• HonzaR.
Stylromantika
Datum publikace11. 1. 2021
Počet zobrazení1237×
Hodnocení4.82
Počet komentářů5

Když Damián projevil přání být co nejdřív v posteli, s radostí jsem mu ho vyplnil. Usínal po orgasmu v mé náruči, přitisknutý ke mně zadkem a zády tak, že těsněji už by to nebylo možné. Vlastně byl ten jeho krátký sestřih dokonale praktický. Alespoň jsem neměl plný obličej vlasů. Bohužel to tak nevydržel do rána. Ale ani ten pohled po probuzení, jak ležel na břiše s levou nohou pokrčenou a dlaněmi složenými pod pravou tváří, nebyl k zahození.

Vykukující koleno a nahá záda zakončená dvěma rozkošnými důlky. Dál mi výhled naneštěstí halila peřina. To se ovšem dalo velice snadno napravit. Opatrně jsem ji stahoval níž. Trochu se zavrtěl, ale nevzbudil se. Jen ještě víc přitáhl koleno k tělu. Odhalil jsem dvě dokonalé polokoule. Jestli si Damián myslel, že mi to bude vadit, tak se šeredně spletl, protože mě to naopak vzrušovalo.

Až se s ním jednou budu milovat a on přede mnou bude klečet s tím luxusním zadkem pěkně vystrčeným, abych do něj zasunul, tak si nejspíš položím ruku přesně na to místo. Damián má totiž přes levý bok až k výstupku kyčelní kosti naveus flammeus, jak by řekla moje máti. Zkrátka oheň. A tvarem nápadně připomíná lidskou dlaň. Jako by si ho chtěl někdo přidržet…

Pro něj to zcela určitě bylo traumatizující, zvlášť když dělal týmový sport jako je fotbal. Dokázal jsem si představit, co všechno si už v šatně nebo sprše vyslechl. Pro mě to byl návod nebo vybídnutí, abych to zkusil. Dostat ho do takové polohy, abych mu tam tu ruku položit mohl.

Pomalu jsem ho pohladil. Napnutá kůže přes velký sval hýžďový, na omak absolutně žádný rozdíl. Prsty jsem projel rýhu mezi půlkami k hladkým varlatům. Rád si s tímhle přívěskem mužského těla hraju. Neodolal jsem ani teď a jemně je promnul. Instinktivně se nadzvedl a nechal mou ruku vklouznout do jeskyňky utvořené jeho rozkrokem a matrací. Tvrdý kolík v mojí dlani po pár stisknutích ještě tvrdší.

Přestal jsem ho dráždit, naklonil se mu přes záda k uchu a zašeptal:

„Ty při tom rád spíš?“

Neodpověděl, jen sebou mrsknul a přetočil se. Oči stále zavřené, ale úsměv na těch líbáníhodných rtech ho prozradil. Hladil a mačkal jsem ho dál. Mně samotnému se krev už dávno palčivě nalila do péra. Postupně mi začal přirážet do ruky a nutil mi svoje tempo, ale…

„Hej, víš, že tu nejsi sám?“

„A co bys chtěl?“

Teď už se usmíval od ucha k uchu.

„Ty chceš slyšet prasárny…,“ rozesmál jsem se a on konečně otevřel oči a zas tak krásně zrudnul.

„Já nechci slyšet žádný… žádný… žádný tvoje… nemravnosti,“ našel konečně to správné slovo a pokusil se mou ruku setřást.

„Ale chceš a já ti je budu říkat…,“ potichu jsem se smál dál a pustil ho, abych se na něj vzápětí přitiskl celým tělem, „… a budeš mi je říkat taky, budeš dokonce prosit, abych je říkal a hlavně dělal.“

S posledními slovy jsem mu zápěstí už pevně držel za hlavou. Přiblížil jsem svoje rty k jeho a dal si na tom polibku pořádně záležet. Chvilku jsme se přetlačovali, až jsem mu ruce pustil, trochu se z něj skulil na bok a pak už nás to oba přemohlo a vzájemně jsme si postříkali břicha.

Ležel proti mně, koukal mi do očí a vypadal docela spokojeně. A proč vlastně ne, blesklo mi hlavou. Proč bych měl spěchat? Kdybych ho nepotkal, tak bych si ho honil sám, a rozhodně bylo lepší mít vedle sebe krásné mladé tělo a jeho šikovnou dlaň na klacku, cítit ho i ve spánku a mít se na co těšit.

Protože co jinak? I v normální době bych nikde po barech nelovil, spíš bych čekal, jestli někdo neosloví mne. Moje první a jediná zkušenost se seznamkou mi stačila na celý život, i když dneska bych byl patrně mnohem chytřejší a hlavně opatrnější než tehdy. Všechno tohle mi proběhlo hlavou, když se Damián zeptal:

„Jaký to je, víš to vlastně?“

„Co myslíš?“

Ale věděl jsem. Jako by mi to mládě četlo myšlenky. Jak říkám, já hrozně nerad lžu. Ale popisovat mu svou vlastní zkušenost, když doufám v to, že se se mnou bude chtít milovat, že se mi dá?

„Dělat to… doopravdy.“

„Nepopsatelné,“ řekl jsem neutrálně a radši ho umlčel dalším polibkem. A potom už nebylo zbytí a já ho z peřin musel vytáhnout skoro násilím, abychom si stihli udělat alespoň oběd a konečně převléknout tu mou, už značně zdevastovanou, postel. A padat do práce.

Tam nás teta Alžběta odmávla ke stroji. Práce pro dva. Sice jsem to musel Damiána zas naučit, ale měl jsem radost, že se nám ta doba, kdy můžeme být spolu, o pár hodin prodloužila. Ono je to stejně na každém stroji dost podobné. Navíc tohle bylo trochu volnější, respektive jedna z pozic, takže vždycky měl jeden z nás trochu větší pohodičku a čas na blbosti, jak jsme se po hodině střídali.

Běta nás zastihla v okamžiku, kdy mi Damián nacpal pár drobných součástek za pracovní tričko. Naštěstí to nijak nekomentovala, jen si od něj vzala čipovou kartu, aby mu mohla tenhle stroj načíst do zaškolených. Byl jsem naivní, když jsem si myslel, že to jen tak přejde. Někomu to zdálky mohlo připadat jako blbnutí dvou mladých kluků, ale teta mě znala. Dobře věděla, že já se nikdy moc pubertálně nechoval.

Chvilku před desátou mi přišla oznámit, že mě odveze domů. Sice jsem se bránil, že mi jízda busem neublíží, ale nedala si to rozmluvit. Ani argument, že bydlí v úplně jiné části města, se nezdál být relevantní.

„Fajn, tak můžeme vzít Damiána. Bydlí tím směrem taky.“

Cesta to byla dost zvláštní. Damián na zadním sedadle neřekl jediné slovo, já naopak mluvil trochu moc a teta mi odpovídala ve větách holých. Bez poznámek minula odbočku do sídliště, na kopci zastavila před Damiánovým domem, a když poděkoval, pozdravil a vystoupil, tak počkala, než prošel brankou a vešel do domu.

„Bojíš se, že ho někdo unese?“ zkusil jsem zažertovat.

Soustředěně otočila auto a až pak promluvila.

„Můžeš mi říct, proč to děláš? Co od toho čekáš?“

Žádné opatrné vyptávání, ale rovnou otevřená otázka. Taková byla vždycky. Jediný člověk z rodiny, který dokázal uzemnit i mého otce. Jeho o dvanáct let mladší, stále svobodná sestřička. Moje milovaná teta, se kterou jsem jako kluk užil spoustu legrace, protože ani teď, ve svých téměř osmatřiceti, se nechovala tak úplně dospěle. Nemělo cenu hrát si před ní na blbečka.

„Nečekám od toho vůbec nic…“

Viditelně si oddechla, ale já vzápětí dodal: „… nebo úplně všechno. Nezdá se ti, že je to tak trochu moje věc?“

„Ne, když jde zrovna o tohohle kluka. Sakra, Honzo, to je tak málo jiných?“

V první chvíli jsem chtěl odseknout, že hetero chlapů je mnohem víc, tak kde má ona sama nějakého, ale naštěstí jsem se včas zarazil. Po všech letech, kdy moji rodiče dělali kariéru a ona mě často hlídala, by si tohle nezasloužila.

„Jiných je asi dost. Ale takových jako Dami jsem fakt moc nepotkal. Vlastně žádného.“

Dlouho mlčela. U mě před domem si povzdechla a měkce nabádavým tónem řekla, ať jsem hlavně opatrný. Ujistil jsem ji, že ani v nejmenším nechci Damiánovi ublížit.

„Mám ho rád, víš?“

Dala mi pusu na tvář a rozloučila se:

„Tak dej pozor, aby mu neublížilo hlavně to tvoje ‚mám rád‘. A padej už. Zítra v práci.“

Byt mi bez Damiána připadal zatraceně prázdný. Rychlá sprcha, na jídlo ani pomyšlení. V koupelně mi padl zrak na jeho zubní kartáček. V první chvíli mě vůbec nic nenapadlo. Někde něco zapomenout může přece každý. V obýváku na gauči jeho tričko. Bezmyšlenkovitě jsem ho vzal do ruky a zamířil do ložnice. A tam, při pohledu na noční stolek, jsem si to konečně uvědomil. Trůnil tam totiž jeho notebook. Byl jsem si téměř stoprocentně jistý, že si ho po obědě šel „jako“ sbalit.

Vrátil jsem se pro mobil a vyťukal: „Kdy máš ráno ten trénink?“

Odpověděl téměř okamžitě: „6:30 – 8:30“

„Tak v 9 nástup. Hlavně neříkej, že musíš, protože sis tady svoje věci zapomněl.“

Pozoroval jsem puntíky značící, že mi píše odpověď. Trochu dlouho na to, že mi přišla jen dvě slova.

„Zlobíš se?“

„Ne. A jdi chrnět. Dobrou.“

„Ještě se mi nechce spát.“

„Ale mně jo. Dobrou!“

Nejradši bych sice s tím intrikánem propísmenkoval celou noc, ale alespoň jeden z nás musel mít rozum. A já nestál o to, aby se mi tady ráno ploužil jako mátoha. Usínal jsem s mandlovou vůní pod hlavou. Vlastně jsem mu byl vděčný, že tady to triko nechal.

V pondělí Damián přišel ještě pár minut před devátou s batohem na notebook. Odkázal jsem ho do ložnice, ať si to všechno pobalí.

„Ty se mnou nepůjdeš?“

„Ne, protože by to dopadlo špatně a já musím dělat i něco jiného. A ty snad máš taky nějakou školu online, ne?“

Pohodil ramenem, ušklíbl se a prohlásil, že škola počká.

„Stejně už hodinu nestíhám, za pět minut domů nedojdu a kvůli dějáku utíkat nebudu.“

A tehdy jsem pronesl větu, která mi moje soukromé blues proměnila na sice stále soukromý, ale rozhodně nenudící freestyle. Namíchaný s popem a rockem.

„Jestli nestíháš, tak si to můžeš pustit tady.“

S tím jsem ho v obýváku nechal a sám v pracovně otevřel soubor se semestrálkou. Už jsem to doopravdy nechtěl odkládat. Jestli čekal nějakou romantiku nebo erotiku, měl smůlu. Tohle byla jedna z věcí, kterou mi ex často vyčítal. Nedostatek spontánnosti. Nejčastěji když ho napadlo něco naprosto šíleného. Třeba jít uprostřed noci, kdy už jsme byli v posteli, na soukromou párty. Jen proto, že mu pípla zpráva od jednoho z mnoha jeho kamarádů. A bylo mu v tu chvíli dost jedno, že já následující den volno nemám.

Kdybych na Damiána sáhl, už bych nemohl přestat. I tak jsem měl co dělat, abych se dokázal soustředit. Nejspíš bych měl popsat sám sebe, napadlo mě, a pak už jsem se pohroužil do modelové práce s emocemi a ty svoje radši dál nezkoumal. Po nějaké době se ozvalo nesmělé zaklepání. Zkontroloval jsem čas. Tak určitě jim ta hodina dějepisu trvala tak dlouho! Bylo skoro jedenáct.

„Rovnou jsem si udělal poznámky,“ vychrlil ze sebe rychle, „a za chvilku začne ještě matika, tak mě napadlo…,“ zmlknul a upřel na mě ten snad nejnevinnější pohled.

„Fakt mi z tebe jednou hrábne. Pusť si tady matiku, udělej si cokoliv do školy. Dneska, zítra, kdykoliv. Já jsem rád, když jsi tady, nemusíš to nijak okecávat.“

Rozzářil se jak sluníčko. A ten úsměv mu vydržel i při té matice. Já si svůj notebook přenesl k němu, natáhl se na koberec a čas od času po něm mrknul. K obědu narychlo zeleninové rizoto. Cpal se zase s tou svou dravou chutí. Nejsem nějaký extra kuchař, a proto mě to potěšilo. 

„Budu muset jít, Dami. Jestli si ještě něco potřebuješ dodělat nebo máš další hodinu, tak tu klidně zůstaň a pak jen zabouchni, ano?“

Jeho spokojený výraz se vytratil do neznáma. Na chvilku jsem zaváhal, jestli se na práci pro jednou nevykašlat, ale věděl jsem, že to neudělám. Že to zkrátka udělat nemůžu. Chtěl jsem po něm, aby byl upřímný. Budu muset být taky, i když to zrovna nebude úplně sexy.

„Je to jednoduchý. Potřebuju vydělávat. Já bych s tebou hrozně rád zůstal. Momentálně mě nenapadá nic, co bych dělal radši. Ale jsou věci nezbytný. Ne důležitější, jen nutný, chápeš?“

Krátce přikývl a pak mu v očích zaplály malé ohníčky.

„Ale pusu mi dát můžeš, ne?“

Váhavě jsem ho sevřel v náruči. A bylo to tu znovu. Ten pocit, že jsme jen já a on a nic a nikdo další nejen není důležitý, ale vůbec neexistuje. O několik minut později, když už mi skoro docházel dech, se mi jemně vymanil z náruče a potutelně se pousmál: „Abys to stihnul…“

„Jsi spratek, Damiáne. Ale líbí se mi to.“

Naposledy jsem ho rychle líbnul a pak jsem se neudržel a plácl ho po zadku. Jeho vypísknutí mi v uších znělo ještě ve výtahu a cestou na bus jsem si vroucně přál, aby mě erekce přešla dřív, než dojdu na zastávku mezi lidi.

V práci nade mnou drželi stráž snad všichni svatí. Nejen, že jsem to stihl, ale nikam jsem ani nestrčil ruce, ani nic nepokazil. Ne že bych byl nemehlo, ale tu směnu jsem odpracoval ve stavu lehké nepříčetnosti. A ty Damiánovy zprávy, které mi posílal, tomu příliš nepomáhaly. Nebyly nijak erotické, jen mě rozptylovaly. To, že bych při práci neměl používat mobil, mi bylo naprosto jedno.

I doma v posteli jsem si s ním pár zpráviček vyměnil. Pochopitelně, že musel jít domů. Už když jsem odcházel, nepočítal jsem s tím, že bych ho u sebe po návratu našel. Kdybych měl ty jeho zprávy nějak klasifikovat, tak po stránce gramatické by to poněkud kulhalo. Obzvlášť jeho interpunkce ze všeho nejvíc připomínala náhodný rozptyl. Ale obsah, obsah ten by byl za jedna s hvězdičkou. Nejlepší byla tahle. Nebo spíš to, co po ní následovalo:

„Takže spolu chodíme?“

„A ležíme a sedíme, ne?“

„Jsi hroznej. Ale jak by řek můj oblíbenej učitel líbí se mi to.“

„Chybí ti tam dvě čárky. Příště dostaneš diktát.“

„Příště chci dělat něco úplně jinýho!“

„Pokud to popíšeš ve stu slovech bez chyb, jsem pro.“

„!!!“

„Taky tě mám rád a spi už.“

„Slovně bych to asi nedal, ale … (x^2 + y^2 -1)^3 - x^2 y^3 = 0“

Musím ke své hanbě přiznat, že jsem si tu rovnici neznázornil sám, ale poradil jsem se se strýčkem Googlem. Protože já a matematika nejsme úplně kamarádi. (Nebudu vás trápit, graficky se vám objeví ten asi nejvýmluvnější symbol. Srdce.)

A tak jsem si nejspíš pořídil nový vztah. Přítele, kamaráda, lásku. Jedním slovem se to nedá popsat. Kdybych to měl vzít úplně dopodrobna, tak vlastně také žáka. A to nejen v sexu. (V tom zas tak skvělý učitel zcela jistě nejsem, nespal jsem s tisícem kluků.) Ale musím přiznat, že to rozhodně nebylo jednostranné učení. Protože i Damián mnohé naučil mě.

Ooh, teach me how to

Touch you, tease, caress you, and please you

Teach me, teach me,

teach me how to love

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (38 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (35 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (36 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (36 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (60 hlasů)

Komentáře  

0 #5 Odp.: Soukromé blues 5.Isiris 2021-01-13 19:13
Cituji HonzaR.:
Isiris, tu rovnici bych asi úplně neřešil, nejlepší rovnice lásky je stejně 1 +1 = ∞. ;-) Vidíš, já měl z tohohle dílu strach, že není úplně sexuplný, tak mám radost, že se Ti líbil.

:) Tak třeba i tu druhou rovnici náš intrikánek panu učiteli časem napíše - nebo nějakým jiným způsobem sdělí ;-) A na té první mě prostě fascinuje, jak z ní může vyjít takové dokonalé srdíčko :-o Ale to už je holt, co se pochopení týče, asi tzv. "vyšší dívčí" :D
Citovat
+2 #4 Odp.: Soukromé blues 5.HonzaR. 2021-01-12 20:29
Cituji Isiris:
:-) Důsledkem čehož vůbec netuším, jak vyzrát na tu rovnici... :D Každopádně, celý díl se moooc příjemně četl... a už se moc těším, až s námi zase pan učitel "zasdílí" další chvíle strávené se svým intrikánkem ;-)


Isiris, tu rovnici bych asi úplně neřešil, nejlepší rovnice lásky je stejně 1 +1 = ∞. ;-) Vidíš, já měl z tohohle dílu strach, že není úplně sexuplný, tak mám radost, že se Ti líbil.
Citovat
+2 #3 Odp.: Soukromé blues 5.Marko 2021-01-12 18:44
Jedným slovom parááááda. :-) Super čítanie, neviem sa dočkať ďalšieho dielu ;-)
Citovat
+2 #2 Odp.: Soukromé blues 5.Dome 2021-01-11 22:46
Krásne...na dobrú noc :lol:
S úsmevom na tvári sa zaspáva lepšie :P
Citovat
+6 #1 Odp.: Soukromé blues 5.Isiris 2021-01-11 18:50
:-) Opět mi absolutně nestačí těch nabízených pět hvězdiček v kolonce "vzrušení", dokonce bych jich potřebovala víc než u předchozího dílu :oops: Důsledkem čehož vůbec netuším, jak vyzrát na tu rovnici... :D Každopádně, celý díl se moooc příjemně četl... a už se moc těším, až s námi zase pan učitel "zasdílí" další chvíle strávené se svým intrikánkem ;-)
Citovat