Soukromé blues 1.

Další den v montovně. A víte co? Vůbec mi to nevadí. Aspoň se dostanu mezi lidi. Sice bych si je asi jako svoje kámošky a kámoše nevybral, ale lepší než sedět doma na zadku.

Je to vlastně úplně k smíchu, jak se během chvilky a jednomu vyhlášení nouzového stavu může život tak moc změnit. Medici chodí makat do nemocnic, ale řekněte mi, co má dělat student třeťáku pajdy, obor čeština, angličtina a hudebka? Jasně, mohl bych se přihlásit jako dobrovolník taky. Jenže při pohledu na krev poněkud zelenám. V časech předcovidových jsem hrál s dechovým kvartetem jazz po klubech, učil v jazykovce, šprtal na zkoušky a chodil se svým spolubydlícím.

Všechno tohle padlo v první vlně. Padl i můj spolubydlící/přítel. Proč by taky zůstával se mnou a pomáhal mi platit bydlení, když já o práci přišel a on se mohl vrátit k mamince, nechat se opečovávat a studovat z pohodlíčka svého dětského pokojíčku. Počítat uměl vždycky, koneckonců od studenta ekonomie se to tak trochu očekává, ne? Nečekal jsem ale, že už během dubna padne na záda před starším týpkem s bourákem a prachama. Ale co už, ve dvaadvaceti asi nemůžu počítat s tím, že něco bude úplně napořád.

Já ovšem s finanční pomocí nemůžu počítat ani od rodičů a už vůbec ne od nějakého staršího týpka. (Ne že by mě nikdo takový nikdy nebalil.) Naši dokázali překousnout mou sexuální orientaci, postupně se smířili s tím, že chci učit, i když máti by bývala chtěla pana doktora medicíny a otec zas pana doktora práv. Co mi ale asi hned tak neodpustí, je moje přestěhování do bytu po dědovi. Že jsem si to dědictví vůbec dovolil přijmout. Vždycky se mi zdálo, že jsou poměrně normální a že peněz mají dost. Jenže měli plány dědův byt prodat. Jen teta to brala naprosto v pohodě, i když na tom zdaleka s penězi nebyla tak dobře. Teta totiž dělá v téhle pakárně mistrovou a jenom díky ní jsem si tu přes léto odmakal dva měsíce, když bylo jasné, že tábory s angličtinou pro děti jsou passé, a já byl finančně poměrně v háji. Od našich bych žádnou pomoc nepřijal.

Ze začátku to pro mě byl ve fabrice trochu kulturní šok, nebudu lhát. Fyzicky jsem sice zvládal, ale ta jednotvárnost a absolutní absence jakékoliv kreativity mě zabíjela. Navíc výroba, ve které pracuje pětaosmdesát procent opačného pohlaví, většinou čtyřicet plus. Pár chlapů, co se provozem občas mihnou, sedí nahoře v teplých kancelářích a zbytek jsou opraváři a údržbáři. Mají práce nad hlavu a radši flirtují s těmi několika mladými kočkami, co tu jsou, než by se vybavovali s brigádníkem. Ale zvykl jsem si já, zvykly si i moje kolegyně, a když jsme se trochu poznali, neměl jsem se mezi nimi vlastně vůbec špatně. Trošku se mnou flirtovaly, trošku si mě začaly hýčkat, a proč bych na to nepřistoupil? To, že se mi líbí víc svalnaté mužské zadky než vyplněné výstřihy, neznamená, že mám k ženám nějaký odpor.

Na podzim fakultu opět zavřeli, semestr trval přesně dva dny… Zkusil jsem inzeráty na soukromé doučování, ale nakonec jsem se pokorně vrátil. Peníze jsem potřeboval. Skloubil jsem online přednášky s odpoledními směnami, o víkendech bral všechno, co se dalo. Ve zbylém čase šprtal nebo hrál na ságo a vlastně jsem byl rád, že jsem sám a nemusím se věnovat někomu dalšímu. Tělo sice občas, vlastně docela často, protestovalo, ale ruce mám dvě a zdravé.

Práce bylo víc, než se dalo zvládnout. Na jaře totiž vedení propustilo všechny agenturní brigádníky, patrně s předtuchou zhroucení automobilového průmyslu. Takže ti se dílem vrátili domů a dílem sehnali práci jinde. Podnikem tedy už nezněla ukrajinština nebo rumunština, jak to prý bývalo dřív, ale teď nebylo kde personálně brát. Já z toho profitoval, protože mi přidali. V říjnu jsem se v práci už cítil jako mazák. Teta byla spokojená, protože ostudu jsem jí rozhodně nedělal.

„Honzo, v půl čtvrté k tobě přivedu dalšího brigádníka, tak mu ukážeš, co a jak, a pak si ty kusy nějak rozpočítáte. Asi budeš muset trochu víc zabrat, je to ještě mládě, osmnáct mu bude až za dva týdny. Zatím tedy bude dělat jen šest hodin. A ruce pryč. Je to syn našeho manažera."

Smála se na mě a já se taky musel smát. Jako bych se snad na kluky vrhal. Když ho přivedla, vrhl jsem na něj jen jeden rychlý pohled. Postava slušná, vysoký skoro jako já, krátké vlasy špinavě blond, oči nad rouškou modré. Zbytek obličeje schovaný. Fajn, tak tohle mi moc problémů dělat nebude. Není to můj typ. Ten můj ekonom měl tmavé vlasy na ramena a oči jak devadesátiprocentní hořkou čokoládu.

V duchu jsem se musel okřiknout, na podobné úvahy nebyl ani čas, ani místo. Kluk ze sebe dostal jen jméno a pak znuděně poslouchal, jak mu vysvětluju, co bude dalších šest hodin dělat.

„Já to takhle složím a slisuju, ty to takhle vezmeš, jeden kroužek, druhý, pak to dáš sem a svaří se to. A pak to takhle vsuneš do téhle patice. Dál už to jede samo, vevnitř se to vyzkouší, dostane razítko a vypadne do bedny. Až bude plná, jen to vyndáme, polepíme štítkem a frčíme dál. Tak si to zkus."

Pochopil rychle. Zajímalo ho jen, kdy bude pauza. Pracovali jsme mlčky, po přestávce se zeptal, jestli si nechci prohodit místo. Tak ano, běžně se u toho lidi střídají, ale na složení dílu je třeba přeci jen určitý cvik a jede se tu na normy… Ale když po tom touží, jednou se snad nikdo nezblázní, když splněno nebude. Ukázal jsem mu tedy, jak na to, a po půl hodině by nikdo nevěřil, že to v životě nedělal. Koordinaci pohybů měl perfektní. Vytrvale mlčel a mě vlastně vůbec nezajímalo, co by mi o sobě tohle mládě mohlo říct. Na konci směny utrousil jen ahoj a spěchal na šatnu. Než jsem se tam dostal já, byl už fuč a mě docela mrzelo, že jsem mu neřekl nic pochvalného. Tu normu jsme totiž dali.

Další dva dny jsem se učil a cvičil a fabriku dokonale pustil z hlavy. O víkendu mě čekaly dvě dvanáctky a to jsem pak měl chuť vždycky jen zalézt do postele a spát. Část směny jsem strávil s ukecanou Evou, která mě tak trochu balila, i když jí bylo přes třicet a doma měla manžela a dvě dítka, a vzpomněl si na toho kluka… Jak se mi to představil? David, Dan, ne… Damián. Teď bych tu jeho mlčenlivou společnost bral. Jenže jsem měl smůlu. Evu vystřídala stejně ukecaná paní Nováková, které táhlo na šedesát, a já do desíti poslouchal stížnosti na dědka (manžel) a na tu bestii (snacha). Ještě že mám schopnost selektivního příjmu zvuků, takže jsem sice slyšel stroje, ale ne už její proslovy. Naprosto stačilo občas kývnout nebo říct: „To je strašný," a tak podobně.

Nedělní směna na pohodu. Sám na stroji, kde jsem začínal, před druhou moje teta s trochu potutelným úsměvem: „Na odpolední se přesuneš na dvanáctnulapětku. Přijde zas mladej Horák a minule vám to docela šlo." Aha, takže Horák, Damián Horák. Rodiče asi moc nepřemýšleli, že se k sobě tohle moc nehodí. Alespoň mně to tedy dohromady zní dost hrozně. Když přišel a pozdravil, jen jsem se zeptal, kde chce začít. Kývnul hlavou ke svářečce a pustil se do práce. Ukecaný tedy rozhodně není. Po hodině už mi to nedalo.

„Co vlastně děláš za školu? Předpokládám, že nějakou děláš, i když jsou teď všechny zavřené."

Trochu sebou škubnul a ruka s dílem ustrnula v pohybu. Podíval se po mně nechápavě, a tak jsem jen zavrtěl hlavou a radši zas sklapnul. Trvalo dobře půl hodiny, než zamumlal: „Gympl, sportovní. Třeťák."

„Tak to musí být trochu nalevačku, teď, ne? Sportovat se moc nedá…"

Zas ten nechápavý pohled, jako by se divil, že vůbec umím mluvit i o něčem jiném než o tom, co má dělat.

„Trénuju pořád, mám svého osobního trenéra, i když nemůžu na hřiště."

Co dělá za sport, mi nejspíš sdělit nehodlá, a já to z nějakého puberťáka opravdu páčit nemám zapotřebí. Do háje, to to musí být vždycky extrém? Buď ukecaná ženská, nebo naprosto nemluvný skoropuberťák? Musím tetě říct, že chci dělat sám, nebo s někým normálním.

Po pauze jsme se zas vystřídali a já jen žertem prohodil, že by se takhle mohl živit, když mu to nevyjde na hřišti ani se školou. Myslel jsem to jako vtip a vlastně i pochvalu, jak mu to jde, protože tuhle práci bych nepřál ani svému ex a upřímně obdivuju lidi, kteří to dokážou dělat den po dni celé roky. Jeho reakce byla dost překvapivá. Podíval se mě a z těch pomněnkových očí vystoupily slzy. Dokonce popotáhl.

„Myslel jsem to v dobrém, co blázníš. Prostě ti to jde. A peníze si vyděláš větší než třeba u Meka. A proto se snad na brigádu chodí, ne?"

Znovu popotáhl a zeptal se: „A jaký to je, dělat tohle pořád?"

A mně to docvaklo. Myslí si, že tu normálně pracuju. Nemám jako on oranžové triko nováčků a brigádníků, ale modré jako všichni stálí zaměstnanci, dokonce ho zaučuju. Musel jsem se v duchu smát.

„Jaký by to bylo? Poctivá práce jako každá jiná," rozhodl jsem se ho v tom jeho přesvědčení ještě chvilku nechat. „To víš, musíš se snažit, abys nedopadl jako já."

„To říká otec taky, proto jsem tady. Fotbal, nic jinýho…," odmlčel se. Aha, takže pan otec tohle bere jako výchovný pobyt. Aby se na sobě makal. Ale proč?

„Takže tady jsi tak trochu nedobrovolně, abys viděl, co?"

Trhl rameny a podíval se na mě nejistě. Asi si uvědomil, že bych se mohl urazit. Že tuhle práci považuje za něco podřadného a já ji přece dělám.

„Podívej, všechno můžeš dělat buď dobře, nebo špatně. O čutálistech se říká, že mají místo mozku kopačák a balí jen tupé modelky, to taky není úplně top, ne? Jo, pár z nich je do třiceti v balíku, ale co ti ostatní. Nebo se ve dvaceti zrakví a mají po kariéře. Radši dělej víc ten gympl a přemýšlej, co dál. A makej, mně na tom, jestli to dáme, docela záleží."

Mlčky se vrátil k monotónním pohybům a pak docela potichu pronesl: „Všichni modelky nebalí…"

Cestou domů jsem na tetě Alžbětě vyzvídal. Damián ten fotbal opravdu hraje a velice slušně. Repre staršího dorostu, našlápnuto do světa juniorů. Domovský tým vždycky na předních příčkách.

„Jeho táta se s ním chlubí, co ho znám."

„Dobře, Bětko, ale tak mi řekni, co, sakra, dělá u mašiny? Očividně ho to nebaví, nedělá to rád, na nějaké peníze kašle. A pár fotbalistů jsem zažil, nemelou o ničem jiném."

Celý večer jsem o Damiánovi přemýšlel. Ty modré slzavé tůňky jsem nemohl dostat z hlavy. Jak asi vypadá, když sundá ten protivný hadr z pusy? Já ho bez něj totiž ještě neviděl. O přestávkách se vždycky vypařil neznámo kam a já šel něco zhltnout do jídelny. Ne že bych tak miloval bagety z automatu, ale občas jsem byl líný si něco doma připravit a v tomhle podniku se nevařilo.

Ráno jsem zavolal Bětce, abych se zeptal, jak má Damián vyplánované směny, a když jsem se dozvěděl, že bude v práci jen o víkendu, s povzdechem jsem původně plánovanou volnou sobotu oželel. Koneckonců, na rodinný oběd se mi vlastně ani trochu nechtělo.

„Co děláš, sakra, už potřetí jsi to tam dal, aniž bys to předtím svařil. To jsi včera pařil nebo co?" osopil jsem se na něj a vzápětí toho litoval, protože se na mě podíval vyplašeně. Zatraceně, je to ještě kluk, tak se trochu ovládej, napomenul jsem se v duchu, protože z představy, že by se mě někdo bál, se mi udělalo trochu špatně.

„Promiň, proč bys nepařil. Scházíte se s týmem vůbec teď? Soukromá párty se přece udělat dá i tak, ne?"

Kdo neoslaví osmnáctiny? Pandemie sem, pandemie tam, tohle se přece slavit má a rozhodně jinak než šichtou ve fabrice. Tak proto se dneska přišoural už ve dvě, na celou směnu. Už mu osmnáct je.

„Ani s týmem, ani se spolužákama. A nepařil. Vůbec jsem neslavil."

„Kdys ty narozky vlastně měl?"

„Neměl, mám. Dneska."

„Tak to není zrovna nejlepší způsob, jak je trávit."

Šlehl po mně pohledem, tentokrát ne vyplašeným, ale naštvaným: „Taky si umím představit lepší společnost."

O pauze jsem ho pozval na bagetu. Malinko se zarazil, ale pak přikývl. Vybral si celozrnnou se sýrem a já ho konečně uviděl bez roušky. Už vás někdy při pohledu na něčí rty napadlo, že jsou jako stvořené pro líbání? Nádherně vykrojená ústa, s plnějším spodním rtem v malinové červeni. Mírně pozvednuté koutky, i když se vůbec neusmíval, a brada s rozkošným důlkem, který by stálo za to políbit. Projelo to mnou jako blesk. Pak začal jíst a ne že by mě nenapadlo, jak by jazykem olizoval něco úplně jiného než pomazánku z té své parádní pusy.

„Ty nebudeš?" ukazoval na mou, s kuřecím gyrosem. Rychle jsem se vzpamatoval.

„Nějak mě přešla chuť, klidně sněz i tuhle."

„To by se táta a můj nutriční poradce už úplně zcvokli, kdybych snědl ještě tohle," ušklíbnul se na mě.

Tak nutriční poradce…

„A co tedy obvykle jíš?"

„Mám to nahoře, můžeš se kouknout, až skončíme," usmál se a tu mou bagetu mi nejen vzal z ruky, ale taky ji do sebe rekordní rychlostí nasoukal.

„Vzpoura bagetou? Co přijde na řadu dál?" zasmál jsem se.

„Vzpoura?"

„No věř tomu nebo ne, ale taky mi bylo osmnáct a pár věcí jsem udělal rodičům na truc. Jen je trochu blbý, když o tom oni neví."

„Tak až ty proteiny a zdravý sacharidy a uhlohydráty ráno najdou nesnězený, tak jim to asi dojde."

Začali jsme se smát, až se na nás pár lidí otočilo.

Ve zbytku směny se docela rozpovídal. Fotbal hrál od čtyř let. Jeho otec ho sám roky hrál, i když nikdy na vrcholové úrovni. O to víc se snažil, aby to Damián dotáhl dál než on. Už na základce měl v posledních dvou ročnících individuální učební plán, stejně jako teď. Se spolužáky se tedy moc nevídal. S týmem na trénincích a přípravách, ale ve volném čase zas ne. Když nemakal se svým soukromým trenérem na fyzičce, tak se učil. Ale to už prý nebylo tak důležité.

„Jak že to není důležité? Odmaturovat chceš, ne?"

„Fakt mi budeš dělat kázání o důležitosti vzdělání? Ty? Až budu v Madridu nebo Římě, tak to bude dost jedno, ne?"

Jeho bezprostřednost mě odzbrojovala. On si mě vážně zařadil jako nevzdělané pako. Aniž by o mně cokoliv věděl, naprosto podlehl haló efektu a prostředí, ve kterém jsme se setkali.

„To chceš vážně jenom kopat do balónu?"

„A tys chtěl vážně někde jenom bouchat kus za kusem jako opička? To už radši fakt ten fotbal," dodal tiše.

Do šatny jsme šli spolu a zdálo se mi, že se s převlékáním trochu přizpůsobuje mému tempu. Dokonce na mě sykl, ať tolik nespěchám.

„Chtěls vidět mou večeři, ne?"

Když všichni vypadli, počkali jsme pro jistotu ještě chvilku. To aby budovu opustily i dámy. Noční ze soboty na neděli se tu nikdy nedělala. Teta mi to vysvětlovala, nějak to souviselo s třísměnným provozem a povinnou pauzou mezi směnami, ale nijak mě to nezajímalo, proč bych si to tedy pamatoval. Teď bylo důležité pouze to, že jsme v budově s Damiánem osaměli a nejbližší člověk byl až hlídač na vrátnici.

Dovedl mě ke vzdáleným dveřím a přiložil čipovku. No jasně, tak sem o přestávkách mizel. Protekční synek přece nebude jíst s lůzou, když může použít tatíčkovu kancelář. Nerozsvítil, světla bylo dost od venkovního osvětlení budovy. Z ledničky vyndal krabičku s neidentifikovatelnou hmotou. Namočil jsem do toho prst a bylo to…

„Fuj, to je humus," ulevil jsem si polohlasem.

„Vlastně máš pravdu, humus to je. Úplně přesně rozmačkaná cizrna. Tohle je odporný, protože to není pořádně ochucený, ale když to osolíš a opepříš, tak se to docela dá. Jenže… Neměl bys tolik solit Damíku," zapitvořil se. Ochutnal jsem i proteinový nápoj a hnus to byl taky. Seděli jsme na zemi, opřeni o bočnici stolu jeho otce a já najednou nevěděl, co mu říct.

„Stojí to alespoň za to? Myslím ten fotbal…"

Odpovědí mi byl jen hluboký povzdech.

„Tak pojedeme domů, ne? Stejně se ti nechce mluvit."

Začal jsem se zvedat, ale za ruku mě stáhl zpátky.

„Počkej, Honzo… Víš, proč jsem tady? Prý abych si uvědomil, že fotbal miluju. Když se na jaře přestalo hrát, nejdřív jsem si to ani neuvědomoval. Ale pak jsem zjistil, že se mi vlastně ulevilo. Že nemusím být obden na hřišti a třífázově trénovat a poslouchat ty blbý kecy v kabině a ve sprchách."

Zřetelně jsem cítil, že dál se mu mluvit chce i nechce. A že se musím ptát velice opatrně. Vybrat si, na co se vlastně chci zeptat, protože mi v té jeho řeči něco povědomě zacinkalo.

„Hele, opravdu radši vypadneme, než tu začne obcházet hlídač. Kde bydlíš?"

Krabičku s humusem i láhev s proteiňákem naaranžoval na psací stůl k počítačové klávesnici. Otevřené. Kancl byl poměrně vytopený. Nevím, jak reaguje rozšmelcovaná cizrna, ale to mléko do pondělního rána zareaguje docela určitě. Tatík bude mít zcela jistě radost.

Jmenoval čtvrť mým směrem. Skoro celou cestu máme společnou, jen já bydlím na sídlišti pod kopcem v paneláku a on na tom kopci v zástavbě nových rodinných domů. Taková lepší čtvrť. Stejně jako ta, ve které jsem se já narodil a kde žijí moji rodiče. Jen s tím rozdílem, že trochu modernější.

V autobusu jsme se bavili tak nějak neutrálně. Ptal jsem se na muziku, kterou poslouchá, a na knížky, které se mu líbí, a pochopil, že na tomhle poli se vůbec necítí dobře, protože… ne že by byl hloupý, ale na čtení zkrátka člověk musí mít čas. A toho on nejspíš nikdy moc neměl. Když jsem si to tak z jeho řeči dával dohromady, byl vlastně zázrak, že ten gympl zatím prolézal alespoň s trojkami, i když sám přiznával, že profesoři častokrát přimhouřili oko.

Blížila se moje zastávka. Jemně jsem ho přerušil v řeči a chtěl se rozloučit. Trochu váhavě se nadechl a pak začal: „Nechtěl… nemohl bys…"

Ale ano, mohl bych.

„Chceš doprovodit domů? Jsi už přece velký kluk. Vlastně dneškem dospělý chlap," potutelně jsem se usmál. Tváře mu pod rouškou vidět nebyly, ale podle uší jsem poznal, že zrudl. Mimochodem moc pěkných uší. „A nechtěl bys spíš ty doprovodit mě? Když vzpoura, tak se vším všudy. Třeba bychom mohli oslavit ty tvoje narozeniny. Pokud tedy na tebe nečekají vaši s půlnočním překvapením a dortem."

Neřekl ani slovo, ale ke dveřím zamířil. A taky za mnou vystoupil. Jak tohle dopadne, jsem se neodvažoval odhadnout. Byly mi jasné jen dvě věci: Tohohle kluka chci poznat líp, protože jestli se nepletu – a já se ještě nikdy nespletl – možná bych po půl roce nemusel strávit další noc sám. Ta druhá věc se mi ve světle téhle předtuchy zdála mnohem nicotnější. Bude to průšvih. Kolosální průšvih.

U mě doma se trochu zaraženě rozhlížel. Svůj byt po dědovi miluju. Než před třemi roky umřel na rakovinu, ještě ho stihl zrekonstruovat. A já dobře věděl, že to dělal především kvůli mně. Když jsem si v patnácti byl už celkem jistý, jak to mám, on byl první, komu jsem se svěřil. Když jsem se o dva roky později rozhodl, že chci být učitel, byl děda zas první, komu jsem to řekl. Stejně jako v prvním případě jen pokýval hlavou a řekl, že záleží pouze na mně, jak se budu v životě cítit nejspokojenější. Rozhodně mi nevyčítal, že nebudu pokračovat v té plejádě právníků v naší rodině. Na rozdíl od mého otce byl děda státní zástupce. Lumpy usvědčoval a s tátou se často hádal, když ten bral obhajoby dost velkých zvířat.

Teď stál Damián před obrovskou knihovnou, kterou jsem taky zdědil a přidal do ní sotva desetinu. Oči mu přejížděly od knih k aparatuře a desítkám cédeček.

„Chceš udělat prohlídku?"

Jen němě kývl. Ukázal jsem mu kuchyni a pak ho zavedl do mého soukromého království. Piano u zdi, u okna stojan s notami a držák saxofonu. Psací stůl s kompem a hromada skript. Zkrátka moje pracovna. Vzal do ruky PPP (Psychologicko-pedagogická propedeutika) a v první chvíli to vypadalo, že ta skripta po mně snad mrskne. Pomalu mu to docházelo.

„Bavilo tě si ze mě dělat srandu? Nechat mě si myslet, že jsi lopata z podniku mého otce?!"

„Ber to jako lekci. I kdybych ta lopata byl, tak bys tu teď stejně stál, ne?"

Vzal jsem ho zpátky do obýváku a pobídl ho, ať něco pustí, že si odskočím na chvilku do kuchyně. Dveře jsem nechal otevřené a slyšel ho, jak se tam v cedéčkách prohrabuje.

Z mrazáku vanilková zmrzlina, půlka banánu, tichá modlitba k nebesům, ať šlehačka ve spreji ještě není zkažená. Nedávno tu byla kamarádka z kruhu, která si na sladké potrpí. Nastrouhat trochu čokolády, kterou mám vždycky schovanou na horší časy. Jen škoda, že dortové svíčky se u mě nevyskytují. Pak mě něco napadlo. Vedle bylo stále ještě ticho, a tak jsem nasadil Happy Birthday a přál si, ať má Damián hudební hluch, protože i když hraju, zpěv nic moc a moc dobře to slyším.

„Tak, něco si přej, jinou svíčku tu nemám."

Díval se na tu čajovou na talířku s miskou se zmrzlinou a pomalu se začal usmívat. Bože, to je tak krásný kluk. Ten úsměv mě naprosto dostal. A výraz v jeho očích. Bože, ať se nepletu, prosím.

„Hlavně to neříkej nahlas, nebo se to nesplní." Zavrtěl hlavou, zavřel oči a svíčku sfoukl. Chvilku tak zůstal, jako by si něco opravdu intenzivně přál. Nejradši bych ty malinové rty zlíbal. Vzal ho do náruče a odnesl si ho za ty dveře, kam jsem ho nahlédnout nenechal. Do ložnice s ohromnou postelí…

„Nevěděl jsem, co vybrat," podíval se na mě omluvně. Sáhl jsem po jednom z CD. Pokoj zaplnil Otis Rush. Jestli se mu blues nelíbí, svou šanci propásl, pomyslel jsem si trochu škodolibě. Ale Damián nevypadal, že by se mu to tak úplně nelíbilo. Spokojeně se uvelebil na gauči a pustil se do zmrzky.

„Hele, poslední věc. Vzpoura je sice vzpoura, ale i tu bys měl dělat jako dospělý. Takže vezmi mobil a zavolej vašim, že jsi v pořádku a trochu se zdržíš. Strach mít nemusí."

Chvilku brblal, že už budou stejně spát, ale pak přece jen vyťukal alespoň SMSku.

„Fakt už budou spát. Otec má ráno squash a matka pozdní snídani s kamarádkami, na kterou musí být vyspalá, protože spánek je nejlepší make up. Konec citátu," zašklebil se.

„A ty? Co ty děláš v neděli ráno?"

„Kašli na to. Řekni mi radši, co vlastně děláš ty."

„Taky studuju, ve třeťáku, jako ty. Jen na pajdě, gympl už mám za sebou. No a ve fabrice makám, protože potřebuju peníze na živobytí a jiné možnosti obživy mi vládní nařízení od jara trošku hatí. Dřív jsme na to byli dva, ale už půl roku jsem singl."

„Aha, a jak dlouho jsi s ní byl?"

Tak jo. Teď, anebo nikdy.

„S Arnym jsem byl skoro dva roky."

Vykulený, udivený pohled těch jeho kukadel. A ticho. Ticho, které křičí spoustou otázek.

„No, máš dvě možnosti," řekl jsem klidně, „můžeš se zvednout a odejít. Nebo tu prostě zůstat, dojíst tu zmrzlinu a pak odejít. A v práci už spolu nikdy dělat nemusíme. To se dá zařídit."

Dlouho mlčel a já už si v duchu říkal, že jsem debil a pitomec a že si bude myslet, že jsem ho sem vylákal s kdovíjakými úmysly.

„Ještě je třetí možnost, ne?"

Talířek se zmrzlinovou miskou cinkl o mramorový povrch konferenčního stolku. Upřeně se mi díval do očí a ani nemrkl.

„Když říkám, že je i třetí možnost… Myslím tím, že bych mohl zůstat."

Díval se na mě, se rty mírně pootevřenými, jako by mě zval. Položil jsem mu dlaň na tvář a palcem po nich jemně přejel.

Rushovu Reap what you saw budu mít už navždycky spojenou s naším prvním polibkem. Jen doufám, že ta slova pro mě neměla být varováním.

Just one thing, baby child, before you go

There´s gonna be judgment in the morning, baby…