• HonzaR.
Stylromantika
Datum publikace15. 2. 2021
Počet zobrazení1290×
Hodnocení4.82
Počet komentářů93

Můj děda býval velký ctitel Murphyho zákonů. Taky velký ctitel pravdy. K Murphyho zákonu vyplývajícího ze života, že totiž: Život je řada průšvihů po sobě nepravidelně jdoucích, vždycky dodával: Ale Honzíku, vždycky je lepší říct v průšvihu pravdu. Tím se zásadně lišil od mého otce, který tvrdil, že u soudu nevyhrává ten, kdo má pravdu, ale ten, kdo dokáže uvěřitelněji lhát.

Když před devátou dorazil Damián, měl jsem nutkání mu všechno vyklopit. Ale neudělal jsem to. Hned u dveří na mě totiž vychrlil, že mi musí něco říct, a já v jeho hlasu cítil tak zvláštní napětí, že jsem jen čekal, co ještě přijde.

„Včera jsem mluvil s tátou. Bylo to divný. Nejdřív začal se školou, že jako je to fajn, že mám teď mnohem lepší známky.“

To pro mě byla novinka, protože se mnou krom té jedničky ze slohu o dalších známkách nemluvil. Jen brblal, kolik jim toho nakládají.

„No nekoukej tak na mě. Kvůli komu myslíš, že většinu věcí pošlu ještě před termínem. Furt mám strach, že odněkud vytáhneš ukazovátko a já dostanu přes prsty.“

Zasmál se a šel mi dát pusu. Miloval jsem to, když se chtěl takhle přitulit hned, jak přiběhl, ještě před tím, než se šel vysprchovat. Jemná vůně mandlí spojená s jeho potem byla ještě intenzivnější a rajcovnější. I teď jsem si ho k sobě na chvilku přitiskl a vnímal jen tu vůni a dotyk jeho těla. Ne, já opravdu nechtěl nic řešit. Chtěl jsem víkend s ním a hudbou a tou mou bandou. Chtěl jsem mu ukázat kousek z mého světa, abych věděl, jak se v něm Damián bude cítit, protože tenhle stav vytržení z normálního života přece nemůže trvat navždycky.

„Přes prsty ne, spíš přes zadek,“ zmáčkl jsem mu půlky a on vypískl. A pak mě úplně malinko kousnul do krku.

„Já bych se možná bránil.“

„Zatím není třeba, jak říkáš. Jestli máš známky lepší, tak super.“

„Počkej, to není všechno. A jak tak mluvil o škole, tak se nenápadně vyptával, co jinak, no a pak jestli náhodou někoho nemám, když o víkendech spím jinde a tak.“

No, pan inženýr ekonom si po takové době konečně všimnul, že se mu syn doma vyskytuje nebo spíš nevyskytuje? Spíš všimnul, že nevyskytuje, a sobecky neřešil. Vlastně jsme na tom úplně stejně, blesklo mi ironicky hlavou.

„Cos mu řekl?“

„Že jo, že někoho mám.“

„Tys mu řekl o mně?!“

Sklopil hlavu a mně došlo, že mu sice řekl, že někoho má, ale určitě ne, že ten někdo má skoro metr devadesát, chlupatý hrudník, boty pětačtyřicítky a mluví sytým basbarytonem. Ach jo!

„Dobrý, Dami, je mi to jasné. Dej tomu čas. Já jen, že bys mu to možná říct měl. Třeba by tě překvapil a byl v pohodě.“

Podíval se na mě a povzdychl si: „Před nedávnem jeden známej fotbalista udělal coming out. A víš kdy? Až když s profesionálním fotbalem skončil. Táta to komentoval, že aspoň má rozum a nechal si to pro sebe, když hrál. Já se nechci schovávat do pětatřiceti. Ale já vlastně už ani hrát nechci. Jenže když praštím s fotbalem a zároveň mu to řeknu, tak si bude myslet, že je to kvůli tomu. Pak přivedu tebe a co myslíš, že bude? Určitě tě bude nesnášet.“

Takže nad tím přemýšlel. A trápil se. Bylo mi všelijak. Po těch dnech a týdnech, kdy jsme byli v našem soukromém světě, se ten reálný přiblížil příliš rychle. Murphyho zákony fungují dokonale. Může-li se něco vyvíjet špatně, vyvíjí se to špatně.

„Něco vymyslíme, Dami, neboj,“ zkusil jsem ho trochu uklidnit. Přitulil se znovu ke mně.

„Já věřím, že ty něco vymyslíš.“

Ještě před dvěma dny by mě tou větou hrozně moc potěšil. Teď mi bylo jasné, že pokud chci v jeho očích zůstat tím chlapem, co dokáže všechno zvládnout, tak to asi bude přece jen trochu náročnější než vyjet na kole na kopec…

„Víš co, zlatíčko? Kašleme dneska na všechno, žádná škola, žádné úkoly. Budeme se jen bavit.“

Po tváři se mu rozlil jeden z jeho rozpustilých úsměvů: „Bavit? Tak každej tomu říká jinak…“

Po čtyřech nocích bez něj mě nezajímalo, jak tomu kdo říká. Věděl jsem jen to, že ho chci a potřebuju. Musel jsem zas slyšet a vidět, jak sténá v rozkoši. Se mnou a pro mě.

„Pojď…“

To bylo všechno, co jsem ze sebe dostal, a sledoval, jak se mu ten usměvavý výraz změnil nejdřív na údiv a pak na touhu. Vzal jsem jeho obličej do dlaní a dlouze ho políbil. Za ruku jsem si ho vedl za sebou. Podařilo se mi cestou do ložnice všechny nepříjemné myšlenky a otázky odsunout do úplně nejzazšího koutku mysli. Natáhl jsem se na postel. Damián se nerozhodně zastavil hned u dveří.

„Musím si dát sprchu…“

„Nemusíš, pojď ke mně…, ne, svlíkni se a pojď ke mně…“

Ne že bych si ho rád nesvlékal sám, ale někdy se jen koukat není vůbec špatný nápad…

Díval jsem se, jak pomalu rozepnul zip lehké funkční mikiny a odhodil ji na zem. Přetáhl přes hlavu triko. Na okamžik odhalil hladké jamky podpaží a já zatoužil je ochutnat. Pak se ke mně otočil zády. Pomyslel jsem si, že otáčet se zády, protože se přece jen stále trochu stydí se přede mnou tak vyzývavě naplno svlékat, je hodně naivní. Při pohledu na jeho záda s liniemi svalů přímo pod kůží a na pevnou oblost zadku pod běžeckými legínami, jsem tvrdnul okamžitě. Ohlédl se na mě, v očích otázku.

„Pokračuj, Dami, a nespěchej…“

Dlaní jsem si přejel zvětšující se bouli v rozkroku. V očích mu kmitl výraz pochopení a já s rozechvěním sledoval, jak pootevřel rty a vědoucně se pousmál. Rychlými pohyby si stáhl jednu po druhé ponožky a pak se ke mně otočil celým tělem. Od té chvíle začalo erotické divadlo pro jediného diváka. Mě. Letmo pohladil napnuté břišní svaly. Nevydržel a zavřel oči. Po tvářích se mu rozlil červený důkaz jeho studu. Stále v něm byl kousek toho ostýchavého kluka. A já zadoufal, že ještě hodně dlouho bude. Na okamžik ustrnul v pohybu.

„Damiáne, no tak, máš tak krásný oči…“

Ze rtů mu utekl povzdech, ale přece jen je otevřel. Napnutá látka jasně dávala najevo, že i jeho tahle – pro něj zatím neznámá – situace vzrušuje. On stojící u zdi, já vleže na posteli, oba ruce na svých vlastních tělech, s pohledy upřenými jeden na druhého. Prsty si vjel do pusy, skousl zuby a pak je jazykem navlhčil. V naznačeném polibku si přejel po rtech. Postupoval přes krk s jemně prosvítající tepnou, teď znatelně zrychleně pumpující. Minul ohryzek, prohlubeň mezi klíčními kostmi. Zastavil u bradavky. Několikrát ji obkroužil a pak prudce stiskl a zasténal.

Musel jsem si silněji sevřít penis, abych se trochu vzpamatoval a neporušil to kouzlo tím, že bych k němu šel. A on si toho dobře všimnul. Pokračoval v laskání své bradavky a druhou rukou doputoval do už tak těsných kalhot. Viděl jsem, jak začíná pracovat v lehounkých stisknutích. Jemně a pomalu. Nechtěl se udělat. Dělal to pro mě, pro moje vizuální potěšení, i když jeho samotného to samozřejmě vzrušovalo také. Moje pravačka ho napodobila. Čas přestal existovat ve vteřinách, ale odměřovaly ho pouze naše vzdechy. Nedokázal jsem odhadnout, jak dlouho jsme se na sebe jen takhle dívali. On sebou několikrát škubnul mým směrem, jako by se užuž odhodlal ke mně vykročit, a v posledním okamžiku si to rozmyslel.

Bylo to skoro jako souboj vůlí, kdo vydrží víc a déle. A já věděl, že to budu já, kdo nakonec prohraje. Stahoval pomalu sexy obtažené legíny ke kolenům a pak je prostě sešlapal na zem. Na černých boxerkách jsem spatřil vlhký flíček a to byl poslední impuls. S prvním krokem jsem sundával tričko, další dva a byl jsem u něj. Vzal jsem ho za předloktí, otočil a položil mu paže v mírně pozvednuté poloze na zeď.

„Takhle zůstaň a ani se nehni,“ vychraptěl jsem.

Pohled na něj, jak tam tak poslušně stojí, malinko nachýlený ke stěně, s hlavou skloněnou, lokty opřenými a nohama mírně rozkročenýma, ten pohled byl tak rajcovní, že jsem cítil, jak moc už jsem na hraně.

Boxerky jsem mu stáhnul do půlky stehen, svoje jen pod zadek a přitisknul se hrudníkem, břichem i tvrdým pérem na něj. Vdechl jsem jeho vůni, teď už s přídavkem preejakulátu. Spolu s jeho potem a mandlemi kombinace, která moje sebeovládání rozpouštěla jak kostku ledu v pekle. Chtěl jsem tu vůni nejen cítit, ale i chutnat. Splnil jsem si tohle své přání v jeho podpaží a on se jen zachvěl a zavrněl a držel. Naprosto vydaný napospas všemu, co bych s ním býval dělat chtěl. Kdybych si ho v tu chvíli vzal, nejspíš by se ani moc nebránil. Místo toho jsem si plivnul do dlaně a vzal jeho cukající péro.

Ať už se radši uděláme, než mu doopravdy ublížím…

Druhou rukou jsem ho pevně přidržoval přes hrudník a v tempu honění jsem se tisknul na jeho zadek. Damián sám mi pomáhal. Přirážel s nadrženou dravostí. Tohle nemohl dlouho vydržet ani on. Pár posledních tahů, zasténání a výstřik mohutné dávky do mé dlaně. Otočil jsem si ho čelem k sobě a pevně ho držel, protože byl zas tak krásně vláčný, až jsem se bál, že upadne. Líbal jsem ty krásné rty, ze kterých stále ještě vycházely drobné vzdechy, jak svůj orgasmus rozdýchával. V hlavě jsem měl jen myšlenku, ať mě vyhoní, vykouří, cokoliv, nebo mi napěchovaná varlata snad prasknou.

Oddálil jsem od něj obličej a podíval se mu do očí.

„Můžeš…“

„Mám si kleknout?“

Oba jsme promluvili téměř současně.

Svou prosbu jsem nemusel ani doříct. Klesl na kolena a bez zdráhání mě vzal rovnou do pusy. Ach Bože… Tanec jazyka v rytmu samby na žaludu. Opatrné vpády do štěrbinky na vrcholu. Poškádlení uzdičky a pak co nejhlubší zásun a pravidelný pohyb hlavy sem a tam. Díval jsem se, jak mu moje péro mizí v puse a zas se objevuje. Vnímal jsem, jak se ve mně všechno stahuje v předtuše velkého finále. Ucítil jsem ruku na svém zadku. Lehký stisk a trochu jemnější na koulích, spíš pohlazení než stisk, jak to mám rád. Už jsem se neovládl a několikrát přirazil a už mu stříkal rovnou do krku. Zvládnul neucuknout a všechno spolykat, ale když jsem se vrátil do příčetného stavu, viděl jsem stopy slziček v jeho očích. Pomohl jsem mu vstát, objímal ho, šeptal mu zmatená slůvka omluv a on mě konejšivě hladil po zádech a ujišťoval mě, že se nic nestalo.

„Teď už do tý sprchy ale fakt musím,“ zasmál se po chvilce a já si uvědomil, že jsem mu jeho vlastní dávku spermatu rozpatlal i do vlasů, jak jsem si ho přidržel při té slasti.

Tu sprchu jsem pochopitelně potřeboval taky, a proč ne spolu? Jako vždycky mě po orgasmu zalila vlna něhy, kterou jsem k němu cítil. Jemně jsem si ho umýval a vzbuzovalo to ve mně další touhu, už zklidněnou. Takovou tu touhu, kdy s tím druhým chcete být co nejblíže u sebe a prostě ho jen vnímat. Ale blížil se čas, kdy měli dorazit moji přátelé. Jako už několikrát jsem zalitoval, že opravdu neexistujeme jen my dva, i když jsem se na všechny těšil.

Utíral se se zvláštním výrazem ve tváři, jako by nad něčím intenzivně přemýšlel.

„Copak, Dami, ještě jednou promiň, jestli to bylo moc prudký.“

„Už dost, prudký to sice bylo, ale přežil jsem,“ mrknul na mě a usmál se, „a před tím to bylo, já nevím, jak to říct… Ujetý? Ale tak hezky ujetý. Když jsem nevěděl, jestli mě nechceš… víš co, viď.“

Takže ho to taky napadlo… a přesto neudělal nic, aby to ukončil, aby se tomu případně vyhnul.

„Tak pořád nevím, jestli bys vůbec chtěl.“

Trochu nuceně se zasmál a začal si ručníkem sušit vlasy. Až když se zabalil do osušky, znovu promluvil:

„Chtěl i nechtěl. Právě jsi mě skoro udusil. Nejsi zrovna malej. A matematickým průměrem…“

Rudnul a mně se chtělo zoufalstvím strašně smát. Já mu rozuměl, ale nikdo z mých předešlých milenců si zrovna na tohle nikdy nestěžoval. Ano, Arny byl tak trochu masochista, měl rád „tvrdý akce“, ale s Damiánem jsem se chtěl milovat něžně.

„To úplně není o matematice, Dami, ale můžeme třeba vyzkoušet něco menšího, pro začátek. Nějakou hračku, víš? Chtěl bys?“

Zčervenal do krvava, několikrát otevřel a zas zavřel pusu, jak chtěl nejspíš něco říct, a já ho musel obejmout.

„Klid, miláčku. Pořád máme dost času.“

Něco mi zamumlal do ramene, a když jsem se zeptal co, tak ze sebe v roztomilých rozpacích vykoktal:

„Já… chci tebe, napoprvý. Ne nějakej… kus plastu, ale dělat to… s tebou…“

Tak doufám, že to budeme dělat nejen poprvé, ale i podesáté, posté, projelo mi v tu chvíli hlavou, jak se mi zas už neodbytně vtírala do mysli realita.

„Já tě moc miluju, Dami.“

„Já vím,“ podíval se na mě a v tom jeho pohledu a „já vím“, bylo všechno. Láska, touha, důvěra. A snad i tichý souhlas a ujištění, že se se mnou doopravdy milovat už chce. O tohohle kluka jsem vážně nesměl přijít. Kvůli nikomu. Kdybych se měl porvat s celým světem.

Při obědě ho zajímalo, kdo vlastně jsou ti tři, kteří měli zanedlouho dorazit.

„Jsou v pohodě. Katku znám patnáct let a lepší kamarádku si člověk nemůže přát. Chodí na filozofickou a v jedné ZUŠce má pět žáků na klarinet. Má štěstí i smůlu, že musí učit i teď, sice distančně, ale pořád jí z toho nějaké finance jdou. Když ale vypráví, jak ta distančka vypadá, tak jsem skoro rád, že já učil v soukromé jazykovce, která prostě na jaře všechny externisty vylila. Protože bych asi nedal, kdyby se mnou haranti místo učení chtěli hrát Minecraft nebo mi vykládali, jak jim pes sežral poslední úkol, v jejím případě noty.“

Damián se zakřenil: „Tak to si asi pořídím čoklíka, to je dobrej nápad. Adéla ho loudí jak dlouho.“

„A já si pořídím to ukazovátko,“ zasmál jsem se taky.

„Katka je ta, kterou jsi tu tenkrát měl?“

„Jo, je jako ségra. Já si vždycky přál sourozence a nějak jsme se navzájem postupně adoptovali. Káťa je taky jedináček.“

„To já se děsil, že táta bude mít s Adélou dítě a bude to doma řvát. Naštěstí nechtěla a nechce. A dál? Říkals, že jste čtyři.“

„No a kluci jsou o rok starší. Chodí oba na práva, Jáchym a Kamil.“

Odmlčel jsem se a čekal, jestli si to uvědomí. Vzpomněl si téměř okamžitě. Ta reakce byla kouzelná. Vykulil oči: „Oni fakt existujou? A žijou?“

„Tak jasně, že žijou,“ pobavilo mě to, „ale jsou to jen stejná jména a profese. I když je pravda, že Jáchym vážně vypadá jak z katalogu a Kamil, to uvidíš sám. Nikdo z nás mu ale ‚Kamile‘ neříká, protože kromě toho, že skvěle hraje na trubku, tak nádherně zpívá. Takže mu říkáme ‚Kájo‘. Po Gottovi, je taky tenor. Chtěl na AMU, ale nevyšlo mu to. Tak zkusil fildu a práva jako třetí možnost a tam se kupodivu dostal. I když si ho teda nedokážu představit v soudní síni. Jáchym je ze severu, Kája z jihu, mít v kapele někoho od Pardubic, tak jsme komplet.“

Damián mi visel na rtech a pozorně poslouchal, jako by si chtěl všechny informace co nejvíc zapamatovat, a ptal se dál, jak jsme se dali dohromady. A já povídal a vlastně to bylo docela milé si zas na všechno zavzpomínat.

Vyprávěl jsem mu, jak jsme s Katkou na začátku čtvrťáku po dvou lahvích vína u ní doma dostali ten bláznivý nápad a napsali na Facebook do skupiny Muzikanti-amatéři, že hledáme někoho na jazz. Nejlíp klavír a trubka. Pár lidí se ozvalo, ale nejvíc nás zaujal Jáchym. Uměl totiž hrát na obojí. Té trubce tedy dával přednost, stejně jako já saxofonu. Sešli jsme se a líbil se nám oběma. Líbil se i mému dědovi, ke kterému jsme občas chodívali s Katkou zkoušet. Často si sám sedl ke klavíru, i když mu ten poslední rok už vůbec nebylo dobře.

Kamil – Kája se k nám přidal o dva měsíce později. Jáchym ho znal z fakulty a jednoho dne ho zkrátka přivedl, když si na přednášce všimnul, že s sebou jeho kolega tahá kufr povědomého tvaru. Jáchym hraje na klasickou trubku, Kája na basovou. Má to tu výhodu, že Jáchym může zasednout k piánu a Káťa s klarinetem dokáže ten výpadek B trubky nahradit, aniž by to znělo špatně. Navíc v tom Jáchym umí chodit a postupně nám dokázal sehnat místa po klubech, většinou studentských, kde jsme mohli vystupovat. Udělal nám stránku. Několikrát jsme hráli na svatbách, dvakrát na pohřbu. To byla jediná dvě „vystoupení“, kdy jsem Káju viděl vypadat normálně, respektive v saku. Ale to už jsem Damiánovi neřekl. Nechtěl jsem ho ochudit o ten prvotní zážitek.

Neřekl jsem mu ani to, že Jáchym je snad nejpřitažlivější gay, jakého jsem kdy viděl. Od prvního pohledu mi bylo jasné, že to má hozené stejně jako já. I když je rozený alfa samec a holky po něm neuvěřitelně jedou. A taky mi bylo jasné, že on by se ojet nikdy nenechal, stejně jako já. Vyvinul se mezi námi takový tichý vztah vzájemného porozumění. Bezpečné přátelství, kdy oba víme, že nám od druhého nic nehrozí. Kdy Jáchym ví, že mu Káju rozhodně nebudu svádět nebo chtít přebrat, protože mám sice rád lidi barevné a extravagantní, ale Kája je na mě zkrátka moc silný kalibr.

Teď jsem navíc měl svého kocourka a byl šťastný, že ho mám, protože přestože je Jáchym opravdu sexy, tak Damiánova přitažlivost tkví v tom, že se v něm jeho smyslnost probouzí až při těch našich hrátkách. A že si svého sex appealu není vůbec vědomý, zatímco z Jáchyma to přímo stříká a ví to o sobě.

Trochu jsem se zamyslel, až jsem Damiána skoro přeslechl, když se zeptal, jestli kluci ví. Ptal se tak opatrně, že jsem se musel smát.

„Jasně, ty trubko, že ví. Známe se dýl než tři roky a já to přece netutlám. Navíc Káťa se vždycky směje, že ač je jediná holka v kapele, tak na kluky jsme všichni. Ze začátku říkala, že to je jak blbej fór, mít kolem sebe tři kluky a nic z toho, že bychom se tak měli jmenovat. ‚Blbej fór‘. Ale naštěstí jsme ji přehlasovali a říkáme si J&K’s. Podle našich křestních jmen.“

Zíral na mě vykuleně a nevěděl, co říct. Nakonec se odhodlal ujistit: „Takže oni jsou…?“

„Ježiš, Damiáne, klidně to můžeš říct,“ pohladil jsem ho po ruce, „jsou naprosto stejně teplí jako já. Nebo ty. Nebo sis myslel, že jsme jediní na světě? Jsou prima. A kdyby tě někdo z nich obtěžoval, tak mu přerazím ruce.“

Teď už koukal opravdu vyjeveně.

„Neboj, dělám si legraci, oni mezi sebou mají takový vztah a jsou na sebe navzájem tak žárliví, že by si ty ruce přerazili sami.“

Jako na povel mi zacinkal mobil. Zpráva na messengeru, že Jáchym naložil na nádraží Kamila do auta a cestou naberou Katku. Za dvacet minut už jsem je všechny tři vítal. Jako bychom se naposledy viděli před dvěma dny. Bylo báječné vědět, že některé věci a lidi se nemění. Ověšení kufry s nástroji a další bagáží, protože tihle tři ještě nikdy nepřišli s prázdnou. A s úsměvy, protože se máme doopravdy rádi.

Jáchymovo „Ahoj, bráško“ a poplácání po zádech. Katky polibek a „Zabiju tě, když se neozveš častěji“. Kájovo „Potřebuješ ostříhat a to triko je absolutně děsné“ a pak obejmutí a pusa na obě tváře a vzápětí Jáchymovo „No, no, nezblázni se z něj“.

V obýváku jsem jim představil Damiána. Plachého a ostýchavého, když jim podával ruku a rudnoucího, když Kája prohlásil svým sametovým hlasem, že už dlouho tak hezkého kluka neviděl. Můj kamarád si dal záležet. Dami si prohlížel jeho pro tentokrát modrozelené, umělecky rozčepýřené a natužené vlasy (naposledy když jsme se viděli naživo, je měl fialové), černé linky a kouřově šedé oční stíny a něco mírně rozevlátého (košili?) v černé, stejně jako kalhoty. Směs řetízků, korálků a prstenů. Černě nalakované nehty. Kája je jediný člověk na světě, kterého znám, který při vystoupeních vypadá méně výrazně než v civilním životě. Sice bručí, ale náš dress code, totiž bílou košili s černou vestou a šedé kalhoty, respektuje. Hrajeme jazz, ne punk rock.

Dali jsme si rychlého panáka na seznámení a pak už se věnovali tomu, co jsme měli rádi. Za ty dvě a půl hodiny se všem svým sousedům omlouvám. Ale udělal bych to znovu, protože i když chápu, že to někomu mohlo připadat jako rambajs, tak Damián celou dobu poslouchal. A líbilo se mu to. A mně se líbilo, jak potom nikdo nic neřešil a pro jednou jsme zapomněli na všechny ty věci, které nás v téhle pitomé době trápily. Já tedy skoro na všechny. Pozoroval jsem Damiána, jak postupně vychází ze své ulity, a když zjistil, že mu kluci o mně ochotně napovídají spoustu věcí, většinou totálních směšností, smál se, a sám dal k dobru, jak ho občas buzeruju a nutím číst i nesmysly.

Jáchym se ušklíbnul a pak se na mě potměšile podíval a já zadoufal, že na přetřes nepřijdou ty moje literární pokusy z prváku. Marně.

„A to by ti ještě měl dát přečíst ty svoje výplody.“

Naznačil jsem, že mu dám jednu do zubů, a Damiána ujistil, že už jsem dávno všechno zahodil a smazal.

„Kecá,“ přisadil si Kája, „určitě má schované každé slovo.“

„No… něco jsem od něj vlastně četl. Ale nechápu, co má proti právníkům, když vy dva jste super. Zajímalo by mě, jestli by odpravil i mě, kdyby o mně psal,“ pronesl Dami a já měl chuť mu v tu chvíli naplácat na zadek.

„Damiánku, víš, už Shakespeare napsal, že první, co musíme udělat, je pobít všechny právníky. Možná i gymnazisty, když nad tím teď tak přemýšlím. No co no, tak jsem v povídce nechal zařvat dva právníky. Byla to jen povídka, zatraceně,“ rozhodil jsem v zoufalém gestu rukama a pak jim radši dolil víno.

Řehtali se všichni a můj miláček všem třem slíbil, že jim to moje veledílo přepošle na e-maily. Radši jsem zbaběle prchnul do kuchyně, abych jim připravil něco k jídlu. Nechtěl jsem, abychom se namazali na lačno.

Katka za mnou vklouzla za pár minut. S dotazem jestli chci pomoct. Jenom jsem ukázal na zeleninu a tofu, co si dovezl Kája, a sám dál krájel „jídlo pro normální lidi“, jak říkal Jáchym, tedy hlavně pochutiny masného průmyslu, které přivezl zas on. Vnímal jsem její pohledy a v duchu počítal. Znal jsem ji za ty roky dokonale. Stejně jako ona mě. Než jsem došel ke třicítce, nevydržela a zeptala se:

„Co je s tebou? Normálně bys je oba usadil raz dva. Nějaké mráčky v ráji? Mimochodem je to hrozně milý kluk a je do tebe blázen. Když jsme hráli, díval se jenom na tebe. Takže nechápu, co se s tebou děje. Jako bys byl myšlenkami napůl jinde.“

„To je na dlouho.“

„Tak to zkraťte, profesore Higginsi,“ zakřenila se na mě, potvora jedna. Ne že by mě to samotného už nenapadlo.

„Je to tak hrozný? Někdy si nemůžu pomoct,“ povzdechl jsem si.

„Já myslím, že on je přesně ten typ, který ti dá najevo naprosto jasně, když to bude hrozný,“ zasmála se a já jí povyprávěl o prvním setkání Damiána s Kafkou.

V dobré víře jsem mu ho strčil, když přiznal, že k maturitě nemá přečteno ještě vůbec nic. Říkal jsem si, že když tu největší otravu bude mít za sebou (já ho taky nikdy moc nemusel), další knížky už bude číst snáz. V podstatě jsem měl pravdu, další už četl docela v klidu. Jen toho Kafku po mně předtím prásknul se slovy, že je magor. A když jsem se zeptal, jestli autor nebo hlavní hrdina, odvětil, že oba a já třetí, když mu tohle cpu.

„Líbí se mi čím dál víc,“ zasmála se, „ale nezakecávej to. Co se děje?“

V několika větách jsem to ze sebe vysypal.

„Tak co třeba si s ní promluvit? Já myslela, že k ní máš blíž než k matce, a vždycky se mi zdála fajn.“

A to byla asi ta podstata problému. Protože měla pravdu. A já poprvé v životě netušil, co dělat. S kým z nich mluvit dřív. Jestli s ní, nebo s Damiánem. Protože já nechtěl přijít ani o jednoho z nich. A už vůbec jsem netušil, jak se zachová čtvrtý hráč téhle partie, i když jsem si nějaký obrázek z Damiánových řečí o jeho otci už udělal.

„To bude dobrý, Honzo,“ objala mě konejšivě, „pojď, jdeme za nimi. Jestli tohle všechno sníme, tak praskneme.“

Nepraskli jsme. Jen jsme se trochu přiopili. A probrali ještě spoustu dalších věcí, naštěstí už ne o mém bídném charakteru. Damián se ke mně zcela otevřeně tulil a já byl šťastný, že se mezi námi cítí uvolněně a zkrátka dobře.

Nebyl zvyklý pít. Do postele se ukládal v mile stříknutém stavu, mazlivý jako koťátko. A já se ten večer mazlil moc rád. A kdy vlastně ne? S ním vždycky.

V sobotu ráno jsem konečně sebral odvahu. Damián ještě sladce spal, když jsem bral do ruky mobil.

„Ahoj Běto, musíme si promluvit. V neděli večer. Damián bude spát doma. A ‚ne‘ jako odpověď neberu.“

 

We bleed the same blood

We cry the same tears

We have the same fears

We pass the same years

We see the same stars

Under the same sky

We pass the same time

We all live and die

Cause friends and family

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (39 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (38 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (38 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (38 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (54 hlasů)

Komentáře  

+1 #93 Odp.: Soukromé blues 10.aduška 2021-02-22 11:56
Cituji gayděvka:
Cituji aduška:

No tak už mám smůlu. Povídku už si převzala redakce, takže měnit už nic nemůžu. A to jsem si ji stihla mezitím opravit u sebe tak aby mi vyhovovala, ale už nestihla přepsat tady. Tak teď se můžu jen děsit, co z toho bude.

Tak to jsem zvědavý co z toho vyjde. :-) Kdyby něco, komentáře to jistí. :lol:

Já bych řekla, že to bude chaos. Už ve škole mi učitelky říkaly, že strašně rychle skáču z jednoho místa na druhé, aniž bych líp mezi něma popsala přechody. Což se mi stalo i u téhle povídky a přesně toto jsem chtěla i opravit. Však jo. Komentáře to jistí a vůbec se nebudu zlobit, jak za kritiku, tak za rady do budoucna. Jinak už mám rozepsanou další povídku, u které to vidím možná i na dva díly. Uvidíme.
Citovat
+1 #92 Odp.: Soukromé blues 10.gayděvka 2021-02-22 11:45
Cituji aduška:

No tak už mám smůlu. Povídku už si převzala redakce, takže měnit už nic nemůžu. A to jsem si ji stihla mezitím opravit u sebe tak aby mi vyhovovala, ale už nestihla přepsat tady. Tak teď se můžu jen děsit, co z toho bude.

Tak to jsem zvědavý co z toho vyjde. :-) Kdyby něco, komentáře to jistí. :lol:
Citovat
0 #91 Odp.: Soukromé blues 10.aduška 2021-02-22 11:20
Cituji gayděvka:
Cituji aduška:
Cituji HonzaR.:
Cituji aduška:
Tak lidi, první má povídka odeslána do redakce. Tak prosím držte pěsti, ať projde. A já se pak budu jen modlit, aby se aspoň trochu líbila.

Tak se hlavně obrň trpělivostí, určitě to nebude ze dne na den. :)

No tak nějak mi to je jasné. Stejně tak, kolik času bylo napsat ji. A i teď, když si ji pročítám mi je jasné, že rozhodně bude třeba některé místa upravit. Jak psala Isiris, můj dobrý kamarád delete v tom zahrál a nejspíš ještě zahraje nějakou tu roli. :D ale důležité je, že jsem se vůbec do ni pustila a i kdyby si měla pak odnést nějakou kritiku, tak aspoň budu poučena pro příště.

Tak to jsi mne potěšila. :-) Pokud máš pocit, že by to chtělo ještě nějaké doo(ú)pravy tak si pospěš, než to redakce schvátí a nevydá. :lol: Vloženou povídku lze ještě do té doby měnit ve Správa účtu - Povídky k editaci :D Tak honem, honem! :D

No tak už mám smůlu. Povídku už si převzala redakce, takže měnit už nic nemůžu. A to jsem si ji stihla mezitím opravit u sebe tak aby mi vyhovovala, ale už nestihla přepsat tady. Tak teď se můžu jen děsit, co z toho bude.
Citovat
0 #90 Odp.: Soukromé blues 10.gayděvka 2021-02-22 10:15
Cituji Zdenda tb:

rovnou dva, jo? Použiji hlášku z Cimrmana: "A není to málo, A tone Pavloviči?" neber to osobně, prosím.

Máme na to stejný názor. :lol: Vzal jsi mi to z klávesnice. :D
Citovat
0 #89 Odp.: Soukromé blues 10.gayděvka 2021-02-22 09:45
Cituji aduška:
Cituji HonzaR.:
Cituji aduška:
Tak lidi, první má povídka odeslána do redakce. Tak prosím držte pěsti, ať projde. A já se pak budu jen modlit, aby se aspoň trochu líbila.

Tak se hlavně obrň trpělivostí, určitě to nebude ze dne na den. :)

No tak nějak mi to je jasné. Stejně tak, kolik času bylo napsat ji. A i teď, když si ji pročítám mi je jasné, že rozhodně bude třeba některé místa upravit. Jak psala Isiris, můj dobrý kamarád delete v tom zahrál a nejspíš ještě zahraje nějakou tu roli. :D ale důležité je, že jsem se vůbec do ni pustila a i kdyby si měla pak odnést nějakou kritiku, tak aspoň budu poučena pro příště.

Tak to jsi mne potěšila. :-) Pokud máš pocit, že by to chtělo ještě nějaké doo(ú)pravy tak si pospěš, než to redakce schvátí a nevydá. :lol: Vloženou povídku lze ještě do té doby měnit ve Správa účtu - Povídky k editaci :D Tak honem, honem! :D
Citovat
0 #88 Odp.: Soukromé blues 10.aduška 2021-02-21 12:36
Cituji HonzaR.:
Cituji aduška:
Tak lidi, první má povídka odeslána do redakce. Tak prosím držte pěsti, ať projde. A já se pak budu jen modlit, aby se aspoň trochu líbila.

Tak se hlavně obrň trpělivostí, určitě to nebude ze dne na den. :)

No tak nějak mi to je jasné. Stejně tak, kolik času bylo napsat ji. A i teď, když si ji pročítám mi je jasné, že rozhodně bude třeba některé místa upravit. Jak psala Isiris, můj dobrý kamarád delete v tom zahrál a nejspíš ještě zahraje nějakou tu roli. :D ale důležité je, že jsem se vůbec do ni pustila a i kdyby si měla pak odnést nějakou kritiku, tak aspoň budu poučena pro příště.
Citovat
+1 #87 Odp.: Soukromé blues 10.HonzaR. 2021-02-21 12:18
Cituji aduška:
Tak lidi, první má povídka odeslána do redakce. Tak prosím držte pěsti, ať projde. A já se pak budu jen modlit, aby se aspoň trochu líbila.

Tak se hlavně obrň trpělivostí, určitě to nebude ze dne na den. :)
Citovat
+2 #86 Odp.: Soukromé blues 10.aduška 2021-02-21 02:30
Tak lidi, první má povídka odeslána do redakce. Tak prosím držte pěsti, ať projde. A já se pak budu jen modlit, aby se aspoň trochu líbila.
Citovat
0 #85 Odp.: Soukromé blues 10.Zdenda tb 2021-02-19 21:23
[quote name="Waits"
To já si nic neberu, natož osobně :-) to se tak nějak stane prostě, to nenapíšeš a nevymyslíš
Jo, znám, dokonce mírně z vlastní zkušenosti. Ale tady je docela těžké aby všichni 3 byli stejně nalazeni a aby nikdo nebyl nějak odstrkovan, pak by to vedlo ke konci. U 2 se to mnohdy dělá těžko a natož u 3. Ale jen tak dále a mnoho zdaru. ;-)

To mi připomíná, že v Londýně bydlí/bydlela podobná rodina. Pamatuji si že na netu byly fotky 3 kluků k sežrání a bylo vidět, jak kdyby byl úmysl yze nějak patří k sobě. Až po letech jsem na YouTube našel dokument o nich, naštěstí s ruským ozvučením, takže i se člověk něco dozvěděl... :lol:
Citovat
+1 #84 Odp.: Soukromé blues 10.Waits 2021-02-19 20:20
Cituji Zdenda tb:
Cituji Waits:

Já na to nemám uplně vyhraněný názor, ono občas se některý věci prostě musí postrčit i trochu na sílu, lidi jsou jinak obecně dost líný a mají rádi když se věci dělají pokud možno tak jak jsou zvyklý-) a já jsem naturelem trochu "pokrokář" mám rád změny a výzvy. Možná proto dělám 20 let tu samou funci tak nechci dělai pořád tu samou práci -) :lol:


Tak to samozřejmě, jen se to nesmí hned zneužívat. Můj pohled vychází čistě z trolejbusů, kdy prostě všichni hurá, máme baterky, tak sundáme dráty, bude to super. Že se vlastně využívá to nejdražší - již vybudovaná infrastruktura kabelů pro trolejbusy nikdo neřekl. Ani nikdo nepřišel s tím, že teda dobrý, tak vyházíme autobusy a nahradíme je těma s baterkama. Výsledek se konkrétně v Moskvě dostavil první zimu, letošní Berlín přiznává celkem závažnější odstávky, atd.
Prostě se mně nelíbí, že se likviduje na politické bázi něco funkčního a nahrazuje něčím pofidernim, než aby se to nevyzkousene řádně otestovalo, protože zničená infrastruktura se špatně obnovuje. Ale experimentování na bus lince vlastně nikdo nepozná a změna není tak drastická.

rovnou dva, jo? Použiji hlášku z Cimrmana: "A není to málo, A tone Pavloviči?" neber to osobně, prosím.


To já si nic neberu, natož osobně :-) to se tak nějak stane prostě, to nenapíšeš a nevymyslíš
Citovat
0 #83 Odp.: Soukromé blues 10.Zdenda tb 2021-02-19 18:07
Cituji Waits:

Já na to nemám uplně vyhraněný názor, ono občas se některý věci prostě musí postrčit i trochu na sílu, lidi jsou jinak obecně dost líný a mají rádi když se věci dělají pokud možno tak jak jsou zvyklý-) a já jsem naturelem trochu "pokrokář" mám rád změny a výzvy. Možná proto dělám 20 let tu samou funci tak nechci dělai pořád tu samou práci -) :lol:


Tak to samozřejmě, jen se to nesmí hned zneužívat. Můj pohled vychází čistě z trolejbusů, kdy prostě všichni hurá, máme baterky, tak sundáme dráty, bude to super. Že se vlastně využívá to nejdražší - již vybudovaná infrastruktura kabelů pro trolejbusy nikdo neřekl. Ani nikdo nepřišel s tím, že teda dobrý, tak vyházíme autobusy a nahradíme je těma s baterkama. Výsledek se konkrétně v Moskvě dostavil první zimu, letošní Berlín přiznává celkem závažnější odstávky, atd.
Prostě se mně nelíbí, že se likviduje na politické bázi něco funkčního a nahrazuje něčím pofidernim, než aby se to nevyzkousene řádně otestovalo, protože zničená infrastruktura se špatně obnovuje. Ale experimentování na bus lince vlastně nikdo nepozná a změna není tak drastická.

rovnou dva, jo? Použiji hlášku z Cimrmana: "A není to málo, A tone Pavloviči?" neber to osobně, prosím.
Citovat
0 #82 Odp.: Soukromé blues 10.Marko 2021-02-19 17:29
Cituji Waits:
Cituji HonzaR.:
Já jsem jenom zvědavý, kdy si tu kdo komu začne vyznávat i lásku. Ale je hezký sledovat, jak se tu vykecáváte. :-) Jako fakt hezký.


neboj , ode mě nic, já mám doma pět miláčků to mi bohatě stačí, víc lásky už bych neunesl , tak se jenom vykecávám o práci)))

Lásky nikdy nie je dosť ;-) :lol:
Citovat
0 #81 Odp.: Soukromé blues 10.Waits 2021-02-19 16:27
Cituji HonzaR.:
Já jsem jenom zvědavý, kdy si tu kdo komu začne vyznávat i lásku. Ale je hezký sledovat, jak se tu vykecáváte. :-) Jako fakt hezký.


neboj , ode mě nic, já mám doma pět miláčků to mi bohatě stačí, víc lásky už bych neunesl , tak se jenom vykecávám o práci)))
Citovat
+1 #80 Odp.: Soukromé blues 10.HonzaR. 2021-02-19 16:22
Já jsem jenom zvědavý, kdy si tu kdo komu začne vyznávat i lásku. Ale je hezký sledovat, jak se tu vykecáváte. :-) Jako fakt hezký.
Citovat
0 #79 Odp.: Soukromé blues 10.Waits 2021-02-19 16:16
Cituji Zdenda tb:
Waits jó jako vnitroměstský osobní provoz? Tak to chápu a beru. Ikdyž lodě s napájením z troleje tu už také byly...

Pokrok... Je to opravdu pokrok ve smyslu evoluce, nebo je to znásilněno jako třeba revoluce 1917 a správný směr se teprve ukáže?
Nejsem proti pokroku, ale proti umělému vývoji ano.


Já na to nemám uplně vyhraněný názor, ono občas se některý věci prostě musí postrčit i trochu na sílu, lidi jsou jinak obecně dost líný a mají rádi když se věci dělají pokud možno tak jak jsou zvyklý-) a já jsem naturelem trochu "pokrokář" mám rád změny a výzvy. Možná proto dělám 20 let tu samou funci tak nechci dělai pořád tu samou práci -) :lol:
Citovat
0 #78 Odp.: Soukromé blues 10.Zdenda tb 2021-02-19 16:00
Waits jó jako vnitroměstský osobní provoz? Tak to chápu a beru. Ikdyž lodě s napájením z troleje tu už také byly...

Pokrok... Je to opravdu pokrok ve smyslu evoluce, nebo je to znásilněno jako třeba revoluce 1917 a správný směr se teprve ukáže?
Nejsem proti pokroku, ale proti umělému vývoji ano.
Citovat
0 #77 Odp.: Soukromé blues 10.Waits 2021-02-18 22:36
Cituji Zdenda tb:
Waits lodě, to je úplně mimo můj obor :lol:
Vodík, no, dejme tomu, vzhledem k jeho problematice efektivity výroby, přepravy, skladování atd...
A baterky, to je aktuálně hodně velká prasárna jak na výrobu, tak i likvidaci i efektivitu. Ikdyž na "Prýglu" si prý pochvalují olověné, protože navíc dělají dobrou zátěž a ty jsou celkem dobře recyklovatelné.
Ale v baterkách moc budoucnost nevidím. Až někdo vymyslí velikostně jako je v autě a ujede se na ni 300km, tak jo. Ale i výrobci baterií přiznávají,že to je slepá ulička a vývoj dělají jen díky podpoře a politickým zájmům.


No jo pokrok nezastavíme-))))na baterky sice na Slapy nedojedu, ale na druhou stranu aspoň to nesmrdí v centru Prahy to se zase popřít nedá a některý provozní módy se stím sice s kompromisama jezdit dají už teď
Citovat
0 #76 Odp.: Soukromé blues 10.Marko 2021-02-18 21:55
Cituji Zdenda tb:

Marko promiň,ale fakt si nemohu v návaznosti na Blabu pomoci. Mi ez Blava? Ez Pozsony, kérem? Észak Magyar?
A já se raději vzdaluji, bo jsem zapálil roznětku. Když provokovat, tak fest.

Marko promiň,ale Slovensko neberu jako zahraničí, to, že 2 pitomci něco podepsali v Jihlavě bez řádného souhlasu obou národů.

Ten chat by mohl mít i nějakou soukromou místnost jen pro prověřené, ať nám tam nikdo neznámý nemůže nic číst. Co?

Haha Zdendo, tým ma nenaštveš :-* :lol: A neboj, ani ja neberiem Česko ako zahraničie, sme jednoducho bratia a to nezmenia žiadne hranice ani politici :-) A ten chat je fakt skvelý nápad ;-)
Citovat
0 #75 Odp.: Soukromé blues 10.Zdenda tb 2021-02-18 21:17
Waits lodě, to je úplně mimo můj obor :lol:
Vodík, no, dejme tomu, vzhledem k jeho problematice efektivity výroby, přepravy, skladování atd...
A baterky, to je aktuálně hodně velká prasárna jak na výrobu, tak i likvidaci i efektivitu. Ikdyž na "Prýglu" si prý pochvalují olověné, protože navíc dělají dobrou zátěž a ty jsou celkem dobře recyklovatelné.
Ale v baterkách moc budoucnost nevidím. Až někdo vymyslí velikostně jako je v autě a ujede se na ni 300km, tak jo. Ale i výrobci baterií přiznávají,že to je slepá ulička a vývoj dělají jen díky podpoře a politickým zájmům.
Citovat
+1 #74 Odp.: Soukromé blues 10.Waits 2021-02-18 19:48
Zdenda tb: nic než vodík pro nákladní lodě a elektřina pro osobní se v této chvíli uvažovat nedá, a to mluvíme samozřejmě o říční dopravě
Citovat