Přestože si vzal pro jistotu rovnou tři, zvolil nakonec pro první průnik rovnou ten prostřední. Nechtěl se zdržovat drobnostmi. Zjevně se to tady nenosilo. Tělo se pod náporem tlaku vzepjalo bolestnou rozkoší. V okamžiku průniku hlasitě dlouze zasténal, stěny výkřik pohltily s téměř stejnou hladovostí.

Otevřel lahvičku.

Charakteristický chemický zápach se okamžitě rozlil po místnosti, ostrý, éterický, trochu jako rozpouštědlo, trochu jako svoboda. Přiložil ji k pravé nosní dírce, levou si přimáčkl prstem a zhluboka se nadechl.

Pak ještě jednou.

Efekt se dostavil během vteřiny. Teplo se rozlilo od hrudi dolů, krev se přesunula tam, kde jí bylo sice už tak víc než dost, ale v tomhle případě je víc vždy líp. Ostatně i mozek na okamžik přestal komentovat situaci a nechal tělo, aby se o sebe postaralo samo.

Což tělo také s viditelným nadšením akceptovalo.

Pravá ruka sjela dolů.

Pomalé, soustředěné pohyby, zpočátku jemné, opatrné, jako průzkum terénu, pak jistější, rytmičtější, s tím druhem soustředění, které nepotřebuje přemýšlet, jen vnímat. I kožený cockring dělal přesně to, co měl, zadržoval, stupňoval, odkládal. Filip zavřel oči.

Pak je zase otevřel. Měkké načervenalé světlo ho okamžitě vrátilo do reality. Uvědomil si muže za mříží, k jeho vlastnímu překvapení mu ten pocit, že se na něho někdo dívá, nevadil. Nebyl mu však ani lhostejný. Jeho přítomnost vnímal, nicméně přijal ji jako něco sice nového a neznámého, ne však nutně nepříjemného.

Levou rukou sáhl po kolíku a jediným prudkým pohybem ho vytáhl ven.

Zařval.

Prudká bolest, jakkoliv očekávaná, mu rozkmitala tělo, nohy se v popruzích roztřásly a náhle osvobozený otvor se křečovitě stáhl. Z očí mu vytryskly slzy a z hrdla se draly hluboké chrčivé skřeky, do kterých se hltavě mělce nadechoval. Kolík upustil na zem a nechal ten pocit osvobození dlouhé vteřiny pomalu odplouvat, možná i minuty, protože čas se v té chvíli pro něho někam cudně vytratil.

Jeho jako kámen tvrdé péro rytmicky pulzovalo a snaživě mu slintalo na břicho. Nabíral to do prstů a s poživačností si je přikládal na rty a pak do úst.

Pak znovu otevřel lahvičku. Přiložil ji tentokrát k levé dírce a prstem si přimáčkl pravou. Hlavu naklonil dopředu a s pohledem na muže za mříží zhluboka nasál.

Muž byl bez košile a v rozepnutých kalhotách pomalu masturboval. Než Filip odložil lahvičku a na břicho si postavil velký kolík, kývl na něho.

Pohled nechal na mříži viset, i když na vrchol kužele nanášel gel. Teprve když se jím opět, tentokrát bez spěchu a soustředěně vyplňoval, zaklonil hlavu a nechal se znovu pohltit vlastním tělem.

Zavřel oči a poddal se.

Tentokrát hluboce.

Ruka se vrátila do rytmu, odměřeného, soustředěného, přesně kalibrovaného na hranici mezi snesitelným a nesnesitelným. Cockring dělal své a tělo vědělo přesně, co chce, i když mozek se v tu chvíli příliš nevyjadřoval. Byl někde jinde. Daleko od Žižkova, od podmínky, od ubytovny s papírovými stěnami.

A nebo byl možná jen tady. V tomhle světle. V téhle místnosti s teplou, jeho vlastním potem změklou kůží pod zády.

Neslyšel, jak se mříž tiše odsunula.

Neslyšel ani kroky.

Ucítil to až ve chvíli, kdy studená kůže řemínku obtočila jeho pravý kotník a s klidnou, odbornou přesností se sevřela. Kovová přezka zacvakla.

Otevřel oči.

Muž stál vedle slingu. Zblízka byl ještě větší než přes mříž. Na obličeji měl masku. Býčí hlavu. Černou, přesto však ne temnou. Jednou rukou objímal jeho levý kotník a druhou kolem něho upevňoval přezku.

Filip se vyplašeně nadechl.

„Klid,“ řekl muž tiše. Konečky prstů nabral z prohlubně na Filipově břiše dávku mazlavé průzračné hmoty a vložil mu je do úst. Filip je bez váhání oblízl. Prsty byly silné, pevné a na jazyku drsné. Vzápětí vklouzly Filipovi do úst až po dlaň. Bylo to nesmlouvavé, nicméně ne hrubé. Filip to přijal za své, jeho rozkoší vyčerpané tělo se s nečekanou ochotou té vůli podřídilo. Zavřel oči, objal mohutné, drsnými chlupy porostlé předloktí v dlaních a úlevně vydechl.

Muž se narovnal.

Chvíli stál vedle slingu a jen se na něj díval. Pak ho beze slova obešel, vzal Filipovo pravé zápěstí do dlaně a klidným, odborným pohybem ho odvedl nahoru a ke straně. Řetěz nad hlavou tiše zacinkal.

Přezka zacvakla.

Pak levé.

Filip sledoval celý proces s tím druhem pozornosti, který přichází, když člověk ví, že protestovat by bylo jednak zbytečné a jednak by ho to vlastně ani nenapadlo. Ruce mu skončily nad hlavou, roztažené, připoutané, a on se najednou ocitl v poloze, která neponechávala žádné pochybnosti o rozdělení rolí.

Natáhl se.

Zkusil, jestli jsou řetězy skutečné.

Byly.

Muž v býčí masce se nad ním na okamžik zastavil. Pohled skrz masku byl nečitelný, ale přítomnost byla zcela jasná, těžká, tichá, naprosto soustředěná. Filip si pod ním připadal menší než byl. Lehčí. Vydanější.

Což překvapivě nebylo nepříjemné.

Bylo to vlastně úlevné, být konečně ve stavu, kdy se o nic nestará, nic neřídí, nic nerozhoduje. Jen přítomná chvíle, řetězy, kůže, načervenalé světlo a bájné zvíře, které nad ním stálo a nepospíchalo.

Ani se ho nedotkl. Jen stál a díval se.

Pak přiložil dlaň.

Teplou, těžkou, i v nehybnosti drsnou. Ne jako úchop, spíš jako pozdrav. Filip se pod ním mimovolně napjal a řetězy nad jeho hlavou tiše zacinkaly.

Muž se nepohnul.

Čekal.

Filip vydechl a uvolnil se.

Teprve pak se dlaň dala do pohybu. Bez spěchu, s tím druhem trpělivé přesnosti, která nechvátá, protože dobře ví, kam míří, jakkoliv pravým cílem je jí cesta sama. Druhá ruka přistála níž, stiskla, podpořila, zpřesnila. Možná i zhodnotila. Filip zavřel oči a mysl nechal volně putovat tělem. Už proto, že možnosti vzdorovat se vzdal v okamžiku, kdy si bez odporu nechal za hlavou spoutat ruce. Nyní byl již jen objektem.

Muž to věděl stejně dobře jako on.

Pokaždé, když Filip ucítil, jak se mu v těle začíná sbírat to neodvratné napětí, rytmus se změnil, zpomalil, přesunul, přeformuloval. Nikdy nezastavil úplně. To by bylo milosrdné. Zvíře milosrdné nebylo.

Bylo důkladné.

Filip zatínal zuby. Řetězy nad ním cinkaly v rytmu, který si neurčoval. Hrudník se mu zvedal rychleji, než by chtěl, a z hrdla se draly zvuky, které by na ubytovně rozhodně neprošly.

Tady mu to bylo jedno.

Tady mu bylo jedno úplně všechno kromě těch dvou dlaní, které ho držely přesně tam, kde chtěly, na hranici, za kterou ho zatím nemínily pustit.

Pak se Mínotaurova ruka z napnutého šourku přesunula níž. Filip se instinktivně pokusil připravit, aby to, co očekával, bylo alespoň minimálně snesitelné. Zbytečně.

Dotek byl obezřetný, jemný, nejprve testující, pak roztahující, pak krouživý, pak opět roztahující a opět krouživý. Trvalo dlouho, než začal být i osvobozující. Trvalo to dokonce tak dlouho, až Filip dlouhým prosebným pohledem o uvolnění sám zažadonil.

Otvor se nakonec dočkal, byť ani fakt, že to chtěl, Filipa neuchránil od prudké svíravé křeče doprovázené sérií chrčivých hrdelních výkřiků. Muž se nad ním napřímil, několik okamžiků ho jen s těžkým dechem sledoval, aby nakonec do nově získaného prostoru, který se tentokrát odmítl jen tak snadno stáhnout, vložil nejprve prsty a pak i do kužele staženou dlaň.

Filipovo tělo ji pohltilo s překvapivou vstřícností. Udělalo to ne snad přímo proti jeho vůli, ale v každém případě bez něho.

Filip to přesto ochotně přijal, poddal se a vyšel tomu naproti.

Ruka pronikla dovnitř až po zápěstí a on se v té chvíli propadl do neznámé extáze, kterou až dosud nikdy nezažil. Stejně jako to, co následovalo. Rytmický, mechanicky se opakující tah dovnitř a ven, dovnitř a ven, s každou novou cestou vždy hlubší. Přerušovaný jen občasným dodáním dalšího lubrikantu, nebo zastávkou hluboko uvnitř, když Mínotaurovy prsty rozehrávaly neúprosně vzrušivou hru, při které útočily na Filipovu hráz, a jakmile tam našly, co hledaly, jemně to vtlačily kamsi ke stydké kosti, kde to zadržely přesně na tak dlouho, dokud Filip nezapomněl dýchat.

Když vše náhle ustalo a muž se opětovně vztyčil mezi jeho do výšky roztaženými stehny, Filip se cítil náhle prázdný, téměř opuštěný. Pak ucítil, jak se o jeho býčím předloktím dávno do široka povolený svěrač opřela špička mužova penisu. Kroužila kolem jeho vstupu, dovnitř však nepronikala. Filip tázavě vzhlédl. Jeho oči se setkaly s očima za maskou. Několik okamžiků na sebe jen dlouze hleděli, pak se muž tiše zeptal:

„Chceš to?“

„Ano,“ vydechl.

Nedokázal si představit, že by odpověděl jinak.

Průnik byl pomalý, ne však nerozhodný. Zastavil se, až když se jejich těla k sobě přimkla kůží na kůži. Filip ho v sobě, do té míry, do které mu to tělo dovolilo, hladově a téměř majetnicky sevřel. Muž se mu chvíli pátravě díval do očí, pak objal jeho vzhůru trčící stehna a pevně si je přitiskl na břicho.

Chvíli se nedělo nic. Chvíli, která Filipovi záhy začala připadat nekonečná.

Propnul se proti mužovu tělu a naznačil mu touhu po pohybu. Muž si ho zastavil v nejzazší poloze, kterou mu Filip nabídl, a pak se nad něho trochu vychloubačně naklonil.

„Zvládneš ho?“

Filip cítil, jak to pro něho začíná být nesnesitelné. Přesto neodpověděl, ne slovy. Upřel na muže pevný rozhodný pohled a tělem postupně rozkmital houpačku. Získal tím vládu alespoň nad několika centimetry prostoru, které mu umožnily rozpohybovat řetězy tak, aby se mu vetřelec nakonec podvolil.

Postupně ho po sobě nechával klouzat s každým přírazem o malý kousek délky víc, až nakonec s prvním úplným uvolněním konečně převzal kontrolu. Filip se mohl znovu úlevně odevzdat pocitům vlastního těla, které mužovy stále drsnější a nesmlouvavější nápory vstřebávalo s rostoucí dychtivostí.

Pak se v něm dobyvatel opět zastavil, tentokrát se však neklidně třásl a o Filipova stehna se víc opíral, než je držel.

Znovu do Filipa zabodl upřený pohled, aby pak směrem k němu dílem vydechl a dílem vyštěkl:

„Kam?“

Zaznělo to ostře a tvrdě. Přesto ta otázka Filipa zaskočila. Ani na okamžik nezapochyboval, že muž samozřejmě a bez ptaní vyvrcholí v něm, v první chvíli otázku vlastně ani nepochopil.

„Dovnitř,“ vyhrkl. „Dovnitř. Všechno.“

Muž k jeho překvapení nezareagoval hned. Zklidnil dech, pak si stáhl masku a odhodil ji stranou.

„Se vším všudy si vždy beru jen to, co mi chce samo patřit. Úplně a celé. Souhlasíš?“

Filipovi na okamžik hlavou problesklo, že možná právě po faustovsku odevzdává duši ďáblu. Jeho tělo však to dilema beztak rozřešilo ve chvíli, kdy do něho muž prvně pronikl, a unavená mysl již neměla sílu ani chuť jeho volbu rozporovat.

„Ano,“ přikývl.

Muž se spokojeně usmál a vzápětí divoce rozpohyboval pánev i boky. Bylo to intenzivní a ve výsledku nakonec i rychlé. Záškuby v mužově údu ucítil již po několika nesmlouvavých přírazech, které mu sice téměř trhaly útroby, zároveň ho však rozpalovaly stále intenzivnější rozkoší nakonec korunovanou záplavou vlhkého horka, které se uvnitř okamžitě rozlévalo do podbřišku, kde tálo a vsakovalo se jako voda do vyprahlého pouštního písku.

Na několik okamžiků nejspíš ztratil vědomí, nebo ho alespoň odpojil. Zpět se vrátil až ve chvíli, kdy jeho penis, sevřený mužovou drsnou rukou, stvrzoval na břicho se mohutně valícím gejzírem spermatu právě uzavřenou dohodu.

Což ovšem nutně neznamenalo, že s ním tím muž i skončil.

Neskončil.

III.

Filip to zjistil ve chvíli, kdy muž ruku neodsunul. Jen změnil tlak, zpomalil, přizpůsobil rytmus tomu, co po vrcholu zbylo. Bylo to jiné než cokoli, co dosud znal. Partneři po akci většinou zmizeli do vlastního těla, otočili se, usnuli nebo oblékli. Tento zůstal, jako by práce ještě neskončila.

A nebo možná dokonce začínala.

Dlaně se pohybovaly trpělivě, bez spěchu, s tím druhem soustředění, které nepotřebuje cíl, protože cíl právě protnulo. Jenže ho neuspokojil, a tak pokračuje dál. Filip sebou škubl, pak znovu, výkřik mu přerostl v protáhlý sten a tělo se zkroutilo v popruzích tak, jak mu to řetězy dovolily.

Bylo to nesnesitelné, ovšem způsobem, o kterém doufal, že s tím ještě alespoň chvíli nepřestane.

Zaskočilo ho to. Pak o tom přestal přemýšlet.

Jen se vzpínal, dýchal a držel.

Prsty pracovaly přesně a beze spěchu, jako by mapovaly každý záchvěv, každé zrychlení dechu, každé mimovolné napnutí stehen. Filipovo přirození ochabovalo pomalu, v přestávkách, neochotně, jako by samo nebylo plně rozhodnuto, jestli je akce opravdu u konce. Muž ho v tom naproti tomu nenechával na pochybách. U konce bude tehdy, až se to jemu bude zdát vhodné.

Teprve když veškeré napětí zcela povolilo a v popruzích zůstalo jen tiché, spokojeně vyčerpané tělo, muž se narovnal. Chvíli stál, jen se díval a dýchal. Nosem, jako by zároveň se vzduchem nasával i Filipovu vůni. Pak sklonil hlavu.

Prsty přejely Filipovi po břiše, posbíraly vlhkost, která se tam usadila, a muž si je pomalu, jeden po druhém, vložil do úst. Bylo to pomalé a vědomé, jako stvrzení něčeho, co nevyžadovalo slova. Pak to zopakoval. A ještě jednou.

Filip sledoval celý obřad s pozorností, která přichází po vyčerpání, kdy člověk vnímá vše ostře a přitom přesto skrz jakýsi jemný závoj.

Teprve pak muž sáhl na přezky.

Nejprve kotníky. Pak zápěstí.

Pomohl mu do sedu. Předloktí mu nabídl pevně a samozřejmě, jako by to tak dělal vždy. Filip se posadil na okraj slingu, nohy mu bezvládně visely dolů a hlava se mu točila, naprosto příjemným způsobem.

Zůstal sedět.

Tělo si to vyžádalo samo, nenamítal mu. Neměl pocit, že by byl schopen se zvednout, a vlastně o to ani nestál. Kůže pod ním se tiše houpala. Z těla naproti sálalo vlhké zpocené teplo a šířilo k němu neodolatelně přitažlivou samčí vůni.

Objal ho.

Prostě jen tak. Bez rozmyslu, bez váhání, bez přemýšlení o tom, co to znamená nebo neznamená. Obě ruce kolem mužovy mohutné postavy, tělo přimknuté k jeho břichu a na hrudi váha hlavy, která potřebovala na okamžik někde spočinout.

Muž se nepohnul.

Stál.

Pak jedna jeho ruka pomalu obkroužila Filipova záda a přivinula ho k sobě. Majetnicky, nárokovitě, současně však i nepokrytě ochranitelsky.

V dálce za zdí projela tramvaj.

Chvíli tak zůstali.

Pak se objetí samo od sebe uvolnilo, tiše a bez signálu, jako když odezní hudba a oba to ucítí ve stejnou chvíli.

Filip se nadechl, dlaněmi se opřel o okraj slingu a pokusil se postavit.

Nohy stále ještě měly jiný názor.

Podlomily se pod ním rychle a bez varování, hlava se v tu chvíli rozhodla přidat vlastní komentář ve formě závratě, a než se stačil čehokoli zachytit, ocitl se na kolenou. Dopad byl dutý, nicméně ne bolestivý.

Otevřel oči.

Přímo před jeho obličejem, ve vzdálenosti vylučující jakoukoli mlhavost úsudku, byl mužův penis.

Poprvé ho viděl zblízka. Povadlý, těžký, s tou samozřejmou hmotností, která nepotřebuje pozornost, protože si ji získá bez ohledu na okolnosti.

Ve věcech velikosti neholdoval srovnávání. Žádná velikost pro něj až dosud nikdy nebyla dost velká, aby vždy nepotřeboval víc. Tentokrát udělal výjimku. Zhodnotil, porovnal.

Výsledek byl jednoznačný.

I v povadlém stavu stále dost. V plném, asi i dost na to, aby člověk před průnikem chvíli váhal a pak s pokorou nejprve požádal o pečlivou přípravu.

Což ostatně přesně odpovídalo jeho sotva doznívající osobní zkušenosti.

I když se mu přestala točit hlava a nohy pomalu získávaly zpět na síle, zůstal dál klečet. Díval se. Nevnímal to jako ponížení. Spíš jako jediné místo, kde v logicky uspořádaném vesmíru právě má být.

Zvedl oči.

Muž se na něj shora díval s výrazem člověka, který ví, co nabízí i co žádá, obzvlášť když mu nijak zvlášť nezáleží na tom, kdy přesně se to stane. Ani to Filip nevnímal nijak úkorně, spíš jako výsledek zcela samozřejmé symetrie.

Dokonce si i pokorně žádostivým gestem mlčky vyžádal svolení, jakkoliv se na první pohled jevilo jako zjevně nadbytečné.

Muž přikývl.

„Smíš.“

Řekl to klidně, skoro mimochodem, skutečně jako potvrzení něčeho, co oběma bylo jasné dřív, než to bylo vysloveno. Přestože nešlo přehlédnout, jak ho to tiché, s pokorou žádající gesto uspokojilo. Uspokojilo a vzrušilo.

Filip se k němu přiblížil pomalu, bez spěchu. Nejprve jen ret na kůži. Opatrný, testující, záměrně trochu uctivý dotek. Pak špička jazyka na vrcholku, kde seděla drobná perla čerstvé vlhkosti, jemná a čirá jako rosa, přesto nepřehlédnutelná jako předzvěst bouře. Vsál ji a na okamžik jako drahocennou lahůdku podržel na patře, než ji nechal pomalu zmizet.

Pak ho hladově pohltil celého.

Pracoval systematicky a s plnou pozorností, jakou věnujeme věcem, na nichž nám záleží bez toho, abychom si to přiznali. Nos mu narážel do hustého tmavého ochlupení, kde hltavě nasával těžké pižmo, čpící nefalšovanou samčí hutností, které se mu v nose usazovalo jako podpis.

Muž stál nehnutě. Ruce mu jen volně spočívaly na Filipových ramenou, jako by je tam položil bezděky, bez záměru. Filipovy dlaně mu objímaly boky. Masité, pevné, se zřetelným napětím svalů pod kůží, které se s každým jeho pohybem lehce proměňovalo.

Ústa se mu s každým sevřením vlhkých rtů plnila o kousek víc, mužův úd nabýval nové hmoty s každým zkoumavým pohybem jazyka. Tlačil mu na patro, na hrtan, nedobýval, neútočil, nechal se vpouštět jako vítaný host, který nic, co mu hostitel nabízí, neodmítá. Stejně tak jako však bez ostychu oznamuje, že neodejde dřív, než dostane vše, pro co si přišel.

Ve chvíli, kdy nástroj nabral na konečném objemu i délce, také poklidná idyla skončila. Pevně sevřel Filipovu hlavu do dlaní. Přesně a beze spěchu ho nasměroval ke stěně, přitiskl mu k ní záda a převzal návštěvu do vlastní režie.

Filip se tomu bez odporu podvolil. Dokonce na odpor ani nepomyslel.

Jen lačně pootevřel ústa.

Při prvním nesmlouvavém průniku do hloubky hrdla mu vytryskly slzy. K slzám se vzápětí přidaly sliny, překotně se tvořící, nekontrolovatelné, stékající po krku na hruď, odkud odkapávaly dílem na podlahu, dílem na jeho vlastní klín způsobem, který by za jiných okolností považoval za trapný a nepřijatelný. Tady ne. Tady to bylo prostě součástí toho, co se děje.

Zůstal klečet a přijímal to.

V krátkých přestávkách mezi dobyvačnými, rytmickými údery, mu hlavou probíhala jediná myšlenka, přímočará a neochvějná touha vyhovět, nezklamat. Existovala sama o sobě, bez kontextu, bez vysvětlení, bez důvodu, který by dokázal pojmenovat, a přesto byla zřetelnější než cokoliv, co doposud v životě v té souvislosti cítil.

Prsty zabořil hluboko do masitého zadku, který se s každým prokluzem zatínal a tuhl, zapřel se do něho a držel.

Zavřel oči.

Potlačil nutkání s každým průnikem sevřít hrdlo, soustředil se na dech a uvolnil se. Ne rezignací. Rozhodnutím. Vědomým a přijímajícím.

A v té chvíli se něco změnilo.

Pocit přicházející odněkud z místa, kde se tělo a vůle přestávají poměřovat o to, kdo má navrch. Stejný jako zažil předtím na houpačce. Okamžik, kdy mysl začne tělu osvobozujícím způsobem věřit. A dovolí si odpoutat se. Tentokrát však neodplula kamsi do prázdna. Zamířila přímo k němu, Filip náhle pocítil, jak se spojují, a on se sám na sebe dívá jeho očima a cítí se zároveň svým i jeho tělem.

Nebylo to jako sen. Sny nemají hmotu. Tohle bylo přesně opačně.

Cítil obě těla najednou.

Svá kolena, otlačená o podlahu, palčivě napjatá strnulá stehna, tváře sevřené v drsných dlaních, uši přitisknuté k hlavě. Své prsty zatnuté s kůží na kůži do masitých boků. Teplo deroucí se po hrdle dolů, tlak na zadní straně patra, vzduch v plicích, který šel dovnitř jen v krátkých oddechových mezerách a bylo ho vždy o něco méně než dost. Slanost na jazyku. Slzy na tvářích, sliny stékající mu po hrudi přes břicho na klín.

A zároveň to druhé.

Teplo svých vlastních dlaní na bocích. Vlhkost úst, sevřených, horlivých, přijímajících ho s kombinací pokory a chtivosti, která se nedá předstírat dlouho, určitě ne na tak dlouho a tak dobře.

Jeho hrdlo, vnímané z obou stran zároveň, jako teplé, ochotně se přizpůsobující místo, zvenku hutné, poddajné, plné, a zároveň zevnitř jako tlak, plnost rozléhající se dolů a dál, do oblastí, kde přestávají fungovat slova a zůstávají jen vjemy bez názvů. Neslyšel vlastní zvuky, cítil je. Vibrace v hrdle, tlumené a zároveň hluboké, přenášející se přes palce opřené na spáncích do předloktí jako tikot živých hodin.

Ztratil přehled o tom, čím je. Bylo to dezorientující a podmanivě opojné zároveň.

Byl sám sobě zrcadlem postaveným naproti zrcadlu, nekonečnou galerií pohledů, z nichž každý byl stejně skutečný. Viděl svůj vlastní obličej zdola nahoru, zavřené oči, roztřepané vlasy mezi prsty, odhalenou nahotu výrazu na vyčerpané tváři. Připadal si krásnější, než by si kdy dovolil o sobě myslet. A zároveň v podbřišku cítil to stoupání, hromadění, sbírání, připravující se vybuchnout.

Byl tím, kdo klečel. A byl tím, kdo stál. Byl tím, kdo přijímal. A byl tím, kdo nechával přijímat. Ztrácel se v labyrintu pocitů a ze všech stran útočících vjemů, aniž by ovšem hledal cestu ven.

Vyvrcholení přišlo náhle, téměř bez varování.

Veškerý pohyb v jediném zlomku vteřiny ustal. Zamrzl v půli dopředného dobyvačného pohybu. Dost hluboko na to, aby ani jediná kapka z prudkého výboje neunikla ven, a přece dost mělce, aby mohl vnímat každý detail toho, co se mu na patře a v hrdle usazuje jako vrstva za vrstvou.

Zároveň s tím však cítil i to, jak tryská, jak se sevřená ústa, jež ho obepínají, plní jeho sekretem.

Teprve v té chvíli se spojení začalo rozplývat.

Nebylo to prudké. Spíš jako když se noční obloha plná hvězd pomalu vytrácí s ranním svítáním.

Nakonec však opět zbyl jen jeho vlastní dech, jeho vlastní klín, jeho vlastní rty pevně sevřené kolem něčeho, co bylo skutečné, těžké a přítomné.

Slanost přišla první. Ostrá, jednoznačná, skoro kovová. Pak cosi hlubšího pod ní, hutná, těžká hořkost, která se nevstřebává okamžitě, ale zdržuje se, setrvává, zanechává stopu jako silně kořeněné víno nebo špatné rozhodnutí. A pod tím vším ještě něco dalšího, co nedovedl pojmenovat a co nejspíš ani jméno nepotřebovalo. Prostě jeho přítomnost, kondenzovaná do jediné husté horké vlny, která se mu volně rozlévala po hrdle dolů a vpíjela se do něho stejně jako se inkoust vpíjí do papíru, aby ho navždy poznamenal.

Sevření kolem jeho hlavy zůstávalo nehybně neměnné. Nesílilo ani nepolevovalo, vyčkávalo.

Nevyřčený příkaz pochopil okamžitě. S jeho vykonáním přesto nespěchal.

Nechal proud doznívat, vychutnával si každý záchvěv, každé přerušení, každou novou vlnu, než se přidala k té předchozí. Polkl až dlouho poté, co vše definitivně ustalo. Pak za pevně sevřenými rty vytvořil podtlak a z povadajícího údu trpělivě vysál i poslední kapky, s pečlivostí člověka, který nechce přijít o nic z toho, co mu bylo dáno.

Teprve když nezbylo nic, co si ještě mohl vzít, sevření povolil a vyčerpaně zaklonil hlavu.

Muž od něj poodstoupil. V gestu, které mohlo být pochvalné stejně jako majetnické, ho dlaní lehce poplácal po tváři. Něžně, skoro mazlivě. Víc pohlazení než cokoli majetnického, přestože to bez pochybnosti majetnické bylo. Pak se na špičkách natáhl na polici nad Filipovou hlavou. Když se sklonil a rozevřel před ním dlaň, Filip na ni překvapeně ustrnul pohledem.

To, na co se díval, bylo kovové, precizně zpracované, s tím druhem funkčního minimalismu, který nepotřebuje vysvětlení. Filip přesto chvíli váhal, než mu mozek dodal správné slovo.

Pás cudnosti.

„Nasaď si to.“

Bylo to řečeno věcně, skoro laskavě, s nádechem něčeho, co mohlo být pobavením stejně jako prostým konstatováním.

„Cože?“ Filip se na něj podíval. „To…,“ nedořekl.

„Ale ano,“ přerušil ho. „Jsi můj, sám jsi se mi odevzdal. Vzpomínáš? Úplně a celý.“

„Dobrovolně!“

Filip otevřel ústa.

Chtěl říct:

„Tak jsem to rozhodně nemys….“

Slova nevyšla.

Ne že by mu je někdo vzal. Rty se však ani nepohnuly, cosi uvnitř hlavy je zastavilo dřív, než se stačila zformovat. Jako by tam narazila na zeď, hladkou a nevysvětlitelnou. Zkusil to znovu, jinak, jiná slova, jiný začátek věty.

Nic.

Díval se na muže a v jeho očích četl, že přesně ví, co se děje. Že to viděl už dřív. Možná mnohokrát.

A v té chvíli to Filip pochopil.

Dohoda byla uzavřena a stvrzena. Ne slovy, ale tělem, jeho vlastním tělem, které se k tomu propůjčilo ochotněji, než by mu dovolila jakákoli rozumná část mysli.

Dosud cítil to teplo uvnitř.

Stále se pomalu rozpouštělo, vstřebávalo se do tkáně, do krve, do něčeho hlubšího, než bylo jen tělo. Otiskovalo to do něho svoji pečeť jako nesmytelnou značku. To spojení, které před chvílí zažil, nebylo náhodným vedlejším efektem vyčerpání. Bylo to stvrzení. Důkaz, že za to, co přijal, také něco odevzdal, a nyní mu to už nepatří, alespoň již ne úplně a ne celé.

Nastalo ticho.

Muž ho nechal to zpracovat.

Filip zůstal klečet a díval se na kovový předmět stále ležící na mužově velké drsné dlani. Pohlédl na muže. Pak zase na předmět. Na patře i kdesi hluboko uvnitř cítil, jak se v něm rozpouští to, čím ho ovládl, a on to dál pomalu a ochotně vstřebává, jako teplo, které nikam neuniká, protože ví, že má čas. Celý čas světa.

Nebo přinejmenším tolik času, kolik mu ho bude dopřáno.

Natáhl ruku.

Kov byl studený a překvapivě lehký. Přesně opracovaný, bez ostrých hran, jako věc zhotovená na míru, nikoliv sériově vyrobená. Neměla ani zámek, alespoň ne viditelně. Přesto Filip nepochyboval, že pokud ji přijme, pokud si ji nasadí, nebude již v jeho moci ji otevřít.

Sklonil hlavu ke svému klínu, pod jeho povadlým přirozením se do podlahy vpíjela vlhkost, o jejímž původu nepochyboval. Byla jeho, gejzír vášně, vypuzený téměř jistě ve stejném okamžiku, kdy mu ten druhý, pokud mezi nimi vůbec nějaký rozdíl byl, plnil ústa. Usmál se.

Pak si to nasadil.

Zacvaknutí bylo tiché. Definitivní způsobem, který nevyžadoval žádný komentář.

Muž stál a sledoval ho s výrazem, který nebyl triumfální. Spíš spokojený, jako člověk, který uzavřel obchod za podmínek, jež považoval za spravedlivé a oboustranně výhodné. On dal, co dát měl. Filip dal, co dát mohl. Smlouva platí. Pro obě strany.

„Klíč?“ zeptal se. Hlas měl klidnější, než čekal.

„Existuje,“ řekl muž.

„A kde?“

„Já jsem klíč.“

Filip přikývl. Dál se neptal. Měl pocit, že odpovědi by stejně nebyly takového druhu, jaký by mu k něčemu byl.

Muž ukázal směrem na jeho věci složené u zdi vedle vchodu. Zdálo se, jako by je někdo mezitím pečlivě složil. Batoh byl opřený o zeď, mikina navrch.

Oblékal se pomalu. Neochotně, téměř s odporem, jako by jeho tělo dávalo přednost náhle nalezené svobodě nahoty před pokrytecky vše skrývajícím oděvem. Muž stál opodál a čekal s trpělivostí člověka, jehož čas nezajímá.

Když Filip zapnul poslední knoflík, muž promluvil.

„Na ubytovně máš věci?“

„Jen pár. Sotva na jeden větší batoh, nic víc.“

„Tak si pro ně dojdi.“

Filip se na něj podíval.

„Teď? Hned?“

„Ano,“ přitakal mu muž bez stopy byť i sebedrobnějšího zaváhání. „Od nynějška patříš sem. Budeš žít a pracovat tady. Se mnou. Pro mě.“

Filip chtěl něco říct. Zeptat se na podrobnosti, na podmínky, na to, co přesně znamená žít tady a pracovat tady, co to obnáší, jak to bude vypadat, co se od něho bude čekat. Uvědomil si, že dosud nezná ani jeho jméno.

Slova opět nenašel.

Nebo je možná již ani nehledal.

Přesný rozsah toho, s kým a jakou smlouvu uzavřel, sice stále netušil, ale přestal o tom přemýšlet. Některé věci se nedozvíš otázkou, ale buďto prostě časem, nebo vůbec.

Faust taky v první chvíli nevěděl. Jaký obchod uzavřel, pochopil až později.

A to byl na rozdíl od něho nějaký učenec.

„Ano, šéfe,“ odpověděl nakonec prostě a bez okolků, jako by to byla náhle ta nejpřirozenější věta na světě.

Muž ho přejel pohledem od hlavy k patě, zastavil se na okamžik někde uprostřed, tam, kde kov skrytě a tiše seděl na svém místě, a lehce přikývl.

„Tak je to správně.“

Otočil se a beze slova odešel do přední části obchodu.

Filip zůstal chvíli stát v načervenalém světle prázdné místnosti. Sling se za ním tiše houpal. Kříž stál v rohu mlčenlivě a bez zájmu. Červená kontrolka klidně blikala. Jestli někde za ní je i kamera, rád by se časem podíval, co natočila. Jen tak, ze zvědavosti.

Pak vzal batoh, přehodil ho přes rameno a vyšel za mužem. Když procházel obchodem k hlavním dveřím, jeho nový šéf si právě za pultem zapínal poslední knoflík na černé, nehorázně vypasované košili.

Figurína šedesátkového kožeňáka kamsi zmizela. Možná ji odnesl do skladu, a možná také ne.

„Je otevřeno,“ usmál se na Filipa zpoza pultu.

Filip vykročil na ulici. Dveře se za ním zavřely.

Muž uvnitř zpod pultu vytáhl láhev s koňakem a sklenku. Nalil si. Když láhev vracel zpět, prstem pohladil pod deskou skrytý spínač.

Neonový nápis nad pultem blikl a obchod ozářilo matně rudé světlo.

„Blackbull & Son jsou opět kompletní,“ utrousil do sklenky a spokojeně se napil.

Venku právě začínalo svítat.