• HonzaR.
Stylromantika
Datum publikace8. 2. 2021
Počet zobrazení1070×
Hodnocení4.65
Počet komentářů34

Když s někým trávíte tolik času, jen vy sami dva, a nelezete si na nervy, může to znamenat jen dvě věci. Buď jste hodně tolerantní a snesete prakticky cokoliv, nebo jste čerstvě zamilovaní.

Nevím, jak to vnímal Damián, ale vzhledem k tomu, že to byl on, kdo se mi do toho každodenního života víceméně vnutil, věřím, že to cítil stejně jako já. Že to nebyla pouhá tolerance a můj byt azyl, ale že mě taky miloval. Přestože mi to neřekl. Dokonce ani to, že mě má rád, mi neřekl. Chtěl bych tvrdit, že mi to nevadilo, že mi stačilo, jak se ke mně choval. Ale nejsem tak dokonalý a velkorysý. Protože mě to v koutku duše samozřejmě mrzelo. Kdo taky neslyší rád, že ho někdo miluje.

Slyšel jsem od něj, že je se mnou rád. Že je mu se mnou dobře. Ale to je přece jen trochu rozdíl. Já mám v životě několik lidí, o kterých bych tohle s klidným svědomím mohl prohlásit také, a rozhodně by to neznamenalo, že bych do nich byl zamilovaný. Do Damiána jsem zamilovaný byl. Den po dni víc a víc. Kdybyste se zeptali proč, neuměl bych vám odpovědět. Ale kdo by nemiloval člověka, který dokáže se zaujetím mluvit o věcech důležitých stejně jako o naprostých blbostech. Nebo to byly všechno jenom blbosti?

Třeba debata o Schrödingerově kočce.

„Rozumíš, dokud se nepodíváš, tak nevíš, a dokud to neřekneš ostatním, tak taky neví a furt je teda živá i mrtvá. A co myslíš, jak ho napadla zrovna kočka, třeba nějakou přejel? Honzo, kdybys měl kočku, mohla by se jmenovat Erwin?“

„Jedině kdyby to byl kocour.“

Nebo o rajské omáčce. Jo, slyšíte dobře.

„Já ji miluju, ale takovou tu s masovýma koulema, ne s hovězím. Vařený hovězí do mě cpali furt, vařený hovězí je hnus, nezdá se ti, Honzo? Já bych lidi, co hovězí vaří, zavíral do basy. Takovej hambáč nebo stejk, to je něco jinýho.“

No nevím, v kuchyni moc nevynikám, hovězí jsem mu neservíroval. Přesto u mě vždycky zhltal všechno. A já po takových rozhovorech přemýšlel, jestli mám jít shánět krabici, nuklid a kotě, nebo hledat recept na rajskou. U třetího, podle kterého bych měl pasírovat rajčata (nejsem cvok, abych u plotny strávil mládí), jsem hledání a čtení na netu vzdal a zavolal tetě, jak mám, sakra, udělat rajskou nějak normálně.

„A neříkej, že mám pasírovat rajčata. Musel jsem si v příručce ústavu jazyka českého najít, co to vůbec znamená.“

V telefonu se rozhostilo dlouhé ticho a pak mi nadiktovala recept úplně jednoduchý.

„Ale Honzo, z těch rajčat je to rozhodně zdravější.“

Tomu bych věřil. Jen si nemyslím, že by to Damián až tak ocenil. Kečup je kečup. Ale i tak jsem se snažil, aby nějaké vyloženě škodliviny nejedl. Přestože to pro mě bylo dost náročné. Nejsem zrovna milionář. Popravdě, těšil jsem se, až mi cinkne sms, že mi přišly peníze z brigády. Ráno po té další krásné noci s Damim jsem už musel být poměrně hodně kreativní, abych nás nakrmil. Mimochodem, když cokoliv smícháte s dostatečným množstvím rýže, zasytíte víc lidí než jednoho permanentně hladového kluka.

Do práce se mi od něj krutě nechtělo. Utěšovalo mě pouze to, že on musí jít trénovat, a hlavně to, že na mě večer bude čekat doma. Jeho otec se měl vrátit až ve čtvrtek odpoledne, a když jsem se zeptal na Adélu, jen krátce prohlásil, že s tou je všechno zařízené.

A já se dál nestaral, nezajímal, neřešil. A nepřemýšlel. Mohl jsem si už tehdy některé věci poskládat dohromady? Mělo mě už tenkrát napadnout, že je všechno až moc snadné a růžové? Nejspíš mohlo a mělo. Ale já byl šťastný jak nikdy v životě. Dokázal jsem nás oba ukočírovat alespoň v tom, abychom se učili, ale to bylo nejvíc, čeho jsem byl schopný. Jinak mě nezajímalo téměř nic. Jen to, aby se šťastný cítil i on.

Ve čtvrtek jsme se před mým odchodem do práce loučili tak, že jsem málem zas přišel pozdě. Konečně jsem taky v práci zastihl Bětu, která od pondělí byla preventivně doma. Naštěstí měla test negativní. Prohodili jsme spolu pár rychlých vět, jak bychom si představovali sobotní oběd u mých rodičů. Shodli jsme se, že posezení od deseti dopoledne do půl druhé odpoledně bohatě stačí.

„Do práce tě pak odvezu.“

„Super. A mohla bys nás pro příště, až tu s námi budeš, z práce nevozit? Já jen, aby Damián nemusel zas sbíhat dolů.“

„To nemyslíš vážně, že ne, že v tom pokračuješ?“

„Ale no tak, tetinko.“

„Nech si tu tetinku!“

Dobře věděla, že tak jí od malička říkám, když něco chci nebo potřebuju. Jako dítě jsem většinou chtěl čokoládu nebo přečíst další pohádku. Teď jsem toužil si svou pohádku nerušeně žít.

„Všimla sis, jak Damián vypadá? A víš, jak je skvělý?“

„No jasně, celý tatínek,“ ušklíbla se, „ten je taky naprosto úžasný,“ dodala ironicky.

„Jo, to víš, šéfy si člověk vybrat nemůže,“ mrknul jsem na ni. Zahrozila mi a pak už musela předat směnu kolegyni, která ji střídala.

Po týdnu noc o samotě. Nemohl jsem pořádně usnout. Moje postel se mi zdála přehnaně velká a náruč zoufale prázdná. Vlastně to měly být noci dvě, ale ráno přišel Damián jako obvykle s notebookem a obrovskými kruhy pod očima.

„Než začneš, nebyl jsem na tréninku a skoro jsem nespal. Hádali se do tří do rána. Adéla ječela tak, že siréna hadr.“

„Pojď ke mně, zlatíčko,“ sevřel jsem ho v náruči, „hádali se kvůli tobě? Prasklo to, žes nebyl doma?“ zeptal jsem se na to první, co mě logicky napadlo.

„Ne, to ne, doma nebyla hlavně Adéla. Vlastně jen ty víš, že jsem doma nebyl ani já. Když jsem na ně vylít’, že už maj’ dát pokoj, tak mě táta seřval, že mam držet hubu a starat se o svý.“

Ne že bych po tomhle sdělení měl jeho otce nějak radši…

„Pojď něco sníst, Dami, kolik máte dneska hodin? Jestli to zvládneš, víš? A odpoledne se můžeš dospinkat.“

Zavrtěl hlavou a konečně se usmál: „Ty seš vážně neskutečnej.“

Naštěstí hodiny měl pouze tři, a když se v poledne ukládal do postele, zajímalo ho jen, jestli budu doma, až se vzbudí.

„Tak jasně, že budu. Páteční odpoledne jsou přece naše.“

Bylo naše, i když Damián seděl u notebooku a dělal si poznámky a já konečně taky trochu cvičil. A bylo to moc prima, protože mi pak řekl, že bych měl hrát častěji. Že se mu to líbí. Odhodlal jsem se a zeptal se, jestli by mu nevadilo, kdybychom příští pátek a sobotu strávili s mými přáteli. Po krátkém váhání přikývnul.

„Budeš mít koncert sám pro sebe a z první řady.“

„Ale Honzo, já jazz nikdy neposlouchal.“

„Ale Dami, já zas nikdy nesledoval fotbal.“

Podívali jsme se na sebe a rozřehtali se. Do kina jsme naštěstí chodili oba a do toho našeho soukromého ještě radši. Mohli jsme se objímat a líbat a mazlit. A taky si ten film vrátit a na druhou půlku se podívat znovu, protože jsme ji nějak zapomněli vnímat.

Když pak volal domů, že večer nepřijde, slyšel jsem, jak úsečně říká, že se stará o „svý“. Přestože jsem na jeho otce měl vztek, bylo mi ho v tu chvíli určitým způsobem líto. Damián v podstatě mohl udělat cokoliv a on by mu v tom nijak nemohl zabránit. Osmnáct už mu bylo. Mohl odejít z domova, praštit se školou, s tréninky, denně se opít. Mohl si jakýmkoliv způsobem zničit život a s otcem se už nikdy nevidět. A nikdo, včetně mě, by mu v tom nemohl zabránit. Ale jestli já něco nechtěl, tak to, aby to mezi nimi bylo nějak zlé. Koneckonců, jeho otec byl jediný rodič, kterého měl poblíž. A já si moc přál, aby až jednou Damián řekne, kam ho srdce táhne, neprožil žádnou katastrofu.

Já byl jen o dva roky starší, když jsem se sbalil a odešel. Hned jak bylo vypořádané dědictví po dědovi. Stále jsem slyšel ty kouzelné věty mého otce, které by se daly shrnout do jedné, velice výstižné: K čemu bude zrovna jemu tak velký byt. Já si nemohl pomoct, ale i když to tak přímo neřekl, já v tom slyšel: K čemu té buzně bude… a tak dál.

Souhlasil bych, kdyby řekl, že doma, než dostuduju, to budu mít pohodlnější. Chápal bych, kdyby se zeptal, co s tím budu dělat. Uvítal bych, kdyby mi chtěl něco poradit. Navíc to pronesl u notáře, když já byl celý uřvaný, protože já dědu miloval. I po dvou měsících po pohřbu mě jakákoliv zmínka o něm rozlítostnila. A on místo toho, aby smutnil se mnou, umřel mu přece táta, sakra, tak byl brunátný vzteky, protože děda byl stejně jako on právník a velice dobře věděl, jak všechno zařídit, aby jeho poslední přání bylo právně nenapadnutelné.

Už jsem se zmínil, že když jsem rodičům o své orientaci říkal, nekonalo se žádné drama. Oba mě v rámci svých profesí poučili. Až tak detailně, že mi bylo nepříjemně. (Poslouchat od vlastní matky fyziologický popis soulože mezi dvěma chlapy si opravdu nepřejete, v šestnácti. A myslím, že ani v šedesáti.) Nikdy neprojevili žádnou negativní emoci. Ale taky se nikdy nezeptali, jestli se mi někdo líbí, a nikdy nijak nekomentovali, když jsem se náhodou zapomněl a něco řekl sám. Nejvýstižnější by asi bylo, kdybych řekl, že byli… korektní. A až když šlo o něco takového jako byt za pár mega, ukázalo se, co si vlastně můj otec myslí. A moje máti při jeho projevu? Mlčela.

Já neříkám, že jsem se s nimi měl špatně. Hodně se věnovali svým povoláním, ale i přesto se snažili, abychom alespoň někdy byli spolu. Rozhodně se jeden z nich nesebral a neutekl ode mě, jako to udělala Damiánova matka. Jen jsem měl čím dál silnější pocit, že všechno dělají, protože se to dělat a ne proto, že to dělat chtějí.

Po těch dvou a půl letech máme vztahy znovu korektní. Nehádáme se, nenadáváme si. Nikdy jsem k nim nepřivedl Arnyho a oni se nikdy nezeptali, jestli něco nepotřebuju. Pokud tedy zájem o to, jak to zvládám, není obsažen v otcově starostlivé větě, jestli neprodávám knížky po dědovi. No kdybych jíst neměl, tak bych je neprodal. Ale pro mě za mě, ať si třeba myslí, že si z nich dělám táborák. Udivuje mě, že po víc jak dvaadvaceti letech mě nezná. A že máti na tuhle nejapnost s knihami nepronesla nic víc než: Ale no tak, Františku…

Byla to Běta, kdo mi tenkrát půjčil peníze do začátku. A byla to ona, kdo nás, mě a moje rodiče, spojoval a spojuje. A je to dodnes ona, kdo mi klidně řekne, že jsem pako a blbeček, a já v tom slyším i to nevyřčené: Ale stejně tě mám ráda.

Ráno mě Damián nechtěl pustit z postele, i když jsem mu už večer předtím vysvětlil, že musím před prací k rodičům a ještě předtím nakoupit, abychom přes víkend bídně nezahynuli. Tulil se ke mně a sliboval, že se o ten nákup postará, a byl tak přesvědčivě neodbytný, že jsem tomu rád podlehl.

„Napíšu ti seznam, co všechno…“

„Potom, Honzo…“

Víc už mě mluvit nenechal. S jazykem na jazyku se mluví špatně…

Nakonec jsem mu ten nákup psal v autobusu na messenger, protože jsem byl rád, že jsem se stihl alespoň obléknout a nechat mu v kuchyni na stole peníze.

Po Damiánově vřelé společnosti jsem při setkání s rodiči utrpěl poněkud teplotní šok. Chvílemi jsem měl nutkání zkontrolovat si prsty na rukou, jestli nemám omrzliny. Ale měl jsem to za sebou a na pár týdnů do Vánoc klid. Když jsme s Bětou sedali do auta, vyjádřila moje pocity jedinou větou: „A máme to z krku.“

Do práce jsem se od nich těšil nejen proto, že tam byl i Damián.

Doma nás vítalo teplo a klid a bohužel taky zelená Destinová na kuchyňském stole. Ne že bych se vyloženě zlobil, ale nadšený jsem z toho nebyl. Hlavně proto, že budu muset v neděli ráno vstávat a jít do supermarketu.

„Damiáne, ty trubko, ráno tě z postele vytáhnu a půjdeš pěkně se mnou.“

„Tak trubko, jo? Nepůjdu,“ odsekl mi a malinko se ušklíbnul. „Kdyby ses viděl, jak se tváříš. Obchody jsou v neděli zavřený, ty trubko,“ vrátil mi to.

Chytl jsem ho za zápěstí a přitáhl k sobě: „Jsi drzej, miláčku, dost na to, že si zítra můžeme vybrat leda tak jestli chleba suchej nebo s máslem.“

„Hm… to si myslíš ty.“

Díval se mi z blízka do tváře a já sledoval, jak se ten jeho mírně šklíbivý výraz mění na úsměv. Na něj se prostě nedalo zlobit. Musel jsem mu dát pusu, přímo tam, v mojí kuchyni, u kuchyňského stolu. A pak jsem si ho na ten stůl posadil a krásně si s ním pohrál. Na nějakou večeři jsme zapomněli oba.

Ráno jsem stál před otevřenou lednicí a připadal si jako největší blbeček ve střední Evropě, protože byla nacpaná k prasknutí. Mnohem víc, než by podle mého seznamu měla být. Prozkoumal jsem ji a udělal královskou snídani. Vejce, párečky, fazolky, slanina… dokonalá kalorická bomba.

Ten můj rošťák už byl vzhůru, když jsem podnos pokládal na postel mezi nás.

„Asi tu v noci byla nějaká kouzelná víla, koukej.“

„Spíš soumar se čtyřma taškama z obchoďáku.“

Pustil se spokojeně do jídla a po očku po mně pokukoval.

„Dami, podívej se na mě. Já jsem samozřejmě rád, žes tam došel, ale ty prachy…, počkej, nepřerušuj mě,“ zarazil jsem ho, když jsem viděl, jak se nadechuje, „ty prachy sis měl vzít a vezmeš, jasný?“

„Nevezmu.“

„Damiáne… já nechci, abys…“

„Ne, já nechci, abys…,“ skočil mi do řeči, „já nejsem dítě. Už nějakou dobu jsem nad tím přemejšlel. Že jsem tu skoro pořád… a nevěděl jsem, jak se zeptat. No a včera to byla ideální příležitost…“

„Ty se bojíš se mě na něco ptát? To přece nemusíš,“ byl jsem z něj trochu vedle a zároveň mi to udělalo moc dobře. Že je vlastně tak prima a žádná princeznička, která se nechá jen obletovat a rozmazlovat.

„Tak víš jak, se slovama to umíš spíš ty,“ usmál se a pak zvážněl a mírně zčervenal, „a taky jsem nechtěl, aby ses cítil nějak… blbě, víš, tak nějak jako…“ Hlas mu slábnul do vytracena, až na mě jen upřel ten svůj modrý kukuč a mně to došlo. Nechtěl, abych se cítil trapně. A já věděl, co v tu chvíli říct.

„Děkuju, Dami, fakt mi to pomůže. A jsem strašně rád, že jsi tak milej a hezkej a chytrej…,“ to už se smál a ta chvíle rozpaků mezi námi byla pryč.

„Jakej ještě jsem?“

„A zábavnej a sexy a hlavně… můj. Jo, a víš, že mi kdykoliv můžeš říct cokoliv, že jo?“

„Jenom když i ty mně.“

„Dobře, všechno na rovinu.“

„Fakt všechno?“

„Tak to vysyp, co ještě?“

V očích mu zaplály ohníčky: „No, možná by ses moh’ trochu líp naučit vařit. Někdy mi přijde, že ses to učil od Adély. A to fakt není úplně nejlepší kuchařka.“

„Damiáne!“

Možná kdybyste se mě zeptali znovu, proč jsem zrovna tohohle kluka tak moc miloval, tak bych vám odpovědět dokázal. Právě proto.

V duchu jsem si umínil, že s ním doopravdy budu mluvit na rovinu. Byl u mě skoro denně, pokaždé jsem ho ke stolu pozval, dělal jsem nám i jídlo do práce. Spal tu, sprchoval se. Možná kdybych si hned na začátku s Arnym ujasnil kdo, co a kolik, nemusel jsem se vedle něj cítit jako kasička.

Že si na tohle svoje šlechetné předsevzetí, mluvit o všem přímo, vzpomenu tak strašně brzy, by mě ovšem nenapadlo ani v tom nejšílenějším snu.

Žili jsme samozřejmě dál. Od pondělí do čtvrtka jsme spolu trávili dopoledne a po večerech jsme si posílali zprávičky. Damián mi napsal, že má doma klid a nikdo se už s nikým nehádá. (Víš, Honzo, Adéla je sice pitomá, ale zas celkem neškodná.) Že se mu otec dokonce omluvil za to, jak na něj vyjel. Že prý má v poslední době hodně starostí v práci.

Byl jsem moc rád, že má klid. I když… Někde tam uvnitř, na takových místech, kam se sami stydíte podívat, a když už to uděláte, tak radši rychle přibouchnete dveře, někde tam hluboko v sobě jsem úplně maličko chtěl, aby se něco stalo a on zas přišel a zůstal, aniž by se před příchodem svého otce musel vracet domů. Není to moc k chlubení, já vím. Ale možná láska někdy bývá sobecká. Nejen ta moje.

Přišel den, kdy měla přijet Káťa a kluci. Těšil jsem se, i trochu obával. Poprvé jsme měli být jako pár s dalšími lidmi. Já kluky znal, za ty tři roky jsme zažili ledacos. Ale vůbec jsem nedokázal odhadnout, jestli se budou líbit i Damiánovi. Nebo jestli se mu minimálně jeden z nich nebude líbit až moc. Katku jsem řešit nemusel, tam jsem si byl jistý, že si s Damiánem budou rozumět.

Ráno jsem vstal, abych nakoupil nějaké pití na večer, než Damiánovi skončí trénink a zas se přiřítí. Seběhl jsem z kopce do supermarketu. Naložil Morgana a nějaké víno. Pomalu jsem se sunul k samoobslužným pokladnám. A pak jsem je uviděl. V jedné z uliček. Oni mě neměli nejmenší šanci zpozorovat. Protože byli tak moc zaujatí jeden druhým a tím, jak se k sobě tiskli. A mně v tu chvíli všechny ty události a poznámky minulých týdnů zapadly na svoje místo. Jako když si konečně roztřídíte všechny dílky puzzle a ony najednou dají dohromady ucelený obraz. Cítil jsem se zrazený, podvedený, oklamaný. Ono od člověka, ke kterému máte tak silnou citovou vazbu, to bolí zatraceně moc. Já to vnímal jako neskutečný podraz.

A taky jsem si vzpomněl na ten neurčitý pocit, který jsem s Damiánem měl ten večer, kdy jsem ho k sobě poprvé zval. Že to totiž bude kolosální průšvih.

 

Don't show up so on-time

And don't act like you're so kind

Don't ask me how I've been

Don't sit there and play just

So frank, so straight, so candid

So thoughtful, so gracious

So sound, so even-handed

Don't be so damn benign

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (34 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (32 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (31 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (33 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (50 hlasů)

Komentáře  

+2 #34 Odp.: Soukromé blues 9.Alianor 2021-02-17 15:33
Páni, tady je ale komentářů, číst je teď nebudu, takže se možná budu opakovat, ale což - opakování matka moudrosti a pěkná slova se mohou omílat neustále a autorovi to myslím vadit nebude. Tento příběh je kouzelný, ze života, fakt příjemně se čte. Krapítek detektivky je oživující. Myslím, že to Damián nebyl, fantazie mi selhává proč by to měl být on a hlavně proč by to dělal? Tudíž nebudu polemizovat, protože už je venku další díl, snad se dočtu rozuzlení tohoto šokujícího konce.
Každopádně Ti chci poděkovat, že se s námi dělíš o krásný příběh.
Citovat
+7 #33 Odp.: Soukromé blues 9.Kev1000 2021-02-11 13:12
Tomu říkám perfektně zapíchnutej díl! Přiznám se, že jsem ho celej četl s mrazenim v zádech, z těch všech náznaků, že se něco podělá... jenom čekáš kdy, co a v jaký formě. A nakonec to *něco* samozřejmě přijde, a zároveň to nechává moře prostoru pro různý alternativní scénáře a únikový vysvětlení - čtenáři, rozjeď fantazii na plnej plyn a těš se na další díl. Já se těšim moc - už teď si můžu bejt jistej, že mě něčim překvapí :-)
Citovat
+6 #32 Odp.: Soukromé blues 9.Marko 2021-02-10 23:00
Myslím Honzo, že si trhol rekord v komentároch :lol: , tak veľa ich tu už dlho nebolo. Máš neskutočný talent, krásne sa to číta, úplne si ma vtiahol do deja, celé to s Honzom prežívam. Akurát na záver mi zovrelo žalúdok a teraz budem napätý čakať, koho Honzo videl v tom obchode. Ako naznačili moji spolukomentujúci, môže to byť nielen Dami... Pevne verím, že to dopadne v prospech Honzu a Damiho, veľmi im to prajem, i keď život nie je fér, chcem im to šťastie dopriať :-) Som zvedavý, napätý a s búšiacim srdcom budem v pondelok netrpezlivo klikať na OP v očakávaní, ako to dopadne... ;-)
Citovat
+2 #31 Odp.: Soukromé blues 9.Dome 2021-02-10 22:33
Cituji HonzaR.:
Cituji Dome:
Niekedy rozmýšľam či by nebolo lepšie nič neriešiť, potom by neprišlo sklamanie...lenže "srdcu nerozkážeš"

Bylo by asi hodně úlevný, kdyby námi nezmítaly žádný city a vášně. Mělo by to jen jednu chybu, nebyli bychom lidmi. Takže radši i ta zklamání a pak to krásný.
Já doufám, že i tak se budeš těšit na další díl.

Samozrejme, neviem sa dočkať, asi som čakal len že toto bude taká rozprávka kde nebudú problémy...moja chyba
Ale aj tak si myslím že to snáď skončí dobre...pre oboch :-)
Určite ti moc moc ďakujem že to píšeš...Sú to nádherne strávené chvíle
Citovat
+4 #30 Odp.: Soukromé blues 9.HonzaR. 2021-02-10 18:54
Cituji Dome:
Niekedy rozmýšľam či by nebolo lepšie nič neriešiť, potom by neprišlo sklamanie...lenže "srdcu nerozkážeš"

Bylo by asi hodně úlevný, kdyby námi nezmítaly žádný city a vášně. Mělo by to jen jednu chybu, nebyli bychom lidmi. Takže radši i ta zklamání a pak to krásný.
Já doufám, že i tak se budeš těšit na další díl.
Citovat
+3 #29 Odp.: Soukromé blues 9.Dome 2021-02-09 23:24
No ja som sa týždeň tešil na ďalšiu časť tohoto krásneho románu, o to viac som bol sklamaný keď som ho včera nestihol a o to viac som sa na dnes večer tešil, že pôjdem spať s úsmevom na tvári a dobrou náladou :-| lenže teraz mám obavy aké to bude a ako to skončí...každopádne je to krásne napísané a zas raz sa zrejme presvedčím o tom že láska bolí :-? Niekedy rozmýšľam či by nebolo lepšie nič neriešiť, potom by neprišlo sklamanie...lenže "srdcu nerozkážeš"
Citovat
+3 #28 Odp.: Soukromé blues 9.Waits 2021-02-09 17:51
Já vím ale malej telefon a tlustý prsty, to písmenko se někam schovalo.Cena kritiků je jistě fajn , ale palmále za Padesát odstínů šedi by se taky mohlo hodit :P
Citovat
+1 #27 Odp.: Soukromé blues 9.HonzaR. 2021-02-09 17:47
Cituji Waits:
Cituji HonzaR.:
Cituji Waits:
Holky vy toho Honzu prostě pro tu červenou knihovnu musíte zachránit stůj co stůj :lol: :lol: :lol:

Viď, v době, kdy nevíš dne ani hodiny. :lol: Normálně mam chuť to přepsat na něco úplně příšernýho. Ne že by mi fantazie nejela na plný obrátky. ;-)

Tak jim to nekaž, holt aspoň jasně vidíme proč vydělal Daniel Steel ty miliardy a za existenciální román dostaneš tak maximálně cenu kritiků :eek:

Danielle Steel je ženská. Já bych teda radši tu cenu kritiků. :lol: Ale tohle má do existenciálního románu daleko. Btw, já měl problém číst Kafku, natož tak ještě psát. :D
Citovat
+1 #26 Odp.: Soukromé blues 9.Waits 2021-02-09 17:42
Cituji HonzaR.:
Cituji Waits:
Holky vy toho Honzu prostě pro tu červenou knihovnu musíte zachránit stůj co stůj :lol: :lol: :lol:

Viď, v době, kdy nevíš dne ani hodiny. :lol: Normálně mam chuť to přepsat na něco úplně příšernýho. Ne že by mi fantazie nejela na plný obrátky. ;-)

Tak jim to nekaž, holt aspoň jasně vidíme proč vydělal Daniel Steel ty miliardy a za existenciální román dostaneš tak maximálně cenu kritiků :eek:
Citovat
+2 #25 Odp.: Soukromé blues 9.aduška 2021-02-09 17:35
Cituji Waits:
Holky vy toho Honzu prostě pro tu červenou knihovnu musíte zachránit stůj co stůj :lol: :lol: :lol:

Tak samozřejmě..Každý si zaslouží být šťastný..Stejně tak i on s tím jeho malým intrikánem :D :-* :lol:
Citovat
+1 #24 Odp.: Soukromé blues 9.Elve 2021-02-09 17:35
,Cituji HonzaR.:
Cituji Waits:
Holky vy toho Honzu prostě pro tu červenou knihovnu musíte zachránit stůj co stůj :lol: :lol: :lol:

Viď, v době, kdy nevíš dne ani hodiny. :lol: Normálně mam chuť to přepsat na něco úplně příšernýho. Ne že by mi fantazie nejela na plný obrátky. ;-)


Honzo snad nenecháš Damiho na just holkám umřít. Nebo ano?
Citovat
+2 #23 Odp.: Soukromé blues 9.HonzaR. 2021-02-09 17:29
Cituji Waits:
Holky vy toho Honzu prostě pro tu červenou knihovnu musíte zachránit stůj co stůj :lol: :lol: :lol:

Viď, v době, kdy nevíš dne ani hodiny. :lol: Normálně mam chuť to přepsat na něco úplně příšernýho. Ne že by mi fantazie nejela na plný obrátky. ;-)
Citovat
+2 #22 Odp.: Soukromé blues 9.Waits 2021-02-09 17:23
Holky vy toho Honzu prostě pro tu červenou knihovnu musíte zachránit stůj co stůj :lol: :lol: :lol:
Citovat
+2 #21 Odp.: Soukromé blues 9.Elve 2021-02-09 11:13
Cituji Elve:
Cituji aduška:
Jo Elve, teta s Damiho tátou je moje 2 možnost, kdo to mohl být. A podle reakce Honzy, že manažeři nejsou jeho oblíbeným tématem bych tomu teď i věřila :D Honzo, my ke své práci používáme(pro zaznamenání dílů) čtečky. No a ty jsou non stop vybité.Takže si lidé zjednodušují práci tím, že si načtou pár kusů před zpracováním místo po. Když si člověk hlídá počty kusů a kvalitu, není to problém. No já včera, si naskenovala pár kusů předem, a i když on dobře ví, že to dělají všichni a já mezitím skenovala i jak mám, seřval mě na 3 doby. Přitom kolegyni, která to dělá pravidelně a třeba celou směnu, neřekl půl slova. Manažer kvality, který byl s ním se na mě jen usmál a řekl, ať si z toho nic nedělám, že to dělají všichni.


Pokud mám být na lidi přísný, aby skenovat jak mají, tak jim musím zajistit, aby to dělat spolehlivě mohli. Samozřejmě vznikají takové ty situace, že jako šéf vidíš situaci těch lidí pod tebou, ale nemáš šanci přes ty nad sebou prosadit změnu. Třeba když jsem v jedné práci upozorňoval na nefunkční nový v kancelářích, ale nesměl se reklamovat. Po několika měsících zimy a střetů s nadřízenými jsem místo opravy kotle vybojoval pro kolegyně nejlevnější přímotop. To my "manažeři" na těch nejnižších příčkách hierarchie známe moc dobře. Jak je to frustrující :-(

Honzova teta s Damiho tátou by celou situaci mohla pěkně zavařit :-( To, že je Honza gay Honzově tetě nevadí, ale to že miluje Damiho z nějakého důvodu ano. Buď ví o Damiho něco co Honza neví. A Honzovi to zlomí srdce. Nebo má vztah s Damiho tátou. A třeba ví, že je ten táta homofob a nechce si kazit pohodičku ve vztahu. Musíme se nechat překvapit.


Možná má Dami nějaké to tajemství :-)
Citovat
+1 #20 Odp.: Soukromé blues 9.aduška 2021-02-09 10:40
Cituji Elve:
Cituji aduška:
Jo Elve, teta s Damiho tátou je moje 2 možnost, kdo to mohl být. A podle reakce Honzy, že manažeři nejsou jeho oblíbeným tématem bych tomu teď i věřila :D Honzo, my ke své práci používáme(pro zaznamenání dílů) čtečky. No a ty jsou non stop vybité.Takže si lidé zjednodušují práci tím, že si načtou pár kusů před zpracováním místo po. Když si člověk hlídá počty kusů a kvalitu, není to problém. No já včera, si naskenovala pár kusů předem, a i když on dobře ví, že to dělají všichni a já mezitím skenovala i jak mám, seřval mě na 3 doby. Přitom kolegyni, která to dělá pravidelně a třeba celou směnu, neřekl půl slova. Manažer kvality, který byl s ním se na mě jen usmál a řekl, ať si z toho nic nedělám, že to dělají všichni.


Pokud mám být na lidi přísný, aby skenovat jak mají, tak jim musím zajistit, aby to dělat spolehlivě mohli. Samozřejmě vznikají takové ty situace, že jako šéf vidíš situaci těch lidí pod tebou, ale nemáš šanci přes ty nad sebou prosadit změnu. Třeba když jsem v jedné práci upozorňoval na nefunkční nový v kancelářích, ale nesměl se reklamovat. Po několika měsících zimy a střetů s nadřízenými jsem místo opravy kotle vybojoval pro kolegyně nejlevnější přímotop. To my "manažeři" na těch nejnižších příčkách hierarchie známe moc dobře. Jak je to frustrující :-(

Honzova teta s Damiho tátou by celou situaci mohla pěkně zavařit :-( To, že je Honza gay Honzově tetě nevadí, ale to že miluje Damiho z nějakého důvodu ano. Buď ví o Damiho něco co Honza neví. A Honzovi to zlomí srdce. Nebo má vztah s Damiho tátou. A třeba ví, že je ten táta homofob a nechce si kazit pohodičku ve vztah. Musíme se nechat překvapit.

Jo místo managera holt není jen tak. My problém se čtečkama hlásíme non stop už víc jak 3 měsíce. Někde by prý měly. Byt náhradní baterky, ale ty nám nikdo není schopný doručit. Tak to řešíme tak, že si měníme baterky z nepoužívaných čteček. Což se jim také nelíbí. Ale jak jinak pracovat podle jejich požadavků. Je to jeden zamotany kruh. No jsem zvědavá, jak to bude vypadat v dalším díle. Doufám, že to nebude nějaká hrůza.
Citovat
+1 #19 Rozumím...Elve 2021-02-09 10:20
Cituji aduška:
Jo Elve, teta s Damiho tátou je moje 2 možnost, kdo to mohl být. A podle reakce Honzy, že manažeři nejsou jeho oblíbeným tématem bych tomu teď i věřila :D Honzo, my ke své práci používáme(pro zaznamenání dílů) čtečky. No a ty jsou non stop vybité.Takže si lidé zjednodušují práci tím, že si načtou pár kusů před zpracováním místo po. Když si člověk hlídá počty kusů a kvalitu, není to problém. No já včera, si naskenovala pár kusů předem, a i když on dobře ví, že to dělají všichni a já mezitím skenovala i jak mám, seřval mě na 3 doby. Přitom kolegyni, která to dělá pravidelně a třeba celou směnu, neřekl půl slova. Manažer kvality, který byl s ním se na mě jen usmál a řekl, ať si z toho nic nedělám, že to dělají všichni.


Pokud mám být na lidi přísný, aby skenovat jak mají, tak jim musím zajistit, aby to dělat spolehlivě mohli. Samozřejmě vznikají takové ty situace, že jako šéf vidíš situaci těch lidí pod tebou, ale nemáš šanci přes ty nad sebou prosadit změnu. Třeba když jsem v jedné práci upozorňoval na nefunkční nový v kancelářích, ale nesměl se reklamovat. Po několika měsících zimy a střetů s nadřízenými jsem místo opravy kotle vybojoval pro kolegyně nejlevnější přímotop. To my "manažeři" na těch nejnižších příčkách hierarchie známe moc dobře. Jak je to frustrující :-(

Honzova teta s Damiho tátou by celou situaci mohla pěkně zavařit :-( To, že je Honza gay Honzově tetě nevadí, ale to že miluje Damiho z nějakého důvodu ano. Buď ví o Damiho něco co Honza neví. A Honzovi to zlomí srdce. Nebo má vztah s Damiho tátou. A třeba ví, že je ten táta homofob a nechce si kazit pohodičku ve vztah. Musíme se nechat překvapit.
Citovat
+1 #18 Odp.: Soukromé blues 9.aduška 2021-02-09 05:27
Cituji HonzaR.:
Aduško, tak to chápu, že nebylo příjemné. Asi ho někdo těsně před tím taky zj*bal. ;-) Jinak já mám teda v podstatě myši a pavouky rád. 8)

Je to možné. Tak si to vybil na mě. Myšičky mi taky nevadí, ale pavouci fuj, z těch mám hrůzu
Citovat
0 #17 Odp.: Soukromé blues 9.HonzaR. 2021-02-09 04:44
Aduško, tak to chápu, že nebylo příjemné. Asi ho někdo těsně před tím taky zj*bal. ;-) Jinak já mám teda v podstatě myši a pavouky rád. 8)
Citovat
+1 #16 Odp.: Soukromé blues 9.aduška 2021-02-09 04:23
Jo Elve, teta s Damiho tátou je moje 2 možnost, kdo to mohl být. A podle reakce Honzy, že manažeři nejsou jeho oblíbeným tématem bych tomu teď i věřila :D Honzo, my ke své práci používáme(pro zaznamenání dílů) čtečky. No a ty jsou non stop vybité.Takže si lidé zjednodušují práci tím, že si načtou pár kusů před zpracováním místo po. Když si člověk hlídá počty kusů a kvalitu, není to problém. No já včera, si naskenovala pár kusů předem, a i když on dobře ví, že to dělají všichni a já mezitím skenovala i jak mám, seřval mě na 3 doby. Přitom kolegyni, která to dělá pravidelně a třeba celou směnu, neřekl půl slova. Manažer kvality, který byl s ním se na mě jen usmál a řekl, ať si z toho nic nedělám, že to dělají všichni.
Citovat
+3 #15 Odp.: Soukromé blues 9.Elve 2021-02-09 03:16
Cituji #:
Cituji kuscheltyp:
Super, Honzo, přesně takhle napínavě se má končit, aby čtenář divák posluchač nemyslel do příštího dílu na nic moc jinýho;)

Pobavils mě i letmým nápadem o sehnání krabice, kotěte a nuklidu;)

Tak jsem příští týden zvědav, ke komu že se to Damián tisknul.

Já myslím, že to nebyl Damián. Mám svůj tip, ale jistý si tím samozřejmě nejsem... Budeme si asi muset týden počkat, no...


Pokud to nebyl Damian, tak možná Honzova teta s Damiánovým tátou. To by mohl být důvod proč Honzovi rozmlouvala Damiána a říkala, že je po otci. A vezla Damiána vždy autem až na kopec.
Citovat