Povídky

Ráno po snídani jsem vyrazil ke slati. Dorazil jsem tam na osmou, jak jsme se domluvili. Rozhlížím se, nikde nikdo. Otočil jsem se ke slati. Ještě se nad ní pořád převalovala mlha, ta se zvedne tak za hodinu. Opřel jsem se zády o břízu a pozoroval chomáče mlhy. Keře a vyšší traviny, které se v ní ukrývaly, vypadaly najednou jako sedící postavy… Sedí tam osaměle, jako by o něčem tiše přemýšlely…, třeba o tom, kudy se dostat zpátky… Vypadalo to zlověstně, nepřátelsky, běhal z toho trochu mráz po zádech, cítil jsem, jak se mi začínají ježit vlasy.

Jak jsem včera pochodoval poblíž silnice a nakopával kusy ledového sněhu, narazila moje bota do něčeho barvou naprosto nepřipomínajícího sníh. Sklonil jsem se, abych lépe viděl, co jsem to obalené ve sněhu nakopl. Šedivý kus kovu jsem oprášil a v ten moment jsem si uvědomil… Našel jsem zbraň!

Vzal klíče a podával mu je. Tom k němu přišel a uchopil klíče, jenže Radim je nepustil. Stál u stolu, držel klíče a nevěděl co teď. Radim pohladil jeho ruku, čekal. Věděl, že je to hloupost. Zítra má jeho nadřízený na stole stížnost za obtěžování. Klučina polknul, ale nezdá se, že by chtěl teď hned utéct. Stiskl mu ruku a začal si mladíka přitahovat k sobě.

"Myslím," uchechtne se Kevin a znovu zvedne svůj pohled, "že máš tam dole menší problém." Sucho v krku mu nedovoluje vydat ani jedinou hlásku. Jen stojí a s vykulenými kukadly hledí do jasně zelených očí svého společníka, který se šibalsky usmívá. "Měl bys s tím něco udělat," pošeptá Kevin, načež se hřbetem své ruky jemně otře o objem Nikových boxerek a nakonec se otočí a s úsměvem na rtech odchází.

Thomas koukal jako čertík z krabičky. Připadal si jako domorodec v civilizaci… nebo spíš jako civilizovaný člověk v neznámé divočině. Se směsicí pocitů vysunul nůž z mrtvého zvířete a hleděl na podivně zabarvenou a divně vonící krev. Pak se stejně ohromeně otočil k lesu, který se rozprostíral za pláží. Štíhlé, světlé kmeny nesly větve s košatým porostem červených a růžových listů, zatímco u kořenů rostly podivně zabarvené a tvarované mechy, rostliny a houby, které nikdy v žádném herbáři neviděl a ani neslyšel, že by kdy mohly takové věci existovat. Vypadalo to spíš jako něco, co vzešlo z plátna zfetovaného malíře-surrealisty.

„A co dá…?“ chtěl jsem se zeptat, ale ani to nestíhám doříct a onen modře zářící kousek čehosi se mi samovolně vpíjí pod kůži, z řetězu se stává pevný límec a já cítím – všechno možné. Vnímám, jak se mi sentrenálium v těle propojuje s veškerými mými vzpomínkami, prožitky a vědomostmi, které obohacuje o gigantickou nálož nových.

Věděl jsem, co jsem chtěl. Bylo to docela riskantní. Nemuselo by se to vyplatit a mohl bych skončit na krchově. Kdo ví, co ta nadržená zvěř bude se mnou dělat. Já to však chtěl taky. Tančíc jsem se vzdálil od okraje, abych se později přiblížil o to ještě víc. Velice jsem dbal na to, aby můj tanec byl co nejvíce dráždivý. Takhle jsem to udělal několikrát. Bylo úchvatné je sledovat, jak jim vadí, že se vzdaluji, a pak tu nadrženou radost, když se blížím.

Ach jo, to jsem zase položil otázku. Dominik byl chvíli zticha a nic neříkal, jen koukal do blba. Tak mě napadlo, že ho trochu rozveselím. Odložil jsem sklenku a přiblížil se k němu blíž. Až když se můj nos dotýkal jeho tváře, jako bych ho chtěl políbit, jsem řekl: „Zapomeň na to, jestli si pamatuješ, před tím v předsíni jsme měli něco rozdělaného.“

Když Ken začal servírovat krabí salát a víno, jeho utrpení se bleskurychle minimálně zdvojnásobilo. Každý z hostů mu totiž, jakmile se k němu těsně přiblížil, bezostyšně zajel rukou mezi nohy a počal mu ohmatávat a mačkat penis. K vlastnímu zděšení a studu Ken brzy pocítil, že se mu pohlavní úd začíná topořit. Hned jak to bylo možné, mladý muž s nemalým ulehčením zmizel zpět do kuchyně. Greg ho za několik málo minut následoval.

Obraz mladíka, který sedí v interiéru u stolu, přičemž za ním jsou vidět otevřené dveře do další místnosti. Ruku položenou klidně na stole, dívaje se zádumčivě z obrazu. Takové ty oči, které vás sledují, ať jste kdekoli v místnosti. Světlé vlasy po ramena. Tmavý, začernalý obraz. V rohu obrazu nejasný nečitelný erb a nápis. Adamovi se s obtížemi podařilo přečíst: AETATIS SUE XXI. Takže portrétovanému bylo dvacet jedna let. O rok starší než Adam.

Lehká, stále ještě letní oddechovka. S Petrem jsme si od začátku vcelku sedli a on, v rámci utužení našeho přátelství, chodil po pokoji jen triku a trenkách. Ale spíš se chtěl jen předvádět. Ještě když se vrátil z koupelny jen v triku a ručníku, chvilku jsme si povídali, sedíce každý na své posteli.

Probudily to hlasy. Skupinka chlapců se dostala do podzemí. Přelezli mříž u vchodu a vydali se pátrat do hloubi. Nadšené hlásky, světelné kužele baterek, které objížděly zdi. Nic z nich necítilo. A přece – jeden, jeden by mohl být vhodný! Otestovat. Rozlétlo se to proti němu. „Fuj, strašně mě tu zamrazilo!“ vykřikl chlapec a chytil se za hrudník. Už vědělo – miluje svou matku, která jeho a otce opustila. A vědělo už, jak matka vypadá. Teď útok… Nikdo z chlapců si nevšiml v postranní chodbě malého víru prachu, který začal rotovat a zvedat se jako vzdušný čertík.