• HonzaR.
Stylromantika
Datum publikace25. 1. 2021
Počet zobrazení1039×
Hodnocení4.77
Počet komentářů12

Budit Damiána v neděli v půl páté ráno do práce považuju za jeden z nejpříšernějších zážitků mého dosavadního života. Měl jsem co dělat sám se sebou, abych vůbec po těch necelých čtyřech hodinách spánku dokázal rozlepit oči, a ještě se starat o něj! Už předchozí den v busu cestou z odpolední (zase spolu a uběhlo to jako nic) jsme se velice rozumně domluvili, že půjdeme po sprše rovnou spát a budeme spát. Jenom spát. A samozřejmě jsme jenom nespali. A moc krásně.

V duchu jsem Damiánova otce a tu jeho podmínku, abych o víkendu nikdy nebyl v práci se Žabákem, proklínal. Mně by to bývalo bylo úplně jedno, jestli je tam Žabák nebo kdokoliv další. Hlavně abych nemusel vstávat v tak nelidskou hodinu. Ale šéf se musí poslouchat. Damián se solidárně přidal ke mně. (Bez tebe a s tím volem tam nebudu, Honzo.) Přestože jemu nic takového otec nepřikázal. Kdybych mu býval večer neslíbil, že ho skutečně vzbudím, vykašlal bych se na to nejspíš u fáze 11.

 

Fáze Damiánova vstávání

Fáze 1 – 4:20 Damiánovi se rozezní mobil. (Dám ho o deset minut dřív než tvůj, Honzo, můžeme si pak deset minut přispat.)

Fáze 2 – 4:21 Damián se ani nehne. Jeho mobil je stále hlasitější.

Fáze 3 – 4:22 Damián si přetáhne peřinu přes hlavu. Mobil řve. Já se ve stavu „granátového šoku“ přes něj s očima stále zavřenýma plazím za zvukem.

Fáze 4 – 4:24 Damiánovi je naprosto u prdele, že se přes něj převalilo mých osmdesát kilo. Povede se mi rozlepit jedno oko, lokalizovat konečně ten řev a zatnout tomu zasranýmu kohoutovi tipec.

Fáze 5 – 4:25 až 4:30 S hlavou v dlaních přemýšlím, jak velký cvok člověk musí být, aby si pro buzení nastavil kokrhání. V duchu si toho kohouta představuju. Určitě větší než průměrná kráva, aby vyloudil tak příšerný skřek. Krvelačné oči a rudě zbarvený, ostrý zobák. Na pařátech drápy, které přeseknou tepnu raz dva… Damián vystrčí hlavu zpod peřiny a zamlaská. Spí.

Fáze 6 – 4:30 Můj mobil zaševelí příbojem, což Damián velkoryse ignoruje. Tak ještě aby ne, když zaspí obrovského – a ani bych se nedivil, kdyby i lidožravého – opeřence.

Fáze 7 – 4:31 Rozlepím druhé oko. Damiána jemně pohladím po rameni. Rád bych řekl něco něžného, ale mozek mi stále vibruje ozvěnou kykyryký a já mám strach, že místo: Vstávej, miláčku, by ze mne vypadlo: Příště ti ten mobil rozšlapu, debile.

Fáze 8 – 4:33 Sedám si, z Damiána stahuju peřinu. Jen se smotne do klubíčka a zafuní. Využiju právo žijícího a jdu do koupelny první.

Fáze 9 – 4:41 S kartáčkem v puse se vracím do ložnice. Ten zmetek se zakutal zpátky pod peřinu a spí!

Fáze 10 – 4:42 Peřinu z něj opět stáhnu, pro jistotu ji odhazuju na zem, rozsvítím lampičku a zatřesu mu ramenem. Nic.

Fáze 11 – 4:43 Zkusím ho plácnout po nahém zadku. Jenom zakňourá, spí dál. A ne, to není dobrý nápad…

Fáze 12 – 4:45 Lezu pod studenou sprchu, protože teď jsem vzhůru až moc. Především jedna moje část.

Fáze 13 – 4:51 Oblékám se, pozoruju, jak se něžně tulí k mému polštáři, a mám chuť ho zaškrtit i ošukat současně.

Fáze 14 – 4:55 Teď už vážně musí vstávat. Beru Damiána pod rameny a vytáhnu do sedu. Tahat takovou mrtvou váhu je naprosto jiné než si ho nosit v náruči do postele. Něco zahuhlá, oči stále zavřené.

Fáze 15 – 4:59 Trochu ho proplesknu. Nechci mu křivdit, ale jeho mumlání dešifruju jako: „Di do prdele, čuráku.“ (Později bude tvrdit, že něco takového by mi v životě neřekl.) Probouzí se ve mně sadistická chuť ho vzbudit stůj co stůj a proplesknu ho o něco důrazněji.

Fáze 16 – 5:00 Parádním pravým hákem mě trefí přesně na čelist. Já reaguju reflexivně a střihnu mu facku. Poctivou, dlaní, přes celou levou tvář.

Fáze 17 – 5:01 Otevře oči a zírá do nikam.

Fáze 18 – 5:02 Říkám mu, ať se jde osprchovat, že snídani nám zabalím s sebou. Dál jen zírá, ani v nejmenším netuším, jestli vůbec ví kde a s kým je.

Fáze 19 – 5:05 Staví se na nohy a po mém nasměrování somnambulně odkráčí do koupelny.

Fáze 20 – 5:12 Jdu ho zkontrolovat. Sedí na předložce, natisknutý k žebříku topení a… SPÍ!

Fáze 21 – 5:13 Beru do ruky sprchovou hadici. Ledová voda Damiána probere, vyskočí jak srnka. Měl jsem ho polít už v posteli, potopa nepotopa. Ušetřil bych si práci.

Fáze 22 – 5:36 Damián vyjde osprchovaný z koupelny a začíná se oblékat. Nemluví, nevnímá. Autobus nám odjel před deseti minutami. Je to patrně těch jeho deset minut, o které jsme si mohli přispat. V neděli jezdí v půlhodinových intervalech.

Fáze 23 – 5:37 Volám taxík a následně tetě Alžbětě. Naštěstí má s námi směnu ona. V mobilu si vyslechnu jen její pokyn, že Damián má jít rovnou na dvanáctnulapětku a „Tebe, ty pitomče, čekám u stolu.“

Fáze 24 – 5:43 Damiána jen v tričku, džínech a botách dostrkám do výtahu. Mikinu a bundu doobléká cestou dolů.

Fáze 25 – 5:47 V taxíku na zadním sedadle mi pokládá hlavu na rameno. „Jestli usneš, tak tě hrozně seřežu, Damiáne.“ Ospale se na mě usměje. Řidič chápavě pokývá hlavou a ptá se, jestli kamarád přebral. Po chvilce ještě dodává, že tak se to musí a nasrat na zákazy. Nicméně nás v 5:57 vysype před fabrikou. Výhoda prázdného nedělního města v nouzovém stavu.

Fáze 26 – 5:59 Odpichujeme příchod. Dávno jsme tam měli být. Damián se konečně probírá i psychicky a se zívnutím prohlásí: „Tak to jsme docela dali, ne?“ Bolí mě čelist, mám hlad, jsem o tři stovky chudší… A miluju ho.

Alžběta nebyla úplně nejpříjemnější, ale dalo se to vydržet. Znovu jsem ji upozornil, že jsme oba dospělí a svéprávní. Já i Damián.

„Tak padej makat a myslete na to, že kolem jsou báby zvědavý, vy dva svéprávný,“ zavrtěla nade mnou hlavou.

S Damiánem jsme pak sebou museli mrsknout, abychom to ranní zpoždění dohnali. Sice vypadal, jak kdyby si chtěl každou chvíli ustlat přímo na zemi, ale přežili jsme. A já zjistil, že umí zatnout zuby a makat. Když jsme skončili, úlevně si vydechnul:

„Konečně domů…“

„Ty pojedeš domů?“

Došlo mu to, malinko zčervenal a opravil se: „Tak k tobě, no… Nebo máš jiný plány?“

Byla to jedna z těch chvil, kdy jsem měl téměř nepřekonatelnou chuť ho obejmout.

„Vůbec ne, mám v plánu tak maximálně dospat všechny ty noci. Můžeš se přidat.“

„Všechny? Ty něco… děláš… po nocích?“

Rozesmálo mě to a zároveň jsem si uvědomil, že to je ideální příležitost, jak mu říct, že přece jen nejsem robot ani ze železa.

„Jo, Dami, všechny. Já vím, že to asi úplně nepochopíš, ale já se fakt někdy učit potřebuju.“

„Aha, já už si myslel, že bůhvíco…“

„To mi budeš muset vysvětlit, co bůhvíco máš na mysli,“ škádlil jsem ho a on se rozpačitě usmál. Rozhlédl jsem se a opatrně ho pohladil po hřbetu dlaně. Blázínka mého, žárlivého…

Vyrušila nás Alžběta s tím, že nás zase odveze. Viděl jsem na Damiánovi, jak znejistěl. Chtělo se mi moji milovanou tetičku rozškubnout, že ho vystavila takové situaci. Nikdy dřív mě domů nevozila, když jsem přijel busem a ne na kole. Ale její nabídku jsem odkýval. Co taky jiného, když to oznámila jako hotovou věc před Damiánem. Těžko bych jí říkal, že s ním chci být sám. Věděl jsem, že by ho to vyplašilo, kdyby měl byť jen stopu podezření, že o nás ví. Asi bych mu nedokázal vysvětlit, že teta není žádná drbna, která by hned letěla za jeho otcem. V živé paměti mám, jak se pohádala s tím mým na téma: Proč jsi mi to o Honzovi neřekla. Vztekle na něj syčela, že je to moje právo a rozhodnutí, kdy a komu to říct.

A pak jsem si při vzpomínce na dnešní ráno trochu zlomyslně pomyslel, že se alespoň ukáže, jak moc mu to stojí za to. Být se mnou. Jak rychle ten kopec seběhne zpátky dolů. Nebo jestli ho únava přemůže a on zůstane radši doma ve své vlastní posteli.

Už jsem si myslel, že se ani nevrátí, a chtěl mu napsat, když se přiřítil a bouřlivě zvonil u dveří. Se svým obvyklým batůžkem napěchovaným čistými věcmi a slovy, že je to naprosto skvělé.

„Copak se zadařilo?“

„Táta jede zas do Říše, už dneska večer. Prej aby ráno nemuseli moc brzy vstávat. Dostal jsem milion příkazů a zákazů, ale hlavně že vypadne. S Adélou se domluvím zítra. Když teda bude doma.“

Smál se a najednou byl plný energie. Přitiskl jsem si ho k sobě. To jsem ostatně chtěl udělat od rána nejmíň tisíckrát. A chtěl jsem udělat ještě jednu věc.

„Alespoň budeš moct zamknout, až odsud budeš odcházet.“

Díval se na ty dva klíče na jednoduchém kroužku ve své dlani a pomalu to zpracovával.

„A taky si kdykoliv odemknout, aby sis nemusel myslet bůhvíco, víš?“

„Vůbec nevím, co na to říct, Honzo…“

Znovu jsem ho objal a políbil. 

„Tak ‚děkuju‘ by nejspíš stačilo…“

Bylo to odpoledne, kdy jsme se do té doby asi nejvíc sblížili. A nemyslím tím sexuálně. Beze spěchu společně udělané jídlo. Těstoviny pro blbečky se dají uvařit na sto způsobů a ani s tuňákem a zeleninou nejsou špatné. Spousta polibků a dotyků. Kdyby nás syčení překypělého hrnce nevzpamatovalo, nejspíš bychom pošli hlady.

Z Damiána kousek po kousku odpadávala jeho zdrženlivost, když měl mluvit o sobě, a já si z těch střípků zas mohl složit kousek z jeho soukromého života. Že jeho matka žije jinde, měl už v sobě podle svých slov docela srovnané. Vadilo mu především to, že za ní od loňských Vánoc nemohl jet. Jinak jezdil v uplynulých letech čtyřikrát do roka. O letních prázdninách dokonce na celý měsíc, kdy se prý skutečně věnovala pouze jemu. Letošní Vánoce vypadaly stejně beznadějně jako posledních osm měsíců.

„Víš, Honzo, já vlastně tátu chápu, že se bojí, abych nedostal ten hnus. Jenže mi to připadá nelogický. Do Itálie mě pustit nechce, ale do tý pakárny chodit můžu. Strašně jsme se v létě poštěkali, když jsem mu řekl, že až budu plnoletej, tak se ho ptát nebudu a odjedu.“

„Do práce chodí i on, takže mu to nejspíš přijde, že to je v rámci rodiny,“ opatrně jsem namítl, abych ho neodradil od dalšího povídání, „a přece sis všimnul, jak moc to tam má zorganizované.“

To byla pravda, pravidla se dost striktně dodržovala. Automat na roušky, teploměry, všude dezinfekce, pauzy po malých skupinkách v několika vyhrazených místech a maximum zaměstnanců z administrativy na home office. Třikrát za den úklidová firma pro společné prostory šaten a sprch. 

Krátce se zasmál, ale moc veselý smích to v tu chvíli nebyl.

„Se ho budeš zastávat? Řekl mi, že jsem nevděčnej parchant po všem, co pro mě udělal.“

Pomyslel jsem si, že občas rodičové pronesou něco podobně vyděračského. A že chtít po v podstatě ještě puberťákovi nějaký vděk, je od jeho otce trošku naivní představa. Víc mě zajímalo něco jiného.

„A cos mu na to řekl ty?“

Ošil se a radši si nacpal plnou pusu těstovin. Počkal jsem, až polkne.

„Damiáne, cos mu řekl, že jste se pak nebavili? Říkal jsi, že dva měsíce.“

„Nic… no vlastně…“

Zmlknul a začal se vidličkou rýpat v talíři.

Trpělivě jsem zopakoval: „Damiáne, cos mu na to řekl ty?“

Vztekle vidličkou třískl o talíř a podíval se na mě.

„Řekl jsem, že na to, co pro mě v uvozovkách udělal, mu… kašlu.“

„Damiáne…“

„No tak fajn, že mu na to seru a že seru na fotbal. Ale víš co? Štve mě to. Dřív trénoval se mnou, když jsem byl v žácích. Běhali a posilovali jsme spolu. Pak jsem se dostal do výběru dorostu a najednou bylo všechno jinak. Všude okolo jen profíci. Trenéři, maséři, doktoři, ten výživovej poradce je taky magor. A kluci z klubovýho týmu. Všichni si myslí, že to je jako druhá rodina. Možná to tak v Áčku u dospělých funguje. Ale tady to je úplně jinak. Bejt lepší a vyniknout, za každou cenu. Aby si tě všimli. To není rodina, to je tak hnusně konkurenční prostředí, až se mi z toho chce blejt.“

Z roztomilého něžného koťátka jsem měl před sebou vztekle prskající pumu, protože s tou svou plavostí a vzteklostí mi ji v tom okamžiku připomínal nejvíc. Naštěstí nebyl vzteklý na mě. Dokonce mě napadlo, že je vlastně možná svým způsobem rád, když o tom s někým může mluvit. A s kým jiným, než se mnou?

„To je mi líto, Dami. Ale nejspíš si doopravdy myslel, že to dělá, jak nejlíp to jde. Že už potřebuješ něco víc.“

„Teď zníš jako máma,“ ušklíbl se.

„To je tak sexy, když to takhle řekneš, miláčku,“ zasmál jsem se a sledoval, jak ten jeho naštvaný výraz pomalu taje. Pomyslel jsem si, že už by to obnažování duše pro dnešek stačilo a mohli bychom radši obnažit svoje těla, ale Damián to nejspíš chtěl mít za sebou jednou pro vždy. Naprosto banální příběh, jakých by se daly vyprávět stovky.

Poznali se, zamilovali, měli syna. A pak ona dostala pracovní nabídku, kterou nedokázala odmítnout. Nejdřív to mělo být na rok. Po roce už bylo jasné, že se nevrátí. Desetiletý kluk, který dostal na vybranou, kde a s kým chce žít. Pochopitelně že si vybral otce, který se mu věnoval a byl s ním. Ale i tohle po čtyřech letech skončilo, když se ukázalo, že je kluk talent. A dříč, protože bez toho to nejde. Jako bonus dostal macechu, Adélu.

„Ona není zlá, spíš pitomá. Jako vypadá skvěle, ale nechápu, co na ní jinak táta vidí. Zajímaj ji jen hadry a šminky a boty. Po mámě docela rozdíl. Tej to pálí.“

„Můžu hádat? Takže se poznali na výšce a máti tvého otce doučovala a při tom…“

„Ale vůbec. Táta je sice taky inženýr, ale ekonomie. Hele, já se jí doopravdy nedivím. Taky bych radši makal ve vývoji u velký světový značky než v tý tátovo boudičce. Dokážeš si to představit? Luxusní auta a moje máti u toho.“

Bylo vidět, že je na ni pyšný. A přesto někde uvnitř sebe nejspíš tušil, že to až tak ke chlubení není, a proto o tom nechtěl mluvit. Dokázal ji na vědomé úrovni omlouvat. Ale kdo vymění dítě za sebelepší práci? Nejsem ženská a vlastní děti mít nebudu. Přesto jsem si neuměl představit, že bych se na ně vykašlal. Ať už by důvod byl jakýkoliv. Kdybych je náhodou někdy měl, chtěl bych je vidět vyrůstat den po dni.

Moji rodiče sice taky byli oba zaujatí tím, co dělali, ale pravidelně jsme společně alespoň večeřeli a trávili spolu často víkendy. Přestože máti občas pacienti z její soukromé praxe volali i k nedělnímu obědu. I když byl otec zavalený papíry k novému případu. Že se později projevil tak trochu jako kretén, byla už jiná kapitola. Vlastně na tom nejsem tak špatně, prolétlo mi hlavou, budu jim muset zavolat…

Všichni potřebujeme „své“ lidi. Takové, kteří tu pro nás jsou. Damián měl v tomhle směru dost smůlu. Rodinu z matčiny strany na opačném konci republiky, prarodiče z otcovy mrtvé. Já měl Alžbětu a dědu, dokud ještě žil. U nich jsem měl vždycky dveře dokořán. V duchu jsem si přísahal, že pokud spolu zůstaneme, vždycky pro mě Damián bude na prvním místě. (Zdá se vám to přehnané? Po pěti týdnech, co jsem ho znal? Chápu. Ale přál bych všem, aby chápali mě, protože sami cítí něco takového jako já.)

„Dokážu si představit ledacos, Dami. Třeba to, že teď umyju nádobí a ty půjdeš a uklidíš koupelnu. Abys příště, když budeš vědět, že na spaní máme pár hodin, nevymýšlel blbosti. Ráno jsem měl chuť tě přerazit.“

Nadechl se, nejspíš aby zaprotestoval, ale nakonec jen přikývnul. Přejel mi prstem po vybarvující se modřině na čelisti a pak to místečko jemňoučce políbil. A tu koupelnu uklidil. Využil jsem toho, že se na chvilku zabývá něčím jiným. Jeden rychlý telefonát. Slova Alžběty, že dá plánovačce vědět a že jsem totálně ztracený případ.

A pak Damiánův udivený úsměv a ruce kolem mého krku, když jsem se zeptal, kam by zítra na tom kole chtěl jet.

„A dneska se jde spát brzy, jasné?“

V očích mu zajiskřilo…

 

Simple as can be

I got your hands in mine

And you don't have to listen carefully

I'll tell you a thousand times

Anything you feel, put it all on me

All of your thoughts, I want everything

And when you get sad, like you do sometimes

Put it all on me

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (32 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (29 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (29 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (49 hlasů)

Komentáře  

0 #12 Odp.: Soukromé blues 7.Marko 2021-02-02 21:51
Cituji Tob:
Moc krásně jenom nespat ...a mačiatko k narozeninám Markovi. Možná by z toho šla napsat kratší dárková romantická povídka k narozeninám, co Nebi? :-) Honzo, díky za cyklus, těším se na pokračování ;-) .

Ďakujem Ti Tob ;-)
Cituji HonzaR.:
Marko, koťátko chápu, čuník mě rozesmál. A jinak ke Tvé otázce. Myslím, že jsem to někde naznačil, když Dami psal slohovku: "Když tvoříš příběh, musíš se do něj vžít, dát do něj kousek ze sebe a nebát se toho. Někdy je ten kousek trochu větší." A lásku si zaslouží všichni. Teda až na nějaké lidské zrůdy, pochopitelně. Ale i ty by možná zrůdami nebyly, kdyby měly v životě lásku.

Máš pravdu a ďakujem za odpoveď ;-)
Citovat
+1 #11 Odp.: Soukromé blues 7.Elve 2021-02-02 00:39
Nádherné. Strhující od první do poslední řádky. To vstávání jsi popsal skvostně
Citovat
+1 #10 Odp.: Soukromé blues 7.HonzaR. 2021-01-27 11:26
Marko, koťátko chápu, čuník mě rozesmál. A jinak ke Tvé otázce. Myslím, že jsem to někde naznačil, když Dami psal slohovku: "Když tvoříš příběh, musíš se do něj vžít, dát do něj kousek ze sebe a nebát se toho. Někdy je ten kousek trochu větší." A lásku si zaslouží všichni. Teda až na nějaké lidské zrůdy, pochopitelně. Ale i ty by možná zrůdami nebyly, kdyby měly v životě lásku.
Citovat
+2 #9 Odp.: Soukromé blues 7.Tob 2021-01-26 22:38
Moc krásně jenom nespat ...a mačiatko k narozeninám Markovi. Možná by z toho šla napsat kratší dárková romantická povídka k narozeninám, co Nebi? :-) Honzo, díky za cyklus, těším se na pokračování ;-) .
Citovat
+3 #8 Odp.: Soukromé blues 7.Marko 2021-01-26 21:10
Isiris, aduška, Honzo- ďakujem krásne za prianie, potešili ste ma :-) :-*
Mimochodom "baťůžek" je ešte väčšia topka :lol: Ale celkovo sa mi fakt páči tá ich komunikácia a súhlas s Isi ohľadom "blázínka mého, žárlivého…", to mi tiež zanecháva úsmev na tvári :-) Dami je jednoducho na zožranie (niekedy zas na zabitie :D ) a Honzo s ním má neskutočnú trpezlivosť.
A Honzo, keď sme pri tých zvieracích zdrobneninách, mne sa zas veľmi páči napr. koťátko alebo čuník :lol: A ešte taká malá otázočka. Nie je niečo v tom príbehu aj z reality? Či je to čisto fikcia? Pýtam sa zo zvedavosti, lebo je to písané s neskutočnou ľahkosťou, príbeh je cítiť "človečinou" a je uveriteľný. Každopádne im držím palce a hlavne Honzo je u mňa neskutočný sympaťák, ktorý si zaslúži byť milovaný a šťastný :-) Rovnako ako autor ;-)
Citovat
+4 #7 Odp.: Soukromé blues 7.Isiris 2021-01-26 17:31
Honzo, tak asi jsi spolu s tím "batůžkem" přišel na nějaký zajímavý "spouštěč" emocí ;). S "baťůžkem" teď nevím, mně už to tam pasuje (a napořád bude) bez toho háčku... ale můžeš to příště zkusit :-p
A k tomu "bylo by špatně, kdybych nevěděl, co chci psát" - tak to si třeba úplně nemyslím ;), člověk má někdy nějakou představu, jenom takovou hodně strohou, a pak prostě nechá ten příběh, ať se tzv. nabalí sám... ;) Tak mi to tak vyznělo, že to máš třeba podobně :-)
Citovat
+1 #6 Odp.: Soukromé blues 7.HonzaR. 2021-01-26 16:52
[quote name="Isiris"]
Honzo, pochopila jsem to podle Tvého komentáře pod minulým dílem dobře, že ještě nemáš moc promyšlené, jak se bude děj dál vyvíjet, a čili tak trochu "vaříš z vody"? /quote]
Ne. Jen jsem rád, že si je někdo tak jistý. Bylo by špatně, kdybych nevěděl, co chci psát. Ale fakt do komentu nenapíšu, že zasune 27.12. 2020 v půl čtvrté odpoledne. :lol:
Batůžek, batůžek, vy mi fakt dáváte, holky. A ještě si to zkuste říct s "Ť", to je taky mazec.
Marko, já zas miluju slovenské mačiatko, to když slyším, tak mám husinu.
Citovat
+1 #5 Odp.: Soukromé blues 7.aduška 2021-01-26 16:17
HonzaR. I kdyby nastalo, věřím že si s tím poradíš. Vážně to nemělo chybu. Na místě hlavního hrdiny bych asi Damiana vážně vzala tou ledovou vodou hned po 5min. Stejně jako ostatní ten batůžek byla jedna z nejroztomilejších věcí, které k Damimu prostě patří. Jinak I já se přidávám ke gratulaci aneb Marku vše nejlepší.
Citovat
+2 #4 Odp.: Soukromé blues 7.Isiris 2021-01-26 15:59
Vím, že se budu opakovat, ale to se prostě taaak hezky čte... Tak jakože "samo" nebo jak to říct... A fakt hodně je mi pokaždé líto, že už je zase konec... :-)
Honzo, pochopila jsem to podle Tvého komentáře pod minulým dílem dobře, že ještě nemáš moc promyšlené, jak se bude děj dál vyvíjet, a čili tak trochu "vaříš z vody"? ;-) Já jen, že pokud to tak je, tak se přimlouvám za to, abys z té vody vařil ještě moooc dlouho :roll:
Jinak se musím vážně už smát, jak Marko tu vypíchl slovíčko "batůžek". Protože když jsem si tenhle díl četla poprvé, tak přesně na tom slovíčku se mi zastavily oči a tak zvláštně mě to pohladilo... k Damimu a k tomu, jak o něm Honza mluví, se to prostě hodí, stejně jako třeba slovní spojení "blázínka mého, žárlivého…" :-)
Nu, a po menším rozněžnění ;-) si ještě taky dovolím na tomto místě popřát Markovi všechno nejlepší k narozeninám :roll:
Citovat
+2 #3 Odp.: Soukromé blues 7.HonzaR. 2021-01-26 11:57
Já doufám, že žádné další společné vstávání v půl páté ráno už nikdy nenastane, Aduško.

Marko, dodatečně všechno jen to nej, a děkuju.
Citovat
+6 #2 Odp.: Soukromé blues 7.Marko 2021-01-25 22:26
Dík za krásny narodeninový darček :lol: Opäť výborný diel, to prebúdzanie Damiho ma neskutočne pobavilo :D
Citace:
A pak jsem si při vzpomínce na dnešní ráno trochu zlomyslně pomyslel, že se alespoň ukáže, jak moc mu to stojí za to. Být se mnou. Jak rychle ten kopec seběhne zpátky dolů. Nebo jestli ho únava přemůže a on zůstane radši doma ve své vlastní posteli.
Už jsem si myslel, že se ani nevrátí, a chtěl mu napsat, když se přiřítil a bouřlivě zvonil u dveří. Se svým obvyklým batůžkem napěchovaným čistými věcmi a slovy, že je to naprosto skvělé.
Tieto vety vo mne vyvolali pocit šťastia aj za Honzu. Mimochodom veľmi sa páči slovo batůžek, je to neskutočne milé. Takže už nech je ďalší pondelok a s ním ďalšia moja obľúbená dvojica ;-)
Citovat
+6 #1 Odp.: Soukromé blues 7.aduška 2021-01-25 20:31
Tak to byl Teda konec... :D málem jsem z toho buzení Damiana dostala záchvat smíchu. Ti budou mít vážně zajímavý vztah a ještě zajímavější vstávání do práce. Jsou to komedianti. :D ale vyprávění o Damianovych vztazích s rodiči zamrzelo.
Citovat