• HonzaR.
Stylromantika
Datum publikace18. 1. 2021
Počet zobrazení1238×
Hodnocení4.80
Počet komentářů16

Damián uměl naslouchat. Damián velmi dobře uměl naslouchat a vyhmátnout si ze všeho, co kdy ode mě slyšel, to nejdůležitější. Řekl jsem, že si u mě kdykoliv může cokoliv udělat do školy. Řekl jsem, že mu kdykoliv s čímkoliv pomůžu. Řekl jsem, že jsem s ním rád. A on to dokázal rychle a správně dešifrovat. Pochopil, že jsem s ním rád nejen v posteli, ale i mimo ni. Že nechci, aby to bylo jen o té posteli. I když…

Už mě ani moc nepřekvapilo, když následující den před osmou ráno zazvonil. S notebookem, několika sešity, učebnicemi a hromadou koblih ke snídani.

„Nezapekl jsi zas trénink nebo tak něco, že ne? Protože jestli ano, tak…“

„Je mi to jasný,“ skočil mi rychle do řeči, „nezapekl. Pondělí, středa, pátek ráno. Úterý a čtvrtek odpoledne. Sobotu jsem uhádal volnou navíc, když chodím o víkendu makat, spokojenej? Tak že bys udělal ten prima čaj, než ta pakárna zas začne?“

„Máš velice svérázný přístup ke vzdělání,“ ušklíbnul jsem se a šel tedy udělat ten čaj.

„Svéráznej, ale systematickej. Zatím jsem nerupnul. Z toho slohu mám za jedna, dík. Včera jsem tady udělal víc než jakejkoliv jinej den od začátku distančky. Asi máš na mě dobrej vliv,“ zasmál se.

„Takže se chceš učit tady? Co vaši, nemůžeš být pořád pryč.“

Ze vteřiny na vteřinu byl ten rozesmátý kluk ten tam. Nevěděl jsem proč, ale připadal jsem si trochu provinile, i když to vůbec nebyla nějak nelogická poznámka.

„Táta vypadne v sedm a dřív než v šest se nevrací. A Adéla je bůh ví kde, nebo je zalezlá u sebe. Ani si nevšimne, že tam nejsem. A kdyby si náhodou všimla, tak bude leda ráda, že mi nemusí vařit. Stejně to neumí. Ta to tátovi neřekne.“

„Jaká Adéla?“ nechápal jsem. Vždyť já o tom klukovi vlastně skoro nic nevím, uvědomil jsem si. Ano, znám jeho tělo. Vím, jak vzdychá, když se mu to líbí, i jak sténá, když se mu to líbí ještě víc. A pár dalších maličkostí. Ale to je všechno.

Tvářil se rozpačitě, asi se mu do nějakého vysvětlování vůbec nechtělo, ale nakonec se odhodlal.

„Adéla je tátovo manželka číslo dvě. Lidi se taky rozváděj, víš?“

„Ale mluvil jsi ten první večer o matce… snídaně a make up?“

Uhnul pohledem a povzdechl si: „No nevykládám na potkání, že mám macechu. A že matka už osm let žije v Itálii. Tamto bylo o Adéle. Promiň, to nebylo, že bych ti chtěl… lhát…, někdy je to jenom… jednodušší… neříct úplně všechno…,“ soukal ze sebe stále tišším hlasem, oči zabořené někam před špičky chodidel, ale já si dobře všiml, že je má trochu rozplavané. Objal jsem ho. Přitiskl se ke mně a úplně potichu dodal: „Prostě je mi tady dobře…“ Vzal jsem ho za bradu a vtiskl mu jemný polibek. Nic lepšího mě v tu chvíli vážně nenapadlo.

„To je dobře, že je ti tu dobře,“ usmál jsem se na něj povzbudivě a on se po chvilce usmál taky. Malinko, ale úsměv to byl.

„Tak dáme ty koblihy? První hodinu mám zas od devíti.“

Naznačení, že už to dál nechce rozebírat? Zakousl se do koblihy a už docela klidně nalil z konvice mně i sobě čaj. Chvilku jsme tak beze slov snídali, já si to všechno snažil v hlavě nějak urovnat a přemítal, jestli se ptát dál, když moje myšlenky přerušil jeho hlas.

„Honzo,“ podíval se mi zpříma do očí, „nelituj mě. Já tady tenkrát zůstat s tátou chtěl.“

V tu chvíli mi připadal hrozně dospělý. O dvě hodiny později jsem tuhle svou představu musel zrevidovat, když mrsknul učebnicí angličtiny a naštvaně prohlásil, že angličtinářka je sadistka, když je nutí učit se všechny ty „zbytečný“ časy.

„Všechny ty ‚zbytečný‘ časy budeš potřebovat u maturity, ty trubko. Nebo je snad němčina míň sadistická?“

Podíval se na mě udiveně, jako by mi mezitím narostla druhá hlava nebo třetí ruka, případně obojí.

„Já? Leda ve snu. Budu maturovat z matiky. Ta má aspoň pravidla a logiku.“

V následujících dnech jsem se mu snažil vysvětlit, že i jazyky mají pravidla a logiku. Mnohokrát odporoval a někdy se naštvaně hádal, kde že je ta logika v těch desítkách výjimek. Moje tvrzení, že se ustálené fráze prostě musí naučit nazpaměť, tak jak jsou, odbyl konstatováním, že není papoušek. Někdy to s ním bylo na zbláznění. Stokrát jsem si v tom prvním týdnu vzpomněl na krátký rozhovor, který jsme vedli ve středu ráno, kdy se vůbec neměl k tomu, aby notebook byť jen otevřel, natož zapnul.

„Já mám individuálku! Ani nemusím bejt online, sakra, chápeš to?“

„A teď máš snad trénink nebo zápas, že si nemůžeš poslechnout, co se vám aspoň takhle snaží učitelé nalít do kebulí!? Myslíš, že je to baví, že s tím nemají spoustu práce?“

„No jak myslíš, abys nelitoval. Já to s tebou myslel dobře.“

Rozesmál jsem se, přišlo mi to v tu chvíli komické, jak se durdil, když nebylo po jeho.

Důležitější bylo, že přestože nadával, vrčel a protestoval, byl se mnou. Každý den. Protože přišly také chvíle, kdy neexistovalo nic mimo uzavřený mikrosvět nás dvou. Ten soubor drobností, které vytvářely jeho povahu, byl celkově příjemný. Nikdy jsem se s ním nenudil. Měl desítky dotazů a já tak poznával, jak vlastně Damián přemýšlí. Pudově dokázal vycítit, kdy doopravdy potřebuju trochu klidu k učení, a to potom zmlknul a skutečně se učil. Asi tak půl hodiny…, aby se pak zeptal na další nesmyslnou věc. Třeba jestli mám rád ježky.

„Mám rád tebe, Damiáne. Úplně nejvíc, když mě necháš tohle dočíst. V klidu dočíst!“

„Aby ses ne…“

„Damiáne!“

„… nezbláznil.“

„No proto, zlatíčko!“

Nevadilo mi, když mu koncovky ujížděly k tomu našemu „ej“, i já sám se v určitých chvílích úplně nekontroluju. Mluvit doopravdy sprostě jsem ho slyšel pouze jednou, když nepočítám nějaké to „vole, vole“, a to mu během dvou týdnů vymizelo ze slovníku úplně. Ale to už trochu předbíhám. I teď se včas zarazil (asi si dokážete představit, co vlastně chtěl říct) a rozřehtal se:

„No když píchaj…“

S naprosto nevinným výrazem a já radši mlčel, protože kdybych ten jeho dvojsmysl nějak peprně okomentoval, tak by zas zčervenal, a to mě vzrušovalo do žhava.

Zjednodušeně řečeno: Byl jsem v tom až po uši.

Že mě přitahoval fyzicky, o tom snad ani psát nemusím. Stačilo, aby okolo mě prošel, já ucítil jeho vůni a už mi začalo být po celém těle horko a na jednom specifickém místě těsno. Někdy jsem měl pocit, že si ani neuvědomuje, jak některá jeho gesta a výrazy působí eroticky.

Třeba to, když si polohlasně se zavřenými víčky přeříkával látku z biologie. Já na uších sluchátka s přednáškou, takže jsem ho sice viděl, ale neslyšel. Vypadalo to jak modlitba k nějaké vyšší bytosti. A on se zadrhl, otevřel oči, aby mrkl do sešitu. Jazykem si olízl rty – ty moje představy mi dávaly pořádně zabrat – a než znovu zavřel oči, přejel mě od hlavy k patám. V rozkroku mi pohledem utkvěl o pár vteřin déle a zrudnul.

Zatímco mu červeň z tváří pomalu vyprchávala, mně se krev rychle z hlavy hnala do péra. A když už jsem si myslel, že to bylo jen bezděčné gesto, že vlastně ani nekoukal na mě, ale prostě jen bloudil očima a až pak si uvědomil, kam mi to vlastně koukal, protáhl se jak kočka a procítěně řekl: „Taky tě tak štve, že se teď musíme učit?“

Ne, neštvalo mě to. Neskutečně mě to rozčilovalo a vytáčeno a měl jsem vztek sám na sebe, protože jsem to byl já, kdo nastolil pravidlo, že distanční výuka je jako škola. A tak se tedy v době, kdy by seděl ve škole, bude učit. Sice u mě, ale učit. Veden představou své vlastní ušlechtilosti – rozumějte, mám ho rád a chci, aby z něj něco bylo – jsem tak trošku pozapomněl, že Damián má svou vlastní hlavu. A že já musím pracovat. A do třetice, že se moje práce a jeho škola poněkud překrývají. Odcházel jsem pokaždé neskutečně nadržený.

Ale Damián byl především sportovec. A útočník k tomu. S roztomilostí sobě vlastní podnikal drobné invaze na mou vůli, až mou obranu úplně rozložil. V pátek dopoledne jsem po něm sáhl, abych si ho obkročmo na sebe posadil. S vědomím, že odpoledne nikam nemusí ani jeden z nás. S posledním zábleskem rozumu, že ten jeho notebook musím zaklapnout, aby se z nás na Google Meet jeho třídy nestaly online pornohvězdy. Kameru měl vypnutou, ale myslím, že ten zapnutý mikrofon by k tomu bohatě stačil…

A pak už jsem slyšel jen praskavý zvuk jeho těsného trička, které jsem z něj nestahoval ani trošku pomalu, ale naopak s naléhavou touhou konečně pod rukama cítit jeho kůži. Potřeboval jsem ho. V dlaních hořící tváře, když jsem si ho přitáhl k sobě. Jeho rty, které jsem naučil líbat, jak já to mám rád. Z počátku něžně, ale se stále se zvyšující důrazností. Moje hlasité vydechnutí, když se sám natiskl svým penisem na ten můj a rukama mi zajel pod tričko. Cítil jsem, jak vlhnu. Tvrdý jsem byl už dávno, už v tom okamžiku, kdy jsem po něm sahal.

„Pitomý hadry,“ zasykl, když se na okamžik potřeboval nadechnout. Víte, jak se svléknout, když se ani na vteřinu nechcete pustit toho druhého? My už ano. Zatraceně těžce. Na chvilku jsme se pustit museli, bohužel. Ale potom se ve stejné poloze zas přitiskli k sobě, protože cesta od gauče v obýváku k posteli v ložnici nám připadala nesmyslně dlouhá. Nepřekonatelná.

Jeho tvrdý kolík mě tlačil do břicha a jazykem se znovu dožadoval přístupu do mých úst. Ruce mi samy sjely na jeho zadek, zkusily ho mačkat. Nijak silně, ale pravidelně. On se tomu poddal a začal po mně klouzat. Na okamžik jsem ho přestal líbat, abych k záplavě, která z nás obou tekla, přidal trochu svých slin a pak jsem i jemu vjel dvěma prsty do pusy. Reagoval instinktivně, jemně je vsál. Jazykem polaskal konečky. Sotva znatelný vlhký dotek, ale i to mi stačilo, abych vzrušením vyhekl a on mi odpověděl svým zasténáním.

Byl to pro mě předstupeň pekla. Nebo ráje. Relativita v praxi. Opustil jsem jeho ústa a navedl mu ruku.

„Udělej nás oba, vždyť už víš jak…,“ zašeptal jsem mu do ucha. Chvilinka zaváhání, ale pak nám péra pevně stiskl k sobě. Naše boky spolu sladily tempo, tu jeho sladkou prdelku jsem hnětl dál. Díval jsem se na něj, jak se zavřenýma očima prudce oddechuje. Prsty mojí pravačky doputovaly ke skrytému otvůrku. Opatrně jsem po něm přejel. Zasténal, ale neprotestoval. A tak jsem se dvěma prsty pustil zvenku do jemné masáže a díval se na něj dál. Jednu ruku zapřenou o mé rameno, mírně zakloněná hlava a vzdechy deroucí se z jeho úst. Druhá ruka činící se vláčnými pohyby…

Lapl jsem pravou bradavku rty, malinko ji stiskl a zatlačil jazykem. Trhaně zavzdychal: „Ještě…“

Vzal jsem ji mezi zuby a lehounce skousl. Špička jazyka zavířila v rychlém reji. Rukama jsem ho sevřel silněji. Zavzdychal o něco hlasitěji a pak skoro bolestně zasténal, když jsem přestal. Ochraptělým hlasem, který byl k nepoznání, jsem se zeptal:

„Líbí?“

Přikývnutí… Otevřel oči a naše pohledy se na dlouhé vteřiny střetly. V tu chvíli mi to stačilo. Ten roztoužený výraz nepotřeboval slova.

Podobně jsem polaskal i druhou bradavku, aby jí to nebylo líto. Měl už obě vzrušením tvrdé jako kamínky. Tohle se mu líbilo hodně a mě rozechvívalo, jak se kroutí, jak se mému jazyku, rtům i zubům přímo nabízí. Kmitání rukou znatelně zrychlil. Bylo by to po dnech, kdy jsem ho skoro ani pořádně nepolíbil, kruté. Bránit mu, aby se udělal rychle. A sám jsem už taky čekal dost dlouho. Stiskl jsem mu jednu půlku a prsty naplocho zatlačil na dírku. Poslední skoro až zaúpění, než v rozkoši začal stříkat. Cítil jsem stahující se a zas povolující svaly jeho zadku a to zapůsobilo i na mě. Být tak teď v něm… a už přišla moje chvíle…

Udýchaně se mi zhroutil na hrudník. Jednou rukou jsem ho objal, druhou nechal tam, kde byla. Mezi břichy si naše promísené sperma pomalu hledalo cestičku dolů. Hladil jsem ho po trošku zpocených zádech. V hlavě dutoprázdno. Nejradši bych tak zůstal od teď až na věčnost. Po tom sprintu za orgasmem jsem si to zklidnění vychutnával. Že jsme spolu a tak blizoučko u sebe.

„Můžem tak ještě chvilku zůstat?“ ozval se tiše.

„To víš, že ano,“ líbnul jsem ho do vlasů. Vděčný, že on to nejspíš cítí stejně. Natáhl jsem se pro deku a oba nás do ní zachumlal. Zaklonil hlavu a rty mi jemně přejel po krku. Nedalo by se to nazvat ani polibkem a bylo to tak něžně bezděčné gesto, že mi vykouzlilo úsměv na tváři.

Tohle je štěstí, napadlo mě. Chtít s někým být nejen při tom, ale chtít s ním být hlavně po tom. Jsou lidé, se kterými strávíte hodinu nebo noc. A pak tací, se kterými po té noci chcete také posnídat. Takových je podstatně míň. S Damiánem jsem chtěl snídat, obědvat i večeřet. A občas si dát ještě nějakou svačinku.

Hlavou mi proběhla naprosto přízemní myšlenka na kuře v lednici, které jsem nám plánoval upéct k obědu. No co, nejen láskou živ je člověk…

„Máš rád kuřata, Dami?“

Probudil jsem se na gauči, pečlivě přikrytý. Sám. V první chvíli jsem se lekl, že odešel. Protože já se na to páteční volné odpoledne dost těšil. Ale když se mi dostatečně probudily všechny smysly, zaregistroval jsem, jak to z kuchyně krásně voní. Nakoukl jsem do ní. Damián stál u linky a s roztomilou neobratností se pokoušel loupat brambory. Oblečený jen v džínech. Matně jsem si vzpomněl, že tričko jsem mu roztrhl od okraje až skoro do podpaží.

Proplížil jsem se do koupelny a trochu se zkulturnil. Ty skoro tři prospané hodiny mě docela mrzely. Na druhou stranu, nedivil jsem se, že jsem tak odpadnul. Denně jsem byl před osmou vzhůru. To by až tak nevadilo, byl jsem na to zvyklý. Ale taky jsem byl zvyklý jít po odpolední rovnou do sprchy a do postele a usnout ještě před půlnocí. To jsem posledních pár dnů nedělal. Někdy jsem se zkrátka doopravdy učit musel a v Damiánově přítomnosti to moc nešlo. A když už jsem se do toho zabral, usínal jsem až ve tři ráno. To si po těch pár dnech muselo vybrat svou daň.

Od toho prvního společného dopoledne u mě doma jsem nesáhl na piano. Což by mi až tak nevadilo, ale i ságo jsem měl naposledy v rukách, když se na něj pokoušel hrát Damián. Vždyť já naposledy cvičil, když u mě byla Katka, sakra! Abych nehrál týden, to se mi ještě nikdy nestalo. Budu si s ním muset promluvit. S tímhle pevným rozhodnutím jsem vykročil do kuchyně a zezadu ho objal. A všechny moje představy, jak mu říkám, že mi musí dát víc času na moje vlastní aktivity, šly v tom okamžiku pochopitelně do háje.

Obrátil ke mně obličej a dal mi pusu na tvář. Vzal jsem mu škrabku z ruky.

„Ty brambory takhle spíš umučíš k smrti ulechtáním, než oloupeš, Dami. Měl jsi mě vzbudit.“

Zasmál se, otočil se i zbytkem těla a na chvilku mě objal.

„Doděláš to? Kuře se peče. A jo, mám rád kuřata.“

„Jestli umíš vařit, tak je to fakt super,“ usmál jsem se i já.

„Neumím, ale když dáš do googlu heslo ‚vaření pro blbečky a kuře‘, tak hned podle prvního odkazu se to docela dá,“ smál se dál.

A tak jsem dodělal ty brambory a o půl hodiny později musel uznat, že pečené kuře podle receptu pro blbečky má něco do sebe. Taky už jsem měl pořádný hlad. Po obědě přede mě Damián položil svůj notebook s esejí v angličtině a poprosil, jestli bych mu ji neprošel. Překvapilo mě, že to udělal, když jsem spal a dobrovolně.

„Pro dnešek už na školu kašlu. Co bys chtěl dělat?“

V tu chvíli jsem chtěl říct, že pochopitelně ho hodit do postele a konečně pořádně pomilovat, ale vypadal, že tentokrát to není nijak provokativní otázka. V normální době bych ho vzal někam na rande. Kino, bazén nebo nějaká výstava umění, případně posedět někam, kde by byla živá muzika. Chtěl bych vědět, jak by na to reagoval. Pokud by vůbec reagoval a jestli bychom měli něco společného. V normální době bychom se totiž nejspíš nepotkali. Ani jeden z nás by nemakal v montovně a naše světy si byly na míle vzdálené. Já bych nikdy nešel na fotbal a on by patrně nikdy nešel do klubu poslouchat jazz.

„Tak do kina tě nevezmu, ale projít bychom se mohli, ne?“

„Kino není vůbec špatnej nápad,“ zaculil se, „půjčíš mi nějaký triko? To moje je na odpis.“

Nechápal jsem, ale odvedl ho ke skříni, ať si něco vybere. Sice to na něm bude trochu plandat, ale lepší než nic.

„Ty jezdíš?“ zeptal se, když viděl těch pár věcí, které mám na kolo.

„Většinou jen do práce a z práce.“

„Super, tak si můžem v pondělí vyjet, co ty na to?“

„V pondělí máš dopoledne školu a já odpoledne práci…“

„Takže budeš makat o víkendu a pak zas v pondělí a dál až do pátku. To je jak v otrokářství. Já nejsem blbej. Proč myslíš, že jsem tě nechal spát. Nemůžeš se takhle ničit.“

„Spousta lidí takhle jede celý život, Damiáne,“ povzdechl jsem si, „musím mít rezervu na prosinec, bude dovolená, chápeš?“

„Takže za vším hledej jen a jen prachy, ach jo.“

Vypadal trochu naštvaně, trochu smutně a mně z toho doopravdy nebylo úplně nejlíp. Třeba mu dojde, že nejsem ideální partner na bezstarostnou jízdu životem a řekne si, že mu to vlastně nestojí za to. Vybral si tmavě modré tričko a řekl, že za chvilku bude zpátky a půjdeme do toho kina. Vrátil se s kolou a popcornem, a než ten v mikrovlnce rozpukal, zatáhl v ložnici žaluzie, polštáře na posteli postavil k čelu, peřinu odstrčil na levý okraj a na druhý konec položil svůj notebook.

„Konečně ho taky použiju na něco příjemnějšího než šprtání,“ a já jen zíral, jak vedle notebooku pokládá mísu s popcornem a tácek se dvěma skleničkami, láhev s kolou vedle postele na zem.

„Tak, luxusní kino pro dva, račte zaujmout nejpohodlnější pozici,“ šaškoval a sám se uvelebil do tureckého sedu. Musel jsem se smát. Usadil jsem se stejně vedle něj. A nechal ho vybrat nějakou bláznivou teen komedii na Netflixu, který měl předplacený. Do toho kina přece pozval přece on mne, takže to bylo spravedlivé. Bylo mi dobře jako už dlouho ne. Na chvíli se mi povedlo všechny starosti hodit za hlavu a prostě se bavit. Zapomenout na to, že až ten film skončí, bude se muset zvednout a jít spát domů. Přitáhl jsem si ho k sobě.

„Mám tě moc rád, Dami.“

Jen se beze slov přitulil. Tak tedy dokonalé rande…

 

They tell me think with my head, not that thing in my chest

They got their hands at my neck this time

But you're the one that I want, if that's really so wrong

Then they don't know what this feeling is like

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (37 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (34 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (34 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (36 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (56 hlasů)

Komentáře  

0 #16 SexElve 2021-02-02 11:08
Cituji Isiris:
Honzo, "sex...ehm..." ? ;-) On je copak sex sexem, až když dojde k tomu tamtomu? ;-) Já to tak tedy rozhodně neberu, a konkrétně sex v současném/dočasném pojetí pana budoucího učitele a jeho intrikánka, to je radost číst... :-)
Jinak, čistě za mě by se tam žádný papínek (ani nikdo další) už nemusel vůbec objevit, bohatě mi stačí ke štěstí příběh těch hlavních dvou :) Ale tady je právě skvěle vidět, že každému se v těch povídkách líbí něco jiného, každý je zvědavý na něco jiného - a co je na tom nejvíc super, je to, že každý si nakonec přijdeme právě na to své :-)))


Sex ve vztahu tohoto páru je krásně jemný a plný lásky. V České republice ještě neproběhl žádný reprezentativní výzkum sexuálního chování gay párů. V tom německém vyšlo, že kolem 65% gayů považuje za svůj první sex den, kdy měli poprvé ve své ctěné tlamičce penis. Zároveň vyšlo, že témě 40% gay párů nezasouvá penis mezi půlky. Část z nich místo toho používá místo toho k zasouvání určené hračky. Myslím si, že k penetraci dojde (v dalších dílech to k tomu zcela přirozeně směřuje), ale tak moc podstatné jak vyjadřují svou sexualitu to není. :-)
Citovat
+1 #15 Odp.: Soukromé blues 6.HonzaR. 2021-01-24 07:08
Cituji realutopik:
Koudelovi: Všichni víme, že zasune.

Jsem rád, že někdo víc než já. Je to velmi osvobozující pocit.
Citovat
0 #14 Zasune, nezasune?realutopik 2021-01-23 17:11
Koudelovi: Všichni víme, že zasune.
Citovat
0 #13 Odp.: Soukromé blues 6.Koudela 2021-01-22 20:46
A zasune? :oops: Cituji HonzaR.:
Tak to mě příjemně překvapuje, že se někdo víc těší na reakci papínka, než na to, kdy a jestli vypravěč konečně zasune, pokud teda vůbec. :lol:
Citovat
+2 #12 Odp.: Soukromé blues 6.Marko 2021-01-20 20:22
Teda, páči sa mi to čím ďalej, tým viac. Veľmi som si túto dvojicu obľúbil. Výborne namiešaný dej, super čítanie, ktoré otvára pracovný týždeň ;-)
Citovat
+3 #11 Odp.: Soukromé blues 6.HonzaR. 2021-01-20 14:35
Ještě jednou díky za komentáře a hvězdičky, moc to potěší.
Saviku, pokusím se a díky.
Citovat
+2 #10 Odp.: Soukromé blues 6.Saavik 2021-01-20 09:51
Super povídka. Jen tak dál. Díky.
Citovat
+5 #9 Odp.: Soukromé blues 6.Zdenda tb 2021-01-19 23:51
Isiris: od toho tamto máš pornostránky. Tady oceňujeme I vedlejší příběh. :lol:
Citovat
+1 #8 Odp.: Soukromé blues 6.Isiris 2021-01-19 18:32
Honzo, "sex...ehm..." ? ;-) On je copak sex sexem, až když dojde k tomu tamtomu? ;-) Já to tak tedy rozhodně neberu, a konkrétně sex v současném/dočasném pojetí pana budoucího učitele a jeho intrikánka, to je radost číst... :-)
Jinak, čistě za mě by se tam žádný papínek (ani nikdo další) už nemusel vůbec objevit, bohatě mi stačí ke štěstí příběh těch hlavních dvou :) Ale tady je právě skvěle vidět, že každému se v těch povídkách líbí něco jiného, každý je zvědavý na něco jiného - a co je na tom nejvíc super, je to, že každý si nakonec přijdeme právě na to své :-)))
Citovat
+1 #7 Odp.: Soukromé blues 6.HonzaR. 2021-01-19 17:23
Tak to mě příjemně překvapuje, že se někdo víc těší na reakci papínka, než na to, kdy a jestli vypravěč konečně zasune, pokud teda vůbec. :lol:
Citovat
+2 #6 Odp.: Soukromé blues 6.aduška 2021-01-19 16:16
jak píše Zdenda tb taky se těším na reakci "papínka"..bude to určitě ještě moooc zajimavééé :D
Citovat
+2 #5 Odp.: Soukromé blues 6.Zdenda tb 2021-01-19 16:02
Nejvíce se těším na reakci papínka, jak bude čučet. :lol: už jen z tohoto důvodu to stojí za to číst.
Takže máme oblíbené pondělky a soboty. Hmm, chtělo by to ještě nějak vyvážit do týdne. 8)
Citovat
+1 #4 Odp.: Soukromé blues 6.aduška 2021-01-19 15:36
Honza R. rozhodně zpříjemňuje..:) navíc je to takové jednoduše ze života a to se mi na tom líbí..:) navíc taky vlastně pracuju v jedné (auto)fabrice,takže je mi to i tímhle blízké a když si člověk po otrávené směně v práci přečte tenhle pozitivní příběh, hned se cítí o něco líp :D
Citovat
+3 #3 Odp.: Soukromé blues 6.HonzaR. 2021-01-19 13:44
Aduško, ještě je kousek čeká. Pokud ti to trochu zpestřuje pondělky, tak jsem moc rád.
Isi, sex...ehm... :lol: Díky, že se Ti to líbí.
Citovat
+8 #2 Odp.: Soukromé blues 6.Isiris 2021-01-18 20:56
Další moje oblíbená série, s každým dílem oblíbenější :-) Tady se mi líbí ta kombinace toho jejich "sbližování za pochodu", příjemného povídání (a přitom ani jeden z nich není přehnaně ukecaný) - a samozřejmě sexu :-))) Všecko je to vyladěné tak akorát, nic mi tam nechybí ani nepřebývá... snad leda kdyby byl další díl hned a ne za týden, že ;-p, ale jinak maximální spokojenost :-)
Citovat
+7 #1 Odp.: Soukromé blues 6.aduška 2021-01-18 19:37
další skvělý díl..:) líbí se mi příběh téhle lásky a s napětím každý den čekám na další pondělí..Jsem zvědavá, jak dalekou spolu naši hrdinové dojdou..:)
Citovat