Dokonalej ú... let (3/3)

Ani s tímhle zážitkem se Jamiemu a Mirandě nesvěřím. Nebo teda… ne do všech detailů. V podstatě to shrnu do několika vět, čímž z toho udělám jenom další svou vztahovo-sexuální eskapádu:

„Včera jsem se seznámil s Connorem… Vážení, kdybyste viděli jeho fáro! A bejvák! Vau!!! Vau se třema vykřičníkama!“

„A to vau se vztahuje k čemu přesně?“ culí se Jamie. „K tomu fáru, nebo k tomu bejváku?“

„No k obojímu…“

„Haha, a o Connorovi nám víc nepovíš?“ dobírá si mě Miranda. „Nebo to tě jako sbalil na to auto a na byt?“

„Já vlastně ani nevím, na co mě sbalil,“ zalžu.

Pravda by totiž byla taková, že nevím, jestli mě vůbec balil! Nebo co měl se mnou vlastně za záměr… Ani po celonočním rozvažování ze všech možných stran a úhlů jsem to nedokázal rozklíčovat. Jediný, co se mi pořád vracelo, bylo, jak příjemně jsem se s ním a vedle něj cítil… A to je asi tak všechno, co o něm a v podstatě o všem, co se včera událo, můžu říct s jistotou.

Nebo teda je tu ještě další věc, kterou Jamiemu ani Mirandě nepřiznám, ale sám v sobě o tom nepochybuju: a sice to, že mi Connor dost chybí. A to jsme spolu strávili všehovšudy pár hodin, přičemž slůvko spolu je dost nadnesený, ve skutečnosti jsme ten čas strávili vedle sebe… A přesto mi přijde, že jsme si byli neuvěřitelně blízko. Čímž nemyslím doslova blízko, od rozchodu s Kylem jsem si byl se spoustou kluků mnohem blíž – tělo na tělo, tělo v těle… Ale s nikým z nich jsem necítil stejnou blízkost jako v sobotu s Connorem. Jenom vedle mě seděl, moc toho neříkal – a já si přesto připadal tak obalenej porozuměním a důvěrou a péčí a zájmem jako už dlouho ne.

Jasně, že bych to všechno chtěl zažít znovu, jasně, že ho chci znovu vidět – a tak se každej den nenápadně, ale přitom ostřížím zrakem rozhlížím kolem sebe. Cestou do školy nebo odpoledne při courání městem se ohlížím přes rameno a hledám v proudu aut to jeho tmavě modrý – zrovna takový bych přece nepřehlídl! No a při nočním putování po střešních vyhlídkách jsem zase celej napjatej, jestli někde za sebou nezaslechnu i to nejtišší zašustění, křupnutí nějakýho kamínku pod botou nebo něco podobnýho jako důkaz, že je tu někdo se mnou. Nakláním se i přes okraj střech a pozoruju postavičky dole, jestli mezi nimi není někdo, kdo se chová nějak podezřele… Docela hodně doufám, že takhle ve tmě, když tu široko daleko není nikdo jinej, by Connor mohl vylízt ze svýho úkrytu a přijít si sednout vedle mě… Jenže to se nestane, žádnej večer se to nestane. Sakra, to musím z té střechy skočit a zlámat si všechny kosti, aby mě zase přišel zachránit?!

Po dalších třech týdnech marnýho vyhlížení se cítím tak zklamaně a taky frustrovaně, že se rozhodnu zase pro jednou vyměnit ticho a samotu za hluk a dav. Vzpomínka na Connora ve mně pomalu bledne – tedy ne že bych zapomínal na něj, to ne, pořád si dokážu naprosto zřetelně vybavit jeho pronikavý oči… a jeho hlas… a taky jeho hebký rty, ehm… Ale tak jaksi čím dál míň věřím tomu, že se to celý opravdu stalo. Že jsem si to nějak nevysnil, nevybájil… nebo že si s mou myslí nepohrály drogy, který mi někdo nějak podal, aniž bych si toho všiml… Vždyť takhle zpětně, se skoro měsíčním odstupem, mě úplně mlátí do očí, jak to celý nedává vůbec žádnej smysl! Jako já si opravdu chvíli navážno myslel, že by Connor mohl být strážnej anděl! To už mi opravdu takhle příšerně šplouchá na maják?!

Návštěva tanečního klubu je tím pádem jediná možnost, jak se z toho všeho nezbláznit a mezi spoustou cizích lidí, ztracenej uprostřed hradeb z dunivé hudby a taky v mlžným oparu z několika sklenek alkoholu, zkusit oddělit zrno od plev. Čili ty myšlenky, co mě tak ubíjejí, vmáčknout mezi stovky anonymních těl, zadupat a zatancovat je do země a rozpustit v drincích – a nechat si v hlavě jenom ty normální.

Ty, co ze mě nedělají v mých vlastních očích blázna.

A taky ty, co mě nebolí.

Netrvá to ani moc dlouho – a už se vedle mýho v rytmu nejnovější taneční pecky svíjejícího se těla začne svíjet nějaký další. Zvednu hlavu, přejedu toho kluka od hlavy k patám a zase zpátky a spokojeně se na něj usměju. Je sexy! Vysokej, vysportovanej, zpod rukávu trička mu vykukuje tetování… V očích mu bezstarostně, zvídavě jiskří, a když zachytí můj úsměv, natěsná se na mě ještě víc a bez okolků mi svýma hladivýma, ale taky teda pěkně hladovýma dlaněma začne přejíždět přes boky. Zavřu oči a prostě si tuhle jeho péči jenom užívám. No, péči… Není to péče v pravým slova smyslu. Je to spíš příprava. Protože pečující ruce vypadají trochu jinak… a dotýkají se trochu jinak… a hladí trochu jinak… Sakra, ale proto jsem sem přece šel! Abych na ty Connorovy pečující, bezpečí poskytující ruce zapomněl!!! A tak oči zase zprudka otevřu, abych Connorovu podobiznu, co se mi užuž začínala promítat na víčka, přemazal reálným obrazem reálnýho kluka… a to jeho hlazení v rámci tance mu začnu oplácet.

Zvládneme se navzájem takhle hladivě dráždit ještě další tři písničky, než se ke mně ten kluk nakloní a laškovně, zároveň ale tak jakoby majetnicky mi olízne lícní kost. Tělem mi projede vzrušení, tak moc mě tady ten dotyk jazykem nažhaví! Připadám si, jako kdyby si mě ten kluk značkoval, jako kdyby si mě právě zamluvil – tak a teď jsi můj… Znovu k němu zvednu oči a téměř neznatelně přikývnu. Ano, jsem, jestli chceš. A jeho úsměv se ještě o něco rozšíří, vezme mě za ruku a začne mě skrz tancující dav vyvádět někam ven.

Použije k tomu vedlejší východ, o kterým jsem ani nevěděl, že tu je, ale vždycky tu nějaký takový východy jsou – a vždycky vedou do podobných úzkých tmavých uliček, kterých jsem už v rámci jednorázovek navštívil bezpočet… a z nichž do jedné vstoupíme i teď. Ovane nás čerstvej, chladnější vzduch, zhluboka se ho nadechnu a nechám se vést kolem několika malých skupinek lidí nebo dvojic víc dozadu, abychom měli ještě víc soukromí.

Když jsme konečně dost daleko od ostatních, kluk mě bez řečí opře zády o zeď – a začne mě líbat. Asi tři čtyři vteřiny to zvládne dělat jemně, ale velice rychle přitvrdí, a zatímco můj jazyk zaměstnává tím svým, jeho ruce se okamžitě začnou sápat po zapínání mých kalhot. Roztouženě mu vydechnu do úst… Jenže najednou mi za víčkama problikne někdo úplně jinej.

Connor.

Connor a jeho rty, jeho polibek, jemnej a něžnej od začátku do konce.

Connor a jeho ruce, objímající a ochraňující, ne dychtivý a beroucí.

Connor a to, co z něj vyzařovalo: pocit bezpečí, klid, zájem… A ne tady tahle chtivost a zbrklost… a zaujetí jednou jedinou věcí, jednou jedinou potřebou – a jejím co nejrychlejším uspokojením…

„Ehm,“ položím klukovi dlaně na hrudník a zkusím ho od sebe odstrčit, „já bych… ne, počkej… počkej, já ne… nechci…“ Snažím se ho přinutit, aby mě vnímal, ale jemu je to, co říkám, nebo to, jak se zkouším z jeho držení vymanit, úplně jedno. Jede si pořád dál po svým, což momentálně znamená, že mi už rozepnutý kalhoty skasává o kousek níž a dlaní mi vklouzává do rozkroku… a promačkává mě tam…

„Ach!“ vydechnu, protože mě to samozřejmě vzruší, ale o to naléhavěji se rozblikají kontrolky v mé hlavě. Protože jakmile mě to vzrušení ovládne, a především jakmile ovládne jeho, tak už se zpod jeho nenasytných rukou nedostanu… Přece jenom je po fyzické stránce o několik levelů nade mnou! „Hele, já… já nechci… slyšíš? Co kdybysme se radši… ach… ne, nech toho…,“ zkouším se dál bránit, ale sám slyším, jak chabě to zní, a když mi kluk navíc vyloženě ucpe pusu svým jazykem, zatímco volnou rukou mě popadne za zápěstí, abych ho od sebe pořád neodstrkoval, dojde mi, že tady jsem asi s protestama skončil.

Ono ne že bych se mu divil, od samýho začátku jsem k němu vysílal naprosto jednoznačný signály, a dost možná bere tady tuhle mou změnu názoru jako součást nějaké balicí hry, jako způsob, jak nás oba ještě víc vzrušit a vydráždit… Na druhou stranu, nemělo by obyčejný NE být braný jako… no prostě jako NE??? Přece i když jsem toho kluka od samýho začátku balil, tak to copak nemám právo si to rozmyslet? To Connor, i když zase tak moc jsme si toho neřekli, tak ale doopravdy naslouchal tomu, co říkám. Spoustu věcí vycítil, i když jsem je ani neřekl nahlas. Ten by nikdy —

„Tys do prdele neslyšel, že nechce?!“ ozve se najednou kdesi nalevo ode mě – a ještě než stihnu otevřít oči a podívat se tím směrem, rozbuší se mi srdce.

Ten hlas totiž okamžitě poznám.

Kluk se po Connorovi zmateně ohlídne, rychle se ale vzpamatuje:

„Co se do nás sereš?!“ přeptá se hrubě. Nic dalšího už ale říct nebo udělat nestihne, protože Connor ho popadne za triko, odtáhne ho ode mě a ne sice s bůhvíjakou silou, přesto důrazně ho odmrští oproti zdi, do které kluk narazí zádama.

Ustojí to bez problémů, ale zároveň mu okamžitě dojde, že s Connorem se do potyčky pouštět nechce, a tak zvedne ruce do obrannýho gesta a začne couvat pryč:

„Hoď se do klidu, jsem na odchodu!“

„To bych ti taky radil!“ zavrčí Connor, zatímco ho ostřížím pohledem vyprovází – a já tak využiju toho, že si ještě pořád nevšímá mě, a honem si natáhnu a zapnu kalhoty.

Jakmile se však Connor natočí tváří ke mně, bezděky od něj taky o dva kroky ucouvnu:

„Okamžitě vybal, kdo jsi a co tady zase děláš! Protože se tě začínám fakt bát!“

„Ale no taaak…,“ zkusí mě uklidnit, ale jsem v ráži:

„To není žádný ale no tak, Connore! Jo, ten kluk by mě možná znásilnil, kdyby ses tu nezjevil, ale u něj jsem aspoň věděl, kde jsem k němu přišel a jak jsem se do celý tý situace dostal! Kdežto ty se vedle mě pokaždý objevíš úplně odnikud, nic mi neřekneš, popostrkuješ se mnou jako s nějakým… jako s nějakou loutkou a pak zase bez vysvětlení zmizíš… Nechci být součástí nějaký tvý hry, který vůbec nerozumím!“

Connor si rukou prohrábne vlasy a na chvíli vypadá… úplně rozhozeně, skoro až ztraceně… Pak se rychle rozhlídne kolem sebe – a polohlasně mi sdělí:

„No tak jo. Řeknu ti to. Ale ne tady. Vezmu tě zase ke mně a…“

„Ne!“ zprudka zavrtím hlavou a odstoupím od něj o další krok. „Už s tebou nikam nejedu! Ne, dokud to všechno nevyklopíš!“

Jenže než se naděju, Connor tu vzdálenost mezi náma zruší – a zabalí mě do své hřejivé, konejšivé náruče.

„No tak, Zachu,“ šeptne mi do vlasů. „Se mnou se ti nic nestane. Víš to.“

A já jenom rozpolceně vydechnu, protože ne, nevím to!

Ale zároveň… zároveň to vím.

Dovolím si teplo jeho těla a tu jeho blízkost vychutnávat ještě pár vteřin, než mu hlesnu do hrudníku:

„Tak teda jo…“

A Connor mě u sebe ještě chvilku nechá a jenom mě zlehka hladí po zádech, jako kdyby cítil, že to potřebuju a že mi to dělá dobře, a pak mě úplně automaticky vezme za ruku a vede mě tou tmavou uličkou pryč, k hlavní silnici.

Kde naprosto samozřejmě zamíří k bílýmu, naleštěnýmu Maserati.

„Hej!“ vykníknu nevěřícně.

„Copak,“ uculí se Connor, „nelíbí?“

„Pff, jasně že líbí!“ přiznám. Další poznámky si ovšem nechám pro sebe. Třeba to, jak mi okamžitě docvakne, že tím pádem jsem ho celý ty týdny vyhlížel marně, když jsem se koukal po úplně jiným autě! Jenže… proč Connor střídá barvy a značky svých aut? Před kým se tím maskuje nebo schovává? Přede mnou těžko, já jsem jenom obyčejnej kluk a vůbec nic o něm nevím, čili mu může být ukradený, jestli ho někde zahlídnu, nebo ne…

Cestou newyorskýma ulicema jsem trochu napjatej, jestli podobně jako auto vyměnil Connor i byt a veze mě teď úplně jinam, než jsme byli minule, ale ne, ukáže se, že adresa mu zůstala.

„Doufám, že nejsou tvoje všechny tyhle auta,“ rozhlídnu se po rozlehlé garáži, když konečně vystoupíme.

„Ne, to fakt ne,“ rozesměje se Connor. „Ale třeba tamhle to lahvově zelený si taky můžu půjčit,“ pohodí bradou k nedaleko stojícímu Bentley.

„Tak to si nepůjčuj, to je pěkně ošklivý!“ zabrblám – což Connora pobaví ještě víc.

„No dobře, dám na tebe, ty brebto,“ řekne, když se dosměje, zlehka mi položí dlaň na kříž a nasměruje mě k výtahům.

V tom, kterej k nám sjede jako první, se pak zaseknu očima na displeji odpočítávajícím patra, abych se nemusel dívat na Connora… a oplácet mu jeho pohled. Vnímám, že mě pozoruje, ale nějak… prostě když vůbec nevím, na čem s ním jsem, tak se mu nedokážu pořádně podívat do očí…

V jeho bytě vypadá všechno tak, jak si to pamatuju z posledně, a to včetně toho fenomenálního výhledu. Nohy se mi úplně automaticky rozejdou k té prosklené stěně.

„Uvařím ti zase čaj?“ donese se ke mně Connorova otázka.

„Ne, díky,“ odpovím mu přes rameno, přelítnu pohledem celý to úchvatný panorama – a pak se ke Connorovi odhodlaně natočím čelem. „Naservíruj mi jednu jedinou věc: pravdu.“

„Fajn, nebudeme kolem toho chodit jako kolem horký kaše,“ přikývne Connor, sedne si na gauč a poplácá dlaní na místo vedle sebe.

„Postojím,“ odmítnu a založím si ruce na hrudníku.

Connorovi se přes rty mihne úsměv, ale hned zase zvážní. Předkloní se, loktama se opře o stehna a zkoumavě se na mě zadívá.

„Zachu,“ začne, „co víš o svým tátovi? Teda myslím tvýho biologickýho otce.“

Překvapeně na něj vytřeštím oči…, abych zjistil, že vlastně tím, že o mně ví i tohle, zase tak překvapenej nejsem.

„No, vlastně vůbec nic,“ podrbu se za uchem a automaticky se rozejdu, abych si na ten gauč přece jenom mohl sednout taky. „V podstatě jenom to, že jsem výsledkem jednoho letního úletu, haha,“ uchechtnu. „Podle mámy byl můj táta nějakej náhodnej týpek…“

„Okej,“ pokývá Connor hlavou. „Tohle je teda verze, kterou si tvoje máma připravila pro tebe. Ona ale ve skutečnosti ví, že to nebyl žádnej random guy. Scházeli se tenkrát v létě několik týdnů, než ji tvůj otec pustil k vodě. Zná i jeho jméno.“

„Ufff,“ vydechnu, „jak to všechno…?“ Tu otázku ale nedořeknu, přijde mi v tuhle chvíli zbytečná. Je mi u zádele, jak to Connor ví. Víc mě zajímá něco jinýho: „A kdo to je? Žije ještě?! Odkud je? Víš i tohle všechno, že jo?“

„Vím,“ přikývne znovu – a zakotví pohledem v tom mým tak pevně, jako kdyby mě jím chtěl podepřít. „Tvůj biologickej otec se jmenuje Robert Adamson.“

„Vau, to teda… to je zajímavý!“ rozesměju se, ale i mně samotnýmu zní můj smích mírně nepřirozeně. „Že má stejný jméno jako… Nebo… nebo počkej, Connore,“ rozhozeně na něj zamrkám, zatímco cítím, jak mi srdce zkouší zběsile vyskočit z hrudníku, „chceš mi říct, že… že můj táta… je ten Robert Adamson? Kandidát na prezidenta Spojenejch států…?“

„Přesně tak,“ potvrdí mi Connor a dál mě ostražitě sleduje, zatímco mě nechává, ať se s touhle informací nějak poperu.

A že je to teda pořádná vnitřní bitva!!!

Vlastně vůbec nevím, s kým nebo proti komu ji vedu, jenom vím, že je to… šílený. Všechno se ve mně přeskládává, hroutí a znovu rovná, mám pocit, že se mi život obrací vzhůru nohama… a točí se mi z toho hlava…

„Vydrž, donesu ti trochu vody,“ všimne si Connor, že se mnou ta tolik požadovaná pravda dost zamávala, ale já ho zadržím.

„Ne, počkej…, nechoď nikam,“ úplně bezděky k němu natáhnu ruce a vyhledám jeho dlaně. Nepotřebuju se napít, potřebuju jeho. On je v tomhle divoce vířícím vesmíru něco jako jediná bezpečná kotva…

Connor mi dlaně povzbudivě stiskne.

„Dobře, nikam nejdu… Jsem tady, jo? Jsem tady,“ začne pronášet uklidňujícím hlasem… A mě to opravdu uklidní.

Na chvilku.

Než na mě tíha té informace dolehne znovu.

„Takže,“ zachraptím a odkašlu si, „takže… no… A jak do toho všeho zapadáš ty? To… to mě hlídáš, abych mu náhodou nedělal nějaký problémy? Vždyť já… vůbec jsem to doteď nevěděl, a navíc… navíc bych přece nikdy…“

„Zachu, klid,“ zastaví Connor to mý drmolení, vyvlíkne pravačku z mýho sevření a místo toho mě konejšivě začne hladit po stehně. „Já tě nehlídám proto, že by se někdo bál tebe. Já tě hlídám, protože se bojíme o tebe… Když jsme se o tvé existenci dokázali dozvědět my, pravděpodobně to úplně stejně zvládla vypátrat i druhá strana. Tím myslím lidi z týmu současnýho prezidenta. Tvůj otec je pro něj obrovským ohrožením, s velkou pravděpodobností ty volby totiž vyhraje – a to někteří lidi z Hewittova okolí nehodlají připustit… Byli by schopní tě unýst a tvýho otce tím vydírat, ať svou kandidaturu stáhne.“

Několikrát nasucho polknu.

„No, a co by to bylo za vydírání? Adamson by jim přece úplně klidně řekl, ať si se mnou dělají, co chtějí, že ho vůbec nezajímám. Vždyť mě nezná, v životě jsme se neviděli, jsem mu úplně jedno…“

„Tak evidentně mu zase tak jedno nejsi, když utrácí tolik peněz za tvou ochranu. A za ochranu tvý mámy.“

Vykulím na něj oči:

„Tu hlídáš taky?“

„No já ne, kdy bych to asi tak stíhal?“ pousměje se Connor. „Já jsem tvůj bodyguard. Alfa. Beta na tebe dává pozor ve… inu, řekněme, že mimo špičku, haha. Když spíš, nebo když jsi ve škole… Tu máme dost dobře zabezpečenou. Stejně jako váš dům. A na mě holt zbejvá na tebe dohlížet, když tyhle zabezpečený prostory opustíš…“

Oči se mi rozšíří poznáním, všechno to do sebe zapadá víc a víc.

„Tak proto jsi… Proto jsi vždycky… A jak, no… Aha, jasně. Asi mě sleduješ přes mobil, že…“

„Převážně,“ kývne Connor. „Ale sledovací čipy máš i v botách,“ uculí se.

„Taky?!“ vyjevím se – a automaticky stočím pohled ke svým teniskám. „A jak jste mi je tam… kdy jste…“

„Zachu, detaily vědět nepotřebuješ, věř mi,“ stiskne mi Connor koleno, čímž mě donutí zase zvednout oči k jeho tváři a napást se toho jeho klidu, kterej z něj tak přirozeně vyzařuje…

„Tak proto jsi pokaždý věděl, kde přesně jsem,“ shrnu to, a i můj hlas zní relativně klidně, ačkoliv uvnitř sebe se pořád dost chvěju. „A proto víš o tom, jak se naši hádají. Protože nás odposloucháváte…“

„Já přímo ne,“ zavrtí Connor mírně hlavou, „ale přiznávám, něco se ke mně doneslo, musíme si s kolegama předávat a vyhodnocovat veškerý info…“

„Jasně, to… to dává smysl,“ vydechnu potichu.

Všechno najednou dává smysl.

Konečně.

A bohužel.

Protože z toho plynou i další dost zásadní věci…

Třeba to, že veškerá ta Connorova pozornost a péče byla… a je… falešná. On se nezajímá o mě jako o mě. Jsem pro něj jenom… nějakej objekt na hlídání. Náplň jeho práce. Úkol, kterej musí splnit. Dobrodružná mise, na kterou ho přiřadil někdo z nadřízených.

Nic víc.

„Já, no… odskočím si,“ oznámím mu a vypletu dlaň z té jeho. „Potřebuju… se trochu opláchnout…“

„Jasně, běž, nachystám ti zatím něco k pití. A co jídlo, nemáš hlad? Ve třináctým patře je skvělá restaurace, můžu nám sem něco objednat…“

„Ne, díky,“ odmítnu jeho nabídku a jaksi polomechanicky se došourám do koupelny.

Napustím si do dlaní studenou vodu a několikrát si osvěžím obličej, než si troufnu zahledět se sám na sebe do zrcadla.

A zrcadlo mi vrátí obraz vyděšenýho, napjatýho, zároveň ale taky zklamanýho kluka.

Kluka, kterej věřil na strážný anděly a na mimozemšťany… a na lásku na první pohled.

A místo toho dostal pěstí do břicha: žádní andělé, žádná láska, žádný hřejivý sympatie. Prostě jenom chladnokrevná… touha po moci. Studená vypočítavost. Bezcitná snaha udržet mě naživu nebo v bezpečí ne kvůli mně samotnýmu, ale abych neohrozil vyhlídky prezidentskýho kandidáta na jeho zvolení nejmocnějším mužem planety.

A Connor, ten se té role mýho ochránce chopil opravdu velkolepě, klobouk dolů! Ta jeho starostlivost, to jeho objímání, ten jeho polibek… To všechno byla prostě jenom kamufláž. Součást jeho plánu. Plánu vycizelovanýho s jeho kolegama a nadřízenýma z tajné služby…

Ucítím, jak se mi žaludek několikrát stáhne do podezřelé křeče, tak radši kvapem popoběhnu k záchodové míse a přidřepnu si k ní. Vnitřnosti se mi jaksi divně kroutí a stahují a je mi na zvracení, ale přitom si jsem téměř jistej, že ze mě ven nic nevyjde… Nemá totiž co. To, co mě tíží v těle jako kámen, není jídlo, ale… to rozčarování, co mě najednou přepadne. To zklamání. Ten pocit samoty. Zrovna když jsem si začínal připadat, že sám konečně nejsem… a když jsem začínal někomu věřit…

Strašně moc bych teď potřeboval někoho, za kým bych mohl běžet, stulit se mu do náručí a všechno tohle mu říct! Protože je to obrovský, VELKÝ, prostě huuuge!!! Šílený! Ulítlý! Prostě opravdu dokonalej úlet! Já jsem do prdele synem budoucího americkýho prezidenta!!! A mám svý vlastní bodyguardy!!! Jenže to bláznivý na tom je to, že tím jediným člověkem, ke kterýmu mě to táhne a kterýmu bych měl chuť a i důvěru se s tím svěřit, je právě Connor… A tomu nic říkat nemusím, protože on už všechno ví – a ví to proto, že on je tím mým osobním bodyguardem…

Ufff, no nějak se tu točím v kruhu.

A je mi z toho všeho čím dál víc zle.

Potřebuju na vzduch, potřebuju odsud vypadnout…

Rozhodnu se ve vteřině.

Spláchnu, u umyvadla pustím vodu jako takovej krycí zvuk – a rychle si zuju boty, rovnou i s ponožkama, protože v nich bych se tak akorát někde přizabil. Vedle nich ještě položím svůj mobil – a pak potichoučku otevřu dveře koupelny a zaposlouchám se do zvuků z bytu. Connora zaslechnu pouštět vodu v kuchyni, no tak paráda, to jsou ideální podmínky! Rychle přecupitám k hlavním dveřím, potichu je otevřu, ještě opatrněji je za sebou zavřu… a pak se zběsile rozběhnu k výtahům.

Což hned v další vteřině přehodnotím. Kdo ví, jak dlouho tu na některej z nich budu čekat? Únikovej východ to jistí… Přístup k němu je naštěstí dost dobře označenej, takže ty nenápadný dveře neminu – a s úlevou se rozběhnu po železných schodech dolů.

No, s úlevou… Nejsem zvyklej běhat bosky. Mezi náma teda nejsem moc zvyklej běhat vůbec… A taky… ty patra vůbec neubývají! Týjo, to jsem teprve v osmdesátým?! To není možný, to dřív ty prezidentský volby proběhnou, než se dostanu až dolů!

V šestasedmdesátým poschodí tedy svůj únikovej plán přehodnotím podruhý a rozrazím dveře vedoucí na chodbu – a stihnu to tak akorát: někde nade mnou se totiž ozve rána a od stěn se odrazí Connorův přísnej hlas:

„Zachary!!!“

Srdce se mi rozbuší ještě o něco silněji, zadoufám ale, že si nestihl všimnout, kde přesně jsem schodiště opustil – to by mi mohlo věnovat čas navíc, zatímco Connor bude prohledávat patro po patře a pátrat po mně… Já zatím doběhnu k výtahům a několikrát stisknu přivolávací tlačítko. Mám štěstí, protože povzbudivý cinknutí se ozve jenom chviličku poté – super, možná nade mnou v tuhle chvíli opravdu stojí nějakej můj strážnej andělíček! Do výtahu nastoupím se zadoufáním, že k tomu, abych sjel dolů, nepotřebuju žádnou kartičku, a můj ukazováček užuž tiskne nulu, ale na poslední chvíli si to rozmyslím: co já vím, co je tohle za barák? Co když je plnej tajných agentů? A já bych vyběhl bosky do přízemí, kde je určitě nějaká recepce a dost možná i lobby s křesílkama, s barem… Může tam být dost lidí, dost Connorových kolegů – a já bych zbytečně přitáhl jejich pozornost… A tak nakonec stisknu tlačítko s písmenkem G.

Jenže nevím, no, možná nebyl dobrej nápad ani to… Vybaví se mi totiž, jak dlouho jsme do téhle konkrétní garáže s Connorem pokaždý jeli. Jak zabezpečený to tu je. Nabízí se tedy zásadní otázka: jak se odsud dostanu – bez auta a bez přístupové karty ke všem těm vratům? Jenže to už se přede mnou dveře výtahu s cinknutím otevřou a mně nezbývá, než vystoupit… a rychle se rozhodnout, co dál.

Dobrý je, že je tady spousta aut. Tím pádem spousta možností, kam se můžu schovat – což taky hned udělám a za jedno mohutný SUV si dřepnu.

Blbý je, že… to je asi tak všechno, co se mi nabízí. Jo, můžu se tu chvíli krčit za nějakým autem, jenže jestli po mně Connor nechá vyhlásit pátrání a několik dalších agentů mu pomůže mě hledat, dřív nebo pozdějc mě tu někdo z nich vyhmátne… Hmm, no možná bych se mohl zkusit dostat do nějaké větrací šachty a zkusit jí prolízt někam… někam pryč… Jenže kdo ví, jak je ten systém šachet složitej? Třeba bych z toho bludiště už nikdy nenašel cestu ven. Sakra! No, tak ještě bych mohl vyzkoušet, jestli některý z těch aut není odemčený, schovat se do kufru – a doufat, že majitel v nejbližší době pojede někam na výlet… To možná nezní nejhůř, bohatí lidi si často svý auta nezamykají a…

„Zachu…?“ ozve se najednou kousíček ode mě – a já se tak leknu, až se překotím na zadek.

„Ne! Nech mě!“ vykřiknu a jako rak začnu od Connora po čtyřech ručkovat pryč. Dokud se bolestivě nezarazím o další auto.

„Krucinál, co blázníš? Já ti přece nic neudělám,“ rozhodí Connor rukama a přidřepne si pár metrů ode mě, asi aby mi dal najevo, že mi od něj opravdu nic nehrozí.

„Tak… tak mi otevři tamty vrata a nech mě odejít!“ vymiňuju si.

„A kam si jako myslíš, že dojdeš?“

„Kamkoliv! Prostě pryč odsud!“

Nesouhlasně se zamračí:

„Takhle? Bosky?“

„Jo! Nechci, abys mě sledoval!“

Usměje se:

„Jak vidíš, zvládnu tě sledovat, i když u sebe mobil ani boty nemáš… Zachu, no tak, nevyšiluj. Vrátíme se zpátky, jo?“

Nevesele se uchechtnu, vlastně to zazní spíš jako vzlyknutí.

„Jo, to bysme mohli, vrátit se zpátky. Úplně zpátky. Na začátek. Třeba k tý verzi, ve který jsi jasnovidec. Nebo úplně obyčejnej strážnej anděl,“ špitnu… a ke svýmu překvapení zavnímám, jak mi vlhnou oči.

Connor vycítí změnu atmosféry, smázne tu vzdálenost mezi náma a kecne si na zadek vedle mě. Pak mi obtočí paži kolem pasu, nejdřív jenom tak zlehka, protože nechává na mně, jak s tou jeho blízkostí naložím… A když se k němu s vyčerpaným vzdychnutím přitisknu a opřu si hlavu o jeho rameno, i on svoje objetí zesílí.

„Vzpomínáš, jak jsem ti říkal u toho výhledu z mýho bytu, že člověk si zvykne na všechno a za měsíc už mu to přijde úplně běžný? Tak u tohohle to platí taky, uvidíš… Teď jsi z toho všeho, co jsem ti řekl, ještě v šoku, čemuž se vůbec nedivím, ale za pár týdnů už se nad tím vůbec nepozastavíš, že tvůj otec je tím, kým je.“

„To říkáš ty! Ty jsi zvyklej žít takhle… šíleně!“ odporuju mu.

„Však přesně – jsem zvyklej. Ale zezačátku jsem nebyl, nejdřív jsem si na to zvyknout musel… Tebe čeká to samý. Zvykneš si. My lidi jsme dost přizpůsobiví… Co je, co se hihňáš?“

„No že jsi řekl my lidi. Víš, že úplně zkraje, když jsem ještě tohle všechno nevěděl, jsem si chvilku pohrával i s myšlenkou, že seš mimozemšťan?“

Connor se pobaveně rozchechtá:

„No vidíš! Někdo, kdo má tak bohatou fantazii jako ty, se se vším smíří ještě rychlejc… Ve tvý hlavě musí být tahle opravdická verze o americkým prezidentovi naopak dost nudná, ne? Ty mimozemšťane…“ Přičemž u toho oslovení mu tak mile zněžní hlas. A dokonce mě pak jemně, skoro neznatelně líbne do vlasů…

Ucuknu a o kousek se od něj odkloním.

„Ne, tohle… nemusíš! Nemusíš předstírat, že ti na mně bůhvíjak záleží, když je to ve skutečnosti všechno jenom tvoje povinnost!“

„Cože?“ vyhrkne Connor a zmateně po mně zatěká pohledem. „Jo tak toto ti vrtá hlavou… Zachu, tohle ale není moje povinnost! Jo, mám tě hlídat, mám na tebe dávat pozor, ale vážně nejsem placenej za to, abych si o tebe dělal starosti. A aby mi na tobě záleželo.“ Načež si povzdychne – a mnohem tlumenějším hlasem dodá: „A už vůbec nejsem placenej za to, abych se do tebe zamiloval…“

Teď je na mně, abych ze sebe zmateně vykoktal:

„C-c-cože…?“

„Jo, já vím, jak bláznivě a šíleně to zní,“ poposedne si Connor, aby mi viděl zpříma do očí, „i když ty máš to měřítko toho, co je bláznivý a šílený, asi teď docela rozhozený… Ale jo, i v porovnání s tím, co ses dověděl o svým otci, tohle je bláznivý a šílený. A já si to uvědomuju. Ale… co s tím zmůžu?“ pokrčí ramenama. „Nevím, jak a kdy přesně se to stalo. Ale stalo se to. Nezapomeň, že posledního zhruba půl roku trávím v podstatě veškerej čas ve tvý blízkosti…, i když jsi o mně až donedávna nevěděl… A i když tě svým způsobem jenom pozoruju z dálky, tak stejně jsem tě během toho stihl i docela poznat. A postupně mi na tobě začalo záležet víc, než by mělo… Rozhodně se ale nemusíš bát, že bych to nějak hrál, nebo že bych to snad dokonce dostal nařízený. Naopak, kdyby můj šéf občas nepřimhouřil oči, tak už jsem dávno bez práce! Protože když ses třeba skutálel na chodník, jak jsi lezl z tý střechy, tak podle pravidel bych tě tam měl nechat, ať si poradíš sám, a dávat pozor akorát na to, aby ti mezitím někdo z druhýho tábora nepřetáhl přes hlavu pytel a nestrčil tě do dodávky. Ale to, že jsem nebyl schopnej se jenom z dálky dívat, jak tam ležíš, byla moje iniciativa – a věř mi, že jsem za ni rozhodně nebyl pochválenej. Tak jako nebudu ani za ten dnešek. Ale mezi náma… no, dejme tomu, že můj šéf je momentálně v situaci, kdy si nemůže až tak vybírat, zase tolik dobrejch agentů k dispozici nemá…“

Z celýho toho jeho proslovu si vyberu jenom tu poslední větu, protože to všechno ostatní, co mi tu Connor právě svěřil, je prostě až příliš… silný… a nedokážu se s tím popasovat na lusknutí prstu.

„Pcha, prej dobrejch agentů, no koukám, že sebevědomí ti nechybí!“ rýpnu si.

„Tak bez toho, že si věříš, že věříš ve vlastní schopnosti, tuhle práci dělat nemůžeš,“ pokrčí Connor ledabyle rameny, jako kdybysme mluvili o počasí, a ne o tom, že pracuje pro FBI… nebo nějakou podobnou agenturu.

„Hmm,“ pokrčím rameny pro změnu já, zatímco si v hlavě probírám všechno to nový – a snažím se to nějak vstřebat… a zorientovat se v tom. „Půl roku říkáš… Takže předtím se to nevědělo, že jsem Adamsonův syn? Protože ta prezidentská kampaň začala přece už mnohem dřív…“

„Vědělo se to, ale před půl rokem k tobě přidělili mě. Přede mnou byl tvůj alfa bodyguard Liam…“

„Liam? A jak vypadá? Taky jsem ho mohl někdy někde zahlídnout?“ svraštím přemýšlivě obočí.

„Možná mohl, ale nejspíš jsi ho neregistroval, bylo mu už kolem padesáti,“ zakření se Connor.

„Počkej, bylo? Ono se mu něco stalo?!“ leknu se.

„Ne, klid, jenom ho převeleli k jinýmu subjektu. Míň… nevyzpytatelnýmu, řekl bych,“ rozveseleně mu zajiskří v očích.

„Tsss,“ odfrknu, „to jako že já jsem náročnej na uhlídání, jo?“

„To si teda sakra piš!“ rozesměje se Connor. „Je náročný držet s tebou krok, je náročný zajistit, aby se ti fakticky nic nestalo… No a pak je teda taky dost náročný uhlídat sebe… ve tvý blízkosti,“ dovysvětlí… a v následující vteřině, aniž bych si byl vědomej toho, kdo z nás dvou to iniciuje, se políbíme. A není to žádný nesmělý ochutnávání, ale pěkně žhavej, hlubokej polibek!

„Ehm,“ zalapám po nezměřitelně dlouhé době po kyslíku a uvolněně se usměju do Connorovy horké tváře, „a není tohle proti, hmmm, nějakýmu zákonu? Může se bodyguard líbat se synem prezidenta?“

„Vidíš, jak rychle ses s tím, kdo jsi, smířil!“ baví se Connor, ale hned zase malinko zvážní. „A víš jak, já mám za úkol tě ochránit. Což úspěšně už půl roku plním. A právě k tomu můj šéf přihlídne, až mě bude za ten dnešek peskovat… Konkrétně teda za to, že jsem tě vzal zase k sobě do bytu. To, co děláme tady a teď, se nikdo nedozví, zrovna sem žádná z kamer nevidí…“

„Dobrý vědět!“ zazubím se na něj – a ten další polibek si vyžádám vyloženě já sám. „No a,“ začnu zjišťovat, když zase popadnu dech, „u tebe v bytě nějaký kamery jsou…?“

„Tak to fakt ne,“ uchichtne se Connor. „Vláda neplýtvá prostředkama, aby nějakej tajnej agent sledoval soukromí jinýho tajnýho agenta… Pročpak tě to zajímá?“ dobírá si mě, zatímco v očích mu tančí hravý plamínky.

„Nooo,“ protáhnu laškovně, „třeba kdybys mě tam zase vzal… protože přece jenom jsem si u tebe tak trochu zapomněl boty a mobil, že jo…, tak třeba bych se tam mohl ještě chvilku zdržet…“

„Uhm, jasně, a mohli bysme zase kouknout na nějakej film o ufounech,“ zlobí mě, protože v jeho očích si čtu, že zrovna teď myslí na všechno možný, jenom ne na sledování filmu.

Myslí na to samý, na co myslím já.

„A jinej program bys pro syna svýho budoucího prezidenta nenašel?“ nepokrytě s ním flirtuju.

„Hmm, no tak mohl bych ho vzít do pokoje, do kterýho ještě nikdo kromě mě neměl tu čest vstoupit – a sice do svý ložnice, pokud by takovejhle program přišel synovi mýho budoucího prezidenta dostatečně kvalitní… Ale ještě předtím mu teda budu muset pořádně umýt nohy, protože je má děsně špinavý!“ přejede mi dlaní po kotníku… a po nártu. „A taky dost studený… Tak pojď, zvedej se,“ vyhoupne se do stoje a napřáhne ke mně ruku.

Podám mu tu svou, nechám se vytáhnout nahoru – a užuž chci něco vtipnýho poznamenat, ale během sekundy zapomenu, co to bylo: Connor mě totiž nečekaně podebere pod koleny a vezme mě do náručí.

„Hej, co děláš?“ vypísknu.

„No co? Musím si přece syna svýho budoucího prezidenta hýčkat… A bosky už tě jít nenechám, ještě bys stoupl na nějakej střep nebo tak něco.“

„Ty seš vážně jako nějakej princ,“ okouzleně mu vzdychnu do trička. „S bílým koněm… a i s jedním tmavě modrým, haha…“

„A ještě se zeleným, a dokonce i s červeným, ale ten je zrovna v servisu,“ baví se Connor.

„Chudák koník!“ přidám se uvolněně k jeho smíchu.

„Ale jakejpak chudák, oni se tam o něj postarají, neboj. A já se zatím postarám o tebe…“

„To zní jako skvělej plán na zbytek noci,“ vydechnu zastřeně.

A když pak o jednu dlooouhou sprchu později ležíme v jeho posteli a já pod jeho něžnýma, pozornýma, pečujícíma rukama na chvilku opustím Zemi a uletím až kamsi ke hvězdám, je to úplně stejně skvělý, jak skvěle to znělo.

Je to dokonalý.

Naprosto dokonalej úlet!