• HonzaR.
Stylromantika
Datum publikace1. 2. 2021
Počet zobrazení1007×
Hodnocení4.62
Počet komentářů18

Nevím jak ostatním, ale mně tahle divná doba naprosto smazala rozdíly mezi dny v týdnu. Dřív bych nejspíš vstával trochu otráveně, že je zase pondělí. Tohle ráno jsem se vzbudil s pocitem, že pondělí je vlastně docela prima den. Byl jsem v posteli sám. Moc jsem nevěřil, že Damián skutečně dokáže vstát a odejít na ranní trénink tak potichu, že mě nevzbudí. Ale zázraky se někdy dějí. Budíček s kohoutem jsem mu zatrhnul jednou pro vždy. Jen se zašklebil a konstatoval, že ho nastavil speciálně pro ono nedělní ráno. (Hele, já věděl, že to vstávání bude na… pěst.) Moji facku si prý nepamatoval.

Protahoval jsem se slastně v posteli. Cítil jsem Damiánovu vůni z povlečení a vzpomínal, jak se mi včera svíjel pod rukama a ústy. Bavilo mě to. Hrát si s ním, přivádět ho do extáze, držet ho pak v náruči, když bylo po všem a on zemdleně vláčný usínal. Bavilo, ale… Dělalo mi čím dál větší problém udržet se na uzdě. A zároveň jsem po něm nedokázal tvrdě vyjet. Nechtěl jsem slyšet ne. Nechtěl jsem ho k ničemu nutit. Moc jsem po tom toužil. Milovat se s ním. Něžně a pomalu. Tak, jak jsem to sám málokdy zažil, protože Arny byl jak smršť. A těch několik úletů před ním… To mi stačilo akorát tak k tomu, abych si ujasnil, že sex pro sex není nic pro mě.

Mobil na nočním stolku zavibroval. Udivilo mě, že už je po deváté. Tak dlouho spát se mi podaří málokdy. Taky jsem se cítil skvěle. Přečetl jsem zprávu od Damiána:

„Přijedu dýl, tak za půl hodiny.“

Musel jsem se sám pro sebe usmát. Odpověděl jsem jen jednoduchým ok. Před týdnem touhle dobou bych mu vynadal, že nesedí u notebooku na hodině dějepisu. Teď jsem si pomyslel, že do něj budu muset to národní obrození nahustit sám jak z pohledu dějin, tak z pohledu literatury. Nějak nenuceně a nenápadně.

Ze zásuvky jsem vylovil deník a připsal si: D. – nár. osv., buditelé, 1848. Prolistoval jsem několik stránek zpátky. Déčkem začínal každý den. Tenhle zvyk – heslovitě zachytit den – jsem si pěstoval už od prváku na gymplu, kdy nám to profesor Matějka poradil. Za těch pár minut to stálo. Vrátil jsem deník zpátky a pak už konečně vstal a udělal snídani.

Seběhl jsem s klíči od kolárny před dům. Když jsem viděl, s čím a v čem přijel, šel jsem málem do kolen.

„Vezmi to do výtahu, tohle rozhodně nemůžeme nikde nechat.“

Pokrčil rameny, jako by o nic nešlo. Musím říct, že Ghost zaparkovaný mezi pianem a notovým stojanem vypadal trochu nepatřičně, ale zešílel bych strachy, nechat ho kdekoliv bez dozoru. Damián dobře viděl, jak na to kolo čumím, a jen ledabyle pronesl, že to je dárek k loňským Vánocům od matky. Aha, tak ne že bych se úplně divil…

„Co to bude letos? Motorka nebo rovnou auto?“

Rty se mu zvlnily v pohrdlivém úsměšku, ale neodpověděl. Radši se ke mně přitulil. Měl jsem co dělat, abych ho z těch sexy cyklohadrů nevybalil, protože když shodil svrchní lehkou bundu, vypadal v tom obtaženém dresu naprosto k sežrání. Jako by na sobě měl druhou kůži. A vycpávka v rozkroku k tomu jen přidala. To tedy bude jízda, projelo mi hlavou.

Stáhl ze sebe všechno sám a dobrovolně, a když říkám všechno, tak tím myslím všechno. A ano, skutečně se ve kvalitním dresu jezdí naostro. Jen jsem polknul. Ještě chvilku bude provokovat a budu slintat jak bernardýn. Ale Damián provokovat nechtěl. Oblékl triko a kraťasy.

„No co, upek‘ bych se, než vyjedeme.“

Zeptal jsem se, jestli má vymyšleno, kam zamířit. Dostalo se mi ujištění, že se nemusím bát.

„Nech se překvapit. Padesátku zvládneš, ne?“

Tak zvládnu i víc, pokud mě nebude hnát jak nadmutou kozu. Jako by mi četl myšlenky.

„Neboj, jen tak trochu vypadneme z města. Je nádherně.“

V tom měl pravdu. Někdo tam nahoře nám nejspíš přál. Pokud tedy někdo takový existuje. Teploměr za oknem sice ukazoval jen pět stupňů, ale obloha byla bez mráčku, sluníčko svítilo jak stowattová žárovka. A hlavně bylo sucho. Dalo se počítat s tím, že se mírně oteplí a pocitově to bude ještě příjemnější, protože vítr foukal minimálně. Ideální listopadový den na cyklistiku.

„A co bys dělal, kdyby bylo hnusně?“

„Není hnusný počasí na kolo, je jen blbě oblečenej biker. Ty máš ty hadříky taky docela slušný, jak jsem koukal.“

U snídaně jsem zabrousil na obligátní téma školy, aby si nemyslel, že tohle jeho „zapékání“ se stane pravidlem.

„Jsi vlastně dost nesnesitelnej, víš to? Jsem myslel, že učitelování je diagnóza spíš u ženských,“ smál se ten spratek, „ale jo, na matiku se ještě kouknu, stejně nám musí slehnout a já se šťastnou Máří potřebuju mluvit.“

Podíval jsem se na něj s otázkou v očích.

„Magdaléna Šťastná, naše matikářka,“ vysvětlil.

Opravdu jsem zvědavý, jak jednou budou dětičky říkat mně.

A tak se Damián posadil k notebooku, když se docpal a bez pobízení po nás obou opláchl hrnky a talířky. Já se stáhl do pracovny, ale stejně jsem se na nic kloudně nemohl soustředit. Vzpomněl jsem si, že jsem chtěl volat našim, a proto jsem to rovnou vzal všechno najednou. Máti v obvyklém spěchu a s připomínkou, že Běta bude mít svátek a měli bychom se všichni sejít. Jako bych na to já někdy zapomněl. Otec nezvedal. Nic nového, bylo to tak téměř vždy. Trefit se do chvíle, kdy má čas, dá dost práce. Kátě jsem poslal zprávu. Ozvala se vzápětí. To jsem čekal. I to, že mi vynadá, protože jsem jí delší dobu nezavolal ani nenapsal, stejně jako klukům, zbývajícím členům našeho jazzbandu.

„A nezapomeň na sedmadvacátého, cvoku. Džej end Kej taky dorazí, už jsem s nimi mluvila. Tak ne, že si domluvíš směnu v práci.“

Copak práce, ale co udělám s Damiánem, sakra? Až uvidí ty dva, pokud je tedy uvidí… Budu do nich muset nahustit, aby se pro jednou krotili. Nebo to radši odpískat a dál si udržovat náš soukromý vesmír pro dva? Ale co pak? Co budeme dělat, až tohle jednou skončí? Až zas budeme smět kamkoliv a kdykoliv? Katce jsem tu pařbu u mě doma ale pochopitelně odsouhlasil. Nežijeme ve vzduchoprázdnu. Nějak se s tím budeme muset poprat oba.

Tenhle den jsem si nechtěl kazit přemýšlením. Protože i já se těšil na to, že vypadnu ven. Nebýt posledních týdnů s Damiánem, nejspíš bych už z té jednotvárnosti fabrika-domů-fabrika a tak stále dokola trčel v pořádné depresi. A pak už bych leda mohl jít k máti nechat si napsat psychofarmaka. Nebo poslouchat její odborný rozbor mojí osobnosti. Ani v jednom případě nebylo o co stát.

Damiána jsem zastihl na konci hodiny a mohl tak slyšet posledních pár vět rozhovoru:

„Horáku, jako vždy v pořádku. Jen kdybyste neměl tak dlouhé čekací lhůty. Zapracujte na tom.

„Vynasnažím se, paní učitelko, vždyť víte, že matiku žeru. I vás.“

V pozadí se ozval šum a patrně taky smích ostatních.

„To jsem jako neslyšela. A myslete na to prase.“

„Dnem i nocí na nic jinýho nemyslím.“

„Uživil byste se klidně jako komik. A mlčte už! Na shledanou ve středu, třído.“

„Dami, ona ti říká prase?“ nechápal jsem. To bych si nikdy k žádnému studentovi nedovolil.

Rozesmál se: „Neříká mi prase, jen že mám pohnout a udělat prase. PraSe. Nic? No jo, ty češtináři. Pražský Seminář. Matematická soutěž. Korespondenční. Furt s takovýma věcma otravuje.“

Damián se dál trochu rozpustile usmíval, když vypínal notebook. Vypadal v ten okamžik tak strašně moc roztomile, že mě na chvilku napadlo, že se mi vlastně ani nikam nechce. A on se na mě podíval a nejspíš ten můj výraz správně rozpoznal, protože s dobře viditelným ruměncem ve tváři potichu řekl:

„Večer, jo?“

Nikdy by mě nenapadlo, že mě někdo vzruší tak rychle pouze dvěma slovy…

Vyjeli jsme směrem na západ. Kousek podél jedné z řek a přes průmyslovou zónu ven z města. Zatím to šlo, po asfaltu cyklostezky to svištělo pěkně a Damián udržoval příjemnou průměrnou rychlost 17 km/h. Nic hrozného, co by se na horském kole nedalo zvládnout. Vnořili jsme se do lesa. Tady jsme v klidu mohli jet vedle sebe a občas prohodit i pár vět. Damián se tu podle svých slov vyznal a navíc měl chytré hodinky a já pro jistotu v mobilu navigaci. Po patnácti kilometrech za třetí vsí a druhém mírném stoupání jsme si na chvilku udělali pauzu.

Dami vylovil z brašničky u sedla dvě proteinové tyčinky.

„Sněz to,“ podával mi jednu, „nejsou úplně hnusný.“ Zašklebil se svým obvyklým způsobem a sám se zakousl do té své. Trochu jsem vyklepal nohy, přece jen jsem se posledních pár týdnů pohyboval jiným způsobem. A taky jsem zjistil, že jsem za těch několik posledních měsíců pěkně z formy.

„Tak ještě napít, vyčůrat a jedem.“

V duchu jsem se smál, jak přebral velení výpravy, a jen jsem odvětil: „Rozkaz, šéfe.“

Usmál se tak krásně, jak to umí jen on, a já neodolal a musel se zeptat: „Pusu nedostanu?“

„Až nahoře,“ odvětil a vzápětí jsem slyšel už jen cvaknutí nášlapů.

Od té chvíle pro mě začalo peklo. Dami šlápl do pedálů a znatelně zrychlil. Pomalu mi docházelo, že tenhle výlet nejspíš má být takovým jemným upozorněním, že při vší své něžnosti a roztomilosti není žádné bezbranné koťátko. Že já ho sice můžu převyšovat našprtanými znalostmi, můžu být zkušenější v sexu, můžu být starší, větší, těžší, nejspíš i silnější. Můžu pro něj být útočištěm. A on to rád bude přijímat. Nechá se rozmazlovat v posteli i citýrovat se školou, protože tohle naštěstí nebere nijak úkorně, spíš mu můj zájem o něj po všech stránkách dělá dobře. Ale že jednou za čas přijde den nebo i jen hodina, kdy mi dá pocítit, že také on má v něčem navrch.

Z lesa jsme se napojili na vcelku slušně udržovanou okresku. Před námi se vyloupla tabule s názvem obce a já si matně uvědomil, kde jsme. A že jestli ono Damiánovo „až nahoře“ znamená to, co si myslím, tak jsem poměrně v… háji. A pak jsme sjížděli dolů a dolů a dolů a mně se chtělo brečet a brečet a brečet, protože jsem věděl, že pak pojedeme nahoru a nahoru a nahoru.

Z dálky vlastně vypadá jako nevinný kopeček. Ale pak spadnete k řece, jako jsme spadli my, a musíte se zaklonit, abyste viděli špičku rozhledny, pojmenované stejně jako celý tenhle kopec, nad vrcholky stromů. Taková malá dvou a půl kilometrová vražda, při které nastoupáte přes 200 výškových metrů, abyste byli odměněni posledními asi dvěstěpadesáti metry, kde stoupání šplhá ke 13 procentům. Zkrátka je to strašný krpál.

„První i druhou závoru vlevo“, houknul Damián přes rameno a před šipkou s obrázkem kapličky zabočil doprava.

Lesní cesta s povrchem z kamení a písku, s menšími i většími dírami. Ideální na to, abyste si zadek naklepali jak řízek. I za těch pár stovek metrů, než ten zadek budete muset zvednout, to krásně stihnete.

Připadal jsem si jak osel. Jako takový ten starý sešlý oslíček, který táhne pořádný náklad a před tlamou se mu houpe na špagátu mrkvička. A on za ní tupě jde a neví, že si nikdy nekousne. Akorát já místo mrkve měl před sebou Damiána s nadějí, že já si nahoře „kousnu“. Za první závorou se v pedálech postavil a předklonil. Ach Bože…

Ještě chvilku. Hlavně nepřestávat. Soustředit se jen na pohyby ve stále stejném tempu. Sledovat jeho rytmicky se vlnící dokonalý zadek a hlavně vydržet. Neodpadnout, protože vrchol je blízko. Zhluboka dýchat, aby srdce nevyskočilo z hrudníku. Svaly nechat pracovat na maximum. Už jenom chviličku. Nevzdat to, abych se před ním neshodil.

Cítil jsem, jak mi po zádech stéká pot a rudnu ve tváři. Před závěrečným stoupáním se na mě Damián letmo otočil a já bych přísahal, že ten jeho úsměv byl tak trochu škodolibý. On se usmíval a já málem plival krev. S posledním šlápnutím jsem zafuněl jak dvoumetrákový čuník, když ho někdo donutí k běhu, a z kola spíš spadnul, než sesednul. Sundal jsem helmu a rukávem otřel zpocené čelo.

Opřel jsem se o nejbližší strom a pomalu zklidňoval dech. Damián okukoval kostelík, bohužel zavřený. Otočil se na mě s nevyzpytatelným výrazem ve tváři. Přistoupil blíž.

„Jsi v pohodě?“

Chtělo se mi zařvat: Jasně, že nejsem, ty pitomče, to jsi mě nemohl varovat?! Ale místo toho jsem zmobilizoval všechny síly a hmátl po něm. Pootočil jsem se a trochu prudčeji ho narazil na drsnou kůru stromu, u kterého jsem stál. A bez ohledu na to, že na druhé straně palouku jsem zaregistroval přítomnost nějakých lidí, jsem ho políbil. Cítil jsem jeho ruce na hrudníku, jak se mě snaží odtlačit, ale já se nenechal. Tenhle polibek jsem si zatraceně zasloužil.

Jeho odpor pomalu slábnul, až se tomu poddal a zlehka mě objal. V tu chvíli jsem byl nejšťastnější člověk na Zemi. A kdybych si byl jistý, že je život i na jiných planetách, tak v celém vesmíru. A ten pocit štěstí přetrval, protože když jsme se pustili, povzdechl si a s očima upřenýma do těch mých se zeptal:

„Ty se nebojíš ničeho, viď?“ lehce trhnul hlavou k těm lidem o kus dál.

„Ale jo, něčeho jo, Dami, ale zrovna toho, dát ti pusu venku, se nebojím.“

„Já s tebou vlastně taky ne.“

Pohladil jsem ho po tváři: „To je taky správný, miláčku, to jsem moc rád.“

Nejradši bych ho tam líbal a objímal snad do konce světa, ale zřetelně jsem cítil, jak vychládám. A on na tom musel být stejně. Rychle jsme našli místo za kostelíkem, kde prý je mystický kámen, na který se člověk postaví, a když je v klidu, načerpá pozitivní energii. Postavili jsme se na něj po chvilce pošťuchování společně. Damián se totiž bránil, že na takové pohádky nevěří. 

Zeptal jsem se, jestli by to zpátky nešlo jinou cestou než zas z kopce do kopce. To u něj vyvolalo záchvat smíchu.

„Uvědomuješ si, že když jedeš z bodu A do bodu B a vracíš se do bodu A, tak prostě musíš ujet to samý převýšení?“

Donutil mě spolykat ještě ovocnou kapsičku a pak jsem mu, bohužel, musel dát za pravdu s tím převýšením. Sice to nebylo tak do kopce, ale pro změnu skoro pořád do kopce. (Pochopitelně až po té, co jsme sjeli zas kolem obou závor.) Někde byla téměř rovinka, ale v nohách jsem to stoupání cítil.

Damián měl pravdu. Magické kameny nefungují. Nebo jsem málo senzitivní jedinec. Domů jsem dojel naprosto zničený. Po pouhých padesáti kilometrech, protože v tomhle to moje „zlatíčko“ nekecalo. Jen už jsem pochopil, že není padesát jako padesát. Damián měl naopak energie na rozdávání. Jako by ho ten pohyb nabil. Nebo že by přece jen ten šutr?!

„Bylo to prima, Honzo, příště dáme KRCHov tour.“

„A to je zas co, proboha?“

Když mi vyjmenoval tři výškové dominanty okolo našeho města a popsal cestu od jedné k druhé, aby tvořila uzavřený okruh, jen jsem si poklepal na čelo a radši to víc nekomentoval.

„Dobře, necháme to na jaro,“ zaculil se a v očích mu to jen hrálo.

„Damiánku, jestli máš hlad, tak si něco ulov. Já chci jenom sprchu a v klidu umřít.“

Zvážněl a podíval se na mě trochu znepokojeně:

„Jestli je to fakt tak zlý, tak si dej horkou vanu. Prohřeje ti to svaly.“

Poslechl jsem ho. Byl to skvělý nápad. Ležel jsem v horké vodě a pomalu se uvolňoval. Damián něco kutil v kuchyni a mně bylo ve zhuntovaném těle dobře na duši. Protože i když si se mnou ten spratek pohrál jak s malým klukem, přesto jsem cítil, že kdyby mi bylo doopravdy zle, nenechal by mě v tom. Koneckonců, mohl jsem se ozvat, že to nezvládnu. Moje blbost a ješitnost, že jsem to neudělal.

Obložené chleby mi přinesl až k vaně. Chvilku na mě koukal, jak se cpu, a pak se naklonil a dal mi pusu na tvář.

„Myslíš, že se do tý vany vejdem oba?“

Vešli jsme se. Natěsno, ale vešli. Ležel mi uvelebený mezi stehny, zády se o mne opíral a já ho mohl hladit po hrudníku a bříšku a ještě níž. Líbat ho do vlasů a na ouška. Nechat ho vypěnit mi do dlaně…, což bylo tak maximum, na co jsem se zmohl. Utírali jsme se navzájem, rovnou nazí došli do ložnice. Pustil jsem potichu Savorettiho, lehl si na záda a vztáhl po něm ruku. Ale Damián jen zavrtěl hlavou.

„Nemáš tu nějakou emulzi nebo olej? Namasíroval bych tě, tak moc jsem tě fakt sejmout nechtěl.“

„Dami, pokorně uznávám, že když budeš chtít, tak mě utaháš kdykoliv… V tom horním šuplíku by mohlo něco být,“ mávl jsem rukou ke komodě u zdi.

Pohodlně jsem se natáhl, založil ruce za hlavou a byl doopravdy zvědavý na jeho reakci. Myslím, že taky doma máte nějaké takové šuple, kde skladujete určité věci, rozumíme si, ne? Sice zčervenal, ale nic neřekl. Vyndal olej. Snažil se na sobě nedat nic znát a zeptal se ještě na osušky. Až když jednu rozprostřel na druhé půlce postele a já se na ni převalil zády k němu, prohodil: „To tam máš kvůli mně?“

Sedl si mi obkročmo na stehna a položil na mě hřejivé dlaně. S opatrnými stisky mi přejížděl podél páteře.

„To tak nějak má každý rozumně uvažující kluk. A neboj, expiraci to má dlouhou, pořád platí, že budeme dělat jenom to, co chceš. Ale chci být připravený, kdybys chtěl něco víc, chápeš?“

„Jo.“

Zmlknul a dál mě promačkával a hladil. Trvalo to nějakou dobu, než z něj vypadlo:

„Měl jsi… hodně kluků? Teda vím, žes s jedním žil, ale myslim… tak jako… nezávazně…, jestli jsi měl… někdy…“

Nemohl jsem to zajíkání dál poslouchat. Zvedl jsem se, otočil a vzal ho do náruče. Oč jednodušší to bylo s Arnym, který mi jen bez řečí vtiskl do ruky kondom a zaklekl. A poprvé mě vzal do pusy, až když jsme oba měli negativní test.

Damiánovi se červeň z obličeje rozlévala až na krk. Do očí se mi radši ani nepodíval. Přitulil jsem si ho těsněji na hrudník. Tak nějak napůl na mně ležel, napůl seděl.

„Nevím, co považuješ za hodně, ale prsty na jedné ruce by mi na to stačily. A nejsem hovado. Proto ty kondomy v šupleti. Proto jsem šel před a po Arnym znovu na testy, protože po tom, jak se zachoval, jsem si najednou nebyl jistý vůbec ničím. A já chci kluka, kterému můžu věřit.“

„Já ti věřím…,“ zašeptal.

To mě sice těší, ale neměl bys tak snadno, prolétlo mi hlavou. Na Damiánovi bylo poznat, že je čistý jako padlý sníh. To, jak se choval nevinně, by nezahrál sebelepší herec. Ale co, já věděl, že mu ode mě nic nehrozí a přednášku na téma zodpovědnosti můžu zařadit hned za Němcovou, Dobrovského a Tyla, až budeme u toho národního obrození.

„Dami, co ta masáž?“

Z náruče se mi odtáhl a já si znovu lehl a svěřil se jeho šikovným rukám. Do dlaně si nalil trochu oleje a začal ho roztírat po mých zádech. Od zátylku přes lopatky postupoval pomalu až ke kříži. Každým pohybem a stiskem jsem se tomu víc a víc poddával. Bylo to příjemné i vzrušující zároveň. I v tom, že jsem ho neviděl, bylo něco skrytě dráždivého. Chvilkami vyjel zas výš, aby se pak vrátil, vždycky o kousek níž, až mi prohnětl zadek a ve mně malinko zatrnulo. Ale Damián pokračoval na stehna a dál. V podkoleních jamkách se zdržel a to už jsem měl péro tvrdší než kámen a na břiše se mi leželo trochu nepohodlně. Nikdy bych netušil, že mi tak dobře bude dělat i masáž kotníků a lýtek.

Stmívalo se. Savorettiho na mém playlistu slaďáků vystřídal Luke Evans. Vnímal jsem ty tóny a Damiho ruce. Svoje vzrušení, jeho blízkost, svůj zrychlený dech.

„Otoč se…“

Trochu se nadzvedl, abych mohl, a pak na mě znovu dosedl. Péro už mu taky krásně trčelo, ale když jsem se ho chtěl dotknout, ruku mi odstrčil a políbil mě. Napřímil se a já si znovu uvědomil, jak strašně krásný je to kluk. A jenom můj. A pak mě dál hladil od klíčních kostí přes bradavky až na břicho a pomalu se sunul níž. To už nebyla masáž, to bylo sladce rafinované mučení. Když mi přejel přes slabiny, už jsem to nevydržel a zasténal.

„Zavři oči, prosím…“

Rád bych se díval, ale nešlo neposlechnout, protože zároveň s těmi slovy mě vzal do ruky, stáhl předkožku a sklonil se ke mně ústy.

Bylo poznat, že to dělá poprvé. Jak mi nejdřív zkusmo a váhavě jazykem přejel po žaludu a ochutnal. A já jenom opatrně vydechl, abych ho nevyplašil. Ta kombinace jeho nezkušenosti a odhodlání poskytnout mi rozkoš byla k zbláznění… a dokonalá. Objížděl mi žalud jazykem stále odvážněji, vjel do otvůrku na špičce, jemně polaskal uzdičku, obkroužil rantl a já z toho tekl stále víc. Když si mě konečně vzal do pusy, v koulích mi prudce zaškubalo a vzápětí mi jako první předzvěst slasti tělem proběhlo horce mrazivé zachvění. Učil se rychle. Za chvíli už mě sál a u kořene prsty honil docela mistrně.

Na okamžik jsem se ocitl mimo čas a prostor, ve čtvrtém rozměru bytí a nebytí. A pak to přišlo jako táhlá mohutnící vlna tsunami, jako výbuch s epicentrem v mém rozkroku a rázovou vlnou v celém těle a já vnímal jen okrajovou částí vědomí, jak Dami mírně trhnul hlavou a ten první gejzír spermatu mi nechal dopadnout na břicho, ale další už dobrovolně ochutnal. Vytáhl jsem si ho nahoru a trochu udýchaně mu ze rtů slíbával sám sebe, a bylo mi to úplně jedno. A když jsem se uklidnil, tu jeho laskavost jsem mu oplatil. Byl už tak na hraně, že mi pusu naplnil během chvilky.

Ležel mi uvolněně v náruči, s hlavou na mém hrudníku. Cítil jsem jeho dech kousek pod levou bradavkou.

„Bylo to krásný, lásko,“ hladil jsem ho po zádech.

„Vždycky je to krásný…“

Chtělo se mi hrozně spát. Takhle spát. Vždycky už jenom takhle a jenom s ním.

„Ale mě máš stejně nejradši, viď?“ ozval se potichounku a musím přiznat, že mi to v první chvíli vůbec nedocvaklo a nevěděl jsem, co bych vlastně měl říct. Ale pak…

„Ne, Dami, tebe jedinýho miluju.“ Já nelhal. Já to v tu chvíli přesně tak cítil. Že nikdy nikdo jiný neexistoval.

Pod levou bradavkou jsem ucítil malý jemný polibek…

 

We are strong

No one can tell us we're wrong

Searching our hearts for so long

Love is a battlefield

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (36 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (34 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (33 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (36 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (53 hlasů)

Komentáře  

+2 #18 Odp.: Soukromé blues 8.Alianor 2021-02-07 17:55
Honzo, za mě jedna z nejkrásnějších povídek poslední doby, Je v ní všechno, co se mi líbí. Příště napíšu víc, jen se teď hlásím narychlo, abych nepůsobil jako tichý čtenář. ;-)
Citovat
+3 #17 Odp.: Soukromé blues 8.Marko 2021-02-02 21:37
Perfektné pokračovanie Honzo, fakt klobúk dolu pred Tvojim talentom na písanie ;-) . Tak ako písali Isiris a Elve, je to napísané neskutočne jemne, ľahko, intímne a predsa je to tak silné....Vždy sa teším na pondelok a s ním na Damiho a Honzu. Prirástli mi k srdcu a prežívam to s nimi, dúfam, že ešte nejaký ten týždeň (aj keď viem, že všetko sa raz skončí) :-) Tentokrát mi úsmev na tvári vyčarila zdrobnenina "brašnička" :lol: a takisto tá starosť o cyklistikou zmoreného Honzu. Majú krásny vzťah.
Cituji Elve:
Když jsem si přečetl na tvém profilu tvůj věk, byl jsem mile překvapen. Máš dar moc pěkně vystihnout hlubokou intimity mezi dvěma lidmi. I takové ty jemné věci, které tvoří starostlivou péči o do druhého. I vnímání co ten druhý potřebuje. Měl jsem dnes večer po dlouhé době nepříjemnou ataku. A teď po odeznění si dělám dobře tím co jsi tak hezky napsal. Díky

Súhlasím, keď má človek depku a toto si prečíta, musí sa mu uľaviť a zdvihnúť nálada, je to také malé terapeutikum ;-) A pre Elve, som rád, že si so svojim partnerom už toľko rokov, a že je Ti oporou, je to krásne a v dobrom Ti závidím, kiežby ma postretlo také šťastie... Prajem Ti čo najmenej spomínaných atakov a veľa krásnych dní ;-)
Cituji aduška:
Já si myslím,že román nemusí být hnedka o zásunu. Takový vztah a porozumnění,jaké se u SB člověk může dočíst, je kolikrát daleko víc..Sex(milování) jako takový podle mě pak znamená mnohem víc, až k němu dojde. Tím víc si to pak i čtenáři užijí. Já si třeba užívám každou kapitolu jejich zážitků a že jsou vážně něco :D Asi jsem hold romantická duše :D

Tiež súhlasím, že takýto vzťah plný porozumenia, nehy a priateľstva je krásny a nepotrebuje hneď sex, i keď je samozrejme vo vzťahu dôležitý. Ale tak, ako si napísala, že keď k nemu príde, tak znamená omnoho viac....
Cituji HonzaR.:

Četl jsem i komentáře pod předešlými kapitolami, máš pravdu v tom, že nutně nemusí ve vztahu ten zásun být. Škoda, že většinová společnost na nás nejvíc vnímá právě tohle.

Máš pravdu Honzo, je to tak, že nás tak spoločnosť vníma. Pritom je to tak individuálne...Každý chlap je iný, niekto viac romantický, iný je zas viac na ten sex. Ale zoberme si ten paradox - keď hetero chlap strieda ženy, má milenky, tak sa mu hovorí macho a je obdivovaný, zatiaľ čo, keď to isté robí chlap gay, tak je to nechutný promiskuita, ktorý si jedine zaslúži, aby skapal na AIDS.... :-|
Citovat
+3 #16 Odp.: Soukromé blues 8.Elve 2021-02-02 12:59
Cituji aduška:
Cituji HonzaR.:
Cituji aduška:
HonzaR. To si piš, že úplně klid necítím :D jen se mi o něco zvedla nálada po tom voprusu z práce a zároveň uklidnila má touha hodit po pár lidech od nás, ty "skvělé" boty s ocelovou špičkou

Házet je??? Tu špičku špičku spíš zanořit někomu do pr*ele. I s nohou. Budete na tom relativně stejně, ty se špičkou v řiti, on se špičkou v řiti, ale ty na tom budeš líp. Ale jo, dokážu si to představit, pakárnu ve fabrice.

No HonzaR zrovna tahle osoba by potřebovala tou botou praštit,aby byla na chvilku zticha. Botou v dupce by ječela jako ta siréna a to bys ani ty zažít nechtěl.(Už tak je hlasitá až moc) :D jinak ke komentáři Elvemu..Já si myslím,že román nemusí být hnedka o zásunu. Takový vztah a porozumnění,jaké se u SB člověk může dočíst, je kolikrát daleko víc..Sex(milování) jako takový podle mě pak znamená mnohem víc, až k němu dojde. Tím víc si to pak i čtenáři užijí. Já si třeba užívám každou kapitolu jejich zážitků a že jsou vážně něco :D Asi jsem hold romantická duše :D


Nejen ty. I já si jejich vztah neskutečně užívám :-)
Citovat
+3 #15 Odp.: Soukromé blues 8.aduška 2021-02-02 12:16
Cituji HonzaR.:
Cituji aduška:
HonzaR. To si piš, že úplně klid necítím :D jen se mi o něco zvedla nálada po tom voprusu z práce a zároveň uklidnila má touha hodit po pár lidech od nás, ty "skvělé" boty s ocelovou špičkou

Házet je??? Tu špičku špičku spíš zanořit někomu do pr*ele. I s nohou. Budete na tom relativně stejně, ty se špičkou v řiti, on se špičkou v řiti, ale ty na tom budeš líp. Ale jo, dokážu si to představit, pakárnu ve fabrice.

No HonzaR zrovna tahle osoba by potřebovala tou botou praštit,aby byla na chvilku zticha. Botou v dupce by ječela jako ta siréna a to bys ani ty zažít nechtěl.(Už tak je hlasitá až moc) :D jinak ke komentáři Elvemu..Já si myslím,že román nemusí být hnedka o zásunu. Takový vztah a porozumnění,jaké se u SB člověk může dočíst, je kolikrát daleko víc..Sex(milování) jako takový podle mě pak znamená mnohem víc, až k němu dojde. Tím víc si to pak i čtenáři užijí. Já si třeba užívám každou kapitolu jejich zážitků a že jsou vážně něco :D Asi jsem hold romantická duše :D
Citovat
+2 #14 ŠuplíkElve 2021-02-02 11:59
Cituji HonzaR.:
Elve, ještě jednou moc děkuju. Nic neudělá autorovi větší radost, než když někdo nad jeho díly cítí nějaké emoce a třeba i přemýšlí. Přeju Ti, ať máš těch nepříjemných zážitků co nejmíň, ona tahle doba tomu leda nahrává. A pokud Ti SB zpříjemnilo večer, tak je to pro mě velká pocta.
Četl jsem i komentáře pod předešlými kapitolami, máš pravdu v tom, že nutně nemusí ve vztahu ten zásun být. Škoda, že většinová společnost na nás nejvíc vnímá právě tohle.


Děkuji za nádherná povzbudivá slova. S psychikou se peru od malička. A spolu to s přítelem dáváme. A k tomu sexu? Kdybys viděl spodní šuplík mého nočního stolku, tak bys.... 8) Když jeden to má rád pasivně a druhý aktivně nemusí, tak od toho je ten šuplík s hračkami pro dva.
Citovat
+3 #13 Odp.: Soukromé blues 8.HonzaR. 2021-02-02 11:52
Elve, ještě jednou moc děkuju. Nic neudělá autorovi větší radost, než když někdo nad jeho díly cítí nějaké emoce a třeba i přemýšlí. Přeju Ti, ať máš těch nepříjemných zážitků co nejmíň, ona tahle doba tomu leda nahrává. A pokud Ti SB zpříjemnilo večer, tak je to pro mě velká pocta.
Četl jsem i komentáře pod předešlými kapitolami, máš pravdu v tom, že nutně nemusí ve vztahu ten zásun být. Škoda, že většinová společnost na nás nejvíc vnímá právě tohle.
Citovat
+1 #12 Odp.: Soukromé blues 8.Elve 2021-02-02 00:20
Když jsem si přečetl na tvém profilu tvůj věk, byl jsem mile překvapen. Máš dar moc pěkně vystihnout hlubokou intimity mezi dvěma lidmi. I takové ty jemné věci, které tvoří starostlivou péči o do druhého. I vnímání co ten druhý potřebuje. Měl jsem dnes večer po dlouhé době nepříjemnou ataku. A teď po odeznění si dělám dobře tím co jsi tak hezky napsal. Díky
Citovat
+2 #11 Odp.: Soukromé blues 8.Elve 2021-02-01 23:43
Cituji HonzaR.:
Isiris, děkuju i za hvězdičky navíc. Všechny příběhy ale jednou skončí...
Elve, Tvůj komentář jinde, ten o 10 letech, mi udělal strašně moc dobře. A tenhle samozřejmě taky, i když trochu jinak.
Tobe, děkuju a rádo se stalo.


Děkuji za milá slova. S přítelem je nám těch 10 let dobře. I když ve chvílích kdy mám úzkostnou ataku nebo deprese, je to pro něj těžké. Když to přijde, tak většinou zareaguje přesně podle plánu, který máme vymyšlený s mojí psychoterapeutkou. Přesto tomu vnitřně nerozumí, ale respektuje co se se mnou děje a co pomáhá.

Je moc dobře, že v těch krásných příbězích se nepíše o panických atakách, depresích a podobných věcech :-) Díky za krásné příběhy. Něžné a dnešní díl jsi vymazlil nádherně.
Citovat
+3 #10 Odp.: Soukromé blues 8.HonzaR. 2021-02-01 23:23
Cituji aduška:
HonzaR. To si piš, že úplně klid necítím :D jen se mi o něco zvedla nálada po tom voprusu z práce a zároveň uklidnila má touha hodit po pár lidech od nás, ty "skvělé" boty s ocelovou špičkou

Házet je??? Tu špičku špičku spíš zanořit někomu do pr*ele. I s nohou. Budete na tom relativně stejně, ty se špičkou v řiti, on se špičkou v řiti, ale ty na tom budeš líp. Ale jo, dokážu si to představit, pakárnu ve fabrice.
Citovat
+3 #9 Odp.: Soukromé blues 8.Dome 2021-02-01 23:22
Isiris to zhrnul dokonale :lol:
Nádhera…už teraz sa neviem dočkať pokračovania
A tiež verím že ich bude ešte moc moc...
Citovat
+3 #8 Odp.: Soukromé blues 8.aduška 2021-02-01 23:17
HonzaR. To si piš, že úplně klid necítím :D jen se mi o něco zvedla nálada po tom voprusu z práce a zároveň uklidnila má touha hodit po pár lidech od nás, ty "skvělé" boty s ocelovou špičkou
Citovat
+3 #7 Odp.: Soukromé blues 8.HonzaR. 2021-02-01 23:11
Aduško, nevím, no, jestli by na erotickém serveru nad povídkou měl člověk cítit klid ;-) , ale myslím, že vím, jak to myslíš Ty. A jestli Ti tohle zpříjemnilo den, tak jsem moc rád.
Citovat
+2 #6 Odp.: Soukromé blues 8.aduška 2021-02-01 23:00
Waw. Úplně si mi touhle kapitolou vyrazil dech. Po odporné směně v práci, najednou cítím takový klid, až mě to začíná děsit. Fakt si mě dostal. A soucítím s Honzou. Když jdu se ségrou na kolo, většinou to na konci je ona ta živá a já ta umírající
Citovat
+3 #5 Odp.: Soukromé blues 8.HonzaR. 2021-02-01 22:53
Isiris, děkuju i za hvězdičky navíc. Všechny příběhy ale jednou skončí...
Elve, Tvůj komentář jinde, ten o 10 letech, mi udělal strašně moc dobře. A tenhle samozřejmě taky, i když trochu jinak.
Tobe, děkuju a rádo se stalo.
Citovat
+3 #4 Odp.: Soukromé blues 8.Elve 2021-02-01 22:38
Cituji Isiris:
:-) Neskutečně napsané; tak jemně, tak lehounce, a přitom to má takovou sílu... :-) Hvězdička navíc za „Večer, jo?“ (!), další za „To tam máš kvůli mně?“ a další za „Ale mě máš stejně nejradši, viď?“ :roll: Divím se, že vypravěč je ještě natolik při smyslech, že to vůbec zvládá odvyprávět :oops: - a doufám, že vydrží vyprávět ještě dloooouho :-)


Je to jemné a přitom velmi intimní.. Ten vztah je tam cítit. Nevím jestli bych to uměl popsat. Ale u nás doma také toto cosi intimního a vzájemného máme,
Citovat
+6 #3 Odp.: Soukromé blues 8.Isiris 2021-02-01 21:28
:-) Neskutečně napsané; tak jemně, tak lehounce, a přitom to má takovou sílu... :-) Hvězdička navíc za „Večer, jo?“ (!), další za „To tam máš kvůli mně?“ a další za „Ale mě máš stejně nejradši, viď?“ :roll: Divím se, že vypravěč je ještě natolik při smyslech, že to vůbec zvládá odvyprávět :oops: - a doufám, že vydrží vyprávět ještě dloooouho :-)
Citovat
+3 #2 Odp.: Soukromé blues 8.Elve 2021-02-01 21:06
ÚŽANÉ!!!
Citovat
+5 #1 Odp.: Soukromé blues 8.Tob 2021-02-01 20:17
Super, díky! :-)
Citovat