Gay povídky

„Tak co chlapče? Byl jsi hodný a nezlobil?" zeptal se Mikuláš. „Ano, byl jsem hodný, pane," odpověděl jsem konsternovaně. „Tak nějak ti nevěřím. Máme totiž jiné informace." S těmi slovy mne zatlačil zpět do bytu a za ním vstoupili i ostatní. Jak se vzápětí ukázalo, anděl nebyl jeden, ale hned rovnou tři. Ten poslední zavřel dveře a už jsem byl svlékán a manipulován do hloubi obydlí.

Kouzelně nasvícený náměstí navozovalo tu správnou atmosféru, do toho se z repráků linuly vánoční písničky… takový jakože optimistický, že prej přání se maj plnit o Vánocích nebo co… Nebo tak nějak se to tam zpívá, ne? Hahaha! Takovej profláklej hit a já už si ani nevzpomenu na slova, chichi… Ale něco by se každopádně o Vánocích plnit mělo a všecko tomu, že to budou ty naše přání, nasvědčovalo, když jsme se s Dalim kolem šestý hodiny na to náměstí přihnali a hned jsme si všimli tří holek, co si před živým betlémem zkoušely vyfotit selfíčko.

„Víš co? Mám tě dost. Jsi hroznej, to se už nedá vydržet.“ Muž se zvedl, ze skříně vytáhl kufr, začal si do něho balit oblečení. Ve spěchu, se skládáním se neobtěžoval. Mladík se na něho díval s bolestí v očích, rudé tváře. „Hroznej? Honzo, co se stalo? Miluju tě, to přece…,“ hlas se mu chvěl, slzy nezadržitelně padaly po tvářích. „Podívej se na sebe. Vaříš, uklízíš, dokonalá hospodyňka. Tohle nechci, já chci chlapa.“

Když jsme šli spát, položil se Bert na záda a ruce založil pod hlavou. Hm, trucuje. Fakt se urazil. Natáhl jsem ruku a zaškrabal ho ve chlupech na hrudníku. Nic. Jemně jsem nehtem zaškrábal na bradavku: „Zlobíš se?“ Zavrtění hlavou. „Tak co se děje?!“ Zase zavrtění hlavou a koukal do stropu. Sakra, to je vážný. Fakt je nějakej problém. Začal jsem zmatkovat. Tohle nemůže bejt obyčejný trucování kvůli kaprovi. Něco se fakt děje.

Chováme se jak zamilovaní puberťáci. Přijde mi to divné, kdyby aspoň jeden z nás byl holka, ale to ne. Přesto se mi to moc líbí, tak hodně, že jsem velmi šťastný a chce se mi strašně žít.

Ben Kamilovi oplácel jeho upřený pohled, zatímco v něm vzrušivě doznívala ta jeho poznámka. Líbilo se mu, jak Kamil uměl už tak dráždivou situaci pozvednout o úroveň výš prostě jenom tím, co řekl… a jak se u toho zatvářil… Spoutaný už před Kamilem klečel mockrát, ale tentokrát to bylo jiné, takové… zlověstnější. Jako kdyby do dneška si Kamil s Benem jenom tak zlehka hrál, ale dnes už měl své nevychované a drzé hračky doopravdy plné zuby a stejně tak doopravdy jí to hodlal spočítat…

„Děláš si ze mě prdel?!“ prskne hněvivě. „Co to do háje zkoušíš? Nechceš s tím jít na veřejnost, a proto to rovnou hodíš na stránku naší třídní skupiny?!“ „Cože?! Na jaký stránky?!” vyjevím se nehraně.

"Lež!" zaznělo přísně. A tak ležel. Ani ho nenapadlo neposlechnout. A muž si to okamžitě uvědomil. Tu povolnost, tu poslušnost. Muž zatlačil tentokrát už hezky tvrdě a nahmátl prostatu. Zatlačil proti ní nahoru a bez ohledu na mladíkovo sténání po ní několikrát přejel bříšky prstů. Uvědomil si, že mladík je víc než jen poddajný. Je to sub se vším všudy. On potřebuje Pána. Potřebuje někoho, kdo bude hrát dominantní roli, aby on mohl hrát roli otroka. Ale, že je tak sevřený? Že by…?

A zatímco se u plážovýho baru dobře bavíme nad nabídkovou kartou jednotlivejch drinků, sám pro sebe si nad celou situací nevěřícně kroutím hlavou. Nejenom nad tím, že si s Brunem najednou tak rozumíme, ačkoliv ještě včera v letadle jsme po sobě dobře hodinu v kuse jenom zpruzeně štěkali a pár dnů před odletem jsme se kvůli jedný hádce dokonce nebavili vůbec. Asi na nás holt působí ta zdejší pohodová a na to, že je listopad, tak i úžasně letní atmosféra, a všechny důvody ke vzájemnýmu urážení a posmívání odnáší pryč ten věčnej kapverdskej vítr, co tu bez ustání pofukuje.

Takže jsem vyrazil do sexshopu. Vlezu dovnitř a v tu chvíli jsem měl nutkání se otočit a vystřelit ven. Stála tam prodavačka – dáma už skoro ve věku mojí babičky, a usmívala se: „Dobrý den, vítáme vás, mladý pane. Hledáte něco konkrétního, nebo se chcete porozhlédnout?“ Musel jsem bejt rudej až na prdeli. Vykoktal jsem, že se porozhlédnu, a pomalu jsem zamířil k vitríně s umělákama. Byl tam jeden takový normální velikosti.

Znovu zavázal uzel, který jsem tak pracně rozvázal a položil mě na postel. Vzal další provaz a svázal mi nohy u kotníků. Nakonec mi je zase přitáhl k rukám a svázal mě tak do kozelce. Tentokrát je přitáhl dost blízko, takže jsem neměl moc prostoru na manipulaci s rukama. „Tak se snaž!“ řekl vyzývavě, když skončil. Tentokrát to bylo fakt prohrané. Chvíli jsem zkoušel nahmatat nějaké uzly nebo konce provazů, ale nic jsem nenašel, tak jsem po chvíli už jen tak ležel.

Alarm řval, až mu brněla hlava. Musí to trochu poštelovat, kvůli nějaké lišce nebo medvědovi si zase nevyvolá záchvat migrény. Dlouhá chodba se stočila doleva, automaticky sáhl po zbrani, jistota je jistota. Vypnul alarm, rychle si navlékl kabát, prošel prvními dveřmi, přibouchl je, zasekl bezpečnostní západku a stanul u druhých. Chlad jím prostupoval, rychle se naklonil k okénku z dvacet centimetrů tlustého speciálního skla. Neprůstřelné, s extrémní odolností mrazu. Očima pátral po zvířeti, které slibovalo zpestřit jídelníček masem. Ztuhl. Na sněhu ležel člověk, byl si jist, přestože lidskou bytost neviděl už sedm let. Přesně od tátovy smrti. Za celou dobu, co byli spolu, se nikdo neukázal, ani náznak, že o jejich základně, o nich, někdo ví.

Z přemýšlení mě vytrhly až zvuky dalšího provazu. Dal mi kotníky k sobě a začal je spoutávat. Napřed několikrát obtočil provaz okolo, pak ho zase protáhl mezi nimi a na závěr udělal uzel. Pak jsem cítil, jak zabořil obličej do mých nohou. Chvíli čichal jejich vůni, následně vzal konec provazu od nohou, přitáhl mi je k rukám, dost utáhl, ještě několikrát obtočil a udělal závěrečný uzel poblíž nártu. Byl jsem teď v poměrně těsném kozelci a s roubíkem v puse.