U sv. Prokopa II.

Vyjeli. Řídil Pepa. Neuniklo mu, jak se ráno Dana s Alešem políbila.

„Jak se vám spalo? Ty gauče moc široký nebyly.“

„Parádně, mohli jsme se pořádně přitisknout. A pokud chceš vědět, jestli jo, tak ano. Ať má tvá dušička klid.“

„Už jsem zticha. Je to jen nezvyk, víš, ségro?“

„Dobře, já se vás taky neptám, jestli jste si to v noci rozdali. Tady se před sebou stydět nemusíme.“

To už se všichni smáli a nakonec se přidal i Pepa.

„Zatím jsme ujeli pár kilometrů, ještě jsme v Hořepníku. S takovou se do Prčice nedostaneme a do Neumětel vůbec ne. Jedu, nestavím, jen v nejnutnějším případě.“

V Pacově sice zajeli k zámku, který později sloužil i jako klášter. Měli ho ve správě vojáci, což se projevovalo velice nepříznivě na budově a okolí. Kousek se vrátili, aby mohli odbočit na Těchobuz a Mladou Vožici. V Těchobuzi byl také zámek, ale místní jim sdělili, že je tam Dětský domov, statek patřil JZD, to zkrachovalo a teď je tu Státní statek Pelhřimov. Cesta dál vedla kolem louky a podlouhlého rybníka.

„Voda bude teplá, nevykoupeme se?“ ptala se Dana.

„To je nějakej Žabák, samá řasa, rákosí.“

„Jo, ale tady je druhej, větší, zajeď k těm stromům.“

Tohle už byl pěkný kousek vody. K místu, kde zaparkovali, se táhla zátočina a v ní se cákalo asi pět kluků.

„Ségro, budeš tady mít obdivovatele. Doufám, že máš větší plavky než u sena.“

„No co, ať se kluci podívají, máte, kluci, plavky?“

„Já ne, no stačí trencle. Ti kluci jsou taky v trenkách,“ Aleš už stahoval kalhoty.

„Jasně, dlabem na to, ty bys mohla jít na Evu, to by ti puboši vytekli,“ dodal Pepa. „Vyndám deky. Tady je nějaká tabulka. Rybník Daniel Státní rybářství, druhá půlka je ulomená. A pootevři okýnka, Dano.“

Místní kluci měli na vodě veliký nafouklý barevný míč.

„Čau kluci, můžeme si s vámi zahrát?“ volal ze břehu Aleš.

„Čus, jasně, Daniel, jako ten rybník, jenže není můj. I když teď je všechno všech a nikdo nemá nic.“

„My jenom tak blbneme, taková vybíjená jako na suchu, maso, každej proti každýmu, Šeďa,“ to se přidal blonďáček tak něco přes patnáct.

„No moc šedivej nejseš,“ smál se Pepa.

„Von je Šedivej příjmením, jinak Petr. Jenže Petři jsme byli tři. Já jsem taky Petr,“ přidal se další kluk.

Ještě tu byl Honza a Jirka. Teď si teprve kluci všimli Dany v plavkách, jak směřuje k nim.

„Ty vole, ta patří k vám?“ Šeďa zrudnul a šáhl si do rozkroku.

Vody tu bylo tak po pupek.

„Jo, Dana, moje ségra a Alešova holka.“

To už se Dana dala s kluky do hovoru. Bylo vidět, že je to značně vykolejilo. Vzala balon, kluci plavali kolem a ona je postupně vybíjela. Někdo uhnul, někdo se potopil, ale pak už zbyl jen nejmrštnější Šeda.

„My si tady pečeme buřty a jsme tu až do večera. Na druhé straně máme v Blatnici chladit pivo. Je tam ohniště a stará rybářská bouda. Kluci musí po desáté domů, já tam kolikrát spávám. To když se pořádně zkalíme. Jenom buřtů by bylo pro všechny málo,“ ukazoval na druhou stranu rybníka Daniel.

„No na buřty můžeme sjet do obchodu a vzít i pivo.“

Taky kluci hned vyjeli. Když se vraceli, zajeli polní cestou až na opačnou stranu k boudě. Ostatní za nimi připlavali. Bouda měla pod přístřeškem starou polorozpadlou pramici. Uvnitř byla jen skříň bez dveří a na zemi dvě deky, patřící Danielovi. U ohniště lavičky z prken a vrbového proutí. Opékání provázel smích. Pak pivo a kolovala láhev rumu. A znovu voda. To už se dohodli. Zůstanou. Aleš s Danou přespí v autě, aby měli klid. Kluci v boudě, kde bude i Daniel. Ostatní, ač neradi, musí po desáté domů.

„Danek má výhodu, může tu zakalit, už má osmnáct a má jen matku. Já nepřijít, tak pro mě dorazí otec a mydlil by mě až k domovu. Řekl jsem mu, že už mám občanku, jo, ale byl jsem zlitej a půl týdne jsem nemoh sedět na prdeli,“ smutnil Šeda, který se usadil vedle Dany z druhé strany. Aleš se smál a po straně říkal Pepovi, jak je kluk z ní úplně hotovej. Podobně na tom byli ostatní. Ono bude stačit, když přijdou v náladě.

„Já vlezu vždycky oknem,“ vyprávěl druhý Petr. „Když jde otec z hospody, nakoukne, vidí mě ležet a je v pohodě.“

Trochu si zazávodili. Aleš s Danielem byli nejrychlejší. Slunili se na dece, a kdo měl chuť, šel do vody. Pivo z potoka bylo docela chladné a občasný hlt rumu přinášel veselí. Večer vyndali zásoby z hájovny i lahvinku kokosového kalvádosu. Čtveřice kluků se loučila a vypravila k domovu. Aleš s Danou je kus šli doprovodit. Milda s Pepou si všimli, že Daniel se nijak na Danu nelepil. Spíš oba pocítili ve vodě pár doteků, které náhodně nevypadaly. Když si šli odskočit trochu to probrali.

„Mám pocit, že je jako my, ale neví si s tím rady. Co myslíš?“

„Taky to tak vidím, Pepo. Co mu trochu pomoct?“

„Nebyl bych proti. Jen že budeme skoro jako naši bývalí.“

„To nebudeme, když o tom oba víme, zkusit trochu i víc. Měl jsi už tak někoho? Dva?“

„Ne. Možná se nám to jenom zdá. Když tak jdeme do toho?“

„Určitě. Možná za střízliva bysme tak nemluvili.“

Když se vraceli, seděl Daniel u ohně. Vedle něj láhev kalvádosu.

„Kluci,“ volala Dana. „Jdeme si s Alešem zaplavat, nejdete taky? My pak zalehneme. Tak dobrou.“

„Trochu se usměj, seš bez šmrncu. Dáme loka.“

„Kokosy, palmy, beach boys, kávový mulatky, co?“

„Snění, jo to by mně šlo. Jenom je trochu jiný. Dost jiný. Jsem prostě šáhlej. Mám všechno jinak než druzí. Kámoši zase až tak mladší nejsou. Ale mají o životě jiný představy. Udělat školu nebo řemeslo, najít si holku, postavit domek, nadělat kopu děcek. Tak to má každej.“

„Každej né. My s Mildou taky nemáme holky a těžko budeme stavět domek. Pro koho?“

Daniel se podíval Pepovi do očí.

„Tomu mám rozumět jak?“

„Prostě jsme taky jiní než většina a nemáme s tím problém. Musíš si taky najít někoho jako ty. Tady asi u vás těžko. Někdy přijde náhoda, ale spíš musíš hledat.“

„Nevím, jestli mluvíme o stejné věci? No co, když, tak dostanu po hubě. Asi jsem teplej.“

„Asi?“

„Jo. Cítím to tak. Jen jsem se neodhodlal o tom přesvědčit. To bych tady pak musel chodit kanálama.“

„Teď by ses přesvědčit chtěl?“ zeptal se Milda.

„Vy, vy dva jste…“

„Trochu se ještě namočíme. Chce to trošku vystřízlivět, jdeme do vody.“

Daniel seděl, ale pak se zvedl a odběhl s nimi kousek k vodě. Shodili trenky. Chvíli měsíční světlo vykreslilo jejich těla, než se ponořili do stříbrných vln. Cítil ve vodě zvláštní uvolnění. Zaplavali si na opačný konec a zpět. U břehu ještě zůstali stát ve vodě. Byla jim po pás. Kluci ho vzali za ruce a každý si jednu přiložil do slabin. Cítil v rukou nabíhající penisy. Zatímco jejich prsty si hrály s jeho. Vzlykl, znovu a znovu.

„Jdeme na deky,“ řekl Pepa.

Jen nazí proběhli do boudy. Daniel zapálil dvě svíčky. Lehl si a z každé strany ho hladily ruce kluků. Zavřel oči. Na svých ucítil rty. Nemohl uhodnout, čí jsou, ale oči neotevřel. Jako by se bál, že je to sen, co se rozplyne. Druhé rty obemkly jeho penis. Celé jeho tělo se napjalo. Zřejmě se kluci vyměnili. V ústech cítil jazyk a dole jemný stisk zubů. Oba zrychlili. Rukama křečovitě svíral deku. Pak se jeho tělo napnulo, prohnulo a s přidušeným výkřikem pocítil co ještě nikdy. Místo úst ucítil dole ruku. Ústa se přesunula k druhým. I k jeho ukáplo trochu vlastního semene. Dva jazyky ho hned slíbaly. Úplně zůstal jako ochromený. Jenom těžce oddychoval.

„Jseš v pohodě?“ Mildův hlas zněl jako z dálky.

„Jo, jsem v nebi. Bylo to krásný.“

„Jak to chceš dál?“ ptal se Pepa.

„Dál?“

„No chceš být dole, nebo počkáme?“

„Opačně bych ani nezvládnul.“

Cítil, jak ho podložili srolovanou dekou. Pak něco chladivého mezi půlkami. Prst, co se snažil proniknout. Milda si k němu klekl a vyzvedl jeho nohy. U hlavy si klekl Pepa a víc se sklonil. Tlak dole byl trochu nepříjemný, ale pronikající penis zároveň vzrušoval. Nad ústy cítil Pepův. Jen je otevřít. Přestal se zcela ovládat a jeho tělo se odevzdalo oběma milencům. Ti se ještě nad ním stačili líbat. Zůstali pak ležet zcela zhroucení.

„Dáme lok kalvádosu, kluci,“ zvedl se Pepa.

Před ránem se vzbudili a kluci si vyměnili role.

„Asi bych vás nedokázal rozlišit. Jenom Milda má trochu jinou chuť. Bože, kam se hrabou všechny moje vyčtený pocity? Naživo je všechno jinak.“

U ohně už seděla Dana a míchala v kotlíku vejce.

„Je tam dvanáct vajec. Víc nebylo. Ale i špek a salám. Máme skleničku feferonek a pivo. To jde, ne?“

„Kde máš Aleše?“

„Srovnává se ve vodě, spaní v autě nic moc. Měli jsme si raději lehnout venku.“

Ten se zrovna vracel a natahoval si trenky na mokré tělo. Jenom se otřepal.

„Jseš jako naše Fifina, ta se taky oklepává, když vyleze z vody,“ smál se Pepa. Všiml si, jak si Daniel obhlížel nahého Aleše. Jo, je to pěkný kousek.

„Po snídani vyrážíme. Stovku kilometrů do Prčice jedeme tři dni a to jsme ve dvou třetinách cesty. S takovou do Neumětel nedorazíme do konce prázdnin,“ uculoval se Pepa.

„Kluci, jsem trochu v šoku. Nevím jak poděkovat. Až budu v říjnu v Praze, tak se určitě sejdeme, třeba jen na kus řeči.“

„Co myslíš, Pepo, klidně si tu řeč s tebou zopákneme.“

„Jistě, byl to bonbónek, jakej se jen tak nepodaří.“

„Mám tu za boudou kolo. Tak sjedu za mámou. Hezkou cestu všem a pozdravujte ode mě Šemíka.“

„Už jseš, Alešku, srovnanej. Nechceš jet? Já bych trochu zdřímnul.“

Kousek jel Daniel za nimi. Jak se vyhoupli na cestu, ještě si zamávali. Pepa s Mildou se o sebe opřeli a usnuli.

„Chlapečci to asi přehnali. Ale všichni byli šťastní,“ smála se Dana. „Ježíš, co je to tady za šílený serpentýny. Jsou i na mapě, to už budeme v Mladé Vožici.“

Zastavili u novinového stánku s trafikou. Tam je vždycky dobrý zdroj informací o městě. Na kopci nad městem je kaple Nanebevzetí Panny Marie, postavená na místě bývalého hradu, co zničili husité. Vede k ní křížová cesta s kapličkami. Na náměstí je sice zámek, ale je v něm závod Koh-i-Noor. A taky kostel sv. Martina se samostatnou věží zvonice. Ale mohou se zajet podívat asi dva kilometry na zříceninu hradu Šelmberku.

„Je to kousek, sjedeme tam.“

V cukrárně si dali zmrzlinu a špičky.

Hrad byl zříceninou už od dob třicetileté války. Jen v počátku devatenáctého století byla věž, bergfrit upravena na rozhlednu. Ta byla ovšem zamčená. Prošli se zbytky zdí z hradního paláce. Pak už jen zbývalo, kudy pojedou. Buď na Miličín, nebo Mitrovice.

„Miličín vypadá jako městečko, určitě tam bude hospoda. Docela mám hlad,“ sděloval Aleš.

Hospoda tam sice byla, ale výběr jídel malý. Z teplých jen guláš, lečo z konzervy, párky a klobása. Zato měli výbornou česnečku a guláš s rohlíky docela šel. Jen se místní šenkýřka divila, že si nedali pivo, ale kávu. Ještě se poptali na cestu. Na druhou stranu účtenky jim namalovali zkratku. Kolem kamenného pamětního kříže do Horního Borku, podél ješetického Pilního rybníku vlevo, zase vlevo mezi poli do Vísky a Starých Mitrovic. Pak jsou už jen Přestavlky a Prčice. Přes náměstí, po mostě a budou na náměstí v Sedleci, jak se tady říká v Selci, kde je hotel.

Jel Pepa.

„Kříž jsme minuli, vlevo byla cedule Horní Borek a teď jedeme kolem rybníku, nevyčvácháme se?“

„Ne, Pepčo, ještě jsme cítit Danielem, už se těším na sprchu. V kanystříku bylo vody jen trochu.“

Milda vyprskl smíchy.

„To není k smíchu, ženy mají trochu jiné potřeby s hygienou.“

„Ségro, Milda nemyslel rybník Daniel,“ smál se taky Pepa.

„Bóže, vy jste čuňata. Tenhle rybník je označený jako Pilní. Tak tady asi byla pila.“

„Myslím, že jsme měli odbočit vlevo,“ ukazoval Aleš.

„Do prdele, jo. Už to vidím. V lese si odskočíme. Tady je kopeček s lesem.“

To už Pepa sjížděl na cestu loukou.

„Dámy vlevo, páni vpravo.“

Za chvilku křičela Dana.

„Kluci, pojďte sem.“

„Co se děje?“ staral se Aleš.

„Je tu moře bedel, uděláme si řízky.“

„A na čem, pánev nemáme, strouhanku mouku ani vajíčka. Ty se už sežraly.“

„No v tom hotelu. Já to zařídím s kuchařem. Jíte bedly?“

Všichni kývali na souhlas. V kufru předělali pár věcí z loupkového platonku. Byl plný. Pak mezi poli, Vískou, Starými Mitrovicemi.

„Tady jsou další rybníky, teď budou Přestavlky, vlevo zámek Nové Mitrovice. Zkusíme?“

Zaparkovali u brány ve vysoké kamenné zdi. Zrovna odtud vycházela starší paní. Mají smůlu, není tam přístup veřejnosti. Je zde umístěný dětský domov a škola. Ale nechala je zámeček s vysokými okny a třemi malými věžičkami vyfotografovat. Pak už projeli kolem kostela na náměstí v Prčici. Místní děda na lavičce jim ukazoval, kde stávala tvrz Vítka z Prčice, spojená lávkou s kostelem. Kolem dalšího nepřístupného zámku dojeli přes most na náměstí v Selci.

Zaparkovali před hotelem naproti kostelu sv. Jeronýma. Aleš s Danou šli domluvit pokoje a potkali se dole v restauraci.

„Dana už zpracovala kuchaře. Je to červenající se mladíček a udělá nám bedly,“ hlásil klukům Aleš.

Kuchtík se také objevil.

„Droboučký, miloučký kocourek,“ hodnotil ho Pepa.

„Není to spíš učiliště?“ mínil Milda. „Číšník vypadá jak u rybníka Šeda.“

Docela se trefil. Blonďaté dlouhé vlasy měl vzadu sepnuté sponou, nad čelem zlatavou patku, která mu přepadávala do čela. Široký úsměv potichu hodnotil Pepa směrem k Mildovi.

„Bože, tomu bysme tam vlezli oba. Ten musí kouřit jak bůh.“

Číšník, zároveň i vrchní je odvedl vedle do malého sálku s trofejemi.

„Nějakej šťoura by mohl mít připomínky, že bedly nemáme na lístku. Je tady pár hostů z Prahy.“

Tam jim jídlo přinesl kuchař. Mísu bramborového salátu a druhou nasmažených bedel. Pár menších uzavřených bylo s nádivkou. Úžasná lahůdka. Po večeři se šli vysprchovat. Dvě sprchy i s vanami na chodbě. Pokoje jako všude ve starších hotelích. Sešli se zase dole u zmrzliny, dortíku a kávy. Restaurace zavírala ve všední den večer v deset. Zůstali v salonku, přišel si přisednout kuchař a po půl hodince i vrchní. U přípitku došlo k humorné situaci. Kuchař se jmenoval Prokop, Dana hned vysvětlovala, že jsou od Prokopovy kapličky. Číšník byl teprve nezvyklého jména, Zlatan. Prý když se narodil, měl na hlavičce zlaté vlásky. Aby prý mu zůstaly, dostal takové jméno. Proky a Zlato. A viselo ve vzduchu, že chlapci jsou víc jak spolupracovníci.

„Byli jsme spolu na vojně. První den v kuchyni mě mazáci poslali zapálit plyn pod dvěma kotli. V jednom bylo připraveno na polívku, a když jsem zvedl poklici druhého, byl tam svázaný do kozelce Proky. Já se leknutím a hrůzou málem pochcal. Starší kuchaři se váleli smíchy. ‚Toho nechceš na vývar?‘ Já ho rozvázal a oni, že když jsem ho osvobodil, musí mi sloužit. Byl takový tintítko, za hrnci nebyl ani vidět. Nechápal jsem, jak ho mohli vzít na vojnu. Dál to už docela šlo. Šéf byl starej nadpraporčík, co přišel se Svobodovou armádou. Mně vždycky ráno říkal: ‚Zlato, vletíme na to.‘ A Prokymu Mrně. Ale byl to tam nejférovější chlap. Se spoustou vyznamenání z války. Co dohlížel, aby se pořádně vařilo a nekradlo. Vařit uměl líp jak kuchaři z nejlepších hotelů. A hlavně nás naučil, co dělat, když se něco u jídla posere. Přesluhoval, končil s námi a pořád si píšeme.“

Proky přinesl magneťák a tři dvojičky si užívaly i tance. Při tom se trochu prostřídali a zažili spoustu legrace. Gott, Matuška, Neckář, Novák, Kubišová, Vondráčková, Simonová se svými hity, ale i samozřejmě Beatles, Beach Boys, Shadows, Bob Dylan, Petula Clark, Nina Simone. Najednou bylo půl třetí. Šlo se spát.

„No nebylo to krásný? Prokyho bych se bál zmáčknout, a jestli má Zlatan pořádný péro, tak ho musí mít ten klouček až v žaludku.“

„To se ti, Pepo, zdá, jsou na sebe zvyklí.“

Snídali skoro o desáté. Dali si párky a slané rohlíky. Zlatan s Prokopem měli volno, jen se přišli rozloučit. Určitě se někdy zastaví, slibovali si. Vyrazili uličkou za kostelem do Sedlčan. Tady si dali na náměstí, co se prudce svažuje, oběd.

„Dobře, Pepo, zabrzdi, ať nám autíčko neujede,“ smála se Dana. Dali si česnečku a smažená játra s bramborovou kaší. Všichni limonádu a kávu se šlehačkou.

„Snad se někde zase nezasekneme a večer budeme v Neumětelích.“

„Ne v Neumětelech?“

„Prostě u Šemíka.“

„Měli jsme si zjistit, jestli je tam nějaké ubytování.“

„Všude kolem jsou jen vesničky. Až v Hořovicích, to je šest kiláků.“

„Nebo v kasárnách v Jincích,“ dodal Aleš.

„Tam zatím nespěcháme. Je tady samej rybník.“

„Taky Sedlčany patřily jeden čas slavnému zakladateli rybníků, Jakubovi Krčínovi z Jelčan a Sedlčan. To jsem si načetla a nechcete se u nějakého zastavit?“

„Čtu Dublovice a směr rybník Kvasetín, ale to je mimo směr.“

„Pojedeme za chvíli přes Vestecký most.“

„Ten je už z šestatřicátého roku a měl sloužit dálnici. Taky železobetonový, na nosnících a pilířích,“ doplnil Aleš.

„Tam zasahuje jedna z kaskádových přehrad, né?“

„Jo, Slapy a kousek od mostu jsou pak skály, kde jsou lezecký stěny pro horolezce,“ přidal Milda.

„Můžeme se chvilku zastavit a prohlídnout okolí u toho mostu.“

„Za mostem měla hospoda kiosek s klobásama.“

Taky tam byl a kolem plno lidí z návštěvníků koupání na přehradě. Klobásky vypadaly hezky opečené, chleba a hořčice. Kluci dali po dvou, Dana jednu a jednu sladkou briožku.

„Já četl pirožka a ono je to francouzské.“

„Tak ta viděla Francii jen letecky, jaký to je?“

„Ochutnej,“ nabízela Dana Alešovi.

„Přeslazená, mokrá vánočka. Jen jinej tvar a bacha na vosu. Krouží tady kolem.“

„Aleši, já jsem nějakej plnej, nechceš zbytek dojet?“

„Ale jo, sedněte si dozadu, Dana mě bude navádět.“

„Jednoduchý, zkratkou vpravo na Višňovou, Obořiště a jsme před Dobříší.“

„Tam je sice krásný zámek, ale má ho Svaz československých spisovatelů. V parku bys mohl potkat Říhu nebo Drdu.“

„To, Aleši, nemusím, jeden psal, jak se stát komunistou, a Rudé prdy Jana Drdy není nic pro mě.“

Odbočili zrovna z kousku hlavní na Dobříš, když mával stopař. Spínal ruce a vypadal zarmouceně.

„Když si představím sebe, tak bych ho vzal, co vy?“

„Jede určitě tady dvě stě metrů a je shnilej, ale tak my se na kousek smáčkneme.“

Kluk vypadal tak podobného věku, měl kraťasy, tričko s nápisem The Mamas and Papas a rozzářil se úsměvem.

„Tak sedej, smáčkneme se ten kousek.“

„No já jedu až do Radouše, to je za Hostomicema.“

„Není problém, my do Neumětel,“ usmála se Dana.

„Je, když já nejsem sám.“

„Nikoho tady nevidím?“ nahlédl Aleš.

Chlapec ukázal za sebe, kde u sloupku zdi byla nějaká složená zelená tabule, nebo co. Dosti velká a převázaná provazem.

„To je stůl na pinec. Nikdo mě nechce vzít. Buď jede jen do Dobříše, a nebo nemá zahrádku.“

„Tady snad nějakou vidíš?“

„Počkej, mám tady popruhy a držadla z molitanu, nebo jak se to jmenuje. Dělají to v Gumotexu.“

Pepa se soukal ven. Aleš mu otevřel haupnu.

„Je to až někde na dně.“

Ale to už vyndával tři podlouhlé kvádříky molitanu v kožence. Přitáhly se k liště střechy a ještě popruh pro sichr do okénka.

„Nic se nestane autu, ani stolu. To neurve ani orkán, jedeme.“

„Jsem Pavel,“ podával si už uvnitř ruce stopař. „Jsem vůl, já si neuvědomil, že to bude tak velký. Dojeli nám bratranci z Prahy a ti jsou do pince blbí. Bude od nich pokoj. Stačí mí bráškové. Nestavíme na panáka? Zvu vás.“

„Snad jo, co na to ségra?“

„Dala bych si kávu a nějaký zákusek.“

„Bože, teď jsi sežrala briošku. My dáme vodku. Je v těch Neumětelích hotel?“

„Tam není nic, tam chcípnul pes i Šemík.“

„A v Hostomicích?“

„Hřbitov, kilometrový náměstí, stadion a kolem samý pole. Pivovar tam zavřeli za války. Vy tam k nikomu nejedete?“

V rychlosti mu povykládali o jejich cestě.

„Tak to chce pojíst tady na Pražské. Pokud jste skromní a nevadí vám, že tam nejsou okna, tak stavíme takovej domek, pro čtyři by tam bylo místo. Bratranci spí v domě, bráchové taky a večer můžeme posedět. Šemík vám neuteče.“

Domluveno. Zastavili u hospody, kde si dali všichni guláš a rohlíky. Pivo a dvě rundy vodek. Dokoupili rohlíky, chleba, turistický salám.

„Co jsem říkal, vpravo fotbalový hřiště, náměstí s kostelem, hřbitov a jsme za Hostomicemi, dva kilásky a jsme doma.“

Ještě projeli od hlavní zase doprava. Ulička končila lesíkem.

„Za polem s jetelem a pšenicí vedle, ty domy, to jsou Neumětely.“

Přijeli k velkému podlouhlému stavení s čerstvě dostavěným patrem. Zajeli do dvora.

„Tady je nějaká škola nebo internát?“ podivovala se shluku kluků Dana.

„Ne, já vám je představím. Sestupně po mně. Petr, Jan, Jiří sedmnáct až patnáct bráchové. Adam, Bedřich, Jarda, Zdeněk, od patnácti do jedenácti, bratranci. Kluci, složit stůl, bacha na auto, na lak, na okna, pak na schody a složit nahoře podle vodováhy. Co oheň?“

„Jsem v šoku, mít na povel sedm kluků, to tě obdivuju a vidím, že poslouchají.“

„Musí, jinak by to nešlo. Jejich a naši rodiče si jeli na čtrnáct dnů od nás odpočinout.“

„To se ti ani nezdálo, Dani. Víš, že je nás jedenáct. Jako ve fotbale.“

„Teď se bojím ukázat vám nocleh, ale můžeme to prohodit s kluky.“

Prošli dvorem a na kraji mezi stromy sadu byla dřevěná stavba, co měla místo oken igelit a dveře jen z prken. Ale uvnitř byl stůl, různé židle a na zemi matrace a deky.

„To byla bouda pro stavbu, ale připadala nám jinak pěkná, tak z ní bude zahradní domek. Měli tady spát bratranci, ale na poslední chvíli se jim udělal pokoj nahoře, kde mají televizi. Tak doufám, že to snad půjde. Vedle u ohniště posedíme, popijeme, co? Koupelna je dole, ukážu.“

„Lepší jak hotel, paráda. I kdyby pršelo, ale nevypadá. Moc dík, že kluci? Akorát zase jsme do Neumětel nedojeli.“

„Můžeme tam dojít pěšky.“

„Ani nápad, radši zapal oheň a posedíme. Pití je,“ chystal se k ohništi Pepa s Mildou.

„Zavolám Zdeňka, těšil se na zapálení. Zdeni!“ zvýšil Pavel hlas.

Ten taky přiběhl.

„Pojď mi pomoct, prosím,“ zkroušeně se díval na Danu.

„Jasně, máte krásně složenou hraničku.“

„To jsem vyčet z Rodokapsů a máme pytel buřtů.“

Postupně přicházeli ostatní. To už měl Zdeněk místo vedle Dany, na druhé straně Aleš a pak ostatní různě podle řeči. Pavlův bratr Jiří a bratranec Adam přinesli kytary.

Jirka se otočil na hosty.

„Hrajete někdo na něco? Nejsme moc sehraní, spíš vůbec. Tak až po jídle a až se něco vypije.“

„S pitím, kluci, pomalu.“

„I máma mně nechá cucnout griotky, necháš mě taky, Danuško?“

Ta se jenom smála. Dva chlapi jí teď opékali špekáčky. Nosili na tácku hořčici, kvašáky a feferonky. Po čtvrt na deset zapadlo slunce a kluci začali hrát. Oba i docela hezky zpívali, a když se místy přidala Dana, posluchači nadšeně tleskali.

„Tady to naštěstí nikomu nevadí. Ptali jsme se po okolí, ale spíš jsme lidi vylákali taky ven poslouchat. Mezi pár domy a stromy se to hodně ztlumuje. Předevčírem jsme to zkoušeli. I přes den je nás plno. Moc z toho radost nemám, pořád všechny hlídat a okřikovat, ale docela mě berou. Jsme tak zvyklí od dětských let. Taky to jednou skončí a brzo.“

Pavel seděl s Mildou a Pepou a hlídal ostatní s pitím. Úměrně létům. Zdeněk ucucával kokosový kalvádos od Dany a statečně vydržel až do jedné hodiny. Už i Dana s Alešem zalehli a nakonec šli spát všichni. To už svítalo, před pátou.

„Dano, pomůžeš nám, my jsme si vytáhli s Honzou dnes vaření. Jenom dohlídnout jo. Jsme v kuchyni.“

Zdeňkova prosba teprve všechny probudila. Bylo po jedenácté.

„No chlapci, spalo se tady krásně, ale bude poledne.“

„Oběd snad stačí až někdy ve dvě nebo ve tři. A vůbec, na čem jsme se dohodli?“

„Že do Neumětel zajdeme pěšky, je to kolem potoka naproti.“

Když se Milda protahoval před jejich noclehárnou, zastavil se Pavel:

„Můžu tě na chvilku poprosit, jen bych rád něco…, můžeme, kde je klid?“

Vyšli dál do sadu. Až kde končily stromy a pole se ještě vlnilo zlatou pšenicí.

„Nevím, jak na to. Já si pak už po půlnoci všiml, že s Pepou asi nejste jenom kamarádi. Mně to samozřejmě nevadí. Jenom bych potřeboval radu.“

„Asi jsme nedávali pozor, promiň.“

„Ne, říkal jsem, že mi to nevadí, jen bratr Petr je asi taky…, přišel za mnou, co má dělat. Už jsem si zjišťoval, nad osmnáct to není trestný. Má sedmnáct, nikam se nežene, spíš se bojí co ostatní, jak ho přijmou. Když ho pošlu za tebou?“

„Jistě můžeš, no nějak to dopadne.“

Petr ani mladší nevypadal. Byli si podobní i s bratranci. Všichni měli nad čelem vystávající čupřinu tmavě hnědých vlasů. Kluci pohodáři, co drží spolu. Pokud nebudou mít dostatek tolerance k bráškovi, bude to mít těžké.

„Ahoj, spalo se vám tam dobře?“

Nemít jiné tričko, tentokrát s Beatles, myslel by, že se Pavel vrátil. Bylo vidět, že se stydí o tom začít. Tak mu vyprávěl o sobě, jak poznal Pepu.

„Za měsíc mám osmnáctiny a chtěl bych si pozvat kamaráda. Už spolu chodíme rok. Určitě by to na nás poznali, ale říct to teď, to teprve nemám odvahu. Občas se říkají nějaké vtipy o teplých, všichni se smějí, ale tohle nevím, jak by vzali.

„Pavel to vzal dobře, myslím, bratry znáš a bratranci to snad taky nijak nepopudí. Uvidíš večer, domlouvali jsme se s Pavlem ještě na nějaký den, večer debatu načneme o nás a budeš vidět, jak se všechno vyvine. My můžeme odjet v nejhorším. Ale jestli jim nebudeme vadit my, tak ani pak ty.“

„A Pepa?“

„Ten s tím určitě problém mít nebude. Nech to na nás. Ten tvůj kamarád je odkud?“

„Je taky Pavel, ze školy, z Dobříše. Nějak od začátku nás brali jako Petra a Pavla. Jako, že patříme k sobě a nám to nevadilo, spíš naopak. Pomalu z toho rostlo něco víc.“

„Určitě všechno dopadne dobře.“

„Klucííí! Uvařili jsme oběd, skvělej, Danuška je zlato. Nemohli byste nám ji tady nechat?“ volal je Zdeněk.

V kuchyni seděl Aleš s Honzou a dochucovali velikou smaltovanou mísu okurkového salátu. Dana prohrabovala brambory v troubě. Mísa s polévkou už stála na dlouhém stole na zápraží.

„Krémová ze žampionů z louky, pak máme boží filé a americké brambůrky,“ rozplýval se Zdeněk.

„Když si tady tak sedáme, připomíná mi to pasťák. Samí mlaďoši.“

Pepa se dospal a sršel humorem.

„Jo, to míváme na hájovně často. Ta dobrá chuť, to jsou žloutky ve smetaně a žamprdů je tam požehnaně. Tyhle luční mají úplně jinou chuť jak lesní.“

„Brambory jsou nové, malé na půl, my jsme jen česnekovali a solili, tady je paprika, kmín, cukr a solené až na konec,“ nadšeně vyprávěl Zdeněk.

Filé bylo po mlynářsku obalené v mouce s paprikou a v konci smažení posypáno strouhaným sýrem a trochu smetany s pepřem.

„Akorát jsme zlikvidovali všechnu smetanu.“

„Můžete si dát do kávy rum,“ rozumoval Zdeněk, „nebo do melty vaječňák“.

Pro Mildu to bylo něco nepoznaného. Doma jedl většinou sám, venku s Martinem. Ten se mu najednou vynořil, ale hned zmizel při pohledu na zbývajících jedenáct hladovců. Po všem se jenom zaprášilo. Naštěstí další várka brambor se vytáhla z trouby. S okurkovým salátem neměly chybu.

„Odpočinek, bando, Honzo, udělejte kávu a, Dano, pojď si sednout, tys neměla službu.“

„Závodka hadra, taky ráda jím a co Šemík?“

„Myslím, jak si odpočineme, a můžeme u něj, tedy v hospodě toho jména dát večeři. Nejspíš guláš.“

Výprava do Neumětel se neobešla bez legrácek. Šlo se kolem potoka Chumava, který se vlévá do říčky Litavky. Celé koryto až do Neumětel k Velkému rybníku a Tvrzišti se šlo, kde se dalo, potokem. Někde byl široký necelý metr, jinde rozlitý po kamenech na dobrých šest osm metrů. V takových místech se dalo krásně brouzdat a blbnout ve vodě.

„Tady stávala asi sto let okolo třináctého století tvrz. Rozhodně ne Horymírova. Pověst ho řadí někde k roku osm set čtyřicet šest. Původně byla na ostrově v rybníku, teď je to poloostrov. Těch tvrzí tady bylo víc, ale nic se nedochovalo.“

„Petra místní historie docela zajímá, tak snad se na ní dostane, ale dnes není nic jisté. Můžeme se omočit v rybníce.“

Koupáním se zabrala další hodinka. Přidali se hlavně k místním dětem a pár mladým. Maminky a asi tři větší kluci. Prošli pak kolem kostela sv. Petra a Pavla.

„Náš kostel nemá věž, a proto je tady dřevěná zvonice. Všechno v dost špatném stavu, ještě kousek a jsme u Šemíka.“

Památníček hrob stál kousek od kostelní zdi.

„Veliký kámen byl původně na pohanském pohřebišti. Je tady takových víc. Nad ním je z pískovce stříška a sloupy, co nechal postavit kníže Schwarzenberg. V roce osmnáct set osmdesát sedm. A je tady nápis: V Neumětelích se věřilo a věří, že zde Šemík, věrný kůň rytíře Horymíra, zakopán leží.“

Dana, Petr a Adam si udělali spoustu fotek hrobu i jeho návštěvníků. Byl všední den a dalších obdivovatelů tady bylo málo. Víc jich bylo v hospodě. Dali si koňský Šemíkův guláš. Skutečně konina, docela ostrý, nahoře s prstýnky syrové cibule. Zahuštěný strouhaným chlebem, jak říkala Dana. Byla tam i majoránka, ta se v jídle nezapře. Po guláši pivo a návrat cestou, v potoce by si tak zlámali nohy. Ale níž prý už sjíždějí i vodáci.

Pokračování bylo u ohně, kde si kluci opékali různé zbytky. Dopoledne sjedou na Dobříš nakoupit. Trochu se povídalo a Milda s Pepou se pokoušeli debatu nějak dovést k obávanému tématu. Zabrousilo se do antiky, nic, muzika, nic. Konstatování, že někdo měl rád i víc jak ženy, nikdo dál nerozvíjel. Až u baletu se chytil Adam.

„Myslím, že u kluků z baletu je to taky tím, mít na sobě pořád nalepenou holku, to tě omrzí. Nebo gynekolog. Dano, promiň, jseš tady jediná opačná bytost.“

„No co, prostě někteří kluci se tak narodí a mají to v životě těžký. Moc daleko chodit nemusíme, že kluci?“

Obrátila se na Mildu s Pepou.

„Jako vážně? To bych nikdy neřekl a já proti tomu nic nemám,“ napolo se usmíval Honza.

„Já chodím do tržnice na jablíčka k panu Kláskovi. On se jmenuje jinak, ale byl mlynář a má špatný nohy. A chodí k němu jeden pán, co byl někde na úřadě, a prý jsou teplý, říká se. Ale jsou moc fajn a vždycky mi nechá korunu na kino nebo i víc, abych šel třeba do muzea a tak.“

Nějak při tom zapomněli na Zdeňka.

„Tak to ti taky musíme přispět na kino, viď, Mildo.“

„Jestli nedostanu po hubě, tak bych se vsadil, že Petr je taky…,“ to byl Adam.

„A někomu tady to vadí?“ zeptal se Pavel a rozhlížel se. Někdo vrtěl hlavou, někdo říkal ne.

„Jsem rád. Jsme taková doblblá rodina, co moc drží při sobě, a doufám, že budeme držet ještě víc. Petr měl strach a já taky.“

„Já jenom, ten černovlásek, co jsem vás viděl v dobříšském parku, je tvůj kluk?“ to byl zase Adam.

Petr si povzdechl:

„My jsme tě neviděli. Jo, je to Pavel, spolužák, možná i dál.“

„A proč není tady?“ ptal se s úsměvem Jirka.

„My ti ho neukousneme a nemá pár sester?“

„Ty vole, to mi spad kámen ze srdce. Větší jak ten Šemíkův. Dáme si po kalíšku.“

„Bude mít volno? Tak ho zítra přivezeme.“

„Pojedeš s Pepou a nakoupíte.“

Nakupovat pro dvanáct, možná třináct lidí není žádná legrace. Nejhůř to bylo s masem. Bůčku třeba metrák, ale dvě kila kýty?

„Ježíššmarjá, padesát párků, to je jako pro pionýrský tábor, ani ti tolik neberou.“

„Přece sem nebudeme jezdit každý den.“

„Pět kilo pomlet, to se mi zasekne kutr.“

Taky to byla největší položka. Brambory a zelenina je vlastní. Pivo v basách i limonáda. Pepa vysadil Pavla u jeho kamaráda a jel ještě něco nakoupit. Když přijel, stáli kluci venku. Pěknej kousek, ten se bude líbit určitě všem.

„Pavel, ahoj. Ty seš vážně taky?“

„Pepa. Jo, hodně taky a neboj se to mezi námi pojmenovat.“

„Ne že bych měl strach, ale budu si tam připadat jako na pranýři.“

„Nemáš důvod.“

„Jo, nanukáče nakoupíme až v Hostomicích, aby to horko přežily.“

Pavla všichni přivítali bez nějakých otázek jako kamaráda, co znají léta. Pravda je, že jim jeho jmenovec promlouval do duše.

„Vezete, chlapci, i vajíčka?“

„Máme slepice,“ ukazoval Petr.

„Tak holky neplní kontingent, dnes jich padne přes třicet.“

Vařil Jirka s Beďou, přidala se Dana a Zdeněk nemohl chybět.

„Budou knedlíky a koprovka a vajíčka. Kolik sežereme knedlí?“

„Snad šest sedm.“

Udělalo se osm, nezbylo nic a Pepa s Pavlem a Alešem dolízali zbytek koprovky s rohlíkem. Odpoledne starší odnášeli soušky složené v sadu do dvora k cirkulárce. Zítra bude Pavel s Pepou řezat a ostatní sklízet.

„Pomůžu řezat, ať se vystřídáme. Ostatní k tomu nebudeme pouštět a budeme pomýšlet na návrat, děcka. Dřevo máme i doma a Milda by tam taky mohl něco doplnit. Aleši, ty jak?“

„Jede s námi.“

„Tak to je jako na vážno? Úplně na vážno?“

„Úplně, bráško, a tebe se ani neptám.“

„Jistě, copak jsi nějaká estébačka?“

„Jo a v notýsku jsem ti odškrtla splněno.“

„To jako co?“

„S Mildou jste byli na umřítí a vidím, Bezinka a sv. Prokop vás vyléčili.“

„Zato tys po nikom nešílela a najednou je to vážný?“

„Zatím ještě družičky nesháníme. A dnes je ani nepotřebujeme. Znám lidi, co spolu chodili deset let a pak se rozešli. Ale taky, co se vzali po týdnu známosti.“

„Tak to vám povím, jak se ženil můj dědeček z máminy strany,“ pustil se do vyprávění Aleš. „Tehdy to měli hlavně bohatší lidi dost složitý. Dohodli se rodiče a mladí se museli s tím smířit, nebo si vzít ranec a z domu odejít bez ničeho. To se taky měly spojit dva velkostatky. Jenže nevěsta byla rozmazlená a pořád něco vymýšlela, aby dědu ponížila. Před svatbou se jí najednou nelíbily šaty, chtěla je upravit a obřad posunout. Poslala vzkaz ke kostelu, kde už všichni čekali. Děda se naštval, mezi družičkami viděl hezké děvče, šel za ní, že se mu líbí, jestli si ho vezme. Ona přikývla. Až pan farář si všiml jiného jména, ale prý se s dědou domluvili. To už nikdo nezjistil. Oddal je spíš, než dorazili další svatebčané a původní nevěsta. Jeho otec to nějak překousl, hostina se udělala v hospodě a u původní nevěsty jim zbyly jen prázdné židle. Babička žádné věno neměla a bydlela jen s maminkou někde ve dvoře. Ale nakonec ji všichni přijali a ještě já je jako kluk pamatoval. Statek jim zabrali Němci, je vystěhovali někam na hájovnu. Ale jim se tam zalíbilo a po válce tam zůstali. Finanční vyrovnání za statek jim šel na vázaný vklad a v třiapadesátém tím přišli o všechno. Ale přes všechno byli šťastní a měli se rádi.“

„Dnes by vám stačili dva svědci, ty máte, tak můžeme zastavit někde na Národním výboře,“ smál se Pepa.

„Nějak ti rychle otrnulo. Svatýmu Prokopovi každej zapálíte velkou svíčku. A Bezinkovi bysme měli sjet na hrob.“

„To klidně můžeme. A jedem domů, mám chuť na uzenýho úhoře. Všichni vyčurat, stavím až u nás na dvoře.“

Nikdo neprotestoval, ale stejně zastavili dvakrát na kávu a zmrzlinu.

Kluci si zašli večer ke Sv. Prokopovi.

„Vidíš kocoura, vítá nás. Co je, děje se něco?“

„Jen nějak nechápu Danu. Nikdy s nikým nechodila, pak se vyspí s klukem, co ho zná den, a je s ním v pohodě, jako by ho znala z mateřské školky. Já jí to přeju, chraň Bůh, ale vidím, že ji vůbec neznám, a to mě štve.“

„Tak ji nech, ona si poradí. Budou zavařovat. A my můžeme vyrazit do lesa.“

„Hlavně vyrazíme do postele. Budeš se divit, ale mně to nějak, když jsme spali společně s něma v té boudě, nešlo, nebo spíš bylo blbý a trapný.“

„To byla jen tvá představa. Oni taky byli spíš klidnější. Prostě takový ostych jsme měli všichni.“

„Tak, zapálili jsme hned dvě svíčky, přinesli čerstvé pivoňky a schyluje se k dešti. Inu Prokop. Jdeme k tobě, kocour už sedí na okně.“

„Pěkně leje. Víno je skvělý, držíme se za ruce. Jako by to všechno před tím nebylo. Teprve jsme se poznali, nevíme o sobě nic a bojíme se, aby to nebylo jen další zklamání. Díváme se vzájemně do očí a chceme vyčíst, jestli ten druhý splní naše sny.“

„Tak takovýho tě, Pepo, neznám.“

„Opožděná romantika. Ale stejně nevíme, jak jednou dopadneme. I když, asi bych to nechtěl vědět. Život by měl mít svá tajemství. Velký zklamání jsme si prožili, po tom asi toužit nebudeme. Všechno je taková letní pohádka. Skoro trochu přitažená za vlasy. Daniel a rybník, kluci v Sedlci, Pavel s Petrem. A my, žijeme si svý životy na takovým rubu. Protože na líci o náš život nikdo nestojí. Sakra, ty vole, skoro mi tečou slzy. Dřív mi to nijak nevadilo.“

„Udivuješ mě, ale máš pravdu. Třeba Měsíc, přítel milenců. My máme tu druhou neznámou stranu. No dnes není přívětivý ani těm, co můžou všechno.“

„Ale ani ti nemají jen plesání. Hned zkraje naší cesty Blanka s Honzou. Proč jedni brání druhým.“

„Asi sami nepoznali lásku.“

„My ji poznáváme snad taky až teď.“

Přisunuli se k sobě blíž. Objímání a polibky. Ruce přetahující trika a praskot zipů. A osvobozující smích.

„Jednou možná přijde přívětivější doba i k nám a vůbec ke všem. Všeho bude dostatek, nebudou pořadníky, fronty a budeš si moct říct, zítra vyrazím do Amsterodamu, a prostě pojedeš.“

„Myslíš, uličky lásky? Jsou tam i prostituti.“

„Vidíš, to mě nejdřív ani nenapadlo. Spíš jsem si vzpomněl na písničku, asi před dvěma léty ji nazpíval Jacques Brel. Je to šanson o přístavu, krčmách, námořnících a prostitutkách. Tak vlastně jo, dostali jsme se na stejné místo.“

„Nevím, jak bych se cítil s nějakým klukem, co někde šlape. Měl bych třeba představu, jak by to byl dobrý přítel nebo milenec, kdyby zůstal se mnou, jenže on to bere, jako že jde do práce. Podívá se na hodinky a řekne si: tak ještě podržím dvěma a mám fajront. Myslíš, že by byl schopný někoho i skutečně milovat? Přišel by z práce a věnoval se své lásce?“

„U ženských to tak funguje, nakonec si ty, co mají štěstí, někoho najdou, tak kluci to budou mít stejně.“

„Tak uličku lásky tady nemáme, a jestli budou lidi jednou šťastnější, až budou všechno mít, nevíme. Ale nám to vyšlo a ani jsme se o to moc nesnažili.“

„Asi nás trochu pošťouchnul sv. Prokop.“

„A dědoušek Bezinka. Pomáhal prý všem a neptal se, kdo je kdo.“

„Tak to je důvod zapálit dvě svíčky. Jednu za minulost, druhou pro budoucnost.“

„A přítomnost? Vypadá to zase na déšť.“

„Přítomnost je jenom na nás. Jenom na nás.“