• HonzaR.
Stylromantika
Datum publikace4. 1. 2021
Počet zobrazení1321×
Hodnocení4.68
Počet komentářů14

Noc polibků, vzdechů, doteků, smíchu a radosti. Vzepětí vášně a slastné uvolnění. Melodie vedená do výšek následně sestupující až to úplného pianissima posledního vydechnutí, kdy se chce jen zavřít oči a být. Sebou, jím, námi.

Byla to ta nejúžasnější noc, co jsem kdy do té doby zažil. Přestože nebyla úplně naplněná.

Líbat jsem ho nepřestal, ani když jsem ho nesl skoro poslepu do ložnice. Nohy zaklesnuté kolem mých boků, ruce sepnuté kolem mého krku. Položil jsem ho do obdélníku světla dopadajícího otevřenými dveřmi na postel.

„Zavři. Nebo vedle zhasni…“

Tichá prosba. A já bych pro něj udělal mnohé, ale tohle znovu…

„Ne, chci tě vidět.“

„Já nechci…“

Prsty položené přes jeho rty…

„Pšš, to je v pořádku.“

Nahradil jsem je ústy a líbali jsme se. A ano, líbali, protože on mi odpovídal. Nejdřív opatrně a stydlivě, jako by zkoušel, co všechno smí a kam až může jazykem proniknout. Propletl jsem jeho prsty svými, posunul mu ruce do polohy, jako by se vzdával, a nalehl na něj. I přes dvojí vrstvu oblečení jsem cítil horko jeho těla. A taky jeho tvrdost, která se naprosto vyrovnala té mojí. Jedno zatlačení kolenem, aby dal nohy od sebe. Zavrtěl se, aby se dostal do lepší polohy, a naše nadržené penisy se našly. Začal se mi do pusy dobývat s návalem opravdové vášně. Užíval jsem si to. Jak ho mám pod sebou a jak sebou hází. A jak je tady jenom pro mě. To se nedalo vydržet. Prudce jsem se na něj přitiskl a začal se třít o jeho přístupný rozkrok. Slyšel jsem náš společně zrychlený dech a cítil tlak jeho dlaní.

„Pusť mě…“

Jeho ruce na mých zádech a pode mnou vzpínající se tělo… Chtělo se mi zešílet. Hluboko v podvědomí blikající kontrolka, že přece jen takhle nechci k orgasmu přivést ani jednoho z nás.

„Nespěchej tolik, lásko.“

A to oslovení mi ze rtů splynulo naprosto přirozeně. Udivený pohled a šeptem pronesené moje jméno. Z toho zvuku jemné zamrazení po celém mém těle. Znělo to tak… odevzdaně? Trochu zklamaně vydechl, když jsem se nad ním vztyčil.

Pomalu jsem si ho svlékal. Triko dolů. Pohladil a políbil jsem každý decimetr odhalené kůže. Bochánky svalů na ramenou a pažích, jazykem jsem obkreslil prohlubeň pupku, pod prsty jeho ztvrdlé bradavky. Vzdychal mi pod rukama a ústy. Pohyby boků jednoznačně dával najevo, kde by ty moje ruce chtěl cítit především.

Palci jsem zahákl pružný pas a tepláky z něj stahoval zároveň s boxerkami. Tělo mu zamrzlo a já viděl, jak křečovitě zavřel víčka. Rukama zatápal, jako by mě chtěl přece jen zadržet, ale téměř okamžitě to vzdal.

Ležel tam přede mnou, jak ho sama příroda a hodiny tréninků stvořily. A já uviděl, za co se patrně tak moc styděl, a nechápal proč, protože…

„Jsi krásnej, Dami, nejkrásnější kluk, jakýho jsem kdy viděl.“

A nekecal jsem. Protože tělo má skutečně výstavní, hrudník i rozkrok bez jediného chloupku. Od širokých ramen ke štíhlému pasu až po nádherně vytvarovaná stehna a svalnatá lýtka na něm není jediná rušivá křivka. Jako by někdo sesbíral veškeré matematické znalosti o nejdokonalejších proporcích a symetrii lidského těla a vložil je do rukou geniálnímu sochaři. A jako chlap se taky nemá za co stydět. Krásně rostlý rovný penis s jemnou žilní mapou těsně pod kůží a temně růžovým žaludem. Ten teď trčel až skoro pod pupík. Varlata vzrušením přitažená k tělu souměrně uložená v těsném váčku. Takovéhle tělo by měl ukazovat, protože ta tmavší skvrna… Ne, nechtěl jsem se tím v tom okamžiku zabývat.

„Podívej se na mě.“

Poslechl mě a já bych se v té modři utopil. A rád. Co kdy dřív bylo, přestalo existovat. Kdybych zapomněl na všechno, co jsem zažil, co umím a čím jsem, ten pohled, když jsem mu zopakoval, že je nádherný, ten pohled nezapomenu nikdy. Chvilku jsme se tak na sebe dívali, než si mě stáhl dolů k sobě.

„Nejsi fér,“ s úsměvem mě zatahal za lem trička. Šťastně se rozesmál a ze šatů mi pomohl. V tom smíchu bylo něco tak moc osvobozujícího, že jsem si uvědomil, že tohohle kluka nejspíš miluju. A že tenhle smích chci slyšet co nejčastěji.

Položil jsem si ho na bok a přitiskl se k tomu perfektnímu zadku. Penis mi bláznil a cukal, ale já nechtěl spěchat. Spousty něžných polibků na krk a dolů podél páteře a zas nahoru, dlaně na hrudníku posouvající se přes tuhé břicho níž. Jeho zasténání, když už jsem se nemohl ovládnout a jemně se zakousl do místečka na jeho šíji těsně pod hranicí vlasů.

Našel moji dlaň a položil si ji přímo na centrum svého vzrušení. Pod prsty jsem cítil sametovou hebkost a pevnost a taky jeho kluzkou vlhkost. Chtěl jsem si hrát. Ukazováčkem jemně přes dírku v žaludu k uzdičce, po které jsem začal přejíždět. Zaškubal tělem a zasténal už docela nahlas.

Tiše jsem se zasmál.

„Potichu, teprve jsme začali…“

Ale sám jsem měl co dělat, abych si ho prostě nevzal. Místo toho jsem sjel rukou ještě níž, uchopil jeho nalitá varlata a pomalu je promnul. Zabořil obličej do polštáře a zaskučel. Jestli bude takhle vyvádět, tak se nejspíš udělám, aniž by na mě sáhl, projelo mi hlavou. Ale hrál jsem si dál. Na jeho krku ústy i v jeho rozkroku rukou. Po nějaké době jsem si ho převalil na záda a chvilku se pokochal tím pohledem. Ruce rozhozené za hlavou, pootevřené rty a prudce se zvedající hrudník. Stehna doširoka rozevřená a zvoucí.

Sklonil jsem se a dlouze úplně zblízka foukl na odhalený žalud. Malinko se zachvěl. Ze rtů mu utekl další vzdech. Jemně jsem přes něj přejel jazykem. Ochutnal jsem mírně slanou chuť preejakulátu a cítil jeho vlastní vůni. Škubl sebou tak, že jsem si ho musel přidržet.

„Mám přestat?“ zeptal jsem se a trochu ho zmáčkl v dlani.

„Když to je tak… tak…“

„Tak nemravný? Rajcovní? Povídej…“

„Jo… ne, vlastně jo…“

Sám pro sebe jsem se musel usmát. Doopravdy milovat se ještě nechtěl a to, co mu přinášelo rozkoš, to mu přišlo neslušné.

„Zvykni si,“ doporučil jsem mu prostě. A pak už ho vzal do pusy a sál ho. Jazykem jsem přejížděl po žaludu a vnikal i do dírky, rukou jemně masíroval sametový váček a poslouchal tu nejvíc lahodící hudbu jeho vzdechů. K čertu se sousedy!

Naplno jsem ho začal kouřit, se rty pevně semknutými sjížděl co nejvíc ke kořeni. Prsty jsem přejel po hrázi, trochu přitlačil a začal jimi kroužit. Bylo mi jasné, že už dlouho nevydrží, a já ho už dál nechtěl trápit.

„Bože…,“ uteklo mu.

Tělo se mu napjalo, pokusil se mou hlavu odstrčit. Ani náhodou, nikdy bych si to nenechal vzít. Zakmital jsem jazykem po uzdičce a ještě silněji ho stiskl rty pod žaludem. Ucítil jsem záškuby a pak už mi plnil pusu a já polykal, abych se nezalknul. Bylo toho požehnaně. A chutnal mi. Asi má ta zdravá a vyvážená strava něco do sebe.

Lehl jsem si vedle něj a podepřel si hlavu loktem. Obličej měl schovaný v ohybu paže.

„Zblázním se z tebe, Dami,“ zašeptal jsem a ten loket mu opatrně odsunul. Dal jsem mu pusu na tvář. Líně otočil hlavu a se stále zavřenými víčky se zeptal:

„Proč?“

Místo odpovědi jsem se k němu jen přitiskl. Stál mi už pěkně dlouho. Až už to začínalo být nepříjemné.

„Asi máš trochu problém.“

S těmi slovy otevřel oči a uličnicky se zakřenil. Spratek jeden. Pak zvážněl, zatlačil mi rukou do ramene a já si vcelku ochotně lehl za záda. Sklonil se nade mnou a mezi polibky zašeptal:

„Tak krásný to bylo…“

Cítil jsem jeho ruce na svém těle, jak ho pomalu objevují, a slyšel svoje vlastní vzdechy, když mě konečně vzal do ruky. Naštěstí se tohle opravdu nemusel učit. Velice dobře uměl odhadnout, jak mě potrápit a tu mou rozkoš co nejvíc oddálit. Vracel mi to i s úroky a mně se ten jeho milostný prstoklad zatraceně líbil, ale…

„Sakra, Damiáne…,“ vyrazil jsem ze sebe, když mě už poněkolikáté dovedl skoro k vrcholu, aby mě pak stiskl u kořene a druhou rukou odstrčil tu mou, nedočkavou. Tak trochu si hrál s ohněm, protože mě samozřejmě napadlo, že bych ho nejspíš přepral, protože jsem minimálně o deset kilo těžší a o pár centimetrů vyšší. A pak mi došlo, že mi bezmezně věří. Že se mu se mnou nic nestane.

Zmáčkl silněji, zrychlil a jazykem mě polechtal na rtech. Ten spodní sevřel mezi zuby a já jen vyhekl a v několika slastných křečích jsem si postříkal břicho i hrudník. Tělem se mi šířila měkká vlna doznívajícího orgasmu. Na rameni jeho hlavu, spokojenost nejvyšší.

„Honzo, teď mám ale problém já. A velkej.“

„Neboj, něco s tím uděláme…“

„No… teď úplně nemyslím na sprosťárny… Mám hlad, ale hroznej,“ začal se smát a já se k němu přidal. Stejně jsem musel vstát a těch pomalu zasychajících dětí se nějak zbavit.

A tak jsme se v posteli cpali chlebem s máslem a medem a dávali si trochu ulepené pusy. A po jídle se hladili a doslova se propletli do sebe, protože já ho chtěl cítit co největší plochou těla a on vůbec nebyl proti. Taktak jsem přes nás stačil přehodit peřinu, než jsme oba usnuli.

Někdy v noci, v tom bezčasí na pomezí spánku a bdělosti, jsem napůl procitl, když se mi v náruči zavrtěl. Líbnul jsem ho tam, kde jsem to měl nejblíž, na odhalené rameno, a on zavrněl a to líbnutí mi oplatil na krk. Bylo z toho další mazlení, které se pomalu zvrhlo do vzrušení a skončilo tím, že jsem si mého milého posadil na klín, naše péra obemknul pevně prsty a dlaní a za chvilku jsem měl na břiše další dávku, tentokrát dvojitou.

„Seru na to,“ setřel jsem naše sperma cípem polštáře, hodil ho na zem a zakutal se s Damiánem zas pod deku. Stačila nám jedna. Stejně jako polštář.

Probudil mě dost příšerný zvuk, který jsem v první chvíli nedokázal zařadit. Po pár vteřinách mi to došlo. Já ho snad roztrhnu! Vyletěl jsem z postele a přesně, jak jsem předpokládal. Stál v mojí pracovně, v rukách moje ságo a funěl do něj jak lokomotiva.

„Přeskočilo ti? Polož to zpátky, než tě zřežu! Nebo ne, radši mi ho rovnou podej.“

Poslechl mě a saxofon mi zároveň s tichým „promiň“ podal. Koukal na mě trochu vyjeveně, až mě ten největší nával vzteku pomalu přešel. V plném světle a s rozčepýřenými vlasy byl ještě krásnější než v noci, i když už si stihl natáhnout boxerky.

„Ty promiň,“ řekl jsem už o poznání mírněji, „představoval jsem si lepší probuzení. Navíc sousedi si tohle po ránu nezaslouží.“

Tu svoji prvotní myšlenku, že totiž dechové nástroje se nepůjčují, protože si je vkládáme do úst, jsem se vzpomínkou na dění uplynulé noci nahlas radši nevyslovil. I mně by to přišlo k smíchu, když jsem si uvědomil, že sliny nebyly jediné tělní tekutiny, které jsem od něj už ochutnal. Blb jsem byl především já, že jsem ho tu po hraní s Káťou nechal ve stojanu i s nasazeným plátkem, ožral se a už jsem si na něj jaksi neměl čas vzpomenout. Můj bývalý profesor hudby by mi řekl, že jsem dobytek. Vyndal jsem alespoň plátek, narychlo nástroj protáhl vytěrákem a zas ho opatrně odložil.

„Po ránu v půl jedenáctý,“ zasmál se Damián, „byl jsi naprosto neprobuditelnej, tak jsem ti zkusil zatroubit budíček, no.“

„Fajn, pro příště radši brnkej na piano. A vůbec, pojď zpátky do postele. Když se budeš snažit, možná dostaneš oběd.“

Pohledem mi sjel k rozkroku a zrudnul tak hezky, jak to umí jen on.

„Už je den a…“

„Jasný, je den a světlo a je to nemravný, ale krásný. Proboha, přestaň blbnout a pojď se ještě natáhnout. Prostě tě chci mít u sebe.“

O půldruhé hodiny později jsme se ládovali špagetami aglio olio a Damián se smál, že teď v práci budeme česnekem smrdět oba. Z batohu vydoloval zubní kartáček a mně došlo, že tady zůstat chtěl, už když sem přišel.

V práci mi dělalo dost velký problém na něj ani jednou nesáhnout, ani jednou ho nepolíbit. Ale v tom malém prostoru naší oblíbené dvanáctnulapětky jsme přítomnost toho druhého vnímali velice dobře. Další věc, kterou jsem vnímal, byly pohledy od mých kolegyň. Tak ano, za tu dobu tady jsem si zvykl, že mě trochu okukují, navíc teď si prohlížely i Damiána, ale přece jen mi to přišlo nějak intenzivnější než obvykle.

O pauze jsem pochopil proč. Ukecaná paní Nováková sebrala odvahu a přisedla si v jídelně k nám. Cpali jsme se bagetou, já přemýšlel, jestli to Damiánovi přece jen moc neublíží, jíst takové blafy, a ona se z předpisové vzdálenosti dvou metrů zeptala, co je pravdy na tom, že jsem minulý víkend poslal Žabáka do prdele.

Damián se zakuckal smíchy a já si jen trochu ironicky pomyslel, že do prdele s mojí sexuální orientací posílat hned tak někoho není dobrý nápad.

„Ne, paní Nováková, rozhodně jsem ho neposlal do prdele. Poslal jsem ho jen pro něco mokrého, když se Damiánovi udělalo zle,“ hodil jsem jeho směrem hlavou, „nejspíš z té roušky. Prý se to stává.“

Naštěstí se s tím spokojila, ale po zbytek přestávky nás oblažovala svou přítomností a informacemi, jak na nošení roušky reaguje ona, dědek, syn, vnoučata, jen ta bestie (snacha) by se v ní patrně měla rovnou zadusit. Dojedli jsme rekordní rychlostí a radši se vrátili ke stroji. Ne že by mě nenapadlo zatáhnout ho na chvilku do šatny nebo na záchod. Ale to už bych pak tu směnu vážně nedodělal.

Bavili jsme se o samých nedůležitých věcech, tedy víc jsem mluvil já, hlavně historky z gymplu. Damiho to asi doopravdy zajímalo, on vlastně takových zážitků moc nemá. V jednu chvíli mi řekl, že docela dost klamu tělem.

„Jak to myslíš?“

„No že vypadáš, jak vypadáš. Tady, když pohazuješ těma bednama, tak jo, k tomu se to hodí. Ale učitele a muzikanta bych si představil trochu jinak.“

„Jako s rachitickým hrudníčkem a s brejličkami na nose?“

Musel jsem se smát. Něco mi daly geny, třeba výšku, hnědé vlasy a zelenošedé oči. A to další… Moji rodiče jsou dost akční, takže jsem se naučil bruslit i lyžovat, zvlášť ty lyže byly naše pravidelná zimní zábava, než jsem se odstěhoval. Od jara do podzimu jsem do práce a z práce jezdil nejradši na kole. Kdybych ho nepotkal, jel bych i teď, na konci října. A hlavně. Skoro dva roky jsem strávil s člověkem, pro kterého byl vzhled dost podstatná věc ve vztahu. Hned k prvním Vánocům jsem od něj dostal permanentku do fitka. (Ne, nebyl tak štědrý, spíš si věci umět zařídit a pořídit.) A byl jsem tak pitomý, zamilovaný nebo já nevím co, že jsem do něj poctivě chodil a makal na sobě. Teď už jsem tam sice nechodil, ale jak řekl Damián. Tady jsem pracoval fyzicky, a i když to pro mě nebyl problém, přece jen jsem něco odtahal. A poslední půlrok jsem se rozhodně nepřecpával.

„Tak nějak,“ zasmál se Damián, „ale jsem rád, že to tak není.“

Mrkl na mě a já přemýšlel, jestli je tohle jeho způsob, jak mi říct, že se mu taky líbím. A pak jsem si v duchu vynadal, že zas už nad vším moc přemýšlím a všechno analyzuju a že je to vlastně úplně jednoduché. Kdybych se mu nelíbil, tak by se mnou snad netrávil noci.

Zbývaly nám necelé dvě hodiny do konce směny, když se Damián trochu zarazil. Ze rtů mu uteklo polohlasné: „No ty vole.“ Podíval jsem se, kam to kouká, a spatřil mužskou postavu sestupující po schodišti od kanceláří dolů mezi prostý lid. Ani jsem se nemusel ptát, kdo to asi tak může být, protože nepochybně ten chlap v košili, černých džínách a lehkém bavlněném saku mířil rovnou k nám.

Pozdravil jsem ho a dál pokračoval v práci, co taky jiného. Damiána si odvedl kousek stranou. Něco si hodně tlumeně říkali. Špicoval jsem uši, ale zaslechl jsem jen útržky. Domů… Trénér… Ještě jednou… Asi to nebyla úplně nejpříjemnější debata. Damián se schlíple vrátil. Tak dnešní noc už spolu rozhodně nestrávíme. Ach jo. Bohužel to tímhle neskončilo, protože Damiánův otec ho ke stroji následoval.

„Vy jste pan Rajchl, že? Tak pojďte za mnou.“

Zmohl jsem se jen na přikývnutí. Nikdy jsem se nebál. Ani učitelů, ani ředitele v jazykovce, kde jsem dřív učil. Z autorit jsem si zkrátka nikdy moc nedělal. Vlastní rodiče jsem měl rád, i když to mezi námi poslední dobou moc neklapalo, ale už někdy v patnácti nebo šestnácti jsem se doma nedovoloval, jestli něco smím nebo někam můžu, jen jsem jim to oznamoval. A oni těžko mohli nějak argumentovat učením nebo pomocí doma, protože já nikdy se školou problémy neměl. Binec jsem neměl rád, takže pokoj jsem si uklízel dobrovolně, a máma dodnes má dvakrát v týdnu objednanou pomocnici v domácnosti.

Teď se mi ale stáhl žaludek. Ne proto, že tady po německém řediteli byl nejvyšší šéf, ale proto, že byl Damiánův otec. Co jsem tak pochopil z Damiho řečí, to, že se mu líbí kluci, nevěděl nikdo krom mě a rozhodně to doma říkat nehodlal. Alespoň zatím. Cestou nahoru jsem se přece jen trochu uklidnil. To sladké tajemství, co mezi mnou a jeho synem je, se neměl jak dozvědět.

Buď v klidu, Honzo, přece se nepoděláš před jedním kravaťákem, důrazně jsem si sugeroval do makovice.

V kanceláři se svítilo. Hlavou mi proběhla vzpomínka na Damiánovu cizrnu a proteinový nápoj a měl jsem co dělat, abych se nerozesmál.

„Sedněte si,“ pokynul mi k židli před svým stolem a znělo to v tom tichu jak prásknutí bičem. Sám se posadil, sundal roušku a trochu vyčkávavě se na mě podíval. A tak jsem ji stáhl taky. Cítil jsem se pod tím jeho upřeným pohledem dost nepříjemně, zvlášť když jen koukal a nic neříkal. Jako by si mě skenoval.

A ať to bude znít jakkoliv praštěně, tak já měl před očima stejně jen Damiho, protože z matky nemá patrně vůbec nic, jak nápadně se svému otci podobá. Jestli jednou za pětadvacet třicet let bude vypadat takhle, tak prosím, moc prosím, chci ho jenom pro sebe, chci si ho vzít a zestárnout s ním. Damiánova krása je zatím ještě něžná, chlapecká, ale všichni stárneme. A i on nepochybně jednou bude chlap a ne kluk. A pokud bude takový chlap…

Babička tvrdívala, že jestli chci vidět, jak jednou bude vypadat moje nevěsta, tak se mám podívat na její matku. Mého coming outu se nedožila, ale určitě by se tahle její poučka dala aplikovat i v mém případě.

Dokonce i tu jasnou modř očí má po něm, letělo mi hlavou, když jsem ten upřený pohled oplácel. Jen jeho otec se mi do očí díval chladně a bez emocí.

„Tak abychom to dál neprotahovali. Už týden tu kolují různé fámy. Damiána se na to ptát nebudu. Na jeho slovo dát nemůžu, protože je můj syn. Vy jste byl přímo na místě, takže rád bych slyšel, co se tu minulou neděli přesně odehrálo.“

Hrozně nerad lžu. A hrozně nerad někomu způsobuju problémy. Jenže teď jsem byl v poněkud prekérní situaci. Nechtěl jsem to zavařit Damiánovi, ale ani Žabákovi tím, že bych to Damiho divadýlko podpořil. Kdo ví, co by s ním tenhle pán udělal, a připravit někoho o práci v téhle době vlastně kvůli ničemu, to bych opravdu nechtěl. Nakonec jsem se rozhodl po vzoru Hippokrata: Hlavně neublížit. A v duchu poděkoval ukecané Novákové, že měla odvahu se zeptat, takže já už trochu připravený byl.

„Damiánovi se udělalo špatně, nejspíš z toho hadru přes pusu. Byl jsem nejblíž, jak říkáte, takže jsem mu pomohl.“

„To je všechno? Pan Šada mi to vylíčil trochu jinak. Prý jste na něj byl drzý, když se pokoušel mému synovi vysvětlit, co má dělat. Dokonce jste prý na něj zvýšil hlas a to Damiána nejspíš vylekalo.“

Ten idiot! Tak přece jen se chtěl pomstít.

„Řval jsem na něj, až když se Damián sesypal. Aby donesl vodu a něco mokrého.“

Dál na mě upřeně zíral. Pak si povzdechl a zavrtěl hlavou.

„Líbí se vám tady?“

Tak tohle může znamenat jediné. Jestli toho hajzla jednou potkám, tak mu vážně dám na budku. Za Damiána i za sebe. Pochopitelně jsem tím myslel Žabáka.

„To není o líbení. Za normálních okolností bych se živil jinak.“

„A co byste dělal za normálních okolností?“

Takže si tu budeme povídat o mně? Patrně životopisy svých zaměstnanců nečte. Pak mi došlo, že mu křivdím. Bylo nás tu skoro pět stovek, přece si nemůže pamatovat jednoho brigádníka.

„Normálně bych chodil na přednášky a snažil se uživit hudbou a učením v jazykovce. S obojím mám teď trochu problém.“

„Takže práci tady potřebujete?“

„Už jsem si zvykl. Ale určitě se uživím i jinak.“

Chudáčka tady ze sebe dělat nebudu. A kdybych si měl vybrat znovu, zastal bych se Damiána zas.

„Myslíte, že budete muset? Co vlastně studujete?“

K odpovědi jsem si vybral radši tu druhou otázku. Vyrazit mě patrně chce, takže na tu první nemá cenu jakkoliv reagovat.

„Pedagogickou fakultu. Aprobace čestina, angličtina, hudební výchova.“

Krátce se ušklíbl: „Vždycky se říkalo, když se nedostaneš jinam, jdi na pajďák nebo na strojárnu. Nebyla by lepší v dnešní době ta strojařina?“

Co si o sobě, do háje, myslí?! Začínal jsem vidět rudě. Samozřejmě, kdo nic neumí, ten učí. Klišé jak hrom. Že by tohle někdo mohl chtít dělat, protože ho to baví i za ty směšné peníze, to je nejspíš pro něj nepochopitelné. Tak jasně, když má na ruce podobné hodinky jako můj otec, takže pro mě živobytí dobře na čtyři měsíce.

„Nemyslím si, že by člověk s maturitním skóre za pět neměl na výběr kam jinam jít.“ Navíc celé čtyři roky s vyznamenáním, ty náfuko, pomyslel jsem si.

„Z čeho jste měl za dva?“

„Z ničeho, maturoval jsem z pěti předmětů. Jinam než na pedagogickou jsem si ani přihlášku nedával.“

„Pak nejspíš doopravdy víte, co chcete dělat. Škoda, že to tak nemá…,“ v poslední chvíli se zarazil, asi mu došlo, že by řekl něco, co vlastně říct nechce, „… víc mladých lidí. Když jsme u těch mladých. Těžko můžu uvěřit, že by se Damián z nějaké roušky sesypal. Je ve vrcholné kondici a i zátěžovými testy prošel skvěle. Stejně tak pochybuju, že by mu vadilo, když na něj někdo řve, protože trenéři na něj řvou od mala a on si z toho nikdy moc nedělal. Navíc ve stresu jako útočník rozhoduje zápasy…“

Znovu na mě upřel ten svůj zkoumavý pohled. A já vstřebával, co právě řekl: …že by mu vadilo, že na NĚJ někdo řve… On to ví! Nejspíš nás přece jen někdo slyšel a pustil to dál, protože já neřekl, že Žabák řval přímo na Damiána, a ten blb nejspíš tvrdil, že já řval na něj.

Mlčel jsem. Když nemůžete nebo nechcete říct pravdu, mlčte. Tohle vždycky radí můj otec svým klientům. A podle toho, jak se mu daří u soudu, tak to je patrně zatraceně dobrá rada.

Podíval se na hodinky.

„Do zápisu si dejte půl hodiny prostoj, ať máte správná čísla. A dohlédněte na Damiána, ať se už chová rozumně.“

Říct, že mi tou poslední větou vyrazil dech, je slabým popisem situace. Asi zná svého synka mnohem líp, než by byl Damián ochotný připustit.

„Takže mám přijít i zítra?“ zeptal jsem jak pitomec.

„Jistě, jen si směny o víkendech vyplánujte tak, abyste tu už nikdy nebyl, vy víte s kým. Koneckonců můžete přijít i na ranní. V týdnu naštěstí nepracujete na jeho úseku.“

Ze židle jsem se zvedal trochu otřeseně, snad poprvé v životě jsem nevěděl, co si mám vlastně myslet.

„Jen tak ze zvědavosti,“ ozvalo se mi za zády, „kterého politika jste měl na mysli?“

Otočil jsem se a podíval se do té ledové modři jeho očí. Na chvilku v nich probleskl pobavený plamínek.

„Premiéra,“ odvětil jsem a s úlevou za sebou zavřel dveře. A pak jsem nevěřil svým uším, přestože ten zvuk byl nezaměnitelný. Ten chlap uvnitř se prostě smál.

Jako v transu jsem došel zpátky ke stroji. Ani jsem si neuvědomil, že celou dobu tu pitomou roušku držím v ruce místo toho, abych si ji vrazil zpátky na pusu.

„Co chtěl? Vyhodil tě?“

Podíval jsem se na Damiána: „Ne, to vůbec. Vlastně mi tě dal tak trochu na starost.“

„Potřebuju snad chůvu?!“

Znělo to tak dotčeně a roztomile. Úlevně jsem se rozesmál. Ne, chůvu jsem mu rozhodně dělat nechtěl.

Ale ten můj rozhovor s jeho otcem nebyl posledním překvapením dne. Už jsme pomalu končili a uklízeli, když se u nás objevil znovu.

„Damiáne,“ oslovil ho, „vlastně máš pravdu, že neděle je teď tvůj den. Jestli chceš skutečně spát mimo domov, tak souhlasím. Ale zítra ve čtrnáct nula nula budeš tady a v pondělí ráno na minutu přesně s trenérem. Ne jako dnes, aby mi zas volal, že na tebe přes půl hodiny čekal. Prý ses ani neobtěžoval zvednout mobil. A zapni si ho, laskavě. Tvrdíš, že už jsi dospělý. Tak se tak zkus pro jednou chovat. Na shledanou.“

To nejspíš platilo mně. Už od nás byl pěkně daleko, když jsem svoje na shledanou vyhrkl i já. Damián byl v takovém šoku, že nepozdravil vůbec. Trochu jsem do něj musel šťouchnout, aby se probral.

„Kde že to dneska budeš spát?“

Damián se už našel a v očích mu zajiskřilo.

„Dost blbá, otázka, nemyslíš? Tak jasně že u Karlose, máš snad lepší návrh?“

Rozesmál se a já bych ho tam nejradši zlíbal. Místo toho jsme dodělali, co jsme museli, a pak letěli na autobus. V teple mého bytu se zeptal jen na dvě věci:

„Můžeme jít co nejdřív do postele? A můžu nám k tomu něco pustit? Ptal ses, co se mi líbí, a mě přece jen něco napadlo.“

Nemusím snad říkat, že na obě ty otázky jsem odpověděl kladně moc rád. Nikdy jsem nebyl úplně nadšený zrovna z takové hudby. Tím spíš pouštěné z notebooku, který Damián z batohu vyštrachal. Ale myslím, že o melodii mu v tomhle případě vůbec nešlo.

I want you to breathe me in

Let me be your air

Let me roam your body freely

No inhibition, no fear

How deep is your love?

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (32 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (33 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (32 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (31 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (48 hlasů)

Komentáře  

+3 #14 Odp.: Soukromé blues 4.nebi 2021-01-07 21:07
Moc dobře se příběh čte a na konci mě napadlo jediné. "Proč je to tak krátký?" :-) děkuju za krásný příběh, budu se těšit na další díl ;-)
Citovat
+1 #13 Odp.: Soukromé blues 4.Isiris 2021-01-07 16:11
Cituji HonzaR.:
Isiris, zrovna Ty umíš ty lechtivé scény moc dobře. A k té sprše... Napoprvé prostě potřeba se ještě zvednout a jít to smýt, protože nic nebylo po ruce. Šaty na zemi, neplánovaně... Napodruhé už to bylo jedno.

Honzo, díky. Vážím si každé zpětné vazby; a ta pozitivní, navíc týkající se něčeho, v čem si nevěřím, zahřeje o to víc :). A k té "sprše" - ono mi nešlo ani tak o to, že se vypravěč Honza potřeboval odebrat do koupelny; byla to vyloženě narážka na to slovní spojení "zasychající děti" :D Přišlo mi to takové morbidní nebo jak to říct, úplně mi to "rozhodilo" tu jinak luxusně vyladěnou atmosféru, ale jak už jsem psala - na tom místě už to naštěstí nevadilo, protože ani kluci už v tu chvíli "nemysleli na sprosťárny" ;-)
Citovat
0 #12 Všechno souvisí se vším.realutopik 2021-01-06 23:07
Tohle že řekl Lenin? Myslel jsem, že tohle jsem řekl Já.
Citovat
+4 #11 Odp.: Soukromé blues 4.Saavik 2021-01-06 18:15
Moc dobré. Není to jen o sexu, člověk si i počte. A to mám já rád.
Citovat
+2 #10 Odp.: Soukromé blues 4.Awinita 2021-01-05 21:44
Cituji realutopik:

- Nějak se neorientuju. Nepochopil jsem, co tam dělá ten politik, ten premiér, a čemu se Damiho otec smál. Nevypadl ti před tím nějaký řádek?

Fakt nevypadl, je to tam, ale musí se dost "do hloubky" :-)
Mně to přišlo dobrý - tahle souvislost - jsem se musela zamyslet a vrátit se. Jo a když jsem po jedný bouřlivější noci sáhla po ránu kamarádovi na ságo, tak mi málem urazil ruce - na to jsem si taky vzpomněla :-P
Citovat
+3 #9 Odp.: Soukromé blues 4.HonzaR. 2021-01-05 21:35
realutopik
- Ne, nejsem.
- To je mi sice líto, ale opravdu nevypadl, aneb jak řekl Lenin: Všechno souvisí se vším.
- Na všechny ostatní otázky: Záleží na tom, jaký chceš ve čtenáři zanechat dojem přece.
Citovat
0 #8 Soukromé blues 4realutopik 2021-01-05 20:46
- Ty, HonzoR, nejsi ty náhodou takhle spisovatel?
- Nějak se neorientuju. Nepochopil jsem, co tam dělá ten politik, ten premiér, a čemu se Damiho otec smál. Nevypadl ti před tím nějaký řádek?
- Když si po sobě přečtu milovací scénu, připadá mi stručná, věcná, faktografická, suchá, strohá, téměř informativně popisná. Čas v ní běží moc rychle. Takhle se při tom přece necítím. Tak ji rozepíšu do větší délky, rozvinu do větších podrobností a znovu si ji přečtu. Teď je ukecaná, květnatá, sentimentální, rozvleklá, samé klišé. Ta přirovnání mi připadají trapně nadnesená. Neměla to být báseň v próze! Tak ta klišé vymažu a zas ji přepíšu. A je to zase blblý. Otráví mě to tak, že jdu od toho. Lyricky nebo naturalisticky? Beze studu přímočaře, ale pravdivě, nebo kultivovaně a s citem? Tak, jak to bylo, nebo tak, jak by to mělo být, nebo tak, jak bych chtěl, aby to bylo? Kdy a nakolik se má pravda upravovat, aby si čtenář-nestyda přišel na své? Vždyť to není totéž a není to vždycky stejně. Trojúhelník poezie - pravda - porno. Není to exhibice? A nesmí to být exhibice? Pravidla na to nejsou.
Citovat
+2 #7 Odp.: Soukromé blues 4.HonzaR. 2021-01-05 14:53
Díky, že se vám to líbí.
Isiris, zrovna Ty umíš ty lechtivé scény moc dobře. A k té sprše... Napoprvé prostě potřeba se ještě zvednout a jít to smýt, protože nic nebylo po ruce. Šaty na zemi, neplánovaně... Napodruhé už to bylo jedno.
Citovat
+4 #6 Odp.: Soukromé blues 4.Elve 2021-01-05 12:31
Moc krásně se ti podařil napsat díl plný sexu:-) Povedlo se ti, aby to vyznělo intimně až roztomile. Velmi zdařile. A to je moc fajn.
Citovat
+4 #5 Odp.: Soukromé blues 4.aduška 2021-01-05 07:01
Já ty 2 prostě zbožňuju. Damian je takové sladké kvítko a vůbec se nedivím, že je z něj Honza mimo
Citovat
+3 #4 Odp.: Soukromé blues 4.Marko 2021-01-04 22:20
Cituji Isiris:
:-) Jak jsi zmiňoval pod Elveho povídkou, že napsat opravdu dobře sexuální scény je pro Tebe těžké... tak ale ten výsledek, ten stojí za to! ;-) První půlka téhle povídky se zařadila mezi mých soukromých top 5 postelových scén tady na OP... :oops: No, a pak najednou přišla věta "Stejně jsem musel vstát a těch pomalu zasychajících dětí se nějak zbavit." :D :D Taková dobrá studená sprcha. Naštěstí na místě, kde už to tak nevadilo ;-)

Presné a výstižné, pripájam sa. Mňa tie zasychajúce deti náhodou pobavili, ja to používam bežne :D
Citovat
+8 #3 Odp.: Soukromé blues 4.Isiris 2021-01-04 21:49
:-) Jak jsi zmiňoval pod Elveho povídkou, že napsat opravdu dobře sexuální scény je pro Tebe těžké... tak ale ten výsledek, ten stojí za to! ;-) První půlka téhle povídky se zařadila mezi mých soukromých top 5 postelových scén tady na OP... :oops: No, a pak najednou přišla věta "Stejně jsem musel vstát a těch pomalu zasychajících dětí se nějak zbavit." :D :D Taková dobrá studená sprcha. Naštěstí na místě, kde už to tak nevadilo ;-)
Jinak si pořád stojím za tím, že mi k sobě Honza a Damián hrozně hezky pasují. Ty jejich povahy. Zkušený vs. nezkušený, ten, co to má v hlavě srovnané vs. ten, co se teprve hledá... atd. Těším se moc na pokračování :-)
Citovat
+5 #2 Odp.: Soukromé blues 4.zmetek 2021-01-04 21:09
Saxík fakt pobavil. :-)
Citovat
+7 #1 Odp.: Soukromé blues 4.Marko 2021-01-04 19:31
Vynikajúce pokračovanie, neskutočne ma pobavil budíček so saxofónom :lol: Asi by som ho v prvom momente dorazil, ale až po tom infarktovom stave, ktorý by mi spôsobil :D Teším sa na ďalší diel ;-)
Citovat