• zmetek
Stylromantika
Datum publikace7. 4. 2019
Počet zobrazení1220×
Hodnocení4.70
Počet komentářů8

Nesnáším lidi. Jo, prostě je nesnáším. Jsou křiví jak šavle. Všichni. Nedá se nikomu věřit. Pořád bejt ve střehu, kdy ti kdo něco provede, nějakou sviňárnu. Naposledy jsem jen tak tak stačil zablokovat účet, než mi ho stačil vybrat můj ex. Styk s lidma jsem se rozhod omezit na nutný minimum. Jedinej, kdo je na světě rovnej, jsou hadi. Od hada vždycky víš, co můžeš čekat. Je předvídatelnej. Pokud se něco stane, je to vždycky tvoje chyba, ne hada.

Mám prostě hady rád. Odmalička. Už jako malej jsem vyžmundral na rodičích červenou užovku, hada, kterýmu nevadí, když ho vezmeš do ruky, je nekousavej. Tedy, pokud neuděláš tu pitomost jako já, že mu strčíš do terárka ruku, ve který jsi měl předtím myš. Vystartuje po čuchu. Ale zase hned, jak se zakousne, tak pozná velký sousto a pustí. Vydezinfikuješ si ránu (stejně není velká) a příště si dáš pozor. Prostě moje chyba.

Nechtěl jsem si pořizovat psa nebo kočku. Ty vyžadujou nějakou citovou investici, nestačí je jen nakrmit, musíš se jim věnovat. A v noci se ti vnucujou do postele. To had nedělá. I když – jedna známá mámy mívala v posteli želvu. Ale ta ženská byla magor. Natírala jí krunýř všemožnejma pleťovejma krémama a brávala si jí do postele.

Mně stačej moji hadi ve svejch terárkách. V pokoji je mám okolo jedný stěny. Pár užovek, hroznýšek, velkou radost jsem si udělal, když jsem si koupil krajtu zelenou. Hrozně se mi líbí ten uzel, který visí poskládaný přes větev a ze kterého při krmení vystřelí hlava. Protože v přírodě loví ptáky, tak jsem jí chtěl jednou udělat radost a v Pet Centru jsem koupil zebřičku, kterou jsem vypustil do terárka ke krajtě. Ani si jí nevšimla, už asi byla přecvičená na myši. Když byl ten pták v terárku druhej den, tak jsem koupil klec a zebřička šla z terárka do klece, protože už si zasloužila přežít. Takže kromě hadů ještě malej pták.

V práci věděj, že mám hady. Čas od času se někdo ptá, jestli mám nějaký jedovatý nebo nějaký velký škrtiče, a čas od času na mě někdo vyklopí ten starej přiblblej hoax o chlapovi, kterej si bral do postele krajtu a ta se jednou místo toho, aby byla stočená do klubíčka, začala natahovat podle něj a veterinář mu řek, že si ho poměřuje, jestli už se do ní vejde. To je pitomost, had prostě odhadne, co se do něj vejde. V přírodě si taky had nepoměřuje zvíře, který chce sežrat, nemá na to čas, než by ho změřil, tak by zdrhlo. Ale tohle se prostě vytrvale traduje, stejně jako ta historka o klukovi, kterej šel ožralej z diskošky a zkusil se kouknout tou dírou do kontejneru na sklo a uvízla mu tam hlava. Kamarádi prej šli domů pro nějakej olej, kterým by natřeli okraj, aby moh hlavu vytáhnout, a mezitím mu někdo stáhnul kalhoty a vojel ho. Jiná verze říká, že ho vošukali rovnou ty kamarádi. To je taky blbost, do tý díry v kontejneru hlavu nenacpeš. Já to vím, zkoušel jsem to.

Co se týče jedovatejch hadů, jo líběj se mi. Některý. Ale mám velkej respekt. Jednou na burze prodávali chřestýše s vytrhanejma jedovejma zubama. To je sviňárna, ale co čekat od lidí, pro prachy udělaj leccos. To bych už z principu nikdy nekoupil.

Jo, jedno terárko mám jedový. To jsem prostě musel. Miluju cerastesky. To jsou pouštní zmije, většinou zahrabaný v písku, čouhá jim jen hlava s růžkama nad očima. Já prostě miluju ten jejich trvale nasranej výraz. Vypadaj, jako by nenáviděly celej svět. Možná je to nějakej odraz mojí duše a proto je mám rád…

Teda sehnat povolení na chov jedovatýho hada je strašnej vopruz. Dokládat, jaký bude mít terárko, jak bude zabezpečený proti úniku živočicha a tak. Asi by šlo si ty cerastesky pořídit i natajnačku, ale ten průšvih, když by se to provalilo… Takže mám na ně povolení. V terárku jsou dvě. Nižší terárko s větší plochou a pískem, topná žárovka v květináči, miska s vodou… Vlastně kvůli ní se to seběhlo.

Nakrmil jsem a pak jsem si všimnul, že miska je trochu špinavá. A voda taky bude potřebovat dolít. Úplně bezmyšlenkovitě jsem natáhl ruku po misce. Možná jsem se i spoléhal na to, že zmije jsou nažraný, nevím, prostě jsem udělal blbost. Než jsem stačil vzít misku, tak mě jedna sekla. Koupil jsem to přesně nad palec. Jauvajs.

Ruka mi vyletěla z terárka. Co teď. Tak to naučený. Zajistit terárko. Prstýnky nebo náramky nenosím, takže nemusím nic sundávat a hodinky mám na levý ruce. Z mrazáku jsem vytáh pytlík s mraženým hráškem a plác sem si ho na ruku. A mobilem volat záchranku.

Přijeli i s doktorem. Ruka zatím slušně otejkala. Paramedik mi píchnul do druhý ruky kanylu a dal hydrokortizon, zatímco doktor s řidičem si prohlíželi terárka a vedli blbý kecy. Pak mě odvedli do sanity a odvezli do špitálu.

Vyklopili mě na chirurgický ambulanci. Doktor na mě ani nekouk a hned volal někam o informace, co se mnou. Na ruku mi kouk mladej kluk, zřejmě sestřák. Docela pohlednej, delší hnědý vlasy stažený do culíku. Ruku jsem měl už pěkně voteklou. Plácnul mi na ni pytlík s nějakým gelem, kterej chladil. Doktor zatím žhavil znova telefon: „Hele, mám tady kluka, kterýho uštkla nějaká zmije, já myslím, že by měl bejt u vás. Na toxikole říkaj, že to dělá hemolýzu, tak co kdyby to potřebovalo dialýzu, že byste ho vohlídali.“ Konečně se na mě taky votočil a skouknul mi ruku: „Jo, má to voteklý…Hele, kdyby měl kompartment, tak byste nám ho poslali, ale takhle to nevypadá…“

Asi jsem vypadal vyděšeně, protože sestřák mi začal vysvětlovat: „To je, kdyby ta ruka tak otekla, že by to začalo stlačovat cévy. To by ti pak museli udělat na kůži nářezy, aby se ten otok uvolnil a neodumřely ti prsty.“ No, to mě teda moc neuklidnilo. A ten otok bolel jak svině.

Doktor vztekle prásknul telefonem: „Na interně ho nevemou, máme si ho pohlídat tady.“

Konečně se mi kouknul pořádně na ruku, zeptal se, jestli cejtim prsty, a začal sepisovat papíry.

„Tady mi podepište souhlas s hospitalizací.“

Nešlo to. Ruku jsem měl tak oteklou, že jsem v ní neudržel propisku. Doktor otočil oči v sloup.

„Tak napíšeme neschopen podpisu a ústní souhlas a podepíšeš se tam jako svědek, Petře,“ otočil se k sestřákovi.

Sepsali papíry a kluk mě odvedl na oddělení. Vyfasoval jsem příšernou kytičkatou noční košili, aspoň, že jsem si moh nechat trenky. Uložili mě do pelechu a zase dali na ruku chladivej gel, odebrali krev do laboratoře.

Ležel jsem a nudil jsem se. Chvíli jsem se pokoušel hrát nějakou hru na mobilu, ale levačkou mi to stejně nešlo.

Večer se za mnou zastavil sestřák z ambulance: „Tak co dělá ruka? Cejtíš prsty? Zkus s nima zahejbat…“

„Bolí to. A mám pocit, že mi celá packa pulzuje.“

„Kouknul jsem na tvoje výsledky. Tenhle jed dělá rozpad krvinek, ala laborku máš docela dobrou, to vypadá slibně. Ukaž, vyměním ti chlazení na ruce…“

Odešel a vrátil se s novým chladivým pytlíkem, který mi dal na ruku. Nevím, jestli se mi to zdálo, nebo mi tu ruku fakt pohladil?

„Nebudou tě dole postrádat?“

Zrudnul: „Ne, mně už skončila směna, jen jsem se chtěl kouknout, jak na tom jsi. Zeptám se u holek, jestli máš napsanýho něco na bolest, když říkáš, že to bolí.“

„Hele, to de vydržet, když už to nepůjde, tak si řeknu.“

„Tak jo, tak se měj,“ vycouval ze dveří.

Za chvíli jsem vstal a vyšel hledat záchod. Když jsem šel okolo sesterny, tak jsem zaslech, jak se sestry baví: „Hele, tak se nám Péťa nějak zakoukal…“ „Ale, do koho?“ „Nějak nechává voči na tom uštknutym na čtyřce.“

Ležel jsem v posteli a motalo se mi to hlavou. No, kluk je to hezkej, ale chci se do něčeho hrnout? Po všech blbejch zkušenostech? Ruka bolestivě pulzovala a nedala mi stejně spát.

Ráno nastoupily sestry odebrat zase krev a pak se objevil Petr: „Tak jak je? Co ruka? Lepší? Nechceš přinést kafe?“

„Ne, díky, já k tomu automatu už trefim.“

Zase zrudnul a odešel.

Přišel doktor na vizitu: „Á, náš hadí muž. Můžete hýbat prstama?“

Předvedl jsem ruku, pořád ještě dost oteklou. Docela bolestivě mi zmáčkl hřbet ruky.

„Jauvajs!“

„Nono, hrdino. Musím zkusit, jestli to tam nefluktuuje, aby se tam nedělal absces.“

Sestra mi na ruku namazala nějakou smradlavou mast a zavázala mi ji.

V poledne se zastavil Petr.

„Laborku máš fakt dobrou, takže nejspíš tě odpoledne pustí a s rukou na kontrolu budeš chodit ambulantně…“

„To by bylo fajn.“

„Kdo se ti zatím stará o hady?“

„Nikdo, když jsou nakrmený, tak v pohodě vydržej. To bych si tu musel protáhnout pobyt na tejdny, aby na ně někdo musel dohlídnout. Ale mám ještě zebřičku, ptáka, tu by už musel někdo nakrmit, tak jsem rád, že půjdu dom.“

„Já… docela rád bych ty hady viděl…,“ uhnul očima, zase celej červenej.

„Hmm…“

„Moh bych někdy…“

Von se mi fakt vnutí. Tak jo. Přijde se kouknout na hady, já budu protivnej, vono ho to přejde.

„Tak jo, dám ti číslo na mobil, brnkneš mi a domluvíme se, jo?“

„Tak jo,“ rozzářil se. „Já ti napíšu číslo na sebe. Já si to tvoje už opsal z papírů…“

A hele, ten to fakt bere hopem.

Vytáhl z kapsy bloček, napsal tam číslo, papírek vytrhl, přeložil a podal mi ho. Strčil jsem ho do peněženky.

Odpoledne mě fakt vykopli. Dostal jsem propouštěcí zprávu, doporučení na kontrolu na chirurgii na poliklinice a šupal jsem domů.

„Čau, hadice!“ pozdravil jsem doma své osazenstvo. „Nazdar pipko!“

Dosypal jsem zebřičce zrní a dolil vodu a svalil jsem se do křesla. Peněženka v kapse nepříjemně tlačila, vytáhl jsem ji a hodil na stolek. Čouhal z ní cípek přeloženého papíru s číslem. Vytáhl jsem ho a rozložil.

Číslo a jméno. Já nakonec asi nebudu nepříjemnej. Já budu asi milej. Tohle by snad mohlo vyjít. Ten kluk byl fakt hezkej a milej a navíc se jmenuje Petr Schlange. S tímhle jménem – to snad bude osud. Moh by bejt.

Die Schlange – had

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (46 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (42 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (40 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (43 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (48 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0

Pořád přemýšlím, jestli nejsem jen zbytečný člověk - zmetek. Tak se alespoň (většinou) snažím dělat jiným radost.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+5 #8 Odp.: Hadí mužnebi 2019-04-23 21:41
Hady vážně nemám ráda, ale tuhle povídku ano. Díky za ni :-)
Citovat
-8 #7 Teraristikasvatý otec 2019-04-16 21:41
No tak jako úvod do teraristiky dobré, jako příběh nudné, ploché a prvoplánové. Oceňuji snahu udržet jednotnou jazykovou formu. Dobrý příběh by měl mít zápletku a pointu. Snad příště ...U mě za tři mínus.
Citovat
+8 #6 Odp.: Hadí muždavid80xx 2019-04-08 18:18
Hezký, doufejme, že se Schlange nebojí hadů. Já mám hady rád. Jsou moc příjemní do ruky, jak se tak ovíjí kolem prstů, aby získali oporu ( ti menší pochopitelně ), jedovaté bych nechoval.
Citovat
+9 #5 Hadí mužkikiris53 2019-04-07 21:13
No já bych asi choval jiného hada. Ale jinak pěkně napsaná povídka. :roll:
Citovat
+10 #4 Odp.: Hadí mužMiky 2019-04-07 21:01
Hadi se mi líbí, stejně tak povídka :)
Citovat
+8 #3 Hadí mužnebi 2019-04-07 12:44
Hadů bych se bála, mít je doma. V neděli odpoledne moc hezká povídka. :-)
Citovat
+7 #2 Odp.: Hadí mužzmetek 2019-04-07 12:30
Cituji kuscheltyp:
Lange Schlange. Mačkáš mi hada. Peter Mamba... To je hnedle asociací.

Vzatý kapku hopem... ale jo, i když tam šlo potenciálně o krk, pobavils mě ;-D

O nic jiného ani nešlo.. :-)
Citovat
+13 #1 Odp.: Hadí mužkuscheltyp 2019-04-07 11:42
Lange Schlange. Mačkáš mi hada. Peter Mamba... To je hnedle asociací.

Vzatý kapku hopem... ale jo, i když tam šlo potenciálně o krk, pobavils mě ;-D
Citovat