Soukromé blues 13.

Spát s notebookem pod hlavou není úplně nejpříjemnější, zvlášť když usnete tváří na jeho hraně. Při pohledu do zrcadla jsem byl skoro rád, že Damián nepřijde. Nejen rudý vytlačený pruh od oné už zmíněné hrany, ale po čtyřech hodinách spánku jsem vypadal jak zombie. Ne takový ten úplně odporný z The Walking Dead, spíš jako Luke Newberry z In the Flesh.

V téhle online době už mi ani nepřišlo nenormální spát v posteli zrovna s takovým společníkem. Byl nezbytnou součástí mého života už pěkně dlouho. Skvělé na tom bylo, že jsem při přednáškách mohl mít otevřené druhé okno a číst si zprávičky od Damiho. Glosy o právě probíhajících hodinách a vyučujících z jeho školy byly někdy tak moc drzé, že jsem na chvilku zapochyboval, jestli vůbec učit chci. Mít takových spratků celou třídu, asi bych se neudržel a znovu zavedl tělesné tresty.

Na chvilku jsem se zasnil, jak bych trestal zrovna jeho. Samozřejmě něžně a s láskou. Ale to nebyl ten úplně nejlepší nápad. Stokrát jsem si mohl říkat, že ho nemůžu a nesmím mít stále plnou hlavu, ale moje emoční Já se tomu racionálnímu jen vychechtalo a dál si vedlo svou. O těle ani nemluvím. Zkusil jsem se tedy alespoň trochu ukrotit a odvést od představ, jak leží vydaný mi napospas v mojí vlastní posteli, a začal přemýšlet nad tím, co by mu u mě asi tak mohl nadělit Ježíšek.

S tímhle jsem nikdy neměl problém u lidí, které jsem znal déle a lépe než Damiána. Ale u něj? Navíc jako první dárek jsem chtěl něco speciálního. Jenže co pro kluka, který nečte, nenosí žádné řetízky, náramky (ano, trochu už jsem sondoval), sport, který dělá roky, ho nebaví a nikam pořádně nemůžeme? Nejradši bych s ním podnikl nějaký adrenalinový zážitek, ale teď? Od jara jsem měl několik vstupenek na koncerty a divadelní představení, které se musely přesunout. Neviděl jsem je ani na podzim. Kultura téměř přestala existovat, takže něco takového také nepřicházelo v úvahu. Nedělal jsem si iluze, že tohle předvánoční rozvolnění bude trvat nějak dlouho. Dál jsem věděl, že má rád šachy a nedělá mu problém cokoliv vypočítat, ale to mi bylo docela k ničemu. Na netu jsem sice našel knížku o matematických paradoxech, ale to se mi zdálo přece jen trochu… málo. Přesto jsem ji objednal. Pročítal jsem anotaci, polovině věcí nerozuměl vůbec a v druhé tak maximálně předložkám a spojkám. A pak se mi oči zastavily na jednom jméně a v tu chvíli mi bylo, jako by mě osvítila nějaká vyšší moc shůry. Zbývalo jen promyslet detaily.

Od první chvíle jsem věděl, že určitě nebudu shánět „značkovou“ kočku, respektive kocoura, když útulky přetékají. A že to vlastně bude dárek pro nás pro oba. Protože já kočky můžu. Dokonce víc než psy. Kočka je samostatná, elegantní a krásná. Lásku projeví, jen když doopravdy chce. Žádné zběsilé vrtění ocáskem, sotva páníčka vidí. Žádné vyštěkávání a prosebné pohledy. Kdybych nežil s Arnym – kočky nesnášel – nejspíš bych si ji pořídil už dávno. Otec s matkou mi nikdy žádné zvíře nechtěli dovolit, takže bych si vlastně splnil i svůj dětský sen. Nepochyboval jsem, že Damián zvířata miluje. Se svým trochu praštěným smyslem pro humor by kocoura jménem Erwin ocenit mohl. Ostatně byl to jeho nápad. Sám by ho tak nejspíš pojmenoval, kdyby nějakého měl. A když bude žít u mě, nebude mít jeho otec důvod protestovat, kdyby se mu domácí mazlíček v domě nelíbil jako rodičům mým.

Další hodinu a půl jsem strávil na netu prohlížením fotek a sháněním informací, co vlastně takové zvíře potřebuje. Vytipoval jsem si jeden z útulků a hned odpoledne se tam rozjel.

Příjemná provozovatelka zařízení se představila jen jako Helena. Menší, drobná, energická. Neodhadnutelného věku. Pečlivě mě vyslechla a vysvětlila, že úplně malá koťata se v prosinci moc nevyskytují, ale několik odrostlejších mi přece jen ukázala. Když jsem ta hebká klubka viděl, nejradši bych si je vzal všechna.

Paní Helena dál vysvětlovala, jak taková adopce probíhá a že musím dát kočku nebo kocoura vykastrovat, až přijdou do věku, kdy už je to možné a nutné. Tohle pravidlo bylo jasně uvedené v adopční smlouvě. Takové kocourky tam měla čtyři. Všichni byli nádherní, o to nic. Jenže mně při té představě, že bych jednoho z nich bral k veterináři a tam mu nechal ufiknout kulky, přejel mráz po zádech. Naprosto iracionální pocit. Rozumově pochopitelně vím, že je to řešení nekontrolovatelného množení koček a dalších a dalších takových drobků bez domova.

Ta milá paní si mého zaváhání všimla.

„Byl by to nějaký problém? Veterinární péče o zvíře není zadarmo, to snad víte.“

Úplně se mi nechtělo vysvětlovat jí svoje pocity. Vlastně to bylo tak trochu směšné. Už jsem se málem rozhodl, že poděkuju za čas, který mi věnovala, rozloučím se, a s výmluvou, že se ještě musím poradit s přítelem, radši rychle vypadnu, když jsem ho uviděl.

Seděl na nejvyšším patře škrabadla a tvářil se tak nadřazeně, jako by byl pán světa. Obrovský bílý kocour s delší srstí a jasně modrýma očima. Těma mě upřeně pozoroval. Rozhodně už nebyl kotě. Ale v tom pohledu bylo něco, co mě donutilo na něj zírat stejně, jako on zíral ještě pár vteřin na mě, než znuděně otočil hlavu a lehl si. Jako by mi tím chtěl říct: No tak jsem tě viděl a nic moc, nezájem.

„A co tenhle?“ ukázal jsem na něj.

„Je to krasavec, že?“ usmála se paní Helena, „ale toho asi chtít nebudete, když stojíte o kotě. Jsou mu odhadem dva roky. Tak je to skoro vždycky. Vánoce přede dveřmi a rodiče, kteří myslí, že je zvířátko dobrý nápad. Čím menší, tím lepší a od ledna se nám útulky zas plní. Navíc Macek má vadu.“

Pomyslel jsem si, že pro tak aristokraticky vypadající zvíře je to dost dehonestující jméno a že Erwin by mu slušelo mnohem víc. Zeptal jsem se, jakou vadu má na mysli, protože na něm nebylo nic nenormálního, co jsem si tak stačil všimnout. A taky jsem ji ujistil, že nejsem rodič, který chce zvíře pro potomka, ale chci ho i já sám.

„Je hluchý. U kočky to není tak hrozné jako u psa, protože na ni většinou jménem nevoláte, abyste ji přivolal. Přesto zájemce vždycky upozorňuju, že si musí uvědomit, že tenhle fešák na nějaké čičí kašle a že v některých situacích nereaguje jako běžná kočka. Musíte dávat pozor. Tam kde ostatní kvůli neobvyklému zvuku utečou, s Mackem to ani nehne.“

Zajímal mě čím dál víc.

„Jak se k vám dostal?“

„Nějaké hovado ho srazilo o pár ulic dál a ujelo. Přinesli ho napůl mrtvého sem. Kurýroval se víc než čtvrt roku. Ale ten sluch je vrozená vada. Možná proto ho nikdo nehledal.“

Napůl mrtvý kocour a my dva. To už nemohla být náhoda. To byl pokyn z vyšších sfér, že právě tenhle tvoreček k nám patří.

„Já bych si ho vzal. Vlastně je fajn, že neslyší. Aspoň ho nebudu rušit,“ usmál jsem se na ni.

„Rušit?“

No ne všechna zvířata snášejí hru na saxofon. Dodnes si pamatuju, jak jezevčík od sousedů pokaždé začal výt, když jsem dědovi přišel zahrát. I když už se to dalo poslouchat, vytí na intenzitě neubralo. Kočka by sice nevyla, ale proč nějaké způsobovat případné trauma.

Řekl jsem to nahlas. Krátce se zasmála a prohlásila, že v tom případě není o čem přemýšlet. Vyplnili jsme formulář, já zaplatil adopční poplatek. Erwina, pardon, zatím ještě Macka, jsem ujistil, že se na něj ještě přijdu podívat a opatrně ho zkusil pohladit. Chvilku se nechal a pak se zvedl, seskočil ze škrabadla a vznešeně odešel o kus dál. Hodil po mně modrým okem a já bych přísahal, že kdyby uměl mluvit, řekl by, že to by pro začátek stačilo. Kocour – patricij…

Ještě domluva, že si ho vyzvednu až den před Štědrým večerem, ale podívat se na něj přijdu alespoň jednou dvakrát v týdnu. Aby si trochu zvykl. Doma jsem dlouho vybíral další nezbytnosti pro nového člena domácnosti. Nejradši bych byl, kdyby se ke mně nenastěhoval jen kocour, ale i Damián. Když mi tohle prolétlo hlavou, v duchu jsem se okřiknul, ať neblázním.

Zbytek odpoledne jsem šprtal, část noci probděl zas u notebooku. A u videohovoru s Damim mi hezkých pár minut bylo pořádně horko.

Následující dva dny fakulta a zkoušky. A samozřejmě práce. S velice uvolněnou atmosférou. Zástupce pana manažera pravidelně odcházel ve tři, takže pak si valná většina lidí oddechla a bylo cítit, jak zavládla mnohem větší pohoda. Sám jsem si vyndal mobil, položil ho vedle montáže a propísmenkoval s Damiánem půl odpoledne. Udělalo mi radost, když psal, že se doopravdy poctivě učí.

Doma jsem zapadnul do postele s předsevzetím, že se taky konečně vyspím a notebooku na nočním stolku se ani nedotknu. Zkontroloval jsem ještě, jestli náhodou není Dami stále online, ale nebyl. Asi už šel taky spát. Pomalu jsem se propadal do spánku. Hlavou se mi honily myšlenky, napůl realita vzpomínek napůl už snění, jak jsme spolu a jak ho mám vedle sebe.

To cvaknutí jsem skoro přeslechnul. Nenechat pootevřené dveře od ložnice, nejspíš by mě svým příchodem vyděsil k smrti. Takhle mi po těch asi třech vteřinách paniky došlo, že to musí být on, nikdo jiný klíče neměl a co by tu kdo hledal. Pochybuju, že by si někdo jen tak v noci odskočil do paneláku plného lidí vykrást jednoho relativně chudého studenta.

Taky jsem konečně pochopil jeho otázku z odpolední konverzace, jestli mám rád překvapení. Mám, ovšem ne, když by mi mohla způsobit infarkt. Pozorně jsem poslouchal, abych podle zvuku zkusil odhadnout, co asi tak dělá. Uměl se pohybovat doopravdy tiše. Nehnul jsem se, ani když se opatrně protáhl otevřenými dveřmi do ložnice a vzápětí mi pod peřinu vklouzlo nahé tělo a obklopila mě vůně mandliček.

Na krku jsem ucítil jeho teplý dech a na hrudníku něžnou ruku. Pomalu mě hladil přes břicho až k rozkroku. Dál jsem ležel bez pohybu, krom té části těla, která si dělala, co sama chtěla. Na Damiána reagovala jediným myslitelným způsobem. Když mi bral tvrdý penis do dlaně, měl jsem co dělat, abych se udržel a neobjal ho, a on se potichu zasmál: „Nemusíš dál dělat, že spíš. Já vím, že ne.“

V mžiku jsem ho objal a převalil si ho pod sebe.

„Mohl jsem ti ublížit, kdybych si myslel, že je to někdo cizí, ty cvoku!“

Pro tmu v pokoji jsem mu do obličeje neviděl, ale vzrušení z jeho hlasu bylo zřetelně slyšet: „A jak bys mi ublížil?“

Ale, ALE…!

Z toho tónu a výběru slov mi ztvrdnul ještě víc. On si chtěl hrát. Moje nevinné koťátko vystrčilo drápky a ukázalo mi, že tak křehký, za jakého jsem ho měl, rozhodně není. Jestli to bylo tou tmou, naší nadržeností, kdo ví. Jediné důležité bylo, že i když nenásledovalo to úplně nejněžnější milování, líbilo se nám oběma. Objevil jsem v něm zas další rozměr jeho smyslnosti.

Když jsem mu poutal ruce narychlo vytaženým kabelem z noťasu za hlavou k příčce v čele postele, neprotestoval, jen prudce vydechl. Moje ospalost se vytratila do neznáma. A pak už jsem ho jen laskal a dráždil a vnímal to tělo vycházející mým rukám a ústům vstříc. Jeho zasténání „ne, takhle ne… pojď do mě“, když jsem ho kouřil a on cítil, že už by moc dlouho nevydržel. Moje sliny místo lubrikantu a trochu prudší vstup do jeho těla. Dvojí zasténání našich hlasů při tom průniku a chvilkovém zmrtvění, než jsem se v něm začal pohybovat. A souhlasné „víc“ a „ještě“, když jsem si ho bral se zvyšující se naléhavostí. Hledání a nalezení toho nejlepšího úhlu a intenzity dráždění a potom odměna výstřiku, aniž bych se ho jinak dotknul. Svíral mě v sobě tak, že jsme se udělali skoro současně. Líbal jsem ho, stále na něm a v něm, ještě dlouho. Dávno už by mohl rukama pohnout, protože pro spoutání není kabel zrovna ideální a já ho neutahoval nijak silně. Ale on si tu hranou bezmoc a poddajnost chtěl nejspíš co nejvíc vychutnat. Opatrně jsem z něj vyklouznul, ruce mu uvolnil a vzal ho i s pocákaným břichem do náruče. Hladil jsem ho po zádech a už ztichlého k sobě tisknul.

„Miluju tě, Dami.“

Jen se ke mně ještě víc přitisknul. Ne, nemusel mi odpovídat. Slova jsou někdy úplně zbytečná. Stačil mi ten důvěrně známý pocit jeho blízkosti a klidné společné usnutí.

Opatrně mě vzbudil někdy nad ránem.

„Budu muset jít, Honzo. Táta se určitě vrátí dřív, než bych normálně vstával.“

Oblékal se ve světle z chodby. Ohleduplně si nerozsvítil přímo v ložnici. Už v šatech se ke mně ještě přitulil a políbil mě.

„Počkej,“ zadržel jsem ho, když chtěl už vstát, „myslel jsi vážně, že by tě zajímalo, co bych o tobě napsal?“

Zasmál se a prohrábnul mi vlasy.

„Klidně o nás napiš třeba duhou na nebe. Je mi to jedno. Hlavně když to nebudu muset psát já. V pátek přijdu co nejdřív.“

Tak duhou na nebe to zrovna neumím, ale měl jsem radost, že už by mu bylo úplně jedno, kdyby o nás kdokoliv věděl. Za těch pár týdnů to byl od kluka, který si svoje tajemství pečlivě střežil, nesmírný pokrok. Po jeho odchodu už jsem nespal. Radši jsem vyzkoušel, jestli mi kabel od notebooku po tom nočním dobrodružství funguje. Fungoval perfektně.

A to byla ta poslední skvělá událost na hodně dlouhou dobu.

Protože následující večer jsem přijel z práce domů a našel Damiána, jak potmě sedí na mém gauči. Podíval se na mě tak, až se mi zdálo, jako by teplota v místnosti klesla nejmíň o patnáct stupňů, a bez pozdravu se zeptal:

„Jak dlouho už o tom víš?“

It's too late to apologize, it's too late

I said it's too late to apologize, it's too late

It's too late to apologize, yeah

I said it's too late to apologize, yeah