• zmetek
Stylromantika
Datum publikace26. 4. 2019
Počet zobrazení1299×
Hodnocení4.67
Počet komentářů11

Pro nebi, která tím, že si vymyslela příběh o tom, co mohlo být před „Adam a portrét“, mě přiměla vymyslet si tenhle příběh…

 

Jo, tahle práce přišla jako dárek z nebe. Nějak se povedlo a ruka páně se otevřela a památková péče našla peníze na restaurování nějakých obrazů. Právě včas – teda pro mě, už jsem začínal mít trochu problémy s financema. Jo, podařilo se sice občas prodat něco z mojí volný tvorby, takže na dně nejsem, ale zakázka na restaurování se hodí.

Nabídli mi opravu raně barokního portrétu ze zámku ve Velkém Osečně. Zajel jsem ho zkouknout. Zajímavý plátno. Dost začernalý. A divný. Mladej kluk, kterej sedí u stolu a dívá se z plátna. Mírnej, laskavej úsměv. A u stolu sedí zády ještě druhý, kterýmu není vidět do obličeje, to je úplně divný, podivná kompozice… Proč by měl být na portrétu někdo druhej, kterýmu není vidět do ksichtu?

Obraz mi prý doveze kurýrní služba s ochrankou.

Jo, to s klidem můžou. Jen netušej, že já ho pak šoupnu do svý starý škodovky, abych ho odvez na rentgen kvůli restaurátorskýmu průzkumu, což jsem udělal hned, jak mi obraz přivezli a já podepsal přebírací papíry.

Obraz zrentgenovali, já ho znovu zabalil, na flešku jsem si z počítače stáhnul udělaný obrázky, poděkoval kámošovi, který ho snímkoval, a hrnul jsem se zase do auta.

„Hele, jsem zvědavej, co budeš říkat těm obrázkům,“ zašklebil se kámoš z rentgenu.

„Copak, byla vespod úplně jiná kompozice, nebo co?“

„Uvidíš sám.“

V ateliéru jsem postavil obraz na stojan a šel šoupnout flešku do počítače. No, to bylo fakt překvápko! Na rentgenu je dobře patrná celá místnost, stůl, jen u něj chyběj ty dvě postavy. Vůbec na rentgenu nejsou! Teda co mě tady čeká za čertovinku…

Šel jsem si sednout před obraz. Misku s vodou, špejle s namotanou vatou, pěkně ručně vyrobený, žádný kupovaný šťourátka ze supermarketu, ty jsou moc tvrdý a ostrý.

Namočit štětičku do vody a opatrně začít čistit špínu, co se na tom za staletí nalepila. Teda, bylo jí dost. Začal jsem u okrajů, pomalu a opatrně jsem se blížil k obličeji. Opatrně, bůhví, jak je malovanej, když není na rentgenu. Teda, to byl blbej pocit, když jsem se sklonil k misce, abych štětičku namočil, zdálo se mi, že portrét mrknul. Zadíval jsem se mu do očí. Namalovaný neuvěřitelně přesně. Teda, co to bylo za mistra, že si vyhrál s takovýma detailama…

Zvonek. Kdo to může bejt?

Otevřel jsem.

„Čau Máří, co se děje, že si našla cestu?“

S Máří se známe docela dlouho, tenkrát chodila s jedním mým kamarádem. Když se rozešli, tak potřebovala utěšit, takže skončila v mojí posteli. Stali se z nás takový jako kamarádi s výhodama. Prostě si občas zašukáme a nemotáme do toho city. Abyste si nemysleli, Máří není žádná chudinka. Je to sakra pěkná ženská a takový skvělý přírodní kozy se jen tak neviděj, padnou do ruky a držej. Teda, když je dokážete ocenit.

Na škole, když jsme měli malování aktu, tak tam byla modelka s kozama jak kokršpaněl uši. Ta si je snad musela do podprsenky vždycky zarolovat. Spolužák a kámoš Tom z nich ale úplně slintal, ten z ní byl úplně hotovej. Když jsem se ho zeptal, co ho na těch lajdákách bere, tak řekl: „Krásně to hřeje na uších.“ Strašilo mě to ještě dlouho.

No, ale tady Máří se skvělejma kozama: „Ahoj Davide, potřebuju pokecat, jsem kráva.“

Uhnul jsem ze dveří, aby mohla dovnitř.

„Dáš mi panáka?“

Nalil jsem jí panáka, kopla ho do sebe a hned nastavila na další. Dolil jsem jí a z ledničky vytáh láhev Merlota; tohle zřejmě bude na dýl, tak se mi tu nemusí zbourat tvrdým. Přines sem dvě skleničky a vývrtku, otevřel a nalil.

„Na tvoje,“ ťukli jsme si.

„Tak vyklop, co se děje.“

„Co, snažím se budovat si pracovní kariéru. Měl se obsazovat post vedoucího pobočky. Kvalifikaci mám, tak jsem se halt rozhodla, že si to ještě trochu posichruju…“

„Jakpak?“

„Přefikla jsem generálního. A že to teda byla dřina, s dědkem! Jenže ten zmrd mi neřek, že končí. A ani o tom nešly žádný fámy. Takže teď skončil a nastupuje nám jako generální ženská. Už jsme se viděly. Budu si muset hledat novej flek, jen jsme se viděly a od ní tam byla čirá nenávist. Ani se to nesnažila schovat. “

Dopila skleničku: „Ty máš vždycky dobrý víno, Dejve, dolej mi. Takže je všechno nějak na prd. Tak sem si řekla, že se stavím za tebou pro trochu soucitu a porozumění.“

Takže si přišla postěžovat a zašukat. No, já nejsem proti…

Už klečela přede mnou a rozepínala mi kalhoty: „Ty máš vždycky skvěle tvrdý porozumění…“

Stáhla mi kalhoty, kopáním jsem se z nich uvolnil, zatímco držela mýho ptáka a jazykem jezdila po žaludu. Shodil jsem triko. Mrkla na mě nahoru a pusou se nasunula na mý péro až ke kořenu. Ta holka by mohla bejt polykačka mečů.

Postavila se a jedním pohybem ze sebe stáhla šaty. Pod nima stejně nic neměla. Dostal jsem francouzáka. Chytil jsem jí a posadil na stůl. Natáh jsem gumu. Zvednul jí nohy a zasunul. Držela mě rukama okolo krku a kousala mě do ucha. Přirážel jsem jak buchar. Vrněla mi do ucha: „S tebou je stejně nejlepší mrdačka…“

To zaječení mi málem urvalo ucho: „Ať na mě nečuměj!“

Dívala se za mě na stojan s obrazem.

Vyjel jsem z ní, chytil první větší kus hadru a hodil ho přes plátno, abych ho zakryl, a vrátil se do ní.

Ta holka si umí orgasmus užít! A mý spermie už se taky hrnuly. Vyjel jsem z ní, strhnul gumu a nastříkal jí mrdku na břicho. S přivřenýma očima se na mě dívala, prstama si to roztírala po břiše, pak nabrala a olízla si prsty i dlaň. Vzápětí vyskočila a dostal jsem francouzáka s dávkou mojí mrdky. Přejela mi rukou po hrudníku a břiše, prohrábla mi koule a dala mi ještě drobnou pusu na tvář: „Dík, to sem potřebovala. Vosprchnu se, jo?“

Odkráčela do koupelny.

Posadil jsem se na okraj stolu s roztaženýma nohama, péro mi furt trčelo. Seděl jsem a díval se na stojan s přikrytým obrazem. Pomalu mi docházelo, co vykřikla. Myslel jsem, že jí vadí ten realistickej upřenej pohled toho kluka z obrazu, ale ona přece zařvala: „Ať na mě nečuměj…“

A mně došlo, že než jsem obraz přikryl, tak na něm byly dvě tváře. A myslím, že se nedívaly na Máří. Dívaly se na mě.

Seskočil jsem ze stolu a pomalu šel ke stojanu. Bál jsem se sundat hadr, co uvidím. Začernalý obraz, který se začíná čistit. Kluk s mírným úsměvem a druhá postava zády, není ji vidět do obličeje. Držej se na stole za ruce…

Smích: „Měl by ses vidět, jak stojíš s tvrdým pérem před vobrazem. Vypadá to, jako by tě ten kluk vzrušoval…“

Hladce na sebe hodila šaty. Zatahala mě rukou za péro: „Dík, na tebe je spoleh. Zase se stavim, jo?“

A zaklaply dveře.

Já si přitáh židli, rozkročmo se na ni posadil, opřel se rukama o opěradlo a pozoroval obraz. Co je tohle zač…? Prohlížel jsem znova všechny rozeznatelný detaily až do noci. Pak jsem se zvednul, šel se vysprchovat. Skleničky uklidím až ráno a na něco k večeři ani nemám chuť… Vedle ateliéru je malá ložnice, přespávám tu celkem často. Zalez jsem do postele, ale celou noc jsem se převaloval.

Ráno jsem vstal, uvařil si kafe. Teda, my tu láhev udělali celou? Já měl skleničku a jí jsem jednou dolil… To si nic nepamatuju? Láhev jsem hodil ke sklu připravenýmu do tříděnýho odpadu. Sakra, kam jsem dal skleničky? Lezl jsem i po zemi, jestli jsem je neshodil… Kam jsem je moh dát…? No, někde vyplavou.

Posadil jsem se před stojan a zase si vzal misku s vodou a štětičky, že budu pokračovat v čištění. Zbláznil jsem se. Jinak to není možný. Kluk z obrazu se na mě dívá a usmívá se, drží se s tím druhým za ruku. A na stole maj moje skleničky s nedopitým červeným vínem.

Co se to tu děje? Když někomu řeknu, že mi obraz sebral skleničky a dojel flašku červenýho, tak už z Bohnic nevylezu. Ale to jsou jasně moje skleničky, kde by v ranym baroku vzaly tenhle tvar a nezdobený…

Koukal jsem na obraz a skoro jsem se bál začít ho čistit. Vzal jsem štětičku a začal čistit z druhého okraje. Pomalu jsem se dostal k postavě, která seděla zády. Dostal jsem se k hlavě. Čistím a najednou divný odpor. Zahýbal jsem štětičkou, nějak to nešlo. Zatáhl jsem a musel jsem silou. Vlas? Já jsem z malby vytrh vlas? To nebyl chlup ze štětce, který by v malbě uvízl. To byl skutečně vlas.

Díval jsem se na štětičku s namotaným vlasem a přemýšlel, jak se tam mohl dostat. Pokračoval jsem v čištění pozadí, opatrně, abych nezajel znovu na postavy. V jejich čištění jsem ten den už nepokračoval.

Den nestál za nic. Pokoušel jsem se aspoň něco malovat, ale nedařilo se.

Večer jsem se zase posadil na židli před portrét. Díval jsem se a nevěděl, co vlastně čekám. Stmívalo se a šeřilo, už byla skoro tma. Ten pohyb byl nepatrnej a nečekanej. Ale byl tam. Mladík na portrétu hýbl hlavou a otevřel rty. Jako by něco řekl. Ten pohyb byl trhaný, trochu jako stroboskop – jako když na někoho pohybujícího se blikáte baterkou. A ten druhý se otočil a podíval se na mě. Pokýval hlavou, zvedl se a předklonil. Vypadalo to, jako když se na plátně objevila bublina nějaké membrány, která se vyklenula do místnosti, praskla a stál tam kluk.

„Dobrý den. Omlouvám se, že jsme vám vypili víno,“ zasmál se. Otočil se a natáhl se do obrazu pro skleničky a usmál se na mladíka na portrétu. Ten mu úsměv vrátil.

„Kde ty skleničky můžu umýt?“ staral se, „nestačil jsem je včas vrátit…“

„Nech je bejt. Co se to tu děje? Jak to, že lezeš z obrazu?“

„No já můžu, já tam šel dobrovolně. Valentin tam musí zůstat,“ natáhl ruku do obrazu a pohladil mladíka po tváři. Bylo fascinující, jak se měnila s plochou plátna perspektiva. Bylo to jako sledovat tyč nad a pod vodou.

„On může ven jen v Osečně a to ještě může jen do galerie a velkého salónu, viď,“ usmál se na obraz.

Natáhl jsem ruku a dotknul jsem se kluka: „Hele, seš živej, nebo halucinuju?“

„Jo, jsem živej. Promiňte, já jsem Adam,“ a ukázal na portrét, „a to je Valentin.“

„Jak to, že jste živí a jste v obraze?“

„No, já tam jsem, protože jsem šel za ním. S Valentinem to je trochu složitá historie…“

„To si rád poslechnu.“

Otočil se na portrét: „Můžu?“

Valentin přikývl. Vzal jsem skleničky, odešel jsem je umýt, přidal jsem třetí a vzal jsem láhev vína a vrátil se do ateliéru. Otevřel jsem a nalil víno do skleniček. Adam jednu vzal a podal ji do obrazu. Posadili jsme se, zvedl jsem skleničku: „Tak na vyprávění.“

„No, všechno vlastně začalo, když se Valentin zamiloval. Nikdy mi neřekl, kdo to byl, žádné jméno. Říká, že teď už je to jedno. Jen jsem pochopil, že i když oba byli šlechtici, tak jeho přítel stál v hierarchii výš. Takže dvojnásobně nepřípustný vztah. Jednak dva kluci, jednak vlastně ještě mesaliance. A jejich vztah se provalil, přišla na něj matka jeho přítele. Všechno skončilo během jednoho dne. Jeho přítel odjel do Francie (nebo spíš byl odvlečen, matka ho tam vyslala s ozbrojeným doprovodem, který ho hlídal). Nikdy už se neviděli. A na Valentina seslala kletbu.“

„Takže ho začarovala do obrazu?“

Udiveně se na mě podíval: „Ne, to ne… Nepřerušujte mě. Seslala na něj nemoc. V našem století se to zdá směšné, ale tehdy kletby byly běžné a fungovaly. Horečky, bolesti…, nikdo nevěděl proč. Doktoři si nevěděli rady. Nakonec pomohla vědma z vesnice. Všichni ve vsi se jí báli, ale nikdo by jí nikdy neobvinil z čarodějnictví. Ta poznala, že se jedná o kletbu. I to, kdo jí seslal. A řekla, že takhle silnou kletbu neumí zlomit. Valentin zemře. Jeho matka se zhroutila. Jediný syn. Zapřísahala vědmu, jestli ví, jak zachránit synův život. Ta prý řekla, že existuje možnost na záchranu života, ale ona nechce skončit jako čarodějnice v plamenech. Valentinova matka jí slíbila při všech svatých, že se jí nic nestane.

Vědma jí řekla o malíři, který musí namalovat Valentinův portrét. Jen jeden určitý malíř. Hned pro něj poslali. Přijel za tři dny. Valentin říká, že byl divný. Prošedivělé kudrnaté vlasy, modré oči, kterými se díval tak nějak skrz člověka. Jakoby ani nevnímal. Skoro nemluvil. Pil víno. Dost. A pustil se hned do práce. Posadil Valentina ke stolu do galerie, za ním pootevřel dveře do salonu. Velice rychle na plátno načrtnul schéma. Zajímavé bylo, že s tím, jak malba pokračovala, tak Valentinovy obtíže ustupovaly. S obrazem byl malíř hotový rychle, za pár dní. Zeptal se ještě Valentina, kolik je mu let. Valentin mu řekl, že dvacet jedna.

„Věčně dvacet jedna…,“ zakýval hlavou malíř a připsal věk na obraz. Valentin to tehdy nepochopil, vlastně ani nemohl.

Malíř odjel, portrét pověsili v galerii. A vědma přinesla lektvar, který měl Valentin vypít. Říká, že měl hnusnou chuť a pálil, jako by byl horký. Co bylo dál, to neví. Když se vzbudil, seděl u stolu v galerii a před ním bylo něco jako okno. Okno do druhé rodové galerie. Nemohl se hnout, ale všechno vnímal. Plačící matku, pobíhající služebné, rozčileného otce. Tehdy ještě nevěděl, co se stalo. Že pro ostatní zemřel. Otec vyslal služebníky za vědmou, aby jí potrestali. Její domek našli v plamenech a ona zmizela. Vydali se hledat malíře. Na místě, odkud jej přivezli, o něm nikdo nevěděl a nikdo jej neznal.

Valentin mohl vstát až v noci. V noci se prostor obrazu a galerie propojí, může chodit po galerii a projít dveřmi otevřenými na obraze do salonu. Tady je to jiné, tady pro něj propojení nefunguje, proto musí zůstat v obraze,“ usmál se Adam a zamával Valentinovi.

„Tohle všechno ale zjistil postupně, nedošlo mu to hned. Hned v prvním týdnu vyděsil jednu ze služek ve velkém salónu. Měla tam ještě přiložit do krbu. Utekla s křikem. Utekl každý, koho potkal. Měli z něj strach. A galerii a salón začali na noc zamykat. Valentin tehdy pochopil, co myslel malíř tím, když řekl, že mu bude věčně dvacet jedna. Takže byl živý, ale nikdo jiný to nevěděl…“

„A co ty?“

„Já? Já jsem se zamiloval do portrétu. Tehdy jsem nevěděl, jak to vlastně je… Takže jsem přišel a vstoupil, protože mi to Valentin dovolil. Uvnitř se nestárne a jsme pořád spolu,“ upil ze skleničky.

„Víte, že to vaše čištění obrazu není vůbec příjemný? Tahá to za vlasy… a Valentin to má horší, když mu sáhnete do oka…“

„Omlouvám se.“

„Děkuju, už nebudu zdržovat,“ řekl a odložil skleničku a zasmál se: „Mimochodem, máte dost pěknej zadek. A Valentin říkal, že to ostatní taky stojí za to, když jste proti němu seděl…“ Vstal a vrátil se do obrazu. Dva kluci se objali, pak mi zamávali a ruku v ruce odešli namalovanými otevřenými dveřmi do další místnosti, zřejmě do salónu a nechali mě zrudlého rozpaky. Obraz v tu chvíli vypadal stejně, jak na rentgenu, který mě udivil.

Ležel jsem v posteli a přemýšlel, co budu dělat. Můžu pro ně něco udělat? Ráno jsem se rozhodl.

Posadil jsem se před portrét: „Helejte, napíšu do restaurátorské zprávy, že postavy jsou malovány technikou a materiálem, který v současnosti nelze přesně definovat a identifikovat a další restaurování obrazu současně dostupnými technikami by mohlo obraz poškodit, proto od nich ustupuji. Vyčistím jen to pozadí. Jo?“

Zdálo se mi to, nebo na mě Valentin mrknul jedním okem?

Obraz odvezli zpátky.

Asi za čtrnáct dní poté u mě v ateliéru malá oslava pro pár kamarádů. Podařilo se prodat pár mých obrazů, tak jsem měl dobrou náladu.

Máří jen zářila: „Hele, ty mi nosíš štěstí! Posledně, co jsem byla u tebe, jsem se tak dala do kupky, že další den jsem při konkurzu jen zářila! Tak od příštího měsíce novej flek!“

Tom se hrabal v kuchyňský skřínce: „Máš ještě někde skleničky na víno? Tady jich máš pět…“

„Tak vem jiný, ale má jich tam bejt šest…,“ odpovídal jsem, „… aha, sakra.“

„Copak, zapomněl si, že si nějakou rozbil?“

Zasmál jsem se: „Ne, ale vím, kde ta sklenička teď je. Je na zámku ve Velkym Osečně, najdete jí tam v rodový galerii. Ale nechtějte po mně, abych vám řek, jak se tam dostala.“

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (43 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (37 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (42 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (41 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (44 hlasů)

Další ze série

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0

Pořád přemýšlím, jestli nejsem jen zbytečný člověk - zmetek. Tak se alespoň (většinou) snažím dělat jiným radost.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+7 #11 Restaurátor a portrétkikiris53 2019-05-02 21:52
Je mnoho věcí mezi nebem a zemí o nichž nemáme ani zbla ponětí. Pak nic nechápeme když se objeví. A tahle povídka je přesně o tom. Díky. :roll:
Citovat
+1 #10 Souhlas!svatý otec 2019-04-29 19:52
Naprostý souhlas s TROYAT a s kuscheltyp! Na zmetka to bylo ucházející a je vidět, že když bez rozmyslu nechrlí jedno za druhým, dokáže i něco napsat. Mimochodem mužnost je primární životní téma všech gayů, akorát si to jen málokdo z nich uvědomuje.
Citovat
+6 #9 Odp.: Restaurátor a portrétkuscheltyp 2019-04-29 17:35
Cituji nebi:
Nepobírám ani tu první část.

Fakt nechápu co jsi tím chtěl říct. :-?

Nebi? To je takovej chlapskej rys, víš? My se spolu nehladíme a neobjímáme. My kámošovi dáme herdu do zad a řeknem "dobrý, no, dobrý, pyčo". To je totéž, co spisovně česky "odvedls dobrou práci, brácho, mám tě moc rád";) Jenže to by bylo... nemužné. Mužnost pochopitelně řeší i ne-hetero(a)sexuálové (ani tady si všichni ti napůl/úplně teplí kluci automaticky neřeknou "tak co, jsem buzna, tak nemusim působit chlapsky"; naopak: někteří o to víc). Čili: jde o svéráznou pochvalu. Aspoň tak to od Troyata vnímám. A to pé esko? Přece ryzí ironie - je tam smajlík.
Citovat
+4 #8 Odp.: Restaurátor a portrétnebi 2019-04-29 14:38
Nepobírám ani tu první část.

Fakt nechápu co jsi tím chtěl říct. :-?
Citovat
+4 #7 Odp.: Restaurátor a portrétnebi 2019-04-29 14:06
PS: ďakakovať nemusiš, mame ťa tu za burana tak si nepokaz povesť:-)

Promiň, ale to nechápu :sad:
Citovat
+5 #6 dalo saTROYAT 2019-04-28 23:16
na zmetka vôbec nie zlé, neviem či to je tým prebratím nametu alebo čo sa stalo, ale dal si si záležať aby to nebolo také tvojsky nudné. blahoželám. PS: ďakovať nemusiš, mame ťa tu za burana tak si nepokaz povesť:-)
Citovat
+9 #5 Odp.: Restaurátor a portrétRon 2019-04-27 11:08
Do poloviny mě to bavilo, ale jakmile došlo k odhalení, že ti kluci jsou živí, nějak to ztratilo drajv. Asi jsem čekal víc tajemna a nějaký pikantní vysvobozování obou z obrazu. Škoda. ;-) Ta ztracená sklenička na konci je hodně dobrej detail.
Rozhodně je to ale to nejlepší, co jsem od tebe zatím četl, zmetku. :-)
Citovat
+9 #4 Odp.: Restaurátor a portrétdavid80xx 2019-04-27 07:43
Jů, to bylo pěkný. Dik
Citovat
+9 #3 Odp.: Restaurátor a portrétzmetek 2019-04-26 21:13
Cituji nebi:
Překvapená, zaskočená a poctěná. Potěšil jsi mne. Věnováním a povídkou. Děkuju
Za krásný příběh i za to, že dnes je den hezčí. Díky

Ty jsi sem ten svůj dát nechtěla, tak jsem si musel vymyslet jiný... :lol:
Citovat
+9 #2 Odp.: Restaurátor a portrétnebi 2019-04-26 15:47
Překvapená, zaskočená a poctěná. Potěšil jsi mne. Věnováním a povídkou. Děkuju
Za krásný příběh i za to, že dnes je den hezčí. Díky
Citovat
+9 #1 Hezké .-)svatý otec 2019-04-26 15:47
Až na pár nedostatků ve formě a tradičně zbytečné chronologii ve vyprávění, mě to bavilo od začátku až do konce. Dávám 5x5. PS: Kletby velmi dobře fungují i dneska, bohužel.
Citovat