• HonzaR.
Stylromantika
Datum publikace28. 12. 2020
Počet zobrazení1513×
Hodnocení4.62
Počet komentářů28

Tři. Tři dlouhé zatracené dny ani jediné slovo. Ani nějaká praštěná emotikona. Vůbec nic. Bral jsem si mobil i na záchod, fakt nekecám. Nespočetněkrát jsem ho měl v ruce, napsal zprávu, ale zas ji vymazal. A vztekle mobil odhodil, abych ho vzápětí strčil do kapsy. Proč jsem mu prostě nenapsal? Popravdě, měl jsem zkrátka a jednoduše strach. Z toho, co bych si přečetl. Nebo nepřečetl.

Po rozchodu s Arnym jsem se zařekl, že už nikdy nebudu já ten, kdo se něčí pozornosti dožaduje. Technicky vzato jsme se vlastně ani nerozešli. Rozhodně mi neřekl takové to klasické sbohem a šáteček. Jen jsem na konci března jeden den zjistil, že všechny jeho věci zmizely, a já dostal zprávu, že jede domů. Možná jsem blázen, ale po osmnácti měsících, kdy u mě bydlel, jsem měl pocit, že doma je se mnou. Když několik týdnů někomu vytrvale píšete, aniž byste dostali smysluplnou odpověď a pak jen vidíte na síti fotky, jak se váš přítel tulí k někomu jinému, docela vás to vyléčí. (Hovory mi pro jistotu nezvedal vůbec.)

Ve čtvrtek ráno jsem se s představou dvou volných dnů před sebou vzbudil s vražednou náladou. Štvalo mě naprosto všechno. Zavřená univerzita, to, že nemůžu dělat věci, které mě sice živí, ale zároveň neskutečně baví. Že se nevídám s lidmi, které mám rád. Náš jazzband v podstatě přestal existovat. Kluci byli sto a stodvacet kilometrů daleko, protože nemohli ani zůstat na koleji. Ve městě zbyla jen Katka, naše klarinetistka. Mám ji rád. Hodně ji mám rád a známe se roky. Od druhé třídy na základce moje nejlepší kamarádka. Prošli jsme spolu ZUŠkou i gymplem. Jediná holka, se kterou jsem kdy zkusil mít sex. Samozřejmě to dopadlo směšně a já děkoval Bohu, že to brala s humorem.

Vzal jsem mobil a naťukal: „Káťo, SOS, co děláš?“ Odpověď přišla vzápětí: „Červený nebo bílý?“

„To je jedno, v pět?“

„Ok.“

Alespoň jsem měl jiný důvod, proč vstát a vyjít ven, než jen tu pitomou fabriku. V supermarketu jsem v náhlém popudu do vozíku krom jídla naložil taky Morgana. Ne, nejsem alkoholik, na to mi ostatně peníze nikdy nezbývaly. V dobách, kdy byl svět ještě normální a my hráli, jsem občas něco vypil. Spousta lidí si myslí, že nejlepší, co pro muzikanty mohou udělat, je objednat jim. Takhle jsem se seznámil s Arnym. O dvě hodiny a čtyři panáky později jsme skončili v posteli. Šel mi rovnou po péru. Vůbec měl nejradši pořádně hluboko zaraženo. Nějaké předehry, natožpak mazlení, líbání, to pro něj nikdy nebylo. Nějakou dobu je to docela rajcovní. Přijít domů a najít nahého chlapa na čtyřech a slyšet: „Teď hned mě ošukej.“ Nějakou dobu. Pak začnete přemýšlet, jestli toho druhého na vás zajímá taky něco jiného než těch tvrdých dvacet. Nebo bydlení za pakatel.

S Damiánem mi to konečně došlo. Bylo mi s ním tak fajn, protože byl jak nepopsaný list papíru. A já ho chtěl popsat do poslední řádky. Svým vlastním rukopisem.

Katka se přiřítila s půlhodinovým předstihem. Dvě láhve bílého putovaly rovnou do lednice a už mě strkala ke stojanu.

„Nejdřív potrava pro duši a až pak pro tělo.“

Hráli jsme skoro dvě hodiny. Přesně tohle jsem potřeboval. U vína jsem se vykecal. Samozřejmě že mi moje nej kamarádka pěkně vynadala, že mu ani nenapíšu.

„Je mu osmnáct, je panic a ty jsi vůl, Honzo. Určitě čeká a je zklamaný stejně jako ty.“

Možná měla pravdu, ale já si umanutě trval na svém. A pak jsme otevřeli toho Morgana a krásně se zlili. Nadávali jsme na všechno. Na dobu, na covid, na vládu, na život. Ani Kátě se v lásce moc nedařilo a přitom to byla tak prima holka. Ve dvě nad ránem Káťa škytla a trochu hystericky se rozesmála:

„Když půjdu teď domů, myslíš, že mě seberou fízlové?“

Radši jsme zalezli do postele. Kapitána jsme pochopitelně vzali taky.

„Napiš mu, ty trubko, ne teď. Ráno…,“ bylo to poslední, co jsem slyšel, než jsem se propadl do alkoholického kómatu. Napsat jsem mu nestihl.

Ráno mě probudilo intenzivní vyzvánění zvonku. Zpitoměle jsem zaregistroval, že Káťa je pryč. S myšlenkou, že tu něco zapomněla, jsem jen boxerkách šel otevřít.

„Dobrý ráno, můžu dál?“ Damián přešlapoval na mém prahu. I v teplákovce, s kulichem a červeným nosem mu to slušelo. „Konečně jsem si urval chvilku pro sebe. Potřebuju sprchu a pomoc.“ Tak rychle jsem ještě nikdy nevystřízlivěl. V předsíni shodil batoh a boty. V obýváku se rozhlédl. Prázdné láhve a sklenky od vína, talířky, zbytek pizzy…

Vykoktal jsem, ať mi dá chvilku, a zapadl do ložnice. Posadil jsem se na postel a několikrát se zhluboka nadechl. Takhle jsem si naše setkání opravdu nepředstavoval. S kocovinou jako hrom, včerejší opice se na mě šklebila z rohu. Ozvalo se zaklepání.

„Jsi v pořádku?“

Natáhl jsem si aspoň župan.

„Jasný, vydrž.“

Ale Damián nevydržel a dveře od ložnice otevřel. Pohledem přejel rozválenou postel, moje včerejší oblečení rozházené po zemi, nedopitou láhev Morgana a dvě sklenky na nočním stolku. Beze slova se otočil. Sakra, sakra a ještě jednou SAKRA!

„Damiáne, počkej, zatraceně!“

„Na co, potřebuješ si dát další kolo?! Sorry, nemám zájem.“

Přišlo mi to jak absurdní drama. Jak tam naproti sobě stojíme, on vytočený, já zničený včerejší pijatykou. Začal jsem se smát.

„Ohromně vtipný, jdi do hajzlu.“ Tvářil se jak bůh pomsty.

„Já jsem tady doma,“ dostal jsem ze sebe mezi záchvatu smíchu, „takže nikam nejdu. Ty žárlíš, to je naprosto bezvadný.“

„Na tebe? Viděl ses, jak vypadáš?“

„Blbě, já vím. A ty vypadáš skvěle,“ řekl jsem už bez smíchu a pozoroval, jak se mu zapálily tváře.

„Neblázni, Dami, je mi jasný, co se ti asi tak honí hlavou. Měl jsem tu kámošku. Holku, rozumíš? Ale mě trojky prsa jaksi neberou. A na té posteli se v pohodě vyspí tři lidi a ani o sobě nemusí vědět.“

Díval se na mě, v očích stále ještě bouřku. Ale alespoň už se nechystal odejít. Sáhl jsem na stolek po mobilu.

„Ach jo,“ s povzdechem jsem vyťukal Katčino číslo, „tak poslouchej.“ Pustil jsem hlasitý odposlech.

„Ahoj, proč ses vypařila?“

„Ahoj, no abys nechtěl přítele Morgana dorazit. Koukej se dát dohromady a udělej, co jsem ti včera řekla.“

„Můžeš mi to zopakovat? Cos mi včera přesně řekla?“

„Hele, tak opilí jsme snad nebyli, ne? Aby sis to nepamatoval. Nevolej mně, ale tomu tvýmu kocourkovi Damiánovi, cos po něm celý večer vzdychal. A teď promiň, jdu se dospat.“

„Stačí?“ položil jsem mobil zpátky.

„Asi bude muset,“ odsekl, „můžu si dát tu sprchu? Letím sem rovnou z dráhy.“

Než se vysprchoval a převlékl, uklidil jsem to nejhorší, v ložnici otevřel okno a ustlal. Pak jsem i já ze sebe udělal člověka. Sušil jsem si vlasy ručníkem, když jsem ho našel v obýváku, jak vytahuje z batohu notebook. Vzhlédl ke mně a naléhavě řekl: „Já vážně potřebuju pomoct, jsem v pekelným průšvihu. Ty přece chceš učit češtinu, ne?“

„Jo, a?“

„Náš češtinář už mi další odklad nedá a já si nemůžu dovolit dostat další kuli, chápeš?“

„Dobrý, ale stále nechápu.“

„Potřebuju napsat slohovku a ty bys to přece měl umět, ne?“

Tak měl bych to umět, že. Ale hlavně bych to měl umět naučit ostatní. A ne to za někoho psát.

„Tos přišel kvůli tomu, abych ti nadrásal slohovku?“

„A kvůli čemu, když ses skoro celej tejden neozval?“

Díval se na mě, trochu vzpurně, ale červánky ve tváři ho prozradily. Katka měla pravdu, byl jsem hrozný vůl.

„A co za to dostanu?“

Zrudl ještě víc. Přisedl jsem vedle něj.

„Neboj, pomůžu ti. Za tebe to nenapíšu, ale poradím ti, jak to napsat sám. Tak povídej, co máte za zadání.“

Vděčně se na mě usmál a zapnul noťas. A pak se ke mně naklonil a rychle mě líbnul na pusu.

„Vlastně jsem jenom kvůli tomu tak úplně nepřišel.“

Objal jsem ho a polibek mu vrátil. Mnohem delší a hlubší. Pomazlil jsem jeho jazyk svým. A potom jsem se od něj zase odtrhl, protože jsem nebyl úplně ve formě a opravdu bych jako chlap nechtěl vybouchnout zrovna s ním. Kdyby nějakým zázrakem snad chtěl i něco víc.

Následující hodiny jsem se bavil. Protože Damián uměl naslouchat. Už jsem se zmínil, že vůbec nebyl hloupý, jen trochu zanedbaný. Uvědomil jsem si, že tohle je přesně ten důvod, proč jsem si vybral dráhu učitele. Ta naděje, že potkáte někoho, kdo naslouchat bude a vaše rady vstřebá. Zareaguje. Pochopí.

Probírali jsme zadání, tvořili strukturu příběhu, vysvětloval jsem mu, že takzvané dělání osnovy není v podstatě nic jiného než souhrn postav, času, prostoru a informací.

„Musíš vědět, o kom píšeš, kde a kdy se to odehrává. Když se v těchhle věcech budeš cítit naprosto jistě, děj už ti z toho vyplyne skoro sám. Samozřejmě, že hlavní zápletku musíš znát. Tu vám ale váš učitel prozradil. Ty jen musíš najít cestu, jak vysvětlit, proč se to stalo, chápeš? Když tvoříš příběh, musíš se do něj vžít, dát do něj kousek ze sebe a nebát se toho.“

Přikyvoval a pomalu jsme dávali dohromady všechny tyhle drobnosti. Cítil jsem se skvěle. Seděl vedle mě krásný kluk a trávili jsme společný čas něčím, co jsem měl rád. A občas jsem se mimoděk dotkl já jeho a občas on mě. A když se naše oči na chvilku setkaly, v jeho úsměvu jsem viděl ujištění, že tu skutečně není jen kvůli tomu slohu. A taky příslib věcí příštích.

Před polednem jsem ho zanechal s jeho vlastní fantazií a odebral se udělat nám něco k obědu. Do trouby řádně okořeněné filé z tresky, oloupat pár brambor. Se salátem se mi dělat nechtělo, takže jsem úpravu rajčat a paprik odbyl jejich umytím a rozkrojením na půl.

Damián to okomentoval: „Super, už mám hlad jako vlk.“ Spokojeně se začal cpát. Tak si holt zítra udělám špagety, pomyslel jsem si, když jsem mu nakládal nášup. Po obědě jsem si přečetl, co vytvořil. Nebylo to úplně nejhorší. Upozornil jsem ho na pár pravopisných chyb a několik míst s trochu kostrbatým slovosledem, ale jinak měl příběh logiku i děj.

„Vůbec to není špatné, fakt, minimálně za dva by ti dát mohl.“ Rozzářil se jako sluníčko. A pak že pro něj škola nic neznamená. Nevím tedy, jak vypadá, když vstřelí gól, ale teď na něm byla vidět opravdová radost z práce.

„Budeš fajn učitel. Proč sis to vybral? A proč češtinu?“

„Čeština a vůbec jazyky mi vždycky šly nějak samy od sebe. A potkal jsem učitele, který je tak prima, že jsem jednou chtěl být jako on.“

„Povídej,“ pobídl mě, stočil se na gauči a položil mi hlavu na rameno.

„Vlastně jsem si dlouho myslel, že mě nesnáší,“ uchechtl jsem se při vzpomínce na profesora Matějku. Tehdy v prváku mi připadal starý, bylo mu něco přes čtyřicet. (Ne, nemám nic proti čtyřicátníkům, i tomu, který teď šuká Arnyho, jsem dávno odpustil. Kdyby mu nenastavil… ale co už.)

„Proč tě nesnášel?“ Z Damiánova hlasu zazníval opravdový zájem. Ale tak proč se nepodělit. Jeho by to možná doopravdy zajímat mohlo. Matějka v mém životě stále je, i když už nemáme vztah žák – učitel. A kdysi mi hodně pomohl. Tehdy jsem to ještě nechápal. Vzal jsem Damiána kolem pasu, přitiskl jsem si ho k sobě blíž a začal vyprávět.

„V prváku se nic moc nedělo, hodně se opakovalo, zjišťovalo se, co si kdo přinesl ze základky, abychom se nějak sjednotili. V literatuře převážně renesance. Ve slohu různé popisy a charakteristiky, zkrátka dost nuda. Takže mě několikrát vyhmátl, jak si při hodině přepisuju noty. Druhák už byl zajímavější a tehdy to začalo. Dostali jsme čtyři různá zadání a mě všechna štvala. Romantický příběh, pohádka, charakteristika oblíbeného spolužáka nebo spolužačky. A pak popis zahrady. Romantika, to byl problém největší, protože vrchol romantiky pro mě byl, když mě spolužák ze ZUŠky pozval do kina. Protože mu holka na poslední chvilku odřekla, tak co s lístkem. Pohádky jsou taky většinou o něčem jiném, než že princ si vzal prince a žili spolu šťastně až do smrti. No a oblíbeného spolužáka bych charakterizovat nechtěl ani za nic, protože bych leda tak napsal, že má pěkný zadek a při těláku z něj nemůžu spustit oči.“

„Už ve druháku jsi to věděl?“

„Už na základce,“ ujistil jsem ho, „nenudíš se? Mám pokračovat?“

„Jasně…“

„Takže jsem si vybral zahradu. Psali jsme to klasicky při hodině ve škole a já si tenkrát řekl, že to dám z jedné vody načisto, žádný koncept. A že když to má podle Matějkových slov mít „citové zabarvení“, tak mu tedy ukážu city. Začal jsem nějak ve stylu: Jsa po noci unaven, vcházím do tebe, zahrádko moje přelíbezná, bosou nohou laskaje hedvábný něžný koberec, jenž utváří samu tvou podstatu… no a takhle podobně jsem pokračoval.“

Damián se zachechtal: „Tohle napsat někdo u nás, tak celá třída odpadne smíchy.“

„Se neboj, u nás padali taky, protože Matějka tuhle mou slohovku přečetl. S náležitým patosem, přesně tak, jak mi to celou dobu v hlavě znělo. Já tam seděl v lavici a snažil se být co nejmenší a jen čekal, kdy řekne, kdo to psal. Jenže on překvapil. Prohlásil, že přesně tohle si představuje, když mluví o citu. Pak mi plácl sešit na lavici a dodal: Skvěle zvládáte i přechodníky, kolego. A já pochopil, že on ty naše slohovky doopravdy čte a doopravdy ho to zajímá.

Za pár dní jsem ho potkal na chodbě. Zeptal se, jestli mě čeština tak moc nebaví. Já podle pravdy odpověděl, že baví, jen že mi ta témata na psaní připadají nudná. Dneska už chápu jeho odpověď, že učit nemůžeš tak úplně, jak by sis představoval. Vždycky se musíš držet nějaké osnovy, minimálně v českém školství. Na další sloh jsme dostali zas čtyři názvy. Tentokrát to byly názvy knih a filmů. Ale ne tak úplně známých. K tomu jedinou instrukci: Chci vás poznat skrze váš příběh. Počkej, přinesu nám něco k pití.“

„Toho Morgana, třeba…?“ zeptal se s nadějí v hlase.

„To ani náhodou, mně to včera stačilo, a ty snad jako budoucí šampion nepiješ, ne?“

Ale Morgana jsem donesl zároveň s kolou.

„A s citem, ne že se mi tu zleješ.“

„Jistě, pane učiteli,“ zakřenil se na mě, „takže jsi mu udělal coming out ve slohovce?“

„Ne tak úplně. Nad jedním tím názvem jsem zajásal. Na Leopardí skále. Já tehdy miloval knížky od W. S. Hltal jsem ty příběhy z Afriky, piráty, lovce slonů, hledače diamantů. Prostě všechny ty silné mužské hrdiny. Taky jsem si chtěl takového stvořit. Ne jím být, ale popsat ho a přiznat, že se mi líbí. Jenže na to, abych to udělal jako chlap, jsem tehdy ještě neměl koule, takže jsem si stvořil dívčí alter ego. Matějka si mě pak zavolal do kabinetu a ptal se, jestli se něco neděje. Že sloh super za jedna, ale že za dvacet let, co učí, mu ještě nikdy kluk nenapsal práci v ženském rodě a ichformě. A mně došlo, že se mi vlastně snaží nějak pomoct.“

„A dál?“

„No dál jsem mu řekl, že se nemusí bát, že pomoc nepotřebuju, trans nejsem a další práci už jsem napsal tak, že pochopil. Ve třeťáku už mi bylo vcelku jedno, co si kdo pomyslí, takže už je běžně četl před třídou. Vždycky se ale zeptal, jestli může. Asi nebyly úplně špatné, protože holky se pak kolem mě obvykle sesypaly a vyzvídaly. Káťa je odháněla, byla to vlastně docela dost legrace. A Matějka mi občas přinesl knížky, o kterých si myslel, že by mě mohly zajímat. Dodnes za ním několikrát do roka zajdu.“

„On je taky…?“

„Gay? Ne, má ženu a děti. Ale není to bigotní idiot.“

Damián se protáhl a namíchal si drink. Vypadal naprosto spokojeně. V tričku a teplácích, jak kdyby sem patřil a byl tu doma. Pohladil jsem ho tváři a vtiskl mu polibek na odhalený zátylek, jak se tak skláněl ke sklence.

„Počkej, víš, co by mě zajímalo?“

V tu chvíli mě zajímalo jen jak ho dostat ze šatů. Protože mi připadalo, že mluvení už bylo dost. Ale on na to měl úplně jiný názor.

„Tak povídej, ach jo,“ trochu frustrovaně jsem vydechl.

„Zajímalo by mě, jak bys to napsal ty. To, co nám ten náš zadal.“

„Jako vážně myslíš, že budu psát slohovku? Teď?“

Tomu klukovi snad totálně hrabe. V kalhotách jsem cítil probouzející se život a tohle bylo to poslední, po čem bych toužil. Přestože ten námět bych poměrně zajímavý.

„A kdyby to bylo něco za něco?“ Potutelně se usmíval a já bych mu s chutí nařezal.

„Definuj něco za něco.“

„Dneska ráno otec odfrčel do Říše. S negativním testem a s nadávkama. Stěhují nějaké stroje sem a on u toho prý musí být.“

„A?“

„A vrátí se až zítra večer. Když to napíšeš a bude se mi to líbit, tak bych tu třeba zůstal. Přes noc.“

Co byste udělali na mém místě? Tohle pro mě byla nabídka, které nešlo odolat. V životě by mě nenapadlo, že někoho budu svádět zrovna takhle.

„Nech mi dvě hodiny času a nějak se zabav. Knihovna je ti k dispozici nebo si pusť nějakou muziku a dej mi pokoj, ty vyděrači.“

„Zdřímnu si, jestli ti to nevadí,“ natáhl se na gauč a přehodil přes sebe lehkou deku, která tu byla od dob mého ex. Balil se do ní u televize a já ji tu z nějaké pitomé nostalgie nechal, i když dívat se už nebylo na co.

„Muzika nevadí?“

„Ne.“

A tak jsem pustil Whitin Temptation, protože zrovna tenhle styl hudby mi k tomu pocitově seděl, otevřel Word a znovu si přečetl zadání. Chvilku jsem googlil. Za deset minut Damián spal a mně se prsty rozběhly po klávesnici…

Povídka pro Damiána

Zadání: Napište detektivní příběh. Rozsah i forma je zcela na vás, minimum jedna strana A4.

Zpráva z tisku: „Čtyřiadvacetiletý J. K. se vracel ve středu večer domů. V chodbě si rozsvítil, nastoupil do výtahu a zmáčkl tlačítko. Když se výtah dostal do úrovně 1. patra, domem otřásl výstřel. Kulka směřovala přímo na kabinu. Naštěstí však neprolétla sklem dveří a J. K. nezranila. Přivolaní policisté nalezli na místě činu nábojnici i kulku ráže 6,35 mm. Čin je zatím kvalifikován jako pokus o těžké ublížení na zdraví."

J.K. 24 let

Uf, tak to bylo o chlup.

Zabouchl dveře bytu. Zády se po nich svezl až do sedu. Pevně objal kolena a schoulil se do skoro až prenatální polohy.

„Uklidni se, Jáchyme,“ řekl si polohlasem sám k sobě, „nesmí tě to rozhodit!“

Jeho ruce ale měly jiný názor. Klepaly se a jejich třas nešel vůlí ovlivnit. Paradoxně ho z míry mnohem víc vyvedl následný výslech na policii než samotná střelba.

„Neříkej nic. Nebudeš muset lhát.“ Slova vířící hlavou. Monotónní odpovědi. Co nejvíc pravdy. A pak zaryté: „Nevím. Nikdo. Nechápu.“ Ostrý pátravý pohled mladšího z mužů před ním. Musel si ho pamatovat, ale nedal to na sobě ani v nejmenším znát. Proč ze všech lidí právě on! Ale kde taky můžete potkat pana „juris universi doctor“. U soudu, v politice, nebo na fízlárně.

„Mohl jsem to vlastně tušit, že ho potkám zrovna tam,“ pomyslel si Jáchym. Po sprše a večeři jeho tělo zareagovalo jako obvykle. Po prožitém stresu se schoulil do klubka pod deku a usnul. Poslední myšlenka nepatřila střelbě. Ani obálce uložené v bezpečnostní schránce na jedné z pošt.

XXX

V centru města, ve vysoké stavbě s nezaměnitelnou socialistickou architekturou vedle obchodního domu, kterému starší generace stále ještě říkala Prior, major Zima upil kávu, zapálil si toho dne snad třicátou cigaretu a zeptal se svého mladšího kolegy: „Tak co myslíte, Kamile?“

Kapitán Kamil Jareš se ušklíbl: „Že byste tady neměl kouřit. Nikde byste neměl kouřit.“

„Díky za radu, zníte přesně jako moje žena. Ale nesedíme na odvykačce a vy nejste můj psycholog.“

„Opravdu nevím, uvidíme, s čím se ozve laborka.“

„Kdo by mohl chtít střílet na studenta. Pochopil bych, kdyby ho někdo okradl. Nebo zbil kvůli nějaké slečně. Ale jen tak vystřelit?“

„Pořád je tu ještě možnost, že jde jen o nějakou klukovinu, šéfe.“

„Nemyslím. Klukovina, sakra, Jareš!“ plácl dlaní do stolu major. „Nikdo nic neviděl. Kdyby nějaký puberťák sebral doma bouchačku a povedlo se mu z ní vystřelit, tak by se tam na schodech podělal strachy. A ne aby beze stopy zmizel. Co vás v té škole učili? Šestpětatřicítka je sice spíš hračka než opravdová zbraň, ale stejně v uzavřeném prostoru zní dost děsivě.“

„Sám říkáte, že to není zastavovací zbraň. Takže co? Profík asi těžko, leda by to neměla být nepovedená vražda, ale spíš varování.“

„Nebo nějaká zhrzená panička. Ten kluk vypadá jak manekýn. Ne jako seriózní student práv. Mimochodem, neznáte se?“

„Myslím, že jsem ho párkrát zahlédl. Byl snad v prváku nebo druháku, když já dělal rigo.“

„Dobře, zkuste o něm zjistit něco víc, mohl byste využít toho, že se znáte. Když nevíme nic o pachateli, potřebujeme co nejvíc vědět o oběti.“

Cestou domů měl kapitán Jareš snad poprvé v životě na svého nadřízeného vztek.

„Jasně, zjistit něco víc. Protože to, co vím já, by ti k ničemu nebylo, viď, starouši. Zatraceně, Chymku, do čeho ses to namočil?“

XXX

Ráno bývá prý vždycky všechno veselejší a nějak lehčí. Jáchym by ale po probuzení radši zas zavřel oči a spal, dokud by nepřišel soudný den. Ten samozřejmě nenastal. Místo něj už v půl sedmé ráno zvonil někdo u dveří. Se zaklením šel otevřít. Nepříjemné tušení se změnilo v jistotu, když na svém prahu spatřil příchozího.

„Snídaně,“ zatřásl mu papírovým pytlíkem před obličejem Kamil. Beze slov ho nechal protáhnout do bytu. Sledoval, jak se zouvá, bundu ledabyle hází na komodu, přestože věšák visí jen pár decimetrů od ní. Z kapsy ještě vyndal balíček kávy.

„Předpokládám, že pořád piješ tu instantní břečku. Pro mě bez mléka…“

„… a bez cukru. Vím.“

XXX

Major Zima pročítal hlášení z laboratoře. Nábojnice a kulka – nic. Trasologické stopy neurčité. Daktylky se stále ještě vyhodnocují. Zatím všechny otisky patřily lidem z domu nebo nebyly v policejní databázi. Nikdo nic neviděl a krom výstřelu ani neslyšel. A Jareš si někde lítá!

Kapitán Jareš nelítal. Seděl naproti Jáchymovi a vedl s ním spíš monolog než dialog. Po půl hodině už to nemohl vydržet. Zařval: „Sakra, nedělej ze mě vola a vysyp, co se děje!“

„To je policejní brutalita. Asi bych si měl zavolat svého právníka,“ ušklíbl se na něj Jáchym.

„Za půl roku máš státnice, jestli potřebuješ právníka, tak ti těch skoro pět let bylo k h… ehm, k ničemu.“

„Řekni mi, Kamile, proč jsi šel na práva. Abys zločince chytal. A to děláš. Já tam šel, abych bezbranné hájil. Nešel jsem studovat s vizí, že si nahrabu jako spousta našich kolegů. Já vím, že se ti nelíbilo, když ses dozvěděl, čím se hodlám živit, abych vůbec studovat mohl. Žes mi to rozmlouval a navrhoval jiné řešení. Ale to bych nemohl přijmout a tys to moc dobře věděl. A já bych ti měl teď dát za pravdu, že to šmírování byl setsakra špatnej nápad?“

Ticho, ve kterém slyšíš spoustu nevyřčených slov.

„Kdysi jsme si věřili, ne? Chymku, ať se děje cokoliv, mluv.“

XXX

Předení motoru a teplo. Stmívání, které začátkem prosince přichází tak brzy. Dva muži, kteří si řekli všechno podstatné. A teď spolu jedou ven z města pryč až k zazimované chatě v mrňavé chatové oblasti v Pošumaví. Oba doufají, že nejedou zbytečně, a zároveň si tak trochu přejí, aby zbytečně jeli. Aby skrýš byla prázdná stejně jako depozitní schránka, u které Kamil na Jáchyma nevěřícně zíral. A tím by mohlo všechno skončit. Žádné fotky by neexistovaly a kdo by uvěřil jednomu studentíkovi, který se navíc živí jako šmírák.

Sleduje a fotí záletné manželky nebo naopak manžely, několikrát i nějaké nepovedené dítko bohatých rodičů. Několik peněžních afér při rozvodech opravdu zazobaných párů. Tohle všechno obnáší práce soukromého očka. Tam, kde jsou nejlepší rozvodoví právníci často v koncích, protože oni musí dodržovat zákony, a některé vyšetřovací metody soukromých detektivů jsou už za onou pomyslnou hranicí, nastupují lidé, kteří pracují ve tmě. Nevidění. Neslyšení. Neexistující. Protože nezákonné není, že nějaké kompromitující fotky máte. Stejně jako novinář nemusí prozradit svůj zdroj ani právník nemusí prozradit svého informátora. Jen v tom fyzickém získávání sám nesmí být zapleten. České právo je plné paradoxů…

A tak jedou a Kamil poslouchá Jáchymovo vyprávění. A skládá si přesný obraz předchozích dnů. Jako by se mu před očima odvíjel film.

Noc. Postava v tmavě šedém oblečení splývá s fasádou oprýskané zdi. Kdyby stála za rohem, zářil by jí do obličeje neonový nápis upozorňující na známý striptýzový klub. Každý, kdo bydlí v tomhle městě, ví, že to není jen striptýz a že ta okna za závěsy ukrývají mnohá tajemství. Ale muž, který číhá ve tmě, nepotřebuje vidět ty z přicházejících, kteří vejdou otevřeně předem. Nedělají nic nezákonného a jejich morálka je každému ukradená.

Čeká a je ve střehu u tajného bočního vchodu, o kterém ví jen několik zasvěcených, kteří mají co ztratit. Protože pouhá fotka, dokazující že sem vešli, může způsobit u rozvodu poprask. Ale k tomu většinou ani nedojde a zainteresovaní se radši domluví v klidu. Je to hnusně podlé? Ne, je to práce, a kdyby každý žil tak, aby neměl co skrývat, takhle profese by nejspíš neexistovala. Stejně jako bulvární paparazzi.

Už několikátý den, ale ani dnes se nedočká. Hluboko po půlnoci to chce vzdát, když spatří známou tvář. Muž nevejde přímo dovnitř. Zastaví se a čeká. Za pár minut se k němu blíží druhý a ani ten není Jáchymovi neznámý. Nedokáže přesně říct proč, ale přiloží kvalitní fotoaparát s výkonným objektivem k oku. Oba muži vchází dovnitř a po krátké době osamoceně vchází třetí aktér dějství. I toho Jáchymův přístroj několikrát zachytí, protože mu není neznámý. V hlavě mu šrotuje. Politik ve vysoké funkci na Kraji. Policejní důstojník. Taky ne zrovna malá šajba. A boss z podsvětí, alespoň se o něm říká, že perník dodává lepší než ten z Pardubic. Navenek vážený pan podnikatel.

„A teď si představ, že tohle máš v ruce. Tyhle tři, jak jdou ve třičtvrtě na dvě v noci do bordelu zadem, v rozmezí několika minut. A ty vejdeš a nikde nenajdeš ani jednoho z nich. A pak tam další dvě hodiny venku čekáš a skoro zmrzneš, ale nafotíš si je, jak odchází. Tentokrát hezky všichni tři a bohorovnost nedotknutelnosti z nich přímo kape.“

Kamil musí pevně držet volant, aby Jáchymem nezatřásl.

„Zatraceně, proč, proč jsi to, ty pako, vůbec dělal,“ běží kapitánovi hlavou. Nahlas se na to ale nezeptá, protože sám moc dobře ví, že by v tu chvíli udělal to samé.

„Dobře, takže si shrneme, komu jsi o tom řekl. Tvůj šéf tě vyhodil, že s tím nechce nic mít. Profesor Petrželka ti taky nic neporadil. Mimochodem jsou s Emkem kámoši, tos nevěděl?! Na posledních třech policejních plesem se jejich manželky spolu náramně bavily. A pánové taky. Bože, ty jsi tedy detektiv. Dál ten tvůj známý z novin. Ten tě taky poslal do háje. No aby ne. Komu ty noviny asi tak patří a jaká klika nám na Kraji vládne. A s kým se paktuje. Se divím, že ještě žiješ.“

„Žiju, ale sám jsi viděl, jak to u mě vypadá. Před týdnem vyrabovaný byt. Notebook pryč, všechny flashky, i ta s diplomkou, krucinál. Ještě že to mám na Cloudu. Foťáky roztřískaný. Kdyby mě šéf nevyhodil, tak budu makat zadarmo, abych splatil další. V pátek mi záhadně zmizel mobil. Na přednášky jsem s ním šel, z nich už ne. A ty víš, jak si na věci dávám pozor.“

Aby nevěděl. Znal Jáchymovu minulost, dětství a dospívání v děcáku. Pamatoval si dobře toho devatenáctiletého kluka, který se honil po brigádách, aby si mohl dopřát skromný byt a konečně trochu soukromí. Znal jeho zaťatost v názorech. Co je fér a co je faul.

„Ty dopisy s sebou máš?“

Jáchym jen přikývl. Pálily ho v kapse.

„Až tam dojedeme, sebereme tu flashku a pojedeme rovnou k nám.“

„Nejdu na policii, na to zapomeň. Radši někam zmizím. Ale předtím, předtím, do hajzlu, najdu aspoň jednoho normálního nezkorumpovanýho novináře, kterej to zveřejní. Lidi by měli přeci vědět, koho volí. Kdo je to vlastně má chránit. Abych se nesmál. A pak se děj vůle Páně.“

Zuřivost z Jáchyma přímo vyzařovala. Kamil na něj letmo pohlédl. Ano, přesně tohle na něm měl kdysi rád. To, jak si jde vždycky za svým.

„Víš, že celý ty tři roky vlastně lituju…“

Několik výstřelů. Náraz. Bolest. Výkřiky. Vteřina prozření. Rychlý sled obrazů ze života. Máma s tátou. První pusa. První ráno po promilované noci s Chymkem. A pak tma. A ticho. A nic…

XXX

Plukovník Matoušek poklepal majoru Zimovi na rameno: „Tragédie, kolego. Škoda takových lidí jako byl kapitán Jareš. Nevíte, kam to vlastně jeli?“

„Nevím, pane plukovníku. Ten případ Jáchyma Koutského nejspíš zůstane nevyřešený. Takovou smůlu mít. Nejdřív ta střelba a pak prasklé obě zadní gumy. Skoro se tomu nechce věřit.“

Plukovník na majora Zimu upřel pátravý pohled.

„Náhody se dějí, kolego. A naši hoši při ohledání odvedli dobrou práci. Ale sám víte, co se z takových ohořelých vraků dá a nedá zjistit.“

XXX

V obci Krásná, kousek od Sušice, jedna mladá žena balila těch pár věcí, které u ní na chalupě Jáchym Koutský měl. Kamarádili se od dětství v domově, kdy o 3 roky starší Katka nad Jáchymem tak trochu držela ochrannou ruku. Jako poslední vzala do ruky stříbřitou šestnáctigigovou flashku.

Faktická poznámka: Ráže 6.35 nemá šanci otřást domem.

XXX

Vzhlédl ke mně od rozzářené obrazovky notebooku. Ve tváři nevyzpytatelný výraz. Musel to číst minimálně dvakrát a neřekl při tom jediné slovo.

„Takže co, zůstáváš?“

Pohodil hlavou v neurčitém gestu.

„Tohle bych nemohl odevzdat.“

V duchu jsem se ušklíbl. Ten příběh jsem nadatloval za necelou hodinu. Další jsem přemýšlel, proč tohle všechno. Jednoznačně mi z toho vycházelo…

„Dami, to opravdu myslíš, že jsem úplný pitomec? Ty odevzdáš tu svou a už tohle na mě nikdy nezkoušej. Ten váš češtinář taky nebude pitomec a já nechci, aby ses dostal do maléru. S čímkoliv do školy ti klidně pomůžu, ale jen pomůžu, chápeš?“

Rozpačitě přikývl a zamumlal sotva slyšitelné promiň.

„V pořádku, já jen abychom si to ujasnili. Řeknu ti to tvou řečí. Mám rád fér hru. Žádné kličky, fauly a góly z ofsajdu. A teď si sbal ten noťas a padej domů.“

Všechno jsem vsadil na jedinou kartu. Buď se urazí a odejde. Nebo tu zůstane. Z těch správných důvodů. Ne proto, že něco potřebuje. Ale protože chce být se mnou. A přizná to. Že to tak je. Že nepotřebuje nějaký zástupný důvod, proč se mnou zůstat.

Díval jsem se, jak zaklapává notebook a uklízí ho do batohu. Tak to bychom měli.

„Proč jsi je nechal umřít?“

„Protože ne všechno musí dopadnout dobře, jak sám vidíš. Kde jsou dveře, víš.“

Bolelo to. Ta představa měnící se v jistotu. Že odejde. A vůbec mi nebylo dobře. Líbil se mi. A pořád jsem ho chtěl, i když už mi dvakrát předvedl, že když chce, umí být pěkný hajzlík. V hlavě mi vrtala otázka, jestli je ta jeho nevinnost a stud ohledně milování pravda. Stále jsem věřil tomu, že ano. 

Hodil si batoh na záda a otočil se na mě.

„Nemyslím si, že jsi pitomec. Jen… jen jsem nevěděl, jak ti to říct.“

Po tváři mu stekla slza.

Dva rychlé kroky k němu. Ten batoh jsem mu ze zad sundal a tu slzu z tváře slíbnul. A všechny svoje myšlenky a obavy jsem zabalil do úhledného balíčku a poslal je expres rekomando do háje. Musí to být opravdové, k čertu! Musí!

„Tak už prostě neříkej nic.“

 

I've been left out alone

like a damn criminal

I've been praying for help

Cause I can't take it all

I'm not done

It's not over

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (36 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (31 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (33 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (31 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (45 hlasů)

Komentáře  

0 #28 HonzoviR a Kuscheltypovirealutopik 2021-01-03 19:02
Cituji HonzuR:
...„sloveso zachrouti (se). Když je dost dobré pro J. Š. Baara, je dost dobré i pro mě.“
Ano, souhlasím, až na to, že tomu slovu dnes už málokdo rozumí, jak se právě tady ukazuje.

Souhlasím s Kuscheltypem.
Citovat
+3 #27 Odp.: Soukromé blues 3.Elve 2021-01-02 19:41
Moc hezké texty. Máš dar udělat přestávku (konec dílu) na správném místě. Série je opravdu milá. Moc hezky se čte.
Citovat
+3 #26 Odp.: Soukromé blues 3.Isiris 2021-01-02 18:55
Cituji HonzaR.:
Milá Isi, na tohle radši moc nesázej. Určovat lokaci z jednoho slova... ;) Mimochodem, čekám a čekám. A těším se neskutečně na K+B.

Však jsem napsala "poodhalí" plus "tak zhruba", což je kilometry vzdálené od "určovat" :-p
A další utajený čtenář Kamila a Bena? ;-) Tak to mě těší, že Tě poznávám :-) . Každopádně ještě chvíli vydrž... ti dva museli ustoupit jiné klučičí partičce, která na mě své (vánoční) sdělení křičela o něco naléhavěji... ;-)
Citovat
+3 #25 Odp.: Soukromé blues 3.HonzaR. 2021-01-02 18:35
Cituji Isiris:
Navíc se ráda dozvídám nové věci a baví mě na tom i to, že se občas autoři právě díky takovým podobným slovíčkům trochu poodhalí a ukážou nám, odkud tak zhruba asi jsou... ;-)

Milá Isi, na tohle radši moc nesázej. Určovat lokaci z jednoho slova... ;) Mimochodem, čekám a čekám. A těším se neskutečně na K+B.
Citovat
+2 #24 Odp.: Soukromé blues 3.Isiris 2021-01-02 18:18
Jestli můžu taky něco podotknout k lingvistickému okénku ;) - taky jsem si to slovíčko "zachrul se" googlila. Bez toho mě totiž napadlo, že to bude spíš znamenat "nějak se zatvářit" ("Díval jsem se, jak dojedl a trochu se zachrul" - trochu se zamračil... nebo třeba i trochu zavrněl... nebo tak něco ;)). Každopádně z googlování mi už pak vyplynulo, že to bude spíš "zavrtat se do peřiny"; ačkoliv mě znejistila věta "někam jsem zachrul peněženku" ;-D Ale i ta by se ve výsledku dala pochopit jako "někam jsem ji uvrtal" ;). Jinak si troufnu říct, že na severu Moravy (tj. cca od Orlických hor po Beskydy) se to asi nijak moc nepoužívá, jinak by se to ke mně aspoň jednou už doneslo... :) Každopádně mi to při čtení nijak nevadilo, nijak to neuhodilo do očí ve smyslu "to se sem nehodí" nebo tak něco... Navíc se ráda dozvídám nové věci a baví mě na tom i to, že se občas autoři právě díky takovým podobným slovíčkům trochu poodhalí a ukážou nám, odkud tak zhruba asi jsou... ;-)
Citovat
+2 #23 Odp.: Soukromé blues 3.HonzaR. 2021-01-02 17:55
Alianor: naprostý souhlas. Ale když už tu tak máme lingvistické okénko...
http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=3956
...pokud by někoho zajímalo krásné sloveso zachrouti (se). Když je dost dobré pro J. Š. Baara, je dost dobré i pro mě.
Čeština je úžasný jazyk. V souvětí o deseti slovech sedm čárek - no kdo jiný to má? :lol:
Citovat
+2 #22 Odp.: Soukromé blues 3.Alianor 2021-01-02 16:30
Líbivá čtivá povídka, děkuji. Já bych vůbec neřešil nějaká slova, která zrovna nepramení z důsledně spisovné češtiny. Polovina lidí tady píše nespisovně celé povídky a nikdo nad tím ani nemrkne, tudíž nevidím důvod proč nenapsat sem tam nějaké to slůvko nářečně. Vážně všichni mluvíte dokonale česky? Kdo slovo nezná, vygooglí si, i když většinou z kontextu jeho význam vyplyne sám.
Citovat
+3 #21 Odp.: Soukromé blues 3.HonzaR. 2021-01-02 13:40
Cituji kuscheltyp:
... zkušenost z fabriky není ani pro (nás) inťouše k zahození. Nemusí to být vůbec ztracený čas, tedy v závislosti na tom, co si z toho vezmeš.


Díky, máš pravdu. Já to za ztracený čas vůbec nepovažuju. Některé ty lidi obdivuju a smekám před nimi.
Citovat
+2 #20 Odp.: Soukromé blues 3.kuscheltyp 2021-01-01 20:33
Pořád lepší hovorový "zbytek republiky", než pouhé zbytky republiky. (Což tvrdím s dílčí znalostí tisíciletých dějin stýkání se a potýkání Čechů a Němců;) -- Honzo, píšeš skvěle! A zkušenost z fabriky není ani pro (nás) inťouše k zahození. Nemusí to být vůbec ztracený čas, tedy v závislosti na tom, co si z toho vezmeš.

Cituji HonzaR.:
Cituji realutopik:
„Zbytek“ republiky je nelogický anglicizmus nebo amerikanizmus, protože zbytek je něco menšího oproti jiné části. Jenomže „zbytek“ republiky (tj. Česko) je určitě něco naopak většího než východní Čechy. Já vím, říká se to běžně, protože to asi bylo do češtiny zavlečeno z angliny lenivým překládáním. Mě se to nelíbí, protože původ výrazu zbytek cítím v „England and the rest of the world“ - Anglie, pak dlouho nic a pak teprve zbytek...

Dík za proškolení o zbytku. Mně se toho nelíbí... :lol:
Citovat
+1 #19 Odp.: Soukromé blues 3.HonzaR. 2021-01-01 17:21
Cituji realutopik:
„Zbytek“ republiky je nelogický anglicizmus nebo amerikanizmus, protože zbytek je něco menšího oproti jiné části. Jenomže „zbytek“ republiky (tj. Česko) je určitě něco naopak většího než východní Čechy. Já vím, říká se to běžně, protože to asi bylo do češtiny zavlečeno z angliny lenivým překládáním. Mě se to nelíbí, protože původ výrazu zbytek cítím v „England and the rest of the world“ - Anglie, pak dlouho nic a pak teprve zbytek...

Dík za proškolení o zbytku. Mně se toho nelíbí... :lol:
Citovat
0 #18 zachrout serealutopik 2021-01-01 16:37
Dík za info. Tenhle význam jsem totiž na Googlu nenašel. Vygoogloval jsem jenom toto:
chrout se - spokojeně se tulit a podřimovat, tulit se k někomu, spát v objetí někoho milovaného a dávat to najevo polohlasným “chrutím”. Příklad: “Miláčku, ty ses dnes v noci ale chrula.” “To je dobře, že budeme spolu, můžu se chrout?”
chrutí - (myslivecký slang) páření jezevců a divokých prasat
chrout se - shrnovat se; nedařit se
chruje se to - sere se to (nedaří se to).
A ještě něco. „Zbytek“ republiky je nelogický anglicizmus nebo amerikanizmus, protože zbytek je něco menšího oproti jiné části. Jenomže „zbytek“ republiky (tj. Česko) je určitě něco naopak většího než východní Čechy. Já vím, říká se to běžně, protože to asi bylo do češtiny zavlečeno z angliny lenivým překládáním. Mě se to nelíbí, protože původ výrazu zbytek cítím v „England and the rest of the world“ - Anglie, pak dlouho nic a pak teprve zbytek světa - v povýšenosti Angličanů. Ale tohle sem vlastně nepatří, omlouvám se.
Přeju šťastný nový rok a hodně inspirace k psaní. :-)
Píšu sem, protože Soukromé blues 2 nechce tento komentář přijmout.
Citovat
+2 #17 Odp.: Soukromé blues 3.Kev1000 2020-12-31 11:14
Tak tady se budu hodně těšit a další díly. Další příběh, kterej se už teď zařadil do mýho zdejšího výběru těch nej. Jinak souhlas ve všem s Awinitou. Oceňuju trochu nejednoznačnou postavu roztomile frackovitýho Damiho :-)
Citovat
+1 #16 Odp.: Soukromé blues 3.HonzaR. 2020-12-31 00:05
Cituji realutopik:
Já jsem našel jenom jednu chybku - překlep „whitin“ namísto „within.“ A jednou chyběla čárka před větou vedlejší, což by se učiteli češtiny stát nemělo. Ale to jsou jen drobnosti.

No vidíš, ten název mi totálně utekl. Njn, učiteli by nemělo. Tak snad se to ještě doučím. Nebo začnu psát v holých větách. :lol:
Citovat
0 #15 Soukromé blues 3realutopik 2020-12-30 23:45
Já jsem našel jenom jednu chybku - překlep „whitin“ namísto „within.“ A jednou chyběla čárka před větou vedlejší, což by se učiteli češtiny stát nemělo. Ale to jsou jen drobnosti.
Citovat
+2 #14 Odp.: Soukromé blues 3.HonzaR. 2020-12-30 21:16
Cituji realutopik:
Napsat ten vložený kriminální film za hoďku, to bych nedokázal.

Když nad tím tématem předtím x hodin přemýšlíš a debatuješ o tom s někým jiným, tak jo, napíšeš. A pak nad něčím sedíš, konkrétně nad tím zbytkem ne hodiny, ale dny, kontroluješ jako pako a ve finále si po zveřejnění ve svým vlastním textu stejně najdeš chybu. :lol:
Citovat
+1 #13 Soukromé blues 3realutopik 2020-12-30 20:11
Obdivuhodně vysoká úroveň ve 22 letech, pane učiteli. Napsat ten vložený kriminální film za hoďku, to bych nedokázal. Škoda jen, že ten krimi příběh v příběhu nemá happyend - je smutné, že zlo zvítězilo. Zábavné jsou obraty „měl nejradši pořádně hluboko zaraženo“ a „taky něco jiného než těch tvrdých dvacet.“
Citovat
+2 #12 Odp.: Soukromé blues 3.Dome 2020-12-30 01:31
Parádne sa to číta :lol:
Teším sa na ďalšie diely :lol:
Dúfam že toto bude dlhý román...
Citovat
+2 #11 Odp.: Soukromé blues 3.Awinita 2020-12-29 21:58
Cituji HonzaR.:
Jestli továrna nudí, tak mě to sice mrzí

Nebylo to myšleno tak, že by továrna nudila, souhlasím s Nebi, že v příběhu není místo, které by nudilo. Spíš, že je to ten tovární stereotyp - což je předpokládám záměr, takže tam ta továrna být musí :-) - a v tomhle dílu mě potěšilo, že nebyla a bylo "nové" prostředí.
Citovat
+3 #10 Odp.: Soukromé blues 3.nebi 2020-12-29 20:24
Čte se to moc hezky, jsem zvědavá na pokračování. V příběhu jsem místo, kde bych řekla že bylo nudné nezaznamenala. Děkuju
Citovat
+3 #9 Odp.: Soukromé blues 3.HonzaR. 2020-12-29 11:26
Díky za komentáře a chválu, opravdu to potěší.
Isiris: Jestli pasují, no není to tak úplně jisté.
Awinita: Jestli továrna nudí, tak mě to sice mrzí, ale nic moc s tím neudělám, protože tak to prostě je. A ty špatný vlastnosti by mě doopravdy zajímaly. ;-)
Citovat